Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 6/10 - Juniper

"Mhm," zabručel jsem souhlasně. "Na tu už jsem taky myslel. Určitě se tu najde někdo, kdo ji umí vyrobit, ale zatím jsem na ně nenarazil," pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že jsou vlci, kteří to dovedou. Bylo jen otázkou času, než je najdu. Pokývl jsem hlavou, když mě vlčice dál ujišťovala, že to opravdu dobré bylo i tak. "Tak dík," broukl jsem, protože jsem měl pocit, že bych na to přece jen měl něco říct.
"Mám tam ještě, mmm, listy jahodníku," pootevřel jsem čenichem brašničku a nakukoval dovnitř, "pelyněk, meduňku a heřmánek." Na dně se povaloval ještě hladký růžový oblázek a sojčí pírko, ale o těch jsem pomlčel, protože to byly moje poklady. Nepochybně bylo trošku ujeté cítit se tak majetnicky ohledně zcela obyčejných věcí, ale nemohl jsem za to, že uvnitř mé hlavy žil patrně duch jakéhosi hrabivého goblina.
Protáhl jsem lehce obličej do poněkud ironického úsměvu. "Když se staneš léčitelem, neznamená to, že před tebou nemoci v hrůze prchají," utrousil jsem, ale vlčice rychle došla k tomu, že to vlastně celé dává smysl. Zajímala se, což mi nijak nevadilo. O své profesi jsem mluvil rád. Byla to jedna z mála věcí, o kterých bych dovedl mluvit klidně pořád. Stejně ta další otázka ale trochu zabolela. Všechny neduhy. Kéž by. Zahnal jsem vzpomínky na Floru umírající v neutišitelné horečce. Na Monteho, který se díval skrze mě, zatímco jeho mysl mohla chodit klidně úplně cizími světy. "Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Ne všechny. Ale většinu těch, na které vlk běžně narazí, to ano. Nebo s nimi dovedu alespoň pomoci, když už ne je rovnou vyléčit."
Představila se jako Juniper. Pěkné jméno, hodilo se k ní. "Nápodobně," opáčil jsem a rozhlédl se. "Šel bych se schovat tamhle do lesa, hm? Tady od vody táhne hrozná zima," otřásl jsem se lehce - všechen jitrocel světa by byl k ničemu, když tady budu dál vysedávat.

Nějak jsem zase usnul. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se vlastně uložil do listí v křovinách, ale stalo se. Procitl jsem uprostřed noci a zjistil, že jsem sám. "Wist? Wisterie?" houkl jsem do lesa a nastražil svá veliká ušiska. Ať už byla kdekoliv, neslyšel jsem ji. Vypadalo to, že jsem zůstal zase sám, aspoň prozatím. Tiše jsem si povzdechl, ale nepropadal jsem chmurám. Už věděla, kde mě najde, kdyby chtěla a i jen samotné vědomí, že je někde poblíž a v pořádku mi stačilo k tomu, abych měl v duši o něco větší klid.
No, a co teď? Noc byla chladná a mráz začínal kousat. Nebylo pochyb o tom, že se blíží zima. Bylo by nejspíš nejrozumnější zalézt do nory a do jara nevystrkovat čenich, avšak to dost dobře nešlo. Možná by se šiklo ještě na poslední chvíli zkusit sehnat nějaké zásoby a poohlédnout se po okolí. Nabral jsem si z úkrytu do brašničky pár základních bylinek pro všechny případy a s krátkým pohledem přes rameno jsem nechal svůj milovaný les zase za zády. Však já se vrátím.

