Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (2/3)
//Rozkvetlé louky

Kopýtka jsem obezřetně pokládal do trávy. Celá ta situace byla podezřelá, hlavně to, že Šelma v mé hlavě chtěla také pomáhat, ale necítil jsem žádné známky nebezpečí. Nebyla to past. Začínal jsem si tím být jistý. Mladá daněla mne následovala a hlavu nesla výše a výše, jak jsme se blížili pachu zbytku stáda. Jakmile jsme vstoupili pod stromy, zafrkala, zastřihala ušima a popoběhla kupředu. Tady už to poznávala. Zaváhala, otočila se na mne, ale já jí jen čenichem pokynul, aby běžela. Učinila tak, radostně poskočila a odhopkala mezi stromy. Rád bych se k ní přidal, ale tohle nebylo mé stádo. Nebyl jsem tu vítán. Alespoň jsem si do tlamy utrhl trs čerstvé trávy- Ne, tohle už znovu ne, koukej to vyplivnout, ozvala se Šelma. Nespokojeně jsem dupl. Měl jsem hlad! Ale cítil jsem, jak se to opět děje, jak Šelma přebírá kontrolu. Dal jsem se na útěk, ale před tím, co jsem měl uvnitř, jsem utéct nemohl a jak se mé tělo měnilo, ani to dost dobře nešlo.

Když jsem se změnil zpátky, škobrtal jsem a málem spadl na čumák, avšak ustál jsem to. Otevřel jsem tlamu a vyplivl z ní trs napůl rozžvýkané trávy. "Bleh," odfrkl jsem si a uložil se do listí, protože jsem se po té proměně taky cítil napůl rozžvýkaný. Přesto jsem byl potěšen. Podařilo se mi přeměnit tam i zpátky docela bez problémů. Že bych tomu přicházel na kloub?
Chvíli jsem ležel se zavřenýma očima a nabíral zpět síly. Nechal jsem tělo odpočinout, bylo náročné na sebe vzít cizí podobu. Podzimní listí se kolem mne snášelo k zemi a občas bylo slyšet žuchnutí i něčeho dalšího. Co to je, to jsem zjistil, až když jedna ta věc dopadla těsně vedle mne. "Kaštan," podivil jsem se, tlapou si ho přitáhl a vyloupl ho z ostnaté tobolky, ve které se schovával. Byl mi celkem k ničemu, ale byl takový pěkný, lesklý, hladký... Možná jsem v sobě kromě daňka měl i straku, protože pro podobné věci jsem měl slabost. V úkrytu na ně bylo místa dost. Strčil jsem si kaštan do brašničky k lískovým oříškům a ještě chvíli odpočíval, než jsem se zvedl a vypravil se zase dál.

//Bukový sráz přes Mahtaë jih

3. Vykonat dobrý skutek pomocí magie.
//Zrcadlové hory přes Mahtaë

Překročil jsem řeku a octl se na louce, kde momentálně odkvétala skutečně hojnost květinových druhů. Rozhlížel jsem se po nich, zkoumal je a viděl, že kdybych sem přišel dřív, mohl jsem si natrhat pár kousků, které jsem v noře ještě neměl. Ah, škoda. Musel jsem si to zapsat za uši pro příští rok... pokud budu mít takové štěstí, abych si to zapamatoval. Nebylo by to poprvé, co jsem nalezl podobné místo, jen abych ho pak už nikdy znovu neviděl.
Ušel jsem od řeky jen pár metrů, když jsem zaslechl zvláštní zvuk. Volání nebo nářek nějakého kopytníka. Znělo docela zoufale. Zavětřil jsem a uši mi vylítly nahoru. Daňci? Spíš jeden daněk - docela mladý, jak se ukázalo, když jsem se pořádně rozhlédl a spatřil rezavé tělo, jak zmateně pobíhá sem a tam po druhém břehu řeky. Žádné další jsem tu neviděl. "Hej, klid," zavolal jsem na zvíře bez přemýšlení, což ho kupodivu vůbec neuklidnilo. Strnulo na místě, duplo třesoucí se nožkou a vyplašeně na mě zíralo obrovskýma očima. Nechali ho tady, když přelézali řeku? Proč by se tenhleten ale bál přes řeku? No, možná byl prostě jen trochu jiný, co? Třeba si ani nikdo nevšiml, že chybí. Povzdechl jsem si. Ve vlčí formě jsem mu pomoct nemohl... a možná bylo na čase zkusit trochu ovládnout tu druhou věc. Když je jeden daňkodlak, měl by to asi ovládat. Zhluboka jsem se nadechl, ale to už jsem cítil, jak mé tělo mění tvar, nohy se protahují, tlapky se mění na kopýtka. Bylo to mnohem snazší, než jsem čekal a stačil jsem jen zadoufat, že moje brašnička je dost magická na to, aby tohle přežila, než jsem byl zase jednou někým jiným.

