Příspěvky uživatele

< návrat zpět

205 (48)
Loterie 79 (4/5)

Tonres tedy na poslání věřil. Dobře. Aspoň jsem nevypadal před ním jako blázen. No, aspoň ne v tomhle ohledu. A snad jsem ani neudělal tak strašný dojem, vzhledem k tomu, že mě ochotně vedl do smečkového úkrytu a nadále mě ujišťoval, že vůbec nejdu nevhod. "Dobře, dobře, hádám, že kdybyste mě tady nechtěli, poznal bych to," pokrčil jsem rameny a nechal se provést lesem, protože jsem se vážně toužil ohřát.
V úkrytu bylo příjemně, jen jsem tam byl pořád dost strnulý. Nechtěl jsem tu nic rozbít ani rozházet. Odjakživa jsem se v podobných situacích cítil jako slon v porcelánu. Tonres nicméně procházel úkrytem s naprostou lehkostí a zahrnul mě spoustou dárků, které jsem ani nečekal. "Jestli to takhle vypadá, když jste nepřipravení, trochu se bojím, co mě čeká příště. Měl bych si přivést mulu nebo něco?" zeptal jsem se napůl žertem, ale napůl jsem se vážně trochu obával, aby mi nechtěli darovat půlku losa nebo něco podobného. "Ještě jednou děkuju. Je to... vážně víc, než na co jsem zvyklý."
Rozložil jsem před sebou bylinky, které jsem jim donesl a Tonres se pozastavil nad jahodníkem. Zdálo se, že ten zajímal hodně vlků - i Alastor a Juniper o něm chtěli slyšet. "Většina vlků z něj zná jen jahody, ale listy můžou být taky užitečné. Když se z nich udělá odvar, je dobrý pro udržení a podporu zdraví těla celkově. Může pomoct i při různých zánětech v těle nebo při pokaženém trávení," vysvětlil jsem s pohledem na ty nenápadně vyhlížející lístky. "Když se přimíchá ještě borůvčí, šípek a listy maliníku s ostružiníkem, dá se z toho připravit dobrý zdravý čaj. Takhle v zimě je to ideální, bohužel jsem neměl šanci všechny rostliny sehnat," dodal jsem poněkud omluvně, ale informace to i tak byla dobrá a třeba poslouží na příští rok.

