Gallirea - Příspěvky uživatele

8. Bát se vlastního stínu - 3 posty (2/3)

Ztráta pevné země pod nohama mě zaskočila a tak jsem na chvíli celý zajel pod vodu. Znovu jsem chtěl vykřiknout a jen jsem si nabral plnou tlamu řeky. Sakra, sakra, já věděl, že nevyváznu tak snadno, plácal jsem se v proudu a konečně nahmatal pod tlapami pevné dno. Odrazil jsem se k hladině a plaval ke břehu, ale nevěděl jsem, jestli je bezpečné vylézt. Očima jsem hledal tmavý kožich grizzlyho, ale ve své panice jsem je viděl úplně všude. Tam! Ne, jen balvan. Tamhle! Ne, jen stíny ve křoví...
Dosáhl jsem břehu a okamžitě se rozklepal jako ratlík. Otřepal jsem se tak důkladně, jak jsem jen dokázal, pohled mi však stále těkal sem a tam a čenich se mi chvěl jako králíkovi v zelném poli. Neviděl, necítil ani neslyšel jsem žádné známky medvědí přítomnosti. Dokud jsem se nepohnul. Potom jsem to koutkem oka spatřil znovu. Plíživý pohyb, tak blízko, těsně vedle mně. "Ne!" vyjekl jsem a vrhl se k zemi. Ve své panice bych přísahal, že jsem viděl otevřenou medvědí tlamu, jak se na mě řítí ze tmy.

8. Bát se vlastního stínu - 3 posty (1/3)
//Medvědí jezírka

Až teprve u řeky jsem se konečně zastavil a popadal dech. "Do háje," vydechl jsem a přidal pro dobrou míru ještě pár peprnějších výrazů, než se mi podařilo konečně dostat nervy trochu pod kontrolu. Srdce mi pořád ještě divoce bušilo, ale i tak jsem pocítil touhu zaklonit hlavu k obloze a zasmát se hezky od plic. Můj mozek zřejmě nemohl uvěřit tomu, že jsem stále naživu. Nedivil jsem se mu, přišlo mi to skoro jako zázrak. Jen, co se mi přestaly klepat nohy, přešel jsem blíž k vodě a začal ze sebe omývat bahno. Nelezl jsem do řeky celý, nehodlal jsem se vykoupat, voda bude už pěkně ledová a noc taky nebyla zrovna dvakrát hřejivá. Co se mi nepovede omýt, to holt bude muset opadat.
Noc byla zatažená, ale po chvíli mraky odpluly a vykoukl měsíc. Jeho svit cosi odhalil. Cosi... co se plížilo vedle mě! Medvěd, ach ano, samozřejmě, pronásledoval mě sem od jezírek! Vydal jsem jakési přidušené zaskřeknutí a uskočil stranou. Ano, uhodli jste - přímo do řeky, které jsem se tolik chtěl vyhnout.

