Příspěvky uživatele

< návrat zpět

19 bodů = 38 mušlí

Děkuju za akci a za odměny

100
//Klimbavý les

Alastor mínil, že by se mu líbilo zkusit si být něčím jiným. Já si zatím nebyl jistý, jestli to chci vůbec ještě někdy zažít. "No je to rozhodně... zajímavý," řekl jsem pomalu a zakroutil hlavou. Trochu mě děsila možnost, že se třeba jako daněk zaseknu a někdo mě sežere. Kdyby mě zakousli, proměnil bych se znovu ve vlka? To by bylo pro lovce pěkně nemilé překvapení. Možná bych měl jít Sarumenské vlky požádat, aby si dávali bacha, co v těchto končinách vlastně loví.
Z načrtnuté mapy jsem si snad vzal alespoň něco. Přinejmenším jsem se vážně snažil si to zapamatovat. Nic lepšího jsem nejspíš dělat nemohl. Krátce nato jsme se vydali směrem do nory. Alastor naštěstí moc jiných úkrytů neznal, takže ho můj skromný příbytek nejspíš nepohorší. A co. Mně se moje nora líbí, pomyslel jsem si ochranitelsky, i když k tomu nebyl žádný důvod.
Sestupoval jsem krátkou chodbou dolů a za sebou zaslechl otázku. Nedovedl jsem si pomoct, musel jsem se trochu zasmát. "Myslíš bylinkářství. Nebo léčitelství." To už jsem stanul v místnosti dole a ustoupil jsem stranou, abych udělal Alastorovi místo. "Už to bude pár let. Tak čtyři, řekl bych." Začal jsem krátce potom, co jsem opustil poušť a došel do míst, kde i něco kloudného rostlo. Rozhlédl jsem se po noře a "přihrádkách" ve zdi, které většinou ještě zívaly prázdnotou, i když jsem tu už pár bylinek uložených měl. A taky skořápku z jednoho zlatého vejce. "Tak... to je ono," prohlásil jsem asi celkem zbytečně. "S trochou štěstí tyhle díry přes léto zaplním o trochu víc," ukázal jsem ke stěně prorostlé kořeny. "A... a tak, no."

Čekal jsem, jestli se Alastor bude smát nebo si zaklepe na čelo a řekne mi, že mi hráblo. Nestalo se. Zatvářil se udiveně a to bylo všechno. Uvolnil jsem čelist, o které jsem si až v tu chvíli uvědomil, že ji nervózně zatínám. Nebyl jsem blázen a nejspíš si to nemyslel ani on. "Jo. Asi... moc si to nepamatuju," přiznal jsem. "Byl to zmatek. Jako být v hlavě někoho jiného, kdo tam je navíc s tebou." Nevěděl jsem, jak líp to popsat. Možná to ani nešlo.
Trochu jsem máchl ocasem, když Alastor slíbil, že svoji krysu přivede ukázat, až ji ovšem najde. "Tak se budu těšit," řekl jsem a kupodivu jsem to myslel i upřímně. Byl jsem zvědavý na to, jak vlk dokáže vycvičit jiného tvora a taky se mi celkem líbilo, že by se měl vlk ještě někdy zastavit. Zatím jsme spolu trávili čas docela příjemně.
Zatímco jsem ze sebe shazoval kožešinu na zem, Alastor už mi říkal, jak se tu orientovat. Naklonil jsem se nad plácek hlíny, do které začal drápem čmárat. Řeky, hory, jezera, moře, světové strany. Vypadalo to snadně - takhle, nakreslené do hlíny, a přesto už jsem cítil, jak se mi to v hlavě všechno touží pomotat jedno přes druhé. Zamrkal jsem a vryl si tu načrtnutou mapku do paměti, jak jen to šlo, div mě nerozbolela hlava. "To je užitečné. Budu se snažit na to pamatovat," řekl jsem - to bylo asi všechno, co jsem mohl slíbit. "Ale na hledání správného směru jsem byl vždycky dřevo," ušklíbl jsem se lehce. Dovedl jsem se ztratit všude. Můj vnitřní kompas byl nějaký levný mizerně udělaný krám.
Rozhodnutí, kam se vydat dál, jsem nechal na Alastorovi, který se rozhodl, že by raději viděl noru. Proti tomu jsem nic neměl. Možná jsem byl i rád, ta cesta mi dala celkem zabrat a nechtělo se mi chodit hned někam dál. "Tak máš jedinečnou možnost," máchl jsem ocasem a kývl na něj hlavou, aby šel za mnou. S jednou tlapou už v ústí šeré chodby jsem se na něj ještě ohlédl. Ne, že bych se za svůj příbytek začal stydět, ale... stejně jsem měl potřebu ho nějak ospravedlnit. "Ale není to ještě hotový. Tak nečekej zázraky." A pak už jsem se pustil dolů.

