Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naštěstí kanec Mitsuovi zadek nenatrhnul, takže jsem se nemusel strachovat. "Dobrý," kývl jsem a dodal: "Taky dík za pomoc. S tím lovem, myslim." I když výsledek společného snažení jsme si měli užít oba, takže bylo možná zbytečné Mitsuovi děkovat. Ale co já věděl o tom, co se sluší a co ne. Dali jsme se do jídla, Mitsurugi o kus později, než já - už jsem byl skoro po jídle, když s tím on konečně začal.
Trochu jsem si alespoň zaplnil žaludek a odpočinul si. Cítil jsem, jak se mi navracejí síly. Bylo to skvělé. Cítil jsem se o hodně líp. Kdo by řekl, jaký rozdíl udělá něco tak malého? Mitsu už byl také po jídle a začal nás horlivě chválit. Vypadalo to, že si ten lov užil mnohem víc, než se původně zdálo. "Uhm. Tak. Díky?" ošil jsem se opět v rozpacích nad jeho komplimenty, na které jsem nevěděl, jak reagovat. "Nejsem zas tak skvělý lovec. Ale dobře." Zamyslel jsem se. Nechtěl jsem šedého vodit do své nory, i když by mi mohl pomoct vyhrabávat přihrádky ve stěně. To byla moje práce a prozatím byla nora jenom moje místo, nic pro cizí oči. Nebylo to připravené. Proto jsem řekl: "No, v tomhle lese jsem cítil jen vysokou zvěř. Daňky, myslím. Třeba by se nám povedlo nějakého ulovit-" Ale když jsem pomyslel na to, jak morduju daňka a mám v tlamě jeho krev, ucítil jsem neskutečný odpor. Málem jsem zajíce zase vyhodil. "Eeeh. Nebo radši ne, fuj," zakroutil jsem odmítavě hlavou, ale nerozuměl jsem tomu. Co se změnilo? Co bylo na daňcích špatného? Cítil jsem jejich pachy tady kolem a to mi nevadilo. Sotva jsem ale pomyslel na to, že bych nějakého měl zabít a sníst... ne. Bylo to jako mentální blok.

//Kančí remízky

Mitsu tím asi nebyl úplně nadšený, ale dal se naštěstí taky na útěk, takže nám prase nenatrhlo zadky. Se zajícem v tlamě jsem běžel, až dokud jsem se neoctl pod stromy "mého" lesa. Divočák nás nepronásledoval, spokojil se zřejmě s tím, že nám pohrozil a vyhnal nás ze svého obýváku. "Uf," vydechl jsem si, když jsem pohodil zajíce na zem, sedl si na zadek a otočil se na Mitsurugiho. Snad si nemyslel, že se jen snažím zdrhnout s celou kořistí. Ale teď už snad bylo jasné, že ne. "Nekousl tě, že ne? Nemám je rád, tyhle bestie," zamručel jsem rozmrzele. Věděl jsem, že je to jen jejich přirozenost, ale divočáci byli prostě strašidelní.
Tady by nás ovšem obtěžovat neměli. Necítil jsem tu nic, kromě nějaké vysoké. A našeho zajíce, na kterého jsem už měl vážně chuť. Rozhodl jsem se ho rovnou rozdělit na dvě půlky, abysme jeden nekoukali na toho druhého, jak jí, to mi připadalo hrozně trapné. Chytl jsem ho do tlamy, tlapou ho částečně přišlápl k zemi a rozporcoval ho způsobem, který možná vypadal při pohledu zvenčí dost brutálně. Nešlo to totiž zase tak snadno, ale cokoliv, abych se vyhnul trapné situaci. Přikopl jsem pak k Mitsuovi půlku, která vypadala trochu větší. "Dobrou," popřál jsem mu a konečně se dal do jídla. Nebude to žádná hostina, ale lepší, než nic.