5. Spadnout do bláta u Medvědích jezírek a předstírat, že jsi medvěd a přidat se ke skupině medvědů - 2 posty (2/2)

Medvěd zafuněl, zkoumal mě svýma malýma pichlavýma očkama, ale nakonec se rozhodl, že mu asi nestojím za námahu. Otočil se zpět k jezeru. Zhluboka jsem si vydechl... a ucítil jsem, jak něco dýchá na záda mě. Pomaličku, polehoučku jsem pootočil hlavu a spatřil dalšího medvěda, ještě macatějšího, než toho prvního, jak stojí za mnou a očichává mne. Měl zjizvený čenich a otrhané ucho. Pravý válečný veterán. "Mruuuu, brrruuum," loudil jsem ze sebe nepřirozené zvuky, které spíš zněly, jako bych trpěl trávicími potížemi. Zdálo se ale, že to na medvědy zabírá. Tenhle se však rozhodl mě asi aspoň trochu usměrnit. Možná jsem mu připadal jako nějaké zdeformované medvídě? Tak či tak, strčil do mě čenichem, až jsem se znovu vykotil do bahna. Srdce mi v hrudi divoce mlátilo, čekal jsem, že mě začne rvát na kusy, ale nestalo se tak. Odešel ode mne.
Ale zdálo se, že zajímám další a další medvědy. "Brrr, hrruumh, bruuubruuum," mručel jsem dál, jsem medvěd, jsem sakra kruci medvěd, vidíte, brum brum, tak mě nechte projít, jo, mumlal jsem si v duchu mantru a procházel mezi medvědí skupinou. Nechal jsem se očuchávat, postrkovat, dokonce jsem si nechal od mladého medvěda ukázat obrovskou rybu, kterou chytil. "Brruuu," zahučel jsem co nejvíc uznale a pokýval horlivě hlavou. Na chvíli jsem byl právoplatným medvědem. Aspoň dokud jsem se nedostal do bezpečné vzdálenosti. Snad bezpečné. Rozhodně byla dost bezpečná na to, abych vzal nohy na ramena a dal se na úprk tak rychle, co mi nohy stačily.

//Mahtaë jih

5. Spadnout do bláta u Medvědích jezírek a předstírat, že jsi medvěd a přidat se ke skupině medvědů - 2 posty (1/2)
//Esíčka přes Středozemku

Dorazil jsem až k jezírkům, která jsem nejspíš ještě nenavštívil. Hned se mi ale zježil hřbet, když vítr zavál správným směrem a já ucítil ten nezaměnitelný smrad. Medvědi! Ano, byli tu. Museli zde lovit ryby, snažit se ještě nabrat před zimou tukové zásoby. Takže rychle pryč, a hlavně nenápadně. Přikrčil jsem se k zemi a začal se plížit křovím a rákosím na břehu jednoho z jezírek. Ouha. Země tu byla mnohem měkčí, než jsem předpokládal, a taky mnohem kluzčí. Tlapy se mi rozjely v blátě, které bylo zvláštně cítit snad jakýmisi minerály - těmi jsem byl vzápětí cítit i já, když jsem se v bahně rozplácl a obalil se jím snad od hlavy k patě. "Kur-"
Nedostal jsem šanci svou nadávku dokončit, protože jsem spatřil cosi, co mi vzalo řeč. Medvědí zadek, přímo přede mnou, jen za tenoučkou stěnou rákosí. Málem jsem se v tu chvíli podělal. Co teď? Začal jsem se sbírat na nohy, ale medvěd mé čvachtání v bahně zaslechl. Otočil po mě svoji obrovskou hlavu a zíral. Možná nevěděl, co jsem. Nevypadal jsem moc jako vlk, nejspíš už jsem jako vlk ani nesmrděl. "Brum," vyrazil jsem ze sebe svým nejhlubším hlasem, protože to bylo jediné, co mě napadlo. Grizzly velikosti mladého bizona naklonil hlavu ke straně. "Brrrruuum," zopakoval jsem a zapotácel se co možná nejvíc po medvědím způsobu.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Když jsem se vymotal z lesů a křovin, octl jsem se u říčky a teprve tam jsem pořádně ucítil, jak už se prohlubuje podzimní chlad. Slunce ještě svítilo, pravda, ale už moc nehřálo a když trochu víc fouklo, cítil jsem to skrze svůj jižanský kožich až hezky na kůži. Br, otřásl jsem se znechuceně. Podzim byl pěkný na pohled, ale to bylo tak všechno. Znamenalo to, že se počasí brzy zhorší a potom budu dalšího půl roku klepat kosu, kdykoliv vystrčím čumák někam na otevřené prostranství. No, aspoň jsem na tom líp než loni. Mám kde bydlet a tak. Snad mi letos Sarumenští nebudou muset pomáhat přečkat zimu... I když, pomyslel jsem si s hořkým úšklebkem, vyloučit se to nedá.
Na otevřené planině za řekou jsem se nechtěl příliš zdržovat. Vyfukovalo tu a nic moc zajímavého jsem ani neviděl. Minimálně ne nic z toho, co jsem právě hledal. Proto jsem si pospíšil co možná nejrychleji někam na druhou stranu, příliš velká ušiska přitisknutá k hlavě, aby mi do nich nenafoukalo.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (1/3)
//z úkrytu přes Klimbavý les

