Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Orlí skály přes VVJ

Slézal jsem opatrně ze skal směrem k jezeru, které muselo být tím největším, jaké jsem kdy viděl - ale zároveň i tím nejpopulárnějším. Na straně, ze které jsem přišel, se zrovna pohybovalo větší množství vlků, což zapříčinilo, že mne návštěva jezera okamžitě přestala lákat. Neměl jsem velký zájem se pohybovat poblíž rodinky s vlčaty, kterou jsem nedaleko viděl nebo se zaplétat mezi ostatní, kteří se tu snažili přečkat horké dny a užít si konec léta. Raději jsem tedy prošel jen kolem a držel se dál od břehů. I tak to byla krásná podívaná. Rozlehlá vodní plocha skoro připomínala moře, i když ve srovnání s ním byla vlastně jen takovou kalužinkou.
Když se mi do cesty postavila řeka, vydal jsem se po jejím břehu směrem po proudu. Začal jsem se zvolna ztrácet v myšlenkách, které se teď stočily zpět k borůvkovému keři, který vyrostl odnikud a lístkům jitrocele, co se zjevily uprostřed zimy, zrovna když jich bylo potřeba. Náhody - jenže až příliš příhodné náhody. Proxima myslela, že jsem ty borůvky nechal vyrůst já. Ale... ale- Ve zvlněné hladině řeky jsem svůj odraz neviděl příliš jasně, ale že mé oči stále nesly narůžověle fialkovou barvu, o tom nebylo pochyb. Tak jak bych mohl ovládat rostliny? "Jenže pak je tu samozřejmě ještě ten daněk," zamumlal jsem si pro sebe a s potřesením hlavy jsem se vydal dál, stále zamyšlen.

//Medvědí jezírka přes Mahtaë jih

Proximě to sice trvalo déle, ale nakonec se také vydrápala nahoru. Odtamtud jsme měli dobrý rozhled a podle té hrubé mapky, kterou načrtla v lese, jsem soudil, že musíme být blízko místa, které hledáme. Nemýlil jsem se. Jen, co se trošku rozhlédla, bodla Proxima tlapou směrem k lesu pod divnou horou, který označila za domov. Zamával jsem lehce ocasem, koutky tlamy se mi na chvíli zvedly do mírného úsměvu, než se na mou tvář vrátil obvyklý neutrální výraz. "Fajn! Takže jsme to našli." I přes svou umírněnou reakci jsem měl skutečně radost. Teď už domů určitě trefí.
Když mi začala děkovat, máchl jsem jen tlapou. "Nic to nebylo, jen malá procházka." Ovšem kam se vydám, to jsem ještě rozhodnuté neměl. "Hm, nevím. Možná se podívám trochu po okolí, než půjdu domů," pokrčil jsem neurčitě rameny. Bylo tu celkem dost zajímavého, co by stálo za prozkoumání, ale chtělo se mi do toho hned teď? Vyrazím a uvidím, kam se dostanu.
"Čau," kývl jsem Proximě na rozloučenou, ale to už klusala dolů z kopce jako nějaké kůzle. Pro sebe jsem se znovu pousmál a zavrtěl si hlavou, než jsem také vyrazil dolů, směrem k velikému jezeru, které zářilo v údolí jako druhá obloha.