Potřásl jsem hlavou, Mitsurugi se tvářil tak nějak všelijak, ale jestli chtěl jít lovit kance, musel by to udělat beze mě. Svůj názor na tohle jsem vyjádřil jasně a hodlal jsem si za ním také stát. Naštěstí se vlk nehádal a přistoupil na lovení zajíce. "Můžem pak zkusit najít něco dalšího," nadhodil jsem, i když jsem nic moc slibovat nechtěl, kdoví, kolik zvěře vůbec kolem bude po tak kruté zimě?
Vyrazil jsem do křoví a vyhnat zajíce správným směrem se mi povedlo celkem snadno. Vyběhl jsem za ním, musel jsem se přitom prodírat houštinou, takže než jsem se dostal ven, měl jsem kožich plný větviček. Nebylo naštěstí potřeba žádného velkého zásahu. Mitsurugi se s ušákem vypořádal snadno, naštěstí nepřeháněl nebo si nevymýšlel, když říkal, že lovit dovede. Podařilo se to rychle, bez nějaké přehnané námahy. To se mi líbilo.
Doklusal jsem k němu a trochu se cestou pokusil vyklepat si z kožichu větvičky a nepořádek, i když jich tam pořád zůstalo dost zamotaných. "Dobrý," kývl jsem Mitsuovi uznale a když mě vyzval, abych se pustil do zajíce jako první, pokrčil jsem rameny. "Jak si přeješ." Proč ne? Sedl jsem si a už už se chtěl zakousnout do našeho úlovku, když se to ozvalo - funění, chrochtání, zvuk velkého zvířete, které se pohybuje křovím za našimi zády. "Ale ne tady! Tady nás asi nikdo nechce," byl jsem rázem na nohou, zajíce jsem čapl do tlamy a bez zaváhání jsem se rozběhl směrem k lesu, o kterém jsem už přemýšlel jako o "svém". Doufal jsem, že Mitsu bude taky prchat a nebude chtít pašíka skolit sám, když ho tak strašně toužil ochutnat. Já se radši ani moc neohlížel, prostě jsem prchal a vůbec se za to nestyděl. Kdo uteče, vyhraje.

//Klimbavý les

Mitsurugiho otázka mne donutila povytáhnout kůži nad očima. Po straně jsem na něj pohlédl. "Ne, dík. Rád bych, aby moje vnitřní orgány ještě chvíli vnitřními taky zůstaly." Věděl jsem, co dokážou kly divokých prasat a nic hezkého to vážně nebylo. Nebyl jsem natolik šílený, abych vysílený po zimě zkoušel udolat nějakého kance, ke všemu ještě s vlkem, kterého jsem skoro neznal a který dost možná neměl v hlavě pohromadě úplně všechna kolečka. Jeden zajíc pro dva vlky nebyla žádná hostina, ale hrozilo menší nebezpečí, že přitom některý z nás přijde k úhoně.
Vyrazili jsme pomalu směrem ke křovinám, ze kterých byl zaječí pach cítit. Mitsurugi se rozhodl, že se mu nechce zamotávat si trní do kožichu. Jo, jo. Starej dobrej Regis se může klidně proběhnout ostružinou, tomu už to neublíží, žejo, pomyslel jsem si poněkud hořce, ale bez nějakého hněvu směrem k šedivému. Konec konců, sám jsem mu dal na výběr. Navíc mi složil kompliment, na který jsem opět netušil, jak reagovat. Koukl jsem na svůj jemný, avšak rozčepýřený kožich, který neležel hezky uhlazený snad nikdy. Nemluvě o tom, že jsem začínal línat. "Eh. Ne. Nevadí," opáčil jsem tedy nepříliš oduševněle a radši zmizel v křoví, než budu dál uváděn do rozpaků. No tohle.
Plížil jsem se širokým obloukem, abych se dostal za zajíce, přitom jsem těkal očima kolem, jestli neuvidím nějakého divočáka, jak se na mě řítí s otevřenou tlamou. Plížit se tu bylo dost těžké, i když toho trní zase nebylo tolik. Spíš spousta nízkých křovin a větviček, které jen čekaly na to, až budou moct pod mou tlapou hezky nahlas zakřupat. Ale zajíce jsem nakonec opravdu našel. Seděl schoulený k zemi pod příkrovem holých větví a nejspíš doufal, že je neviditelný. Nebyl. Vyběhl jsem k němu a ušák vypálil. Spletitou houštinou se mu běželo lépe, než mě, takže okamžitě získal náskok. Mohl jsem jen doufat, že Mitsu je připravený a chytne ho.