Doufal jsem, že Wisteria nikam neuteče a počká na mne. I kdyby, alespoň teď věděla, kde mě najít. Snad ale zůstane v úkrytu, trošku si odpočine a potom se - s trochou štěstí - dočká toho překvapení. Jen docela maličkého. Neměl jsem úplně velké možnosti a taky jsem nebyl žádný megaloman, který by si potrpěl na nějaké přemrštěné šílenosti, ale doufal jsem, že v lesích kolem najdu aspoň něco dobrého na zub. Wist měla s sebou tu přerostlou krysu, která mohla být jistě k jídlu, ale jedna krysa byla na oslavu trochu málo, ne?
Doběhl jsem do lesíka, kde jsme předtím byli s Mitsuem a kde chtěl lovit divočáky. Cítil jsem je tu i teď, tohle bylo jejich království, jejich doména, a nedivil jsem se. Rostly tu nejrůznější keříky a stromky obsypané plody. Mě ovšem zajímaly hlavně jabloně. Spatřil jsem jednu, na které už se červenala krásná malá jablíčka. S nemalým nadšením jsem se pro jedno natáhl, kousl do něj a- "Pfah!" vyprskl jsem okamžitě se zkřivenou tlamou. Bylo nesnesitelně kyselé. Nic pro nás! Tyhle s radostí přenechám prasatům, odkopl jsem nakousnutý plod tlapou do křoví. Už jsem se otáčel k odchodu, když mne upoutalo něco dalšího. Lísky! A na nich krásné oříšky! Bude trochu problém se do nich dostat, ale ne neřešitelný. Nic, co by nevyřešila stará dobrá poctivá rána kamenem. Spokojen, že neodejdu s prázdnou, jsem si jich pár natrhal do brašničky, ale potom už jsem vzal tlapy na ramena, když se podezřelé chrochtání až příliš přiblížilo. Místní Bivoj se zřejmě nemohl dočkat, až nějakému vlčímu nenechavci natrhne klem zadek. Nechtěl jsem tu být, až se ke mně dovalí.

//Esíčka přes Travnatý oceán

136
//Klimbavý les

Vklouzl jsem do chodby, která vedla do hlubin mého úkrytu. "Tak. Tady přebývám, a také tu skladuji všechny možné bylinky, které by se mohly hodit v léčitelské profesi," řekl jsem Wisterii a čenichem ukázal na přihrádky a zákoutí vytvořené ve stěně mezi kořeny. Byla tu ještě spousta volného místa, ale také už se tu začínal vytvářet jistý nutný základ. "Můžeš sem samozřejmě kdykoliv přijít, i kdybych tu náhodou nebyl. Jsi tady vždycky vítaná," ujistil jsem ji a lehce se pousmál. Oháňka se mi mimoděk pohupovala zvolna sem a tam. Měl jsem hroznou radost, že je Wist opět tu. Vlastně... napadlo mě, že to je snad i příležitost k oslavě. Jenže já samozřejmě na tohle úplně připravený nebyl. Nevadí, nevadí. "Mám nápad. Co kdybys tu počkala, chvíli si odpočinula a já... no... Mohl bych připravit takové menší překvapení. Na oslavu toho, že jsme se opět sešli," řekl jsem a skoro se i divil, že jsem ta slova mohl skutečně vypustit z tlamy. Už dávno jsem neměl žádnou příležitost cokoliv slavit. Život byl poslední dobou hlavně slzavé údolí. Možná, že se to teď změní. "Brzo se vrátím. Máš moje slovo. Les i úkryt jsou ti plně k dispozici - jen prosím nech na pokoji daňky, kteří tu žijí. To je zase na jiné vyprávění," máchl jsem ocasem a zamířil chodbou zase ven. Plánoval jsem svoje slovo dodržet.