//Esíčka přes Travnatý oceán

Listopad 5/10

Vlčice jitrocel neznala, což mi nepřišlo až tak divné. Rostl sice všude možně, ale než jsem se začal více bylinkám věnovat, taky jsem o tom neměl ponětí. Tak to prostě fungovalo. Škoda, že neměla žádnou užitečnou schopnost, která by dovedla ohřát vodu, ale ani jsem to příliš neočekával. "Nevadí," povzdechl jsem si lehce. "Časem se s tím nějak vypořádám. I s potřebou hrabat díry na vodu v zemi," ohrnul jsem čenich, protože její křupání mezi zuby nebylo příjemné.
Naštěstí, i když jsem k ní nebyl nejmilejší, se vlčice patrně rozhodla, že otrávit se nás oba nechystám a taky ochutnala. Střihl jsem ušima, když prohlásila, že jí to chutná. "Není to tak zlé," usoudil jsem sám, ač jsem věděl, že to mohlo být i mnohem lepší. Za daných okolností jsem ale byl přesvědčen o tom, že to lépe nešlo.
Její pojetí toho, co že vlastně je mým posláním, mě pobavilo. Tiše jsem se uchechtl. "Jasně, to taky. I když toho umím víc," potřásl jsem hlavou, odmlčel se a otočil se stranou, neboť mě přerušilo další kýchnutí. Bylo to strašně otravné. "Pardon," zahuhňal jsem a krátce popotáhl. "Jinak jsem ale léčitel. Nosím toho víc, než jen jitrocel, většinou. Ale nejsem tu tak dlouho, abych stačil všechno do detailů vyladit." Podrbal jsem se za uchem a přimhouřil oči. "Ani jsem se nepředstavil, co?" To mi bylo podobné. Vážně jsem se ukazoval v tom nejlepším světle, měl bych si nafackovat. "Jsem Regis."

Listopad 4/10 - Juniper

Nechtěl jsem být na vlčici hnusný. Jenže to, co jsem chtěl, se ne vždycky slučovalo se skutečností. Nejlepší, co jsem v tu chvíli dokázal, bylo kousnout se do jazyka a vydržet chvíli zticha, než se mi nervy trochu uklidní. Soustředit se na něco jiného pomáhalo. A já naštěstí měl něco, na co jsem se mohl soustředit.
Cítil jsem, že ji mám celou dobu za zády. Moc mi to nevadilo, byl jsem vlastně zvyklý, že mi vlci koukají přes rameno a příliš mě to neznervózňovalo, když jsem se věnoval docela obyčejným věcem, jako bylo tohle. Nic komplikovaného. "K lecčemu," odpověděl jsem, nevracel jsem se už k předchozí strkanici. Snad bude lepší se přes to prostě přenést, jako by nic... Což se tobě snadno říká, když na tebe nikdo neštěkal, co. Otočil jsem se na vlčici. "Je to jitrocel. Moc užitečná bylina. Na kašel, nachlazení, trávení i na menší rány či popáleniny... Je pravda, že lepší je ho vylouhovat v teplé vodě, ale na to já tady nemám zrovna možnosti," pokrčil jsem rameny a napil se vody s jitrocelem z vyhloubeného důlku. "Klidně to zkus, nic se ti nestane. Jen ti bude trochu skřípat hlína mezi zuby," zašklebil jsem se nespokojeně. Zulíbám nohy komukoliv, kdo mi dokáže vyrobit misku. Tiše jsem si kýchl a otřel si čenich do trávy. Stejně bude lepší najít si nějaké místo, kam se chvíli odklidit a odpočinout si. Ale ještě to tolik nehořelo.