204 (47)
Loterie 73 (3/5)
//Kopretinka přes Sarumen

Problém jménem miska zůstával stále nevyřešený, mohl jsem jen doufat, že se mi někdy v budoucnu podaří ji sehnat. Prozatím jsem se neuchýlil k tomu, abych o ni šel prosit některého z těch místních bájných bohů, ale kdoví, jak daleko to zajde?
Pokýval jsem hlavou. Ano, štěstí jsem měl. Velké štěstí. Škoda, že nakonec vypršelo... "To ano. Nejspíš je to nějaké moje poslání v životě, pokud tedy takové věci doopravdy existují," pokrčil jsem rameny. Nebyl jsem si jistý, jestli má život nějaký smysl nebo se tady prostě všichni bezpředmětně plácáme a snažíme protloukat tak, abychom se za sebe na smrtelné posteli nemuseli příliš stydět. Každopádně bylinkářství bylo věcí, pro kterou jsem se dokázal nadchnout úplně ze všeho nejvíc.
Mlhy, která nás zahalila v lese, jsem se už nelekl. Víc mi vadila ta změť pachů všude kolem. Tonres se rozpovídal o tom, jak je zima plná práce a návštěvníků a že má Maple opravdu plné tlapky. "Asi dává smysl, že se v zimě každý hrne do smečky. Vlkům začnou omrzat čumáky a hned si vzpomenou, že chtějí někde bydlet... Um, fakt nejdu nevhod?" ujišťoval jsem se, cítil jsem se teď nejen neklidně, ale i trochu blbě, že si ubírám pro sebe pozornost, která by třeba mohla být potřeba jinde. Na druhou stranu, přišel jsem jim vypomoci svým vlastním způsobem.
Tonres mě každopádně zavedl až ke skále, kolem které byl klid a i v jeskyni panovalo ticho a prázdno. To byla úleva. Rozhodně tu bylo teplo a příjemně. S vděkem jsem pokývl a usadil se na zem, zatímco se Tonres vydal štrachat kolem. Seděl jsem, jako bych spolkl rovný klacek a dával si zatracený pozor, abych tady nepřelomil ani větvičku a neposunul ani kožešinku. Pravděpodobně se nikdy nebudu v úkrytu žádné smečky cítit jako doma. Teplo a sucho jsem si ale užíval plnými doušky. Pomalu jsem z brašničky vytahal svazečky heřmánku, jahodníku, pelyňku a trochu březové kůry a rozložil je před sebe.
Chvíli jsem seděl jen pod dohledem nehybné sochy, než se ze stínů vynořil Tonres s kožešinou a kusem masa. Snad mě chtěl těmi dary zavalit? "Ne, to- děkuju, nemuselo to být obojí," vykoktal jsem zaraženě. Dobromyslnost místních vlků byla taky něčím, na co jsem si musel zvykat. Ale v tomhle případě to bylo vždycky příjemné překvapení. "Díky moc, tohle se určitě bude hodit," opakoval jsem znovu, když jsem si prohlížel kožešinu. Vůně masa mě šimrala v čenichu. Div, že jsem neslintal. Nejdřív jsem ale ukázal tlapou na bylinky rozložené přede mnou. "Tyhle jsem přinesl. Heřmánek, jahodník, pelyněk a bříza. Příští rok snad nasbírám širší paletu druhů," nakrčil jsem trochu čelo, určitě to chtělo větší rozmanitost, ale říkal jsem si, že na svůj první rok zde jsem si vlastně nevedl tak špatně. "Čím chceš začít?"

Loterie 69 (4/5)

Tonres neprotestoval, z čehož jsem soudil, že smečka zřejmě nehladoví a nevadí jim obětovat kus žvance pro potulného samotáře, jakým jsem byl já. Nebo byl možná jen Tonres takovým vlkem, který by vám klidně věnoval poslední kost a sám pošel hlady, vzhledem k tomu, že se mi za chvíli pokoušel věnovat svůj vlastní klobouk. Možná to něco vypovídalo i o mém charakteru, protože já bych svoji brašničku třeba v životě nikomu takhle nenabízel.
"Možná se to nakonec naučím sám," zasmál jsem se, i když trochu hořce. Kdybych věděl, že je tak těžké misku sehnat, dával bych lepší pozor na tu, kterou jsme měli kdysi dávno s Montem. Jenže tehdy jsem měl spoustu jiných starostí a miska prostě zmizela v propadlišti dějin.
"To je," kývl jsem, byla to dle mého skromného názoru ta úplně nejlepší věc, jakou jsem kdy měl. "Pobere toho docela hodně, i když se nezdá," střihl jsem hrdě ušima, jako bych ji vlastnoručně vyrobil a nedostal ji od ducha svého učitele.
Za tu návštěvu úkrytu jsem byl skutečně vděčný. Počasí bylo mrazivé a vlezlé a já na to nebyl úplně stavěný. K nějakému povídání nad bylinkami bude stokrát příjemnější zalézt si do tepla. Ochotně jsem Tonrese následoval. "Když jsem byl mladší, potkal jsem starého bylinkáře, od kterého jsem se učil. Tedy, od něj a jeho... vnuka," neubránil jsem se bodnutí u srdce u přímé vzpomínky na Monteho a na ty nejlepší časy mého života, které jsem s ním a Heronem v kopcích prožil. "Ti mě naučili skoro všechno, co znám. Tam, kde jsem se narodil, moc zeleně nebylo, takže mě to přirozeně zajímalo," shrnul jsem to nějak ve stručnosti. Nebyl to aspoň z mého pohledu nijak moc zajímavý příběh.
Sotva jsme však vyrazili na území smečky, připomněl jsem si, proč z toho mám vždy tak nepříjemné pocity. Bezpočet vlčích pachů mi dolehl k čenichu a okamžitě mě znervózněl. Tak trochu jsem se schovával za Tonresovu huňatou oháňku a snažil se zároveň tvářit, jako že přesně to nedělám. "Dneska je tu živo, huh," nadhodil jsem s dosti křečovitým uchechtnutím, které muselo plně prozrazovat, že i přes falešně ledabylý tón s takovými velkými skupinami vážně nejsem v pohodě.

