Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 1/10 - Wylan

Na kraj se snesla noc, která byla takhle začátkem jara na můj vkus ještě dost studená. Vražedné mrazy však již pominuly a tak, když se mi nedařilo spát, jsem místo nekonečného převalování v noře vyrazil na procházku pod hvězdami. Příliš jsem nepočítal s tím, že bych na někoho narazil. Vyhovovalo mi to. Zatímco jsem se brouzdal rozměklým sněhem tichého nočního světa, přál jsem si být chvíli sám. Ani jsem se nesnažil sám před sebou předstírat, že dělám cokoliv jiného, než že se oddávám melancholické náladě a hýčkám si vlastní smutek na hrudi jako hada, na kterého jsem si už dávno zvykl, třebaže jsem dobře věděl o nebezpečích jeho jedovatého kousnutí.
Jaro bylo na spadnutí. Cítil jsem ho ve vzduchu i teď, ač mi od tlamy pořád stoupaly stříbrné obláčky páry. Další zima za námi. Další nový rok před námi. Zbývalo už jen pár týdnů, možná jen dní, než začne to pravé jarní šílenství, sběr bylinek, hledání nových stanovišť ke sběru, sušení a všechno, co se k léčitelské profesi pojilo. Jako vždycky jsem se na to těšil a jako vždycky jsem věděl, že než skončí léto, už si budu přát, aby to už bylo za mnou. V mnoha směrech byl teď život dobrý. Lepší, než byl celé roky. Měl jsem svoje vlastní místo na světě, dokonce jsem měl i vlastní učednici. A přece... Přece se ta bolest v srdci občas znovu připomněla. Ne tak často, jako dřív, ale když přišla, nezdálo se mi, že by byla o cokoliv slabší. Měl jsem se s ní už nejspíš dávno smířit. Přiznat si, že Monte byl jediný a poslední. Že láska není pro každého vlka, který chodí po tváři světa, a že já jsem jedním z těch, kterým není souzena. Že-
Zarazil jsem se na břehu jezera a zastřihal ušima. Soví zahoukání mě vytrhlo z úvah, ale bylo to tiché zakňučení o kousek dál podél vody, které mě přimělo se zastavit a začít dávat větší pozor, co se kolem děje. "Haló?" zavolal jsem polohlasně do tmy. Možná to byla profesionální deformace, že jsem hned myslel na to, jestli tady neleží v rákosí někdo nemocný nebo se zlámanou nohou. "Jste... v pořádku?" Vydal jsem se směrem, odkud jsem si myslel, že zvuk přišel. Netrvalo dlouho, abych spatřil tmavou siluetu vlka. Parohatou siluetu? Nebo mě snad šálil zrak?

//Apatyka

Možná jsem měl Deltinu nadšenou reakci očekávat, ale neočekával. Zaskočilo mě to - to tu vážně tolik chtěla zůstat se mnou? "No, ne, nebude, jinak bych ti to nenabízel," řekl jsem zaraženě, pořád ještě ve snaze zpracovat, že by se vážně radši vzdala smečky (což mi zase tak divné nepřišlo), aby mohla žít se stárnoucím mrzoutem v lese uprostřed ničeho. "A tobě to nebude vadit? Teda, nebude ti to tady připadat... nudný nebo tak?" ujišťoval jsem se, jenže Delta jančila, div nezbořila celou noru a já ucítil zašimrání u srdce. Přece jen bylo pěkné, když vás měl někdo na světě aspoň trochu rád.
"Tak platí," poušklíbl jsem se, když se Delta ochotně upsala k pomáhání. "Ale šetři si trochu nadšení na jaro," doporučil jsem jí - to tenhle elán využije efektivněji! Však ona ta její nekonečná zásoba energie bude ještě k něčemu užitečná. Jen, co skončí tohle nekonečné mrazivé období a začnou zase růst bylinky.
Počasí zpočátku výletu ven příliš nepřálo a tak se moje učednice dočkala další lekce v trpělivosti, zatímco venku kvílel severák, lámal větve ze stromů a - jak jsem si domýšlel - vytvářel spoustu nepříjemných závějí, kterými se budeme muset brodit. Nakonec však poryvy větru utichly a tak nezbývalo nic jiného, než se vydat na povrch. Nechtělo se mi moc zpátky do zimy, ale obával jsem se, že kdybych Deltu přinutil sedět v noře ještě o něco déle, snad by přímo explodovala nebo tak něco. Protáhl jsem se tedy chodbou nahoru a rozhlédl se po svém, nebo tedy už asi našem, zasněženém lese. "No, co jsem říkal. To bílý svinstvo je všude," zabručel jsem nespokojeně a tlapou ometl sněhovou čepičku z nízko visící větve.

