Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Modrouš podotkl něco naprosto očividného, co se mimo to skoro shodovalo se slovy, která jsem právě vypustil z tlamy. Povytáhl jsem pomyslné obočí, to si vážně myslí, že jsem až tak mimo? "Ne 'zdánlivě', prostě nemá," řekl jsem nakonec a soustředil se raději na to, abychom kamzíka už skolili a mohli se každý pohnout dál se svým životem.
Šedý vlk se pustil do díla, vrhl se z úkrytu a upozornil na sebe zvíře, které samozřejmě okamžitě zpanikařilo a protože útěk zvolit nemohlo, uchýlilo se k útoku. Jeho pajdavé výpady směrem k vlkovi vypadaly vlastně celkem smutně, i když nebylo pochyb, že jsou i tak pěkně nebezpečné. Nebylo na co čekat - nemělo smysl trápit zvíře ani riskovat, že Modrouš skončí jako špíz na kamzičím rohu. Vyklouzl jsem z úkrytu a vyrazil přímo ke kamzíkovi, který se právě natočil bokem.
Pokud šlo o loveckou strategii, nebyl jsem žádný přeborník, prostě jsem se vrhl vpřed a doufal, že to nějak dopadne. Pověsil jsem se kamzíkovi za krk a výsledek docela předčil moje očekávání. Vážně zraněná noha se pod zvířetem podlomila a šlo k zemi tak krkolomně, že mě div nerozmáčklo. Musel jsem se pěkně divně zkroutit, abych unikl vážnému zranění, tušil jsem, že mi za to asi záda nepoděkují, ale zatím mě nic nebolelo, držel jsem kamzíka za krk vší silou, kterou jsem ze sebe dokázal vymáčknout. Doufal jsem, že ho Modrouš přidrží, když jsem tlamou trochu přehmátl, abych mu mohl prokousnout hrdlo.

Hleděl jsem na Modrouše, jestli se k mému snažení přidá nebo radši bude jen stát a koukat. Uměl vůbec mluvit? Dosud z něj nevypadlo ani slovo, ale když jsem ho vyzval, přece jenom odpověděl. Naštěstí kladně, takže se mi celkem ulevilo. "Fajn," řekl jsem s úlevou, ve dvou bychom to měli zvládnout snad docela snadno. "Plán..." Koukl jsem na vlka. Nevypadal zrovna jako těžká váha, stejně jako já. "Nemá nám kam utéct, ale dostat se k němu není jen tak, protože furt ještě bojuje. Takže, kdybys na sebe zvládl upoutat jeho pozornost, já po něm skočím a s trochou štěstí ho strhnu." Měl jsem dojem, že kamzík se na nohou s přidanou váhou už neudrží, i kdyby to měla být jenom moje muší váha. "Ani nemusíš chodit tak blízko, aby tě mohl nabodnout na rohy," řekl jsem radši, protože jsem neměl nejmenší představu o tom, jak chytrý nebo hloupý tenhle vlk vlastně je. "Stačí, když se bude víc soustředit na tebe, než na mě."