//Skalisko přes Sarumen

Loterie 68 (3/5)

Vlk se zajímal, co bych za svoje rostlinky chtěl. Pokrčil jsem rameny. "O tom jsem se vlastně s Maple ještě nebavil," ta poslední várka byla vlastně díkem za pomoc během loňské zimy. "Ale nejsem náročný. Vždycky se hodí něco k jídlu nebo nějaký kus pěkné kožešiny," střihl jsem ušima, bylo mi jasné, že ani smečka si během zimy nemůže moc vyskakovat a tak bylo vlastně na nich, co mohli a byli ochotni postrádat.
Tonres mě nicméně uvedl do rozpaků všemi těmi úklonkami a uctivými osloveními. Netušil jsem, co si s tím počít. Měl bych ho napodobit? Akorát bych ze sebe udělal hlupáka. Ne, v tomhle jsem neuměl chodit. Kdyby tu byl můj bratr, určitě by rozhazoval poklony na všechny straně a obratně se přizpůsobil vlkově mluvě, ale já... já to neuměl. Naštěstí jsme se přes to brzy přenesli, stačilo ještě zahuhlat cosi nesrozumitelného na jeho prohlášení, že to on je z nás dvou ten více potěšený a mohl jsem se zase držet něčeho, co jsem znal a ovládal.
"To bude lepší," kývl jsem, jaro a léto byly nejvytíženější období na sběr. Tehdy by se pomocné tlapky hodily. Teď by se mi ze všeho nejvíc hodila ta zatrolená miska - to by byla úplně ta nejlepší odměna za všechno, ale Tonres taky nevěděl. Země zázraků a kvůli blbé misce aby se tu jeden stavěl na hlavu, nadával jsem v duchu a nechápavě sledoval Tonresovo další počínání. "Uhm- klobouk...?" Nechápal jsem, proč mi nabízí místo misky svůj klobouk a přemýšlel jsem, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Přece jsem tohle s sebou nemohl nosit?
Až po chvíli se mi rozsvítilo. Ani jsem mu neřekl, na co tu misku potřebuju. "Aha, jasně, děkuju, určitě se hodí, ale já tu misku potřebuju na vodu. Na výluhy a tak. Předpokládám, že z toho klobouku by všechna vytekla a že se s ním asi nechceš úplně rozloučit," objasnil jsem, v čem je problém. Sklouzl jsem přitom ke svému naučenému tykání, aniž bych si to uvědomil. Natočil jsem se bokem, aby byla líp vidět brašnička, ve které jsem měl také všechno bezpečně uloženo: "Na sbírání už mám tohle."
Tonres souhlasil, že by se rád poučil o tom, co jsem jim přinesl a vznesl rovnou skvělý návrh. "To by bylo skvělé," vydechl jsem s možná až příliš otevřenou vděčností, ale vyhlídka na to, že se chvíli ohřeju, přebíjela i nervozitu z toho, že bych měl znovu vkročit do úkrytu smečky. "Pokud to nevadí, šel bych rád. Tam to vysvětlování bude určitě příjemnější," zamával jsem ocasem. Potřeboval jsem se vůbec spřátelovat s dalšími smečkami, když jsem měl tady Sarumenské? Nikdo určitě nemohl být lepší, než tihle vlci.

