Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Osamělý strom

Mlha začínala naštěstí řídnout a zmizely i krajně nepříjemné pocity, které vyvolávala. Ještě pořád jsem z toho byl naježený do všech stran, ale začínal jsem se uklidňovat. Soustředil jsem se víc na to, abych koukal pod nohy a třeba přihodil k podbělu a plicníku ještě nějaké další druhy rostlin, než abych lpěl na zvláštní moci mlhy v oblasti, kterou jsem opouštěl. Předpokládal jsem tedy, že za to mohla ta mlha. Co jiného?
Jak se mléčný opar rozestoupil, už bylo jasně poznat, že jsem se přiblížil k Sarumenskému hvozdu, i když jsem přišel z jiné strany, než posledně. Hustý propletený hvozd si ovšem nebylo možné splést s jiným, pach smečky vznášející se kolem to jen potvrzoval. Na samém okraji lesa se mi ještě povedlo utrhnout pár lístků jitrocele, které jsem také nacpal do brašničky, přičemž jsem si vzpomněl na ten magický, který vypučel uprostřed zimy, aby pomohl Islin. Pořád jsem nad tím mohl jen kroutit hlavou, protože jsem to absolutně nechápal.
Pak už jsem vkročil mezi první stromy a zhluboka se nadechl. No fajn. Jdu jen splnit, co jsem si umínil, že ano? Když mě nevyhnali v zimě, nevyženou mě určitě ani teď, když jsem se k nim nepřišel jen válet, ale něco jsem i donesl. Odkašlal jsem si a krátce zavyl, abych na sebe upoutal pozornost. Stejně jsem se trochu zašklebil. Neměl jsem proč být nervní, ale byl jsem a doufal, že přijde některý z těch vlků, které jsem už potkal, abych se vyhnul zbytečnému zdlouhavému vysvětlování.

//Travnatý oceán přes Tenebrae

Tlapy mě donesly k řece. Určitě jsem nešel správným směrem. Mlha halila všechno a dokonale mě mátla - ale věděl jsem, že řeka by mě snad měla dovést alespoň k Sarumenskému lesu. S trochou štěstí. Stejně jsem tam měl namířeno, tak co, mohl jsem jít rovnou. Nepřirozeně zbarvené vajíčko jsem pořád svíral v tlamě, ale stačil jeden špatný krok, při kterém jsem čelisti stiskl trochu silněji a křup! Skořápka byla na padrť. "Krucinál," zanadával jsem a vyplivl zářivě rudé úlomky do trávy. Ve vajíčku nebylo nic. Dočista vůbec nic. "Co to je zase za divné kejkle?" zeptal jsem se - opět - nikoho. A opět mi nikdo neodpověděl. Chtěl jsem si tu skořápku původně schovat, ale teď byla rozbitá tolik, že už jsem ji ani nechtěl. Trochu jsem si povzdechl. To tedy dlouhého trvání nemělo...
Šel jsem dál a mlha houstla. Zdálo se mi, že se z ní začínají ozývat zvláštní hlasy a padala na mě taková tíže. Začínaly se vynořovat vzpomínky, žádné z nich hezké. Flora ležící v horečce v noře, Monte u řeky hledící skrze mne. Otřásl jsem se, hrdlo bolestivě stažené. Ne, tudy jsem určitě jít nechtěl. Otočil jsem se, abych se z té husté mlhy vymotal a přitom jsem tlapou o něco zavadil. V trávě se válelo další vajíčko. Ještě krásnější než to první. Ani jsem o tom nepřemýšlel, jak jsem se snažil uniknout před svou minulostí, prostě jsem ho zvedl do tlamy a hodil ho do brašničky k bylinkám. Tušil jsem, že bude prázdné jako to první a nic mi nezničí. A tohle nerozkousnu. Tohle už si vážně nechám.