Sledoval jsem kamzíka, který se vesměs uklidnil a začal čenichem rejdit u země. Přední nohu stále držel zvednutou a bylo na něm znát napětí, očima rejdil po okolí, musel vědět, že jsem pořád blízko, ale prozatím vyloženě nepanikařil. Prozatím. Co s ním? Kdyby se mi povedlo k němu nějak proplížit... s tou nohou by nemuselo být tak těžké ho strhnout. Jenže se mi nikdy nemohlo povést ke kamzíkovi dostat tak, aby si mě nevšiml. Ne, pokud jsem nechtěl obcházet oblouk přes půlku hor a pravděpodobně si přitom zlomit svou vlastní nohu. Ne, díky.
Ve stínech jsem náhle zaznamenal pohyb. Natočil jsem tím směrem hlavu a v chabém světle měsíce spatřil neznámého vlka, který mě sledoval, přátelsky máchal ocasem a v kožichu měl spoustu výrazně modrých znaků. Co to je za klaunskou módu, bleskla mi hlavou nedobrovolná myšlenka, které jsem nemohl pomoci - to, co měl na sobě, mi připomínalo Mitsurugiho borůvkové fleky a vůbec jsem nechápal, proč by někdo něco takového chtěl. Ale to teď bylo jedno.
"Hej," řekl jsem polohlasně a přišel k němu přikrčeně o krok blíž, abych mohl ve stejné hlasitosti mluvy pokračovat i nadále. "Chceš kus žvance skoro zadarmo?" Kdo by mohl říct ne? "Hodila by se mi pomocná tlapa támhle s tím," kývl jsem hlavou ke starému kamzíkovi, který teď střihal ušima naším směrem, protože i když jsem mluvil tiše, pochopitelně nás slyšel. "Myslím, že nikam neuteče, jen ho je potřeba dostat na zem. Ve dvou by to mělo být snadný." To jsem trochu přeháněl. Pořád jeden z nás - za předpokladu, že mi Modrouš pomůže - mohl skončit prošpikovaný kamzičím rohem. Bylo by to ale mnohem lehčí, než osamotě.

//Hadí ocas

Po kamenech, kde se mi nic k snědku nalézt nepodařilo, jsem kráčel pomalu dál, ale terén byl jen čím dál kopcovitější a - pokud to vůbec bylo možné - kamenitější. Taky se mi to nezdálo jako ideální prostředí k lovu. Nebyl jsem zrovna horská koza. Přesto jsem se rozhodl, že se trochu porozhlédnu. Třeba objevím něco jiného, co by mohlo být zajímavé. Vydal jsem se po první stezičce, která vypadala trochu schůdně a vyrazil jsem nahoru. Noc příliš teplá nebyla, chvílemi mě chladný poryv větru lehce roztřásl, ale už jsem se nebál, že bych tu mohl umrznout. Už to nebylo jako v nejkrutější zimě, a díky bohům za to. Nebo komukoliv, kdo byl tam někde nahoře. Jestli vůbec někdo.
Možná, že něco nad námi vlky vážně bdělo, nebo jsem měl jen štěstí, protože jsem náhle zaslechl jakýsi zvuk. Šramot, tiché kroky, klapání kopýtek na kameni. Přikrčil jsem se u balvanu, vedle kterého jsem stál, a vykoukl za něj. Ve světle měsíce tam sebou mrskal kamzík. Vypadal už dost staře a ohlodaně zubem času, nebyl nějak úplně prašivý, ale pěkně vyhublý. Co bylo ale nejdůležitější, vypadalo to, že si něco udělal s přední nohou. Něco hodně, hodně nehezkého, protože se na ni vůbec nemohl postavit. A taky nejspíš nemohl nikam moc utéct, protože šplhat po balvanech v tomhle stavu se mi zdálo nemyslitelné. Zmateně se motal a nejspíš přemýšlel, proč ho tady všichni jeho kamzičí kamarádi nechali a jak by se k nim mohl vrátit. Moje šance, pomyslel jsem si a vyplížil se ze stínů.
Omyl! Jakmile mě kamzík, zraněný a zahnaný do rohu, spatřil, sklonil hlavu k zemi a s téměř dojemnou zuřivostí se proti mě rozběhl, aby mě nabodl na své špičaté růžky. Pěkně rychle jsem se zase pakoval zpátky za balvan. Sakra! Hodila by se mi pomocná tlapa, rozhlížel jsem se, jestli se tu zázračně někdo neobjeví, ale pořád jsem pohledem kontroloval kamzíka. To byla šance, kterou jsem si nemohl nechat utéct. Měl bych jídlo, měl bych konečně tu svou vysněnou kožešinu... pravda, opelichanější, než bych si přál, ale žebráci si nemůžou vybírat. Teď jen jak to udělat? Stáhl jsem se, abych zvíře ještě víc nevynervoval, a přemýšlel. Nebo možná čekal na zázrak.