Loterie 67 (2/5)

Mohutný vlk naštěstí reagoval v poklidu, vlastně velice zdvořile. „No, nejspíš ano. Chtěl jsem jen smečce na zimu zase předat pár bylinek,“ vysvětlil jsem svůj záměr. Sotva jsem se ale představil, vlk se zatvářil zvláštně. Jak se dal do řeči, překvapením se mi tlama mírně pootevřela. Pořád jsem se ještě snažil přenést přes oslovení „drahý pane Regisi“, když se huňáč dostal na konec věty a zdálo se, že se ode mne čeká nějaká mozková aktivita. „Oh- huh- vážně?“ vykoktal jsem ze sebe a rychle zamrkal ve snaze opět naskočit do proudu konverzace. „Totiž... Ano, s Maple jsem se už párkrát potkal,“ doplnil jsem dosti očividný fakt. Pak jsem radši sklapl a nechal mluvit jeho. Evidentně mu to šlo mnohem lépe, než mně. Minimálně tolik nezakopával o vlastní slova.
Představil se jako Tonres a když mi vysekl poklonu, už jsem pomalu nevěděl, co mám dělat. Nervózně jsem se ošil a přešlápl. Neočekával jsem tolik... uctivosti a cítil jsem se v přítomnosti vlka s téměř královským vystupováním jako obyčejný venkovský balík, který vychování neprobral, co by se za drápek vešlo. „Tě-těší mě,“ čím víc nepatřičně jsem se cítil, tím horší byla moje mluva. Ale musel jsem se nějak sebrat. Prozatím jsem se prezentoval jako léčitel s nenapravitelným poškozením mozku. Samozřejmě zrovna, když jsem se nejvíc chtěl blýsknout a ukázat.
Naštěstí se řeč stáčela na bezpečnější půdu. „Um, totiž, teď v zimě té pomoci zase tolik třeba není. To spíš zjara, až začnou pučet první bylinky a bude potřeba je sbírat a sušit,“ objasnil jsem a můj šílený tep se pozvolna uklidňoval, když jsem konečně mohl mluvit o věcech, které znám a kterými si jsem jistý. „Leda byste uměl vyrobit misku nebo znal někoho, kdo to dovede? To by mi totiž pomohlo hodně,“ nadhodil jsem s nadějí, ale ne zrovna velkou. Zdálo se, že to tu nedokáže snad nikdo. „Ale o bylinkách vám něco říct můžu,“ dodal jsem rychle, aby si nemyslel, že se ho snažím zbavit. Vůbec ne! Jenom mě hrozně rozhodil, ale doufal jsem, že teď budu mít šanci to napravit. „Jak jsem říkal, nějaké nesu smečce, takže vám je můžu ukázat klidně hned, jestli chcete?“