//úkryt

//řeka Kiërb

"Nedělám si těžkou hlavu, jen... nevím, co si mám o tom myslet," škubl jsem rameny, tedy aspoň tolik, co mi dovolovala kožešina na zádech. Takže ne zrovna moc. No a pak přišla ta otázka, kterou jsem si zrovna moc nepřál, ale byla asi nevyhnutelná. Na chvíli jsem sevřel tlamu do tenoučné linky a říkal si, že prostě nic nepovím. Nemohl to ze mne vypáčit! Vydrželo mi to ale jen chvíli, než jsem lehce zakroutil hlavou. "Fajn. Řeknu ti to, ale nebudeš se smát," otočil jsem se na Alastora smrtelně vážně. "Zní to pitomě, nevím jak ani proč, ale proměnil jsem se na chvíli v daňka. Bylo to... divný." Zakroutil jsem hlavou. Vzpomínky na to jsem měl zmatené, jako by ani úplně nebyly moje.
Alastor potvrdil, co jsem odhadl i sám, že spíš fandí chladnějšímu prostředí. "No, já to mám zase naopak. Zimu taky vždycky nějak zvládnu, ale nejsem zrovna fanda," ušklíbl jsem se. Někdy jsem se cítil jako had nebo ještěrka, co s příchodem chladu akorát ztuhne a zblbne.
Představa krysí armády byla v mé hlavě právě pouze tím - představou, takže jsem se jí mohl taky krátce zasmát spolu s větším vlkem. Jenže vážně byla mnohem blíže realitě, než bych se nadál. "Jo? Fakt?" zatvářil jsem se překvapeně a hned zavrtěl hlavou: "Proč že se vlastně ještě něčemu divím?" Nedával jsem si už v Sarumenu slib, že se ničemu divit nebudu? No, tak to šlo hodně rychle do kopru. "Snad ji najdeš. Vlastně... bych to celkem rád viděl," přiznal jsem upřímně. Nikdy jsem neviděl, aby se krysa k vlkovi dobrovolně přibližovala, natožpak aby ho poslouchala.
Vymotali jsme se z lesa a pak už byla hračka najít cestu domů - les byl totiž přímo před námi. "Ne. To fakt ne. Asi mě zmátlo to... všechno." Nenadálé přemístění mě úplně rozhodilo, neměl jsem ponětí, co uvidím, až vylezu z hájku, kde jsme se s Alastorem potkali. Mohlo to dopadnout mnohem hůř, jak ostatně sám potvrdil. "Uf, to zní děsně. Jestli se tohle tady děje častěji, asi bych se měl rychle zorientovat v okolí," zakoulel jsem očima a překonal trochu drolivý, ale stabilní most přes řeku.
A pak už jsme byli v lese. Ještě že tak, protože kamzíkův kožich už mě vážně táhl k zemi. Měl jsem pocit, že se mi tlapy každou chvíli podlomí. "Už to je jen kousek," informoval jsem Alastora, i když jsem to vlastně možná říkal spíš sám sobě. Konečně jsem spatřil ten plochý balvan a velký starý dub, pod kterým se skrýval vchod do nory. "Uuuuh," složil jsem s hlasitým úlevným zamručením kožešinu k balvanu a kecl si chvíli na zadek, protože jsem toho měl dost. "Tak jo. Snad to tady vyschne," hodil jsem po svém úlovku očkem, ale netvářil se, že by chtěl dělat nějakou neplechu. I přes únavu jsem ucítil spokojenost, ba možná i hrdost. Konečně! Konečně jsem si mohl odškrtnout další položku ze seznamu potřebných věcí. A nemusím chrápat na holé zemi jako vandrák. Jen, co jsem trochu popadl dech, otočil jsem se na Alastora: "Můžem se podívat dovnitř do nory, tam už mám pár bylin nasušených, nebo můžeme zamířit na tu mýtinku, jak jsem říkal. Tam toho bude určitě taky hodně. Mně to je asi fuk." A když už jsme byli u toho sušení, málem jsem na něco zapomněl. Vytahal jsem z brašničky opatrně listy jahodníku a rozložil je na balvan, o kterém jsem smýšlel jako o sušícím balvanu.