Mitsu skákal rozčvachtaným sněhem jako kamzík, vůbec nic ho nemohlo zastavit. Každou chvíli bych čekal, že se mu pod nohy naplete nějaká větev nebo kámen a on si rozbije tlamu, ale nestalo se. Vypadalo to jako bezstarostná existence. Nejspíš mu prostě nic nevadilo. Ani to, že má špinavý zadek, ani to, že s takovouhle nejspíš nic neulovíme... prostě pohoda. Někdy bych to chtěl taky zažít, napadlo mě, ale nelíbilo se mi takhle přemýšlet, protože jsem moc dobře věděl, že když jeden přijde o rozum, zdaleka z toho vždycky nevyjde takhle dobře.
Naštěstí se mi ho podařilo usměrnit k tiššímu chování docela snadno. "Dobře, jen se ujišťuju," kývl jsem. Nasál jsem do čenichu okolní pachy ještě jednou. "Cítím tu zajíce. Ale taky divočáky, takže musíme dávat pozor a pokud možno odtud co nejrychleji vypadnout. Tamhle," naznačil jsem vlkovi směr, kterým by svoje větření měl ubírat, jestli chce zajíce taky cítit. "Bude se asi schovávat v tom křoví." Chvíli jsem zapřemýšlel. "Chceš ho vyhnat, nebo to mám udělat já a ty ho chytíš?" Bylo mi asi nakonec celkem jedno, jaká role mi připadne, hlavně, když na konci budeme mít co do tlamy.

//Třešňový háj přes Hadí ocas

S každým dalším slovem jsem maličko více pochyboval o tom, že má mladík všech pět pohromadě, když mne začal nazývat úžasným a vychvaloval mě div ne do nebes, třebaže jsme se znali sotva chvilku. Vlastně jsme se neznali vůbec. Chvílemi se od něj navíc linul takový plíživý puch. Asi nebude úplně z těch nejbystřejších. Chudák. Nedovedl jsem se přimět k tomu, abych vlka odehnal, protože mi ho bylo trochu líto. I když to nejspíš znamenalo, že nebudu moct jít hledat svou druhou polovičku, po čemž jsem stále strašně toužil. Stále jsem si připadal tak sám. Ale nejdřív jsem musel zajistit, že neumřu hladem a teď to tedy vypadalo, že musím zabránit i tomu, aby stejný osud nepostihl šedivého mladíka se složitým jménem. "Však ona se nějaká zvěř objeví," mírnil jsem ho, zatímco jsem znepokojeně očekával, jestli se ty jeho nekoordinované pohyby nepromění v nějaký záchvat. "Mráz určitě trochu polevuje." Rozčvachtaný sníh pod tlapami toho byl neochvějným důkazem.
Zamířil jsem k jihu a Mitsurugi mi byl v patách, dál se radoval, poskakoval, hulákal a vůbec se choval spíš jako na výletě, než jako na lovu. Uměl vůbec lovit? Zatím mi přišlo, že si moc neuvědomuje, co je k tomu třeba. Tedy chovat se tiše. "Jasně. Ale jestli chceš něco ulovit, musíš být trochu potichu, jo?" řekl jsem mu polohlasem. Tady v okolí jsem už začínal nějaké pachy cítit. Zajíce, ale i cosi nebezpečnějšího. Divoká prasata. Divočáka jsem lovit nechtěl. Byl jsem po zimě zesláblý a kdoví, jestli jsem se v lovu mohl na Mitsurugiho spolehnout, nebo se mi bude jenom plést pod tlapy. "Zkusíme chytit zajíce." A i když to byla otázka, kterou jsem ho mohl urazit, protože to konec konců byl dospělý vlk, i když mladý, jaksi jsem jí nedovedl odolat, potřeboval jsem vědět, na čem jsme: "Umíš lovit?"