Loterie 65 (5/5)
//Tenebrae

Byl jsem rád, že nechávám řeku za sebou. Od vody táhl nepříjemný chlad, ještě horší, než všude kolem. Zima ještě nebyla ani zdaleka za námi a já už snil o teplém letním slunci, ve kterém mi nebude profukovat kožich a omrzat velká ušiska. Všechna ta pouštní výbava mého těla byla v těchto podmínkách absolutně k ničemu, ba ještě na obtíž. Asi jsem si svým způsobem už zvykl, ale byly věci, na které se zvyknout prostě nedalo, ať se jeden snažil, jak chtěl. A věci, které se nedaly změnit. Třeba to, odkud jeden pochází, i když by na to nejradši zapomněl.
Blížil jsem se k lesu. Tedy snad. Z mlhy přede mnou začínala nejasně vystupovat temná silueta, kterou jsem Sarumenskému hvozdu přisuzoval. Mezi stromy snad bude trochu příjemněji, i když jsem musel přiznat, že jsem byl jako vždycky z cesty na území dost nervózní. Věděl jsem, že mě neroztrhají na cucky, samozřejmě, ale...
Jenže než jsem vůbec došel do lesa, spatřil jsem opodál vlka, který šmejdil kolem hranic. Chvíli jsem ho pozoroval. Na hlavě měl divnou věc a byl urostlý a huňatý jako medvěd. Co to tady je ve vodě, že tu ti vlci tak rostou? nechápal jsem, v životě jsem snad nebyl v takovém obklopení svalnatých samců, jako tady na Galliree. Ne, že bych si stěžoval.
"Hm-hm," odkašlal jsem si lehce, abych upozornil na svou přítomnost, když jsem se rozhodl zamířit za ním. Buď to byl někdo ze Sarumenských, nebo nějaký lotr, co se jim chystal vybílit spíž. Třeba bych od Maple dostal zlatou hvězdičku, kdybych ho vyhnal? Ale spíš to vypadalo, že by se mnou vytřel podlahu a sarumenští by si z mého kožichu mohli akorát udělat pěknou rohožku. "Zdravím. Jsem na cestě do Sarumenské smečky, ale jak vás tady tak vidím, asi nemusím až na samotné území?" protáhl jsem do otázky a soudil, že ten vlk skutečně ze smečky je. Když jsem přišel blíž, byl z něj les cítit skoro nezaměnitelně. "Jsem Regis. Něco jako... um, výpomocný bylinkář?" Netušil jsem, co vlastně pro smečku jsem. Přátelský soused, možná.

Loterie 64 (4/5)
//Klimbavý les přes Travnatý oceán

Sotva jsem vyšel z lesa, poznal jsem, jaká je opravdu mlha. Bylo to v kombinaci s mrazem hodně vlezlé počasí a viditelnost stála za starou bačkoru. Ideální počasí na to si něco zlomit, mrmlal jsem si v duchu, otrávený tou hloupou zimou, ale co se dalo dělat? Mohl jsem to takhle odkládat věčně. Kdyby to nebylo počasí, bylo by to něco jiného. Lepší se tam vydat rovnou a doufat, že se nestanu kostkou ledu, než tam dorazím. Snad by si mě sarumenští rozmrazili, přinejhorším. Propracovával jsem se dál a dál, kupředu sněhem, ve kterém začínalo být náročnější chodit. Když už nic, aspoň jsem se zahřál. Trochu jsem se bál, že v mlze zabloudím, ale cesta ode mně do lesa byla naštěstí poměrně jednoduchá. Když jsem dorazil k řece, věděl jsem, že jdu správně. Jen překonat ji přes spadlý strom byl docela adrenalin. Nepřestával jsem do něj zatínat drápy, dokud jsem nebyl bezpečně na druhé straně. Černá ledová voda dole jako by přímo prahla po tom zmocnit se mého slabého smrtelného těla- Dobře, to jsem si možná nalhával. Každopádně jsem byl na správné cestě.

//Kopretinová louka

Loterie 63 (3/5)

