Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice na mě chvíli jen čučela, jako bych byl osmý div světa nebo možná jako kdyby v lese okusovala nějaké divné houbičky. No bezva, to zrovna potřebuju, blesklo mi hlavou, než se náhle usmála a promluvila, až jsem rázem pochyboval, že jsem v jejích očích něco divného vůbec viděl. Možná mi strašilo ve věži? Vypadala úplně normálně.
"Hm. Co už se dá dělat," pokrčil jsem rameny, pořád lehce rozmrzelý z toho leknutí, které násilně ukončilo moji poklidnou chvilku. "Stejně bych se neměl takhle povalovat," dodal jsem neochotně, čekala mě spousta práce a nikdo jiný ji za mě neudělá. Neměl jsem vycvičeného tchoře na práci jako Alastor - já byl svůj vlastní tchoř. Co? Odstrčil jsem nesmyslné myšlenky stranou a soustředil se radši na vlčici, která sem podle všeho zabloudila naprostým omylem. "Jo tak. No... tady určitě není," vstal jsem, protáhl si hřbet a přešel těch pár kroků k balvanu, na kterém jsem nechával sušit bylinky. "Víš, kde by se měla pohybovat? Třeba tě dokážu nasměrovat," otočil jsem se napůl na vlčici přes rameno a začal usušené meduňky, řepíky a ostatní čenichem opatrně sestrkávat k sobě. Vypadaly dobře, jen je uklidit.

Ztratil jsem se celkem hluboko v myšlenkách, takže i když jsem nespal, příliš velký pozor, co se kolem mě děje, jsem nedával. Všude stejně panoval poklid a mír. Většina vlků, kteří nevyrostli v rozpálené výhni pouště, nejspíš v tenhle horký letní den zalezli k jezerům nebo někam do jeskyní a netrajdali po lese. Slunce mě krásně prohřívalo. Byl jsem spokojený, jak jen jsem mohl být...
Křup! Ozvalo se to někde poblíž a ten nenadálý hlasitý zvuk mě dokonale vytrhl z místa ve vlastní mysli, kde jsem se nacházel. "Í!" vyjekl jsem, než jsem stačil zavřít tlamu a porádně jsem nadskočil. Vmžiku jsem už neležel, nýbrž seděl a rozhlížel se, kdo mi to sem přišel přivodit infarkt. Srdce mi mlátilo leknutím až v krku. Návštěvníkem ovšem nebyl žádný vrahoun (no, nejspíš), ale mladá vlčice. Z nějakého důvodu vypadala taky pěkně vyjukaně, i když bych to měl být spíš já, kdo měl nárok na takový výraz. "U všech bohů, holka, málem mě z tebe kleplo," vydechl jsem se zavrtěním hlavou a přitáhl si přední tlapu k tělu, jako bych tím mohl utišit svoje rozbušené srdce. "Proč se tady plížíš jako duch?" naklonil jsem hlavu ke straně a zaznělo to celkem vyčítavě. Musela se plížit, jinak bych ji snad zaslechl! Mhm, protože jsi byl tak bdělý a pozorný, co?

