Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Listopad 3/10 - Juniper

Následoval jsem pohled vlčice kolem, po řídkých křovinách, které neposkytovaly velkou ochranu, ale aspoň trochu chránily před větrem. Jenže si nemohla odpustit chytré poznámky. Na tváři se mi okamžitě objevily černé mraky. Myslela jsi, že jsem úplně debilní? "Já úkryt mám," odsekl jsem. "Jen to tam momentálně není zrovna blízko. Najdu si nějakou lepší skrýš na noc - za chvíli," pohodil jsem hlavou jako vzpurné vlče, zvedl svazeček jitrocele zase do tlamy a namířil si to k jezeru. Její poznámku, že mohla přijít hlasitěji, jsem sice zaznamenal, ale neodpovídal jsem na ni. Nebyl jsem zrovna dvakrát skvěle naladěný.
Soustředil jsem se na vlastní věci. Bylo mi fuk, jestli mě vlčice sleduje nebo ne, ale doufal jsem, že už mi nebude dávat podobné rady, jako jsem si vyslechl doteď. Vyhrabal jsem v zemi důlek a sledoval, jak se zaplnil vodou z jezera. Nebyla tak úplně čistá, hlína se v ní rozvířila. Povzdechl jsem si. Pořád ještě nemám tu hloupou misku. Nedalo se nic dělat. Počkal jsem, až se nejhorší nečistota usadí na dně, než jsem do vody hodil jitrocel. Pracovat takhle nebylo... ideální. Monte dokázal vodu se svou magií vždycky alespoň ohřát, ale to já nezvládl. Lepší než nic, upustil jsem další povzdech a čekal, než se lístky aspoň trochu vylouhují. Pohledem jsem opět zabloudil k vlčici. Byla vůbec pořád tady?

Listopad 2/10 - Juniper

Aha! Na dně brašničky jsem se chopil svazečku jitrocelových lístků a zrovna jsem ho tahal ven, když se poblíž ozval cizí hlas. Byl tichý a přívětivý, ale stejně jsem sebou škubl a lístky mi vypadly z tlamy. "Do pr- Teda dobrý večer," povedlo se mi zarazit právě včas, abych příchozí vlčici neuvítal sprostou nadávkou. Můj pozdrav sice nevyzněl zrovna dvakrát příjemně, spíš jsem ho po ní vyštěkl, ale určitě to bylo lepší, než co jsem měl na jazyku původně. Zvedl jsem k cizince zrak. Měla takový nenápadný kožich a zářivě modré oči, máchala ocasem a zírala na mou brašničku, která zřejmě zaujala úplně každého.
"Tak nějak," kývl jsem už smířlivěji a začal sbírat lístky ze země opatrně do tlamy, než navlhnou od jinovatky a budou úplně zničené. Většinu jsem jich nacpal zpátky do brašny, jen pár jsem si jich nechal vytažených a položených u nohou. "Teď se spíš schovávám před mrazem," dodal jsem, ač moje schovka zatím nebyla příliš dobrá. Sama vlčice mohla určitě slyšet chrapot v mém hlase, jak se o mě pokoušela rýmička. Achjo. "Pardon za to uvítání," vyfoukl jsem nakonec pomalu vzduch z tlamy. "Nečekal jsem společnost."

Listopad 1/10 - Juniper

Rok se nakláněl opět k zimě. Bylo až neuvěřitelné, jak strašně to letělo. Loni touhle dobou jsem tu byl zcela zmatený a ztracený, sám a bez nejmenší vize jakékoliv budoucnosti. Částečně tomu tak bylo pořád, ale věci se obracely k lepšímu. Přemýšlel jsem nad tím, zatímco jsem nakračoval po křupající jinovatce, již přinesla noc. Měl jsem kde žít, našel jsem spřízněnou smečku s přátelsky naladěnými vlky, dokonce i Wist si sem našla cestu. Začínalo to vypadat, jako že si zde skutečně budu moct vybudovat nějaký nový život. Nějaký lepší. Možná - s trochou štěstí.
Chladný poryv větru mi projel kožichem a vytrhl mne z myšlenek. Otřásl jsem se a krátce zadrkotal zuby. Tohle nebylo podnebí pro mě, kdepak. Cítil jsem, že mi začíná trochu téct z čenichu. Nemocný léčitel, to byla vždycky skvělá ironie. Trochu jsem si povzdechl a rozhlédl se kolem po nějakém závětří. Schoval jsem se prozatím alespoň mezi nejbližší křoviny. Lepší úkryt to chtělo také, ale tady byla aspoň poblíž voda, kterou budu potřebovat. Začal jsem se čenichem přehrabovat v brašničce. Snad jsem nezapomněl...?