//Skvělé místo pro život

Docela mě uklidnilo, když Alastor prohlásil, že ta "magická křeč" není nic neobvyklého. "Ach tak. No, to je- to je celkem uklidňující," zaškobrtl jsem v půli věty, protože mi došlo, že se prokecnu, že se mi už něco takového stalo, ale upřímně - pokud nebyl Alastor hodně natvrdlý, muselo mu to být jasné. Proč bych se jinak tak ptal? Neopomněl jedním dechem doplnit, že podobné problémy stíhají hlavně vlčata, která neví, co dělají. To na mé tváři vyvolalo poněkud kyselý úsměv. "Koho jiného by to taky mělo postihovat," zamrmlal jsem tiše.
Alastor dodal, že taky ještě svoje magie nemá úplně pod kontrolou, ale že něco dokáže potvrdil vzápětí, když kolem nás začalo sněžit. Zvedl jsem hlavu k obloze a zatřepal jí, když mi na čenich dopadla veliká vločka. "Dělat zimu ti ale jde dobře," pokrčil jsem mírně rameny. "To se asi někomu s tvým kožichem může občas hodit," poukázal jsem na jeho huňatost. V létě, když jsem si já liboval na sluníčku, musel vedrem umírat. Zato se nejspíš v zimě neklepal jako ratlík, takže v tomhle měl zase navrch on.
"Jo. To by se hodilo," přikývl jsem, byla to zajímavá myšlenka. "No, když je to tady země kouzel, třeba přijdu na to, jak si vycvičit armádu potkanů, aby pro mě sbírali," ušklíbl jsem se, dělal jsem si sice legraci, ale v pozadí mysli se ozýval hlásek, který si myslel, že by to nemuselo být až tak nemožné. Možná bych si měl dávat bacha, co si přeju. Vlna potkanů se ale nepřihnala, jen déšť, který všechno znepříjemnil. Aspoň pro mě, Alastor vypadal, že si toho skoro nevšiml.
Já jsem ovšem měl vláčení mokré kožešiny plné zuby, takže jsme vyrazili hledat mou noru. Alastor neprotestoval a připojil se ke mně, ještě se i zajímal, kde že ta nora přesně je. "Vím. Je to v lese s velkou mýtinou, kousek od řeky. Jestli víš, kde má les Sarumenská smečka, tak odtamtud je to vlastně jen přes louku," popsal jsem všechno, co vím a s tím jsem udělal pár posledních kroků z lesa ven.
Byli jsme prakticky hned u řeky... a já si uvědomil, že nejspíš vím, kde jsme. Za řekou se tyčily stromy dalšího lesa, téměř určitě toho, o kterém jsem smýšlel jako o svém. Nad ním na obloze se klenul zářivý oblouk jasně barevné duhy, pozůstatku po tom nepříjemném dešti. Skoro to vypadalo jako vtip od samotných bohů počasí, jestli někdo takový byl. "Tady, ty pitomče, tady máš svůj les. Byl fakt, fakt hodně daleko, radši jsme ti to označili, ať to nemůžeš minout." Na moment jsem zavřel oči, jako by mě bolela hlava. "Tam," máchl jsem pak tlapou k lesu. "To je ten les." Nemohl jsem uvěřit tomu, že jsem se ještě před chvílí cítil naprosto ztracený. Musel jsem mít orientační smysl mechem obrostlého pařezu. Zamířil jsem k jednomu z mostů přes řeku, který vypadal, že se nerozdrolí, když na něj stoupneme. Z váhy kamzičí kůže už mě pěkně bolely záda a nemohl jsem se dočkat, až ji ze sebe shodím. "Nakonec to nebylo až tak daleko," zakroutil jsem nevěřícně hlavou, ale tentokrát jsem se tomu musel i trochu uchechtnout. Seš vážně expert.

//Klimbavý les

Poslouchal jsem Alastorovo vysvětlení fungování magie se zájmem. Používání magie muselo vycházet z nějakého... no, svalu, ale nejspíš to byl mentální sval. Někde v hlavě, nebo v duši, nebo kde vlastně. "Ach tak. Zajímavé." Přesto jsem se pořád v zamyšlení trochu mračil. Když jsem se proměnil v toho praštěného daňka, neměl jsem pocit, že bych se snažil použít nějaký sval, sílu nebo cokoliv. Nepodobalo se to ani mým otřepaným pokusům o vyvolání magie v minulosti. Nebyl jsem si jistý, jestli o tom chci Alastorovi vykládat, protože mi to pořád přišlo trapné, na druhou stranu mi to pořád leželo v hlavě. "Ale někdy se to stane i tak nějak... samovolně, žejo?" prohodil jsem rádoby ledabyle, i když jsem měl pocit, že mi ten tón tak úplně nevyšel. "Aniž by ses o to snažil. Křeč magického svalu, nebo tak něco?" Doufal jsem, že mi Alastor řekne, že to je normální. Ještě aby to tak byla nějaká kletba, nebo magická choroba. Co bych s tím asi dělal? Koho bych měl vyhledat?
Kamzičí kožich skončil na mých zádech, takže to trochu vypadalo, že si hraju zase na jiného kopytníka, a vydali jsme se hledat bylinky. "Ne," zakroutil jsem hlavou nad hluchavkami. "Z těch se používají jen květy. Proto je taky taková otrava je sbírat. Je to strašně maličké, nejen, že to jde špatně, aniž bys je přitom poničil, ale taky to vůbec nepřibývá," zakroutil jsem hlavou. Bylinky to byly dobré, ale v tuhle chvíli mi nestály úplně za tu námahu. Ukázal jsem Alastorovi ještě jahodník a stačil si ho i trochu natrhat, než nás zastihla noční jarní přeprška, která zmizela zase tak rychle, jak přišla.
Akorát, že nás i všechno kolem nechala celé zmáčené, včetně kožešiny, která mi na zádech pěkně ztěžkla. Začínala být otrava se s tím tahat. Nasměroval jsem kroky naší výpravy směrem k okraji lesa. Musel jsem zkusit najít domov. "Hele... nechci přerušovat botanické okénko, ale chtěl bych se odtud zkusit vymotat a vrátit se ke své noře. Abych nemusel furt tahat tohle," cukl jsem sebou trochu do strany, abych vyrovnal kožešinu, která začala chytat choutky sklouzávat ke straně. "Jestli ten les najdem, je tam mýtinka, kde ti těch léčivek můžu ukázat hodně. Taky už jich mám pár nasbíraných," dodal jsem ještě. "A kdoví, jak daleko vlastně půjdem, takže na něco určitě narazíme i cestou," povzdechl jsem si trochu a pokračoval do míst, kde stromy už řídly. Na chvíli se mi zdálo, že jsem ucítil známý pach, ale pochopitelně to byla pitomost. Netroufal jsem si v podobný přelud vkládat jakoukoliv naději.

