Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec 3/10 - Jasnava

Neviděl jsem na vlčici žádné náznaky zranění, netekla jí krev ani to nevypadalo, že by si nějak pochroumala nohy, což ovšem neznamenalo, že se nemohla praštit do hlavy nebo do zad nebo kamkoliv jinam. Ale všiml jsem si jiných věcí - oteklých tlapek a břicha, matné srsti. Možná chudák vlčice nebyla ve své kůži ještě předtím, než jsem ji vyděsil, čemuž napovídala i její slova. Dál brečela a já jen nervózně, nepoužitelně přešlapoval, nejistý, jak ji utěšit. Mohl jsem ji nanejvýš poplácat po rameni a říct jí "no, no", ale to nebyla taktika, která by měla kdykoliv dřív velký úspěch. "I tak se omlouvám, to jsem fakt nechtěl, já jen myslel, že... no myslel jsem, že jsi mechový kopeček," přiznal jsem se a sklonil se k ní, abych jí pomohl na nohy. "Tak pojď, šup z toho ledu, než nastydneš." Nechal jsem ji, aby se o mě opřela, pokud potřebovala a přitom jsem si ji líp prohlédl. Přišlo mi, že opravdu nevypadá úplně ve své kůži... i když tím jsem nechtěl říct, že by vypadala nějak hrozně. Třeba jsem jí ale mohl pomoct. Popravdě jsem v to doufal, aspoň bych tím trochu odčinil, co jsem zpackal. "Jsem Regis, mimochodem. Místní bylinkář a léčitel."

Prosinec 2/10 - Jasnava

Nebyl jsem tady jediný, kdo byl z toho setkání celý paf. I vlčice sebou pěkně cukla, když se ohlédla a zjistila, že jsem si to k ní nakráčel, jako by nic. Samozřejmě kdyby mi došlo, že si tu zahrádku nosí na zádech živý vlk, aspoň bych řekl "ahoj" nebo "to máme dneska ale zimu, co", jenže na to už bylo pozdě. "Pardon, já jsem myslel-" začal jsem blábolit, ale než jsem ze sebe vůbec vypravil první slovo, už mi došlo, co se stane. Viděl jsem jako ve zpomaleném záběru, jak se vlčice přišoupla k samému okraji svahu a pak se překulila přes něj, spolu s vydatnou sprškou sněhu a zeminy. Chtěl jsem ji zachytit, ale nestihl jsem to. Vyběhl jsem na vrcholek právě včas, abych viděl, jak se rozplácla dole. "Já se fakt omlouvám!" zvolal jsem a v duchu se fackoval, tohle bylo všechno kvůli mně. Sjel jsem po zadku stejnou cestou, kterou vlčice zdolala akrobatickým způsobem a zastavil jsem vedle ní. Led byl naštěstí pokrytý aspoň tenkou vrstvou sněhu, která zbrzdila její pád, ale asi si i tak ublížila. Z očí jí tekly slzy a celá se otřásala vzlyky. "Mrzí mě to, já- já jsem- nechtěl jsem- nevěděl jsem, že se tak vyděsíš," blekotal jsem a snažil se spatřit, co si vlčice udělala. "Jsi celá? Co tě bolí?" vyzvídal jsem.