//Esíčka přes Travnatý oceán

Překonat řeku naštěstí nebylo nijak těžké, neboť její tok byl lenivý a mírný. Pokud bude dál takhle pršet, mohlo by se to změnit, ale doufal jsem, že mě to už moc trápit nebude. Plánoval jsem se zdržovat nějakou dobu jen v blízkém okolí lesa. Měl jsem cestování už celkem plné zuby a místního obyvatelstva jakbysmet. Teď... teď jsem doufal, že budu moct strávit trochu času s Wist a užít si klidu.
Vklouzl jsem do lesa a zjistil, že i přes vytrvalý déšť tu je celkem příjemně. Zakotvil jsem pod jedním ze stromů, na kterém se ještě drželo nějaké to listí, a krátkým zavytím jsem dal dceři vědět, že jsem se vrátil. Z brašničky jsem vytáhl obě žluté hrušky, trochu potlučené, ale jinak úplně v pořádku a tak akorát zralé, stejně jako lískové oříšky, u nichž jsem ovšem musel ještě vyřešit problém toho, jak je otevřít. Kaštan jsem si v brašně nechal, ten jíst určitě nebudeme a chtěl jsem si ho jen vystavit do úkrytu. Doufal jsem, že tu Wisteria pořád někde je. Zavětřil jsem, ale déšť mi v tomto příliš nepomáhal. Cítil jsem jen les, mokrou hlínu a listí, daňky. Žádné narušitelské pachy. Ale byla tu Wist, nebo nebyla? Hm...

Šedivák byl vážně vtipný až k popukání. Totéž si pravděpodobně myslel o mně, protože se začal řehtat jako stará kobyla a chvíli se zdálo, že to snad nerozdýchá. Kdybys tak věděl! Přemýšlel jsem, jestli na něj vážně nemám daňka pustit. Tušil jsem, že bych to dovedl provést schválně, už se mi to jednou povedlo. Přiměl jsem se zhluboka nadechnout a vydechnout, dostat emoce jakž takž pod kontrolu. Už jen vědomí, že bych ho mohl zpacifikovat, mi pomáhalo. Krom toho jsem nevěděl, jestli by daněk byl ochoten za mě bojovat. Mohl jsem ho přimět, aby se zjevil, ale jakmile byl tu, příliš ovládat jsem ho nemohl a on se vlků bál. Pochopitelně.
Naštěstí se šedák rychle vydal zase do mlhy a já se s nespokojeným mrmláním a brumláním stočil do klubíčka zpátky pod křoví. Doufal jsem, že už do mě nikdo nekopne. Nikdy, ale stačilo by mi pro začátek i kdyby to vydrželi jen do rána. Což se nakonec stalo.
Procitnul jsem teprve až s novým dnem, který se tvářil podobně ponuře, jako ten právě uplynulý. Možná i ještě víc, protože z nebe vytrvale pršelo. Právě mokrý kožich mě probudil, když už křoví na ochranu před padající vodou nestačilo. "Brrh," otřepal jsem se, zatímco jsem se hrabal na nohy. Zmáčenému mi byla zima a necítil jsem se dvakrát komfortně. Bylo to jasné znamení. Čas vydat se domů.