//Kiërb

Kývl jsem, neměl jsem pocit, že bych byl o něco dvakrát ochuzený, když jsem se smečkovému životu vždycky vyhýbal. "Jo. Asi bych tu volnost za nic nevyměnil," řekl jsem. Takhle jsem měl klid. Nikdo po mě nemohl chtít, abych se účastnil něčeho, o co sám nemám vůbec zájem. Sarumenští ke mně byli milí, ale to neznamenalo, že jsem tam chtěl zůstat. I když mohlo být dobré mít je za sousedy.
"Huh, vážně?" O používání magie jsem moc nevěděl. Doma jsem něco málo viděl, ale přišlo mi to spíš jako triky pro pobavení, než něco užitečného. Sám jsem to zkoušel párkrát, ale nanejvýš mě rozbolela hlava a vytvořil jsem nějaký odrbaný obrázek, který nebyl vůbec k ničemu. Tady však magie vládla všemu. "Asi jsem si myslel, že to je spíš jako mávnutí kouzelného proutku," poušklíbl jsem se trošku a pokrčil rameny. "Běhat všude možně a sbírat bylinky taky není vždycky úplně oddech," dodal jsem, "ale funguje to." To bylo roky ověřené.
Alastor mě svým zájmem překvapil, ale příjemně. Proč bych mu něco neukázal, že ano? Řekl, že zná jen jednu květinu. Žlutou s dlouhým stonkem, což mohlo popravdě být leccos. "Těch žlutých je dost. Třeba pampelišky. Nebo, jestli byla vážně hodně vysoká, mohla to být třeba slunečnice," nadhodil jsem a začal se rvát s kamzičí kůží, která ale vážně nechtlěa na můj hřbet. Vypadal jsem nepochybně jako blbec, vztekal jsem se sám na sebe a nejradši bych se propadl do země, ale ta ke mně tak milostivá nebyla. Zato Alastor se slitoval a bez jakýchkoliv problémů mi kožešinu přetáhl přes hřbet. Zvedl jsem k němu oči a přestával se ježit. "No... díky," zadrmolil jsem nepříliš nahlas. Ne, že bych nebyl rád za pomoc, ba naopak, ale nechtěl jsem to rozebírat. Radši jsem rovnou vyrazil, abychom se k tomuhle mému výkonu už nemuseli vracet. Kožešina mi seděla na zádech celkem pohodlně, i když jsem tušil, že mě brzo nebude moc bavit ji všude tahat s sebou. Pořád lepší, než ji ztratit.
Chtěl jsem se podívat na tu mýtinku, tak bychom mohli určitě najít něco zajímavého - první rostlinu, o které jsem si myslel, že stojí za ukázání, jsem ale spatřil ještě předtím, než jsme tam vkročili. "Hele, třeba tady," kývl jsem hlavou a sklonil se čenichem k trsu bylin s bílými květy. "Hluchavky. Vypadají trochu jako kopřivy, ale čenich si o ně nespálíš," přejel jsem opatrně tlapou po jemném lístku rostliny. "Jsou dobré na trávení a proti kašli, a taky na nervy. Jen je strašná piplačka sbírat ty kvítky," neodpustil jsem si lehký povzdech, protože to vážně byla titěrná práce a než jeden získal nějaké větší množství, trvalo to věky. Proto jsem se taky do toho nepouštěl, protože bych pak Alastorovi asi neukázal už vůbec nic. S hlavou nízko u země jsem popošel o pár kroků, kde vykukovaly další bílé kvítky.
"Nebo tady, jahodník. Není užitečný jenom tím, že na něm rostou jahody," i když jahodu bych si dal, jenže na to bylo ještě brzo, "ale odvar z listů je dobrý pro zdraví tak... všeobecně. Spíš preventivně, pro jeho zachování." Chvíli jsem ztichl, ať se Alastor na rostliny může v klidu podívat a nezahltím ho nekonečným proudem informací. Mezitím jsem začal do tlamy trhat nějaké jahodníkové listí. Doufal jsem, že svou noru nakonec najdu, abych je mohl přidat ke zbytku.

