Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Vyšel jsem z lesa na otevřené pláně, kde podzimní atmosféra vládla opravdu ocelovou tlapou. Mlha se plazila mezi stébly trávy, objímala mne do své chladné mrtvolné náruče a odmítala pustit. Lehce jsem se otřásl a tentokrát to nebylo pouze zimou. Za takovéhle noci určitě vstávají mrtví a tančí po přesně takových loukách, proběhla mi hlavou myšlenka, kterou jsem nestačil zaplácnout už v zárodku. Jakou mělo cenu se takhle zbytečně děsit? Jenže jak se mi to jednou dostalo do mozku, těžko to z něj vyhánět. Představa vlčích kostlivců, kteří v bledém světle měsíce tančí mlhou a možná čekají, až půjde kolem nějaký nepozorný ňouma, se neustále vracela.
Když se mi nad hlavou prohnal temný stín výra a hlasitě zahoukal, přikrčil jsem se k zemi, až se mi břicho otřelo o orošenou trávu. "Sovo blbá," zamumlal jsem a nervózně se zasmál. Jistě, jen blbá sova, ale co když ne? Přízraky s křídly- "Ah, můžeš s tím přestat? Jsi jak malej harant," odfrkl jsem si, naštvaný sám na sebe. Srdce mi však dál bilo na poplach a oči jako by samy od sebe těkaly do všech stran v očekávání nějaké příšery, kostlivce, ducha, přízraku. V hrdle mi pořádně vyschlo a než jsem se nadál, už jsem rozvážně nekráčel, ale přikrčeně klusal po louce s ocasem staženým mezi zadní běhy. Pryč odtud, tady je to prostě divný. Rej netopýrů na noční obloze jako by se mnou souhlasil.

//Esíčka

Utíkal jsem přes les a už si myslel, že jsem se toho vlka se zářivým ocasem zbavil, když vtom mne na místě srazil blesk. Aspoň jsem si to myslel. Byla to taková řacha, že mi trvalo několik dlouhých chvil uvědomit si, že ve skutečnosti nejsem mrtvý. Srdce mi pořád bilo, dokonce velice rychle. Kožich mi trčel do všech stran a vzduch smrděl ozónem, ale já sám byl v pořádku a šedivý mne nepronásledoval. Vyhrabal jsem se zpět na roztřesené nohy - ani jsem si nevzpomínal, jak jsem vůbec upadl - a zamířil raději pryč. Jestli jsem potřeboval nějaký důkaz, že je nejvyšší čas odtud vypadnout, tohle bylo ono. Kdoví, jaké další podivné existence se v těchhle končinách mohly pohybovat. Chtěl jsem od nich chvíli mít klid. Byli snad všichni šedí vlci v okolí psychicky labilní? Nebo to s nimi dělal ten podzim? Možná jen žrali moc zkvašeného ovoce, co se všude válelo. Snad ty hrušky, které jsem měl v brašničce, budou ještě v pořádku, až je donesu domů. Opíjet jsem se neměl v plánu, nikdy mi to nedělalo moc dobře.

//Středozemka přes Roh hojnosti

6. Shodit jiného vlka do hromady listí a pohřbít ho tam.

Spal jsem si pod listím jako spokojený ježek, dokud ke mně tedy nedolehl jakýsi řev. Nadskočil jsem, až se ze mě pár zežloutlých hrušňových lupenů sesypalo a zamračil jsem se tím směrem. Zatracení puberťáci, zahrabal jsem si hlavu do kupičky lupení a dělal, že neexistuju. Dokonce jsem začal znovu usínat, když se ozvalo zakašlání přímo nade mnou a jakési obviňující řeči, o které jsem tedy vůbec nestál.
Vytržený z nejhlubšího spánku a po tom zážitku s tím potrefeným bláznem jsem vážně nebyl v nejlepším rozpoložení. Osud si se mnou vytíral zadek a já toho měl už tak akorát dost. A teď mě ještě bude nějaký chytrák osočovat, že kradu? Měl to tu snad podepsané? "Jaký zloděj? Tohle je tady pro všechny," prskl jsem podrážděně a vyskočil ze své kupky, jenže jsem lehce neodhadl, jak moc blízko stříbrný vlk bude stát. Byl jsem sice celkem muší váha, ale i tak to byla pěkná řacha, když jsem do něj vrazil - či jsem mu možná spíš podrazil tlapy. Ne, že by to bylo schválně, ale už se to stalo a já se rozhodl, že tohle je má šance k útěku. Všude po zemi šustilo listí, válelo se tu v celých kupkách a já jsem sebou pěkně mrskl, když jsem zadníma nohama na stříbrného vlka nakopal ještě pěknou hromádku, než jsem se dal přes les na úprk. Zloděj! To určitě! Všude to tu akorát hnije a nikdo to nežere.