Zatřásl jsem hlavou a začenichal. Kde jsem to zase byl? Tohle nebylo mé místo, nikde nebylo ani stopy po mém stádu - ale hned jsem věděl, proč tu jsem. Mladá daněla stála na druhém břehu řeky a stoupal z ní pach strachu a zmatení. Také neměla své stádo a poulila na mne svá veliká kukadla. Cítil jsem, že Šelma v mé hlavě chce, abych jí pomohl. To bylo divné. Měla to být nějaká past? Větřil jsem, ale necítil jsem kolem žádné další šelmy. Jen tu mladou danělu, tu, která se ztratila a sama si netroufla do proudu. Konejšivě jsem zabručel a sám vkročil do vody. Proud nebyl prudký, i ona jej zvládne překonat, i přesto, že byla unavená, boky se jí leskly potem a kopýtka se jí vratce třásla. Pojď, pobízel jsem ji veškerou svou řečí těla. Pojď, není se čeho bát. Vezmu tě k ostatním.
Nejprve mi nevěřila. Nebyl jsem její stádo - a byl jsem divný, věděl jsem to, i když jsem nedovedl úplně pochopit, co mě činilo tolik odlišným od ostatních. Nejspíš za to mohla Šelma v mé hlavě, se kterou jsem však dnes poprvé byl v souladu. Jakkoliv nepřirozené to bylo. Znovu jsem na mladou zamručel a ona se odhodlala vstoupit za mnou do proudu. Zastavila jen tak dlouho, aby mne očichala a zmateně stáhla uši vzad. Frkla, očichala tu věc na mém boku a frkla znovu, nespokojeně - ta věc smrděla Šelmou, to jsem cítil i já, ale uvnitř nebylo nic zlého, uvnitř voněla jídlem a zdravím. Pochybovačně na mě pohlédla, ale já jí nedal čas o tom uvažovat. Důkladně jsem ji postrčil čumákem a vyrazil poklusem směrem k lesu. Tam odtamtud se nesl ten správný pach, pach stáda - tam jsme se museli dostat, a potěšilo mě, když jsem viděl, že je už mnohem klidnější. Ať jsem byl cizí a divný, nebo ne, byl jsem někdo jejího druhu, někdo, kdo jí přišel na pomoc.

