Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po jídle hned svět vypadal veseleji, přestože stále ležel pod hlubokou sněhovou pokrývkou. Možná jsem si to jen nalhával, ale zdálo se mi, že možná ty nejkrutější mrazy trochu polevují. Že bychom se blížili konci zimy? Nechtěl jsem si dělat přehnané naděje, ale trošce toho doufání jsem se neubránil.
Morghana tvrdila, že to už dělala stokrát, i když její dodatek mě úplně neuklidňoval. Co to přesně mělo znamenat? "Kolika chudákům jsi přitom opálila půlku kožichu?" zajímalo mě, ale už jsem byl vlastně napůl rozhodnutý, že jí to dovolím. Co už? Aspoň to nebyla magie na čtení myšlenek nebo pohrávání si s emocemi... Na to bych se jako pokusný králík už nenabízel. Tohle mě ale celkem zajímalo. Chtěl jsem vědět, jaké to má výsledky.
"Nejsem baba, jen chci nejdřív vědět, komu se svěřuju do tlap," odfrkl jsem si a překvapeně zamrkal, když jsem oheň spatřil dokonce i na jejím jazyku. "Já se většinou věnuju léčitelství pomocí bylinek, s ohněm úplně kámoš nejsem. Zatím, aspoň. Třeba mě přesvědčíš," přiměl jsem se k uchechtnutí, i když jsem byl z toho nadcházejícího pražení docela nervózní. "Tak... jo, do toho, ať to je za mnou," povzdechl jsem si a nastavil se Morghaně, aby měla ránu pěkně na očích.

Vypálí? Nastražil jsem se zájmem uši, ale kousl jsem se do jazyka a mlčel. Prozatím. Protože o nějakém kouzlení nemohla být ani řeč, dokud si oba trochu neodpočineme a nenabereme síly. Morghana vypadala, že každou chvíli odpadne a já se rovněž necítil nijak svěží. Celé tělo mě bolelo a volalo po jídle a odpočinku. Naštěstí jsme už na nic z toho nemuseli čekat dlouho.
Zahryzl jsem se do ztuhlé srny, ale sotva jsem pozřel jedno sousto, Morghana chtěla vědět, jak chutná. Pokrčil jsem rameny. "Je studená a chutná jako srna," odvětil jsem stručně, protože jsem skutečně neměl fantazii na květnaté popisování příchuti zvěřiny. Olízl jsem si čenich. "V tuhle chvíli mi přijde jako nejlepší srnka, jakou jsem kdy jedl," dodal jsem. Snad by mi v ten moment ale chutnalo jako mana nebeská cokoliv, jen, když se to dalo pozřít. I tuhá stará srnka byla mým neskutečným hladem povznesena na pětihvězdičkový pokrm.
Brzy se i vlčice dala do jídla a moc jsme toho nenamluvili, zatímco jsme byli soustředění na zahnání hladu. Hned mi bylo líp, cítil jsem, jak se mi do těla vlévá nová energie. "Jo, mnohem," otočil jsem se k Morghaně, která taky hned vyhlížela živěji. A vrátila se ta její zvláštní nabídka. Lákavá. A děsivá. "No- Už jsi to ale někdy dělala, že ano?" ujišťoval jsem se. Sám jsem to nikdy nezkoušel, neměl jsem totiž jak. V tuhle chvíli mi to ale přišlo jako nejlepší řešení, i když jsem měl docela nahnáno z toho, že by na mě měl zase někdo zkoušet magii. Jenže co jiného dělat? Tahal jsem sice v brašničce bylinky, ale momentálně mi byly platné jako mrtvole kožich, když jsem nemohl v tomhle mraze ani sehnat vodu. Další věc, co bude potřeba do příští zimy dořešit, připsal jsem si na mentální seznam. Něco bych určitě vymyslet dovedl, pravda. Ale pokud tu byla snazší možnost- "Vlastně jsem ani nikdy pořádně neviděl, jak se to dělá, i když už jsem o tom slyšel," přiznal jsem.