//úkryt přes Klimbavý les

Jakmile jsem vylezl z nory, ucítil jsem v lese daňkožrouta ještě s někým. Tiše jsem si hluboko v hrdle zavrčel, jakto, že měl takovou drzost, aby se ještě vracel? Chtěl jsem mu jít pěkně vyčinit, ale uvnitř mě se opět pohnul ten divný pocit - naber ho na parohy, nakopni ho mezi oči - že jsem to nakonec raději nechal být. Proměnit se znovu v daňka nebylo úplně tím, co jsem si v tu chvíli nejvíce přál. Vůbec ne. Chtěl jsem jít něco ulovit, ne se zase nažrat trávy a pak se pozvracet. S naštvaně staženýma ušima jsem proto zamířil pryč.
Stejně to je divný. Odkud se ta magie vzala? Proč? Nakazil jsem se něčím od těch daňků? přemítal jsem, zatímco les kolem mě prořídl a pod tlapami jsem měl náhle pouze kameny. Tyhle odpovědi jsem neměl, a sám na ně patrně ani nepřijdu. Možná někdo znalejší. Měl jsem se třeba zeptat Mabel, ta s těmi zářivými znaky v kožichu určitě musela mít o magiích lepší povědomí, nežli já. No, když jsi blbec a neumíš se zeptat, tak teď trp, odfrkl jsem si a s čenichem u země hledal něco, co by se dalo sníst. Nějací drobní tvorové se tu pravděpodobně pohybovali, ale buď byli zalezlí na noc mezi kameny a ti, kteří pobíhali kolem, tam zajeli, jakmile jsem se přiblížil. Tady mi pšenka nepokvete, rozhodl jsem se a vyrazil dál.

//Zrcadlové hory

81

Když jsem se vzbudil, obklopovala mě tma, což v podzemí vskutku nebylo ničím, nad čím by se vlk měl pozastavovat. Byla to ale tma mnohem důkladnější, než když jsem šel spát, takže bylo jasné, co to znamená. Vzbudil jsem se uprostřed noci. Ne, že by mi to vadilo. Bylo to v pohodě. Tak akorát na nějakou noční procházku. Obhlédnout okolí třeba na druhou stranu, víc na sever, když už teď nehrozilo, že bych tam umrznul. Třeba bych i našel něco k snědku - to byl nápad, který můj žaludek schvaloval souhlasným zakručením. "Tak fajn." Protáhl jsem si tlapy, pak hřbet, všechno, co protáhnout šlo a začal jsem se ze své pohodlné nory štrachat zase hezky ven. Trochu lenošně, ale muselo to být. Nemohl jsem tu jen tak hnít pod zemí. Na to jsem snad měl ještě pár let čas... i když tomu nebylo tak dávno, kdy něco podobného bylo přesně to, co bych si přál. Zkusíme ještě nějakou chvíli přežít, ne?