//Mýtina

Hledání cesty skrz les už se stávalo téměř automatickým. Už jsem se tady vyznal, ani jsem už příliš nepřemýšlel o tom, že jsem tohle místo začal považovat za svůj domov. Došel jsem až k plochému kameni, který jsem pro tento účel používal, a rozložil na něm všechny nasbírané bylinky, aby hezky uschly. Den byl slunečný a horký, ale mně teplo zcela vyhovovalo. Rozložil jsem meduňky, řepíky a pelyněk po kameni a tiše si přitom pobrukoval. Byl jsem v nezvykle dobrém rozpoložení a prozatím mě nenapadlo přemýšlet o tom, čím za to asi později zaplatím.
Chtěl jsem jít hned vyrazit sbírat další rostlinstvo, ale zakručení v břiše mě přerušilo. Když jsem se zažral do práce, na jídlo jsem trochu zapomínal. Lovit se mi ale prozatím chodit nechtělo. Místo toho jsem šmejdil po lese a hledal zralé ostružiny a jiné lesní plody. Jestlipak se Alastor s tchořem vrátí, nebo se zdejchl nadobro, zauvažoval jsem. Celkem bych ho ještě rád někdy viděl, skoro to i vypadalo, že bychom se mohli spřátelit. To bys nejdřív musel být ochotný se někomu trochu otevřít, ozvala se rýpavá stránka mých myšlenek. Rozkousl jsem obzvláště kyselou ostružinu a zašklebil se. Jo, jasně. Kéž by to bylo tak jednoduché. Otřepal jsem se od čenichu po ocas a popoběhl o kus dál. Nechtěl jsem si nechat dnešní den zkazit.
Nakonec jsem zahnal aspoň nejhorší hlad a svou cestu jsem zakončil zpátky u kamene s bylinkami. Přihodil jsem k nim pár dalších, které jsem sebral v lese cestou. Už to byla slušná hromádka. Meduňka krásně voněla a sluneční paprsky mě šimraly v kožichu. "Hmm," zabručel jsem spokojeně a ani jsem netušil jak, najednou jsem ležel rozvalený přímo v uspávacím paprsku slunce. Jen pět minut, pomyslel jsem si a zavřel oči. Ale nespal jsem, ba ani nepodřimoval. Položil jsem si hlavu na tlapy a dál si bezmyšlenkovitě pobrukoval nějakou prastarou melodii, pohupoval jsem si přitom ocasem. Chtěl jsem si užít tu nezvykle poklidnou náladu, která mě zachvátila, i když jsem věděl, že za chvíli budu muset vyskočit a vrhnout se zpátky do práce, jestli chci tyhle hezké dny patřičně využít, jak jsem i Alastorovi řek.

"Huh, tak jo," střihl jsem ušima, když jsem se dozvěděl, že krysa není krysa, nýbrž tchoř, ale že to je vlastně jedno. Vyvolávalo to ve mně jistou zvědavost ohledně skutečné identity toho tvora, ale na to jsem si nejspíš musel počkat, až ho Alastor najde a s trochou štěstí i přivede. Sám jsem se totiž na onu výpravu vydávat neplánoval. "Zatím," broukl jsem na rozloučenou. "Hodně štěstí s hledáním," dodal jsem ještě a pak už se mohutný huňatý vlk vzdaloval přes mýtinku, dokud nezmizel mezi stromy. Byl jsem zase sám. Unikl mi mírný povzdech, ani jsem vlastně nevěděl proč. Samota mi nevadila. S Alastorem to ale bylo fajn, byl jsem rád, že se našel někdo, kdo měl zájem o bylinky. V zemi magie se to možná vlkům zdálo jako ztráta času, zabývat se plevelem, ale já věřil, že to i tak má svoje místo.
Sesbíral jsem meduňky, které jsme společnými silami natrhali, a opatrně je nastrkal do brašničky. Pokud jsem tam nechtěl bylinky rvát na sílu, už v ní moc místa nezbývalo. Začal jsem tedy pomalu směřovat zpět do lesa. Do tlamy jsem si však ještě nabral řepíky a pelyněk, které jsem tady také objevil. Držel jsem brzy v zubech úplnou obří kytici a pospíšil jsem si horkým dnem zase ke své noře, protože nosit pelyněk v tlamě bylo skutečně hořkou kratochvílí.