Shodli jsme se, že ani jeden z nás asi neumře. Tedy, ne v nejbližších chvílích. Stejně jako Morghana jsem se naklonil ke kojotovi. "Vypadá docela v pohodě," usoudil jsem. "Až na to, že je hubený jak vyžle." Což byla patrně více vina zimy a hladomoru, než nějaké choroby. "Stejně by to ale chtělo ty rány očistit, až zastavíme." Zrovna jsem se o tom před nedávnem bavil s Odine, nechtěl jsem riskovat nějaké svinstvo.
"Poradíme si snad i bez ohně," povzdechl jsem si, i když představa krásného oranžového plamene uprostřed téhle šedé zmrzlé pustiny byla moc příjemná. Těžko jsem ale po Morghaně mohl chtít, aby obětovala svoje poslední síly na něco takového. Oba jsme byli zmlácení a unavení, hrátky s magií mohly počkat, až se trochu posilníme.
Zaparkovali jsme se u vývratu, kde jsme se aspoň částečně mohli skrýt díky prohlubni v zemi a kořenům mrtvé borovice. Svalil jsem se na zem, vděčný, že je ta cesta za námi. "Jak je libo," nechal jsem Morghanu, ať se vydýchá a sám jsem se dal do jídla. Pustil jsem se do srny, která byla už celkem ztuhlá mrazem, ale to mi zase tolik nevadilo. Jen jsem musel vynaložit trochu víc námahy. Kojota zabila Morghana, takže jsem jí ho přenechal - stejně jsem nikdy jejich maso zrovna nemiloval, žral jsem je, jen když nebylo na výběr. Zatímco jsem si konečně plnil žaludek, oči mi těkaly všude možně kolem. Sledoval jsem, jestli si někdo nepřijde nárokovat naši kořist a pozoroval jsem i Morghanu, jestli to všechno v pohodě rozdýchá.

//Středozemní pláň

Ne, že bych zrovna z plného srdce děkoval vlčici za to, že chtěla srnku původně slíznout pro sebe a nejspíš jen vinou hloupého štěstí jsme se teď o ni neprali ještě mezi sebou, ale ona se úplně rozzářila. Tiše jsem si povzdechl. Co už. Osud nás zavedl k sobě, takže jsem prostě doufal, že jí v hlavě nepřepne a nerozhodne se nakonec, že chce všechno jen sama pro sebe. Stejně bych s tím asi nemohl nic dělat.
Stačil jsem se už trošku sebrat, podle všeho jsem ale vypadal na umření. "Asi trochu, ale přežiju to," snažil jsem se dohlédnout si na záda a zátylek (marná snaha, pochopitelně), kde skončilo nejvíc kojotích kousanců. V téhle blbé zimě si to ani neopláchnu, mrmlal jsem už v duchu, ale to budu řešit, až zmizíme z téhle planiny. "Jak jsi na tom ty?" chtěl jsem vědět, ale nepřišlo mi, že by z vlčice crčelo nějak moc krve, takže na tom snad nebyla o moc hůř. "Hmm, jo, to bude asi tou zimou. Na tohle podnebí nejsme dělaní." Zima mi totiž fakt byla, i když celá pravda o mém chování byla o něco složitejší. Tak třeba z nemalé části jsem byl v křeči i z vlčice samotné. Ale to nepotřebovala vědět, nebo ano?
Představila se jako Morghana, případně Higanbana, ale rozhodl jsem se raději držet toho prvního jména, neb jsem v něm viděl menší potenciál k přeřekům. "Taky," broukl jsem a pak se konečně chopil srnky spolu s vlčicí. Kojot nás následoval po sněhu zdánlivě sám od sebe. Znepokojivý pohled, ale tušil jsem, že s tím má co dělat vlčice. K lesu to naštěstí nebylo příliš daleko, protože cesta nikterak příjemná nebyla. Jak jsem zabíral, abych srnku utáhl, v ranách na hřbetě mi nepříjemně tepalo a táhlo. Bolelo mě vlastně všechno možné, teď, když ze mě vzrušení z boje úplně opadlo.
Brzy nás obklopily borovice a ještě, že tak. Mezi stromy tolik nefučelo a mráz se zdál snesitelnější. Zabrzdil jsem u kořenů jedné z vyvrácených borovic, kde se dal nalézt alespoň částečný úkryt a pustil jsem z tlamy studenou srnčí nohu. "Tady bysme mohli mít chvíli klid," usoudil jsem a doufal, že to tak bude. Pořád se mohl vyloupnout někdo, kdo by si rád dělal nárok na naši kořist. Proto jsem byl pro sežrat toho co nejvíc co nejdřív... nebo to možná bylo tím, že jsem už hladem skoro šilhal? Počkal jsem ale, co na naše stanoviště řekne Morghana.