//Kaštanový les

//Asgaar přes Vyhlídku

Kdybych se mohl potit, určitě by ze mě lilo, ale naštěstí jsem tuhle schopnost neměl. Vyškrábal jsem se po horské stezce tak vysoko, že už jsem si mohl být jistý, že nejsem na území smečky a potom jsem se důkladně otřepal od hlavy po špičku ocasu. Jako bych se právě vynořil z jezera - což se nestalo, ale uplaval jsem z nepříjemné situace. "Ty tvoje metafory jsou horší a horší," zamrmlal jsem si pod vousy. "Je to vůbec metafora?" zeptal jsem se nikoho a tak mi nikdo neodpověděl. To je jedno. Když jsem tady sám, může to být cokoliv. Teď bych měl raději koukat, abych se co nejrychleji vrátil za Wist. Aby se o mě nebála.
Nezalézal jsem daleko do hor, jen, co jsem překonal dostatečnou vzdálenost od smečky, zamířil jsem spíš do nižších poloh a potom se nechal vést řekou. Kam, to nebylo úplně jasné. Nejspíš prostě do dalšího lesa. Do nějakého, kde budu mít snad větší úspěch.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Vlk si evidentně myslel, že jsem debilní. No super. Měl jsem prostě odejít a doufat, že si toho nikdo nevšimne. "Vidět? Jasně. Že tu sídlí smečka jsem ale neviděl a když jsem to ucítil, přišlo mi, že je pozdě se jen tak vypařit. Měl jsem za to, že je slušnost dát o sobě aspoň vědět, když jeden vkročí na smečkové území." Přesně kvůli tomuhle se mi ze smeček dělalo na nic, když už jsem se v nějaké octl. Samá pravidla a zásady zdvořilosti a každá smečka to měla nějak jinak... bleh, dejte mi svátek.
Měsíčník se představil jako Sionn a byl to samozřejmě rovnou alfa. Jen jsem kývl, jako že mě taky těší (asi) a všiml si, kam se dívá. Vzápětí na mou brašničku i upozornil. V první chvíli mi ale vůbec nedošlo, co že to vlastně říká. "Cože? Pravě? Jakože- ah." Proč moje první myšlenka byla, že "list" považuje za nějakou iluzi nebo co? "Ne, není to... doopravdy list. Vlastně to není ani ozdoba. Je to brašnička," objasnil jsem s těžko skrývanou hrdostí, protože moje brašnička byla super a boží a nejlepší věc, kterou jsem vlastnil. Čenichem jsem nadzvedl onen nepravý list, aby Sionn viděl, že se dovnitř dají strkat věci, ale zase jsem ho nechal rychle spadnout. Ne, že bych tam měl až takový borčus, momentálně tam bylo jen pár lískových oříšků, ale nějak jsem nechtěl, aby tam nakukoval.
Sionn na mě koukal všelijak. Upřímně to byla svým způsobem úleva - alfy na mě tak většinou koukaly, kdoví proč, a jen to činilo z Maple ještě větší zázrak a výjimku. Odolal jsem pokušení protočit oči, když i on zmínil magické léčení. Aspoň tu měli i normální léčitelku, takže byli zařízení lépe, než - aspoň podle Alastorových informací - většina Gallirei. "Chápu. V tom případě se nejspíš odporoučím, ať už vás dál neokrádám o čas," kývl jsem a už jsem se viděl, jak odtud pádím pryč, když Sionn ještě cosi dodal. Což... mohlo možná fungovat. Třeba. Zaváhal jsem, ale vlk se mnou jednal vlastně dost slušně a snad jsem se nemusel obávat, že by mi šli vypálit les a sežrat daňky. Jasně, tvůj les a tvoje daňky, ozval se v mé hlavě uštěpačný hlásek, který jsem rázem přehlušil tím, který existoval ve světě mimo můj mozek: "Není to daleko, eeehm... na jih od močálů a třešňového hájku, v ohybu velké řeky. Ne ten remízek s divočáky, ale hned vedle. Voní to tam po meduňce, to léčitelka určitě pozná," a jestli ne, pak by si tak neměla říkat, nedodal jsem nahlas.
"Jestli bude někdo chtít přijít, rád se o svoje znalosti podělím. Ale teď už bych měl vážně jít," vybreptl jsem, chtěl jsem prostě už vypadnout. Být volný. "Díky za váš čas, nashle," dodal jsem, abych dostál zdvořilosti, a začal se drát zase zpátky do kopce, odkud jsem přišel, aby mě ani nemusel vyprovázet kolem hranic.