//Sarumen

//Meduňková mýtina přes Travaný oceán

Bloumal jsem mlhou a neviděl nic moc použitelného. Chtěl jsem na poděkovanou sarumenským vlkům sehnat aspoň ještě jeden druh bylinky, ale lesem jsem prošel s prázdnou a teď se přede mnou rozprostíralo jen moře trávy, ve kterém snad nic jiného ani nerostlo. Rozhrnoval jsem ji čenichem, který jsem nesl nízko u země, a snad jen díky tomu jsem si toho všimnul. V trávě se na zemi válelo vajíčko. Jenže ne normální bílé, hnědé, kropenaté nebo snad modré či zelené, jaké někteří ptáci snášeli. Tohle zářilo výraznou červení, až to bilo do očí. "Kdo tohle mohl snést?" zeptal jsem se nikoho. Rozhlédl jsem se kolem. Neviděl jsem žádnou ptačí matku, nebylo tu ani stopy po tom, že by se o vajíčko někdo staral. Žádné hnízdo, ani takové nanicovaté, jako někteří ptáci dělali. Žádné peří. Když jsem se tlapkou vajíčka dotkl, byl úplně studené. Ať v něm bylo cokoliv, nejspíš už se to nevylíhne, takže asi ani nezjistím, co za ptáka snáší taková divná vejce. Zvedl jsem ho i přesto do tlamy. Ta skořápka byla vážně zvláštní a už jsem viděl, jak si ji vystavím ve své noře. Už už jsem chtěl vajíčko hodit do brašničky, když se mi v hlavě vynořila vize toho, jak křupne a všechno uvnitř bude pokryté bílkem a žloutkem. To by mě Heron asi ze záhrobí zabil, a mohli bychom v tom jezevčím lese strašit spolu. Vzal jsem tedy vajíčko do tlamy a zamířil skrze mlhu... snad zpátky domů.

//Osamělý strom přes Tenebrae

Přikulil se nový den a s ním byl s deštěm nejspíš konec. Ne, že by bylo zrovna nějak nádherně, protože ráno bylo zamlžené, ale už to vypadalo o něco lépe. S tím už by se dalo i pracovat... Hmm. Možná přece jen pár těch bylinek nasbírám a vezmu je sarumenským. Než se přižene další déšť. Protáhl jsem se a začal se vracet takřka ve svých stopách k místu, kde jsem našel žluté kvítky podbělu. Bylo ho tu dost, neměl jsem v plánu orvat všechen, ale natrhal jsem si jich do tlamy dost, aby to smečce snad na chvíli stačilo. Šťouchnutím čenichu jsem otevřel brašničku, bude to chtít ještě trochu cviku, ale nebyl to zas až takový boj. Pak jsem bylinky opatrně uložil dovnitř. Bylo tam na ně místa víc než dost. Popošel jsem o kus dál zase k místu, kde rostly plicníky, se kterými jsem zopakoval to samé. Budou si je asi muset usušit samy, ale mají dokonce a ohniště a všechno... to by neměl být problém. Pomalu jsem vyrazil a cestou se rozhlížel, co ještě bych mohl přihodit.

//Travnatý oceán

//Apatyka přes Klimbavý les

Vylezl jsem ven do večera, který byl stále ještě trochu upršený, ale zdálo se, že se mraky konečně trochu roztrhají. Navlhlý kožich mi nijak nevadil. Jakožto tvor z pouště jsem déšť pořád ještě vítal s nadšením, i když už jsem dlouho žil v krajích, kde voda takovou vzácností nebyla. Některých zvyků se vlk zkrátka asi nezbaví.
Procházel jsem lesem a rozhlížel se kolem. Druhy stromů byly rozmanité, jak jsem zjistil už v zimě a pod nimi nyní začínaly na světlejších místech pučet jarní rostliny. Spatřil jsem bledule, sasanky a ke své radosti jsem dokonce spatřil na jednom místě při kraji lesa modré kvítky plicníku a o kus dál žlutý podběl. Oba kvetly pouze zjara a tehdy se taky musel sbírat. Okamžitě jsem si zapamatoval, kde jsem ho viděl, udělal si mentální poznámku, že se pro něj musím vrátit, jakmile všechno nebude tak strašlivě mokré.
Obešel jsem část lesa, až jsem dorazil na mýtinku. Tady teprve jsem poznal, jak dobře jsem si své stanoviště vybral! Mýtina byla vyloženě srdcem lesa. Jaro bylo ještě poměrně časné, takže to zde nekvetlo tolik, jako tomu brzy bude, ale ze země vykukovaly to dobře známé voňavé lístky meduňky. Když jsem se rozhlédl kolem, zdálo se více než jasné, že zde postupně vypučí i další byliny. Jako má osobní bylinková zahrada.