Vlčice působila naprosto uvolněně, jako by měla nad celou událostí absolutní kontrolu od začátku do konce, jako by si to snad i užila nebo co. Já byl mezitím přesvědčený, že kdybych neměl naprosto prázdný žaludek, snad bych ze samých nervů hodil šavli. I když jsem se začínal pomalu uklidňovat, když teď bylo po všem a zrzka nevypadala, že by na hromadu mrtvých těl chtěla přidat i mě.
Ušklíbl jsem se. "Dík za upřímnost," utrousil jsem. Snad si to ještě nerozmyslí. Obezřetnost byla určitě pořád na místě, ale stačilo se podívat kolem sebe, aby bylo jasné, že bít se mezi sebou by bylo zbytečností. "To fakt ne," odsouhlasil jsem jí. Mrazu tu nic nebránilo, aby se do nás vší silou zakusoval a kojoti se mohli vrátit každou chvilku, klidně ještě s posilami.
Chystal jsem se chopit srny a navrhnout, že zamíříme do některého z lesů poblíž, nicméně jsem se zarazil, když se vlčice začala zabývat mrtvými těly šakalů. Rozervala jim hrdla a teplá krev se vyřinula na bělostný sníh rozrytý po lítém boji. Strnul jsem sledoval, jak provádí jakýsi podivný rituál a jak se modlí k bohům. Krev se nakonec sama od sebe zvedla do vzduchu a snesla se na její kožich, který pokryla rudými značkami. Pro jistotu jsem o krůček couvl. Tohle bylo- No, bylo to rozhodně... něco. Něco, co jsem ještě neviděl a co jsem v nejmenším nečekal. Kousl jsem se do jazyka a rozhodl se, že bude lepší to nijak nekomentovat. Stačil jsem už dojít k závěru, že moje nová známost je tak trochu děsivá.
"J-jo. Tak jo. Jsem pro tu toho druhého nechat. Třeba se z něj nažere ještě někdo další," vzpamatoval jsem se celkem rychle, když na mě znovu promluvila. "Jsem Regis. Mimochodem," dodal jsem ještě, než jsem se vší silou zakousl do zmrzlé srny a začal ji snaživě smýkat po sněhu směrem k lesu, který nám mohl poskytnout aspoň nějakou ochranu.

//Borovicová školka

Zatímco jsem se vypořádával se svými kojoty, doléhal ke mně ryk a řev od strakaté. Teprve až když se mi povedlo vymanit od těch dvou, kteří se vrhli po mě, uviděl jsem, jaká spoušť se kolem ní nacházela. Kojoti, kteří si zahrávali s ní, byli oba mrtví, zatímco ti moji jen pochroumaní utekli. Tedy, až na toho, který pořád trčel mezi kořeny. Po krátké úvaze jsem ho propustil. Vypadal tak vytřeštěně, že jsem od něj nějaké problémy nečekal - a vážně, vzal tlapy na ramena, jak nejrychleji dokázal, sotva past kolem něj zmizela. Nejspíš nechtěl skončit jako jeho kumpáni, kteří leželi mrtví ve sněhu. Srna mu za to nestála.
Takže jsme tu zůstali jen dva. Vlčice se nade mnou tyčila, celá zkrvavená a já se lehce přikrčil. Měl jsem čekat problémy i od ní? Cítil jsem, jak mi ze zad a zátylku stékají do srsti pramínky krve. Stejně tak mi tekla červená i z rány na pleci. To byla asi ta nejhorší zranění, mohl jsem být rád, že to dopadlo takhle. I tak se mi docela klepala kolena. Snažil jsem se příliš okatě nelapat po dechu, nechtěl jsem před tou cizinkou vypadat vynervovaně, ale dařilo se mi to jen částečně. Bylo to dávno, co jsem se s někým porval. "Jo. Ty taky," opáčil jsem vlčici a kývl k mrtvým šakalům. Pořád jsem ji ale pozoroval obezřetně, se hřbetem lehce naježeným. "Dost jídla pro oba, nemyslíš?" nadhodil jsem, opatrně zkoušel, co má za lubem dál.