//Klimbavý les

Alastor mínil, že čich na nic stejně nepotřebuje. Pokrčil jsem mírně rameny. Já bych si bez čichu připadal hodně ochuzený, jenže já samozřejmě prožil celý život s fungujícím čenichem. "Lepší čich, než kdyby to byl třeba zrak," vyslovil jsem svou následující myšlenku nahlas a pustil se do sbírání meduněk, k čemuž se Alastor sám od sebe připojil. Trochu jsem se pousmál, jinak jsem se ale dál soustředil hlavně na sbírání. To mi stejně šlo líp, než mluvení. Brzy jsme jich měli společnými silami pěknou hromádku.
Ovšem tmavý vlk měl na práci i jiné věci. "Tchoře? Myslel jsem, že máš krysu," naklonil jsem hlavu mírně ke straně. Bylo to jedno a to samé zvíře, nebo si Alastor někde vydržoval snad celý zvěřinec? Toť otázka. Dodal ještě, že menší tlapky by mohly pomoci s trháním drobných kvítků hluchavek a tak podobně. "To by bylo fajn. Taková pomoc by se rozhodně hodila," kývl jsem vděčně hlavou. "Ale asi se k pátrání spíš nepřipojím. Jestli nevadí. Budu se zdržovat někde tady kolem, chci ještě využít pěkného počasí," dodal jsem a máchl tlapou ke kupce natrhaných meduněk, jakožto i tak nějak všeobecně okolo na všechno, co tu kvetlo a bujelo. Byl ideální čas zaplnit aspoň něco z prázdných míst v úkrytu, nemohl jsem tušit, kdy se přiženou bouřky či něco podobného.

Možná bylo vzácné, abych měl na někoho takhle pozitivní vliv, jako Alastor tvrdil, ale laťka byla podle všeho nastavená docela nízko. "Jo, to je na nic. Nemá smysl se zdržovat kolem vlků, kterým jsi někde u oháňky," odfrkl jsem si. "Změna scenérie dokáže udělat leccos." O tom jsem už něco věděl. Když jsem vypadl ze zatracené pouště a zhoubného vlivu svého otce, bylo to skoro jako znovuzrození.
Mohl jsem Alastorovi nacpat meduňku klidně až do nosní dírky, ale čemu by to pomohlo? Necítil vůbec nic. Jen mi trvalo, než mi to v hlavě seplo, protože to byla celkem neobvyklá záležitost. Ale občas se narodili vlci slepí nebo hluší, němí... možné bylo leccos. Jen se to obvykle nedalo nijak snadno napravit - nebo vůbec ne. "To mají," přitakal jsem. "Dá se podle toho řídit dobře, ale myslím, že to není úplná nezbytnost, pokud más dobré oko pro detaily," usoudil jsem. Jestli se bez čichu obešel ve všem ostatním, neměl by to být až takový problém.
Obzvlášť, když to tak měl dle vlastních slov odjakživa. "Hm, tak to už s tím musíš být určitě sžitý," broukl jsem a protáhl si hřbet. Usoudil jsem, že je na čase se trochu pohnout. Začal jsem pomalu otrhávat meduňky, kterých kolem rostla taková záplava, že bych mohl mít zásoby na kdoví jak dlouho - bylo ale momentálně zbytečné to přehánět.

Ticho, které nastalo tentokrát, bylo poněkud trapné. Aspoň pro mně. Alastor se pokoušel otevřít a mluvit o tom, co ho tíží, ale já v tom tápal. Nedovedl jsem udělat to samé a nenapadalo mě nic moudrého, co bych měl odpovědět. V nitru se mi cosi křečovitě stáhlo, nějaký sval, co byl spíš duševní, než fyzický. Přesně kvůli tomuhle budeš už pořád sám. Lehce jsem se otřásl.
Chvíli jsme šli mlčky, než Alastor znovu promluvil a já se pokusil jeho rozvázání jazyka raději svést na okolní les. Ale on si jaksi trval na svém. Musel jsem se suše uchechtnout. "Myslíš jako mně? To by byla celkem vzácnost, přijde mi, že na většinu vlků mám spíš opačný efekt," potřásl jsem hlavou a na tváři mi náznak úsměvu chvíli vydržel, než jsem se začal soustředit spíš na naše okolí a ona se nevrátila zpátky do své obvyklé kamenné podoby.
Meduňky voněly jako o život a den byl příjemně horký, i když na můj vkus bylo trochu moc dusno. Alastor na rostlinky soustředěně koukal a pak prohlásil, že nic necítí. Zmateně jsem zamrkal. V první chvíli jsem nepochopil, jak to myslí. "Ne? Zkus zlomit některý lístek, potom se - ah," zmlkl jsem, jak můj mozek konečně dohnal mou tlamu. "Myslíš tím, že nic necítíš?" ujistil jsem se, jestli to chápu dobře. S tím jsem se ještě nesetkal, ale nebylo to nic neuvěřitelného, protože stát se mohlo opravdu ledacos. "To máš odjakživa?" vyzvídal jsem, možná i trochu nepatřičně, ale zvědavost mi nedala. Přemýšlel jsem, co by se mohlo přihodit, aby vlk ztratil čich.