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (3/3)
//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Prchal jsem od řeky přes les a ještě přes louku a někde během toho úprku jsem krkavce setřásl, ale nezastavil jsem se, dokud jsem se neoctl v příkrovu dalšího hájku. Zabrzdil jsem a chvíli jenom popadal dech. Kožich jsem měl pořád mokrý a poštípaný ostrým ptačím zobákem jsem byl snad úplně všude. Čekal jsem, že ze mě bude crčet krev jako z cedníku, ale nenašel jsem na sobě jedinou kapku. Jen jsem měl povrch těla v jednom ohni. "Co to sakra je za les totálních magorů?" vydechl jsem, oklepal se od hlavy k patě a praštil sebou na zem do listí.
Lehl jsem si přitom na nějaký hrbol. Nadzvedl jsem zadek a spatřil, že to je hruška. Když jsem se rozhlédl důkladněji, uvědomil jsem si, že jich tu je víc. Mnohem. Celý tenhle hájek tvořily snad jenom hrušně, alespoň z toho, co jsem viděl. Rostly v pravidelných rozestupech, krásně uspořádané. Skoro jsem na nějaké štípance v tu chvíli zapomněl. Natáhl jsem hlavu a jeden sladký plod jsem ihned začal pořádat. Byly moc dobré a trocha sladkého na nervy se mi momentálně vážně hodila. Konečně mám něco pro Wist, rozhlédl jsem se po všem tom krásném ovoci. Musím se za ní vrátit.
Strčil jsem si do brašničky prozatím alespoň další dvě hrušky, na které jsem dosáhl, ale mokrý kožich a chladný vzduch mne od dalšího cestování zatím odrazovaly. Nechtěl jsem chytit rýmu nebo něco horšího. A byl jsem, zcela upřímně, utahaný až hrůza. Místo trmácení se někam dál jsem se zahrabal do spadaného listí jako ježek. Nebyla to ta nejlepší pokrývka, ale aspoň jsem ležel na měkkém. Zavřel jsem oči a jen tak pochrupoval.

//Buk přes Mahtaë jih

Skočil jsem do vody, ale šedivý mě ještě stihl rafnout do stehna. Ne do krve, ale pěkně to štíplo. Udržel jsem si alespoň nějakou hrdost tím, že jsem nezaječel... ale to už byly opravdu jen poslední záchvěvy. A ještě nebyl konec. Zatímco jsem kopal nohama, napůl ochromený šokem z ledové vody, snesl se z nebes ten jeho krkavec a začal mě štípat do zad, do uší, do hlavy, zkrátka do každé části těla, která nebyla pod vodou. Jeho zobák byl ostrý a pták byl strašně rychlý. Snažil jsem se ho sundat ze vzduchu a nejlíp ho utopit, ale kdepak! Uhýbal před mými zuby a mně nakonec nezbylo nic jiného, než veškerou hrdost hodit za hlavu.
Sotva jsem se vyškrábal na břeh, dal jsem se prostě na útěk se staženým ocasem a ušima připláclýma k hlavě. Černý stín z nebes na mě stále dorážel, krákal nadávky (byl bych přísahal, že jsem v tom občas zaslechl i slova), bil mě křídly a štípal zobákem. A já jsem prchal. Prchal jako zbabělec.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Přál jsem si, abych ty šípky nikdy neviděl, nebo abych je aspoň nechal na pokoji a nerozhodl se dát na kriminální dráhu zrovna teď a tady, v tomhle lese, který obýval minimálně jeden šílenec. Stačilo se totiž dívat na to, jak nebezpečně se ten vlk šklebí, aby vám bylo jasné, že nemá v hlavě všech pět pohromadě. Vylezl z křoví a ukázalo se, že mě převyšuje o pěkný kus. Byl sice hubený a opelichaný, ale taky bylo vidět, že to není úplná troska. Někde pod tou kůží se skrývala síla.
Nařkl mne z krádeže a já cítil, že se mi srst na hřbetě chce taky naježit. Přiměl jsem se zůstat v klidu, navzdory tomu, jak se mnou mluvil. Obával jsem se, že by mu nedělalo vůbec problém mne tu zabít a moje tělo by pak ohlodali krkavci a nikdo už by ho nikdy nenašel. Jeden krkavec tu zrovna seděl. Trůnil šedému na hřbetě. "Mám tam jen oříšky a kaštan," vybreptl jsem čistou pravdu a pomaličku couval, dokud mi zadní tlapy nešláply do studeného proudu řeky. "Pa-pardon, že jsem vyrušoval. Opravdu se jen snažím navázat přátelské vztahy, ale- Nevadí, nevadí, půjdu raději jinam," blekotal jsem a bez dalšího otálení se vrhl do řeky, protože jsem cítil, že jestli zaváhám ještě malou chvíli, dopadne to ošklivě. Radši ledovou vodu, než tamto!