Prosinec 1/10 - Jasnava

Už ani nevím, proč jsem se toho dne rozhodl vystrčit čumák z lesa a jít na procházku. Nebyl to úplně super nápad, byla pěkná kosa, ale naštěstí moc nefoukalo ani nepadal sníh, takže to dokázal přežít i takový pouštní krysák, jako jsem byl já. I tak mi ale docela mrzly tlapky, než jsem vůbec k jezeru došel. Nikoho jsem nepotkal a ani jsem nic příliš zajímavého neviděl, takže jsem byl akorát tak zralý se otočit a jít zase domů, když moji pozornost cosi upoutalo. Nahoře na břehu, na malém kopečku přímo nad vodou - přesněji v tuhle chvíli nad ledem - byl malý mechový pahorek úplně bez sněhu. Dokonce na něm pučelo i kvítí! Samozřejmě jsem to nemohl přejít jen tak bez povšimnutí, to se rozumí samo sebou. Zamířil jsem svižným krokem přímo k tomu kopečku. Napadlo mě, že tu někdo kouzlil s kvítím, což by i vysvětlovalo vlčí pach, který sílil, čím blíž jsem kopečku byl. Jenže jsem pořád vlka neviděl... a pořád ne... a pořád... až najednou- "U všech svatejch!" vyjekl jsem a málem vyletěl z kůže, protože "pahorek" se náhle pohnul a zvedl hlavu a já zjistil, že to vůbec žádný pahorek není.

VELKÉ ODMĚNY:
• Charisma - nechat pro Oberona

Střední odměny:
• 3* do magie - Lorna bolest
• 3* do magie - Lorna vzduch
• 3* do magie - Lorna vzduch
• 3* do vlastnosti - Silja vytrvalost

Malé odměny a elixíry:
• 1* do magie - Lorna bolest
• 1* do magie - Lorna vzduch
• 1* do vlastnosti - Silja síla
• 1* do vlastnosti - Silja vytrvalost
• Teleportační lístek - Eladan
• Teleportační lístek - Saturnus
• Elixír mírumilovnosti - Eladan
• Drag - Regis

Měna - všechno k Lorně
• Křišťály: 53
• Mušličky: 145
• Drahokamy: 22
• Oblázky: 103
• Perly: 13
• Květiny: 37

Díky moc za organizací lotynky

Připsáno :>

Prosinec 10/10

Mrzlo až praštělo. Přes husté sněžení jsem téměř neviděl, kam jdu. Krutý vichr se do mě opíral, jako by se mě snažil převrátit, mráz mi zalézal snad až do kostí. Nedokázal jsem zastavit třes svého těla a zuby mi nahlas drkotaly. Takže takhle skončím? Ztracený někde ve vlastním lese? Věděl jsem, že můj úkryt musí být blízko, ale nemohl jsem ho najít. Ve sněhové bouři všechno vypadalo stejně. A když už jsem byl připraven to vzdát, konečně jsem to uviděl. Dva ploché kameny, známý pokřivený pařez... a pak můj dub! Vrhl jsem se do vchodu pod kořeny tak rychle, až jsem si málem urazil paroží o strop. V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Chtěl jsem jen jediné, zaplout do úkrytu, zachumlat se do kožešin a začít rozmrzat. Možná si i udělat nějaký pořádně silný čaj - ugh, už aby byla zima konečně za námi!

Prosinec 9/10 - Zestík Pěstík

Zestova smečka mi moc nezněla jako smečka, spíš jako rodinka, co se usadila v jednom lese. Ale to na věci vlastně nic neměnilo. "No ale někdo lovit musí i tak," poukázal jsem na očividný fakt. Bylo jedno, kolik jich tam bylo, jíst museli a tím to haslo. "Tak jo, to bys určitě mohl," odkýval jsem mu to. Neobtěžoval jsem se dodávat, že ho to i tak bude někdo muset nejdřív naučit. Připadalo mi totiž, že se motáme v kruhu a tak jsem chtěl debatu o lovu už uzavřít.
"Přesně tak," odkývl jsem - naše dnešní vědomosti a bezpečí bylo vystavěno na mrtvých tělech jiných vlků. Tak to asi bylo všude a se vším... ač to nebyla moc povzbudivá myšlenka. "Já sem přišel..." No, možná bude lepší nezabíhat do detailů. Nehodlal jsem Zestovi vyprávět, že jsem tady jenom proto, že se mi nepovedlo umřít ani v poušti, ani na moři, navzdory mým tehdejším přáním. "Asi to tak můžeš říct. Učím každýho, kdo o to stojí a taky léčím vlky, co to potřebujou."
Zavrtěl jsem hlavou, když Zest vysvětloval, proč toho moc neví. "Hele neboj, nejseš jedinej. Zdejší rodiče asi hodně ctí volnej odchov svých ratolestí. Už jsem potkal několik vlčat, který nikdo nic nenaučil. Máte to těžký, to nepopírám... Je to hodně zvláštní přístup, nechápu ho." Cítil jsem k těmhle typům rodičů odpor. Mně byla možnost učit vlastní dcerky odepřena a oni... oni si vůbec nevážili svých potomků, kašlali na ně a nechali je brouzdat divočinou, ať se o sebe starají sami.
"No... počkej, podivám se. Mám tady trochu vrbový kůry," vytáhl jsem ji a položil na sníh. "Ta se hodí, když má někdo horečku, kterou je potřeba srazit. Může se z ní taky dělat odvar, ale stačí ji i požvýkat. Jen je fakt hnusná," ušklíbl jsem se pobaveně.
"Jasně, život může být boží. Ale není to tak vždycky a navíc... já nevím, neumím bejt tak bezstarostnej, jako někteří jiní vlci," pokrčil jsem rameny. Už jsem byl takový. S tím se nic dělat nedalo.