66

Šlo mi to od tlapky docela slušně, stejně jako předtím. Půda nebyla moc kamenitá ani tvrdá a dutiny mezi kořeny se hezky rýsovaly. Chvíli jsem hrabal, chvíli odpočíval a přitom jsem přemýšlel, co dál. Vyrazím se podívat po lese a po okolí, co tu vlastně roste a co by se dalo využít. Třeba už i něco nasbírám, i když po tom dešti bude nejspíš všechno úplně mokré... Aspoň se ale porozhlédnu. A až budu mít nějaké zásoby, musím se zastavit za Sarumenskými vlky a nějaké ty bylinky jim předat, jak jsem slíbil. Přišlo mi naprosto neuvěřitelné, když Maple řekla, že žádné bylinky nemají a nejspíš tedy neměli ani léčitele. Co kdyby se něco stalo? Uvědomil jsem si, že o Sarumenské vlky trochu strachuji. Dosud jsem se smečkami neměl nejlepší zkušenosti, ale oni na mě byli milí a já nechtěl, aby v případě nouze byli úplně nepřipravení. Jistě, doteď se o sebe nějak postarali, ale... pokud jsem jim mohl nějak pomoci, udělám to. Navíc jsem to slíbil, pokud ne jim, pak alespoň sobě. Mohli tvrdit, že jim nic nedlužím, ale já věděl svoje - bez jejich pomoci bych umřel hlady a zimou. Zachránili mě.
Zabral jsem se do svých úvah tak hluboko, že jsem najednou byl s prací hotový, ani jsem nevěděl jak. Oddechl jsem si, ušlapal do země poslední zbytky hlíny a protřepal si unavené tlapky. Nejlepší bude se je trochu rozhýbat objevitelskou procházkou. Zamířil jsem z úkrytu ven.

//Meduňková mýtina přes Klimbavý les

65

Vyspal jsem se opravdu důkladně. Už jsem to vážně potřeboval. Odpadl jsem, jako když mě do vody hodí. Nakonec se ke mně však vědomí začalo navracet - protáhl jsem si pořádně tlapy, zamžoural do okolního šera a zamlaskal. Vzpomněl jsem si na svůj zvláštní sen o Heronovi a jezevci... Proč zrovna jezevec? napadlo mě a pohledem jsem zavadil o brašničku na svém boku. Znovu ve mně hrklo uvědoměním, že se vůbec nejednalo o žádný sen. Jakkoliv šílené se to mohlo zdát, všechno se to doopravdy stalo. Zatřásl jsem hlavou. Země kouzel a magie... Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to líbí. Prozatím mi kouzla přišla spíše matoucí a nebezpečná. Co když se zase omylem proměním na daňka a někdo mě uloví? Co když se mi někdo bude hrabat v hlavě, jako to udělala Islin? Dotkl jsem se čenichem brašničky. Její vůně vzdáleně připomínala vůni jeskyně v kopcích. Proč taky ne, však jsem ji dostal od Herona. Nějak.
Znovu jsem zavrtěl hlavou a rozhlédl se po nedokončené práci, která mi v noře ještě zbývala. Nejlepší bude se prostě držet zdravého rozumu a toho, co znám. Poprotahoval jsem své ztuhlé údy a dal se opět do práce s hrabáním. Venku jsem pořád slyšel ťukání mrholení, takže na sběr bylinek nebyl nejlepší čas, ovšem plánoval jsem vyrazit alespoň obhlédnout situaci, jakmile budu hotov.