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem
//Kaštanový les přes Mahtaë jih

Kráčel jsem podél řeky a rozhlížel se, co by se ještě dalo utrhnout do brašničky. Foukalo, obloha byla zatažená a na obloze se proháněla spousta velkých ptáků. Pravděpodobně hus. Jakmile jsem se přiblížil houštině, kde se zdálo, že bych mohl mít štěstí, ucítil jsem opět výrazný pach smečky. Krucinál. Už se mi nechtělo mluvit s žádnou alfou. Ale měli tady šípky! Těkl jsem očima nalevo napravo. Nikdo se to nemusí dozvědět. Už už jsem se natahoval, že si prostě malý trs utrhnu a půjdu - haha - k šípku, když tu jsem spatřil, jak na mě mezi křovím vykukuje pár ledově stříbrných očí. "Áh!" vyjekl jsem a ucouvl. Doufal jsem, že ten divný vlk neviděl, že se tady chystám spáchat krádež století. Protože vážně vypadal dost divně. Byl to takový vagabund a na krku se mu houpala lebka. Sice jen ptačí, ale stejně. Ve spojitosti s jeho odrbaným zevnějškem to působilo děsivě.
"Zdravím. Pardon, zabloudil jsem na území vaší smečky," rozhodl jsem se pro stejnou písničku, jako o kus dál na severu. Byl jsem ale ještě o poznání nervóznější, než tam. Tenhle vlk se mi... nelíbil. Ani trošku. "Vlastně si asi dělám takovou poznávací cestu po smečkách," spustil jsem, blábolil jsem, věděl jsem to a nemohl jsem se zastavit. "Na-nabízím svoje služby a tak," hlesl jsem. "Léčitelské." A ticho. Studna slov prozatím vyschla.

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (2/3)
//Rozkvetlé louky

Kopýtka jsem obezřetně pokládal do trávy. Celá ta situace byla podezřelá, hlavně to, že Šelma v mé hlavě chtěla také pomáhat, ale necítil jsem žádné známky nebezpečí. Nebyla to past. Začínal jsem si tím být jistý. Mladá daněla mne následovala a hlavu nesla výše a výše, jak jsme se blížili pachu zbytku stáda. Jakmile jsme vstoupili pod stromy, zafrkala, zastřihala ušima a popoběhla kupředu. Tady už to poznávala. Zaváhala, otočila se na mne, ale já jí jen čenichem pokynul, aby běžela. Učinila tak, radostně poskočila a odhopkala mezi stromy. Rád bych se k ní přidal, ale tohle nebylo mé stádo. Nebyl jsem tu vítán. Alespoň jsem si do tlamy utrhl trs čerstvé trávy- Ne, tohle už znovu ne, koukej to vyplivnout, ozvala se Šelma. Nespokojeně jsem dupl. Měl jsem hlad! Ale cítil jsem, jak se to opět děje, jak Šelma přebírá kontrolu. Dal jsem se na útěk, ale před tím, co jsem měl uvnitř, jsem utéct nemohl a jak se mé tělo měnilo, ani to dost dobře nešlo.