Vlk tak zářil a byl tolik nadšený, že mě našel, až jsem byl z toho nesvůj. Na takhle extrémní reakce jsem nebyl moc zvyklý. Většinou se se mnou vlci tak urputně kamarádit nechtěli, ale nejspíš jsem narazil na vážně hodně společenského jedince. "Jo, no, to... je asi štěstí," pokusil jsem se o křečovitý úsměv, připadal jsem si zvláštně a příliš jsem nevěděl, jak reagovat.
Proto byla vlastně docela úleva, když se vlk začal víc soustředit na jídlo a ne na mě. Byl jsem rád, že se hlavní vlna pozornosti upřela někam jinam. "Opravdu. Zatím jsem toho za tuhle zimu moc nenašel," pokrčil jsem rameny, kdyby mi Maple v Sarumenu nedala kousek divočáka, třeba bych už pošel hlady. I tohle bylo novým zdrojem nadšení pro šedivého mladíka. "Tak jo," v porovnání s jeho radostí jsem se cítil úplně prkenně. Není divu, že tě žádnej princ na bílý lani nechce. "Tak to můžem zkusit spolu. Jen je otázka, jestli v tom bude nějaký rozdíl." Protože když tu nic nebylo, moc nezáleželo na tom, jestli hledá jeden vlk nebo dva. Najdou pořád stejné nic.
"Já jsem Regis," představil jsem se Mitsurugimu a s čenichem u země jsem vykročil mezi stromy. Vlastně jsem asi taky rád pomáhal, akorát že já na to šel obvykle jinak. Určitě s menším vnějším nadšením a maniakálním zápalem, a taky moje pomoc málokdy zahrnovala lov. "Když se nám povede najít něco k jídlu, pomůžeme si asi navzájem," usoudil jsem. "Jen nevím, jestli budeme mít štěstí..." Větřil jsem a rozhlížel se po stopách. S příchodem nového dne jako by nastávala změna. Sníh pod tlapami začínal povolovat. "Vlastně to vypadá celkem nadějně," řekl jsem překvapeně. Že už by se blížilo jaro, nebo aspoň dočasná obleva? Můj pojem o čase byl od příchodu sem pořád poněkud rozbitý. "Zkusíme to tudy," pobídl jsem šediváčka a zamířil z tohoto lesa ven. Někde jinde se na náš štěstí snad usměje.

//Kančí remízky přes Hadí ocas

"Jo, to sedí," škubl jsem rameny, protože tiché stvoření bylo vážně docela přiléhavé označení pro někoho, kdo se za vás přikrade jako nějaký zatracený přízrak. Málem mě z něj trefilo. Ale byl jsem v takovém divném rozpoložení, že jsem to ani nechtěl nějak dál rozebírat. Částečně jsem byl pořád myšlenkami někde jinde, pořád jsem napůl čekal na toho prince na bílé lani... jenže ten tu nebyl, byl tu jen tenhle mladíček.
Prý se tu jen tak potuloval a čekal, že na někoho narazí. "Chápu. V zimě na jednoho ta osamělost nějak dolehne, co," opáčil jsem a prohlížel si ty divné barevné značky v jeho srsti i ten cucek hadru, co nosil kolem krku. Byl to nezvyk, ale začínalo mi spíš připadat, že ten divný jsem tu já. Islin měla růžové ornamenty v srsti, Maple zase modré odznáčky, já byl zase obyčejný trhan z pouště, co vůbec nevěděl, co je teď v módě. "Asi to samé, co ty. Jen tak se procházim, čekám, kdo se objeví... a taky jestli nenajdu něco na zub." Ve dvou by nám to třeba šlo líp, možná mohlo být ku prospěchu nám oběma, že se tu objevil.
Mladík se ale vyptával dál, tvrdil, že si hrozně rád povídá, jevil se zkrátka jako velice přátelské a společenské stvoření. Přesně to, co jsem já nikdy nebyl a občas jsem měl problém to i pochopit. "No, já toho většinou moc nenamluvím," pokrčil jsem znovu rameny. "Ale jestli ti to nevadí..." Tentokrát jsem impulsu znovu jimi pokrčit odolal, za chvíli bych si je s takovou snad vykloubil. "Přivedl mne sem hlad a..." Kousl jsem se do jazyka. Nemohl jsem mu říct, na co jsem tu čekal, myslel by si, že jsem na hlavu. Takhle to přece v opravdovém životě nechodilo. Láska vám nespadne jen tak do náruče, kdykoliv vás napadne. "Nevím. Trochu jsem se nudil, tak jsem se šel podívat po okolí."