//Hadí ocas přes les

80
//les

S větvičkami a bylinkami v tlamě i v brašničce jsem slézal šerou chodbou dolů a doufal jsem, že si teď zrovna nenamelu tlamu a všechno nepomačkám a nepolámu. Opatrně jsem kladl tlapy jednu před druhou a oddechl jsem si až úplně dole. Tam jsem mohl všechny věci z tlamy odložit a dát se do jejich třídění. Březové větvičky přišly do jednoho výčnělku ve stěně, bylinky zase každá do svého - jitrocel, podběl, plicník i bršlice. A samozřejmě dubová i březová kůra. Rozprostřel jsem je tak doširoka, jak jen to šlo, protože pořádně proschnout nestačily, ale musel jsem doufat, že to bude stačit a co se nepodařilo na sluníčku, to už tady dojde. Jaro na sušení zkrátka ještě nebylo ideální, ale některé byliny se nedaly jindy sehnat. Ukládal jsem rostliny na místa tak, abych je znovu zase snadno našel, ale předpokládal jsem, že můj systém by nikomu jinému smysl moc nedával. Ani nemusel. Kdyby se mi tady v tom chtěl někdo přehrabovat, musel bych mu urazit pracky, ať už by byl nemocný nebo ne.
Když jsem z brašničky vytahoval poslední podběl, zavadil jsem čenichem o cosi hladkého a oblého. Nejdřív jsem se lekl, co to je, ale rázem mi to došlo. Zlaté vejce, samozřejmě, to, o kterém jsem po zkušenosti s červeným věděl, že je ve skutečnosti jen prázdnou skořápkou. Opatrně jsem ho sevřel do zubů a položil ho na kořenovou přihrádku úplně u stěny nejvzdálenější od vchodu. To mohlo být místo na nejrůznější cetky a zajímavosti, co najdu na cestách. Spokojeně jsem se pokochal pohledem na zlatou skořápku i na počátky své osobní bylinkářské sbírky, když na mě začalo jít zívání. Jo, asi toho bylo na jeden den až až. Naposledy jsem zkontroloval, že v brašně nic nezbylo, a stočil jsem se do klubíčka na svém obvyklém místě. Které, mimochodem, stále postrádalo kožešinu... Ale to byla poslední myšlenka, než jsem odplul do říše snů, kde jsem si na nějaký kožich už ani nevzpomněl.

Odpočinek byl nepochybně příjemný, avšak den postupoval a tak jsem se přiměl zvednout zase na nohy. Než padne večerní rosa a všechno navlhne, měl bych dostat, co jsem doposud nasbíral, hezky do úkrytu. Ale nejdřív ta kůra. Zatímco jsem posedával jsem si stromy pro svoje účely vyhlédl, takže jsem je nemusel zdlouhavě hledat. Tedy až na tu lípu, kterou jsem zatím nezahlédl.
Namířil jsem si to k bříze, která se mi líbila a zabořil jsem drápy do její kůry. Chudák strom se asi takového zacházení nenadál, ale co se dalo dělat? Kvůli tomu neuschne, a mohla se hodit. Ne, že by mi svou kůru chtěla vydat lacino. Musel jsem se docela namáhat, div, že jsem si nezalomil drápek, než se mi povedlo naloupat aspoň pár solidních kousků. S dubem jsem taky nepochodil o moc snáze, když už jsme u toho. Tlapy mě bolely, když jsem svůj úkol dokončil, ale měl jsem malou hromádku kůry, která snad bude prozatím stačit. Kůru jsem nastrkal do brašničky, kde moc místa nezabrala. Pár větví s březovým listím jsem si nalámal jen tak do tlamy a vrátil jsem se ke kameni.
Tam jsem posbíral, co se vešlo ke kůře, co se nevešlo jsem opatrně shrábl do svazečku, který jsem vzal do tlamy a podařilo se mi tam vmanévrovat i březové větvičky. Musel jsem vypadat jako blázen, ale... nemusel jsem jít dvakrát. A to za to stálo. Slušně ověšen kde čím jsem zamířil k díře v zemi, kterou konečně začnu přichystávat jejímu pravému účelu.