64
//Klimbavý les

V lese opět panoval klid. Daňkožrout Mitsurugi někam odešel a už se nevrátil. Je to tímhle místem? Proto se na mě uchytila ta magie? Že žiju v lese s daňky? Dá se to ovládat? Moje unavená mysl produkovala ochotně otázky, ale s odpověďmi byla značně línější. Už jsem nechtěl nad ničím dumat a přemýšlet. Vklouzl jsem chodbou do bezpečí a ticha nory, kam na mě nemohl déšť, daňci a snad by mě tu nenašli ani žádní místní šílenci. Zalezl jsem si do svého koutku, pro který jsem stále ještě neměl kožešinu na vystlání, a stočil jsem se tam pohodlně do klubíčka. Pohledem jsem přejel svou stále ještě nehotovou stěnu kořenových "přihrádek". Jen co se vyspím... pak se pustím do práce. Jaro je tu, není času nazbyt. S brašničkou od Herona mi sběr bylinek určitě půjde hezky od tlapky. Ale nejdřív... Široce jsem zívl a oči se mi zavřely snad samy od sebe. Pro jednoho vlka toho bylo na jeden den až až.

//Jezevčí plácek přes Jezevčí les

Opustil jsem to zvláštní místo a pořád ještě trochu popotahoval. Těžko se mi bránilo slzám, když jsem byl takhle unavený. Zabrat dostal můj mozek i mé tělo, po té proměně v daňka (pořád jsem nemohl uvěřit, že se to vážně stalo) jsem byl celý rozlámaný. Opravdu jsem právě mluvil s Heronem? Muselo to tak být... Odepsal bych to celé jako šílený sen, ale brašnička na mém boku potvrzovala, že se to všechno stalo. Potřásl jsem hlavou a opět si otřel oči, které už mě pálily nejen od slz, ale i únavou. Byl jsem zralý jít si lehnout a pořádně se prospat, jinak budu fňukat až do večera jako nějaké přetažené vlče. Jenže tak to prostě bylo. Teď jsem myslel na Monteho někde v lese daleko, daleko odtud a na Heronova slova... Pořád se neuzdravil a nejspíš ani nikdy neuzdraví. Ale někde v hloubi duše si možná pamatoval. Já si budu pamatovat za nás za oba, slíbil jsem mu v duchu a přidal trochu do kroku, jak jen jsem se ve svém vyřízeném stavu dovedl přimět. Už abych byl doma.