Mlátili jsme se s kojotem ve sněhu, ale pořádně to nebralo konce. Ani jeden z nás asi nebyl zrovna zkušený rváč a nedařilo se nám tomu druhému zasadit ránu, která by změnila průběh boje. K uším mi doléhalo vrčení i z druhé skupinky a potom křik flekaté vlčice. Všechen ten humbuk kojota trochu rozptýlil. Vypadalo to, že se snaží zjistit, jak jsou na tom jeho kumpáni, což mi konečně dalo šanci k lepší ráně. Pořádně jsem ho rafl za nohu a škubl. Můj sok sebou mrskl, nepřirozeně se zkroutil a cosi křuplo. Mladý kojot zavřeštěl a najednou to vypadalo, že se chce jen co nejrychleji dostat co nejdál ode mě. Pustil jsem ho, jen jsem ho ještě pár štípanci do zadnice ujistil, že se vracet nemá, než jsem se rozběhl na pomoc strakaté.
Byla s kojotem propletená v dost bídné pozici. Tři, kteří vypadali už trochu pochroumaně, sbírali síly k dalšímu útoku. Rychle jsem se rozhodl, že se nejdřív pokusím osvobodit vlčici. Ve dvou snad ten zbytek zaženeme lépe. Nenapadlo mě nic lepšího, než drapnout kojota za ocas. Vykvikl, strakatou pustil a ohnal se raději po mě. Ve stejnou chvíli mi na hřbetě přistál jeden z těch zbylých tří - nejspíš ten bez ucha, podle silného pachu krve. Zaryl mi tesáky hluboko do kůže. "Do háje!" zavrčel jsem vztekle a překulil se na hřbet, abych toho druhého uvěznil pod svou vahou. To však dalo prvnímu skvělou možnost se po mě vrhnout. Vážně jsem doufal, že se strakatá vypořádává s těmi zbylými dvěma.
Kojot mi šel po krku. Téměř bezmyšlenkovitě jsem nechal ze země vyrazit kořeny, které ho pevně obepjaly kolem boků. Vypadal rázem dost přiškrceně a zuřivě se snažil osvobodit. Bylo vidět, že mu to ještě nějakou chvíli potrvá, což bylo dobře, protože jsem měl plné tlapy práce jinde. Kojot pode mnou už se téměř osvobodil, uštědřil mi mezitím pár dalších kousanců, ale v tu chvíli už jsem viděl rudě. S vrčením a zuřivým odhodláním jsem se do něj pustil, padni kam padni. Brzy se už i on snažil vymanit. S dobře mířeným kousancem do stehna jsem ho vyprovodil a rychle se rozhlédl, abych zjistil, jaká je situace.