//Klimbavý les

Šedivák se mě snažil přesvědčit, že podobné chování není pravidlem, ale já měl za poslední dobu dost důkazů o opaku. Nic jsem mu na to neřekl, jen jsem si ho měřil ne zrovna nadšeným pohledem, než mě začal poučovat o mlze. "To jsem si teda všiml. A taky tma," odsekl jsem, "proto se tu schovávám, jako každý rozumný tvor, a nikam se netrmácím, abych se v tomhle marastu nezabil nebo nerozšlapal někoho dalšího." Jenže i když jsem se snažil problémům vyhnout, ony si mne stejně našly. Příběh mého života, vskutku.
Nejdřív do mě kopal a potom by rád, abych třeba z brašničky nechal vyletět hejno světlušek, co by mu zářily do noci a dovedly ho do bezpečí. No jasně. "Mhm, mám, ale se světlem to nemá nic společnýho. Jen si umím nechat narůst paroží na trkání a kopýtka na kopání do zadků," pronesl jsem - nic než čistou pravdu, nicméně propůjčil jsem oněm slovům značně sarkastický tón, tudíž jsem si byl téměř jistý, že mi šedivák neuvěří. "To je jediný, co můžu ze své taštičky vytáhnout a to ti asi moc nepomůže, takže bych ti doporučil se taky někam zašít, než si v té mlze zlámeš nohu. Taková věc se napravuje hodně těžko." Chtěl jsem, aby v té mlze prostě zmizel a chvíli mi dali všichni pokoj.

Ležel jsem si ve svém křovíčku, nikoho a ničeho si nevšímal, jako obvykle. Konečně jsem se dočkal chvíle klidu a odpočinku, alespoň jsem si to myslel. Ovšem osud se mnou zjevně ještě nebyl hotov. Z mlhy se náhle kdosi vynořil a uštědřil mi pořádný kopanec. Stáhl jsem uši dozadu a otráveně zavrčel. Už jsem toho měl tak akorát po krk. "A co máte vy šediváci s kopáním do vlků, kteří vám nic neudělali?" Nejdřív ten psychicky labilní maniak v té bučině, potom ten další magor, co mě málem sejmul bleskem, teď tenhle. Ale už jsem sebou nehodlal nechat vymetat. Jestli se ukáže, že tohle je další narušený jedinec, byl jsem připravený mu rozbít hubu. I kdybych ho potom měl dávat zase dohromady, jak mi velela léčitelská povinnost.
Vytáhl jsem se do sedu a obezřetně se posunul o kousek dál od vlka, který měl v kožichu zamotanou nějakou hroudu z listí. I když to nebyla úplně hrouda, zdálo se, že to tam má schválně, snad na ozdobu. "Mně tohle nepřijde jako nepřehledné místo," rozhodl jsem se hájit svou volbu odpočinkového místa. "Tohle je křoví. Nečekal jsem, že to tady je hlavní procházková trasa," frkl jsem asi ne zrovna přátelsky, ale kdo se mi mohl divit? Posledních pár dní bylo vážně šílených.

//Středozemní pláň

Dostal jsem se až k řece, kde jsem se přece jen cítil o něco méně paranoidně. Křoviny a kamení na břehu poskytovaly alespoň nějakou skrýš před čímkoliv, co by mohlo číhat v noční mlze, která se zdála být zkrátka zákeřná a zlá. Bylo hloupé přisuzovat přírodnímu jevu podobné vlastnosti, ale nemohl jsem si pomoci. Možná mě tolik rozhodil ten blázen, který mne málem srazil bleskem. V tom to určitě bude, kývl jsem si pro sebe a dopřál si pár pomalých loků z ledové říčky.
Nechybělo mi potom už vlastně nic. Nebyl jsem hladový, žíznívý ani unavený, ale i tak jsem se uložil k jedné z nižších křovin rostoucích kolem a rozhodl se, že teď v noci už dál nepůjdu. Nelíbila se mi, atmosféra byla zkrátka nepříjemná. Tady u řeky bylo dobře, nic mi nechybělo a její zurčení působilo uklidňujícím dojmem. Bloumat dál po pláních, které se zdají být líhništěm nadpřirozených jevů? Ne, děkuji. Stočil jsem se do klubíčka, střapatý ocas přitáhl co nejblíže k tělu, abych se ochránil před chladem, a čekal na příchod rána.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Vyšel jsem z lesa na otevřené pláně, kde podzimní atmosféra vládla opravdu ocelovou tlapou. Mlha se plazila mezi stébly trávy, objímala mne do své chladné mrtvolné náruče a odmítala pustit. Lehce jsem se otřásl a tentokrát to nebylo pouze zimou. Za takovéhle noci určitě vstávají mrtví a tančí po přesně takových loukách, proběhla mi hlavou myšlenka, kterou jsem nestačil zaplácnout už v zárodku. Jakou mělo cenu se takhle zbytečně děsit? Jenže jak se mi to jednou dostalo do mozku, těžko to z něj vyhánět. Představa vlčích kostlivců, kteří v bledém světle měsíce tančí mlhou a možná čekají, až půjde kolem nějaký nepozorný ňouma, se neustále vracela.
Když se mi nad hlavou prohnal temný stín výra a hlasitě zahoukal, přikrčil jsem se k zemi, až se mi břicho otřelo o orošenou trávu. "Sovo blbá," zamumlal jsem a nervózně se zasmál. Jistě, jen blbá sova, ale co když ne? Přízraky s křídly- "Ah, můžeš s tím přestat? Jsi jak malej harant," odfrkl jsem si, naštvaný sám na sebe. Srdce mi však dál bilo na poplach a oči jako by samy od sebe těkaly do všech stran v očekávání nějaké příšery, kostlivce, ducha, přízraku. V hrdle mi pořádně vyschlo a než jsem se nadál, už jsem rozvážně nekráčel, ale přikrčeně klusal po louce s ocasem staženým mezi zadní běhy. Pryč odtud, tady je to prostě divný. Rej netopýrů na noční obloze jako by se mnou souhlasil.