//Úkryt přes Klimbavý les

//Jezevčí hájek

Následoval jsem šedivé zvíře znaveně, ale bez protestů. Prožíval jsem extrémně podivný den a tak jsem se zkrátka odevzdal do tlap osudu - nebo mluvícího jezevce, to už bylo fuk. Říkal, že na mě někdo čeká, takže jsem vyhlížel vlky, ale nikoho jsem neviděl ani necítil. "Tam," pokynul mi tmavou tlapkou nakonec. "Na tom paloučku mezi stromy." "Tak jo," zamumlal jsem a zamířil tam. Nejraději bych se vrátil do své nory a pořádně se vyspal, cítil jsem se, jako by mě něco pořádně požvýkalo. Ale už jsem se jednou rozhodl, že se se svými halucinacemi nebudu přít, tak jsem se toho také držel.
Na mýtině vytrvalé jarní mrholení ustalo, u země se však držel řídký mlžný opar. Z oné mlhy se začala vynořovat vlčí silueta. Přimhouřil jsem oči a zalapal po dechu. Pomyslel bych si, že už se dnes ničemu nepodivím, ale to jsem se velice pletl. Nebýt té typické kresby na tváři s lysinkou trochu nakřivo, snad bych ho ani nepoznal. "...Heron?" vydechl jsem. Vlk, který stál přede mnou, vypadal nejméně o deset let mladší, než když jsem ho prvně spatřil. Žádný křehoučký stařeček jako věchýtek - tohle byl vlk v nejlepších letech, s lesklým kožichem a silným tělem zářícím zdravím. Zaraženě jsem si uvědomil, že Monteho dědeček býval v mládí opravdu fešák a rychle jsem tu myšlenku zatlačil pokud možno někam hodně daleko. Na tohle jsem teď vážně myslet nepotřeboval. Krom toho, připomněl jsem si, je tohle všechno výplod mojí fantazie. Jenže to působilo tak reálně?
Heron se zasmál a kývl hlavou. "To je dost, že se taky někdy přijdeš za starým vlkem podívat." "No... kdybych věděl, že to je možnost, nejspíš bych přišel dřív," zavrtěl jsem hlavou a pomalu se posadil. Hrozilo, že se pode mnou tlapy opět podlomí. "Navíc už nevypadáš moc jako starý vlk," dodal jsem. "Jistěže ne. Už nejsem starý, jsem mrtvý." Trochu jsem sebou škubl. Heron nikdy nechodil kolem horké kaše.
"Ty vypadáš dost děsně. Stalo se něco?" Málem jsem se rozesmál, ale povedlo se mi to zabublání hluboko v hrdle potlačit. "Ne, samozřejmě, že ne. Všechno je v nejlepším pořádku. Jen si nějaká část mého mozku asi myslí, že jsem daněk, takže už je nemůžu lovit a ještě se chovám jako oni, napásl jsem se na paloučku dosyta trávy a potom mě mluvící jezevec zavedl za duchem mého mrtvého učitele. Co je na tom nenormálního?" Teď už jsem se zasmál, poněkud hystericky.
Heron přišel blíž a tlapou mě poplácal po zádech. "Je toho na tebe dost. To se dá pochopit. Ale musíš se trochu vzchopit, Regisi. Na daňka sis nehrál, to se doopravdy stálo - viděl jsem tě, jak si hopkáš. Byl jsi celkem rozkošný," řekl se smíchem. Zíral jsem na něj s pootevřenou tlamou. "Ale-" "Žádné ale. Teď žiješ v zemi magie. Měl by se s to pokusit využít, a taky dát svojí snaze nějaký směr. Už sis našel domov, že ano? Tu hezkou noru." "J-jo, ale-" "Takže už ses rozhodl, že se tu usadíš. A určitě už taky víš, co tu chceš dělat. Že?"
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Heron mě tedy nešetřil. Sypal to na mě jedno za druhým, až mi bylo jasné, že asi máme jen omezený čas. "Přemýšlel jsem o tom," přiznal jsem. "Chtěl bych... pokračovat v tom, co jsi mě učil. Ty a Monte. Dál být léčitelem, ale když teď budu moct žít na jednom místě, budu mít i lepší možnosti. Možná by ta nora mohla být něčím, jako bývala tvoje jeskyně v kopcích," svěřil jsem se starému vlku se svým snem. Konečně jsem to mohl někomu říct. Heron se usmál. "Myslel jsem si to, a jsem rád. V tom případě pro tebe něco mám, co ti snad tvou práci usnadní." Mlha kolem mne najednou zhoustla a když se opět rozptýlila, cítil jsem cosi kolem svých boků. Ohlédl jsem se a spatřil na svém boku jakýsi váček? "Co je to?" "To je, drahý Regisi, brašnička. Můžeš do ní dávat, co tě napadne. A kdo ví, možná je taky trochu kouzlená? Až bude chtít, svoje tajemství ti určitě vyjeví." Heron na mě mrkl a já svou novou brašničku očichával a prohlížel. Mohlo to určitě být praktické. Vypadalo to, že bylinek se tam vejde až až, stejně jako jiných věcí. "Děkuju!" řekl jsem vděčně. "Je skvělá."
"Užívej ji dobře. A teď, i když nerad, se s tebou musím rozloučit-" "Počkej," skočil jsem mu zrpudka do řeči a trochu se hned zastyděl, ale prostě jsem musel. Heron se trochu zarazil, ale ztichl a čekal. "Počkej. Než půjdeš... Nevíš, jak se má Monte?" Výraz starého vlka se změnil, jeho pohled změkl a v očích jsem mu spatřil... snad soucit? "Monte je doma se svou rodinou. Má se dobře, jak jen to v rámci možností jde." V rámci možností. "Takže je pořád-?" Heron přikývl a když jsem sklopil hlavu, šťouchl mne čenichem do tváře. "Je mi líto, jak to dopadlo. Nepřísluší mi říkat, co se Montemu stalo, ale udělal jsi pro něj všechno, co jsi mohl. Je v bezpečí a spokojený jen díky tobě. Možná si nepamatuje tvoji tvář ani co jste spolu prožili, ale věřím, že někde v hloubi duše si pamatuje na vaši lásku. Že ho hřeje za chladných nocí." Ztěžka jsem polkl, ale nedokázal jsem nic říct, protože jsem měl náhle příliš stažené hrdlo. Heronovy tlapy, ke kterým jsem hleděl, začaly blednout. "Už nemohu déle zůstat. Sbohem, Regisi. Hodně štěstí."
Zůstal jsem sedět se svěšenou hlavou a polykal slzy, dokud mě jezevec nezatahal za ocas a já se plouživým tempem neodebral z lesa pryč. Monte je v bezpečí. Je v pořádku, opakoval jsem si a otřel si vlhké oči. Byl v bezpečí, ale mě pořád tolik chyběl. Jak jsem to měl všechno zvládnout sám?