//Esíčka

Za řekou, která byla rovněž zavátá sněhem a pokrytá krustou ledu tak pevnou, že jsem se vůbec nemusel obávat o jeho prolomení, následovaly jen další a další pláně. Nic takového jsem nechtěl. Nemyslel jsem, že by se tu nějaká zvířata zdržovala - musel jsem jen tuhle louku překonat, abych se dostal k jižnějším lesům. Byla pravda, že jsem nešel tím úplně nejlepším směrem, ale viditelnost nestála za nic a můj orientační smysl byl chvílemi dost pochybný, hlavně když jsem zabloudil mimo cesty, které už jsem měl nachozené několikrát.
Ne, původně jsem se tu zdržovat nechtěl, ale potom se mi k uším donesl cizí hlad. Našpicoval jsem uši a zavětřil. Vítr mi k čenichu donesl promísené pachy. Vlčí, kojotí... a ještě jeden, který donutil můj žaludek se opět bolestivě sevřít a hlasitě se dožadovat pozornosti. Zamířil jsem tím směrem, obezřetně, ale neoblomně, protože tohle byla přesně ta šance, jakou jsem potřeboval. Brzy jsem tu scénu spatřil před sebou. Neznámá strakatá vlčice, malá smečka kojotů a mrtvá srna. V hlavě jsem rychle kalkuloval, jestli to stojí za ten risk. Bylo vidět, že boj je tady nevyhnutelný. Kojoti svou kořist nevydají jen tak sami od sebe. Nebo můžeš tu srnu čajznout, zatímco se ona bude prát s nimi, ozvala se část mé mysli, kterou jsem nezaslechl... no, snad už celé roky. Ale to jsem dělat nechtěl. Masa by mělo být dost pro oba, nebo snad ne? Nevěděl jsem, jestli se cizinka bude chtít dělit. Co jsem věděl bylo, že chci přežít. A k tomu jsem jídlo potřeboval. Byl jsem odhodlaný si urvat kus pro sebe, tak nebo onak.
Zatímco vlčice halekala na kojoty, kteří měli svou pozornost zaměřenou jejím směrem, já se přiblížil k tomu, který stál nad srnou. Hlasitým zavrčením jsem ho na sebe upozornil, aby nechal maso na pokoji a než se stačil rozkoukat, skočil jsem po něm. V další chvíli už lítaly chlupy - z nás obou. Kojot mě rafl do plece, já ho pořádně ňafl ze strany do krku. Převalovali jsme se ve sněhu a drápy a tesáky jen lítaly. Snažil jsem se okrajově pozorovat i zbytek dění, ale dokud jsem se s ním bil, moc jsem to nestíhal.

//Kančí remízky přes Travnatý oceán

Chtě nechtě jsem musel vykročit na pláň, i když bych se tomu nejraději ubránil. Bohužel se nedalo nic dělat, lesy kolem mého úkrytu se zdály být zcela mrtvé a opuštěné. Musel jsem se dostat někam jinam. Možná by bylo nejmoudřejší zamířit jižním směrem, do teplejších krajů a počkat tam na konec zimy. Ať jsem si namlouval cokoliv, tohle podnebí pro mě nebylo a sotva se do mě opřel vítr na otevřeném prostranství, rozklepal jsem se jako ratlík. Brodil jsem se závějemi kupředu. Nejraději bych to vzdal, mám-li být upřímný. Nebýt úpěnlivého kručení v břiše, nejspíš bych to udělal. Kdybych aspoň věděl, jak dlouho má tohle počasí ještě trvat, zoufal jsem si. Měl bych si chytit nějakou žábu rosničku, která by mi předpovídala počasí? Někde jsem slyšel, že to umějí. Jenže žáby asi v zimě spí nebo něco, uvažoval jsem. Byly to dost zbytečné myšlenky, ale cokoliv, co mě mohlo rozptýlit od myšlenek na zimu a mráz bylo vítané. Přemýšlet nad spánkem žab a nad jejich věšteckými schopnostmi bylo pořád příjemnější, než prostě drkotat zuby a naříkat nad svým osudem. I když, nějaké ty sebelítostné myšlenky jsem si taky povolil. S tím, jak mi mrzla velká ušiska a drobné tlapky jsem usoudil, že mám na trochu té zdravé sebelítosti právo.