//Kančí remízky přes Klimbavý les

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (3 body)✔
2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem (kromě Sarumenské, tam už ho znají :D) (4 body)✔
3. Vykonat dobrý skutek pomocí magie.(1 bod)✔
4. V libovolné jeskyni se nechat vystrašit něčím zcela banálním. (2 body)✔

//Travnatý oceán

Můj odhad se neukázal být správným. Zvláštnost, kterou zažila ona, byla nejspíš v tom vlkovi, než v místě, které navštívila. "Divný. Ale vlci to občasu dokážou dost zvláštní věci. Včetně nahlédnutí do nitra druhých. Je to... Těžko se na to zvyká," zamrmlal jsem, otravovalo mne, že se kde kdo mohl hrabat v mých emocích a možná i myšlenkách. Bylo dost možné, že ten cizinec s Wisterií prováděl něco podobného, ale ona se netvářila, jako by jí to tolik vadilo. "Stařešinu? Toho jsem asi nepotkal," zavrtěl jsem hlavou. Nejspíš jen další divnost do sbírky.
"Rozhodně to je mystické místo," neměl jsem o tom nejmenších pochyb. "Les, kde jsou mluvící jezevci a duchové dávno zemřelých... Nevím, jak jinak takové místo nazvat." Wisteria však zase věděla o dalších záležitostech, které šly zcela mimo mne. Kupříkladu o tom, že se zde snad dá setkat s bohy a polobohy, či alespoň s někým, kdo se za ně vydává. "Tak bohové," zopakoval jsem pomalu. Byl jsem k tomu poněkud skeptický. "Určitě tě ten vlk jen netahal za nos? Já vím, že se tu děje spousta divného, ale tohle zní dost neuvěřitelně," potřásl jsem hlavou. Možná by to stálo později za průzkum.
Jen jsem si tiše povzdechl. "Děkuju," hlesl jsem k Wist, která mi nabízela pochopení a podporu. Znamenalo to hodně. Víc, než jsem dovedl vyslovit. Před námi už se naštěstí tyčily známé stromy lesa - právě včas, protože se začínalo sbírat na pořádnou bouřku. Velké kapky už pleskaly z nebes a vichr vyl kolem našich uší. "Je to moc pěkný les," souhlasil jsem. "Lepší jsem si asi nemohl ani přát. Uprostřed je mýtinka, kde rostou všemožné byliny, dokonce jsem tu našel i pěknou noru. Možná by nebylo od věci se do ní schovat," dodal jsem, když se ozvalo prásknutí hromu a zdálo se, že déšť minutu od minuty sílí. Cestu k noře jsem si naštěstí pamatoval dobře a netrvalo dlouho se k ní dostat. "Tady je to," upozornil jsem na vchod pod kořeny velkého stromu a vklouzl dovnitř do sucha a závětří.