Červenec 3 - Wylan

Vlk začal koktat, omlouvat se a vůbec vypadal jako hromádka neštěstí. Ten sebevražedný atentátník v ptačí podobě se mu usadil na hřbetě, takže nebylo nejmenších pochyb o tom, že opravdu patří k sobě. "A to to zvíře necháváš lítat kolem jen tak? Máš rozum? Však to je ohrožení všech kolem," prskal jsem a rychle ho tlapou zarazil, když mi chtěl pomoct sbírat bylinky, které mi vypadly z tlamy. "Já radši sám," pronesl jsem stroze a začal rychle řepíky sbírat ze země. Nic se jim nestalo. Mně vlastně taky ne. Než jsem je dosbíral, vlastně jsem se docela uklidnil a samozřejmě jsem se začal cítit poněkud... provinile, že jsem na toho vyklepaného cizince řval. Asi těžko té sově poručil, aby sejmula každého, na koho přijde. Nebo mi to aspoň nepřišlo pravděpodobné.
S tlamou plnou bylinek jsem se zhluboka nadechl, vydechl a celý svazeček řepíku nakonec zastrčil do brašničky. "Promiň," utrousil jsem a zvedl hlavu k neznámému. "Jen jsem se děsně lekl. Nečekal jsem, že mě tady za bílého dne srazí sova." V ten moment už tam ovšem nebyla. Kdoví, kam odletěla. "Nebo že se bude pohybovat tak blízko vlků." Jenže vzhledem k tomu, jak létala, bych se vůbec nedivil, kdyby měla hlavu nějak nabouranou. Možná prostě nebyla normální. Možná se ji tenhle chudák snažil uchránit před sebou samou?

Červenec 2 - Wylan

Byl jsem zcela pohroužen do svého světa. Pro jednou bylo všechno poklidné, bezstarostné. Sbíral jsem si bylinky, vyhříval se přitom na sluníčku a naprosto jsem nepředpokládal, že by se v další vteřině mělo cokoliv pokazit. To tak většinou bývá, co? Sehnul jsem se, abych do svazku ve své tlamě přidal další pěkně vzrostlou rostlinku, když v tom najednou-
"Huf!" vyšlo ze mě přidušeně, když mi najednou do hrudníku cosi tvrdě vrazilo. Bylinky mi vylítly z tlamy na všechny strany a sám jsem si nemotorně kecl na zadek, protože mě ta rána úplně vyvedla z rovnováhy. To, co do mě vrazilo, vydalo hlasitý skřek a teď se to válelo v trávě, neohrabaně se to překulilo na nohy a odtlapalo to do trávy. "Co to sakra?" dal jsem průchod své frustraci a zároveň udivení, protože ten tvor vypadal jako zatracená sova. Uprostřed dne? Není divu, že byla tak zpitomělá, ale to moje nervy příliš neuklidnilo. Natrhaný řepík kolem mě ležel rozházený halabala a poklidná atmosféra vzala rázem za své.
Než jsem se vůbec stačil vzpamatovat z toho, co se právě stalo, zaslechl jsem nejdřív volání a pak se přede mnou zjevil neznámý vlk. "Ty! Ty patříš k té šílené sově?" vyštěkl jsem na něj. Ne zrovna nejzdvořilejší přivítání, ale byl jsem dokonale zmatený a taky poněkud ponížený, což mě vždycky dokázalo pěkně vytočit.