"Jak jinak," taky jsem se krátce štěkavě uchechtl. Nikdo (nebo nic?), kdo není degenerát, by si takovéhle hry s vlčími životy nehrál. Myšlenka, že si se mnou nějaká neznámá síla pohrává, jak se jí zachce, se mi nelíbila ani v nejmenším, ale nejspíš jsme proti tomu byli bezmocní. Zvykni si nebo pojdi, pomyslel jsem si znovu.
Alastor ke svému rozhodnutí to se smečkami vzdát dospěl skrze členství rovnou ve třech. "Ha, tak to s nimi máš bohatší zkušenosti, než já," konstatoval jsem a trochu si přesedl, protože mi dřevěněla noha. "Já to vlastně nikdy ani pořádně nezkusil." Neviděl jsem důvod. I z pohledu outsidera jsem dokázal poznat, že by to nebylo nic pro mě.
Přes otázku mého úkrytu, který snad zůstane na svém místě a vyčká mého návratu, jsme se dostali až k bylinkaření, což Alastora zaujalo. Když se na mě prve tak divně podíval, jen co jsem zmínil kytky, nemyslel jsem si, že by ho to mohlo zajímat, ale asi jsem se pletl. Na odhadování druhých jsem nikdy neměl oko. "Slyšel jsem," kývl jsem hlavou, Mabel mi cosi o léčivé magii říkala a pořád to ve mně vyvolávalo rozporuplné pocity. Vážně někomu stačí máchnout kouzelným proutkem a všechno je zase dobré? Těžko se tomu věřilo a i sama vlčice naznačila, že to není tak jednoduché. "Taky jsem slyšel, že ne vždycky to funguje, jak má. Na bylinkách je pěkný, že když už je jednou máš, dá se na ně spolehnout." Ještě nikdy se mi nestalo, že by mi řebříček vybouchl pod tlapou nebo jsem někoho kontryhelem proměnil v žábu, což - jak jsem si představoval - se při léčení magií určitě mohlo klidně stát.
Možná jsem tu žádost měl čekat, ale nečekal, takže mě překvapila. "Jo?" vyhrkl jsem otázku, která byla zároveň odpovědí, což mi ovšem došlo, až když jsem ji vyslovil. Takže kdybych teď chtěl říct "ne", vypadal bych jako nerozhodný cvok. Ale já stejně "ne" říct nechtěl. Byl jsem rád, že o to má vlk zájem, i v zemi, kde má kde kdo magické berle, nebo jak že to říkal. "No... jo. Asi bych mohl." Odmlčel jsem se a poněkud rozpačitě se rozhlédl kolem, tlapa opět mimoděk začala muchlat kamzičí kožešinu. Jak s tím ale vlastně začít? Odkud? Pěkný hájek kolem nás se jen zelenal vším možným, zdálo se, že se nacházíme i poblíž nějaké mýtinky. To bylo docela uklidňující. Něco, co bych Alastorovi mohl ukázat, se tady najde. "Můžem se podívat, co roste tady kolem," navrhl jsem.
Vstal jsem, protáhl si ztuhlá záda, ale než jsem se někam vydal, pokusil jsem se vážně si přehodit přes hřbet tu kožku z kamzíka. Nedejbože, abych ji tu zapomněl. V mojí hlavě to vypadalo celkem hustě, jak si kožich přehodím elegantně přes hřbet jakožto velký pan léčitel. Jenže tomu se ke mně na záda nechtělo. Kamzík bojoval i po smrti, ne a ne tu zatracenou věc dostat na správné místo. "Do háje práce," zamumlal jsem si pod vousy s plnou tlamou, až moc si vědom toho, že předvádím Alastorovi krásnou komediální šou, jak jsem se tam tak kroutil pod ze tří čtvrtin spadenou kůží a snažil se ji s hlavou vytočenou do strany vytáhnout zpátky, moc paličatý na to, než abych si řekl o pomoc. Litoval jsem, že jsem s tím vůbec začínal, ale už bylo pozdě to vzdát a dělat, jakoby nic.

Mně se zdálo, že tu nic tak zvláštního není, Alastor to ale viděl jinak - že možná my dva jsme těmi podivnostmi, proto nás to tady stáhlo dohromady. To jsem si fak vždycky přál, být nějaká místní kuriozita, pomyslel jsem si bez valného nadšení, ale trochu mi stejně cukl koutek. Bylo na tom něco lehce směšného. "Jo, možná - třeba to je něčí experiment," rozhlédl jsem se kolem, jestli na nás někdo nevyčumuje zpoza stromu, ale samozřejmě jsem nespatřil ani chlup. Neměl jsem ani pocit, že by nás někdo sledoval. Nejspíš bude nejlepší prostě přijmout, že se to stalo a třeba to i mělo nějaký důvod, který se časem odhalí.
Alastor prohlásil, že ani on není smečkový typ. Lehce mě to překvapilo, ale ne zas tak moc. Většina vlků měla nějaké nutkání se shlukovat ve smečkách, ale tuláků bylo i tak pořád dost, i když těch, kteří smečky vyloženě odmítali, zase tak mnoho ne. "Nevim. Nikdy mě to moc netáhlo k větším skupinám," řekl jsem po krátké úvaze. "Mám radši svůj prostor. A taky radši o svým životě rozhoduju sám." Vyhovovala mi možnost se kdykoliv stáhnout stranou a nedělat si pořád hlavu s tím, jestli do smečky zapadám nebo nezapadám, jestli se dostatečně podílím na jejím chodu, jestli se mě alfa nerozhodne kopnout na mráz, protože jsem je přestal bavit.
Co se týkalo mojí nory, to byla otázka. "No, určitě bude přesně tam, kde jsem ji nechal," utrousil jsem nakonec, aniž bych hnul brvou. Snad nikoho nenapadne se tam usadit, zatímco budu pryč.
"Některý jsou i bílý kytky," připustil jsem a tentokrát mi koutky zacukaly víc. Alastor se sice tvářil překvapeně a možná i poněkud zmateně, ale nesmál se mi ani z něj nevylezla žádná rýpavá poznámka. Mohl jsem si oddechnout, a tak jsem to taky udělal. Netušil, že to existuje? Jak tady ti vlci vlastně žijí? přemítal jsem zmateně, když jsem k tomu přidal zážitek se sarumenskými, kteří byli taky absolutně nepřipravení na cokoliv, vycházel mi z toho zvláštní obrázek. Nikdo se tu nebál nemocí, zranění? "Existuje," potvrdil jsem. "Jinde je i dost potřebná, ale tady to je jinak, jak se zdá." Protože jsem na jeho tváři viděl zájem, který mi připadal upřímný, a protože mě to celkem potěšilo, pokračoval jsem: "Na špatnou náladu moc expert nejsem. Leda bych ji uměl způsobit," ušklíbl jsem se trochu hořce. "Se zraněními už ale něco svedu. Dá se jim alespoň pomoct, aby se správně a rychleji zahojila. Umím pomoct i s nějakými nemocemi a jinými neduhy. Jen zatím nemám tak široké možnosti, protože tu nejsem dlouho, takže nemám úplně všechno, co bych potřeboval," přiznal jsem, bylo ale znát, že tohle téma je mým živlem. Už jen z toho, že jsem se o něm rozpovídal podstatně víc a s větší jistotou, než o čemkoliv předtím.

Vlastně jsem k Alastorovým slovům ani neměl co dodat. Zvykni si nebo vypadni. Přizpůsob se nebo pojdi. Nebyla to snad pravidla, podle kterých jsem žil celý svůj život s výjimkou těch pár pěkných let někde uprostřed, ze kterých nyní už zbývaly jen vzpomínky? Dovedl jsem si zvyknout už na leccos. Pravděpodobně to zvládnu i tady - nebo pojdu, což mě od jisté doby stejně neděsilo tolik, jak by možná mělo. Alastor mínil, že ten zvyk se časem vytvoří. "Nejspíš," vydechl jsem pomalu, možná jsem se dokázal přizpůsobit lecčemu, ale nešlo to vždycky snadno. Obzvlášť, když se jednalo o věci, kterým jsem nikdy dřív čelit nemusel.
Doufal jsem, že medvěd bude mít odpověď, avšak mohl jsem si ušetřit naděje. "Hm." Přeneslo nás to k sobě - a co vlastně bylo to? - ale proč? Co já vim. "Jo. A kromě týpka se svítivým kožichem." Protože on vážně trochu svítil, ne? Jak se stmívalo, začínalo to být vidět. No, to nepochybně bylo zajímavé, ale jako důvod k teleportaci mi to furt přišlo chabé.
"Mhm," kývl jsem souhlasně hlavou, že kožich patří do úkrytu, ale vzápětí jsem zabručel zase odmítavé: "Hmh," protože ve smečce jsem nebyl. "Nejsem zrovna smečkovej typ," dodal jsem i nějaká slova, abych nekomunikoval jen pomocí hučení a mručení jako pravlk. Nemusel jsem být za úplného křupana. "Mám svou vlastní noru. Jestli ji teda po tomhle zamotání najdu," ušklíbl jsem se hořce. Okolí jsem neznal, mohl jsem být hned vedle nebo taky na druhém konci kraje.
"No, neřek jsem kytky, ale bylinky," opravil jsem Alastora, protože jako někoho, kdo sbírá jen kytky, jsem si představoval nejrůznější bláznivé existence tančící po louce s květinovými věnečky na hlavě, mezi které jsem sám sebe doopravdy nepočítal. "Jako léčivky. Protože jsem léčitel," doplnil jsem poměrně neohrabaně chybějící informace. Už tak trochu preventivně jsem otáčel uši vzad, abych se mohl rovnou urazit, kdyby mu to náhodou připadalo děsně vtipné.

Hnědý vlk řešení vážně měl. Takové, kterým by se jeden skutečně zbavil všech těchto problémů. Měl jsem ale problém v tom vidět takový humor, jaký v tom podle svého chechotu shledával on. Zatímco se řehtal, já jen otočil uši mírně dozadu a tentokrát jsem to byl já, kdo se tvářil kamenně. "Jo. Tím by se to vyřešilo, co?" utrousil jsem suše. "Zatím ale ještě nechci stáhnout ohon a prchat." Utíkání už jsem měl dost. Tady to bylo divné a pošahané, ale našel jsem tu aspoň prozatimní domov. Dokonce i pár vlků, které jsem mohl nazývat aspoň dobrými známými, když ne rovnou přáteli. A možná nějaká má naivní část pořád věřila tomu, že když mě mořské vlny vyvrhly právě tady, mělo to nějaký důvod.
Až při další Alastorově poznámce jsem trochu uchechtl. "Asi bych měl bejt, ale úplně se tak necítím," ušklíbl jsem se. Cítil jsem se chvílemi jako nějaký lísteček chycený v tornádu. Zato hnědého už nemohlo nejspíš rozhodit nic, protože se tady narodil a tedy musel být zvyklý úplně na všechno. "Takže tě to taky přeneslo," bylo v tom konečně jasno, i když jsem nevěděl, proč by to mělo být důležité. Jen jsem povytáhl pomyslné obočí, když prohlásil, že se mu to hodilo. "Hele, máš nějakou představu, proč se to stalo? Máme jako něco vykonat, nebo...?" Jako místní rodák mi třeba pomůže to tady trochu pochopit. Nebo mě pošle do háje, ale aspoň jsem to zkusil.
"Hlavně, že bych ji neztratil," utrousil jsem, móda mi byla docela ukradená a netušil jsem, jestli kamzičí kožich letos frčí. Alastora i tak nejspíš víc zajímal obsah mojí brašničky, která však momentálně zívala prázdnotou. "Zatím jsem v ní nosil jen bylinky. Jo, a zlatý vejce," dodal jsem bez dalšího vysvětlení, znělo to jako blbost, ale byla to pravda a jestli to tady Alastor tak dobře zná, určitě ho to nepřekvapí. "Teď v ní není nic. S výletem jsem nepočítal," škubl jsem rameny. Třeba bych do ní mohl aspoň něco nasbírat, když už jsem se teda octl kdoví kde. Docela se to tu zelenalo.

Medvěd si mě prohlížel, trochu se asi pozastavil nad brašničkou, ale neřekl nic a tvářil se neutrálně jako šutr nebo kus dřeva - ale na kamenného byl až moc ohebný, jak předvedl vzápětí. Já se neprotahoval, jen jsem poskládal nohy pod sebe a kecl si na zadek. Z lovu kamzíka jsem byl poněkud zmlácený. "A jaký lék by to měl být?" otázal jsem se se zájmem, kdoví, co měl vlastně na mysli? Navíc říkal, že to sám nezkoušel.
Alastor samozřejmě neměl na mysli, jestli jsem už někdy byl v tomhle lese. Mluvil o všech těch věcech, co se tady děly. "Jo tak. No." Zamyslel jsem se, co všechno mu vlastně chci vykládat, než jsem pokračoval. "Pár divností jsem už viděl," připustil jsem pomalu. "Ducha, třeba. Pár jiných magických kejklí. Ale to, co teď, se mi ještě nestalo." Svůj zážitek s přeměnou v daňka jsem si radši nechal pro sebe, pořád mi to připadalo dost trapné a vůbec jsem to nechápal. Poslední dobou jsem se vůbec cítil, že nic nechápu. Nejradši bych se vrátil ke svým bylinkám, které byly milosrdně neměnné a nevyváděly nic neočekávaného. "Ty vypadáš, že tě ty divnosti z míry nevyvádí," poznamenal jsem.
Kamzičí kožešinu jsem dál nervózně žmoulal pod tlapami, až na ni poukázal i Alastor. "Nevejde. Budu ji ale klidně tahat na hřbetě jako plášť, když na to přijde," pokrčil jsem rameny, nepřicházelo v úvahu, že bych tady kůži někde jen tak pohodil. Potřeboval jsem ji do nory, i když jsem nevěděl, jak teď svou noru vlastně najdu.

//Yes, má

Hulákat k nebi nepomohlo, na druhou stranu se mi trochu ulevilo, i když jsem pořád nevěděl, kde jsem a byl jsem pěkně vytočený, že jsem byl tak násilně odtržen od svačiny. Že by v tom měl drápy ten Modrouš? Natrhl bych mu ucho, tomu- Nadskočil jsem, když se za mnou najednou ozval hlas. Bleskově jsem se otočil, ale nebyl to Modrouš, nýbrž někdo docela neznámý. Veliký huňatý vlk, který měl také kožich posetý nepřirozenými barvami, ale nepůsobilo to tak klaunsky, jako u Modrouše a Mitsua. Přes tvář se mu táhly dlouhé hluboké jizvy, ale vlastně to byl celkem... fešák. Takže bylo fakt bezva, že mě tady viděl trojčit jako hysterku. Kdybych mohl sám sebe kopnout do zadku, s chutí bych to udělal.
"Já bych se moc rád chvíli nudil," opáčil jsem a s vypětím veškeré vůle jsem přiměl svou rozčileně rozježenou srst přilehnout jakž-takž zpátky k tělu, i když v klidu jsem tedy vážně pořád nebyl. "Aspoň než si dojím svačinu," zamrmlal jsem si pod vousy spíš pro sebe a tlapou žmoulal kožešinu z kamzíka, která mi alespoň zůstala. Kdybych přišel i o to, nejspíš bych se prostě rozbrečel. Vlk vypadal naopak úplně v klidu. Přeneslo mě to k němu? Nebo se tu taky takhle zjevil? Mohl za to on? Nemohl jsem se rozhodnout, na co se zeptat nejdřív, jako obvykle se mi ze všech možných slov ve vypjaté chvíli udělal v hrdle chuchvalec a ven nevyšlo nic.
Medvěd se představil jako Alastor. "Regis," opáčil jsem a na předchozí nevyslovené otázky se prozatím vykašlal, protože jsem sám otázku dostal. Akorát jsem ji moc nepochopil. "Poprvé... kde?" zeptal jsem se s vědomím, že ze sebe dělám blbce, když jsem se nad tím chvíli zamyslel a nerozšifroval jsem, na co že se mě to vlastně Alastor ptá. "Tenhle les jsem v životě neviděl, jestli myslíš to."

//teleport ze Zrcadlových hor

Polkl jsem sotva dvě sousta kamzíka, když mě obestřel vážně zvláštní pocit. Měl jsem aspoň dost duchapřítomnosti, abych mezi tlapy pevně sevřel tu kožešinu, na které jsem seděl, protože hned v následující chvíli jsem byl prostě... pryč.
Dopadl jsem do měkké čerstvé jarní trávy, hory byly pryč a spolu s nimi jak Modrouš, tak naše kořist. Kamzíkovu kožešinu jsem pořád držel přišlápnutou pod tlapami a teď jsem ji rozhodně nemínil pustit. Moc rád bych řekl, že jsem se s tím vypořádal s grácií a statečně, ale... docela nerad ve svém vyprávění lžu. "Můj kamzík!" zvolal jsem v absolutním zmatku a zoufalství - vlastně jsem to skoro zavyl. Nechápal jsem, co se stalo, ani trošku. "Co to sakra má bejt?" zaklonil jsem hlavu k nebi. Kdyby se rozestoupilo a sám Vlčíšek osobně sestoupil, aby mi předal vysvětlení, těžko bych mohl být rozhozenější, než jsem byl teď. "PROČ TU NEMŮŽE NIC BÝT ASPOŇ CHVÍLI NORMÁLNÍ?" zařval jsem, když se žádná odpověď neozvala, až se z nedalekého stromu vzneslo k nebi hejno ptáků. Kožich mi naježeně trčel do všech stran jako naštvanému ježkovi a srdce mi bušilo, vztekem z toho, že jsem přišel o kamzíka, ale i strachem z toho, co se mi to zase děje, co teď bude a jak se vůbec dostanu zpátky do svého lesa, když absolutně netuším, kde jsem. Duchové byli jedna věc, ale tohle? Tohle už na mě bylo trochu moc.

Držel jsem kamzíka, který se kácel k zemi. To byl příznivý vývoj situace, ale stejně jsem z toho neměl úplně stoprocentně dobrý pocit. Nevěděl jsem, co můžu vlastně čekat od toho druhého - jestli se můžu spolehnout na jeho pomoc i v téhle fázi lovu, jestli se mu dá věřit. Nerad jsem lovil s někým, koho vůbec neznám, ale tentokrát nebylo moc na výběr. Modrouš naštěstí nezklamal. Vrhl se vpřed a pomohl kamzíka přidržet. Zvíře se ještě zmítalo, ale z hrdla se mu valila krev a jeho pohyby byly pomalejší a pomalejší, kopance nohama slabší a ochablejší každou vteřinou. Brzo bylo po všem. Kamzík naposledy vydechl a znehybněl.
Uvolnil jsem stisk čelistí a o pár kroků poodstoupil. Z toho, jak jsem se zkroutil, abych unikl zalehnutí, mě vážně záda trochu pobolívala, ale když to nebylo nic horšího, dalo se to přežít. Otočil jsem se na Modrouše, který taky nevypadal nějak zvlášť pošramoceně. "Dobrý," řekl jsem prostě a olízl si krev z tlamy. Pak, po chvíli uvážení: "Dík za pomoc. Jsem Regis," představil jsem se ještě, abychom na sebe nemuseli hulákat "hej" a "ty". Přistoupil jsem ke kamzíkovi, na kterého už jsem měl vážně chuť, ale nejdřív jsem musel něco vyřešit. "Budu potřebovat tu kožešinu, tak ještě počkej, než ho začneš ohlodávat," požádal jsem Modrouše... no, možná jsem mu to spíš rozkázal, ale ten kožich jsem fakt potřeboval.
Mínil jsem si s tím ale pospíšit a tak jsem se do toho hned pustil. Stahovat zvířata z kůže je vážně děsná pakárna, obzvlášť, když vám před chvílí trochu švihlo v zádech, ale dělal jsem, co jsem mohl, aby to bylo rychle a mohli jsme se pustit do jídla. Nakonec se mi to jakž-takž podařilo. Určitě to bude v pelechu lepší, než nic. Nacpal jsem si kamzičí kůži pod nohy, aby se absolutně nemohlo stát, že o ni přijdu, a kývl jsem na Modrouše. "Hotovo," prohlásil jsem prostě a dal se do jídla, než se objeví někdo další, kdo by se chtěl na našem úsilí přiživit.