//Apatyka

//Travnatý oceán

Vkročil jsem do stínu stromů, na kterých už pučely lístky. Vše se krásně zelenalo v záři ranního slunce, které ještě nijak nepražilo, ovšem už bylo cítit, jak hřeje. To pro mě bylo ideální. Někdy jsem se cítil jako ještěrka, která na kameni chytá do šupin všechny sluneční paprsky, které jen může. Dnes ale nebyl na povalování čas, musel jsem sebou mrsknout, jestli jsem tohoto pěkného počasí chtěl využít.
Zamířil jsem k noře, ale nešel jsem dovnitř - zastavil jsem se u velkého, víceméně plochého kamene, kterého jsem si všiml už dřív. Slunce na něj brzy bude pěkně svítit, až vyleze ještě o něco výše. Vytahal jsem z brašničky listy bršlice a jitrocele a rozložil je pečlivě po kameni. Snad bude dost velké teplo, aby se usušily. Potom jsem zamířil zase zpátky do lesa.
Místa, kde jsem nalezl podběl a plicník pro sarumenské vlky, jsem si dobře zapamatoval a teď jsem se na ně vrátil, abych tam natrhal bylinky i pro svoje použití. Neoškubal jsem je ale všechny, pár jsem jich vždycky nechal, takže jsem musel po lese trošku popocházet a nasbírat je na různých místech, abych jich měl dostatek. Vždycky bylo dobré mít od každého něco. Čím větší výběr, tím lépe... I podběl s plicníkem skončily nejdřív v brašnice a pak rozložené na kameni. Chvíli jsem se posadil, abych nechal odpočinout bolavé nohy, ale rozhlížel jsem se po okolních stromech. Už jsem měl další plán. Kůru z dubu a břízy, stejně jako březové listí. Taky jsem se chtěl podívat, jestli v téhle směsi listnáčů nenajdu lípu. Bylo toho tolik, až mi z toho šla trochu hlava kolem. Ale vlastně v dobrém. Tohle bylo to, co jsem chtěl dělat.

//Kopretinka přes Tenebrae

Překonal jsem řeku za pomoci příhodně spadeného kmene a naštěstí se neprojevila má stará známá smůla, kvůli které bych se do vody zřítil po hlavě. Dostal jsem se na druhou stranu v pořádku, na tu travnatou louku, kde nic jiného nejspíš ani nerostlo a tudíž toho tady pro mne moc ani nebylo. To ale nevadilo, před sebou už jsem viděl stromy lesa, o kterém jsem přemýšlel jako o svém. Nejspíš bych ho neuhájil, kdyby si ho pro sebe chtěla zabrat nějaká smečka nebo skupina tuláků, ale doufal jsem, že se to nestane. Líbilo se mi tam a bylo to pro mne zcela ideální místo, s tou krásnou mýtinkou, kde v průběhu jara a léta vyroste určitě spousta užitečných bylin. Kdepak - byl to prostě můj les. Můj domov. Už jsem se odtamtud nechtěl hnout, naopak, toužil jsem z něj vytvořit něco, na co bych mohl být hrdý. Třeba. Jednou.

//Klimbavý les

//Sarumen

Rozloučil jsem se s alfou a vyrazil si zase po svém. Byl jsem s tou návštěvou spokojený, vyvinulo se to mnohem líp, než bych býval čekal. Jestlipak se vážně ukáže někdo ze smečky na pomoc? Jestli ano, určitě to nebude teď hned a okamžitě, a protože začínal nový den, bylo na čase pustit se do práce.
Vyšel jsem na louku, která jistě brzy rozkvete, ovšem prozatím zde těch květů mnoho nebylo. Na květiny, které pokrývaly její největší plochu, bylo ještě brzy. Našel jsem tu však další jitrocel a také listy bršlice, čehož jsem hned využil a natrhal jich pořádnou zásobu do brašničky. Zdálo se, že bude pěkný a slunečný den, což mi naprosto vyhovovalo - to přesně jsem potřeboval. Pospíšil jsem si přes louku, abych už byl co nejrychleji doma.

//Travnatý oceán přes Tenebrae

Byl jsem až překvapený, jak do sebe všechno hezky zapadalo. Až to bylo podezřelé. Ne, že bych v tom hledal nějaký podraz, spíš jsem podvědomě čekal, co se asi podělá. Většinou to tak chodilo, kdykoliv jsem si začal malovat hezkou budoucnost. Tak co to bude tentokrát? Ale prozatím na obzoru žádná katastrofa nevisela - aspoň žádná, kterou bych dovedl předvídat. Alfa mi dokonce i nabídla pomocné tlapky. "Budu čekat," kývl jsem a tím jsme asi byli domluvení na všem, co bylo nějak podstatné. Bylo na čase zvednout kotvy a dát se zase jednou do práce.
"Ještě jednou není zač. Bez vás bych tady už ani nebyl," pokrčil jsem rameny, však jsem téhle smečce vděčil za hodně. "To abych si tedy pospíšil, aby byla na tu návštěvu připravená," střihl jsem ušima a věděl jsem, že si pospíšit fakt musím. Nejen kvůli návštěvě, ale prostě proto, abych se najednou nevzpamatoval uprostřed podzimu a zjistil, že všechny bylinky už jsou zase fuč a já nestihl vůbec nic. "No, nebudu dál zdržovat. Mějte se tu hezky," rozloučil jsem se s vlčicí pokývnutím hlavy. "Nashle," a už jsem byl na cestě zase z lesa hezky ven. Práce bylo hodně.