//Esíčka

Utíkal jsem přes les a už si myslel, že jsem se toho vlka se zářivým ocasem zbavil, když vtom mne na místě srazil blesk. Aspoň jsem si to myslel. Byla to taková řacha, že mi trvalo několik dlouhých chvil uvědomit si, že ve skutečnosti nejsem mrtvý. Srdce mi pořád bilo, dokonce velice rychle. Kožich mi trčel do všech stran a vzduch smrděl ozónem, ale já sám byl v pořádku a šedivý mne nepronásledoval. Vyhrabal jsem se zpět na roztřesené nohy - ani jsem si nevzpomínal, jak jsem vůbec upadl - a zamířil raději pryč. Jestli jsem potřeboval nějaký důkaz, že je nejvyšší čas odtud vypadnout, tohle bylo ono. Kdoví, jaké další podivné existence se v těchhle končinách mohly pohybovat. Chtěl jsem od nich chvíli mít klid. Byli snad všichni šedí vlci v okolí psychicky labilní? Nebo to s nimi dělal ten podzim? Možná jen žrali moc zkvašeného ovoce, co se všude válelo. Snad ty hrušky, které jsem měl v brašničce, budou ještě v pořádku, až je donesu domů. Opíjet jsem se neměl v plánu, nikdy mi to nedělalo moc dobře.

//Středozemka přes Roh hojnosti

6. Shodit jiného vlka do hromady listí a pohřbít ho tam.

Spal jsem si pod listím jako spokojený ježek, dokud ke mně tedy nedolehl jakýsi řev. Nadskočil jsem, až se ze mě pár zežloutlých hrušňových lupenů sesypalo a zamračil jsem se tím směrem. Zatracení puberťáci, zahrabal jsem si hlavu do kupičky lupení a dělal, že neexistuju. Dokonce jsem začal znovu usínat, když se ozvalo zakašlání přímo nade mnou a jakési obviňující řeči, o které jsem tedy vůbec nestál.
Vytržený z nejhlubšího spánku a po tom zážitku s tím potrefeným bláznem jsem vážně nebyl v nejlepším rozpoložení. Osud si se mnou vytíral zadek a já toho měl už tak akorát dost. A teď mě ještě bude nějaký chytrák osočovat, že kradu? Měl to tu snad podepsané? "Jaký zloděj? Tohle je tady pro všechny," prskl jsem podrážděně a vyskočil ze své kupky, jenže jsem lehce neodhadl, jak moc blízko stříbrný vlk bude stát. Byl jsem sice celkem muší váha, ale i tak to byla pěkná řacha, když jsem do něj vrazil - či jsem mu možná spíš podrazil tlapy. Ne, že by to bylo schválně, ale už se to stalo a já se rozhodl, že tohle je má šance k útěku. Všude po zemi šustilo listí, válelo se tu v celých kupkách a já jsem sebou pěkně mrskl, když jsem zadníma nohama na stříbrného vlka nakopal ještě pěknou hromádku, než jsem se dal přes les na úprk. Zloděj! To určitě! Všude to tu akorát hnije a nikdo to nežere.