Červenec 1 - Wylan

Léto byl pro mne zcela ideální čas. Kdybych si mohl horké slunce nachytat do zásoby a schovat v noře na zimu, stejně jako jsem to dělal s bylinkami, s radostí bych té možnosti využil. Jenže svět takhle nefungoval. Leda bych se na každou zimu přestěhoval do pouště, ale snad bych raději byl zmrzlou mrtvolou ve sněhové závěji, než abych ještě někdy dobrovolně žil na místě, kde se daří jen písku a depresi. Prozatím se ale zima zdála být velice vzdálená a sluneční paprsky mě příjemně hřály do zad.
Potloukal jsem se po okraji lesa, kde to momentálně přímo sršelo životem. Kroužila tu spousta motýlů barevných i nevýrazných, pod tlapou se mi mihla ještěrka a zmizela v podrostu, kolem květin, které se tu nastavovaly slunci stejně jako já, bzučela spousta včel. Musel jsem dávat pozor, pokud jsem netoužil schytat žihadlo - což jsem netoužil, ale zatím se mě drželo štěstí. V tlamě už jsem držel docela slušnou kytici žlutého řepíku a počet žihadel zabodnutých do mého čenichu či libobolné jiné části těla se rovnal nule. To byl v mých očích úspěch.

Spokojeně jsem chytal do jemného kožichu sluneční paprsky jako ještěrka vyhřívající se na kamenech, užíval jsem si, že mi konečně nemrznou tlapy, cítil jsem se zkrátka naprosto blaženě. Co se děje kolem jsem sledoval jen tak napůl, což byl taky důvod, proč jsem se tak hrozně lekl, když jsem tlapou zavadil o cosi chlupatého. "Ah!" vyjekl jsem a nadskočil, čekal jsem, že jsem kopl do nějakého zvířete, které se teď dá na úprk, ale kdepak. Nic nevyběhlo a když jsem udělal krok nazpět a nahlédl skrze vysokou trávu, zjistil jsem, že koukám do vyplašených zlatých oček malého hubeného vlčete.
Nebylo úplně prťavé, už koukalo a určitě by dovedlo i běhat, kdyby se zrovna nekrčilo vyděšeně k zemi. Byla to vlčice, nejspíš světle šedivá, i když byla celá špinavá, takže se to dalo dost těžko poznat. "Malá, neboj se," řekl jsem potichu a sedl si na zadek, abych ji neděsil. "Nechtěl jsem tě nakopnout. Jsi v pořádku?" zajímal jsem se, i když bylo docela jasné, že tohle mrně potřebuje pomoc. Chvíli na mě poulila oči, ve kterých se teď leskly slzičky, a potom pomalu zakroutila hlavou. "Jo, asi máš pořádný hlad, viď?" přejížděl jsem pohledem po jejím hubeném hrudníku. Přikývla a trochu odlepila hlavu od země. Krátký ocásek se jí opatrně zahoupal sem tam. "Jsi tu sama? Ztratila ses?" Dvě přikývnutí, ani jedno slůvko, dokonce ani žádný zvuk. Ale to teď bylo fuk. "Dobře. Když tu chvilku počkáš, najdu ti něco k jídlu a pak uvidíme, co dál. Platí?" Nic než nadšené přikyvování. To mládě snad neumělo vydat hlásku. "Tak platí," kývl jsem a odběhl.
Chytit zajíce mi naštěstí netrvalo moc dlouho. Když jsem se s ním vracel, napůl jsem čekal, že vlče bude pryč, ale čekalo na úplně stejném místě a po jídle se vrhlo hladově jako piraňa. Když jsem to viděl, odtáhl jsem zajíce z jejího dosahu. "Pomalu!" zarazil jsem ji. "Musíš jíst pomalu, měla jsi dlouho hlad, když se teď nahltáš, bude ti špatně." S tím jsem jí svačinu přistrčil zpět pod čenich a viděl jsem, že i když nijak neodpovídá, rozumí, co jí říkám, protože se do jídla pustila úplně vzorně pomaličku. Co zbylo, to jsem dojedl sám. Vlče teď ale bylo ještě špinavější než předtím. "Asi bychom tě měli umýt, takhle tě nemůžu nikomu vrátit," usoudil jsem a vlčice, které se do žil vlil nový život, sama nadšeně vyrazila směrem, kde tekl potůček. Tam jsem jí očistil světle šedý kožíšek od bláta a zaječí krve. Zpod nánosu špíny se vyloupla celkem roztomilá malá slečna, když si odmyslíme, že byla hubená jako plot. "Tak, kdepak jsi viděla rodinu naposledy?" zeptal jsem se na otázku, která mi přišla docela normální a nevinná, jenže tvář vlčete se v tu chvíli zkřivila a usedavě se rozplakala. Ty jeden osle, okřikl jsem se v duchu. Něco se jim muselo stát. "Promiň, maličká. Nepřemýšlel jsem. Ty jsi zůstala úplně sama, viď?" Skrze vzlyky a slzy znovu jen beze slova pokývala hlavou. Opatrně jsem ji objal tlapou a ona se ke mně přitiskla, maličké, ztracené stvořeníčko, ke kterému byl svět od začátku krutý. "To je mi líto. Ale neboj se. Já..." Trochu jsem se zadrhl nad tím, co jsem se chystal říct, ale byla snad jiná možnost? Měl jsem ji nechat napospas osudu, aby tu umřela? Kdepak. "Já se o tebe postarám, dobře? Slibuju." Lehl jsem si k ní do trávy a ona se přitiskla k mému boku, plakala, dokud se tím úplně neunavila a neusnula. Jemně jsem jí čenichem přejel po čele. "Dám na tebe pozor," špitl jsem a doufal, že dokážu svůj slib splnit. "Jen spi. Teď už budeš v bezpečí."