Zabýval jsem se vlastními myšlenkami a nenápadně se rozhlížel, jestli třeba někoho nezahlédnu. Netušil jsem, co mě to najednou popadlo, proč jsem tak strašlivě najednou zase zatoužil po lásce. Ovšem nevypadalo to, že bych ji měl nalézt v tomhle lese. Jasně. Přece se ke mně jen tak nepřiřítí princ na bílé lani, žejo- "Ah!" nadskočil jsem, když se za mnou najednou ozval veselý hlas. Pěkně to se mnou škublo, nevšiml jsem si, že se někdo blíží.
Otočil jsem se a spatřil šedivého vlka s prapodivným kožichem a ještě prapodivnější věcí na krku. Zasáhla mě nevysvětlitelná jasnozřivá jistota, že tenhle vlk je určitě trochu jako já. Jenže na prince na bílé lani vypadal trochu moc mladě. Nebo jen ty seš trochu moc starej, co? Zubil se nicméně jako měsíček na hnoji, jako by byl absolutně nadšený z toho, že mě vidí, což nebylo zrovna obvyklé. "Zdravím," opáčil jsem mu, jakmile jsem se trochu vzpamatoval. "Plížíš se jako duch," zamručel jsem a otřepal se, abych ze sebe to leknutí setřepal, ačkoliv to nejspíš ani nebyla pravda. Prostě jsem nedával pozor, co se kolem mě děje. Z toho širokého úsměvu na jeho tváři jsem byl trochu nesvůj. "Co tady hledáš v téhle zimě?" zeptal jsem se. Mohlo to asi vyznít, jako bych ho vyháněl, ačkoliv jsem to tak úplně nezamýšlel. Spíš mě zajímalo, o co mu jde.

//Klimbavý les přes Hadí ocas

Přelezl jsem z jednoho lesa do druhého přes nepříliš rozlehlé otevřené území, ale za celou cestu jsem nezahlédl ani jedinou stopu, ani jediného živého tvora. Byla ale pravda, že jsem se soustředil o poznání méně, než před chvílí. Kdoví proč se mi teď myšlenky neposlušně rozutekly a toužebné pocity ve mně vzplanuly, jako bych byl zase puberťák. Akorát, že jsem teď už líp rozuměl tomu, co chci. Proč na mě realita mojí osamělosti tak těžce dolehla právě teď? To bude tím, že jsem se definitivně rozhodl, že budu žít dál, napadlo mě. Teď, když už se nezdálo pravděpodobné, že každým dnem umřu, viděl jsem před sebou spoustu a spoustu dní života samotáře. Nebyl jsem nijak extra společenský. Vůbec ne. Ale... Chybí mi Monte. Ztěžka jsem polkl, ta prostá myšlenka mě zasáhla jako tuna kamení. Chyběl mi jeho hlas, jeho dotek, jeho smích, jeho blízkost. Jeho objetí, která byla jako pevnost bezpečí. Zatoužil jsem po tom znovu zažít něco takového. Jen jsem netušil, jestli na světě pro mě někdo takový ještě je...
Pomalu jsem se procházel pod zkroucenými stromy, které vypadaly jako třešně. Teď ovšem holé, nenabízely ani voňavé květy, ani chutné ovoce. Trochu mi zakručelo v břiše, což mě mírně vytáhlo z hlubin myšlenek. Ovšem i tady to vypadalo stejně mrtvě, jako kdekoliv jinde. Pomalu jsem si olízl čenich a zastavil se. Musel jsem se donutit přemýšlet. Přece neumřu hlady, úplně opuštěný uprostřed zimy. Nelíbilo se mi, že bych takhle měl dopadnout.

Zhluboka jsem se nadechl a pomalu zase vydechl. "Nevztekej se," zamrmlal jsem si pod vousy. Nechtěl jsem se naštvat. Naštěstí to tentokrát schytal jen sníh a ne další vlk. Nechci být přece jako můj fotr. Na tváři se mi na chvíli objevil ne zrovna pěkný úšklebek. Ne, to jsem tedy vážně nechtěl, takže bylo na čase se zase hodit do klidu. Hezky do naprostého klídku. Rozhlížel jsem se po zasněžených stromech, po vločkách, které se pomalu snášely z oblohy a trochu jsem se uklidnil. Opatrně jsem potom vykročil dál po lese, ale s novou sněhovou nadílkou už mi to pod tlapami tolik neklouzalo. Zimě asi stačilo, že jsem si nabil tlamu jednou, aspoň prozatím. Úplně se nade mnou ale slitovat nehodlala, protože žádnou kořist jsem nikde kolem necítil. Vypadalo to, že jestli nechci ostrouhat, budu muset vyrazit někam dál. Na pláních nemělo ani smysl to zkoušet. Zvířata se ale někam schovat musela... možná do některého z okolních lesů a hájů.
Šel jsem tedy dál a dál, až mě najednou cosi hryzlo do čenichu a před očima mi zablikaly mžitky. "Ah-" zamrkal jsem a zatřásl hlavou, v čenichu se mi usadila prapodivná sladká vůně. Chvíli jsem si říkal, jestli se o mě nepokouší nějaký záchvat nebo něco, ale možná to byl jen nějaký zimní blud, protože jsem se v následujících vteřinách neskácel v nekoordinovaných záškubech k zemi. Něco se ale přece změnilo. Z té sladké vůně mě zabolelo u srdce. Najednou jsem si připadal hrozně sám. V takovéhle zimě by měl vlk mít někoho, u koho by se mohl ohřát, ke komu se přitulit... ale já už nikoho takového neměl. Krátce jsem si povzdechl a hlavou lítal v oblacích, zatímco mě tlapy bezmyšlenkovitě nesly dál.