Když jsem se změnil zpátky, škobrtal jsem a málem spadl na čumák, avšak ustál jsem to. Otevřel jsem tlamu a vyplivl z ní trs napůl rozžvýkané trávy. "Bleh," odfrkl jsem si a uložil se do listí, protože jsem se po té proměně taky cítil napůl rozžvýkaný. Přesto jsem byl potěšen. Podařilo se mi přeměnit tam i zpátky docela bez problémů. Že bych tomu přicházel na kloub?
Chvíli jsem ležel se zavřenýma očima a nabíral zpět síly. Nechal jsem tělo odpočinout, bylo náročné na sebe vzít cizí podobu. Podzimní listí se kolem mne snášelo k zemi a občas bylo slyšet žuchnutí i něčeho dalšího. Co to je, to jsem zjistil, až když jedna ta věc dopadla těsně vedle mne. "Kaštan," podivil jsem se, tlapou si ho přitáhl a vyloupl ho z ostnaté tobolky, ve které se schovával. Byl mi celkem k ničemu, ale byl takový pěkný, lesklý, hladký... Možná jsem v sobě kromě daňka měl i straku, protože pro podobné věci jsem měl slabost. V úkrytu na ně bylo místa dost. Strčil jsem si kaštan do brašničky k lískovým oříškům a ještě chvíli odpočíval, než jsem se zvedl a vypravil se zase dál.

//Bukový sráz přes Mahtaë jih

3. Vykonat dobrý skutek pomocí magie.
//Zrcadlové hory přes Mahtaë

Překročil jsem řeku a octl se na louce, kde momentálně odkvétala skutečně hojnost květinových druhů. Rozhlížel jsem se po nich, zkoumal je a viděl, že kdybych sem přišel dřív, mohl jsem si natrhat pár kousků, které jsem v noře ještě neměl. Ah, škoda. Musel jsem si to zapsat za uši pro příští rok... pokud budu mít takové štěstí, abych si to zapamatoval. Nebylo by to poprvé, co jsem nalezl podobné místo, jen abych ho pak už nikdy znovu neviděl.
Ušel jsem od řeky jen pár metrů, když jsem zaslechl zvláštní zvuk. Volání nebo nářek nějakého kopytníka. Znělo docela zoufale. Zavětřil jsem a uši mi vylítly nahoru. Daňci? Spíš jeden daněk - docela mladý, jak se ukázalo, když jsem se pořádně rozhlédl a spatřil rezavé tělo, jak zmateně pobíhá sem a tam po druhém břehu řeky. Žádné další jsem tu neviděl. "Hej, klid," zavolal jsem na zvíře bez přemýšlení, což ho kupodivu vůbec neuklidnilo. Strnulo na místě, duplo třesoucí se nožkou a vyplašeně na mě zíralo obrovskýma očima. Nechali ho tady, když přelézali řeku? Proč by se tenhleten ale bál přes řeku? No, možná byl prostě jen trochu jiný, co? Třeba si ani nikdo nevšiml, že chybí. Povzdechl jsem si. Ve vlčí formě jsem mu pomoct nemohl... a možná bylo na čase zkusit trochu ovládnout tu druhou věc. Když je jeden daňkodlak, měl by to asi ovládat. Zhluboka jsem se nadechl, ale to už jsem cítil, jak mé tělo mění tvar, nohy se protahují, tlapky se mění na kopýtka. Bylo to mnohem snazší, než jsem čekal a stačil jsem jen zadoufat, že moje brašnička je dost magická na to, aby tohle přežila, než jsem byl zase jednou někým jiným.