//Klimbavý les

Potichu jsme procházeli lesem, když se Alastor náhle ozval. Tázavě jsem se na něj ohlédl, co myslí tím zvláštně. Příjemně zvláštně nebo "za chvíli sebou seknu" zvláštně? Na to druhé to naštěstí nevypadalo, ale jak mluvil dál, ucítil jsem, že se mi jazyk lepí na patro a všechna rozumná řeč se mi vykouřila z hlavy. Nejspíš si taky prošel lecčíms - a teď se cítil živý a probuzený, jenže vlastně nevěděl, kým tenhle nově probuzený vlk je. Kým je on sám. Měl jsem dojem, že to chápu. Alespoň v přibližných barvách. Chtěl jsem něco říct, něco chytrého a chápavého, ale jako obvykle jsem zůstal marně tápající po slovech, která se hbitě vykroutila mimo můj dosah. Jen jsem zakroutil hlavou, když se začal omlouvat. "To nic. Snad- no, nevím, ale myslím, že... um, nikdy není pozdě na to přijít, kým jsi," vysoukal jsem ze sebe nakonec neohrabaně, i když jsem cítil, že to není úplně ono. Záviděl jsem vlkům, kteří vždycky věděli, co říct, protože já mezi ně nepatřil. Obzvlášť, když Alastor poznamenal, že to byl můj pach, co mu rozvázalo jazyk. Co... se to vlastně snažil říct? Byl to kompliment? Po očku jsem se na něj ohlédl. "Možná to je spíš moc tohohle lesa," kývl jsem hlavou kolem nás na to všechno, co nás obklopovalo a skutečně působilo poněkud kouzelně. Alespoň na mě. I když můj jazyk hra slunce na listech stromů rozvázat příliš nedokázala.
Mýtinka se už rozprostírala přímo před námi a vůni meduňky jsem lehce ucítil, ještě než jsme na ni vkročili. "Tady to je," mávl jsem tlapou před nás, když jsme míjeli poslední stromy. Opravdu už toho zde rostla spousta, ačkoliv meduňky měly viditelnou převahu. Spokojeně jsem máchl oháňkou. Tohle bylo mnohem jednodušší, než záludností vlčích duší, mnohem známější a jednoznačnější. "Hele. Tohle je meduňka," nadzvedl jsem opatrně tlapou jeden lístek nejbližší rostliny. "Vážně se jí tady daří, což je dobře, protože to je užitečná bylinka. Je dobrá na nervy a nespavost, taky na bolesti břicha nebo hlavy. A pěkně voní," dodal jsem ještě, lístek přelomil a natáhl do čenichu onu meduňkovou vůni, která se mi vždycky tolik líbila.