//Kopretinka

Snad jsem to alfě vysvětlil nějak srozumitelně a nezahltil ji přehršlí informací. Naštěstí to vypadalo, že se mi to podařilo celkem dobře, takže jsem si oddechl. Určitě jsem nebyl tak dobrý učitel, jako Heron nebo i Monte, ale co se dalo dělat. Snažil jsem se. "Není zač," máchl jsem tlapou. Byla to maličkost, vzhledem k tomu, že bez její ochoty by ze mě byla zmrzlá mrtvola někde v závěji.
Pokusil jsem se Mabel vysvětlit, kde že jsem se to vlastně usadil. Vlčice se patrně v okolí celkem vyznala, protože hned tušila. Konec konců to ani nebylo příliš daleko, což se mohlo hodit jak smečce, tak možná i mě. "Nedá se to minout," pokýval jsem hlavou. "Nora možná i jo, ale když uděláte trochu randál, tak si vás určitě všimnu," cukly mi trošku koutky.
Můj nápad jí nezněl bláznivě, naopak prohlásila, že to je fantastické. Usmál jsem se trochu víc, protože jsem si to sám myslel, ovšem nikdy jsem nevěděl, jakou reakci mám vlastně čekat od ostatních. "Snad ano. Zatím to vypadá, že štěstí celkem stojí při mě, takže pokud se to nezmění, určitě se to povede." Věřil jsem v to. Nebo aspoň usilovně doufal. Nechtěl jsem už zdržovat, alfa musela mít spoustu práce, ale než jsem se odebral k odchodu, vyslovila ještě něco, co mě zaujalo: "Opravdu? Jsou tu vlci, které by to zajímalo?" Pozastavil jsem se nad tím. Nečekal jsem to, ale znělo to dobře. Mohl bych místní vlky taky něco naučit, a přitom by mi mohli pomoct nasbírat nějaké zásoby. "Kdyby se někdo takový našel, určitě ho za mnou pošlete. Myslím, že to je skvělý nápad," musel jsem uznat.