//Vřesový palouk přes Jezevčí les

//Klimbavý les přes Vřesový palouk

Opatrně jsem našlapoval, pod kopýtky mi nekřupla ani větvička. Ostatní jsem ale nikde neviděl, už jsem je ani necítil. Šel jsem špatným směrem? Ale však oni se objeví... Ukusoval jsem stébla čerstvé jarní trávy a přitom stále dával pozor, jestli se Šelma nevrací. Mohl to být trik. Věděl jsem, jak vychytralé šelmy mohou být. Žádná by se nezdráhala vrhnout se mi po krku. Až na tu, kterou jsem právě potkal. Ta nezaútočila. A já taky ne, i když jsem chtěl. To ten divný hlas. Něco se mnou bylo v nepořádku, ale snad to brzy přejde.
Co nožka nožku mine jsem přecházel palouček a pokojně se pásl, až mě nakonec obklopily stromy nového lesa. Tenhle byl cítit jinak a příliš se mi to nelíbilo. Zvedl jsem hlavu a odfrkl si. Jezevci, napověděl ten divný hlas, který byl v mé hlavě, ale určitě nebyl můj. Jsou to jezevci, co se to děje, proč- Soustředil jsem se na toho cizince uvnitř mne samotného. Musel jsem se ho nějak zbavit, musím se vrátit do normálu, protože takhle to nešlo, já přece nejsem žádný daněk, jsem vlk, vlk, vlk-

Nepříjemný pocit v celém těle se vrátil. Tentokrát jako bych se celý scvrkával. Tlapy - už ne kopýtka - se pode mnou najednou podlomily a praštil jsem sebou na zem. Byl jsem celý rozlámaný, unavený a totálně zmatený. Nebylo mi dobře, v břiše mě strašně tlačilo. "Co se to kur-" Nedořekl jsem. Místo toho jsem vykulil oči a vyzvracel si k nohám pořádnou kupku trávy. Tupě jsem na ni zíral. Jako bych něco takového ještě nikdy neviděl. "Skončil jsi?" ozval se opodál cizí hlas. Zvedl jsem uslzené oči a nenašel v sobě sílu k dalšímu šoku, když jsem spatřil, že ten, kdo na mě mluví, je jezevec. "Výborně. Pojď se mnou, už na tebe čeká." Byl jsem tak mimo, že jsem ani neprotestoval, zvedl jsem se na roztřesené nohy a s pachutí pastviny stále ještě v tlamě zvíře následoval jako poslušný pejsek. Říkal jsem si, že mi nejspíš přeskočilo a hádat se se svými halucinacemi by k ničemu nevedlo.