//úkryt

Téma minulosti Alastor naštěstí nechal spát, za což jsem byl vážně rád. Nechtělo se mi ze sebe trousit nějaké další polopravdy nebo si rovnou vymýšlet. Spíš bych ho musel odpálkovat nebo rovnou poslat do háje a to se mi taky nechtělo - celkem často to vlky urazilo, kdoví proč. Místo čehokoliv z toho jsme se prostě vydali na cestu zpátky na povrch a na hon za bylinkami, kterých se teď už bude dát najít větší hojnost, než na jaře.
Tmavý vlk odsouhlasil, že půjde se mnou. "Fajn," kývl jsem bez nějakého velkého úsměvu, ale párkrát jsem máchl ocasem. Asi ho to pořád zajímalo. Schválně, jak dlouho mu to vydrží, vynořila se nechtěná myšlenka, ale doufal jsem, že se mi třeba podaří Alastorův zájem udržet. Byla to taková... pěkná představa, předat něco ze svých znalostí dál. Mohlo to pak pomoct ještě dalším vlkům. A já si zase mohl říkat, že se mi během své mizerné existence povedlo vykonat aspoň něco trochu dobrého.
Nad krajinou panoval večer. Nebylo ještě žádné vedro, ale oteplení ve vzduchu bylo znatelné. Trochu jsem se protáhl a mlaskl s pohledem upřeným na oranžový pruh nebe prosvítající mezi stromy. "Je tady taková pěkná mýtina, už zjara jsem na ni koukal - teď tam už tam toho určitě bude ke sběru spousta, to bude dobré místo, kde začít," řekl jsem a odtrhl pohled od západu slunce, abych věnoval krátký pohled Alastorovi. Pokývl jsem mu hlavou a bez dalšího vykecávání jsem vykročil tím směrem. Lesem nedaleko nás proběhli daňci, ale já jim radši nevěnoval žádnou pozornost, protože jsem měl trochu strach, co by se mohlo stát, kdybych na některého třeba moc dlouho koukal. Nechtěl jsem, aby se znovu projevila kletba daňkodlaka - ne teď.