//Zrcadlové hory přes Vyhlídku

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Netrvalo příliš dlouho, než se z lesa někdo vynořil a namířil si to přímo ke mně. Huňatý černobílý vlk se nesl s jistotou a i jeho pach naznačoval, že se jedná o někoho vysoko postaveného. Na krku se mu houpal měsíc - což možná zní, jako bych cestou sem olizoval ropuchy, ale je to jen čistá pravda. Nevyhlížel naštěstí příliš nepřátelsky, přinejmenším se mě snad v dalších vteřinách nechystal vynést z území v zubech. Trochu jsem se uvolnil, ale ne úplně. Bylo nejspíš mým údělem se do smrti cítit na území smeček nepatřičně a nepříjemně. Věděl jsem, že sem nepatřím.
"Zdravím," oplatil jsem mu pohled a mírně mu pokynul hlavou. Sdělil mi, že tohle je území Asgaarské smečky, což mi nic neříkalo. Nebyla to ta Borůvková, kterou hledala Proxima a kromě Sarumenské jsem už další neznal. "Jsem Regis a, hm, vlastně jsem sem zabloudil trochu omylem, když jsem slézal hory," kývl jsem hlavou za sebe, kde se zvedal kopec postupně přecházející ve skály. "Takže vás nemíním dlouho zdržovat." Přešlápl jsem a málem se v tu chvíli rozhodl, že se na to vykašlu. Jak to říct, abych nezněl jako pitomec nebo podomní prodejce? Nebuď srab. "Ale vlastně... no, přebývám v lese nedaleko a rád bych udržoval se smečkami v okolí dobré vztahy. Věnuju se léčitelství a doslechl jsem se, že to je ve zdejších krajích trochu nedostatková profese, tak- Chci říct, že kdyby se vaší smečce někdy hodily bylinky nebo léčitelské služby, mohli bychom se na tom domluvit." Fajn. To nevyšlo zrovna nejlépe, kostrbatější to už být asi nemohlo. Proč se slova, jakmile jsem se je pokusil vypustit nahlas z tlamy, kroutila z dosahu jako kluzcí hadi? Ale řekl jsem, co jsem říct chtěl, jestli mě teď vykopne, aspoň se budu moct utěšovat tím, že jsem to zkusil.

//Vyhlídka

Sestupoval jsem dolů do lesa, který se zdál být jaksi drsnějšího rázu, ale doufal jsem, že třeba alespoň nějaký šípkový keř by tam k nalezení byl. Nemohl jsem se přece k Wist vrátit jen s hrstkou lískových oříšků. To by byla dost bídná oslava našeho setkání. Jenže čím níže jsem šel, tím jistější jsem si byl, že nejdu vstříc bohatství lesních plodů, ale spíš pěknému průšvihu. Vzduch byl plný vlčích pachů, výrazných a zřetelných. Smečkových, jinými slovy. Zastavil jsem se dole pod skálou a zhluboka si povzdechl. Paráda. Mohl jsem se zkusit ještě vytratit a doufat, že si mě nikdo nevšimne, ovšem tím by to celé mohlo být jen horší. Mohli by si myslet, že tu nějaký cizinec vyváděl kdoví co a nestál jsem o to, být pronásledován na samý kraj země.
Zaklonil jsem proto hlavu a nechal rozeznít své nepříliš melodické vytí. Stál jsem na samém okraji lesa, svah, ze kterého jsem slezl, těsně za zády. Nemuselo by to být tak zlé, uvažoval jsem. Mohl bych jim nabídnout něco podobného, jako v Sarumenu, když už jsem tady. Pokud budou teda podobní, jako v Sarumenu... Z vlastních zkušeností jsem soudil, že alfa Mabel (Maple? Zapamatuju si to někdy?) je spíš výjimkou. Ale uvidíme. Snad budou aspoň natolik slušní, aby mi nevyprášili kožich.

//Zrcadlové jeskyně přes Zrcadlové hory

Jen, co jsem vylezl ven, přes čenich mě praštil poryv studeného větru. Rozhodně byl o poznání chladnější, než včera. Kolem se prohnal oblak zlatého listí. Některé lístky se zasekly mezi kamením a skalami, jiné se nechaly unášet větrem až kdoví kam. Lehce jsem se otřásl a načechral si srst, jak nejvíc to šlo, aby mě trochu solidněji chránila před tím fukejřem. Přesto jsem šplhal výš a výš. Chtěl jsem se pořádně rozhlédnout. Byla to jiná hora, než na kterou jsem lezl s Proxi (aspoň jsem si to myslel, tlapu do ohně bych za to nedal), ale určitě nabídne slušný rozhled po kraji. Nepletl jsem se. Když jsem dosáhl vrcholu, spatřil jsem, že dole pode mnou se rozkládají rozlehlé hvozdy. Také tam byla země rozervaná širokou zubatou průrvou, která vypadala dost nebezpečně. Pokud se ale nepoženu jako blbec, spadnout bych do ní neměl a lesy snad budou na podzimní plody dost bohaté, abych sehnal to, co jsem chtěl. Začal jsem sestupovat dolů.