Listopad 3/10 - Juniper

Následoval jsem pohled vlčice kolem, po řídkých křovinách, které neposkytovaly velkou ochranu, ale aspoň trochu chránily před větrem. Jenže si nemohla odpustit chytré poznámky. Na tváři se mi okamžitě objevily černé mraky. Myslela jsi, že jsem úplně debilní? "Já úkryt mám," odsekl jsem. "Jen to tam momentálně není zrovna blízko. Najdu si nějakou lepší skrýš na noc - za chvíli," pohodil jsem hlavou jako vzpurné vlče, zvedl svazeček jitrocele zase do tlamy a namířil si to k jezeru. Její poznámku, že mohla přijít hlasitěji, jsem sice zaznamenal, ale neodpovídal jsem na ni. Nebyl jsem zrovna dvakrát skvěle naladěný.
Soustředil jsem se na vlastní věci. Bylo mi fuk, jestli mě vlčice sleduje nebo ne, ale doufal jsem, že už mi nebude dávat podobné rady, jako jsem si vyslechl doteď. Vyhrabal jsem v zemi důlek a sledoval, jak se zaplnil vodou z jezera. Nebyla tak úplně čistá, hlína se v ní rozvířila. Povzdechl jsem si. Pořád ještě nemám tu hloupou misku. Nedalo se nic dělat. Počkal jsem, až se nejhorší nečistota usadí na dně, než jsem do vody hodil jitrocel. Pracovat takhle nebylo... ideální. Monte dokázal vodu se svou magií vždycky alespoň ohřát, ale to já nezvládl. Lepší než nic, upustil jsem další povzdech a čekal, než se lístky aspoň trochu vylouhují. Pohledem jsem opět zabloudil k vlčici. Byla vůbec pořád tady?

Listopad 2/10 - Juniper

Aha! Na dně brašničky jsem se chopil svazečku jitrocelových lístků a zrovna jsem ho tahal ven, když se poblíž ozval cizí hlas. Byl tichý a přívětivý, ale stejně jsem sebou škubl a lístky mi vypadly z tlamy. "Do pr- Teda dobrý večer," povedlo se mi zarazit právě včas, abych příchozí vlčici neuvítal sprostou nadávkou. Můj pozdrav sice nevyzněl zrovna dvakrát příjemně, spíš jsem ho po ní vyštěkl, ale určitě to bylo lepší, než co jsem měl na jazyku původně. Zvedl jsem k cizince zrak. Měla takový nenápadný kožich a zářivě modré oči, máchala ocasem a zírala na mou brašničku, která zřejmě zaujala úplně každého.
"Tak nějak," kývl jsem už smířlivěji a začal sbírat lístky ze země opatrně do tlamy, než navlhnou od jinovatky a budou úplně zničené. Většinu jsem jich nacpal zpátky do brašny, jen pár jsem si jich nechal vytažených a položených u nohou. "Teď se spíš schovávám před mrazem," dodal jsem, ač moje schovka zatím nebyla příliš dobrá. Sama vlčice mohla určitě slyšet chrapot v mém hlase, jak se o mě pokoušela rýmička. Achjo. "Pardon za to uvítání," vyfoukl jsem nakonec pomalu vzduch z tlamy. "Nečekal jsem společnost."

Listopad 1/10 - Juniper

Rok se nakláněl opět k zimě. Bylo až neuvěřitelné, jak strašně to letělo. Loni touhle dobou jsem tu byl zcela zmatený a ztracený, sám a bez nejmenší vize jakékoliv budoucnosti. Částečně tomu tak bylo pořád, ale věci se obracely k lepšímu. Přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem nakračoval po křupající jinovatce, již přinesla noc. Měl jsem kde žít, našel jsem spřízněnou smečku s přátelsky naladěnými vlky, dokonce i Wist si sem našla cestu. Začínalo to vypadat, jako že si zde skutečně budu moct vybudovat nějaký nový život. Nějaký lepší. Možná - s trochou štěstí.
Chladný poryv větru mi projel kožichem a vytrhl mne z myšlenek. Otřásl jsem se a krátce zadrkotal zuby. Tohle nebylo podnebí pro mě, kdepak. Cítil jsem, že mi začíná trochu téct z čenichu. Nemocný léčitel, to byla vždycky skvělá ironie. Trochu jsem si povzdechl a rozhlédl se kolem po nějakém závětří. Schoval jsem se prozatím alespoň mezi nejbližší křoviny. Lepší úkryt to chtělo také, ale tady byla aspoň poblíž voda, kterou budu potřebovat. Začal jsem se čenichem přehrabovat v brašničce. Snad jsem nezapomněl...?

