Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen 3/10 - Varja

Velký, mohutný vlk mnou smýkal jako kusem hadru, ale když jsem po něm chňapnul, hnedka mě pustil. Málem jsem upadl do vody, jak jsem to nečekal. Šplouchl jsem na mělčině, stěží nabral zpátky rovnováhu, ale už to bylo asi stejně jedno, protože jsem měl kožich z větší části mokrý. S naježenou srstí jsem vypadal jako zmáčená krysa. "Netopím? No jasně, že se krucinál netopím! Ale málem jsem se utopil, když jsi mě popadnul!" pustil jsem se do něj, a to pěkně hlasitě. Pořád ještě mi srdce mlátilo až někde v krku a nedokázalo pochopit, jakto, že ještě bije.
Vlk vypadal zdrceně, sklápěl hlavu a mrmlal vysvětlení svého počínání, která ještě přilívala olej do vzteklého ohně, který se mi rozhořel v nitru. "Kde jsi prosímtě viděl, aby mrtvola stála na nohou?" prskl jsem a couval ke břehu, kdyby ho náhodou ještě napadly nějaké jiné skvělé nápady. Pořád jsem frkal, v čenichu mě pálilo, jak jsem si tam nabral vodu z jezera. Nespouštěl jsem z vlka oči. Co byl zač tenhle šílenec?

//Jižní Galtavar

Delta div že radostí nevyletěla z kůže. Trošku jsem se bál, jestli jsem se neunáhlil. Jestli toho náhodou nebudu litovat? Ale je mladá, jasně, že je do všeho nadšená. Třeba má talent, uklidňoval jsem se. Mladá vlčice byla sice poněkud... intenzivní, ale bylo v tom zároveň cosi milého. Kvůli tomu jsem ji neposlal k šípku. Mohl jsem to s ní přece aspoň zkusit. "Jasně," opáčil jsem prostě a máchl ocasem, na podobně výbušné projevy nadšení mě neužilo. "Jak pro koho, asi. Někomu to jde líp, někomu hůř, ale když se budeš snažit, naučíš se to."
Chvíli na mě koukala a pak se vytasila s otázkou, která mě přiměla se zarazit. Nevědomky se mi srst lehce naježila. "Moje máma umřela," opáčil jsem stroze. O minulosti jsem se bavit vážně nechtěl, tím méně o rodičích. Mámu a tátu, co se mají rádi, jsem neměl asi nikdy. Možná, že se rádi měli, ale tak pošahaným a dysfunkčním způsobem, že to vyšlo nastejno, jako by se nenáviděli. Možná ještě hůř. A co se týkalo těch spřízněných duší... "No. Když si to myslíš, třeba na tom něco bude. Třeba se to ještě nějak projeví," pokrčil jsem rameny. I kdyby spřízněné duše existovaly, určitě bychom na to nepřišli takhle rychle, ne?
"No dobře, dobře, určitě existují i smečky, kde to funguje jinak. Ale jak to v nich funguje, nebo v té tvojí, o tom já nic nevím. To už musíš zjistit sama," zavrtěl jsem hlavou, nedokázal jsem nijak vydedukovat, jaký je doopravdy ten Etney nebo jak to u nich doma chodí. I když jsem nepředpokládal, že by si smečka držela vlky, kteří jen jedli těžce nabytou kořist, spali v úkrytu a nepřiložili přitom tlapku k dílu.
"Však už jdem," zavrtěl jsem hlavou a v hlase mi zazněl náznak smíchu. Že by ta její energie byla nakažlivá? Hm, to asi ne. "Hele, nebude si nikdo myslet, že tě unáším, že ne?" zeptal jsem se ještě s nervózně vrženým pohledem přes rameno směrem k lesu. Držel jsem se poblíž jezera, aby nehrozilo, že se připleteme do cesty lovící smečce a splašenému stádu. Delta to jako nebezpečí zřejmě nevnímala. "Viděla jsi někdy losa? Je asi tak stokrát větší, než vlk, když na tebe stoupne, byla by z tebe placička. Tamhle nějak zběsile pobíhaj, tak půjdem radši okolo," objasňoval jsem.
Jak nebe světlalo, začaly z něj padat dešťové kapky. Přineslo to trochu osvěžení od dusného vzduchu, což byla celkem úleva. Nebylo to ale ideální, protože jsem domů chtěl zamířit přes hory. Bude to tam pěkně klouzat, pomyslel jsem si, zatímco jsem nás vedl k řece a pak ve vhodném místě i přes ni. Rozhodl jsem se, že to risknu. Obcházet kolem by trvalo věčnost. "Teď bacha. Půjdem přes hory a skály budou klouzat, nerad bych ti to léčitelství předváděl v praxi už teď," varoval jsem Deltu a doufal, že se někde nezabije. Nebo že se nezabiju já.