Zatřásl jsem hlavou a začenichal. Kde jsem to zase byl? Tohle nebylo mé místo, nikde nebylo ani stopy po mém stádu - ale hned jsem věděl, proč tu jsem. Mladá daněla stála na druhém břehu řeky a stoupal z ní pach strachu a zmatení. Také neměla své stádo a poulila na mne svá veliká kukadla. Cítil jsem, že Šelma v mé hlavě chce, abych jí pomohl. To bylo divné. Měla to být nějaká past? Větřil jsem, ale necítil jsem kolem žádné další šelmy. Jen tu mladou danělu, tu, která se ztratila a sama si netroufla do proudu. Konejšivě jsem zabručel a sám vkročil do vody. Proud nebyl prudký, i ona jej zvládne překonat, i přesto, že byla unavená, boky se jí leskly potem a kopýtka se jí vratce třásla. Pojď, pobízel jsem ji veškerou svou řečí těla. Pojď, není se čeho bát. Vezmu tě k ostatním.
Nejprve mi nevěřila. Nebyl jsem její stádo - a byl jsem divný, věděl jsem to, i když jsem nedovedl úplně pochopit, co mě činilo tolik odlišným od ostatních. Nejspíš za to mohla Šelma v mé hlavě, se kterou jsem však dnes poprvé byl v souladu. Jakkoliv nepřirozené to bylo. Znovu jsem na mladou zamručel a ona se odhodlala vstoupit za mnou do proudu. Zastavila jen tak dlouho, aby mne očichala a zmateně stáhla uši vzad. Frkla, očichala tu věc na mém boku a frkla znovu, nespokojeně - ta věc smrděla Šelmou, to jsem cítil i já, ale uvnitř nebylo nic zlého, uvnitř voněla jídlem a zdravím. Pochybovačně na mě pohlédla, ale já jí nedal čas o tom uvažovat. Důkladně jsem ji postrčil čumákem a vyrazil poklusem směrem k lesu. Tam odtamtud se nesl ten správný pach, pach stáda - tam jsme se museli dostat, a potěšilo mě, když jsem viděl, že je už mnohem klidnější. Ať jsem byl cizí a divný, nebo ne, byl jsem někdo jejího druhu, někdo, kdo jí přišel na pomoc.

//Kaštanový les

//Asgaar přes Vyhlídku

Kdybych se mohl potit, určitě by ze mě lilo, ale naštěstí jsem tuhle schopnost neměl. Vyškrábal jsem se po horské stezce tak vysoko, že už jsem si mohl být jistý, že nejsem na území smečky a potom jsem se důkladně otřepal od hlavy po špičku ocasu. Jako bych se právě vynořil z jezera - což se nestalo, ale uplaval jsem z nepříjemné situace. "Ty tvoje metafory jsou horší a horší," zamrmlal jsem si pod vousy. "Je to vůbec metafora?" zeptal jsem se nikoho a tak mi nikdo neodpověděl. To je jedno. Když jsem tady sám, může to být cokoliv. Teď bych měl raději koukat, abych se co nejrychleji vrátil za Wist. Aby se o mě nebála.
Nezalézal jsem daleko do hor, jen, co jsem překonal dostatečnou vzdálenost od smečky, zamířil jsem spíš do nižších poloh a potom se nechal vést řekou. Kam, to nebylo úplně jasné. Nejspíš prostě do dalšího lesa. Do nějakého, kde budu mít snad větší úspěch.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Vlk si evidentně myslel, že jsem debilní. No super. Měl jsem prostě odejít a doufat, že si toho nikdo nevšimne. "Vidět? Jasně. Že tu sídlí smečka jsem ale neviděl a když jsem to ucítil, přišlo mi, že je pozdě se jen tak vypařit. Měl jsem za to, že je slušnost dát o sobě aspoň vědět, když jeden vkročí na smečkové území." Přesně kvůli tomuhle se mi ze smeček dělalo na nic, když už jsem se v nějaké octl. Samá pravidla a zásady zdvořilosti a každá smečka to měla nějak jinak... bleh, dejte mi svátek.
Měsíčník se představil jako Sionn a byl to samozřejmě rovnou alfa. Jen jsem kývl, jako že mě taky těší (asi) a všiml si, kam se dívá. Vzápětí na mou brašničku i upozornil. V první chvíli mi ale vůbec nedošlo, co že to vlastně říká. "Cože? Pravě? Jakože- ah." Proč moje první myšlenka byla, že "list" považuje za nějakou iluzi nebo co? "Ne, není to... doopravdy list. Vlastně to není ani ozdoba. Je to brašnička," objasnil jsem s těžko skrývanou hrdostí, protože moje brašnička byla super a boží a nejlepší věc, kterou jsem vlastnil. Čenichem jsem nadzvedl onen nepravý list, aby Sionn viděl, že se dovnitř dají strkat věci, ale zase jsem ho nechal rychle spadnout. Ne, že bych tam měl až takový borčus, momentálně tam bylo jen pár lískových oříšků, ale nějak jsem nechtěl, aby tam nakukoval.
Sionn na mě koukal všelijak. Upřímně to byla svým způsobem úleva - alfy na mě tak většinou koukaly, kdoví proč, a jen to činilo z Maple ještě větší zázrak a výjimku. Odolal jsem pokušení protočit oči, když i on zmínil magické léčení. Aspoň tu měli i normální léčitelku, takže byli zařízení lépe, než - aspoň podle Alastorových informací - většina Gallirei. "Chápu. V tom případě se nejspíš odporoučím, ať už vás dál neokrádám o čas," kývl jsem a už jsem se viděl, jak odtud pádím pryč, když Sionn ještě cosi dodal. Což... mohlo možná fungovat. Třeba. Zaváhal jsem, ale vlk se mnou jednal vlastně dost slušně a snad jsem se nemusel obávat, že by mi šli vypálit les a sežrat daňky. Jasně, tvůj les a tvoje daňky, ozval se v mé hlavě uštěpačný hlásek, který jsem rázem přehlušil tím, který existoval ve světě mimo můj mozek: "Není to daleko, eeehm... na jih od močálů a třešňového hájku, v ohybu velké řeky. Ne ten remízek s divočáky, ale hned vedle. Voní to tam po meduňce, to léčitelka určitě pozná," a jestli ne, pak by si tak neměla říkat, nedodal jsem nahlas.
"Jestli bude někdo chtít přijít, rád se o svoje znalosti podělím. Ale teď už bych měl vážně jít," vybreptl jsem, chtěl jsem prostě už vypadnout. Být volný. "Díky za váš čas, nashle," dodal jsem, abych dostál zdvořilosti, a začal se drát zase zpátky do kopce, odkud jsem přišel, aby mě ani nemusel vyprovázet kolem hranic.