//Jezevčí plácek

Šelma zůstala, kde byla. Neútočila, ale ani neutíkala a strach nakonec zvítězil. Stádo už bylo dávno pryč, už jim stejně nemohla ublížit. Zbýval jsem tu jediný... a tak jsem se také pustil na útěk. Odběhl jsem mezi stromy a ohlédl se právě včas, abych viděl, jak se vlk otáčí na druhou stranu a míří pryč. Vztekle jsem si dupl kopýtkem a rozešel se lesním podrostem pryč. Musel jsem najít ostatní, protože na mě nečekali. Proč by také měli? Nejspíš si museli myslet, že jsem dávno sežraný... Ale nebyl jsem.
Co se to děje? Zase ten divný hlas v hlavě. Potřásl jsem jí, ale nemohl jsem se ho zbavit. Nutil mě přemýšlet nad věcmi, nad kterými jsem přemýšlet nechtěl. Zastavil jsem se a důkladně se podrbal zadní nohou za uchem. Doufal jsem, že tím se toho cizince v hlavě zbavím. Nejspíš to fungovalo, protože zavládlo ticho. Pomalým krokem jsem se proplétal křovinami, dával pozor, abych nedělal sebemenší hluk. Ušiska se mi natáčela sem a tam a nozdry se lehce chvěly. Nikde však nebyla žádná známka nebezpečí. Vše bylo klidné, tiché... Šel jsem hledat své stádo.

//Jezevčí hájek přes Vřesový palouk

"Jo," prohlásil jsem impulsivně. Les nebyl můj. Jenom na tu díru v zemi jsem si dělal nároky. Ale bydlel jsem tady, rozhodl jsem se, že tohle místo bude můj domov a nechtěl jsem, aby se těm místním daňkům ubližovalo. "Jo, bydlím tady, takže jsem místním pánem," prskl jsem, i když to nebyla pravda. A pak... pak bylo všechno najednou velice divné. Moje mysl se přetvořila stejně jako moje tělo, až jsem to skoro ani vůbec nebyl já.
Šelma stála přede mnou bez náznaku strachu. Dokonce ani když jsem se po ní ohnal parožím. Jenže já strach měl. Strach a vztek. Znovu jsem zadupal, pohodil hlavou, ale zdálo se, že vlka nezaženu. Zbývalo jediné. Nabrat ho na paroží, dupat po něm, až to zakřupe- Ne! vynořila se odněkud myšlenka. Nemůžu! Překvapila mě. Nezněla jako moje. Zněla jako myšlenky... Šelmy? V mé hlavě? Sklopil jsem hlavu a pohlédl vlkovi do očí. Neútočil, což bylo ještě divnější, než to, že neutíkal. A ptal se, jestli se ho snažím zastrašit. Rozuměl jsem mu, samozřejmě, a on chápal mé umysly - samozřejmě, jenže si z nich vůbec nic nedělal. Pokývl jsem rozhodně hlavou a chystal se vyrazit proti němu, když tam jen tak hloupě stál, ale v tu chvíli tomu ta druhá síla v mojí hlavě udělala opět přítrž. Podrážděně jsem frkl, otočil se a rozklusal se mezi stromy. Nemohl jsem tu být s tou Šelmou, když jsem se jí nemohl ani bránit!