//Mahtaë přes VVJ

//Východní hvozd

Proxima nic neříkala, ale bylo vidno, že proti výšlapu do kopce neprotestuje. Pokývla se, usmála se a už si to mířila společně se mnou do kopce. Cesta nahoru byla poměrně křivolaká, ale ulevilo se mi, když jsem viděl, že půjde vylézt až nahoru, kde nám výhled nebudou blokovat stromy. To určitě hledání Borůvkového lesa usnadní. Aspoň jsem v to doufal.
Když jsem se zastavil na vrcholu, kde už čněla pouze holá skála a koruny stromů zůstaly pod námi, slunce už zapadalo. Stále ještě naštěstí poskytovalo dost světla, abychom mohli pohlédnout do kraje dole. Na severu se tyčila ta divná hora, teď mnohem blíž, než jsem ji kdy viděl. Dole v údolí se pak ve zlatém večerním světle lesklo obrovské jezero. "To je to, které jsi mi kreslila?" ukázal jsem tam tlapou a otočil se na Proximu. "Je ti z tohohle něco povědomé?" Lesů se kolem rozkládalo hodně. Také planin, šlo dohlédnout i na další hory a kopce. Někde tam mezi tím vším musel být Proximy domov, nebo domov její kamarádky, nebo co že jsme to vlastně hledali. Na dohled byla spousta míst, která jsem nikdy nenavštívil a která mě lákalo prozkoumat. Bylo to tady obří, a vyprahlá poušť bez života nebyla na dohled. Udělal jsem dobře, že jsem se tady usadil.

//Hadí ocas

Jestli Proxima za mými zády dál koulela očima nebo třeba vyplazovala jazyk, kysele se ksichtila nebo cokoliv podobného, nevěděl jsem o tom, protože jsem spíš koukal pod tlapy, abych si je na kamenech nezlámal. Terén tady nebyl úplně nejideálnější. Jen když jsem vlčici pokládal otázku, otočil jsem se na ni, abych mohl vidět její odpověď. Byl to trochu nezvyk, ale ne až takový. Monte toho taky už moc nenamluvil, když- Rychle jsem se otočil zase před sebe, aby vlčice v mojí tváři nezahlédla něco, co bych radši schoval. Jasně. Ale ona není jako on. Vypadá, že je normální, jen... nemluví. Nebo aspoň teď už nemluví.
Její kladnou odpověď jsem ještě postřehnout stihl. "Tak... to je dobrý," hlesl jsem nepříliš plodný přídavek do konverzace. Studna mých slov vyschla a vléct hovor sám kupředu už mi tolik nešlo. Jako mi to nešlo nikdy. Což pravděpodobně znamenalo, že padne trapné ticho, pokud něco nevymyslím. Poněkud zoufale jsem se rozhlížel po něčem, čeho bych se mohl chytit, ale tlachat o počasí se mi nechtělo, jen z té představy se mi dělalo na nic. Nic mě ale nenapadlo, takže jsem chvíli pokračoval mlčky. Šli jsme teď lesem, povrch zde byl hrbolatý, nerovný a složitý. Také se brzy začal zvedat do kopce. "Hej, to vypadá jako nějaká skála. Možná bude sahat až nad stromy... Tam odtud se můžem rozhlídnout a třeba bude hned ve všem větší jasno." Jen krátce jsem pohlédl na vlčici, než jsem se vydal do kopce.

//Orlí skály

//Klimbavý les

Nebyl jsem zvědavý na nějaké pubošské výlevy, ale Proximu to naštěstí rychle přešlo. Jedno zakoulení očima ji pravděpodobně uspokojilo, alespoň pro tuto chvíli. Jen pokývla a vypadalo to, že tím je pro ni celá věc uzavřená. Aspoň, že tak.
Borůvčí, které se objevilo z ničeho, mi byly záhadou. Nebylo to Proximino dílo, nebylo to ani moje dílo... Nebo jo? Zaváhal jsem nad tou myšlenkou, než jsem ji opatrně pro tu chvíli odsunul stranou. Kdybych dovedl něco takového, potom by to všechno měnilo, nebo snad ne? I proto jsem měl pocit, že je potřeba si dávat pozor. Okolo kouzel pokaždé opatrně. To je tenký led, zatřásl jsem hlavou. Zdejší vlčí populace mi na kouzlech přišla až moc závislá, ale mělo to svá využití. Nechal jsem si borůvkový keř k přemýšlení na později.
Vyrazili jsme s Proximou přes les, jen co jsem uklidil bylinky do úkrytu. To ji přimělo vykoktat další namáhavou otázku. "Mhm," zabručel jsem souhlasný zvuk. "Docela se jimi zabývám, a léčitelstvím a tak podobně. Tady jsem zatím neměl moc příležitostí to využít, což je asi dobře," usoudil jsem, "takže je zatím hlavně schraňuju a tak. Až se jednou hodit budou." Rozmluvil jsem se nějak nezvykle moc. Možná proto, že má společnice nemluvila prakticky vůbec. Zatímco jsme vstupovali do kamenitých skalnatých oblastí okolo lesa, natočil jsem k ní mírně hlavu, abych viděl, kdyby se mi snažila říct něco beze slov. "Zajímají tě takové věci?" Opatrně jsem kladl tlapy na kameny, bylo to tu trošku o tlamu.