//Meduňková mýtina

102

Tlamu mi na moment zkřivil výraz, který jsem sám nevěděl, jak pojmenovat. Byl to jakýsi úšklebek velmi hořkého pobavení - a zůstal jen na chviličku, než jsem svou tvář znovu usměrnil více neutrálním směrem. Nechtěl jsem, aby se Alastor vyptával. A když se z toho příběhu vynechaly všechny části, o kterých jsem nechtěl mluvit, nezůstalo nakonec vlastně vážně jenom tohle? Vydal jsem se do světa jít si žít vlastní život. To odpovídalo realitě tak málo, až to bylo k pláči. Ale svůj příběh jsem tu Alastorovi vyprávět určitě nechtěl. "Dá se to tak říct," pokrčil jsem tedy mírně rameny a doufal, že téma minulosti je tím uzavřeno.
Na vajíčku nic moc zajímavého nebylo a zatímco jsem se ještě jednou krátce zamyslel nad tím, proč že ta skořápka byla prázdná, Alastor si vzpomněl na kožešinu, která už nepochybně uschla. Nemluvě o jahodníku! "Ah, nojo!" málem jsem se praštil tlapou do čela, ale odolal jsem. Jak se mi to mohlo vykouřit z hlavy tak rychle? "Měl bych-" Jenže tmavý vlk byl už o krok napřed a zmizel do svět nahoře, aby kožešinu donesl. "To nemusíš," ozval jsem se chabě, ale kdoví, jestli mě vůbec slyšel. Trochu jsem si povzdechl. Vzpamatuj se.
Netrvalo dlouho a Alastor byl zpět. Nesl nejen kamzičí kožich, ale i jahodníky. Neubránil jsem se vděčnému úsměvu. "Díky moc. Byl bych na to zapomněl," zamumlal jsem se zavrtěním hlavou. Raději jsem sebral usušené lístky ze země a strčil je do jedné z děr ve zdi. "Určitě," opáčil jsem a otočil se od bylinek zpátky na vlka, který právě skládal kožešinu přesně tam, kam jsem ji měl v plánu položit. Naklopil jsem hlavu mírně ke straně a popravdě jsem trochu žasnul. Tenhle vlk si uměl všímat věcí ve svém okolí. Bylinkář by z něj byl určitě dobrý, proletělo mi hlavou.
Otvíral jsem tlamu, abych mu poděkoval ještě jednou, ale nějak jsem úplně netušil, jak, aby to neznělo... pitomě. Takže jsem se nakonec prostě jen vrátil k jeho původní otázce. "Teď bude dobrý čas na to bylinky sbírat i sušit. Vlastně bych se do toho asi měl pustit," nějak moc dlouho už jsem se tu poflakoval. "Klidně se připoj, jestli chceš, ale chápu, jestli si radši chceš jít po svém." Třeba měl lepší věci na práci, než se zahazovat se mnou. I když by nepochybně byla příjemná změna mít pro jednou společnost a nemluvit si při sbírání jen sám pro sebe. Tak či tak, bylo na čase přestat dřepět pod zemí. "Asi je na čase se vrátit nahoru," protáhl jsem se a zamířil chodbou vzhůru. Jak to bude potom, to bylo na Alastorovi.

//les

101

Když do nory vstoupil Alastor, zdála se najednou jaksi menší. Asi to bylo i proto, že mě tmavší vlk o pěkný kus převyšoval. Ne, že by si otloukal hlavu o strop, ale měl k tomu o dost blíž, než já. Chvíli jsem zmlkl a nechal Alastora, ať se rozhlíží. Cítil jsem se z toho trochu... nesvůj. Nebyl k tomu žádný rozumný důvod, ale i tak jsem si nemohl pomoct. Asi jsem byl odsouzen k tomu se navždy cítit nepohodlně ve vlastní kůži.
"Sám? To ne," zakroutil jsem hlavou. Kdybych se snažil být v tomhle samouk, nejspíš bych dávno někoho zabil - pravděpodobně sebe, když bych se na sobě snažil otestovat nějaký rulík nebo něco. "Měl... Znal jsem dva vlky, co mě učili. Byli to dědeček s vnukem a všechno mi ukázali." Všechno. Netýkalo se to jen bylinek, ale to sem teď nepatřilo. Byl jsem rád, když se Alastor zeptal na zlaté vejce, protože bylo snazší odstrčit vzpomínky stranou, když jsem se soustředil na něco jinačího. "Právě že vůbec nic. Byla to jen prázdná skořápka. Divný, že? Co za ptáka by se vůbec obtěžovalo snášet vejce, v kterým nic není?" Ale tohle byla jen malá podivnost. Upřímně v porovnání s ostatními věcmi, co jsem viděl, bylo prázdné vejce skoro úplně normální.
Zdálo se, že se mu můj skromný příbytek líbí. Taky jsem se na moment pousmál. "Dík," broukl jsem. "Snažím se," pokrčil jsem pak rameny, protože co jiného vlastně kdokoliv z nás mohl dělat, než se snažit?