Prosinec 8/10 - Zestillion

"Jo," odkývl jsem Zestovi. Dávat pozor bylo tak nějak celkově dobré životní pravidlo. Ale nezdálo se mi, že by se jím zrovna tenhle mladík dokázal řídit, přišlo mi, že měl pomalu problém dávat pozor i na to, co mu říkám.
Opět se vrátil k tématu lovu, jenže to byla zrovna věc, se kterou jsem mu příliš pomoct nemohl. "Se zkus poptat někoho jinýho ve smečce. Určitě budete mít lovce. Teda, myslím, že to smečky většinou mívaj, aby neumřely hlady," pokrčil jsem rameny. O fungování smeček jsem popravdě věděl docela kulový, ale aspoň nějakou základní představu jsem měl.
Zhluboka jsem si povzdechl. Zest všechno otáčel z padesáti možných stran, což bylo svým způsobem asi dobře, ale já už z toho začínal být docela vyčerpaný. "Jo, někdo musel být první - a spousta z nich chcípla bolestivou smrtí, tak si klidně posluž, jestli si chceš zahrávat s osudem," pronesl jsem krapet podrážděně. Musel jsem si připomínat, že to je jen vlče, co se chce přiučit o světě, ale pro bohy, byl pěkně umíněný. "Jsou to vědomosti, co si vlci předávaj po generace. Nevím, proč zrovna v tomhle koutě světa se na to totálně kašle, ale v jiných krajích to je běžná věc, že zkušenější předávají znalosti bylin těm mladším." Gallirea byla v tomhle sto let za opicema a sám jsem to zachránit nemohl.
"Je to blbá práce," odsouhlasil jsem. "Ale kdo nemá možnost použít magii si musí holt poradit jinak." Docela jsem Zestovi záviděl, že podle všeho neměl nervy z ničeho. Já se naopak asi nervózní už narodil. "Nevim, ze života asi," škubl jsem rameny.