Zamručel jsem tak nějak neurčitě na jeho poznámku o mrazu. Jistě si s ním poradí o dost lépe, než já. To ale byla poměrně nízká laťka k překonání. Rozhlížel jsem se kolem, ale les byl stále klidný, i když v novém ránu mnohem zamlženější než dřív. Asi ne úplně ideální počasí na výlet do Sarumenu, ale nemohl jsem to odkládat věčně. "Nemyslet, ale ideálně na to být připraven," pokrčil jsem rameny. Neužírat se každou vteřinu obavami byla jedna věc, nepochybně velmi rozumná, ale být připravený na nečekané bylo také velmi rozumné. Nejednomu vlkovi to už zachránilo krk. Včetně mě.
Corvus mou činnost shrnul velice stručně a znělo to tak... no, znělo mi to zvláštně, když to takhle řekl. Jako bych byl nějaký místní dobrotivý dědeček. Což jsem nebyl. Na druhou stranu na tom, co řekl, nebylo nejspíš nic nepravdivého. "Asi... jo? Většinou hledám tedy spíš oboustrannou spolupráci, no. Byl jsem na jihu v Sarumenu, s tamní smečkou docela vycházím. Tamtím směrem," kývl jsem tam, kde jsem si myslel, že leží Warisův les, dříve les Vyšinutého maniaka, "dřív byla smečka s nějakým šílencem, který mě tam vážně nechtěl, ale teď se tam usadil jeden můj známý, takže jemu taky rád vypomůžu. No a pak jsem narazil ještě na jednu smečku, někde támhle severně, ale tam prý už svou léčitelku mají." A to bylo zatím všechno. Upřímně to prozatím bohatě stačilo. Gallirea byla moc velká na to, než abych ji mohl pořád celou obíhat. Rozumnější snad bude poučit místní obyvatelstvo, aby si časem dokázalo pomoci samo.
Corvus nicméně nevypadal, že se zdrží. Už byl jednou tlapou na odchodu od chvíle, co jsme vlezli do nory a teď už se to zřejmě rozhodl dál neodkládat. Kývl jsem hlavou. "Fajn. Tak hodně štěstí na cestách," rozloučil jsem se s ním a než jsem se nadál, byl jsem opět sám. "Tak jo. Zpátky do práce, kůže líná," zakoulel jsem očima. Slezl jsem do úkrytu, abych si doplnil zásobu bylinek v brašničce a pak už jsem se vypravil zase z lesa ven. Směr Sarumen.

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Loterie 51 (1/5)
//úkryt

Corvus tak nějak přijal mé vysvětlení, jak jsem se vlastně dostal k bylinkaření. Těšil jsem se, že si chvíli oddechnu v úkrytu, už jsem toho měl za poslední dobu taky docela hodně, ale černému vlkovi pobyt v mojí noře evidentně nedělal moc dobře. Proto jsme se tam ani déle nezdržovali. Nevypadalo to, že by se měl každou chvíli zhroutit, ale i tak jsem to raději nechtěl pokoušet. "Nevypadá to, že by dál sněžilo," řekl jsem, sotva jsem vykoukl nahoru. "Jen dost mrzne." Byla totiž hluboká noc a mráz pěkně štípal a zalézal mezi polštářky tlap. Vzduch byl ale čerstvý, tady ho to dráždit jistě nemohlo.
"No, pokud se chceš vydat dál, držet tě nebudu. Měl jsem v plánu ještě navštívit nedalekou smečku, které vypomáhám," řekl jsem mu, i když to nebylo něco, co by úplně extrémně spěchalo. Co se týkalo mého vytížení, to bylo různé. Popravdě ale nebylo příliš velké, alespoň zatím ne. "To záleží. Prozatím jsem tu vlkům vypomáhal jen s menšími věcmi, ale také jsem ještě neobešel všechny smečky a nedal jim o sobě vědět. Když se něco hodně pokazí, stejně to je většinou naprosto nečekané," povzdechl jsem si - bylo ale dobré být připraven. "Snažím se hodně pohybovat po okolí, abych měl šanci na někoho narazit." Zastavil jsem se kousek od úkrytu a nasál do čenichu pachy studené noci.

196 (39)
Loterie 42 (2/5)

Nepovažoval jsem svoji cestu k bylinkářství za nic příliš zvláštního, ale Corvus se z nějakého důvodu tvářil jaksi zaraženě. "No, víceméně?" protáhl jsem, protože jsem nechápal, co nechápe. "Ne úplně sami od sebe, ale projevil jsem zájem a zdržoval jsem se tou dobou poblíž, takže to přišlo tak nějak... přirozeně," pokrčil jsem mírně rameny, opravdu v tom nic komplikovaného nebylo.
Sotva jsme vlezli do nory, Corvus začal krčit čenich. Zavětřil jsem taky. Cítil jsem jen mísící se vůně usušených bylinek, suché kůry, hlíny a trochu taky kamzičí kožešiny, na které jsem seděl. Nic víc. Černý vlk se ale šklebil, jako kdyby vlezl do nějakého trolího doupěte a brzo jsem se dozvěděl proč. Ze všech těch věcí to byly zrovna bylinky, které mu vadily. "Oh?" protáhl jsem. "Jsi alergik? Promiň, asi jsem tě měl varovat," potřásl jsem hlavou, pylu tu asi zrovna moc nelétalo a většina nasušených částí ani nebyly květy, ale Corvus mohl být citlivý na něco jiného.
"Tak to bude asi lepší vzít to zpátky na vzduch," povzdechl jsem si a pokoušel se maskovat svoji rozmrzelost, protože jsem se těšil, že se konečně ohřeju. Nechtělo se mi zpátky do toho nečasu, i když se možná s novým dnem počasí umoudří. Jenže zdraví bylo vždycky přednější a aby tady Corvus dostal nějaký astmatický záchvat... to fakt nebylo třeba. "Tak jo, třeba si vzpomenu, kde je ta druhá nora," zvedl jsem se z kožešiny kamzíka a zamířil zase ven. To je strašný, jak se jeden nalítá, než umře.

//les

195 (38)
Loterie 31 (1/5)
//Klimbavý les

Vlk se přiznal, že mu více vyhovují pohostinnější místa. Komu by se taky líbilo v pustině? Ani já tam nechtěl zpátky a to jsem se v jedné narodil, měla by to být má přirozenost. Většinu mých ostatních slov černý vlk zkrátka odkýval - chápal, že smečky nejsou pro každého i to, že si vzájemně věříme na úrovni obyčejných kolemjdoucích. Stejně jsem si ho ale pouštěl do úkrytu. Proč? No, už to asi bylo moje životní poslání, že? Bylo jednodušší někoho uchránit před rýmou, než ji potom léčit.
"Potkal jsem vlky, kteří se tím zabývali," odpověděl jsem, zatímco jsem ho provedl lesem a potom krátkou chodbou dolů do šera nory. Pro dva vlky tu bylo místa dost. Jen mě mrzelo, že po Wist tu není vidu ani slechu. Někam se nejspíš vytratila. "Tak jsem se od nich začal učit. Zajímal jsem se o rostliny, protože doma jsme zeleně moc neměli a přišlo mi fascinující, co všechno dokážou. Přišlo to ke mně tak nějak samo," pokrčil jsem rameny a usadil se ve svém koutě na kamzičí kožešině. "Vítej v mém skromném příbytku," přejel jsem noru pohledem a usoudil, že tu není až takový bordel, abych se musel stydět.

Pokrčil jsem rameny. "Vždycky se můžou upíchnout do hor nebo někam do tajgy, tam jsou aspoň stromy a nějaká zeleň. Mě by na zimu do pouště už nikdo nedostal," nakrčil jsem znechuceně čenich. Kdybych už v životě nemusel vidět jediný kaktus, byl bych šťastný vlk. Jen kdyby se třeba trocha toho pouštního tepla dala schovat na zimu. To bych bral.
"Někdo radši žije na cestách," pokrčil jsem rameny, bylo to asi docela přirozené, ale i když já měl toulavé tlapy, stejně jsem se rád někam vracel a měl místo, které jsem mohl nazývat svým vlastním.
"No, to si osobně brát nemusíš, říkám to každýmu," informoval jsem Corvuse a zamířil už pomalu ke své noře. Usoudil jsem, že vlk asi není úplný psychopat a že si ho můžu k sobě pustit. Ostatně jsem se ho nebál. "Teď jsem tě potkal, takže asi do té míry," pronesl jsem suše, "což je hádám oboustranné, ale nemá cenu, abychom tady oba mrzli. Krom toho zahrávat si s léčiteli je docela nebezpečná věc," dodal jsem, jako takové přátelské varování, kdyby ho přece jen popadaly nějaké pochybné myšlenky. "Nikdy nevíš, kdy ti pomstychtivý bylinkář může podstrčit něco, po čem skončíš v křečích s tlamou u huby. Což ti pochopitelně nehrozí, pokud neprovedeš něco obzvlášť neodpustitelného." S těmito slovy jsem přibrzdil u svého stromu a s lehkým bodnutím smutku si uvědomil, že srnčí lebka, kterou jsem tu chtěl pověsit, zůstala u Warise doma. "Tak. Tady to je," ukázal jsem na vstup mezi kořeny a sám hned vklouzl dovnitř.