//Středozemka

//úkryt přes Klimbavý les

Sotva jsem vylezl do lesa, praštil mě mráz přes čumák a celým tělěm mi proběhla husí kůže. Nespokojeně jsem si zakňoural, protože jsem byl sám a mohl jsem si to dovolit, ale bylo mi jasné, že se musím sebrat. Bylo na čase si najít něco na zub a trochu se vzchopit. Snad aspoň Odine skončila na nějaké hostině, pomyslel jsem si. Třeba si polepšila, u mě v úkrytu už nic k jídlu nebylo, pokud jsme tedy nechtěli začít ve velkém spásat bylinky. Což nebyl ten nejlepší nápad.
Vyrazil jsem tedy skrze les a měl oči na stopkách. Znepokojilo mě, že jsem nezahlédl ani daňky. Ne, že bych je plánoval jíst. Kam se ale mohli podít? Nejspíš se stáhli někam, kde bylo příznivější počasí. To samé pravděpodobně platilo pro divočáky, kteří obyčejně sídlili v křovinatém hájku vedle. Byli to takřka moji sousedi, ale dnes jsem tam nezaslechl ani jedno zlověstné zachrochtnutí. Jediný živý tvor, kterého jsem spatřil, byl kos, který uzobával poslední zbytek zmrzlého jablka. Připlížil jsem se k němu a s výskokem po něm chňapl, ale v tlamě mi zůstalo jen jedno ocasní pero. Černý pták odfrčel na vyšší větev a ošklivě mi nadával. "Ty mi taky můžeš," vyplivl jsem peří na zem a šel zkusit své štěstí jinam.

//Esíčka přes Travnatý oceán

228

"Tak... jsem to úplně nemyslel," pronesl jsem mírně zděšeně. Ne, že by mi vadilo, když sem vlci chodili, ostatně od toho jsem tu tak trochu byl, ale nechtěl jsem tu mít žádné davy. "Spíš jsem myslel, že můžeš zase někomu na oplátku pomoct."
Bylo toho ještě více, co chtěla Odine vědět, nicméně k odpovědím jsem se příliš nedočkal. Naplnila se totiž nejspíš její slova o cestování prostorem. V jednu chvíli zde byla, v tu další... Fuč. "Odine?"
zamrkal jsem, ale vlčice byla definitivně fuč. Ta teleportační magie si ji nějak oblíbila, až jsem přemýšlel, jestli to možná nebyla její vlastní schopnost, kterou neměla zvládnutou. "Hodně štěstí," špitl jsem do prázdného prostoru, kde ještě před chvílí byla. Nevěděl jsem, kam se poděla, ale doufal jsem, že najde zbytek svojí rodiny. Teď už jsem pro ni bohužel nemohl nic udělat.
Venku stále fučel vítr, když jsem se zaposlouchal, ale věděl jsem, že budu muset brzo do zimy. Kručelo mi v břiše, kus masa ze Sarumenu už byl dávno zapomenut a začínal jsem mít taky docela žízeň. Vůbec se mi ale nechtělo do té hrozné zimy. Pomalu jsem posbíral ze země bylinky, které jsem Odine ukazoval a vrátil jsem je na místa, kam patří, než jsem se uložil na kožešinu v koutě a zavřel oči. Chvíli jsem si ještě zdříml, ale potom už se to skutečně nedalo více odkládat. Po probuzení už se mi žaludek přímo žalostně svíral a já věděl, že s tím musím něco udělat. Bylo na čase se vypravit do bílého pekla.

//Kančí remízky přes Klimbavý les

227

Byl jsem sice rád, že mi je Odine vděčná, ale už jsem z těch díků byl trochu nesvůj. Nevěděl jsem, jak na ně pořád odpovídat. "No... tak jo," vypravil jsem ze sebe a pokusil se to nějak uzavřít. "Já jsem rád, že jsi ráda. Tak to můžeš zase poslat dál, až budeš mít příležitost," střihl jsem ušima, než jsme se přesunuli k cestování časem. "Jasně," pokýval jsem vážně hlavou, ale nedokázal jsem skrýt pobavené zacukání koutky. "Tak aspoň někdo, kdo tomu rozumí líp než já."
Odine si začala prohlížet heřmánek. "Záleží, co myslíš tím 'jen tak'. Koukat na něj nestačí," pokrčil jsem rameny. "Nejlepší je z něj udělat odvar nebo ho aspoň vylouhovat ve vodě a to potom dát nemocnému vypít." Skoro jako u všech vlků, kterým jsem o bylinkách vyprávěl, se u Odine projevilo jisté nadšení. Přišlo mi to zajímavé... V rodném kraji málokdo byl z bylinek tak odvařený, jako vlci zde. "Přesně tak. I když tam zánět nemá, může pomoct mu předcházet a zajistit, aby se rána pěkně hojila." Nechal jsem ji, ať si bylinky pořádně prohlédne, než jsem pokračoval: "Nejdřív by se mělo okolí rány pořádně očistit a omýt čistou vodou. Heřmánkovým odvarem se pak může opláchnout a ovázat nebo jinak zakrýt až potom, co je suchá a čistá. Ale ne vždycky se ti to ovázání povede - to až tolik nevadí. Hlavní je držet ji čistou a co možná nejvíc v klidu, aby se mohla hojit."
Líbilo se mi, nakolik je z toho Odine nadšená. Objev kouzel bez magie byl zřejmě něčím, co ji hodně potěšilo. "Přesně tak. Magie může být vrtkavá, ale na bylinky je spoleh." Byly pořád stejné. Dokonce i tady - i když by se jistě našly druhy, které byly na Galliree výjimečné.