213 (1)

Kde by Delta žila, kdyby neměla domov v Cedrové smečce, byla dost dobrá otázka. I když už to nějakou dobu vypadalo, že tam ten domov nemá. Nevšiml jsem si, že by zrovna hořela touhou se tam vrátit. "No..." Zaváhal jsem, co jí vlastně říct. Nešlo o to, že bych ji tady nechtěl, les byl velký dost a nora zrovna tak - navíc během roku jsem tu až tolik času netrávil, to jen v zimě jsem se tu většinou zdržoval více. Nechtěl jsem ji ale ani nutit, aby tady se mnou zůstávala. "Asi bys mohla jít, kam bys chtěla. Nebo můžeš zůstat tady, pokud chceš. Mě by to nevadilo." Bylo to zkrátka na ní, co já věděl o tom, jaká má životní přání a cíle? Třeba nechtěla trčet tady v lese se starým oslem, jako jsem byl já.
Máchl jsem párkrát ocasem, když Delta pochválila moji zásobu bylin. "Jasně, žádnýho pomocníka jsem donedávna neměl," cukl mi koutek tlamy, Deltě to mohlo naznačovat, že až přijde jaro, dost možná bude ona ten, co se bude dřít se sběrem. Od toho jsou učedníci, ne? "Nějakou dobu to zabere, jo. Ale když na to jdeš postupně, dá se to zvládnout." Ovšem veškeré další hovory musely počkat na později. Bylo potřeba si naplnit břicha a taky obhlédnout situaci venku.

"Jo, je to tam dost strašný," kývl jsem hlavou. Nejen, že všechno klouzalo, chvíli poté, co jsem se vrátil dovnitř, začal kvílet vítr a nejspíš byla pořádná chumelenice. "Počkal bych, až se aspoň tohle utiší," pokynul jsem čenichem k východu. Neviděl jsem toho moc, ale stačilo mi slyšet, jak vichr naříká. Delta už vypadala dobře, ale do sněhové bouře bych ji nepustil, i kdyby to byla ta nejzdravější vlčice na světě. "Najíme se a pak uvidíme," rozhodl jsem a sám se pustil do jídla. Už jsem měl strašný hlad, ale jedl jsem pomalu, protože jsem chtěl oddálit chvíli, kdy se budu muset vrátit zpátky do zimy. Sice to znělo, jako že vítr utichá, ale věděl jsem, že mráz tam bude pořád, spolu s kupami nového sněhu.
Nakonec jsem ale chtě nechtě králíka dojedl, olízl si špinavou tlamu a obrátil se k Deltě. "Tak co, pořád tam chceš?" otázal jsem se a trochu doufal, že vlčice se radši rozhodne zůstat tady, válet se v kožešinách a čekat na jaro. Doufal, ale moc jsem tomu nevěřil. Už tu vážně trčela až moc dlouho.

212 (50) ✔
//Klimbavý les

Strčil jsem hlavu do nory, abych zjistil, jestli tu Delta pořád je. I když kam by šla, v tomhle počasí? Střihl jsem ušima, když jsem ji uviděl a beze slova sestoupil dovnitř - se dvěma králíky v tlamě se totiž mluví dost špatně, takže jsem to ani nezkoušel. To až když jsem náš oběd, svačinu, nebo co jsme to vlastně měli, odložil na zem ke svým nohám. "Jsem zpátky. A dokonce jsem i něco chytil," informoval jsem Deltu o očividných skutečnostech a protáhl si hřbet. "Venku je děsná ledovka. Úplně o tlamu. Možná lepší zůstat v noře," otřásl jsem se, ale bylo mi jasné, že dlouhá nečinnost nás oba začne brzo nudit. Chtě nechtě se tam do toho hnusu určitě brzo vrátíme. Nebo přinejmenším já.
Prozatím však bylo na pořadu dne jídlo. Postrčil jsem čenichem jednoho z králíků k Deltě. "Dej si. Kdoví, kdy se nám příště zase poštěstí něco ulovit," vyslovil jsem svoji nepříliš optimistickou předpověď a zakousl se do svého králíka. Měl jsem hlad jako... no, vlk, takže jsem dlouhou chvíli ani nemluvil a věnoval se jen a pouze jídlu. Teprve až když jsem dojedl a očistil si z kožichu krev a všelijaký jiný nepořádek, otočil jsem se ke své učednici. "Už se cejtíš dobře?" zajímal jsem se.

//Kierb přes Drsný zákrut

Konečně doma! Byla to docela održkózní cesta, jak bylo všechno namrzlé a naleštěné. Nebyl jsem pryč ani tak dlouho a byl jsem rád, že jsem se vrátil v jednom kuse. No, tak už to chodilo - když jsem odcházel, těšil jsem se, až budu pryč, ale hodně rychle jsem si to rozmyslel a začal se těšit zase zpátky domů. Tentokrát ještě víc kvůli tomu, že jsem měl fakt hlad a vůně králíků, nemluvě už vůbec o chuti jejich krve na jazyku, byla vážně k nevydržení. Natáhl jsem krok a hned toho zalitoval, když se mi nohy rozjely na všechny strany. Samozřejmě jsem to nevybalancoval, ale kecnul jsem si akorát na zadek, nic hrozného. Králíci mi přitom vypadli z tlamy. "Krucinál hergot, zima blbá," zabrumlal jsem otráveně, zatímco jsem sbíral nejdřív sebe a pak svou kořist ze země. Zbytek cesty jsem se šoural pomalu, jak se asi slušelo a patřilo s ohledem na dnešní klimatické podmínky. Konečně se přede mnou zjevil starý dub a vchod pod jeho kořeny.

//Apatyka

//Skvělé místo pro život

S králíky v tlamě se mi po mostku přes řeku balancovalo ještě hůř, než když jsem šel "nenaložený", což mělo za následek, že jsem se přes něj přešoural doslova šnečím tempem. V jednu chvíli už to vypadalo, že se katastrofě stejně nevyhnu. Staré kameny na okraji se oddrolily a zadní noha se mi smekla. V posledním zlomku vteřiny se mi podařilo zachytit drápy a nabrat zpátky balanc. Přesto mi srdce mlátilo, až jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Nemusím vám asi ani povídat, jak hrozně moc se mi ulevilo, když jsem konečně znovu stanul na pevné zemi na druhém břehu. Naštěstí jsem při svém zakolísání neupustil kořist, takže oběd byl stále na pořadu dne. Už jsem se vážně těšil, v žaludku mi kručelo a stěží jsem odolával pokušení prostě jednoho z králíků sežrat hned tady. Taky by mi to ulehčilo práci s jejich nošením. Jenže mi to bylo hloupé vůči Deltě a vlastně jsem ani nemyslel na to, že bychom nejedli spolu. Proč taky? Však to vypadalo, že na zimu zůstane a celkově se mi nezdálo, že by nějak spěchala s návratem ke svojí smečce (a abych byl upřímný, já taky nespěchal s tím, abych ji tam odvedl). Jinými slovy, plavali jsme v tom spolu a tak jsme taky mohli jíst spolu.

//Klimbavý les přes Drsný zákrut

Stopy mě vedly dál. Měl jsem oči na stopkách a pozorně se rozhlížel, jestli už neuvidím nějaké ty ušáky. Dlouho se nedělo nic... a pak jsem náhle strnul. Tam byli! Dva králíci, ne úplně vypasení, ale zima je ještě nestrhala natolik, aby z nich byly úplné vychrtliny. Kdyby se mi povedlo chytit pro mě a pro Deltu pro každého jednoho, měli bychom to tak akorát na docela slušné jídlo.
Jenže já byl jen jeden a králíci dva - jak to provést? Odpověď se nabízela. Nebyla mi ale moc příjemná. Pomoct si magií bylo lákavé a, mám-li být upřímný, asi taky jediný způsob, jakým by se mi to mohlo povést. Přišlo mi to ale dost nefér. Jedna věc byla používat kouzla k tomu, abych vypěstoval rostliny a připravil odvary, které měly vlkům pomoct. Použít ji k tomu, abych mohl efektivněji zabíjet zvířata... To byla věc úplně jiná. Naprosto protikladná, dalo by se říct. Jestli ti tak ležej na srdci práva králíků, fajn, ale pokud to neuděláš, ty, Delta nebo vy oba asi chcípnete hlady, ozval se mi v hlavě hlas rozumu a já si tiše povzdechl. Byla to pravda, samozřejmě. Nějaký můj vnitřní odpor musel jít stranou, když šlo o otázku života a smrti.
V hlavě jsem si ustálil svůj plán, přikrčil se k zemi a připlížil se blíž ke králíkům. Ještě kousek... ještě... teď. Ve chvíli, kdy jsem vyběhl ke králíkovi, který byl blíž, toho druhého pevně omotal pevný kořen. Zvíře kvičelo a svíjelo se ve své pasti, ale byl chycený pevně. Rychle jsem dostihl toho prvního a chňapl ho do zubů, přitom se mi podsmekly tlapy a předvedl jsem ukázkový parakotoul. Nic jsem ale nedbal, králíka jsem zakousl a dobruslil k tomu druhému, abych ukončil i jeho trápení. Všechno se to stalo hodně rychle. Bílý sníh vypadal trochu jako po masakru... ale měl jsem své dva úlovky. Uf. Byl jsem za ně rád, protože jsem měl takové neblahé tušení, že později už lov takhle snadný nebude. I teď to bylo na hraně, s tím, jak všechno klouzalo. No, čas se vrátit. Čapl jsem králíky do tlamy a vypravil se zpátky k domovu. Provinilé myšlenky jsem se snažil odstrkovat do pozadí, jak jen to šlo.

//Kiërb

//Kiërb

Přechod řeky jsem přežil ve zdraví a po krátkém překlouzání po kusu země mezi řekou a lesíkem jsem se octl mezi stromy. Tohle místo bylo tak zatraceně dokonalé, až z toho zůstával rozum stát. Dokonce i během zimy to tu působilo útulně, přátelsky a vlídně. Námraze jsem se tady ale nevyhnul, až tak dokonalý lesík přece jenom nebyl. Přesto tu byly podmínky o dost lepší, než na otevřených pláních a doufal jsem, že to uznala i všechna možná zvířena. Hlavně ta menší, kterou bych dokázal ulovit i sám. Větřil jsem, ale kvůli rýmě jsem měl podmínky k lovu o něco zhoršené. Neztratil jsem čich úplně, ale pachy z okolí ke mně pronikaly slaběji, než jsem byl zvyklý. Alespoň v něčem mi tedy sníh byl prospěšný - mohl jsem vidět otisky zvířecích tlapek a nespoléhat se pouze na svůj usoplený čumák, který si právě bral zimní dovolenou. Našel jsem stopy, které za sebou podle mého názoru mohl zanechat jedině králík nebo zajíc. Obojí by bylo dobré, králíci možná o něco víc, protože byla větší šance, že jich najdu víc na jednom místě, ale nebyl jsem vybíravý. Vzal bych za vděk jak jedním, tak druhým. Zkusmo jsem začenichal, ale bylo to k ničemu. Pořádně jsem necítil nic. Nezbývalo, než se vydat po stopách hlouběji do lesa a doufat v to nejlepší.

//Klimbavý les přes Drsný zákrut

Došel jsem brzy k řece a zauvažoval nad tím, jestli se vyplatí pokoušet štěstí s rybolovem. Na jídlo mi ryby nevadily, ačkoliv jsem nebyl ten nejzručnější vlk v jejich lovu. To, co mi dělalo vrásky na tváři byla představa, že bych se v tomhle počasí měl namočit. Už takhle jsem byl lehce nachcípaný, byl jsem si docela jistý, že i kdybych si nakrásně namočil jen tlapy (což mi přišlo krajně nepravděpodobné), bylo by to určitě tím posledním hřebíčkem do rakve. A lehnout s horečkami jako Delta jsem úplně netoužil. I když mi tedy kručelo v břiše, zavrhl jsem rybolov a vypravil se k jednomu z mostů vedoucích přes řeku, vytvořených kdoví kým, kdoví kdy. Opatrně, velice opatrně, jsem přebalancoval na druhou stranu. Namrzlé bylo opravdu všechno a vlk musel dávat skutečně bacha, aby mu nepodjely nohy - a na mostě vedoucím přes řeku to platilo dvojnásobně. Otázkou bylo, kde tedy seženu jídlo? Zkoušet louky a pláně mi přišlo zcela zbytečné. Přede mnou ale ležel lesík, který jsem považoval za celkem slibný.