//Třešňák

//úkryt

Vylezl jsem z nory ven opět do většího chladu, který panoval venku nad povrchem. S večerem se začínalo pěkně ochlazovat a to mělo následky, které jsem úplně neodhadl. Téměř okamžitě se mi rozjely tlapy do všech světových stran. "Ah!" vyjekl jsem nepříliš důstojně, na čemž pramálo záleželo, protože na téhle situaci stejně nebylo důstojného vůbec nic. Rychle jsem si začal tlapy rovnat, zaryl jsem drápy do zmrzlého sněhu a podařilo se mi nabýt zpět ztracenou rovnováhu, aniž bych si nabil čenich. To není zrovna ideální počasí na nějaké procházky, pomyslel jsem si. Jenže jsem neměl na výběr. Kdybych seděl v díře a čekal na ty nejlepší podmínky, mohla ze mě v té noře za chvíli taky zůstat jenom vybělená kostra. Musel jsem se aspoň porozhlédnout po něčem k jídlu. I když jak bych to lovil, to jsem tedy skutečně netušil.
Maličkými šoupavými krůčky jsem se spíš klouzal, než procházel lesem. Líbilo se mi tu. Až sníh sleze, určitě tu bude krásně. Teď tu však panovalo stejné strašidelné ticho, jako všude jinde. Vzdáleně a slabě jsem zaznamenal pachy nějakých kopytníků, kteří ale nejspíš dávno odešli hledat potravu jinam. Jinak jsem necítil nic. Ani králíka, ani bažanta, ani zatracenou myš. Byl jsem tu jen já a mráz, který se mi snaživě zavrtával pod kožich. A na okolních územích to asi o moc lepší nebude. To už bych spíš čekal, že se zvěř schová v lese, uvažoval jsem, přičemž jsem přestal dávat takový pozor na cestu.
Udělal jsem jeden příliš sebevědomý krok a už to bylo. Tlapy mi opět podjely, tentokrát jsem sebou ale neelegantně praštil na zmrzlý povrch. "Au!" zanadával jsem, praštil jsem se pěkně do žeber, ale jinak se mi nic nestalo. Řekl jsem toho víc, poslal jsem celou zimu slušně řečeno tam, kam slunce nesvítí, ale nejspíš se nehodí to tady opakovat. "Já se na to můžu vykašlat," odfrkl jsem si, když jsem se vyškrábal zpátky na nohy a otřepal se. Zdálo se pravděpodobnější, že si zlámu nohu nebo rovnou vaz, než že bych byl schopný něco ulovit.

44

Do té doby ovšem zbývalo času ještě hodně. Musel jsem se jara také nějak dožít a uvědomoval jsem si, že to nebude zrovna ten nejsnazší úkol. Alespoň už jsem ale měl úkryt. To byl hodně solidní začátek. Tamhle do kouta bych si mohl hodit nějakou kožešinu, rozvažoval jsem, ale došlo mi, že je to hloupé. Přinejmenším v tuto chvíli. Z čeho bych tu kožešinu teď dostal? Nepředpokládal jsem, že by mi ji nějaká srna chtěla darovat dobrovolně. Sám jsem mohl skolit tak nanejvýš zajíce a těch bych potřeboval několik, než bych s jejich kožichy vystlal pelech. Krom toho se tyhle myšlenky dotýkaly další velké starosti. Jídla. Mrkl jsem na své pohublé boky. Nikdy jsem nebyl žádný cvalda, ale teď by se mi nějaké tukové rezervy docela hodily. Venku to totiž příliš nežilo. Zvěř byla všechna někde zalezlá a schovaná. Nemohla se ale všechna vytratit úplně. Rozhodl jsem se, co udělám. Půjdu se podívat ven, po lese, který teď bude nejspíš mým domovem. Zkusím najít za a) něco, čím si vystlat pelech, za b) něco na zub. Musel bych být dohnaný až na hranici nejvyššího zoufalství, abych šel znovu žebrat k Sarumenským. Byl jsem jim velice vděčný, ale už pro mne udělali víc, než jsem si zasloužil. Hanbou bych se musel propadnout.