Sledovat, jak Flora, Holly a Wisteria rostou bylo pravděpodobně jednou z nejvíc fascinujících věcí, jakých jsem měl to štěstí být v životě svědkem. Malé bezbranné uzlíčky, které uměly říct sotva "máma" se den za dnem, týden za týdnem měnily v osobnosti. I když jsem v nich viděl odrazy sebe i Wisterie, každá z našich dcer byla zároveň naprostým originálem, nejen splácaninou vlastností nás dvou. Ustrašenější Flora se schovávala za průbojnější Wist a Holly mezitím kolem nich bezstarostně poskakovala. A byly, všechny tři, dokonalé, aspoň v mých očích.
Chtěl jsem s nimi trávit času co nejvíc, ale samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak bych si přál. Leckdo ve smečce na mě koukal mezi drápky, Wren si mě držela pečlivě od těla a Ferris by byl nejradši, kdybych se už vůbec nepotuloval kolem vlčat, která přijal za vlastní. I přesto, že jsem hrál roli pouhého strýčka, povedlo se mi k nim dostat aspoň každých pár dní. I tak mi to připadalo zoufale krátké a proto jsem se snažil z těch momentů vytěžit co nejvíc. Celou dobu, co jsem býval na návštěvě na území, jsem se jim věnoval, hrál si s nimi, vyprávěl jim. Měl jsem pocit, že to je s nimi mnohem jednodušší, než s dospělými, se kterými jsem často byl tak nesvůj. Jim bylo jedno, pokud jsem řekl nějakou hloupost, smály se se mnou, ne na můj účet. Tak moc jsem si je zamiloval. Lásku mezi mnou a jejich matkou byste marně hledali, ale je tři, své jediné dcerky, ano, je jsem opravdu miloval z celého srdce.

The first time I saw them - when Wren finally allowed me to come near them - made my head spin. There was no doubt that they were my daughters, even at first glance. There was noone else with a ginger coat like mine around. Well, besides my brother, but of course he wasn't the one who got drunk stupid on fermented fruit and did unmentionable things with Wren behind the rosebushes at the edge of the woods. And these three little lives were the result of that one careless night. I regreted that night, those foolish things we did made me feel shameful and small and plain wrong. But I didn't regret them. It made no sense. Not many things in my life at that point made sense.
I looked at them with wonder, barely fighting tears. I loved them already and yet I knew they will never truly be mine. They were of my blood but I was not to be the one they called "dad". Still, I was grateful that Wren allowed me at least a little space in their lives. As their "uncle Regis", who they could see from time to time. Surely they would learn the truth eventually. It wasn't like you could very well hide it, what with me and them looking so similar. What a mess we made of things, I thought when my eyes touched Wren's face. I didn't say it out loud. I felt sorry for what I put her through - but I didn't say that, either. I couldn't, in all honesty, thing of a single reasonable thing to say. "They... they're wonderful," I stammered after the silence seemed to stretch a bit too long. Wren smiled tiredly. "Sure. Listen, Regis..." But whatever was on her mind didn't translate to words. She just shook her head. Quite the pair we were, neither of us able to speak their mind. Looking back at those two young wolves we were, I can now only feel sorry for us. We made a mistake and we paid the price and there really was never any hope for it to end well from the beginning.

Bylo by přehnané tvrdit, že nemám rád vodu. Ba právě naopak, žít v krajích, které jsou bohatě protkané potoky, řekami a jezírky považuju za požehnání. Bezmála za zázrak. Bohatství vody si mnozí vlci neváží, ale to je asi jen proto, že nevědí, jak krušný dokáže být život, když voda na dosah neustále není.
Budu k vám však upřímný a povím vám, že když jsem poprvé opustil poušť a vydal se s bratrem na cesty za poznáním zelenějších krajů, šla mi z toho hlava kolem. Bublající potok byl takovou vzácností, že když jsme ho objevili, pořádně jsme ani nevěděli, co si počít. Brouzdali jsme se na mělčině a mě mrazilo v zádech mírnou obavou, že se proud najednou vzedme a strhne nás oba do neznáma. Byla to jen taková stružka, sotva po kolena, dokonce i nevysokým pouštním vlkům jako my, ale v ten čas to bylo nejvíc vody pohromadě, co jsem viděl za celý svůj život.
Brzy jsme se okolo vody trochu rozkoukali a uvědomili si, že se nemusíme pořád zdržovat jen poblíž toků. Brázdily totiž krajinu křížem krážem a nějaká louže, mokřina či jezírko, kde zahnat žízeň, se dalo najít vždy. Blbli jsme na mělčině už s větším klidem a také jsme si užívali dešťů, které také nebyly takovou vzácností, jako u nás na poušti. Bál jsem se ale dál chvíle, kdy mi jednou pevná země zmizí pod nohama a zahučím pod vodu. Byla to asi ostuda, ale plavat ani jeden z nás neuměl, protože se to nebylo kde naučit. Bratr se učil rychleji než já a hlavně byl mnohem komunikativnější, takže pro něj nebylo tak těžké sehnat si učitele. Byť se své znalosti snažil předat i mně, já se to nakonec naučil až od Monteho, který měl přece jen o něco víc trpělivosti než Sane, který u ničeho zrovna dlouho nevydržel.

204 (26)

Musel jsem se uchechtnout, když mě Delta hned prokoula. "No dobře, asi jsem trochu spal," přiznal jsem. Chrápal jsem jako špalek, to by bylo přesnější, ale co. Stejně v tu chvíli nebylo nic moc na práci, jen čekat, až se mladé vlčici udělá lépe. Což se naštěstí stalo.
"Doufejme. Přinejhorším by se snad zvládla vrátit aspoň sem," zadoufal jsem. Měl jsem trochu obavy, jak si Siberia poradí, ale v tuhle chvíli jsem pro ni nemohl udělat vůbec nic. Pravda byla taková, že už nebyla malá a nějak to prostě zvládnout musí. Delta pak vznesla myšlenku, že o ni se doma asi nikdo nebojí. Pomalu bych i zapomněl, že vlastně i ona měla svoji smečku, nějak jsem si zvykl na to, že se potloukala kolem mně. "Nojo, kurňa, ta Cedrová smečka," vyhrkl jsem a potřásl hlavou, přičemž jsem parohem nabral stěnu. Ugh. Zkoumavě jsem se na Deltu zadíval. "Chceš... se tam vůbec ještě vracet?" Nějak to nevypadalo, že by se měla k odchodu a já ji nevyháněl, nicméně by bylo asi fajn si ujasnit, jak se věci budou mít.
Delta už vypadala vážně o dost líp. Trochu sice pokašlávala, ale to jistě brzy přejde. Já zase trochu pochraplával, ale vzhledem k okolnostem jsem mohl být ještě rád, že mě neskolilo nic horšího. "No, tak se na to podívejme," vstal jsem a přejel pohledem po přihrádkách. "Tohle je jitrocel, pelyněk, plicník..." začal jsem vyjmenovávat a čenichem poukazoval na konkrétní bylinky. "Tohle vrbová kůra - s tou už se znáte - a tohle zase březová, tohleto jsou šípky..." Už toho bylo docela dost, co se mi nashromáždilo.

Prosinec 7/10 - El Zesto

Zestovi asi vážně do dospělosti moc nechybělo, tedy aspoň do té fyzické. Odkývl jsem mu tedy, ať prostě kouká kolem a doufá v to nejlepší, než jsem se musel zamyslet nad tím, co mu odpovědět na jeho další otázku. "No jako... pozná se to asi stejně, jako ta vrozená. Věci se tak nějak začnou dít. Nebo najednou máš pocit, že tě to víc táhne k vodě, než kdy dřív a to může znamenat, že máš magii vody. Nebo tak. Pokud vím, magie můžou být hodně různorodý... Může to být asi skoro cokoliv." Samozřejmě jsem mu nehodlal vykládat, jak mě jedna má magie dokáže proměnit v plnohodnotného daňka. Pořád jsem to považoval za ponižující.
Zestarianovo vyprávění o Smrti bylo rozhodně... jedním ze způsobů, jak podat příběh. Neviděl jsem se, ale měl jsem dojem, že výraz na mé tváři musí vypadat až idiotsky zmateně. Několikrát jsem pomalu zamrkal, jako bych doufal, že tím dokážu jeho věty přeskládat v něco, co má hlavu a patu, ovšem nestalo se. "A-ha," vypravil jsem ze sebe na konci a suše dodal: "To leccos vysvětluje." Radši jsem se dál neptal. Pro jistotu.
"Na to je nejlepší pravidlo - nevokusuj nic, co neznáš. Většinou se totiž tak jednoduše poznat nedá, někdo ti musí říct, co je co." Vlci nebyli králíci, aby museli ohlodávat každé křoví. Přesto se vždy našli nějací adepti, kteří to zkoušeli a pak se strašlivě divili, co se jim to přihodilo za neštěstí. Už docela dlouho jsem žádného takového pacienta neměl... A díky bohům za to, čím déle má nora vydrží nepoblitá, tím lépe.
Zest mi znovu vysvětloval, že žádnou magii nemá, jako bych snad byl úplně blbej. "Oheň udržíš tak, že do něj budeš přikládat dřevo a budeš dávat fakt velkýho majzla, aby ti nevyhasnul. Buď ti ho musí zapálit někdo s magií ohně, nebo ho můžeš někdy získat třeba ze stromu, do kterýho praštil blesk. A jsou i vlci, co ho umí rozdělat pomocí křemenů, ale to já fakt nejsem."
Suše jsem se uchechtl, když Zest prohlásil, že na nervy nevypadám. "Roky praxe, mladej. Umím to dobře skrejvat."