//Asgaar

Spal jsem jako špalek přes celou noc až do rána. Nebylo se asi čemu divit. Organismus vyčerpá prožít tolik hrůzy, co jsem zažil včera já - co na to, že skutečné nebezpečí mi hrozilo jen mezi medvědy. Bylo prakticky zázrakem, že se mi povedlo uniknout bez úhony. Dalším milosrdenstvím se stal fakt, že se mi v noci vyhýbaly sny. Kdyby se mi nějaké zdály, nepochybně by obsahovaly medvědy, netopýry a krvelačné příšery, kterých jsem se bál jako malý a které se za denního světla zdály směšné a nerealistické, ale v noci... jo, v noci věci nabývaly úplně jiný rozměr. Jen nad ránem se mi zdálo, že poblíž někdo mluví, ale než jsem se probral, už jsem byl sám. Nejspíš jsem byl sám celou dobu.
Skutečně jsem se probral až ráno. Venku bylo stále ještě šero, jak už to tak u podzimních rán bývá, ale nedalo se pochybovat o tom, že už je nový den. Důkladně jsem se protáhl a s úlevou shledal, že mi kožich přes noc celkem pěkně vyschnul. Snad si Wist nedělá starosti, povzdechl jsem si, ale ještě jsem neměl všechno, co jsem chtěl přinést. Měl bych se do toho opřít. A tak jsem vyrazil ven, zpět do hor.

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

4. V libovolné jeskyni se nechat vystrašit něčím zcela banálním.
//Zrcadlové hory

Vešel jsem dovnitř. Nemusel jsem se krčit ani nijak prosmýkávat, vchod byl veliký a prostor za ním ještě větší. Jeskyně byla dost velká... "I pro medvěda," dokončil jsem myšlenku nahlas a poněkud nervózně se zasmál. Už dost, už toho nech. Žádní medvědi tu nejsou. Tam u jezírek museli být všichni z celého kraje. Přesto jsem obezřetně zavětřil a našpicoval uši. Nic. "Tak vidíš. Jde se dovnitř," dodával jsem sám sobě odvahy a vkročil do temnoty. "Není se vůbec čehoááááÁÁÁ!" Temnota byla najednou živá. Plná pohybu a šumu. Cosi teplého a měkkého mě praštilo do tváře (medvědí pracka), něco se mi zamotalo do kožichu. Všude okolo mě bylo jen plácání křídel a drobná tělíčka. Trvalo mi snad jen dvě vteřiny si uvědomit, co to je, ale byly to strašné dvě vteřiny.
"Vy KRETÉNI!" zařval jsem z plných plic za hejnem netopýrů, které se prohnalo kolem a zmizelo do podzimní noci venku. I ten z mé srsti se vymotal ven. Vůbec je nezajímalo, že mi málem přivodili srdeční zástavu. Praštil jsem sebou ke stěně jeskyně a schoval si hlavu mezi přední tlapy. Zhluboka jsem dýchal a musel počítat daleko přes stovku, než jsem se konečně uklidnil. Tak fajn. Fajn. S dneškem končím. Dnešek je prostě den na odpis. Ráno bude zase líp. Stejně jsem ale ležel ještě hodně, hodně dlouho, než se mi konečně podařilo usnout.

//Mahtaë

Vzal jsem to kolem řeky svižným poklusem, jen ne tak rychle, abych potmě do něčeho narazil nebo zakopl a ztrapnil se ještě víc, i kdyby jen sám před sebou. Pro jeden den už bylo potupy až dost. Alespoň jsem si to myslel. S navlhlým kožichem mi pořád byla zima, ale během se mi aspoň trochu rozproudila krev. Krajina se navíc stávala hornatější a kopcovitější, což mi dávalo slušnou naději, že najdu nějakou skulinu, ve které si lehnu do závětří a počkám na ráno v úkrytu. Aspoň dostanu šanci uschnout a třeba ani nechytnu rýmu. Snad.
V kopcích - spíš horách, mám-li nazývat věci pravým jménem - jsem zpomalil. Šance, že se nejen ztrapním, ale i zmrzačím nebo zabiju, začínaly narůstat a tak jsem dával větší pozor na cestu. Škvír a skulin jsem míjel dost, ale žádná se mi příliš nezamlouvala. Až po delší chůzi jsem spatřil cosi, co vypadalo slibně. Velký vchod do ještě větší jeskyně.