226

"To nic nebylo," zabručel jsem, moc jsem nevěděl, co pořádně říct na projevy vděku. Hřálo mě to ale u srdce. "To... je bohužel pravda," dodal jsem ještě, když Odine podotkla, že by to asi neudělal každý. Hodně vlků bylo zahleděných pouze do svého světa a trápení ostatních jim bylo úplně buřt.
"Jestli ano, rozhodně doufám, že to je někdo, kdo tomu rozumí líp než my dva," uchechtl jsem se. I když podle Odininy teorie by se cestováním časem nic moc rozbít nedalo, já si nebyl pořád tak úplně jistý. Kdybych to dělal já, určitě bych to dovedl, nebo bych se během pár minut uvěznil do nějaké časové smyčky, ze které už bych se nikdy nevyhrabal. Ne, díky.
Pokýval jsem hlavou, u Odine mě tolik nepřekvapovalo, že se s léčitelstvím setkávala poprvé. Ještě ostatně neměla tolik zkušeností se světem. "Od horečky může pomoct třeba šalvěj a heřmánek. Nebo vrbová kůra. Počkej-" Vstal jsem a přesunul se k výstupkům ve stěně, kde jsem měl všechno uložené. "Takhle vypadá heřmánek," položil jsem před Odine poslední svazeček, který jsem ještě měl.
"Zánět, ten v ráně vznikne právě, když se nějak znečistí. Dost to bolí, rána zhnisá, oteče a hřeje, můžeš dostat i tu horečku a v nejhorším případě se ta infekce může rozšířit po těle. To už je pak dost zlé." Ukázal jsem na heřmánek na zemi. "Tady heřmánek je dobrý i na záněty. Nebo třeba jitrocel," přejel jsem pohledem "přihrádky" a vytáhl i pár jitrocelových lístků, které jsem měl také schované. "I spousta dalších bylinek se dá použít na lepší hojení ran - a na spoustu, spoustu dalších věcí. Jsou to svým způsobem taky kouzla, ale z přírody."

225

Pomalu jsem zakroutil špičkou ocasu. "Přece bych tě nenechal zmrznout na rampouch," broukl jsem, něco takového bych si na svědomí nevzal. Chtěl jsem věřit, že se v okolí pohybovalo víc vlků, kteří by jen tak nenechali vlče na mraze, ale kdoví? Neexistovala žádná záruka. Odine měla každopádně štěstí, že vůbec narazila na les, kde někdo žije a neoctla se kdoví kde.
Zamýšleli jsme se nad cestováním časem. Odine měla teorii, že by to takhle nešlo. Sice jsem pozorně poslouchal, ale cítil jsem, jak se mi to v hlavě zase všemožně kříží a zamotává. Dávalo to smysl? "Uhhmm, popravdě netuším," zavrtěl jsem poněkud bezradně hlavou. "Nikdy jsem to moc nepochopil, nemám na to hlavu," pokrčil jsem rameny. Bylo to prostě až moc zamotané.
Vkládal jsem vážně naděje v to, že zima už se nebude déle protahovat. Jeden úplněk, nic víc. Pak snad konečně přijde jarní tání a všechno se zase obrátí k lepšímu. Zatím však fučení větru venku slibovalo akorát další trable. Jako by se nám zima vysmívala. Ještě tu dlouho s vámi pobudu, milánkové, dlouho...
"Hlavně, aby se do rány nedostala špína a nepořádek a byla pěkně chráněná. Z toho se totiž můžou rozvinout ošklivé problémy, kolikrát i mnohem horší, než samotné zranění. Zánět, horečka... v nejhorším případě na to může vlk i umřít. Tyhle listy můžou i pěkně přidržet jiné bylinky, co se přikládají na rány třeba pro rychlejší zastavení krvácení nebo pro lepší hojení," poučil jsem Odine trošku, ačkoliv jsem nezacházel moc do detailů. Netušil jsem, jestli ji to zajímalo.
Můj výtvor nebyl zrovna úhledný, ale aspoň vlčici neškrtil. Kritickým okem jsem pozoroval, jak se procházela kolem nory. Nic se nezačalo rozmotávat a rozpadat. "Není to nejhorší," usoudil jsem nakonec. "Na první pokus asi docela dobrý." Věnoval jsem jí mírný úsměv. "Můžeš si to sundat, jestli chceš. Díky za asistenci."