//Esíčka přes Travnatý oceán

Překonat řeku naštěstí nebylo nijak těžké, neboť její tok byl lenivý a mírný. Pokud bude dál takhle pršet, mohlo by se to změnit, ale doufal jsem, že mě to už moc trápit nebude. Plánoval jsem se zdržovat nějakou dobu jen v blízkém okolí lesa. Měl jsem cestování už celkem plné zuby a místního obyvatelstva jakbysmet. Teď... teď jsem doufal, že budu moct strávit trochu času s Wist a užít si klidu.
Vklouzl jsem do lesa a zjistil, že i přes vytrvalý déšť tu je celkem příjemně. Zakotvil jsem pod jedním ze stromů, na kterém se ještě drželo nějaké to listí, a krátkým zavytím jsem dal dceři vědět, že jsem se vrátil. Z brašničky jsem vytáhl obě žluté hrušky, trochu potlučené, ale jinak úplně v pořádku a tak akorát zralé, stejně jako lískové oříšky, u nichž jsem ovšem musel ještě vyřešit problém toho, jak je otevřít. Kaštan jsem si v brašně nechal, ten jíst určitě nebudeme a chtěl jsem si ho jen vystavit do úkrytu. Doufal jsem, že tu Wisteria pořád někde je. Zavětřil jsem, ale déšť mi v tomto příliš nepomáhal. Cítil jsem jen les, mokrou hlínu a listí, daňky. Žádné narušitelské pachy. Ale byla tu Wist, nebo nebyla? Hm...

Šedivák byl vážně vtipný až k popukání. Totéž si pravděpodobně myslel o mně, protože se začal řehtat jako stará kobyla a chvíli se zdálo, že to snad nerozdýchá. Kdybys tak věděl! Přemýšlel jsem, jestli na něj vážně nemám daňka pustit. Tušil jsem, že bych to dovedl provést schválně, už se mi to jednou povedlo. Přiměl jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout, dostat emoce jakž takž pod kontrolu. Už jen vědomí, že bych ho mohl zpacifikovat, mi pomáhalo. Krom toho jsem nevěděl, jestli by daněk byl ochoten za mě bojovat. Mohl jsem ho přimět, aby se zjevil, ale jakmile byl tu, příliš ovládat jsem ho nemohl a on se vlků bál. Pochopitelně.
Naštěstí se šedák rychle vydal zase do mlhy a já se s nespokojeným mrmláním a brumláním stočil do klubíčka zpátky pod křoví. Doufal jsem, že už do mě nikdo nekopne. Nikdy, ale stačilo by mi pro začátek i kdyby to vydrželi jen do rána. Což se nakonec stalo.
Procitnul jsem teprve až s novým dnem, který se tvářil podobně ponuře, jako ten právě uplynulý. Možná i ještě víc, protože z nebe vytrvale pršelo. Právě mokrý kožich mě probudil, když už křoví na ochranu před padající vodou nestačilo. "Brrh," otřepal jsem se, zatímco jsem se hrabal na nohy. Zmáčenému mi byla zima a necítil jsem se dvakrát komfortně. Bylo to jasné znamení. Čas vydat se domů.

//Klimbavý les

Šedivák se mě snažil přesvědčit, že podobné chování není pravidlem, ale já měl za poslední dobu dost důkazů o opaku. Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem si ho měřil ne zrovna nadšeným pohledem, než mě začal poučovat o mlze. "To jsem si teda všiml. A taky tma," odsekl jsem, "proto se tu schovávám, jako každý rozumný tvor, a nikam se netrmácím, abych se v tomhle marastu nezabil nebo nerozšlapal někoho dalšího." Jenže i když jsem se snažil problémům vyhnout, ony si mne stejně našly. Příběh mého života, vskutku.
Nejdřív do mě kopal a potom by rád, abych třeba z brašničky nechal vyletět hejno světlušek, co by mu zářily do noci a dovedly ho do bezpečí. No jasně. "Mhm, mám, ale se světlem to nemá nic společnýho. Jen si umím nechat narůst paroží na trkání a kopýtka na kopání do zadků," pronesl jsem - nic než čistou pravdu, nicméně propůjčil jsem oněm slovům značně sarkastický tón, tudíž jsem si byl téměř jistý, že mi šedivák neuvěří. "To je jediný, co můžu ze své taštičky vytáhnout a to ti asi moc nepomůže, takže bych ti doporučil se taky někam zašít, než si v té mlze zlámeš nohu. Taková věc se napravuje hodně těžko." Chtěl jsem, aby v té mlze prostě zmizel a chvíli mi dali všichni pokoj.