//Zrcadlové hory přes Vyhlídku

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Netrvalo příliš dlouho, než se z lesa někdo vynořil a namířil si to přímo ke mně. Huňatý černobílý vlk se nesl s jistotou a i jeho pach naznačoval, že se jedná o někoho vysoko postaveného. Na krku se mu houpal měsíc - což možná zní, jako bych cestou sem olizoval ropuchy, ale je to jen čistá pravda. Nevyhlížel naštěstí příliš nepřátelsky, přinejmenším se mě snad v dalších vteřinách nechystal vynést z území v zubech. Trochu jsem se uvolnil, ale ne úplně. Bylo nejspíš mým údělem se do smrti cítit na území smeček nepatřičně a nepříjemně. Věděl jsem, že sem nepatřím.
"Zdravím," oplatil jsem mu pohled a mírně mu pokynul hlavou. Sdělil mi, že tohle je území Asgaarské smečky, což mi nic neříkalo. Nebyla to ta Borůvková, kterou hledala Proxima a kromě Sarumenské jsem už další neznal. "Jsem Regis a, hm, vlastně jsem sem zabloudil trochu omylem, když jsem slézal hory," kývl jsem hlavou za sebe, kde se zvedal kopec postupně přecházející ve skály. "Takže vás nemíním dlouho zdržovat." Přešlápl jsem a málem se v tu chvíli rozhodl, že se na to vykašlu. Jak to říct, abych nezněl jako pitomec nebo podomní prodejce? Nebuď srab. "Ale vlastně... no, přebývám v lese nedaleko a rád bych udržoval se smečkami v okolí dobré vztahy. Věnuju se léčitelství a doslechl jsem se, že to je ve zdejších krajích trochu nedostatková profese, tak- Chci říct, že kdyby se vaší smečce někdy hodily bylinky nebo léčitelské služby, mohli bychom se na tom domluvit." Fajn. To nevyšlo zrovna nejlépe, kostrbatější to už být asi nemohlo. Proč se slova, jakmile jsem se je pokusil vypustit nahlas z tlamy, kroutila z dosahu jako kluzcí hadi? Ale řekl jsem, co jsem říct chtěl, jestli mě teď vykopne, aspoň se budu moct utěšovat tím, že jsem to zkusil.