224

No... Odine měla v jednom určitě pravdu, a to v tom, že to takhle na světě úplně nechodí. "Jo, je pravda, že hodně vlků se toho nedrží." Krátce jsem zauvažoval. "Možná spíš většina." Litoval jsem, že jsem s tím vůbec začínal. Pěkně jsem si naběhl. Teď aby mě čekalo další vysvětlování. "Pořád ale... Je na každém, co jeho svědomí unese. Já se třeba snažím vlkům spíš pomáhat. Někdy i těm, kterým bych dal nejradši po tlamě," pokrčil jsem rameny. "Když už nic, je pak snazší v noci spát." Ne, že by v tom nebylo něco víc. O dost víc.
Zamyšleně jsem uvažoval o hrátkách s časem. "Hm, možná ne, ale nevím, co kdyby se někdo vrátil až moc do minulosti, rozšlápl nesprávnou housenku a nějak tím způsobil konec světa?" uchechtl jsem se. To bylo docela přitažené za uši, ale stát se mohlo všechno, ne? "Nebo by třeba nedopatřením způsobil, že se jeho rodiče nepotkají a on se nikdy nenarodí. A co by se s ním stalo potom?" přemítal jsem s pohledem stočeným ke stropu. Bratr na mě moc rád sypával podobné příběhy a teorie - mě z toho akorát vždycky bolela hlava, když jsem se to snažil rozmotat, ale bylo to přinejmenším zajímavé. Jen jsem doufal, že cestování časem doopravdy neexistuje... a pokud ano, že ho používá jen někdo zodpovědný.
"Tuším, že ze zimy zbývá ještě tak jeden úplněk, možná o něco víc," odhadoval jsem a doufal, že to bude spíš míň, než víc. S těmi všudypřítomnými mrazy však bylo hodně těžké odhadnout, jak dlouho ještě vydrží.
Prozatím jsem aspoň mohl využít čas k procvičení magie s Odine jako ochotnou asistentkou. Trpělivě držela, zatímco jsem prováděl svoje pokusy. "Snažím se udělat takový... obvaz nebo něco. Může se to hodit na překrytí rány, aby byla chráněná, nebo na udržení bylinek na kůži a tak podobně, ale muselo by to být pevnější," poslední slova už jsem zase zamyšleně zabrumlal a po krátké pauze jsem se začal opět snažit.
Nejdřív jeden... a pak druhý přes něj... Listy se opět daly do pohybu. Podařilo se mi je celkem uspokojivě rozšmodrchat a teď se ovíjely okolo Odininy tlapky pevněji. "Neškrtí to?" zeptal jsem se. Vypadalo to všelijak, jako kdyby to vázal někdo slepý, ale pořád mnohem lepší než cokoliv, co jsem kdy dokázal vytvořit tlapkami. Naklonil jsem se, abych si to prohlédl víc zblízka a odtrhl listy ze země. Teď už musely držet jen na Odinině pacičce. "Zkus se trochu projít, prosímtě, jestli to hned nespadne," pobídl jsem ji, sám docela zvědavý, jak to dopadne.