Prosinec 7/10 - Zestík Chřestík

"Většinou se to děje na prahu dospělosti, pokud vím," řekl jsem. Moje zkušenosti s magií nebyl až tak široké, aspoň ne v tom smyslu, odkud pramenila a kde ji vlastně vlci brali. Prostě... byla. Štvalo mě, že tomu nerozumím líp, ale co jsem měl dělat? Nikdo mi to nebyl schopný rozumně vysvětlit, všichni akorát krčili rameny. "Prostě si dávej pozor, jestli se kolem tebe nedějou divný věci. Třeba kytky nepučí samy od sebe nebo netryskají prameny ze země nebo tak." Byla aspoň úleva, že o bozích už Zest něco věděl - přinejmenším tedy o bohyni. "Jo, od Smrti a od Života. Už ses s ní setkal?" zeptal jsem se tentokrát já.
Zhluboka jsem si povzdechl. "No, asi chápu." Můj bratr byl dost podobný typ a vlastně jsem to úplně nechápal, tu nutnost neustále mlít pantem a chrlit ze sebe slova jedno přes druhé, ale - jo. Rozumově jsem to chápal. Jen jsem se s tím nedovedl ztotožnit.
"Zelený to je. Naházels tam smrkový větvičky, to tě sice nezabije, ale moc to pro tebe ani neudělá," pokrčil jsem rameny. "Plus bych se vyvaroval toho okusovat kde co, co neznáš, protože to klidně mohlo být něco jedovatýho. Přinejlepším by ses poblil jak Alík, ale jsou i rostliny, co tě rovnou zabijou." Možná to bylo drsné, ale byly to fakta. Čím dřív si to místní mládež vtluče do hlavy, tím líp pro ně i pro mě.
"To já přece vím, jen ti říkám, že studeným pitím se moc nezahřeješ," vysvětloval jsem s pečlivě udržovanou trpělivostí. "Léčitelé, který nemaj magii ohně, většinou ve svých úkrytech udržují pořád oheň přesně pro tenhle účel. Bez ohně toho zkrátka a jednoduše moc neohřeješ. Ale zjistil jsem, že i s magií vody můžeš její teplotu ovlivňovat, což je fajn," sdělil jsem a pak to i předvedl při přípravě meduňkového čaje. "Já? Já jsem prakticky jenom nervy," odfrkl jsem si suše, ale spokojeně jsem máchl ocasem, když Zest prohlásil, že mu meduňka chutná. "No, tak to rád slyšim."