//Východní hvozd

Proxima protočila oči, div jí nevypadly z hlavy. Zakabonil jsem se na ni. "Tak hele, nekoulej mi tady očima - já se ti snažím pomoct, jestli sis nevšimla, jen ti říkám, jak to je," odfrkl jsem si. "Nemůžeme obíhat každý z miliardy zdejších jezer." To musela přece vědět taky. Doufal jsem, že z kožichu vyklepe nějaké lepší eso, než bylo tohle. Naštěstí s něčím přišla. Divná hora byla dost dobrým orientačním bodem v krajině, rozhodně lepším, než jezero. Tam bych ji dovést mohl. "Tak jo. Aspoň to tady trochu víc prozkoumám," pokrčil jsem rameny, měl jsem původně v úmyslu jinou práci, ale co jsem mohl dělat?
Jenže mě zarazily borůvky. Proxima tvrdila, že ona je neudělala a tlapou namířila na mě. "Já?" povytáhl jsem obočí. "To těžko. Kdybych něco takového dovedl... to bych přece musel vědět, ne?" Zakroutil jsem hlavou a pro jistotu už se borůvek ani nedotkl, i když kdybych se z nich měl nějak magicky otrávit, už bylo asi stejně pozdě. "Raději půjdem," zavrtěl jsem hlavou, tady se začínaly dít divné věci, tak byl nejvyšší čas vypadnout. "Jen malý moment," dodal jsem ještě, posbíral bylinky z kamene a na chvíli s nimi zmizel v noře, abych je tam mohl uložit a nepřišly venku k úhoně. "Můžem," kývl jsem na Proximu, když jsem se navrátil na povrch. Den byl opět horký, slunce vytrvale pálilo a hádal jsem, že pro vlčici to asi nebude nejpříjemnější cestování, na druhou stranu jsme nemuseli spěchat. Doufal jsem, že už se jí špatně neudělá. Furt lepší, když půjdu s ní, než aby se tu motala sama, usoudil jsem a pomalu vykročil.

//Hadí ocas

Záhadné slovo, které mi vlčice s námahou sdělila, skutečně bylo jejím jménem. Proxima, zopakoval jsem si pro jistotu ještě jednou. Nerad bych to zapomněl... i když se to možná stane. Paměť na jména jsem neměl zrovna skvělou.
Zjistit, kde je onen bájný Borůvkový les nevypadalo zrovna jednoduše, protože poté, co se představila, už Proxima dál nemluvila. Jen se lehce zamračila a potom se zamyslela. Bezmyšlenkovitě jsem uždiboval borůvky a sledoval, jak maluje drápem v měkké lesní zemině nějaké klikyháky. Naklonil jsem se blíž a zamračil se nad tím. Kruh s vlnou uprostřed... "To by mohlo být jezero, ale těch je tady asi tak milion." Moc to nepomohlo. Jestli téhle zemi něco nechybělo, pak to byla voda. O řeku, potok či jezírko tu jeden zakopl skoro na každém kroku. Ne, že bych si stěžoval. Proxima ovšem pokračovala. Načrtla ještě cosi - a tohle bylo povědomé. "Hej. Není to ta divná hora na severu? Vypadá dost podobně. Nikdy jsem u ní nebyl, ale z některých míst je vidět už zdaleka. Jestli se potřebuješ dostat tam někam, tak by to snad nemělo být až tak těžké," usoudil jsem a utrhl si další borůvku. Borůvku-? Vycouval jsem z mohutného borůvčí a vytřeštil na něj oči. "Co to vlastně žeru, vždyť to tady nikdy nebylo?" Koukl jsem na borůvky, na Proximu, znovu na borůvky, znovu na Proximu. "To... ty?" Já to určitě nebyl. Buď Proxima... nebo mě pronásledovala ta neviditelná Sarumenská síla, která v zimě vypěstovala jitrocel pro Islin.