Ne, že bych snad čekal, že mi bylinky Mabel (nebo to nakonec přece jen byla Maple?) omlátí o hlavu, ale stejně se mi ulevilo, když je přijala s tím, že jim budou jistě k užitku. Tak trochu jsem tušil, že budu muset jejich účinky vysvětlit, a nevadilo mi to. "Rád," přikývl jsem a tlapou namířil na bylinu se žlutými kvítky. "Tohleto je podběl. Ten je dobrý hlavně na dýchací cesty. Kašel, nachlazení a tak podobně, takže se spíš hodí si ho schovat do zimy. Taky může pomoct, když je někdo oslabený a náchylný na nemoci. Pak je tu plicník," pošťouchl jsem tlapkou modře kvetoucí bylinku, "ten se taky hodí proti kašli, ale i na rány, hlavně nějaké ošklivé hnisající. Může se na ně přikládat čerstvý nebo se můžou omývat vodou, ve které se louhoval. No, a pak jitrocel," namířil jsem tlapou na poslední kupičku lístků. "Ten jsem použil na Islininy tlapky, takže může pomoct s menšími ranami, ale i s vyrážkami, záněty, kašlem a trávením. Není těžké ho najít a je to vážně moc užitečná rostlina," pousmál jsem se láskyplnně na zelené lístky a pak jsem zvedl pohled k alfě.
Přes zimu se zde podle všeho přihodily nějaké nepříjemné věci. Jako na potvoru jsem u toho nebyl... ale oni si poradili. "Léčivá magie?" zopakoval jsem a odolal pokušení se zašklebit. Mořil jsem se, abych se naučil o bylinkách všechno, co šlo, a podle všeho se dalo léčit i jen mávnutím nějakého kouzelného proutku? Moc se mi to nepozdávalo a i vlčice říkala, že to zrovna spolehlivé není. "Na bylinky se jeden může spolehnout vždycky, má-li je po tlapce," přikvýl jsem. "Vlastně... Něco podobného jsem chtěl navrhout sám," přiznal jsem, byl jsem rád, že to vlčice nadnesla jako první, protože jsem pořádně nevěděl, kudy do toho. "Usadil jsem se v lese nedaleko, tamtím směrem, přes řeku a přes louku," kývl jsem čenichem příslušným směrem. "Zatím moc bylinek nemám, jaro teprve začalo, ale rád bych... rád bych tam vybudoval takovou, no, asi lékárnu nebo tak nějak. Prostě místo, kam by si mohl pro pomoc přijít každý. Takže samozřejmě i kdokoliv z vaší smečky," vyložil jsem Maple svůj sen, který momentálně už spíše připomínal plán - měl jsem připravenou noru, stačilo ji jen zaplnit vším, co budu potřebovat. Jaro teprve začínalo, takže času bylo dost, ale i tak jsem se do toho chtěl pustit co nejdřív, abych už měl svůj léčitelský kout připravený. "Když se tam zastavíte, rád pomůžu," řekl jsem ještě a pro jednou se taky trochu usmál. Bylo by to celkem pěkné, ne? Spolupracovat se smečkou, i když jsem se nechtěl stát její součástí. I tak jsem mohl nějak přispět. A třeba by i oni potom mohli nějak pomoci mě.

Odpověď na mé volání na sebe nenechala dlouho čekat. Pocítil jsem jistou úlevu, když se z lesa vynořila známá tvář samotné alfy. U ní už jsem aspoň věděl, že mě v zubech pravděpodobně nevynese a nemusel jsem jí toho zase tak moc vysvětlovat. "Zdravím," oplatil jsem jí pozdrav, když došla až ke mně. Cosi menšího se mihlo lesním podrostem za ní, ale pořádně jsem si nevšiml, co to vlastně bylo. Nebo že by to nebylo vůbec nic a jen se mi cosi zdálo? Ničemu se nediv. Prostě se vůbec ničemu nediv, i kdyby to bylo cokoliv, obrňoval jsem se raději dopředu hroší kůží, kdyby to přece jen bylo něco a třeba to na mě vyskočilo, vybaflo nebo začalo hrát na malou píšťaličku.
"Jen jsem přišel...ehm. Teda, vím, že jste mi říkala, že není třeba se za vaši pomoc odvděčovat, ale cítil bych se jako pitomec, kdybych neudělal aspoň něco malého." A taky jsem nemohl přestat myslet na to, že tady žijete úplně bez bylinek nebo léčitelů a co kdyby se něco stalo? Ale to jsem nahlas radši neřekl. I když mi to připadalo šílené. "Takže jsem něco přinesl," dokončil jsem raději a začal z brašničky lovit podběl, plicník a jitrocel. Byly trochu zmuchlané, ale ta krátká cesta jim naštěstí moc neublížila. Položil jsem je na tři malé hromádky, každý druh na svoji. "Uhm - nejsou usušené, ale na tom nic těžkého není," řekl jsem rychle a přešlápl. Očekával jsem, že Mabel bude možná chtít vysvětlení, na co že tenhle plevel vlastně je, ale nechtěl jsem nějak urazit její inteligenci, kdybych to ze sebe hned začal sypat. Byl jsem ze smeček prostě vždycky strašně nesvůj. Nepředpokládal jsem, že by mě z tohohle lesa chtěl někdo vykopnout za kůži na zátylku nebo mě nařknout, že se je snažím otrávit, ale... špatné zkušenosti se holt setřásají těžko.