//Zrcadlové hory

Delta mluvila a mluvila. Její zvědavost zdánlivě sahala o něco hlouběji, než jsem myslel, protože vyslovila přání se naučit více. Ba dokonce přání, abych ji rovnou vzal do učení. "To jsem a mám," potvrdil jsem s pokývnutím. "A... mohl bych tě něčemu přiučit. Proč ne," pokrčil jsem rameny, nebyla by první a nejspíš ani poslední. Už jsem něco málo ukazoval Alastorovi, Odine, snad i vlci v Sarumenském hvozdu se ode mě něco naučili. I když učedníka jsem si spíš představoval jako někoho, kdo za mnou všude běhá, bydlí v mém lese a zasvětí tomu většinu svého času. Jinými slovy tak, jako jsem se kdysi učil já. Přejel jsem Deltu pohledem a usoudil, že se to nějak vyvrbí. Třeba ji to přestane bavit, až jí ukážu pár základních bylinek. Nebo třeba taky ne.
Co se týkalo spřízněných duší... byl jsem k tomu jaksi skeptický. "No... hele, já nevím. V tomhle se zrovna nevyznám. Ani nevím, jestli na něco takovýho věřím," potřásl jsem hlavou. Možná někdy dřív, když ještě můj život vypadal úplně jinak. Předtím, než jsem tolik ztratil.
Sledoval jsem Deltu a poslouchal, jak mluví o smečce. Prý si také dělala, co ji napadlo. "To bude asi tím, že ještě nejsi dospělá. Jakmile vyrosteš, musíš plnit nějakou funkci, alfy ti poroučejí, výše postavení vlci šlapou po krku-" Sklapl jsem dřív, než jsem stačil říct něco hloupého. Nebo hloupějšího. Můj protismečkový postoj už musel být jasný. "Třeba je ta tvoje smečka jiná," uzavřel jsem neohrabaně.
Delta vyjádřila touhu podívat se na můj les. Neměl jsem nic proti tomu. "Jestli se vážně chceš učit bylinkářství, stejně by bylo nejlepší začít tam. Mám tam už nějaké zásoby a taky malou zahrádku na mýtince." Zahleděl jsem se přes pláň. V dálce splašeně dusalo losí stádo a slyšel jsem nějaký povyk. "Stejně bude lepší vypadnout. Kdyby nás pošlapal los, bylinky to nespraví," protáhl jsem obličej a vstal. Jít přes pláň by bylo hloupé, takže jsem to vzal okolo jezera a doufal, že přežijeme.

//Mahtaë sever

Červen 2/10 - Varja

Příjemná, chladivá voda mi omývala tvář a celou hlavu. Cítil jsem se hned mnohem líp, krásně osvěženě. Vyfoukl jsem z plic všechen vzduch a teprve, až když jsem to už nemohl vydržet, jsem se vynořil nad hladinu. Tedy, chtěl jsem. Právě v tu chvíli se však ke mně přihnal nějaký šílenec a vrhnul se po mě. Z ničeho nic. Naprosto bezdůvodně. Tak jsem se lekl, že jsem ani neměl čas přemýšlet o nevinném důvodu, proč by něco takového mohl udělat.
Plácl jsem sebou do vody a snažil se vykroutit z jeho dosahu. Okamžitě jsem začal kolem sebe zběsile kopat nohama a ohnal jsem se po domnělém útočníkovi zuby. Prskal jsem při tom všem na všechny strany vodu, kterou jsem si nabral do čenichu a tlamy při tom leknutí. "Hej! Hej! Koukej mě pustit! Co jsem ti udělal?" vrčel jsem, prskal, najednou jsem byl celý mokrý jako krysa a vůbec jsem netušil, která bije. Abych pravdu řekl, docela jsem zpanikařil. Kdyby mě ten vlk chtěl zavraždit, určitě by to zvládl.

Červen 1/10 - Varja

Sotva slunce vstalo, už se začalo činit. Od samého rána byl den horký a dusný. Teplo mi nevadilo, ba naopak jsem si ho užíval a spokojeně nastavoval záda hřejivým paprskům. Těšil jsem se na léto. Žádné studené tlapky a ofouknuté uši, měl jsem pocit, že se mi konečně teplo dostává až do morku kostí. Ať jsem chtěl nebo ne, svého pouštního původu jsem se zbavit nedokázal. Byl jsem jako ještěrka, co chytá každý sluneční paprsek.
Co mi ale vadilo víc bylo to nesnesitelné dusno. Vzduch byl těžký a jakoby hustý, měl jsem pocit, že protlačit ho do plic dá větší práci. Z toho parna jsem byl rozmrzelý, otupělý a mírně, avšak vytrvale, mě pobolívala hlava. Tenhle typ vedra zrovna nebyl mou představou ideálu.
Nešel jsem žádným určitým směrem, ale tlapy jako by mne samy od sebe zanesly ke známému jezeru. Nestěžoval jsem si, nemohl jsem říct ne troše osvěžení. Došel jsem až k vodě a pomalu se napil. Byla průzračná a studená, snad mě i trochu probrala. Chvíli jsem jen tak tajtrlíkoval na břehu a kopl do vody pár oblázků, ale potom jsem se rozhodl i trošku namočit. Když už jsem tady... Dobrouzdal jsem se až do místa, kde mi bylo jezero téměř po břicho. Dál jsem nešel, nechtěl jsem si přece zmáčet brašničku. Byl tu ale ještě jeden způsob, jak se zaručeně osvěžit. Zhluboka jsem se nadechl, vrazil hlavu pod vodu a držel ji tam, až mi od čenichu začaly jít k hladině bublinky. Ani mě nenapadlo, jak by to mohlo připadat náhodným kolemjdoucím.

Začínal jsem si už na podobné reakce zvykat. V tomhle kraji byly úplně běžné - neznalost a zvědavost jdoucí tlapu v tlapě. Ne, že bych si chtěl nějak zvlášť stěžovat. Bylo to nepochybně lepší, než kdyby to Delta odsoudila jako blbost a zbytečnost.
Máchl jsem ocasem a pokrčil rameny. "Asi to tak můžeš říct. Víc se mi líbí slovo léčitel," řekl jsem, doktor mi znělo divně a nebyl jsem si ani jistý, jestli plně chápu, co znamená. Z Delty se ovšem hrnuly další a další otázky. "Mohla bys, ale předtím by ses musela hodně naučit. Je to velká zodpovědnost, nejde si hrát s bylinami a se zdravím vlků jen tak halabala," varoval jsem ji důrazně. "To by někdo mohl přijít k úhoně."
Mladá vlčice v tom měla jasno. Překvapeně jsem zamrkal, kdy vyhrkla, že jsme spřízněné duše. Že nás určitě k sobě přivedl osud. "Jo?" tázal jsem se poněkud skepticky. "Jak se to pozná?" Nic jsem asi proti Deltě neměl, ale že bych se s ní cítil zrovna osudově spřízněn jsem taky tvrdit nemohl. V jednom ale byl hovor s ní užitečný, všiml jsem si, že mě ta divná posedlost pomalu opouští. Aspoň, že tak.
Kývnutím hlavy jsem jí schválil rozhodnutí příštího pobudu kousnout do nohy a pak už jsem se jal vysvětlovat svůj vlastní způsob života. "Nemám. Nemám pocit, že bych ji potřeboval." Hlavně jsem nikdy necítil, že bych mezi ostatní vlky dokázal zapadnout. Spřátelit se s nějakou smečkou byla jedna věc, ale doopravdy v ní žít a fungovat... z toho mi naskakovala husí kůže. "Přesně tak. Chodím, kdy a kam se mi zachce. Je to fajn," škubl jsem rameny, otázky ovšem nebraly konce. Vypadalo to, že koncept tuláků je Deltě úplně neznámý. "No... co. Mám tam svou noru, bylinkovou zahrádku a to mi stačí. Všechno ostatní najdu kolem. Ne všichni musí žít ve smečkách, někomu víc vyhovuje svoboda."

It wasn't a very good day. It's never a good day when you have to dig a grave. And digging a small grave is even worse. Less work, sure, but it's still a thousand times worse. A million times worse. At least for me.
It's not like you could've done anything, I told myself - and that was certainly true. After a cougar attacked such a young pup, it was frankly a wonder there was anything left for us to bury at all. I was a healer, not a miracle worker. Or a necromancer. The little one was long gone by the time his hysterical mother led me to him. No, there was nothing anyone could have done. Not that it made me feel much better.
Now the mother was gone too. Not dead, I mean, she just left. Somehow I managed to calm her down enough for her to tell me where she lived. I walked her to the edge of the forest and hoped the rest of her family would take care of her now. There was nothing I could do for her, either. I wasn't good at stuff like that. What was there to say? After going through something very similar, I still believed there was not a goddamn single thing anyone could tell you to make you feel better.
What a great old world we live in, I smiled grimly to myself as I was walking away. That whole family is going to be ruined, just like that. There was no moral to it, no reason. Certainly no god's will or anything. Life is fragile and we are all doomed. That's all.
I sighed. I felt like crawling into some hole in the ground where I could ponder the unfairnes of life and maybe cry a little. Instead I walked on, kind of hoping I run into someone with a nosebleed or a headache or a sprained ankle. Someone I could actually help. Make both myself and them feel a little less doomed today.

Nedivil jsem se, že Delta neví, co názvy, které jsem ze sebe vysypal, značí. Stejně jsem si trochu povzdechl. Jednou potkám někoho, kdo to vědět bude, a pak se jich chytnu a už nepustím, ať to je kdokoliv. Nevzdělanost místní vlčí populace byla opravdu do nebe volající, ale Delta za to samozřejmě nemohla. "Jsou to bylinky," řekl jsem. "Rostliny, co ti můžou přijít jako obyčejný plevel, můžou fungovat proti nejrůznějším neduhům a nemocem vlčího těla." Ale netušil jsem, jestli by tohle Deltu nějak více zajímalo. Už jen těch pár slov o bylinkaření trochu uklidňovalo napětí uvnitř mě, ale pořád jsem se cítil divně a přál jsem si, aby to už skončilo, než vyletím z kůže. Bylo to jako... svědění na místě, kde se nemůžete poškrábat. Nakonec by to vlka dohnalo k šílenství, tím jsem si byl jistý.
"No. Jo. Ale znamení čeho?" pokrčil jsem rameny. Podle mě to bylo akorát tak znamení toho, že jsme si oba vyšli na vycházku ve stejný čas, ale třeba v tom opravdu viděla něco více. Zamračil jsem se, když mi popisovala, co se přihodilo jí a její mladší kamarádce. "Snad jste ho aspoň kously do kotníku," odfrkl jsem si s nemalou dávkou pohrdání. Ať už jsem byl jaký chtěl, aspoň jsem si mohl gratulovat, že nepatřím mezi takovýhle póvl.
Delta zvesela mlela pantem o své smečce, o svých plánech všechny potkat a o cedrech. Byla dost ukecaná, ale zas tak moc mi to nevadilo, znamenalo to, že já nemusím tolik mluvit. Nad její otázkou jsem se ale suše uchechtl. "Chraň bůh, jen to ne. Já moc smečkový typ nejsem, radši se toulám, i když jsem si našel domov v jednom lese, kam se vracim."

Vlčice se dál zubila na celé kolo, ale naštěstí se aspoň rozhodla, že mou osobní bublinu bude respektovat. Trochu. "To by bylo bezva," odsouhlasil jsem a trochu se uklidnil, snad nehrozilo, že se po mě bude chtít vrhat a nějak mě ožužlávat nebo objímat nebo tak něco. Vždycky jsem byl z kontaktnějších vlků dost nesvůj, hlavně když to byli cizinci.
Co se ale týkalo brašničky, padli jsme si do noty. "Právě, na to je úplně ideální!" kývl jsem a v očích se mi přece jen rozsvítila určitá jiskra radosti. "Teď... v ní mám tuším jahodník, podběl a plicník," zamyslel jsem se, co jsem momentálně nosil s sebou. Chtělo by to trochu doplnit zásoby. Nechtěl jsem se spoléhat jen na magii země - sice byla užitečná, ale byl jsem pořád skeptik. Kdykoliv to mohlo přestat fungovat.
Delta prohlásila, že mám štěstí. Úplně jsem si tak nepřipadal, ale byl jsem ochoten si vyslechnout, proč si to myslí. "No tak to je... náhoda," řekl jsem pomalu, když mi sdělila, že se taky snaží s ostatními seznamovat. Mně k tomu ale vedly úplně iracionální důvody, což jsem si nechal raději pro sebe. Pořád tu ale byla naděje, že když se zakecám s Deltou, třeba časem na ten svůj stupidní nápad zapomenu. "Co?" vyjevil jsem se. "Nevim, jak moc jsem fajn, ale vlčata fakt netopím. Za to snad jsou plusový body, i když by to měla být spíš samozřejmost," zavrtěl jsem hlavou. Některá individua, co chodila po světě, jsem opravdu nechápal.
"Neznáš vlastní smečku?" plácl jsem okamžitě, než jsem se stačil zarazit. Nevyznělo to zrovna nejlíp. "P-promiň, jen mi to přijde trochu... zvláštní," vykoktal jsem ve snaze to co nejlépe uhladit. Asi to ale dávalo docela smysl, podle toho, co jsem se dozvěděl záhy. Delta tam nejspíš nebyla až tak dlouho, i když teď už moc malým vlčetem nebyla. Dostala se tam, nenarodila? To mě taky zaujalo, ale nechtěl jsem moc vyzvídat. "No. To je fuk. Třeba... časem potkám někoho z ostatních, kdo tam žijou. Pod těmi cedry musí být pěkně, ne? Moc často se nevidí," přejel jsem pohledem obdivně stromy, které se tyčily nedaleko.

Vlčice měla z našeho nečekaného setkání legraci. Obyčejně bych se tomu asi taky zasmál, ale momentálně jsem měl v hlavě takový šílený chaos, že jsem toho ani nebyl schopen. Musel jsem vypadat jako ukázkový podivín a suchar. "Jo, asi jo," řekl jsem akorát, ale koutky mi ani nezacukaly.
"Vlastně přesně nevím," přiznal jsem. Nevěděl jsem, koho konkrétně hledám a snažil jsem se vymyslet, jak říct, o co mi jde, aniž by to vyznělo hrozně. Stačilo, že si o mě Lalie určitě myslela, že chci její mámě provést kdoví co. Nechtěl jsem si začít vytvářet kolem sebe takovou pověst. Nechápal jsem, co se to se mnou poslední dobou děje, ale přál bych si, aby už to skončilo.
Stáhl jsem uraženě uši dozadu. "Já se nebojím!" ohradil jsem se okamžitě. "Jen nemám rád, když se ke mně ostatní cpou moc blízko." Zvědavé čumáky často schytaly nějakou tu ťafku. Naštěstí pro vlčici jsem k násilí příliš neinklinoval. Ale pochválila moji brašničku, což jsem považoval za plus. "Jo, je super," zamával jsem poprvé taky trošku ocasem. "Hodně se toho do ní vejde! Víc, než by se mohlo zdát."
Rád bych se zakecal o brašničce a o bylinkách a zapomněl úplně na posedlost, která mne sem přivedla, jenže to nešlo. Pořád mi to hlodalo v hlavě. "Cedrová smečka," zopakoval jsem po Deltě, která se pohodlně usadila do trávy a položila otázku, která se skutečně nabízela. "No, víš, ne tak... úplně, ne. Snažím se, tak nějak, hmm, asi... poznat vlky, co kolem žijou?" Všemožně jsem se to snažil obcházet, abych nemusel napřímo říct, že hledám vlčice, abych se přesvědčil, jestli se mi líbí nebo ne. To znělo totiž naprosto šíleně. "Chci se trochu zorientovat ve smečkách. O Cedrové jsem ale nikdy neslyšel," dodal jsem ještě. Byla to taky pravda. Zmapovat ostatní smečky v okolí už jsem chtěl dávno. Jen jsem nečekal, že se k tomu nakonec dostanu takhle. "Žijete tu dlouho?"

Stál jsem tam v určité křeči, protahoval obličej a hryzal se zevnitř do tváří. Netušil jsem, co mám dělat. Věděl jsem, co by bylo rozumné rozhodnutí - tedy sebrat se a zmizet, než si mě někdo všimne, zalézt hluboko do své nory a zkusit se vyspat z téhle divné posedlosti, ze které nic dobrého nemohlo vzejít. Jenže hlas rozumu se ozýval tichounce někde hluboko uvnitř. A než měl šanci získat navrch, cosi se přihodilo.
Z ničeho nic se přede mnou rozplácla mladá vlčice. Vůbec jsem si nevšiml, odkud se vzala. Byl jsem tak hluboko zabraný sám v sobě, až jsem úplně nadskočil. "Č-čau," vykoktal jsem a zamrkal. Válela se po zemi a chechtala se jako pominutá. No, hledal jsem vlčice a jednu jsem našel, ne? Akorát, že tohle bylo spíš takové odrostlé vlče. Zase tak mimo jsem nebyl. "Já jsem tě tady asi taky nečekal," řekl jsem, protože mě nenapadalo, co jiného na to odpovědět.
Samozřejmě se hned zajímala, co tady dělám. "No, já jsem se jen tak- hledal jsem-" Ale než jsem ze sebe vykoktal nějakou přijatelnou výmluvu, už se zajímala o moji brašnu. Taky mě až trochu moc očuchávala, takže jsem o dlouhý krok couvl. "To je brašnička a nevím, jestli existujou ještě další, ale předpokládám, že jo. Takže třeba budeš mít štěstí." Já tu svoji dostal od ducha, ale to jsem takhle na potkání vykládat nehodlal.
Jedním dechem se mi pak představila jako Delta. Mluvila vážně hodně rychle a bál jsem se, že to začne být brzo vyčerpávající. Ale mohlo by to být i užitečné. Třeba se toho hodně dozvím. "Já jsem Regis, potulný bylinkář a léčitel. Tady v tom lese je smečka?" vychrlil jsem vlastní otázku, než mě upovídaná dorostenka stihne znovu předběhnout.

//Mahtaë sever

Překonat řeku bylo trochu krkolomnou záležitostí, podařilo se mi ale přelézt přes balvany, takže jsem se ani příliš nenamočil. To už jsem se dostával na rozlehlé pláně. Vítr mi přinášel k čenichu vlčí pachy a když jsem se ohlédl po proudu řeky, spatřil jsem vlčí skupinku, která se právě blížila tímhle směrem. Možná s sebou nějaké vlčice měli... Ale bylo jich tam moc. Až příliš. Co možná nejtišeji jsem se rozklusal na opačnou stranu. Pomalu, ale jistě jsem putoval podél řeky až téměř na břehy velikého jezera. Nebo to bylo spíš malé moře? Nešel jsem k němu, abych ho ochutnával.
Pokračoval jsem dál kolem vody a snažil se nějak utišit to nutkání, ze kterého jsem měl špatný pocit. Bylo to marné. Něco mě posedlo, nějaké bláznovství. Musel jsem najít nějakou vlčici, musel jsem si s ní promluvit. Pak uvidím, že na ně vůbec nejsem. A budu mít klid. Tak! ujistil jsem se v duchu, ale druhá část mojí mysli se jen smála. Ne, ne, ne, měl bych se s ní lépe seznámit, třeba bude snazší najít partnerku, než partnera... Takhle jsem se v duchu hádal celou cestu. Navrch se to projevovalo jen protaženým obličejem.
Zastavil jsem se až téměř ve stínu vysokánských cedrů. Nepřekročil jsem ovšem hranici lesa. Čenich mi radil, že jsem nejspíš narazil na další smečku, pachy se tu mísily a prolínaly. Ve smečce budou vlčice! I přes to nesnesitelné hryzání v mozku jsem váhal. Sváděl jsem vnitřní boj mezi rozumem a nepřirozenou posedlostí, tažený zároveň na dvě strany, takže jsem zůstal stát na místě. Začínal mě z toho bolet žaludek. Nemohlo být všechno aspoň chvíli normální?

//Zrcadlové jeskyně přes hory

Vyšel jsem z jeskyně a pustil se dolů z hor, jak rychle jsem se jen odvážil. Nevěděl jsem, jaká je šance, že v horách na nějakou vlčici narazím. Asi nebyl důvod, proč by tam žádná být neměla, třeba bych si s nějakou drsnou horalkou rozuměl, ale... šance, že si zlámu krk, než ji najdu, byla asi větší. Proto jsem se vydal dolů, kde protékala řeka a rozkládaly se širé pláně. Tohle byly kraje, které jsem příliš neznal.
Napadlo mě, jestli se nemám vrátit k Asgaaru a pokusit se zastihnout Hyettu. Vypadala celkem fajn, ne? Akorát jsem se před ní už ztrapnil dost. A ještě bych utvrdil Lalii v tom, že jsem celou dobu měl postranní úmysly. Cítil jsem, jak se mi nahrnula do tváří krev, jak se opět ozval hlas rozumu. Co jsem to propáníčka vyváděl? Tohle se mi přece vůbec nepodobalo. Ale potom se zase navrátila ta hryzavá myšlenka. Takže chceš umřít sám, to chceš? Notak. Jen si s nějakou vlčicí hezky promluv, uvidíš, co z toho vzejde. Šel jsem dál poháněn podivným pudem, kterému jsem nerozuměl.

//Jižní Galtavar

Spal jsem jako zabitý. Prospal jsem celý zbytek bouřky a byl bych nejspíš spal ještě déle, kdyby mě neprobudil štípanec do zadku. "Jau!" vyskočil jsem čile na nohy a div si nerozbil hlavu o stěnu. Ohledával jsem si čenichem svoji dotčenou zadnici, ale žádný štípanec ani ránu jsem neviděl a bolest se vytratila tak rychle, jak se objevila. Že by se mi to jen zdálo? Nějak jsem si nevzpomínal, o čem jsem snil. Dobře jsem si pamatoval jen na to, jak nešťastný a vnitřně roztrhaný jsem se cítil, když jsem usínal. Když jsem se na to vyspal, věci nevypadaly až tak tragicky, jak už to tak bývá. Ve spaní se mi ale v hlavě vylíhly hodně divné nápady.
Když to takhle půjdu dál, umřu sám. Možná bych to měl zkusit znovu s vlčicemi. Škubl jsem sebou, jako by mi ta myšlenka dala facku. "Cože?" zeptal jsem se prázdné jeskyně, ale žádná odpověď nepřišla. "To je přece blbost," zamračil jsem se. Tím, že jsem to vyslovil nahlas, jsem tomu chtěl dát větší důraz.
Čekal jsem, že se ta zbloudilá myšlenka vypaří, protože si uvědomí, jak je směšná. Místo toho ale hlodala hlouběji a hlouběji. Proč ne? Vážně nemám o vlčice zájem? Nebo to bylo jen kvůli tomu, jak to špatně dopadlo s Wren? Jedna špatná zkušenost by mě mohla navěky odradit... Třeba jsem bi? Bylo to, jako by mě zachvátila nějaká divná horečka. Myšlenky se mi v hlavě neustále přelévaly a nakonec jsem se vypravil nějakou vlčici najít a promluvit s ní, jinak hrozilo, že se z toho zblázním.

//Mahtaë sever přes Zrcadlové hory

Květen 6/10

"Ale byl tmavo-hnědý a bílý? S bílou lysinkou a jedním bílým uchem?" "Jo, jo!" blekotal vlk, nadšením bez sebe, že se mu povedlo být něčím užitečný. "Nebylo to ani moc daleko, dál proti proudu řeky. Třeba bys ho tam našel? Měl jsem děsnou radost, když jsem ho viděl, ale říkal jsem si, že už tě asi nepotkám, abych ti to řek." Nejradši bych toho blázna sebevražedného v tu chvíli objal. Ale zdržel jsem se podobných výlevů. "Díky. Vážně díky, že jsi mi to řekl, tohle jsou ty nejlepší zprávy za- za hodně dlouhou dobu." "Hehe, to je to nejmenší, co můžu udělat," tlemil se vlk a vypadal nadšeně. I já byl nadšený, konečně jsem měl zase naději, ale v hloubi duše mi hlodaly obavy. Neznělo to, jako by Monte byl v pořádku. Ale je naživu a až ho najdu, zase bude v pohodě. Já už se o něj postarám.