Koukala na mě, já zase na ni. Prostě jsme na sebe čučeli jako dvě telátka a nejspíš ani jeden z nás nevěděl, co si počít s tím druhým. Jen smůla, že zrovna já musel v téhle situaci být ten dospělák. Jupí. Alespoň jsem se jí představil a jakkoliv nepříjemné mi bylo to pošťuchování magií, zdálo se, že mi je aspoň vděčná za tu trochu pomoci, kterou jsem jí věnoval. To bylo aspoň něco.
No a pak... pak mě najednou přepadla neodolatelná chuť na borůvky. Z tlamy mi div že netekly sliny. Nevzpomínal jsem si, že bych kdy předtím borůvky tak strašně moc miloval, ale najednou jsem měl na chvíli pocit, že když je nedostanu, snad umřu. Zatímco jsem se snažil nemlaskat nahlas při představě modrých bobulek, ozval se od vlčice přiškrcený hlas. Našpicoval jsem k ní uši. S viditelnými obtížemi ze sebe vysoukala jediné slovo. Proxima? Sklonil jsem lehce hlavu. Na chvíli jsem na borůvky úplně zapomněl - pořád jsem si ještě ani neuvědomil, že stojím pomalu po kolena v borůvčí, které tu před pár chvílemi jistě nebylo. "To jsi ty? Proxima?" Znělo to jako jméno. "Těší mě," dodal jsem rychle. Připadal jsem si trochu, jako že našlapuji mezi vaječnými skořápkami. Třeba, když nic nepodělám, zase se rozmluví?
Nejlepším řešením mi stejně přišlo najít ten Borůvkový les, který po mně původně chtěla. "A... říkala jsi, že jsi z Borůvkového lesa? Ne, jen jsi ho hledala, vlastně," už se mi to v hlavě povážlivě pletlo. "Nepamatuješ si aspoň, jestli to je někde támhle u hor," kývl jsem hlavou k severu, který jsem zatím neprozkoumal, "nebo na jihu, jak je to červený jezero a tak?" hodil jsem hlavou na druhou stranu. Nevěděl jsem, jestli se mi chce jít na průzkumnou výpravu někam do háje, ale... bylo dost možné, že to jinak nepůjde. Nechtělo se mi vykopnout nedochůdče, co se před chvílí málem složilo a náhodně přestávalo mluvit, někam pryč samotné. Bezmyšlenkovitě jsem sklonil hlavu a utrhl si do tlamy pár borůvek. Jak jsem byl myšlenkami jinde, jejich přítomnost mi zatím pořád ještě nepřipadala nijak divná.

Když jsem se vracel, zdálo se mi, že slyším vlčici mluvit? Možná mi jen šumělo v uších soustředěním, abych si všechnu vodu z listu nenalil na nohy a nemusel jít k řece znovu, protože když jsem k ní došel, byla zase tichounká jako pěna. Skoro jsem si začínal myslet, že jsem možná já byl trochu moc dlouho na sluníčku a vlčice nikdy nemluvila. Ale to byla přece hloupost. Jo? Vrtalo mi to hlavou, ale bylo to asi zbytečné - bylinu na to, abych někoho donutil mluvit, jsem neznal a jestli šlo o něco v hlavě, s tím jsem zase pomoct neuměl. Radši jsem se soustředil na věci, se kterými jsem reálně něco udělat mohl. Položil jsem jí improvizovanou listovou misku k tlapám a počkal, až se napije. "Moc toho nezbylo, ale..." pokrčil jsem rameny, ale nezdálo se, že by to vlčici vadilo.
"Ehm, mimochodem jsem se asi nepředstavil. Jsem Regis." S mírným očekáváním jsem naklonil hlavu, že z ní třeba vypadne alespoň její jméno, ale místo toho se stalo něco jiného. Náhle jsem ucítil... něco. V první chvíli mě to polekalo, protože se mi tělem rozlil nečekaný pocit, který jako by nebyl můj. Až po pár vteřinách mi došlo, že musí vyzařovat z vlčice. Bylo to podobné, jako když se mi v emocích šťourala Islin. Tentokrát jsem pocítil vděk? Je tohle nějaké zvláštní díky? "Ummm, není zač? Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Ale, no, poslyš, byl bych radši, kdybys tohle nedělala. Aspoň ne bez varování, jo? Jsem na to trochu... háklivej," otřásl jsem se lehce rozmrzele, nelíbily se mi tyhle doteky magií ve vlastním nitru. Chápal jsem, že se snaží navázat kontakt svým způsobem, ale bylo mi to krajně proti srsti. Museli jsme případně najít nějaký jiný způsob komunikace.
A co teď s touhle nemluvnou vlčí slečnou vlastně mám dělat? Dal bych si borůvky, vytěsnila náhlá touha po sladkém ovoci všechny racionální myšlenky. Do tlamy se mi nahrnuly sliny. Co to se mnou bylo? "Kruci. V tomhle lese asi žádné borůvkové keře ani nejsou," zamrmlal jsem polohlasně, až mi skoro ani nedošlo, že mluvím nahlas a ne jen v duchu. Neklidně jsem se zasmál. "Teď mě ještě dvojnásob štve, že nevím, kde je ten Borůvkový les. Co bych dal za jednu hloupou borůvku." Zakručelo mi v žaludku a přivřel jsem oči. Na plátně zavřených víček jsem borůvčí přímo viděl. Pro tu chvíli jsem byl tedy slepý k tomu velice skutečnému, které mi začalo rašit kolem tlap.

//Kiërb přes Drsný zákrut

Cesta zpátky byla o poznání náročnější, protože jsem musel kráčet opatrně, abych všechnu vodu z lopuchu nevylil na zem. I když jsem měl gryf na to, jak ho v tlamě držet, aby z něj byl pěkný "košíček", stejně to nebylo jen tak. Když jsou tu všichni tak kouzelní, třeba by mi mohl někdo udělat jezírko přímo tady v lese. Nebo aspoň misku. Heron jednu misku měl, takový přenosný důlek, který prý podědil po dědečkovi nebo snad pradědečkovi... Netušil jsem, kdo ji vytvořil a Heron ani Monte taky ne. Ale už to bylo stejně jedno. Miska zůstala někde v propadlišti dějin. Mohl jsem jen doufat, že ještě někomu poslouží.
Opatrný krůček za opatrným krůčkem jsem se vracel k místě, kde jsem vlčici nechal. Napůl jsem čekal, že bude pryč, protože ten návrh s norou vypadal, že ji celkem vyděsil. Ale její hnědý kožich svítil mezi stromy. "Hmhmm hmhh," pokusil jsem se (marně) pronést, že nesu vodu. Jediné, čeho jsem docílil, bylo, že malý cákanec vyletěl na lesní půdu. Krucipísek. Došel jsem blíž k vlčici, opatrně jsem tlapou vyhrábl důlek a vmanévroval tam list i s vodou. Přitom jsem dalších pár trošek vycejpral, ale pár hltů snad ještě zbylo. Bylo to o dost méně praktické, než miska, ale co se dalo dělat? Nemohl jsem si moc vyskakovat. "Uh. Tady to je. Radši se napij hned, než se to všechno vsákne," oddechl jsem si, že se mi dílo jakž-takž podařilo.

//Klimbavý les přes Drsný zákrut

Vlčice nic nenamítala, ale ani nadále nemluvila. Proč tak najednou? Byl bych si myslel, že je němá, ale vzhledem k tomu, že se mnou doteď hovořila normálně, jsem tuhle teorii mohl zavrhnout. Jako by jí něco v hlavě najednou přeplo a už prostě neříkala ani ťuk. "Tak já jdu," řekl jsem trochu zaraženě a oběhl pro tu vodu, neboť na to reagovala celkem pozitivně. Aspoň mi to tak přišlo. Do nory se jí nechtělo, což jsem nicméně docela chápal. Pod zemí bude příjemněji, chládek a pohodlí, ale nemohla tušit, jestli nejsem ve skrytu duše nějaký sériový vrah, co sbírá vlčí kožešiny a dělá si náhrdelníky ze zubů...
Cestou přes les jsem si našel pořádně veliký list. Nosit vodu jen tak v tlamě po hrstkách jsem v plánu neměl a pít vodu s mýma žgryndama? Kdo by to chtěl? Měl jsem na to vlastní fígl, vyžadovalo to akorát dost soustředění a šikovnosti. Bylo to, jinými slovy, celkem otravné. Poskládal jsem ten obří lopuch, až jsem oba jeho konce držel v tlamě a vytvořila se z něj taková provizorní mistička. Opatrně jsem se naklonil nad vodu, nabral ji a jen doufal, že se list neprotrhne nebo se všechno hned nevyleje. Nebylo to ideální. Vody se tam nedalo nabrat zrovna mnoho a když nebudu našlapovat opatrně, všechno vycejprám, než se k ní vrátím zpět. Tak je asi na čase našlapovat zlehka.

//zpátky

Vlčice vypadala už celkem v pohodě, ale koukala na mě pořád jaksi vyplašeně. Rozhodně vyplašeněji, než předtím, když jsme spolu mluvili, ale na tom ostatně nemuselo být vůbec nic divného. S kým by to nezamávalo, když se právě málem složil? Taky už se mi to stalo. Nic příjemného. Trpělivě jsem čekal, až mi odpoví na moje otázky. Nejprve pokývala hlavou, pak následovalo jen... ticho. Položila se na zem a upírala zkoumavý pohled za moje záda. Ohlédl jsem se tím směrem, ale nespatřil jsem nic zvláštního, jen bylinky, které pořád ležely na kameni. "Řekl bych, že je nebudeš potřebovat, jestli ti vážně je líp," řekl jsem. Ničemu jinému jsem se moc nedivil, ale její mlčení mě mírně mátlo. "Měla by ses ale napít, a zůstat hezky ve stínu," zvedl jsem letmo pohled k obloze, kde horké slunce šplhalo k poledni. Všechny kaluže, které v lese možná vznikly po bouřce, už musely být dávno vysušené, ale to nebyl až takový problém. Řeka nebyla daleko. "Jestli tu počkáš, zajdu pro vodu, hned budu zpátky," nabídl jsem se a špicoval uši, jestli vlčice něco řekne nebo se rozhodla, že odteď se se mnou nebaví. "A kdyby ti byl pořád moc hic, tamhle je nora, kde bude nejspíš příjemněji. Chládek." Trochu jsem se poušklíbl nad vlastními slovy: "Ale je mi jasný, jak to zní, takže chápu, když se ti tam nebude chtít. Stín by měl stačit," pokrčil jsem rameny a už už jsem se pomalu otáčel k odchodu k řece, jen jsem ještě čekal, jestli nebude mít vlčice (aha, že já jí taky neřekl svoje jméno?) nějaké námitky. Nejlépe slovní, protože to divné ticho bylo... divné.

//Kierb přes Drsný zákrut

Vlčice dál zírala do prázdna. Zdálo se, že mě vůbec nevnímá. Zdálo se zcela nevyhnutelné, že mi tady omdlí, takže jsem zamířil k ní, aby si aspoň tak moc nenabila, až půjde k zemi. Co s ní, to jsem mínil řešit hned poté. Nutno ale podotknout, že nejsem žádný jasnovidec. Jakkoliv jistý jsem si byl dalším vývojem událostí, nakonec k tomu nedošlo. Vlčice si kecla na zadek, když už jsem byl téměř u ní a nepřátelsky na mě vycenila tesáky. Tohle gesto víc vysvětlení nepotřebovalo. Dej si vodjezd, obejdo. "Vou, hele, tohle není nutný," otočil jsem uši lehce dozadu a hbitě ukročil zase zpátky, protože jsem nechtěl okusit její zoubky na svém čenichu. Zas tak moc jsem jí to ale nevyčítal. Vlci se občas chovali různě, když jim bylo blbě. "Netřeba mi trhat čenich, chci ti jen pomoct. Už to je lepší? Zamotala se ti hlava?" vyzvídal jsem a s čelem lehce zkrabatělým zkoumal vlčici od hlavy až k patě. Vypadala najednou zase živě, nepřítomný výraz jí z očí zmizel. To bude tím vedrem. S vlky to pěkně mává. Kdoví, jak dlouho se grilovala na sluníčku? Teď vypadala celkem v pohodě, ale možná by nebylo od věci ji na chvíli odklidit do chládku v noře. A donést trochu vody. Zatím jsem ale vyčkával, co poví.

Pokušení zakoulet očima nad ignorantským přístupem místních vlků k bylinkářství jsem odolal pouze s vypětím vůle. Konec konců, tahle vlčice byla spíš ještě taková dorostenka a pochyboval jsem, že místní rodiče se obtěžovali své ratolesti v oblasti léčitelství poučit byť i jen trošku. Nikdo to tu příliš neřešil, všichni spoléhali na magii. Snad se mi to povedlo trošku změnit alespoň u Mabel a Alastora. "No, není to obyčejný plevel, ale léčivé bylinky. Můžou být dost užitečné. Dají se použít proti různým neduhům a nemocem, proto je sbírám - kdyby byly někdy potřeba," objasnil jsem aspoň ve zkratce, abych viděl, co na to vlčice poví.
Řekl jsem jí, že cestu do Borůvkového lesa neznám, tudíž v jejím hledání jsem jí bohužel naprosto nemohl být nápomocen. Jenže to bylo, jako bych mluvil do stromu. Od vlčice nepřišla žádná reakce. Otočil jsem se zpátky k ní. Tentokrát nebylo pochyb, že má v očích cosi zvláštního - chvíli zírala do nikam, potom usilovně mrkala. Nemohl jsem říct, že bych z toho měl zrovna skvělý pocit. A jéje. "Je ti dobře? Sedni si, než to s tebou sekne," vyhrkl jsem, protože mi přišlo, že právě k tomu se schyluje. Radši jsem udělal dlouhý krok dopředu v naději, že ji v případě nouze stačím chytit, než se složí k zemi a rozbije si hlavu.

Vlčice zřejmě nemohla pochopit, proč by se někdo v tak horkém večeru, jako byl ten dnešní, chtěl věnovat nějaké aktivitě. Pokrčil jsem rameny. "Vedro mi nevadí, naopak mi celkem vyhovuje," střihl jsem velikými ušisky. Někdy jsem zapomínal, že ostatní si v teplém počasí nelibují stejně, jako já. Zdejší léto mi přišlo zcela ideální. Příjemné slunce a teplo, ale nikde žádná nudná, krutá poušť... alespoň ne tady kolem. Dál na jihu, to byla otázka, kterou jsem neplánoval jít okamžitě prozkoumávat. "A mám tady práci," kývl jsem hlavou k bylinkám na kameni, které jsem mezitím čenichem shrabal hezky na roztříděné hromádky. Vypadaly už pěkně usušeně, slunce se o to postaralo rychle.
Zajímalo mě, kde by se asi tak mohla pohybovat kámoška téhle mladé vlčice, ale její odpověď mi příliš nepomohla. "Borůvky, hm? Tak to nevím. Takový les jsem asi ještě nepotkal," pokrčil jsem znovu rameny. Nic mi to neříkalo a usoudil jsem, že místo plné borůvek bych si zapamatoval. Pokud to nebyl úmyslně matoucí název, ovšem. "Zas tak moc to kolem neznám," dodal jsem ještě, na nějaký zevrubný průzkum okolí pořád ještě nedošlo.