//Vyhlídka

Sestupoval jsem dolů do lesa, který se zdál být jaksi drsnějšího rázu, ale doufal jsem, že třeba alespoň nějaký šípkový keř by tam k nalezení byl. Nemohl jsem se přece k Wist vrátit jen s hrstkou lískových oříšků. To by byla dost bídná oslava našeho setkání. Jenže čím níže jsem šel, tím jistější jsem si byl, že nejdu vstříc bohatství lesních plodů, ale spíš pěknému průšvihu. Vzduch byl plný vlčích pachů, výrazných a zřetelných. Smečkových, jinými slovy. Zastavil jsem se dole pod skálou a zhluboka si povzdechl. Paráda. Mohl jsem se zkusit ještě vytratit a doufat, že si mě nikdo nevšimne, ovšem tím by to celé mohlo být jen horší. Mohli by si myslet, že tu nějaký cizinec vyváděl kdoví co a nestál jsem o to, být pronásledován na samý kraj země.
Zaklonil jsem proto hlavu a nechal rozeznít své nepříliš melodické vytí. Stál jsem na samém okraji lesa, svah, ze kterého jsem slezl, těsně za zády. Nemuselo by to být tak zlé, uvažoval jsem. Mohl bych jim nabídnout něco podobného, jako v Sarumenu, když už jsem tady. Pokud budou teda podobní, jako v Sarumenu... Z vlastních zkušeností jsem soudil, že alfa Mabel (Maple? Zapamatuju si to někdy?) je spíš výjimkou. Ale uvidíme. Snad budou aspoň natolik slušní, aby mi nevyprášili kožich.

//Zrcadlové jeskyně přes Zrcadlové hory

Jen, co jsem vylezl ven, přes čenich mě praštil poryv studeného větru. Rozhodně byl o poznání chladnější, než včera. Kolem se prohnal oblak zlatého listí. Některé lístky se zasekly mezi kamením a skalami, jiné se nechaly unášet větrem až kdoví kam. Lehce jsem se otřásl a načechral si srst, jak nejvíc to šlo, aby mě trochu solidněji chránila před tím fukejřem. Přesto jsem šplhal výš a výš. Chtěl jsem se pořádně rozhlédnout. Byla to jiná hora, než na kterou jsem lezl s Proxi (aspoň jsem si to myslel, tlapu do ohně bych za to nedal), ale určitě nabídne slušný rozhled po kraji. Nepletl jsem se. Když jsem dosáhl vrcholu, spatřil jsem, že dole pode mnou se rozkládají rozlehlé hvozdy. Také tam byla země rozervaná širokou zubatou průrvou, která vypadala dost nebezpečně. Pokud se ale nepoženu jako blbec, spadnout bych do ní neměl a lesy snad budou na podzimní plody dost bohaté, abych sehnal to, co jsem chtěl. Začal jsem sestupovat dolů.

//Asgaar

Spal jsem jako špalek přes celou noc až do rána. Nebylo se asi čemu divit. Organismus vyčerpá prožít tolik hrůzy, co jsem zažil včera já - co na to, že skutečné nebezpečí mi hrozilo jen mezi medvědy. Bylo prakticky zázrakem, že se mi povedlo uniknout bez úhony. Dalším milosrdenstvím se stal fakt, že se mi v noci vyhýbaly sny. Kdyby se mi nějaké zdály, nepochybně by obsahovaly medvědy, netopýry a krvelačné příšery, kterých jsem se bál jako malý a které se za denního světla zdály směšné a nerealistické, ale v noci... jo, v noci věci nabývaly úplně jiný rozměr. Jen nad ránem se mi zdálo, že poblíž někdo mluví, ale než jsem se probral, už jsem byl sám. Nejspíš jsem byl sám celou dobu.
Skutečně jsem se probral až ráno. Venku bylo stále ještě šero, jak už to tak u podzimních rán bývá, ale nedalo se pochybovat o tom, že už je nový den. Důkladně jsem se protáhl a s úlevou shledal, že mi kožich přes noc celkem pěkně vyschnul. Snad si Wist nedělá starosti, povzdechl jsem si, ale ještě jsem neměl všechno, co jsem chtěl přinést. Měl bych se do toho opřít. A tak jsem vyrazil ven, zpět do hor.

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory