Gallirea - Příspěvky uživatele

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)

Waris taky zkoušel něco ulovit, ale štěstí se na něj tentokrát neusmálo. Já ale neměl problém mu přenechat svého kapra, ještě jsem neměl až takový hlad, liška mi celkem stačila. Vlk měl navíc naspěch, takže už jsem ho nechtěl dál brzdit. Očekával jsem, že tady se naše cesty rozejdou... ale zřejmě jsem se spletl. Waristood prohodil, jestli bych nechtěl jít s ním. Našpicoval jsem uši. "Jestli ti to nevadí...?" Ale zdálo se, že to myslel vážně. Hned vzápětí se pustil do ryby a veverčák zase do ořechů, které mu drobil do kožichu. Kousl jsem se lehce zevnitř do tlamy, abych potlačil pobavený škleb, co se mi dral na tvář. "Půjdu rád, tohle... byl dobrý výlet. Jsem rád, že jsem tě potkal, teda vás oba," kývl jsem i k veverčákovi, který si hryzal na zemi svou svačinu.
"I když se pak taky budu muset vrátit domů, ale to tolik nespěchá," usoudil jsem. Les bude beze mě ještě chvíli v pořádku, jako byl určitě spoustu desetiletí před tím, než jsem se tam ukázal. Však co zlého by tam kdo vyváděl? Protáhl jsem si hřbet, spokojen, že se loučení odkládá a vykročil jsem směrem zpátky k jezeru, kde zůstaly liščí kožešiny. "Bylo to tamtudy, že?" pokývl jsem hlavou tím směrem, který Waris předtím naznačoval, pamatoval jsem si ho dobře, protože v jednom z těch hájků, které tam ležely, jsem potkal toho vyšinutého maniaka. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli Waris vůbec slyšel mé varování, protože jsem ho dost dobře mohl říkat jen tak do větru, když se naše cesty na chvíli rozešly. "Říkal jsem ti, že budeš mít možná trošku... pochybné sousedy?" nadhodil jsem.

//Středozemka přes Ohnivé jezero

9. Ulov kapříka

Waristood se přivalil jako velká voda a nezdálo se, že by měl šanci zastavit, než převálcuje moje ležící tělo. Stačil jsem jen zvednout tlapy v automatické snaze ochránit si aspoň obličej, než mě mohutný vlk zalehne a zpřeláme mi všechny kosti v těle. Snad při mě stáli bohové nebo strážný anděl či kdo má takovéhle věci na starosti, ale v poslední chvíli se Waris vychýlil z kurzu a rozplácl se do sněhu kousek ode mně. Spadla na mě sprška sněhu a ucítil jsem, že do mě přece jen trošku vrazil, jak se sklouzl sněhem, avšak byl jsem pořád celý. Nechal jsem své obranně zvednuté přední tlapy dopadnout zpátky na zem a taky jsem se rozesmál. Bylo to... fajn, moct se pěkně od srdce něčemu zasmát. Zase tolik příležitostí k tomu nebylo - nebo jsem je možná jen neviděl, nebyl jsem od přírody zrovna smíšek.
Waris se přímo chechtal a potom se na mě otočil se slovy, která jsem nečekal. Pokaždé mě dovedlo jaksi zaskočit a vykolejit, že druzí o mně měli co hezkého říct. Už nejméně potřetí od chvíle, co jsem Warise potkal, jsem cítil, jak se mi do tváří valí krev. Věděl jsem, že nemůžu dělat z komára velblouda, ale, ale- Pod pohledem karmínových očí mi najednou správná slova unikala. "Já, um- Taky jsem se bavil," vykoktal jsem. "Byla to... bylo to super." Stočil jsem pohled stranou a tak mi padl na veverčáka ve sněhu, kterého Waris vzápětí vylovil a usadil si ho na hřbet, kde se drobný tvor třásl a prskal. Přišlo mi ho trochu líto, jak jsem ho tak viděl, ale v tuhle chvíli asi nemohl dělat nic jiného, než se zachumlat do vlkovy krásně husté srsti a zkusit se zahřát.
Waris nadhodil, že ryba zní fajn, ale že musí zpátky domů. Což byla skutečnost, na kterou jsem pořád zapomínal. Možná proto, že jsem na ni chtěl zapomínat. "Jasně, sakra, promiň, úplně jsem to pustil z hlavy."
Hodil jsem v tu chvíli očkem k říčce a spatřil, že jeden neopatrný kapr si to namířil až moc blízko ke břehu. Ryba na dosah. A bez zdržování. Na nic jsem nečekal, skočil jsem k vodě a rybu se mi povedlo chytit za ocas. Namočil jsem si jen trochu přední nohy a vytáhl jsem mrskajícího se kapříka na břeh. Plácal sebou ve sněhu, ale jen pár chvil, než jsem ho zahryzl. "Tak. Můžeš si ho asi vzít s sebou na cestu," řekl jsem, předpokládal jsem, že se Waris plánuje k domovu vydat sám. Aspoň tak jsem si to přebral v hlavě.
"A vlastně počkej," otočil jsem se tentokrát k veverčákovi, "někde tu-" Strčil jsem čenich do brašničky, odstrčil stranou svazečky bylinek a ze samého dna vytáhnul pozapomenutou větvičku s lískovými oříšky, které jsem ulovil na své podzimní výpravě. Natáhl jsem tlamu k veverčákovi a čekal, jestli je bude chtít. Připadal jsem si jako hotový Vlčíšek, co rozdává, kudy chodí... ale tušil jsem, že Vlčíšek potom, co dokončí své rozdávání, potom nestojí ve sněhu jako tvrdé Y a nečeká, co mu kdo poví, jako jsem to teď dělal já. Moc jsem se do loučení, o kterém jsem myslel, že teď nevyhnutelně přijde, neměl. Bylo vzácné najít příjemnou společnost. A zima byla nejosamělejší čas ze všech.

14. Napiš v postu co nejvíce citoslovců
//Uhlený hvozd

Dup, dup, dup. Mé tlapy dál dopadaly do sněhu, který se místy ozýval znělým křup, když jsem zrovna narazil na ledovou krustičku. Svist větru kolem uší - fíí, zběsilé tu-dup, tu-dup mého srdce... Až příliš jsem si uvědomoval všechny okolní zvuky. Cítil jsem, že moc dlouho už běžet nevydržím. "Uh, uf, puf," lapal jsem za běhu po dechu, ale bylo mi to málo platné. Do boku se mi zabodávala bolest, se kterou už moc dlouho bojovat nedovedu. Au, k čertu, riskl jsem další pohled za sebe, ale Waristood se samozřejmě hnal pořád dál. Dus a dus, cválal jako neúnavný buvol, valil se kupředu jako lavina. Kdoví, jestli vůbec zastavit mohl.
A co jsem to slyšel vpředu? Glug-glug, blub, bublání nějakého potůčku, který ještě nestačil zamrznout. Zanedlouho jsem ho spatřil před sebou. Spěchal bílou krajinou jako stužka krve. Skoro až zářil do dálky. Hop, skok, klopýtal přes kameny a mě bylo jasné, že tady náš úprk končí. Aspoň ten můj. "Áh, vyhrál jsi, uf, huf, vyhrál jsi!" hlesl jsem chabě směrem k Warisovi a překulil se do sněhu. "Au, uh," lapal jsem po dechu, napůl se smál a napůl čekal, jestli ze mě udělá Waris mastný flek. "Aha, co takhle rybu na usmířenou?" plácl jsem první věc, co mě napadla. Ani jsem netušil, jestli tu ryby žijí... Voda měla divnou barvu, ale nesmrděla. Říkal jsem si tedy, že je docela dobrá šance, aby tam nějaké ryby žily, otevíraly své tlamy v němém plop a netušily, že se poblíž nachází dva vlci, kteří by mohli jediným chramst ukončit jejich rybí životy.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ohnivé jezero

Běžel jsem, co mi síly stačily, protože Waristood se za mnou skutečně pustil, a to i s pištící veverkou na hřbetě. Popravdě jsem si ani nebyl jistý, jestli to vzal v žeru nebo ze mě udělá mastný flek, až mě dožene. No... to asi zjistíme, že ano. Prozatím jsem měl náskok, ale kdoví, jak dlouho mi vydrží? Hnal jsem se kupředu s ušima připlesklýma k hlavě a až po chvíli jsem si všiml, že sněhu kolem ubývá. Že vlastně naprosto a úplně mizí. Za chvíli jsem už vůbec neběžel po sněhu, ale po holé zemi lesem tvořeným podivnými šedivými odstíny. Bylo tu o poznání tepleji, než už jezera, což bylo rozhodně velice příjemné pro teplomilného tvora jako jsem byl já, jinak se mi tu však příliš nelíbilo. I za běhu jsem slyšel vřeštění neznámých stvoření z hlubin lesa a cítil jsem pach nějaké velké kočky. A s těmi jsem měl osobní problém. Kdybych se s žádnou už nikdy nemusel setkat, vůbec by mi to nevadilo. Krom toho se mi zdálo, že tu cítím kouř a tlapky jsem měl černé od popela. Bylo to divné místo. Nechtěl jsem se tu zdržovat, a i kdyby ano, stejně jsem neplánoval zastavit.
Riskl jsem pohled přes rameno, jestli se Waris nebezpečně neblíží a potom jsem hodil kličku mezi stromy. Les tím směrem řídnul a i když jsem si nebyl jistý, kde přesně se vynoříme, vypadalo to, že se tam dostanu zase do volné krajiny. Taky opět do sněhu, ale co se dalo dělat? Pořád lepší sníh, než... tohle. Ať už to bylo cokoliv.

//Plamínek přes Lilový palouk

13. Zúčastni se koulovačky

Spal jsem naprosto spokojeně. Iglú bylo vyhřáté ohněm a krom toho mě hřál i huňatý Warisův kožich a teplo jeho těla. Ve spaní jsem se musel trochu víc roztáhnout a tak se z většího vlka stal můj polštář, aniž bych si to uvědomil. Nevzbudilo mě to. Neprobudil jsem se ani tehdy, když už Waris koukal do nového dne. Pravděpodobně jsem byl unavenější, než se mi prve zdálo.
Teprve až když se Waristood zavrtěl a začal se soukat ven, procitl jsem k životu. Bylo to hlavně to hrdelní zavrčení, které mě plně probralo. "Co? Co se děje?" zahuhňal jsem rozespale a protíral si zalepené oči. Přišel snad někdo zabrat naše iglú? Huh? Měl jsem na čenichu sníh a vůbec jsem netušil, jak se tam dostal. Byl jsem rozespalý a pěkně zmatený, ale sotva Waris zmizel venku, vysoukal jsem se ven za ním.
Nebyli to žádní lupiči ani banditi, byla to ta zatracená mluvící veverka, které jsem se předtím tolik lekl. Warisův zvířecí společník nebo mazlík nebo jak to vlastně fungovalo. Vypadalo to, že nejen mluví, ale dokonce je i drzá... nebo možná jen hravá. To ona házela sníh. Rychle se mi rozsvítilo... a nemohlo to zůstat jen tak! Uplácal jsem tlapou nešikovnou kouli a hodil ji po mrštném zvířátku, připravený uhnout před případnou odplatou. Protáhl jsem si hřbet a začal vytvářet další. Ranní rozcvička mohla být dobrý nápad, a využít k tomu sníh? Proč ne? Odpálil jsem tlapou kouli, ale... ouha, tahle veverčáka úplně přeletěla a místo toho se rozplácla na Warisově boku. "Ups," poskočil jsem a věděl jsem, že jestli přijde odplata od Warise, pak ze mě bude za chvíli vlkulák. Snad se ve mně probudila nějaká vlčecí stránka, cítil jsem se plný energie do téhle hry a věděl jsem, že nemůžu dopustit prohru. "Živýho mě nedostaneš," zvolal jsem a udělal to jediné, co jsem v tu chvíli mohl - dal jsem se na útěk, co mi jen krátké nohy stačily! Možná jsem přitom taky vypadal jako přerostlá veverka.

//Uhelný hvozd

Prosinec 3/10 - Juniper

Pokýval jsem hlavou. "No, když nás není třeba, většinou to je štěstí." To až když šlo do tuhého, najednou se všichni rozhlíželi a volali a chytali za hlavy. Ne, že bych to někomu vyčítal. Tak to prostě chodilo. Co se týkalo kouzel, Juniper zatím moc velké zkušenosti neměla, ale také se ve zdejším kraji tak dlouho nepohybovala. "Určitě si toho všimneš časem. Ne, že bych magie nějak zavrhoval, jsou užitečné a sám je používám, ale... nevím, občas je to až moc," brumlal jsem a nakonec svůj monolog uťal, protože jsem pochyboval, že by Juniper zajímaly moje hlubokomyslné úvahy o ničem. Nejspíš jsem o tom moc přemýšlel. Nic nového pod sluncem.
"To jo," odsouhlasil jsem, ale bylo marné si ho přát, protože jsem ho nemohl zajistit. Bylo to to samé jako s jitrocelem, nemělo smysl se k tomu opět vracet. Raději jsem nechal Juniper, aby si prohlédla pelyněk. Moc jí nešel do hlavy. "Věř mi, chceš ho pak zajíst něčím lepším," uchechtl jsem se, ale pak jsem zavrtěl hlavou: "Ne, tak to nefunguje. Podporuje trávení, když ti je blbě a nemáš na nic chuť, po pelyňku se ti uleví." Ujistil jsem se, že si vzala k srdci mé varování a odklidil jsem bylinku zpátky do brašničky.
Ještě jsem měl heřmánek, ale nejdřív jsem se otočil na vlčici. "Chceš vidět ještě něco, nebo už jsem ti zahltil hlavu dost?" Natáhl jsem se ven a nabral si do tlamy trochu sněhu, abych zahnal sucho v tlamě, začínal jsem docela chraptět a bál jsem se, abych neztratil hlas úplně. Málokdy jsem mluvil tolik a prakticky nikdy o ničem jiném, než o bylinkách. To bylo bezpečné a známé téma, kde nečíhaly žádné pasti.

5. Postav vlkuláka

Naštěstí si Waristood ničeho nevšiml, nebo to aspoň nekomentoval a povedlo se mi to docela rychle rozdýchat. Proč na mě vždycky musela zrovna v zimě padat taková melancholická nálada? Hleděl jsem ještě chvíli přes jezero, zatímco Waris se vzdálil a cosi uplácával na našem příbytku. "Jo, tak bych šel za chvíli na kutě," uznal jsem, ale velký vlk se rozhodl to zalomit rovnou. Zalezl dovnitř a vmžiku pravidelně oddechoval. Trochu jsem pozvedl koutek tlamy. Jo, tak tady někdo fakt neměl se spánkem problémy.
Já se cítil unaveně, ale ještě ne úplně ospale. Bylo mi jasné, že bych se ještě hemžil a převaloval, než by se mi povedlo zabrat. Rozhodl jsem se na chvíli ještě něčím zabavit a věc, které bylo po tlapce hodně, byl samozřejmě sníh. Iglú už jsem postavil, teď jsem se pustil do něčeho jinačího. Uplácal jsem ze sněhu šišku, k ní připojil dopředu menší šišku a dozadu úplně nejmenší - hlava, tělo, ocas. Ležící vlčí sněhulák. Pomalu jsem odhrnoval a zase přihrnoval sníh, dokud mi úplně nemrzly tlapy a můj výtvor aspoň vzdáleně nepřipomínal vlka. Ze zbylých skořápek, co donesla veverka, jsem mu udělal oči. Napadlo mě, že bych ho mohl vylepšit ještě víc, najít mu nějaké zimní doplňky, ale tou dobou už jsem byl docela zmrzlý a oči se mi konečně začínaly klížit. "No, musí ti to takhle stačit, kámo," zabručel jsem směrem k vlkulákovi, na kterého jsem i tak byl docela hrdý.
Otočil jsem se k iglú a zjistil, že vevnitř fakt moc místa není. Waristoodovo mohutné tělo zabíralo většinu prostoru, i když byl stočený do klubíčka. Zarazil jsem se venku. Mám... se vecpat k němu? Ne, že bych nechtěl. Byl jsem s tím v pohodě, jasně, ale- Cítil jsem, jak zase rudnu. Bude mu to vadit? Ale venku na sněhu jsem ale spát nemohl a vevnitř to vypadalo tak útulně. Musel jsem doufat, že s tím Waristood bude v pohodě. Opatrně jsem vlezl do iglú, abych spícího vlka nepošlapal a vměstnal jsem se do koutku vedle něj, až jsme byli namáčknutí k sobě. Sálalo z něj příjemné teplo. Brzy jsem spal jako zabitý.

3. Pusť lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Waris nacpal zapálenou větev do provizorního úkrytu. Sledoval jsem to trochu napjatě, napůl jsem čekal, že celá stavba spadne, protože se něco... rozpustí, nebo tak něco, ale iglú drželo. Dost možná pouhou silou vůle, avšak ustálo to. Dokonce dovnitř nasoukal i ty liščí kožichy. Že bychom se nakonec měli zdržet? Nechtěl jsem Warise obírat o čas a bránit mu v návratu domů. Byl bych otevřel tlamu a všechno to řekl, ale moc daleko jsem se nedostal, protože cosi nad jezerem upoutalo moji pozornost.
Malá světýlka na hladině. Co jsou zač? Ani tuhle otázku jsem neměl šanci vyslovit, protože se ozval cizí hlas přímo mezi námi. Waris sebou jen trošku škubnul, ale já vysloveně vykviknul leknutím. "Ááh! On mluví?" vytřeštil jsem oči na veverčáka. Od Alastora jsem věděl o zvířecích společnících, ale nebyl jsem připravený na to, že budou hovořit vlčí řečí. Než jsem se rozkoukal, už jsem měl u tlapy lodičku z ořechové skořápky a veverčák, fakt veverčák, Vlčíšku, ty to vidíš, mi říkal, abych ji pustil po vodě.
Waris tak hned učinil a zdálo se, že se přitom ztratil v krajině minulosti. Chápal jsem to. Ta světýlka k tomu sváděla. Sám jsem cítil kolem srdce takový závan melancholie. "To... muselo být fajn. I mít tátu, který pro vás tohle udělal. Mého by to nikdy ani nenapadlo," řekl jsem pomalu, cosi ve mně se hrozilo toho, že odhaluju kus své minulosti někomu, koho skoro neznám, ale nejspíš za to mohlo kouzlo okamžiku. Nebo tak něco.
Opatrně jsem postrčil na hladinu i svoji lodičku. "Doma jsme sníh a zimu nemívali. Ani jezera, kde by se daly pouštět lodičky. Ale když táta někdy řádil a bylo moudřejší se držet dál, bral mě starší brácha do skal. Měli jsme tam svoje tajné místo. Říkali jsme tomu tam 'Jeskyně pokladů', kdoví proč, nebyla to ani jeskyně a jediný poklad, co jsme tam měli, byla lebka vidloroha, ale... na tom nesešlo. Sane vždycky vymýšlel ty nejšílenější příběhy, ve kterých jsme utekli a stali se z nás piráti nebo dobrodruzi nebo prostě hrdinové, a aspoň na tu chvíli, co jsme tam byli spolu, se to zdálo skoro skutečné."
Sledoval jsem, jak se světýlko kymácivě vzdaluje po hladině a přidává se k ostatním. Tlapou jsem si otřel tvář a s úlekem zjistil, že ji mám vlhkou. Spěšně jsem zamrkal a potřásl hlavou, natočil jsem se směrem od Warise, aby to neviděl. Přesně kvůli tomu jsem se nerad v minulosti nimral. Co mohla dělat jiného než zraňovat?

20. Zkus v sobě objevit Vlčíškovu magii

Máchl jsem tlapou. Byl jsem zvyklý držet krok s mamuty, v tom problém nejspíš nespočíval. "Spíš jsem se trochu zapomněl," poušklíbl jsem se, povedlo se mi ztratit v myšlenkách až moc dokonale a když jsem se vrátil do reality, Waristood byl pryč - naštěstí jen o kus dál, ne definitivně ztracený.
Sněhu ještě moc nebylo, i když se už sypal z oblohy. Naše iglú tedy vypadalo všelijak, byla to taková směska všeho možného, ale sníh v tom svoji roli také hrál, takže se tomu tak určitě říkat dalo. Waris přišel s nápadem, jak by to mohl vylepšit. "Hej, to zní dobře, klidně to zkus, jestli chceš," zamával jsem ocasem. "Já asi úplně nemám magii, která by nám pomohla." Mohl jsem tu maximálně udělat zahrádku, nebo by daněk možná byl efektivnější v nahrnování sněhu, ale toho jsem přivolávat nechtěl. Celkově jsem se obával, jak to dopadne, až se mi to jednou přihodí před ostatními, nebo se napletu k vlkům, kteří ani nebudou tušit, že v tom daňkovi je zapečený vlk. Zabijou mě? Asi se to klidně mohlo stát...
Byla vůbec nějaká sněhová magie? Silou vůle jsem se pokusil přimět sníh, aby se pohnul, jak jsem si to přál, aby sněhové vločky kroužily přesně tak, jak jsem si to představoval, ale kdepak. Nic takového jsem v sobě neměl. Lehce jsem si povzdechl. Waristood vypadal, že by se chtěl už vydat domů. Asi jsem to chápal, tahat se s těmi kožešinami nemuselo být zrovna pohodlné a nejspíš jsem ho zdržoval od zařizování. Zbytečně? Jen proto, že... proč vlastně? Z vlastních sobeckých pohnutek. "No, um, nerad bych tě od něčeho zdržoval," řekl jsem. "Není to jen tak, zařídit si svůj domov. Tak-" Zahleděl jsem se přes hladinu jezera a zmlkl. Nakrčil jsem čelo. Jak slunce zapadalo a okolí temnělo, skoro se mi zdálo, že se na hladině zamihotalo světýlko. Ale to byla blbost, že jo? Světlušky by dávno zmrzly.

21. Zkus postavit iglú
//Ronher přes Červenou řeku

Klusal jsem podél řeky a rozhlížel se, div jsem si oči nevytahal. Jak? Jak se jednomu povede úplně ztratit vlka, kterému jde v patách? Copak to je normální? Ne, byl jsem si docela jistý, že to normální není a tedy je to věc, která se může opravdu stát jen a jen mně. Ani jsem nevěděl, kam přesně by si to Waristood namířil. Doufal jsem, že nebude moc daleko. Třeba se chtěl vypařit. Sakra, ale to mohl klidně říct, funěl jsem podrážděně. Ať už to byla moje nebo jeho chyba, pěkně mě to popíchlo.
Zastavil jsem až na břehu jezera. Jako první jsem spatřil větev s praskajícím ohněm, až vzápětí vlka, z jehož těla stoupala do okolí šedivá pára. Byl to Waristood, samozřejmě, a... co, koupal se? Teď, když všude kolem mrzlo? "Promiň, uh, asi jsem se... trochu pozapomněl," vysoukal jsem ze sebe udýchaně a trochu popadl dech. Rudé vody jsem se odmítal dotknout, nejhorší žízeň jsem zahnal troškou sněhu ze země. Koukal jsem na vlka s mokrým kožichem, který sice v teple ohně rychle usychal, ale stejně mi to přišlo jako hazard se zdravím. Hlavně když kolem nás fičel severák. "Neumrzneš? Aspoň před tím větrem by to chtělo se schovat," prohodil jsem a začal ze sněhu stavět jakousi sněhovou zeď. Nepřál bych mu nějakou hnusnou nemoc z prochladnutí. Uplácával jsem sníh a vršil ho na hromádku, odhrabával stranou přebytky, až to trochu začínalo připomínat sněhový úkryt. Noru. Nebyl to kdoví jaký bejvák, ale muselo to být určitě lepší než nic. Krom toho mě stavění ze sněhu vždycky docela bavilo. Z písku jeden nepostavil nic.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
//Středozemní pláň (úprava přechodu)

Zahleděl jsem se směrem, který mi Waristood naznačil a pokýval hlavou. Nedávno jsem se tam kolem potloukal, lesů tam bylo až dost a jistě i míst, kam by se vlk mohl usadit. Až na to, že já bych to rozhodně v plánu neměl. "Možná budeš mít trochu nepříjemné sousedy," usoudil jsem, že by bylo vhodné vlka varovat. "Nedávno jsem se v těch končinách pohyboval a vyběhl na mě nějaký šílenec s opelichanou vránou, vypadal docela labilně." Ani jsem na to nechtěl vzpomínat. Nepochyboval jsem ani na chvíli, že kdybych se tam ještě někdy ukázal, ten šedivák by si ze mě aspoň zkusil udělat rohožku do pelechu.
Vyrazili jsme směrem, který byl z mé strany zvolený dost náhodně. Prostě jsem šel a Waristood se připojil, i když mě upozorňoval, že potom musí domů. "Jo, taky se potom musím vrátit," odkýval jsem, ale ne hned. Chvíli jsme se ještě mohli potloukat, i když jsem nějak netušil, co vlastně budeme dělat. Zdálo se, že to budu muset vymýšlet za pochodu. Proč jsem se jen snažil mu namluvit, že mám nějaký plán!
Brzy se před námi rozlévala řeka, či spíš říčka. Líně se kroutila krajinou a ještě nebyla zamrzlá, ačkoliv jsem předpokládal, že se to už brzy změní. Zahleděl jsem se do jejích průzračných hlubin, které - znova - nebyly příliš hluboké. Zato se tam mrskala spousta ryb. Ne, že bych teď měl hlad, ale zapsal jsem si to za uši. Nějaký ten kapřík později mohl přijít k chuti. "Jak to ty ryby vydrží?" plácl jsem jen tak do prázdna, když mi přišlo, že moc dlouho mlčím. "Nemají chlupy a stejně se koupou v tak ledové vodě," zabrumlal jsem, dobře si vědom toho, že jsou to docela nesmyslné otázky. Vrazil jsem do potoka svou vlastní tlapu, které se okamžitě zmocnil ledový spár. Fakt byla studená a i když já chlupy měl, příliš dlouho jsem ji tam neudržel. Jediné, čeho jsem docílil, bylo, že jsem se rozklepal jako ratlík. Rychle jsem si nohu oklepal a přeskočil na druhou stranu. "Radši bych šel chvíli od vody, táhne tady hroznej mráz," otřásl jsem se a rozhlédl se... ale kde byl Waristood? "Uhm-" Spěšně jsem přidal do kroku.

//Ohnivé jezero

Prosinec 2/10 - Juniper
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Aspoň, že to Juniper uznala. "To ano. Jen se mi zdá, že se to jaksi zanedbává. Nebo je to tak možná jen tady," zamračil jsem se lehce. "Vlci tu hodně spoléhají na kouzla. Narazila jsi už na zdejší podivnosti?" zajímalo mě, naznačovala, že tu nestrávila ještě příliš mnoho času. Bylo mi ovšem jasné, že dříve či později na to narazí tak jako tak. Nedalo se tu moc žít, pokud se jeden nesmířil se zdejší realitou, že magie vládne všemu.
Uklidili jsme se do útulného stromu, odkud vše hned vypadalo příznivější. Vítr venku burácel a honil sněhové vločky vzduchem, ovšem nám bylo dobře. Chvíli jsem sledoval, jak zima přebírá vládu a zasypává zem bílou peřinou. Místy ještě byla vidět tráva a mech, ale věděl jsem, že brzy už nezůstane nic nepřikrytého. Bylo to pěkné na pohled, to bez debat. Jen kdyby vlk nemusel bojovat s mrazem a hladem. Tady uvnitř na to však bylo snadné zapomenout. Všechno se třpytilo a blýskalo a i vytí větru v sobě mělo něco příjemného, když se na nás nemohl dostat.
Soustředil jsem se teď na bylinky. Ukázal jsem Juniper jahodník, který jsem před pár měsíci ukazoval i Alastorovi. Kde jen je tomu konec, povzdechl jsem si v duchu, ale přiměl jsem se soustředit. "Ano, stačí louhovat. Samozřejmě je zase lepší teplá voda. Když se přidá i šípek, borůvčí a listy maliníku a ostužiníku, je z toho skvělý čaj. Tak, co tu mám dál..."
Vrátil jsem se k brašničce a vytáhl usušenou snítku pelyňku. "Tenhle už tak dobrý není. Je to pelyněk a je vážně hodně hořký. Až hnusný," ušklíbl jsem se. "Skvěle ale poslouží při bolestech břicha, křečích, nechutenství. Jen se to s ním nesmí přehánět a hlavně ho v žádném případě nemůžou březí vlčice," varoval jsem ji hned, protože jsem nechtěl mít na svědomí nějaké neštěstí.

Mírně jsem se uculil, když mně Waris chválil. "To nic nebylo." Lov byl úspěšný, ale zbytek liščí skupiny se pořád potuloval kolem. Možná chtěli zpět zbytek své kořisti, možná se chtěli pomstít za své mrtvé příbuzné. Tiše jsem zavrčel, ale nemusel jsem se namáhat. Waristood nechal vyšlehnout plameny, které zrzky rozehnaly do všech světových stran. Vypadalo to, že tenhle vlk je hned se vším hotový. V jeho podání lov i obrana kořisti vyhlížely tak... snadně. Nenápadně jsem ho obdivoval. Aspoň jsem doufal, že je to nenápadné.
Waristood začal z lišky stahovat kožešinu, zatímco rezavá veverka se potloukala kolem. Já se už už chtěl pustit do jídla, když se Waris otázal, jestli bych mu kožešinu ze své lišky nepřenechal. Pokrčil jsem lehce rameny. "Klidně si ji vem. Já zatím novou nepotřebuju." Začal jsem tedy stahovat kožku i ze své lišky a nechal jsem ji hnědému vlku odloženou stranou, než jsem se konečně dal do jídla. "Žiju nedaleko, v lese na druhé straně řeky co je tamhle," sdělil jsem mu mezi sousty a hodil hlavou směrem, ze kterého jsem sem původně přišel. Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Ty se usazuješ někde poblíž?" Mluvil o novém domově. Že bych měl brzy získat souseda?
Z mé lišky toho brzy moc nezbylo. Vážně byla malá, ale zasytila dobře. Líp, než obyčejný zajíc. Protáhl jsem si tlapy kupředu a zvedl hlavu k mohutnému vlkovi. Vlastně nás teď už nic při sobě nedrželo, ale... Fajn, chtěl jsem se ještě chvíli poflakovat v jeho okolí, dobře? Přišlo mi, že by veškeré problémy mohl prostě zadupat do země a líbilo se mi to. "Ehm, po-poslyš, chtěl jsem podniknout takovou, no, zimní obchůzku kolem," plácl jsem do chvíle ticha první, co mě napadlo. Nic takového jsem neplánoval, ale teď už asi jo. "Nechceš... se připojit?" nabídl jsem mu a vyštrachal se do sedu. Střihl jsem ušima, střelil pohledem kolem sebe a rovnou jsem i vybral směr. "Co třeba tamtudy," a už jsem byl na cestě, aby o tom ani jeden z nás neměl moc času hluboce přemýšlet.

//Ronherský potok

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Pokud si vlk všiml mého koktavého výstupu - a netušil jsem, jak by si ho mohl nevšimnout, pokud nebyl úplně odtržený od reality - nedal to nijak najevo a zkrátka to přešel. I tak jsem se cítil jako blbec. První dojem je možné udělat jenom jednou, že ano... Jenže já v tom byl vždycky marný. Od narození.
Představil se jako Waristood a měl své vlastní plány, jak se ukázalo, vytím se nejspíš jen snažil sehnat někoho, kdo by se do nich pustil s ním. "Já jsem Regis. Těší mě," představil jsem se na oplátku, předvedl, že umím mluvit i normálně, ale prakticky jsem ani neměl šanci se vzpamatovat nebo rozmýšlet, byl jsem vtažen do víru dění. "Tak jo," stačil jsem akorát vyhrknout zaraženě souhlas a už jsem musel trochu natáhnout své krátké nohy, aby mě Waris nenechal v prachu za sebou. Lovit jsem stejně plánoval a teď byla šance ukázat, že nejsem úplně na nic.
Rozběhli jsme se do křovin, kde se skrývala liščí skupinka. Waristood mezi ně vtrhl jako boží hněv a jednu rovnou oddělal, jako by to nebylo vůbec nic těžkého. Já se soustředil na vlastní lov. Běžel jsem za jedním rezavým stvořením, které sice nejdřív prchalo, ale po pár metrech se obrátilo s vyceněnými zuby proti mě. Jen tak tak jsem uhnul nečekanému útoku a pak už jsme se váleli v jediném chumlu rezavých chlupů. Lítaly ze mě i z lišky, která ke všemu strašně vřeštěla. Byla to fuška, ale liška, kterou jsem si vybral, byla naštěstí docela malá a tak se mi ji nakonec povedlo zalehnout a vzápětí zakousnout.
Chvíli jsem zůstal ležet a odhadoval, jestli jsem došel nějaké újmy, ale kromě pár vytahaných chumáčů chlupů a povrchových škrábanců jsem necítil, že bych někde krvácel či něco podobného. Udýchaně jsem zvedl hlavu k obloze a chytil do tlamy několik chomáčů padajících vloček, abych se lehce osvěžil, než jsem se i s liškou v tlamě vyhrabal na nohy a otočil se opět k Waristoodovi, který byl s lovem dávno hotový. Přešel jsem k němu blíž a pustil svůj úlovek na zem kousek od toho jeho. "Je vidět, že v tom máš cvik," pronesl jsem a olízl si čenich od krve.

Prosinec 1/10 - Juniper

"Nevadí," máchl jsem tlapou. "Poradím si." Kdyby vlčice někoho takového znala, samozřejmě bych se nezlobil, ale nepočítal jsem s tím. Vždycky jsem se mohl zastavit do Sarumenu a zkusit něco zjistit tam. Byla to konec konců docela velká smečka, určitě by se tam našel aspoň jeden vlk, který umí podobný předmět vyrobit nebo alespoň znal někoho, kdo by to dokázal.
O bylinkách jsem informace dál šířil rád, ale tušil jsem, že to bude na delší povídání, které jsem nechtěl absolvovat tady na mraze. "Možná bych nejdřív našel nějaký lepší úkryt, tam ti to můžu ukázat," nadhodil jsem. Bude to určitě příjemnější pro nás pro oba. Zamířit směrem k lesu se zdálo jako zcela přirozená věc a i Juniper souhlasila. "Je to o hodně lepší, než nic," pronesl jsem trochu ochranářsky. "Může to zachránit životy." Nechápal jsem, jak tu vlci žili. Bez jakýchkoliv znalostí v tomto směru, odevzdávali svoje životy do tlap vrtošivé magie a bohů, kteří mohli a nemuseli být skuteční a jejich úmysly, pakliže skuteční byli, mohly být jakékoliv.
Pomalu jsme kráčeli k lesu a už nás obklopily první stromy. Rozhlížel jsem se kolem po nějakém pěkném místě, kam bychom se mohli skrýt. "Hele," kývl jsem hlavou k obrovskému starému stromu. Byl suchý a jeho kmen byl vykotlaný. "Vypadá to, že bychom se tam mohli vejít, aniž bychom se moc mačkali," usoudil jsem, když jsem nakoukl dovnitř a rovnou jsem tam vlezl. Už jsem chtěl být pryč ze zimy a taky si chvíli lehnout. Ne, že by mi bylo vyloženě zle, ale cítil jsem se z nachlazení rozlámaný a unavenější, než bych měl být. Ve stromě bylo celkem útulno a pro dva vlky místa dost, pokud se nebudeme moc roztahovat.
Nezapomněl jsem na svůj slib, že Juniper poučím o bylinkách, které jsem měl u sebe. "Tak jo. Můžu ti ukázat pár rostlinek." Zalovil jsem opět v brašničce a první, co mi přišlo do tlamy, byl nasušený jahodník. "Lesní jahody znáš, ne? Tohle jsou jejich listy. Jsou dobré pro zachování zdraví celého těla, taky proti různým zánětům nebo při pokaženém trávení." Opatrně jsem usušený list posunul k vlčici blíž, aby si ho mohla prohlédnout a lépe zapamatovat.