Ležel jsem si ve svém křovíčku, nikoho a ničeho si nevšímal, jako obvykle. Konečně jsem se dočkal chvíle klidu a odpočinku, alespoň jsem si to myslel. Ovšem osud se mnou zjevně ještě nebyl hotov. Z mlhy se náhle kdosi vynořil a uštědřil mi pořádný kopanec. Stáhl jsem uši dozadu a otráveně zavrčel. Už jsem toho měl tak akorát po krk. "A co máte vy šediváci s kopáním do vlků, kteří vám nic neudělali?" Nejdřív ten psychicky labilní maniak v té bučině, potom ten další magor, co mě málem sejmul bleskem, teď tenhle. Ale už jsem sebou nehodlal nechat vymetat. Jestli se ukáže, že tohle je další narušený jedinec, byl jsem připravený mu rozbít hubu. I kdybych ho potom měl dávat zase dohromady, jak mi velela léčitelská povinnost.
Vytáhl jsem se do sedu a obezřetně se posunul o kousek dál od vlka, který měl v kožichu zamotanou nějakou hroudu z listí. I když to nebyla úplně hrouda, zdálo se, že to tam má schválně, snad na ozdobu. "Mně tohle nepřijde jako nepřehledné místo," rozhodl jsem se hájit svou volbu odpočinkového místa. "Tohle je křoví. Nečekal jsem, že to tady je hlavní procházková trasa," frkl jsem asi ne zrovna přátelsky, ale kdo se mi mohl divit? Posledních pár dní bylo vážně šílených.

//Středozemní pláň

Dostal jsem se až k řece, kde jsem se přece jen cítil o něco méně paranoidně. Křoviny a kamení na břehu poskytovaly alespoň nějakou skrýš před čímkoliv, co by mohlo číhat v noční mlze, která se zdála být zkrátka zákeřná a zlá. Bylo hloupé přisuzovat přírodnímu jevu podobné vlastnosti, ale nemohl jsem si pomoci. Možná mě tolik rozhodil ten blázen, který mne málem srazil bleskem. V tom to určitě bude, kývl jsem si pro sebe a dopřál si pár pomalých loků z ledové říčky.
Nechybělo mi potom už vlastně nic. Nebyl jsem hladový, žíznívý ani unavený, ale i tak jsem se uložil k jedné z nižších křovin rostoucích kolem a rozhodl se, že teď v noci už dál nepůjdu. Nelíbila se mi, atmosféra byla zkrátka nepříjemná. Tady u řeky bylo dobře, nic mi nechybělo a její zurčení působilo uklidňujícím dojmem. Bloumat dál po pláních, které se zdají být líhništěm nadpřirozených jevů? Ne, děkuji. Stočil jsem se do klubíčka, střapatý ocas přitáhl co nejblíže k tělu, abych se ochránil před chladem, a čekal na příchod rána.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Vyšel jsem z lesa na otevřené pláně, kde podzimní atmosféra vládla opravdu ocelovou tlapou. Mlha se plazila mezi stébly trávy, objímala mne do své chladné mrtvolné náruče a odmítala pustit. Lehce jsem se otřásl a tentokrát to nebylo pouze zimou. Za takovéhle noci určitě vstávají mrtví a tančí po přesně takových loukách, proběhla mi hlavou myšlenka, kterou jsem nestačil zaplácnout už v zárodku. Jakou mělo cenu se takhle zbytečně děsit? Jenže jak se mi to jednou dostalo do mozku, těžko to z něj vyhánět. Představa vlčích kostlivců, kteří v bledém světle měsíce tančí mlhou a možná čekají, až půjde kolem nějaký nepozorný ňouma, se neustále vracela.
Když se mi nad hlavou prohnal temný stín výra a hlasitě zahoukal, přikrčil jsem se k zemi, až se mi břicho otřelo o orošenou trávu. "Sovo blbá," zamumlal jsem a nervózně se zasmál. Jistě, jen blbá sova, ale co když ne? Přízraky s křídly- "Ah, můžeš s tím přestat? Jsi jak malej harant," odfrkl jsem si, naštvaný sám na sebe. Srdce mi však dál bilo na poplach a oči jako by samy od sebe těkaly do všech stran v očekávání nějaké příšery, kostlivce, ducha, přízraku. V hrdle mi pořádně vyschlo a než jsem se nadál, už jsem rozvážně nekráčel, ale přikrčeně klusal po louce s ocasem staženým mezi zadní běhy. Pryč odtud, tady je to prostě divný. Rej netopýrů na noční obloze jako by se mnou souhlasil.