//Skvělé místo pro život

//Apatyka

Venku všude leželo mnohem víc sněhu, než když jsem odtud naposledy vykoukl ven. Zatímco se Delta zotavovala, zima přišla s plnou parádou. Nejen, že se všechno stříbrně třpytilo a zem spala pod čerstvou sněhovou pokrývkou, všechno taky dost klouzalo. A všude pěkně mrzlo. Na lov jsem si vážně vybral ideální chvíli... Musel jsem si dávat pozor, abych si někde nenabil čumák. Bylo mi jasné, že tady v lese nepochodím. Daňci se nepochybně před mrazem stáhli do lesa, ovšem je jsem samozřejmě lovit neplánoval. Můj původní plán s lovem ptactva na mýtině také padl. Nemyslel jsem si, že bych byl úspěšný. Určitě všichni zalezli někam do křovin a hledat je tam by bylo těžké. Neměl jsem, abych pravdu řekl, moc velký zájem se prodírat tím nejhustším křovím, jen abych se zmocnil jediné křepelky, která vlka sotva zasytí. Když už, tak ať to stojí trochu za to. Nedalo se nic dělat, chtě nechtě jsem se musel vypravit hledat štěstí jinam.

//Kiërb

205 (43)

Už tomu bylo poměrně dlouhý čas, co jsem s Deltou strávil zavřený v úkrytu. Začínal jsem z toho být trochu neklidný, nebyl jsem úplně zvyklý se tak dlouho pohybovat ve vlčí společnosti a ještě míň zvyklý na dlouhou nečinnost. Nemluvě už vůbec o tom, že jsem dostával celkem hlad a uměl jsem si představit, že Delta je na tom podobně. "Myslím, že půjdu chvíli ven. Protáhnout si nohy a najít nám něco k jídlu," obrátil jsem se na vlčici a střihl ušima. Pořád jsem zněl poněkud nakřáple, ale naštěstí mě nemoc neskolila se stejnou silou, jako vlčici. "Bude asi lepší, když tady počkáš, aby tě ten mráz znova nepoložil," usoudil jsem. Už vypadala docela dobře, ale potom, jak špatně jí bylo, jsem nechtěl riskovat. Ještě chvíle odpočinku jí neuškodí. Jestli se na to bude cítit, až se vrátím a nají se, můžeme se pak vydat ven. A, abych řekl celou pravdu, jakkoliv jsem měl Deltu rád, prahnul jsem po chvíli o samotě. Nebylo v tom nic osobního, prostě se jen projevovala má introvertní nátura. "Nic tu neokusuj a nic nerozbij," instuoval jsem ji na rozloučenou. "Vrátím se co nejdřív." S tím jsem vyběhl chodbou vzhůru a zmizel v ledovém zimním dni.

//Klimbavý les

Prosinec 10/10 - Jasnava

Poněkud rozpačitě jsem rýpal tlapou ve sněhu, jako pokaždé, když mě někdo chválil za mé snahy, jsem nevěděl, co na to říct. "No, tak... tak budem doufat, že se to tak stane," vykoktal jsem ze sebe nakonec, nebyla to úplně adekvátní odpověď, ale žádnou lepší jsem vymyslet nedokázal. Malinko mě ovšem děsilo, že Jasnava zněla, jako by se chtěla vypravit teď hned do Sarumenu a začít rozhlašovat, že na jaře dostanou bylinkářský výklad. "Tak... tak jo, jen to možná ještě neroztrubuj po lese? Já úplně ne to... neumím odhadnout, kdy a jak to stihnu, abyste mě nečekali a já nepřišel. To by bylo blbý." Doufal jsem, že to vlčice neudělá. To by byl na mě trochu moc velký tlak.
Jasnava sbírala odhodlání ochutnat náš společný výtvor. Pokynul jsem jí čenichem - notak, jen do toho. Naštěstí to vypadalo, že trochu hořkosti vlčice zvládne. Nevyprskla čaj do širého okolí, ale statečně se s jeho pitím potýkala. "Nemáš zač. Hlavně, aby ti to pomohlo. Kdybys něco potřebovala - nebo někdo ze smečky - najdete mě většinu času v lese nedaleko Sarumenu. Je to za řekou a za loukou, vedle remízku, kde žijí divočáci. Maple cestu zná, tak ti ji může popsat," řekl jsem Jasnavě a ještě chvíli jsme spolu poseděli u zasněženého jezera, než jsme se konečně rozloučili.

Prosinec 9/10 - Jasnava

Kýval jsem hlavou ještě předtím, než Jasnava dokončila větu, moc dobře jsem totiž věděl, co řekne. "Jo, jo, je to tak. Tady se na bylinkářství dost kašle, kdoví proč. Snažím se to změnit, ale víš jak. Jsem jen jeden vlk," škubl jsem rameny. Šlo to pomalu, ale doufal jsem, že aspoň pár vlků se mi poučit podařilo. A taky jsem doufal, že budou předávat získané znalosti dál. "To... vlastně nezní jako tak špatný nápad," usoudil jsem, i když z představy, že bych se měl předvádět před celou smečkou, mě polévalo střídavě horko a chlad. Měl jsem trému, jen jsem na to pomyslel. "Doufám, že zjara se mi povede tam znovu zavítat. Třeba by to šlo tehdy." Byla to fakt děsivá myšlenka, ale mohlo to udělat dost dobra. Kvůli tomu bych se snad i překonal a risknul, že ze sebe udělám osla.
Dokončit čaj nám už trvalo jen chvíli. Jasnava byla s magií docela zručná a tak byla voda ohřátá raz dva. Počkali jsme pár minut, než se byliny pořádně vylouhovaly. "Tak jo, to asi stačí. Můžeš se napít," pokynul jsem vlčici a trochu nakrčil tlamu - ochutnával jsem to jen párkrát, ale věděl jsem, že kvůli pampelišce má čas dost nahořklou chuť, která není zrovna největší delikatesou.

Prosinec 8/10 - Jasnava

Snad ta "příhoda s houbami", jak to nazvala, byla vlčici aspoň ponaučením. Měla štěstí, že to vůbec přežila a následky si ponese pravděpodobně po zbytek života. Množství vlků, kteří prostě sežrali, na co přišli, aniž by uvažovali nad tím, jestli to vůbec je k jídlu, bylo neuvěřitelné a ke všemu si ještě klepali na čelo, když jsem se je snažil varovat. Možná by si měli raději promluvit s Jasnavou, která byla chodícím důkazem toho, že zahrávat si s přírodou není dobrý nápad. Viděl jsem ale, že ji té lekce můžu ušetřit. Byla nejspíš vytrestaná až až.
Představil jsem jí bylinky, které byly hlavními složkami jaterního čaje, který jsem se naučil už od Herona v kopcích. Jasnava div neposkakovala nedočkavě na místě a než jsem se nadál, už před námi levitovala vodní koule. Široce jsem se zazubil, nemohl jsem si pomoct. "Kdyby ses trochu dovzdělala v bylinách, mohla by z tebe klidně být taky léčitelka," uchechtl jsem se, magicky vybavená na to byla dobře. Otrhal jsem bylinky a strčil je do bubliny. "Varuju předem, že určitě nebude tak dobrý, jako šípek s podbělem," řekl jsem a švihl ocasem ze strany na stranu. "Ohřát vodu zvládneš taky?"

Prosinec 7/10 - Jasnava

Vlčice si stála za svým. Čekal jsem to. Vypadalo to, že je úplně přesvědčená o tom, že se jí přihodilo nemožné. Dobrá, tohle byla Gallirea, byl jsem ochoten připustit, že i nemožné je možné, ale vstávání vlků z mrtvých... To na mě bylo trochu moc. Jenže hádat jsem se o tom s ní nechtěl. "Tak dobře. Hlavní je, že to všechno začalo po té otravě," uzavřel jsem to - byl jsem si jistý, že právě to je ta podstatná informace, na kterou bychom se měli soustředit. Hlavní dílek skládačky. Když byl na svém místě, celkový obrázek už se zdál být poměrně zřetelný.
Jasnava se kochala jaterníkem a prohlásila, že umí také poručit zeleni, aby bujela. "Výborně, to se bude hodit! Jinak ho totiž můžeš najít jen zjara. Ale- počkej, ještě ho nejez!" zarazil jsem vlčici a strčil tlapu mezi její nenechavý čumák a nebohý kvítek, který už měl být málem sežrán. "Ještě jsem neskončil." Vedle jaterníku rázem přibyly další tři druhy bylinek. "Tohle je řepík, tohle heřmánek a tady pampeliška - některé z nich asi znáš," uchechtl jsem se. Přinejmenším pampelišku znal snad každý. "Dobře si je zapamatuj. Když uděláš čaj z jaterníku, řepíku, heřmánku a pampeliškového kořenu, který budeš pravidelně užívat, mělo by se ti ulevit. V každém případě se tím nic nezkazí."