Pokus se připravit nápoj na zahřátí
Prosinec 6/10 - Zestiel

"No, asi by se to dalo," pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem zběhlý mág a využíval jsem je hlavně ve svém vlastním oboru, nikoliv k lovu, ve kterém jsem si většinou vystačil se svými obyčejnými schopnostmi. "Pořádně vlastně nevím. Je to trochu divný. S nějakou magií se už narodíš a ta se projeví, jak rosteš. Pak se u tebe ale můžou vyskytnout i další, klidně samy od sebe. A nebo si je můžeš vyprosit od bohů, kteří tu sídlí - jsou, pokud vím, dva." Magie byla zkrátka magická a já nad tím radši moc hluboce nepřemýšlel. Měl jsem totiž pocit, že by mi z toho mohlo taky dost snadno šibnout.
Povzdechl jsem si. "Já to chápu, mladej, ale když na mě nahrneš dvacet otázek za vteřinu, jak asi čekáš, že ti budu moct něco vysvětlit?" povytáhl jsem lehce obočí. Byla to holá nemožnost, ani jsem nestíhal jeho myšlenkové pochody, natožpak abych zvládal takhle rychle vymýšlet smysluplné odpovědi. Takhle zběhlý v umění konverzace jsem tedy fakt nebyl.
Zestarian se ale odradit snadno nenechal, dokonce se sám pustil do přípravy odvaru. Nebo spíš "odvaru". Nekecal jsem mu do toho a jen ho sledoval, protože si naštěstí neutrhl nic jedovatého. "To není špatnej začátek," uznal jsem. "Akorát by ti to asi k ničemu moc nebylo - předpokládám, že ani nevíš, co jsi to tam namočil?" soudil jsem. "A jestli se chceš zahřát, je docela důležitý, aby to bylo teplý," dodal jsem. "Já to dělám takhle," kývl jsem hlavou a pustil se do toho. Přivolal jsem vodní bublinu a zašátral v brašničce, odkud jsem vytáhl sušenou meduňku. Strčil jsem bylinky do bubliny a zvýšil teplotu vody. "Jde to i bez magie, ale je to náročnější," řekl jsem. "Teď musíme chvíli počkat a pak můžeš ochutnat. Je to meduňka, dobrá na nervy," třeba tě to trochu utlumí, pomyslel jsem si - nebyl to náhodný výběr, ale i když meduňka byla jedním z mých favoritů, pochyboval jsem, že je až tak mocná, aby zkrotila nezkrotného Zesta. Po chvíli jsem se naklonil a trochu z odvaru upil. "Jo, to by šlo,"

203 (23)

Siberia odešla. Doufal jsem, že se jí povede najít její rodinu. Až pozdě jsem si vzpomněl na to, že vlastně přesně nevědla, kudy se má dát. Ale krucinál. Jenže Deltu jsem opustit nemohl. Musel jsem doufat, že si mladá vlčice poradí a kdyby něco, dokáže se vrátit alespoň sem do lesa. No a pak... Pak jsme s Deltou byli zase sami dva. Vlčice spala a tiše oddechovala. Snažil jsem se se spánkem bojovat, ale příjemné teplo, které jsme sdíleli a ticho v noře mě uspávalo. Během pár chvil jsem usnul také, jako špalek.
Spali jsme asi docela dlouho. Až Deltin pohyb mne probudil zpátky do světa živých. "Ssso? Co? Ne," vypravil jsem ze sebe zmateně a zamžoural kolem sebe. Protřel jsem si oči a chvíli se rozkoukával. Srst na tváři mi trčela do všech světových stran a pravděpodobně jsem vypadal více než komicky. "Šla domů, aby se o ni nebáli," vysvětlil jsem, protáhl se a lehce si odkašlal. Taky mě trochu poškrabávalo v krku, což... nebylo vůbec překvapivé vzhledem k tomu, že jsem se kdoví jak dlouho tiskl přímo k nemocné Deltě. Nijak víc špatně mi ale naštěstí nebylo. "Jak ti je?" zeptal jsem se. Podle toho, že vstala a chodila po noře jsem soudil, že se cítí už líp. I vypadala líp, i když ještě určitě nebyl úplně zdravá.