//Esíčka

Utíkal jsem přes les a už si myslel, že jsem se toho vlka se zářivým ocasem zbavil, když vtom mne na místě srazil blesk. Aspoň jsem si to myslel. Byla to taková řacha, že mi trvalo několik dlouhých chvil uvědomit si, že ve skutečnosti nejsem mrtvý. Srdce mi pořád bilo, dokonce velice rychle. Kožich mi trčel do všech stran a vzduch smrděl ozónem, ale já sám byl v pořádku a šedivý mne nepronásledoval. Vyhrabal jsem se zpět na roztřesené nohy - ani jsem si nevzpomínal, jak jsem vůbec upadl - a zamířil raději pryč. Jestli jsem potřeboval nějaký důkaz, že je nejvyšší čas odtud vypadnout, tohle bylo ono. Kdoví, jaké další podivné existence se v těchhle končinách mohly pohybovat. Chtěl jsem od nich chvíli mít klid. Byli snad všichni šedí vlci v okolí psychicky labilní? Nebo to s nimi dělal ten podzim? Možná jen žrali moc zkvašeného ovoce, co se všude válelo. Snad ty hrušky, které jsem měl v brašničce, budou ještě v pořádku, až je donesu domů. Opíjet jsem se neměl v plánu, nikdy mi to nedělalo moc dobře.

//Středozemka přes Roh hojnosti

6. Shodit jiného vlka do hromady listí a pohřbít ho tam.

Spal jsem si pod listím jako spokojený ježek, dokud ke mně tedy nedolehl jakýsi řev. Nadskočil jsem, až se ze mě pár zežloutlých hrušňových lupenů sesypalo a zamračil jsem se tím směrem. Zatracení puberťáci, zahrabal jsem si hlavu do kupičky lupení a dělal, že neexistuju. Dokonce jsem začal znovu usínat, když se ozvalo zakašlání přímo nade mnou a jakési obviňující řeči, o které jsem tedy vůbec nestál.
Vytržený z nejhlubšího spánku a po tom zážitku s tím potrefeným bláznem jsem vážně nebyl v nejlepším rozpoložení. Osud si se mnou vytíral zadek a já toho měl už tak akorát dost. A teď mě ještě bude nějaký chytrák osočovat, že kradu? Měl to tu snad podepsané? "Jaký zloděj? Tohle je tady pro všechny," prskl jsem podrážděně a vyskočil ze své kupky, jenže jsem lehce neodhadl, jak moc blízko stříbrný vlk bude stát. Byl jsem sice celkem muší váha, ale i tak to byla pěkná řacha, když jsem do něj vrazil - či jsem mu možná spíš podrazil tlapy. Ne, že by to bylo schválně, ale už se to stalo a já se rozhodl, že tohle je má šance k útěku. Všude po zemi šustilo listí, válelo se tu v celých kupkách a já jsem sebou pěkně mrskl, když jsem zadníma nohama na stříbrného vlka nakopal ještě pěknou hromádku, než jsem se dal přes les na úprk. Zloděj! To určitě! Všude to tu akorát hnije a nikdo to nežere.