//Zrcadlové jeskyně

8. Bát se vlastního stínu - 3 posty (3/3)

Dopadl jsem na zem a zakryl si oči tlapami. Nechtěl jsem vidět vlastní smrt, jak ze mě medvěd všechno nejdřív vytahá a potom to spolyká, až ze mě zbude jen pár rezavých chlupů a možná brašnička, pokud ji tedy medvěd neslupne také. Ležel jsem a klepal se stejnou měrou zimou jako strachem a čekal na ránu, která nepřicházela. Pomalu jsem otevřel oko a zvedl hlavu. Nic. Žádný medvěd v dohledu. Rozhlédl jsem se- "Ah!" nadskočil jsem, když jsem znovu spatřil ten pohyb vedle sebe, ale tentokrát mi došlo, co to je. Když se tak stalo, byl jsem moc rád, že tu jsem sám, protože bych se hanbou nejraději propadl do země. "Tvůj stín," řekl jsem sám sobě nahlas. "Tvůj vlastní stín, idiote. Fakt hrdina," zakroutil jsem hlavou. Nejraději bych si nakopal. Tohle jsem doopravdy mohl udělat jenom já. Zhluboka jsem se nadechl, vydechl, snažil jsem se dostat nervy pod kontrolu a tentokrát pořádně, ne jen tak povrchově, jako předtím. Když moji sebekontrolu dokázal zbořit můj vlastní stín ve svitu měsíce, něco bylo špatně. S mokrým kožichem mi v podzimní noci byla zima a chtěl jsem zmizet z místa vlastní potupy. Poklusem jsem se vydal dál.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

8. Bát se vlastního stínu - 3 posty (2/3)

Ztráta pevné země pod nohama mě zaskočila a tak jsem na chvíli celý zajel pod vodu. Znovu jsem chtěl vykřiknout a jen jsem si nabral plnou tlamu řeky. Sakra, sakra, já věděl, že nevyváznu tak snadno, plácal jsem se v proudu a konečně nahmatal pod tlapami pevné dno. Odrazil jsem se k hladině a plaval ke břehu, ale nevěděl jsem, jestli je bezpečné vylézt. Očima jsem hledal tmavý kožich grizzlyho, ale ve své panice jsem je viděl úplně všude. Tam! Ne, jen balvan. Tamhle! Ne, jen stíny ve křoví...
Dosáhl jsem břehu a okamžitě se rozklepal jako ratlík. Otřepal jsem se tak důkladně, jak jsem jen dokázal, pohled mi však stále těkal sem a tam a čenich se mi chvěl jako králíkovi v zelném poli. Neviděl, necítil ani neslyšel jsem žádné známky medvědí přítomnosti. Dokud jsem se nepohnul. Potom jsem to koutkem oka spatřil znovu. Plíživý pohyb, tak blízko, těsně vedle mně. "Ne!" vyjekl jsem a vrhl se k zemi. Ve své panice bych přísahal, že jsem viděl otevřenou medvědí tlamu, jak se na mě řítí ze tmy.

8. Bát se vlastního stínu - 3 posty (1/3)
//Medvědí jezírka

Až teprve u řeky jsem se konečně zastavil a popadal dech. "Do háje," vydechl jsem a přidal pro dobrou míru ještě pár peprnějších výrazů, než se mi podařilo konečně dostat nervy trochu pod kontrolu. Srdce mi pořád ještě divoce bušilo, ale i tak jsem pocítil touhu zaklonit hlavu k obloze a zasmát se hezky od plic. Můj mozek zřejmě nemohl uvěřit tomu, že jsem stále naživu. Nedivil jsem se mu, přišlo mi to skoro jako zázrak. Jen, co se mi přestaly klepat nohy, přešel jsem blíž k vodě a začal ze sebe omývat bahno. Nelezl jsem do řeky celý, nehodlal jsem se vykoupat, voda bude už pěkně ledová a noc taky nebyla zrovna dvakrát hřejivá. Co se mi nepovede omýt, to holt bude muset opadat.
Noc byla zatažená, ale po chvíli mraky odpluly a vykoukl měsíc. Jeho svit cosi odhalil. Cosi... co se plížilo vedle mě! Medvěd, ach ano, samozřejmě, pronásledoval mě sem od jezírek! Vydal jsem jakési přidušené zaskřeknutí a uskočil stranou. Ano, uhodli jste - přímo do řeky, které jsem se tolik chtěl vyhnout.