//Klimbavý les

43

Hrabal jsem a hrabal, dokud mne tlapy nebolely tolik, že jim ani krátké pauzy, jež jsem jim dopřával, nepomáhaly. Škubavá bolest z námahy se v nich vytrvale usadila a tak jsem se rozhodl, že to prozatím stačilo. Nechtěl jsem si způsobit žádný úraz. Tou dobou už jsem ovšem měl stěnu z větší části hotovou. Mezi kořeny teď zely mezírky a dutiny. Poličky a přihrádky. Byly prázdné, pochopitelně, ale dokázal jsem si představit, jak to bude vypadat, až je zaplním heřmánkem, mátou a meduňkou, pelyňkem, šalvějí, lopuchem i mechem.
Překvapeně jsem si uvědomil, že se na to těším. Skoro mě ten pocit vylekal. Kdy jsem se naposled na něco skutečně těšil? Kdy jsem měl naposledy pocit, že mě čeká nějaká budoucnost? Od chvíle, kdy jsem nechal Monteho s jeho rodinou (a ta vzpomínka opět bolestivě dloubla do citlivého místa v mojí duši) jsem měl pocit, že jen kráčím od nikud nikam, směrem k brzké a jisté zkáze. Mohla to opravdu prostá díra v zemi změnit? Jenže to není jen tou norou. Ne. Bylo to proto, že ta nora znamenala určité rozhodnutí. Zůstat tu, poprat se s osudem a dělat něco, co je užitečné. Bylo to rozhodnutí dál žít. Chtěl jsem zase léčit. Chtěl jsem to dělat pořádně. A to znamenalo, že mne už zjara bude čekat pořádný kus práce.

42
//Klimbavý les

Vklouzl jsem dovnitř jako nic. Pro moji šlachovitou postavu byl vchod do nory tak akorát, i když by se sem určitě vecpal i někdo s větším zadkem. Uvnitř bylo šero a prázdno. Vážně tu nikdo nebyl, nezůstaly tu ani ozvěny starých pachů. Pokud zde někdo dřív žil (určitě musel, proč jinak by tu ta nora byla?), už to muselo být vážně pěkně dávno. Rozhlédl jsem se kolem. Jakmile moje oči přivykly šeru, zjistil jsem, že to tu vůbec nevypadá špatně. Místa zde bylo dost, ale zase ne tolik, abych se musel bát, že to tu nikdy nezadýchám. Překvapovalo mě, že tu vážně nikdo nežije. Kdyby se tamhle do kouta hodila nějaká pěkná kožešina... Už jsem to skoro viděl před očima.
Má pozornost se ale rychle upřela na stěnu napravo od vchodu. Byla celá prorostlá kořeny, zkroucenými a propletenými. Přišel jsem blíž a zkusmo hrábl do hlíny mezi nimi. Šla dostat ven celkem snadno. V duchu se mi vynořila další představa, jasná jako den. Srdce mi poskočilo. Možná bylo divné se takhle rozrušovat nad pár kořeny a trochou hlíny, ale chápejte - tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval! Hrábl jsem do hlíny znovu, pak znovu, doloval jsem ji ven, jak jen mě kořeny pustily. Nechtěl jsem je příliš poškodit. Netrvalo dlouho a měl jsem první malou dutinku nebo přihrádku. Uplácal jsem její dno a stěny. "Perfektní," zašeptal jsem a začal vyhrabávat další. Hlínu, kterou jsem dostal ven, jsem udupával, až se taky stávala součástí podlahy. Brzy jsem se do svého úkolu úplně ponořil.