//Apatyka Pod kořenem

//Středozemní pláň přes Esíčka

Wisteria už stačila získat své vlastní zvláštní gallirejské historky. Nejspíš nikdo, kdo tu nějakou tu chvíli pobývá, se jim nevyhne. Znělo to jako vážně prazvláštní setkání s nějakým záhadným cizincem. Popravdě mi to cosi připomínalo. "Nebylo to náhodou v takovém lese plném jezevců? Tam se totiž dějou hodně zvláštní věci. Můžeš tam doopravdy vidět duchy." I když bych tomu rád věřil, byl jsem si jistý, že nešlo o přelud ani nic podobného. Doopravdy se to stalo. Však právě z toho setkání jsem si odnesl svoji brašničku.
"Hm... nemyslím si, alespoň se mi to nevybavuje," zapátral jsem v paměti a zvědavě na Wist pohlédl. "Co mají být zač?" Proč by si někdo dával taková jména? Zavánělo to další ze zdejších divnůstek. Kolik jich ještě mohlo být? A kolik by jich stačilo k tomu, aby mi přeskočilo?
Řeč se stočila na Monteho a i když mě Wist ujišťovala, že o tom nemusím mluvit, cítil jsem, že bych jí to měl říct. Žádné další tajnosti. Na chvíli jsem se k ní přitiskl, když mě objala. Byl jsem rád, že to chápe. A že ji tu mám. Ani jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem vlastně byl skoro sám. "Snad ano. Snažil jsem se udělat to nejlepší. Vím, že mu tam bude dobře." S těžkostí jsem spolkl knedlík, který se mi udělal v krku. Odpověď na otázku, která možná ani nebyla otázkou, jsem měl nejspíš vepsanou ve tváři. Pomalu jsem přikývl. "Moc," řekl jsem až po delší odmlce, kdy jsem si byl jistý, že mne hlas nezradí tím, že by se zlomil.
Pomalu jsme vyrazili směrem k lesu. Wist s sebou ještě vlekla jakéhosi hlodavce. Na její vysvětlení jsem pouze kývl, svačina se konec konců hodila vždycky. "Taky jsme měli štěstí a ten les našli. Naštěstí byl přímo pod tou divnou horou na severu - jestli sis jí už všimla - tak jsme měli dobrý orientační bod." Jinak jsem se tu ještě tak dobře nevyznal a o mém orientačním smyslu by se chvílemi dalo také pochybovat. Pár míst jsem tu však už najít dovedl a dokud se zvládnu vrátit domů, asi mi to stačilo. "Tamhle to je, přímo před námi," kývl jsem, už nám stačilo přejít jen kus louky, než nás obklopí známé stromy. Snad tam nikdo nevyváděl žádnou neplechu, když jsem byl pryč.

//Klimbavý les

Roland jako agent Cooper (feat. Callisto)
Prosím o oblázky a drahokamy <3

Přidáno 5 drahokamů a 8 oblázků.

Trochu jsem se na Wisterii pousmál. Vyrostla z ní chytrá vlčice. Byl jsem na ni hrdý. "Někdy mi dospělí připadají jako tajuplné bytosti dodnes," nadhodil jsem. Pokud šlo o mezivlčí vztahy, občas jsem v nich stále tápal. Bylo jedno, jestli jsem byl už dávno dospělý nebo ne.
Přerušila nás na moment polární záře na noční obloze, která byla pro mne čímsi výjimečným. "Pravděpodobně. Tady... je spousta podivuhodných věcí," zakroutil jsem mírně hlavou, stále ještě v úžasu. Barvy na obloze zmizely, jak se noc sunula k ránu, ale i když to byl pouze prchavý zážitek, opravdu na mě zanechal dojem.
Potom se řeč stočila na Monteho, kterého si Wisteria příliš nepamatovala. Nedivil jsem se, nikdy k nim neměl dovoleno se příliš přibližovat. Wren to nechtěla a Farris by se nejspíš úplně zbláznil. "Už to je nějaký ten pátek," přikývl jsem jenom. Jenže Wist měla pochopitelně otázky... Otázky, které bolely. Povzdechl jsem si, mimoděk jsem sklopil pohled k tlapám. "Ano, nakonec jsme je našli. A zůstal s nimi." Čímž by se to dalo uzavřít, ale nebylo to až tak jednoduché. Nechtělo se mi o tom příliš mluvit, ale komu jinému bych to mohl říct, než Wist? Znávala ho, kdysi, i když jen maličko a měl jsem pocit, že bych neměl vytvářet další tajnosti a polopravdy. "Jen... už potom nebyl vůbec jako dřív. Něco se mu cestou přihodilo. Vlastně ani nevím, co přesně. Byl potom... Byl jako malé vlče a na to, co bylo předtím z-zapomněl," zajíkl jsem se lehce, nesnášel jsem, jak se mi místy třásl hlas, ale nedovedl jsem to skrýt. "Zapomněl i na mě. Zůstal se svou rodinou, kde mu bylo dobře. Měl je všechny popletené, ale... zdálo se, že je si pamatuje." Potřásl jsem hlavou a zvedl znovu zrak k Wist. Bylo náročné to ze sebe vysoukat, ale kupodivu se svět nezbořil, když jsem to vyslovil nahlas a možná jsem se i cítil trochu líp. Lehčeji.
Wisteria mi pověděla, jak se sem vlastně dostala. Nejspíš nepřišla o mnoho později, než já. "Páni, vypadá to, že jsi mi byla v patách," poznamenal jsem a trochu se usmál. "A taky že ztracených mladých vlků se tu potuluje dost. Zrovna nedávno jsem pomáhal mladé vlčici, Proximě, najít její domov. Chápu, že jsi ho nemohla jenom tak opustit," ujistil jsem ji, když jsem viděl, jak se na mě kouká. Konec konců nehrozilo, že bych se jen tak vypařil, když už mě jednou cítila. I když, tady jeden nikdy neví.
"Tak pojďme," kývl jsem, když souhlasila, že se půjdeme podívat do mého lesa. Který nebyl tak úplně můj, ale už jsem o něm jinak přemýšlet nedovedl. "Ano, je tu pěkně. Líbí se mi tu, i vlci jsou tu celkem přátelští, alespoň ti, na které jsem dosud narazil. Taky už jsem tady ale zažil pěkných pár podivností, které se nejspíš nikde jinde nedějí." Alespoň ne v obyčejných krajích, ze kterých jsem pocházel. Magii jsem znal, ale co je moc... Lehce jsem to ze sebe setřásl a raději se soustředil na cestu. "Pokud se nepletu, není to už daleko."