Mitsurugi se rozhodl, že jíst prostě nebude. Pokrčil jsem rameny a přitáhl si zbytek zajíce k sobě, že ho tedy sním, aby nepřišel na zmar. Ale do jídla jsem se pustit nestačil, protože vlk se začal chystat k lovu daňků, což ve mně vyvolávalo větší a větší neklid. Nechápal jsem proč, ale přišlo mi to prostě velice špatné. Nemohl jsem to dopustit - a tak jsem zajistil, aby šedivák na půdě tohoto lesa žádného daňka zadávit nemohl.
Samozřejmě se mu to nelíbilo, celý se z toho naježil. Kdyby pohledy mohly vraždit, ležel bych už mrtvý na mechu. Jenže já už jsem toho měl taky celkem dost. Tak on za mnou přijde s podělaným zadkem, o čemž jsem neřekl ani slovo, vytlemenej jako sluníčko, hraje si na blbečka, já mu pomáhám lovit a on nejen že pohrdne tím blbým zajícem, ale ještě odmítá přijmout jednu jedinou hranici, kterou mám? Cítil jsem, že mi vstává srst na hřbetě. "V tomhle lese se daňci zabíjet nebudou a tečka," zavrčel jsem na něj. Trpělivostí jsem nikdy neoplýval. "Jestli se ti to nelíbí, můžeš klidně vypadnout." Ale Mitsu dál zvyšoval hlas, dál mluvil o daňcích jako o jídle... Chtěl jsem mu přikopnout zajíce a říct mu, že jídlo má tady, ovšem místo slov mi z tlamy vyšlo divné nevlčí zamručení.
Najednou jsem na vlka koukal z výšky, celé mé tělo bylo divné, cizí, místo tlap jsem šlapal po zemi kopýtky a na hlavě jsem vlekl cosi těžkého. Před Mitsurugim během pár krátných chvil stál místo zakrslého rezavého vlka vzrostlý daněk. Ani jsem si nestačil pořádně uvědomit, co se stalo a moje mysl jako by byla vržena někam stranou, vytěsněna myslí jinou.

Přede mnou stála Šelma. Tak blízko! Chtěl jsem utéct, ale věděl jsem, co tahle Šelma chtěla udělat. Chtěla ublížit stádu, a já nemohl dopustit, aby se to stalo. Trvalo mi jen krátkou chvíli, než jsem se rozkoukal, ale pak už bylo všechno jasné jako nikdy. Podrážděně jsem frknul, dupl varovně kopýtkem a rozehnal se proti Šelmě parožím. To by bylo, abych ji nezahnal na útěk!

Dojedl jsem svůj kus zajíce, ale Mitsurugi nevypadal, že má velkou chuť k jídlu. Nakonec se rozhodl mi celou kořist přenechat. Překvapilo mě to, naklopil jsem hlavu tázavě ke straně. "Fakt? Nemáš hlad?" Nechápal jsem to. Zima byla krutá, nebylo co do tlamy, a on radši přenechá svůj díl zajíce mě. "Bejt tebou si ho sním. Nebo to s tebou někde hlady švihne," doporučil jsem Mitsuovi a nechal jeho zbytek zajíce ležet, aby měl šanci si to důkladně rozmyslet.
Nápad s lovem daňků se mi... nelíbil. Ani trochu. Rychle jsem to zavrhl, ale Mitsu působil odhodlaně. Vypadal vlastně jinak, než před chvíli. Působil jinačím dojmem. "Byl bych radši, kdybys to nedělal," řekl jsem pevně, aniž bych věděl, že se na to chystám. I když mě ale překvapilo, co mi vyšlo z tlamy, stál jsem si za tím. Nechtěl jsem, aby Mitsurugi zdejší daňky lovil. Přišlo mi to nechutné, jako by navrhoval, že si nalovíme pár vlků. Což bylo samozřejmě absurdní, vůbec to nebylo to samé a nedávalo smysl, že mi to tak přijde, ale i když jsem tohle všechno věděl, stejně jsem chtěl Mitsurugiho - nabrat na rohy - zastavit. Proč mě napadlo to s těma rohama?
Zatřásl jsem hlavou. Šedý vlk se kasal, čumák mu šel nahoru a už vůbec nevypadal tak natvrdle vesele jako předtím. Větřil, evidentně se vážně chystal na lov. Dovedl by sám ulovit daňka? Normálně bych tomu nevěřil, ale tohle byl svět kouzel, jak mi ukázala Islin. Najednou jsem cítil lehký dotek něčeho, co jsem identifikoval jako paniku. Musel jsem - chránit stádo - něco udělat. Nevěděl jsem, co to do mě vjelo, ale prostě jsem musel. "Kšá! Kšá! Běžte, utečte, utečte!" vyskočil jsem a začal hulákat do lesa směrem, kterým Mitsurugi větřil. Ozval se šramot a praskání větviček, jak se daňci dali na útěk.