5. Spadnout do bláta u Medvědích jezírek a předstírat, že jsi medvěd a přidat se ke skupině medvědů - 2 posty (2/2)

Medvěd zafuněl, zkoumal mě svýma malýma pichlavýma očkama, ale nakonec se rozhodl, že mu asi nestojím za námahu. Otočil se zpět k jezeru. Zhluboka jsem si vydechl... a ucítil jsem, jak něco dýchá na záda mě. Pomaličku, polehoučku jsem pootočil hlavu a spatřil dalšího medvěda, ještě macatějšího, než toho prvního, jak stojí za mnou a očichává mne. Měl zjizvený čenich a otrhané ucho. Pravý válečný veterán. "Mruuuu, brrruuum," loudil jsem ze sebe nepřirozené zvuky, které spíš zněly, jako bych trpěl trávicími potížemi. Zdálo se ale, že to na medvědy zabírá. Tenhle se však rozhodl mě asi aspoň trochu usměrnit. Možná jsem mu připadal jako nějaké zdeformované medvídě? Tak či tak, strčil do mě čenichem, až jsem se znovu vykotil do bahna. Srdce mi v hrudi divoce mlátilo, čekal jsem, že mě začne rvát na kusy, ale nestalo se tak. Odešel ode mne.
Ale zdálo se, že zajímám další a další medvědy. "Brrr, hrruumh, bruuubruuum," mručel jsem dál, jsem medvěd, jsem sakra kruci medvěd, vidíte, brum brum, tak mě nechte projít, jo, mumlal jsem si v duchu mantru a procházel mezi medvědí skupinou. Nechal jsem se očuchávat, postrkovat, dokonce jsem si nechal od mladého medvěda ukázat obrovskou rybu, kterou chytil. "Brruuu," zahučel jsem co nejvíc uznale a pokýval horlivě hlavou. Na chvíli jsem byl právoplatným medvědem. Aspoň dokud jsem se nedostal do bezpečné vzdálenosti. Snad bezpečné. Rozhodně byla dost bezpečná na to, abych vzal nohy na ramena a dal se na úprk tak rychle, co mi nohy stačily.

//Mahtaë jih

5. Spadnout do bláta u Medvědích jezírek a předstírat, že jsi medvěd a přidat se ke skupině medvědů - 2 posty (1/2)
//Esíčka přes Středozemku

Dorazil jsem až k jezírkům, která jsem nejspíš ještě nenavštívil. Hned se mi ale zježil hřbet, když vítr zavál správným směrem a já ucítil ten nezaměnitelný smrad. Medvědi! Ano, byli tu. Museli zde lovit ryby, snažit se ještě nabrat před zimou tukové zásoby. Takže rychle pryč, a hlavně nenápadně. Přikrčil jsem se k zemi a začal se plížit křovím a rákosím na břehu jednoho z jezírek. Ouha. Země tu byla mnohem měkčí, než jsem předpokládal, a taky mnohem kluzčí. Tlapy se mi rozjely v blátě, které bylo zvláštně cítit snad jakýmisi minerály - těmi jsem byl vzápětí cítit i já, když jsem se v bahně rozplácl a obalil se jím snad od hlavy k patě. "Kur-"
Nedostal jsem šanci svou nadávku dokončit, protože jsem spatřil cosi, co mi vzalo řeč. Medvědí zadek, přímo přede mnou, jen za tenoučkou stěnou rákosí. Málem jsem se v tu chvíli podělal. Co teď? Začal jsem se sbírat na nohy, ale medvěd mé čvachtání v bahně zaslechl. Otočil po mě svoji obrovskou hlavu a zíral. Možná nevěděl, co jsem. Nevypadal jsem moc jako vlk, nejspíš už jsem jako vlk ani nesmrděl. "Brum," vyrazil jsem ze sebe svým nejhlubším hlasem, protože to bylo jediné, co mě napadlo. Grizzly velikosti mladého bizona naklonil hlavu ke straně. "Brrrruuum," zopakoval jsem a zapotácel se co možná nejvíc po medvědím způsobu.