//Travnatý oceán přes Esíčka

OK, prosím o drahokamy

Přidáno

Ne, že by mne Farrisova slova překvapovala... Plně jsem věřil, že něco takového mohlo vyjít z jeho tlamy. Přesto jsem ale chytal chuť zakroutit mu krkem. Mrzelo mě, že se Wisteria musela dobrat pravdy skrze tak trnitou cestu. Musela se cítit nechtěná, odstrkovaná. Obzvlášť, když ani Wren nejspíš nebyla až tak vřelou a milující matkou, jako se přede mnou tvářila. Povzdechl jsem si. "Zasloužily jste si něco mnohem lepšího. Hlavně, že se ti nakonec podařilo se odtamtud vymanit." To bylo asi to nejdůležitější. Provinilého pocitu jsem se však nedokázal zbavit. Svíral mi duši. Co všechno mohlo být jinak? Kdyby, kdyby, kdyby...
Zvedl jsem hlavu k obloze, která se skutečně zbarvila do neobvyklých odstínů. "Polární záře? To... Nikdy jsem ji neviděl. Netušil jsem, že jsme tu tak daleko na severu?" Sledoval jsem oblohu, ale přišlo mi to zvláštní. Myslel jsem, že bychom museli dojít až do zemí věčného sněhu a chladu, abychom něco takového spatřili. Nejspíš jsem neměl až tak skvělý přehled.
Zamyslel jsem se nad jejími slovy. Skutečně hluboce. "Možná máš pravdu. Vím, že mě nechtěl kolem. Třeba by se mě doopravdy chtěl zbavit," uvažoval jsem. Nikdy mne to nenapadlo. Mohl jeho odpor skutečně sahat tak hluboko? Možné to jistě bylo. "Neodešel jsem kvůli tomu, že jsme s Wren udělali chybu," cítil jsem ještě potřebu říct. "Jen mě ničilo být vám tak blízko a nemoci vás vidět. A Monte - vzpomínáš si na něj vůbec?" uvědomil jsem si, že Monteho nikdy příliš nevídaly. "Monte chtěl jít hledat zase svou rodinu. Tak jsme se... vypařili." Mluvit o Montem také nebylo zrovna snadné. Všechno v minulosti jako by mělo vystrčené tesáky, akorát tak připravené kousnout. Pousmál jsem se na Wis. "Jsi chytrá vlčice. Co se stalo, už se nedá změnit... a nakonec nás to dovedlo zpátky k sobě." Otřel jsem se o ni jemně tváří, jako bych se chtěl znovu ujistit, že je skutečně tu.
"Jsem tu, hmm... někdy od zimy. Možná od loňského podzimu," zapřemýšlel jsem, jak dlouho že to vlastně bylo. Wisteria mi potom ještě pověděla o Holly, která se rozhodla zůstat doma. Pokýval jsem hlavou. "Chápu. To se myslím děje mezi sourozenci celkem běžně. Alespoň, že je v pořádku - třeba se také jednou vydá na cesty," pronesl jsem s nadějí a krátce se protáhl. "Usadil jsem se v lese tady nedaleko," rozhodl jsem se přeladit na trochu veselejší notu. "Chceš se tam jít podívat?"