//Apatyka

Představa vlka s několikametrovou srstí byla přinejmenším úsměvná. Trochu jsem se tomu uchechtl. "Teď si libují jen ti praví seveřani, my ostatní se můžeme akorát klepat zimou s nudlí u nosu," povzdechl jsem si, takový Waristood teď byl vysmátý v té své krásné jeskyni, se svým krásným kožichem-
Potřásl jsem hlavou a vrátil se do reality. "Tak. Mám tu nedaleko noru. Takové léčitelské doupě," prozradil jsem černému nepřímo něco víc o sobě. "Pro vlka bez smečky skoro nutnost, řekl bych." Asi byl taky tulák. Zřejmě to z nás činilo podivíny. Ale jeden nenadělá nic s tím, čím je.
Vlk se představil jako Corvus a přemítal, jak přežít vánici. "Měl jsem namířeno do nory, takže se můžeš připojit, když slibíš, že tam nic nerozbiješ." Postávat tu venku si říkalo o nějaké pěkné nachlazení. "Případně můžeme najít jiné místo, je tu spousta zákoutí, ale nora je asi největší," usoudil jsem, mačkat se ve stromové dutině mohlo být jistě velice romantické, ale ne s úplným cizincem.

Bylo to asi přibližně tak, jak jsem předpokládal. Vlk se zde schovával před nepřízní počasí, která zuřila všude kolem. I když byly větve stromů holé, protože lesík se skládal z listnáčů a ničeho jiného, vítr se alespoň trošku lámal o kmeny a tohle odporné počasí se zde rozhodně dalo snášet lépe. "To se ti nedivím, teď je to tam venku pomalu o život," otřásl jsem se. Vlk aspoň vypadal, že jeho kožich je o něco hustší, než ten můj, který každý závan větru hned prorazil a profoukl.
Černý se domníval, že mě sem dovedlo to samé, co jeho. Zavrtěl jsem hlavou. "Já tady bydlím," opáčil jsem a přejel pohledem po okolí, které už mi bylo tak milé a dobře známé. "Ne úplně oficiálně, ale..." Škubl jsem rameny. Les jsem neznačkoval, protože mi nevadilo, když tudy ostatní chodili a popravdě bylo trochu šílené, aby si jeden vlk, sám samotinký, dělal nároky na celý les. "Jsem Regis," představil jsem se černému a otřepal si sníh ze zad.

Loterie 1 (1/5)

Zvědavě jsem si prohlížel ozdobený stromek a přemítal, kdo to asi tak mohl udělat, když jsem nedaleko zaslechl nějaké zahuhlání. Nepostřehl jsem, co ten hlas říkal, ale otočil jsem po něm hlavu a spatřil černého vlka, který si to ke mně našlapoval čerstvou sněhovou nadílkou. Jeho kožich tu byl jako pěst na oko a přímo zářil do dálky. "Čau," oplatil jsem mu jeho strohý pozdrav s jistou zvědavostí v hlase. Hledal něco? Jen procházel? Otázky, otázky. Snad alespoň některé z nich se dočkají svých odpovědí.
Otřepal jsem si ze zad sníh a lépe nově příchozícho přeběhl pohledem. Obličej měl poměrně zjizvený, ale momentálně to nevypadalo, že by sem přicházel s úmyslem rváče. "Co tě sem přívádí?" zeptal jsem se. Vyhánět jsem ho nemohl, přísně vzato to ani nebyl můj les, ale stejně mě zajímalo, co ho sem zaválo. Možná skutečně ta vánice - mezi stromy přece jen bylo mnohem příjemněji.