Bylo to tak zvláštní, slyšet to slovo z její tlamy. Tati. Zvláštní, ale krásně zvláštní. Hřálo to u srdce. Nemuseli jsme tady nic předstírat, nebyl tu nikdo, kdo by nás mohl přinutit. Teď už ne.
Zaposlouchal jsem se do jejího vyprávění. Ulevilo se mi, když jsem slyšel, že se Wisteria nakonec dovedla vymanit z Farrisovy moci, i když to samozřejmě nešlo hladce. "Cože? To řekl?" naježila se mi automaticky srst. Nebylo moc těžké tomu uvěřit, dokonce jsem si i po té době dokázal představit Farrisův nabubřelý hlas, jak pronáší přesně tahle slova. "A ještě ke všemu vám vybíral partnery? Sám to je parchant!" Ten starý vztek ve mně už zase bublal. Kdyby tady teď Farris stál, s radostí bych mu dal znovu do tlamy, i kdybych měl nakrásně zase prohrát. Stálo by to za to. Jenže Farris tu nebyl. Jen Wist. A na ni jsem svůj hněv samozřejmě nenasměroval.
Vyposlechl jsem si i zbytek jejího vyprávění. Jak už tam nedokázala vydržet, jak nemohla žít podle toho, co Farrise napadne. Otřel jsem se o ni tváří. "Rozumím," vydechl jsem hluboce. "Udělala jsi dobře, že jsi odešla. Podle cizích představ se nedá žít. Ne, když má vlk i nějaké svoje. Je to jako být v kleci." Jako bych to nevěděl. Sám jsem tak vyrostl. Jen mě mrzelo, že to musela zažít i Wisteria.
"Vždycky budeš moje dcera," špitl jsem. "Vždycky jsi byla. Vy všechny. Mrzí mě, že... že to všechno dopadlo takhle. Hrozně se to zamotalo. Nejvíc mě mrzí, že jsem odešel. Tehdy... Taky jsem měl pocit, že tam nemůžu zůstat. Ne po tom všem, když jsem byl ve smečce za zloducha a už jsem vás nemohl ani vídat. Stokrát jsem si říkal, že to třeba mohlo být i jinak, kdybychom zkusili zůstat, ale to už se asi nikdy nedozvíme." Lehce jsem si povzdechl. Nezdálo se, že by se Wist zlobila, ale já se stejně cítil provinile. Vždycky jsem jen utíkal. Nakonec to k tomu vždycky dospělo. Tak to už chodí, když je vlk zbabělec. "Jsem moc rád, že jsi mne našla," řekl jsem po chvíli mlčení. V mysli mi ale hlodala neklidná otázka. "Holly... zůstala doma? Neodešla s tebou?" Jen jsem doufal, že i má druhá dcera je v pořádku. Ať už byla kdekoliv.