1. Nasbírat podzimní plody v třech různých lesích/hájích. (3/3)
//Sekvojový les přes Roh hojnosti

Prchal jsem od řeky přes les a ještě přes louku a někde během toho úprku jsem krkavce setřásl, ale nezastavil jsem se, dokud jsem se neoctl v příkrovu dalšího hájku. Zabrzdil jsem a chvíli jenom popadal dech. Kožich jsem měl pořád mokrý a poštípaný ostrým ptačím zobákem jsem byl snad úplně všude. Čekal jsem, že ze mě bude crčet krev jako z cedníku, ale nenašel jsem na sobě jedinou kapku. Jen jsem měl povrch těla v jednom ohni. "Co to sakra je za les totálních magorů?" vydechl jsem, oklepal se od hlavy k patě a praštil sebou na zem do listí.
Lehl jsem si přitom na nějaký hrbol. Nadzvedl jsem zadek a spatřil, že to je hruška. Když jsem se rozhlédl důkladněji, uvědomil jsem si, že jich tu je víc. Mnohem. Celý tenhle hájek tvořily snad jenom hrušně, alespoň z toho, co jsem viděl. Rostly v pravidelných rozestupech, krásně uspořádané. Skoro jsem na nějaké štípance v tu chvíli zapomněl. Natáhl jsem hlavu a jeden sladký plod jsem ihned začal pořádat. Byly moc dobré a trocha sladkého na nervy se mi momentálně vážně hodila. Konečně mám něco pro Wist, rozhlédl jsem se po všem tom krásném ovoci. Musím se za ní vrátit.
Strčil jsem si do brašničky prozatím alespoň další dvě hrušky, na které jsem dosáhl, ale mokrý kožich a chladný vzduch mne od dalšího cestování zatím odrazovaly. Nechtěl jsem chytit rýmu nebo něco horšího. A byl jsem, zcela upřímně, utahaný až hrůza. Místo trmácení se někam dál jsem se zahrabal do spadaného listí jako ježek. Nebyla to ta nejlepší pokrývka, ale aspoň jsem ležel na měkkém. Zavřel jsem oči a jen tak pochrupoval.

//Buk přes Mahtaë jih

Skočil jsem do vody, ale šedivý mě ještě stihl rafnout do stehna. Ne do krve, ale pěkně to štíplo. Udržel jsem si alespoň nějakou hrdost tím, že jsem nezaječel... ale to už byly opravdu jen poslední záchvěvy. A ještě nebyl konec. Zatímco jsem kopal nohama, napůl ochromený šokem z ledové vody, snesl se z nebes ten jeho krkavec a začal mě štípat do zad, do uší, do hlavy, zkrátka do každé části těla, která nebyla pod vodou. Jeho zobák byl ostrý a pták byl strašně rychlý. Snažil jsem se ho sundat ze vzduchu a nejlíp ho utopit, ale kdepak! Uhýbal před mými zuby a mně nakonec nezbylo nic jiného, než veškerou hrdost hodit za hlavu.
Sotva jsem se vyškrábal na břeh, dal jsem se prostě na útěk se staženým ocasem a ušima připláclýma k hlavě. Černý stín z nebes na mě stále dorážel, krákal nadávky (byl bych přísahal, že jsem v tom občas zaslechl i slova), bil mě křídly a štípal zobákem. A já jsem prchal. Prchal jako zbabělec.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem

Přál jsem si, abych ty šípky nikdy neviděl, nebo abych je aspoň nechal na pokoji a nerozhodl se dát na kriminální dráhu zrovna teď a tady, v tomhle lese, který obýval minimálně jeden šílenec. Stačilo se totiž dívat na to, jak nebezpečně se ten vlk šklebí, aby vám bylo jasné, že nemá v hlavě všech pět pohromadě. Vylezl z křoví a ukázalo se, že mě převyšuje o pěkný kus. Byl sice hubený a opelichaný, ale taky bylo vidět, že to není úplná troska. Někde pod tou kůží se skrývala síla.
Nařkl mne z krádeže a já cítil, že se mi srst na hřbetě chce taky naježit. Přiměl jsem se zůstat v klidu, navzdory tomu, jak se mnou mluvil. Obával jsem se, že by mu nedělalo vůbec problém mne tu zabít a moje tělo by pak ohlodali krkavci a nikdo už by ho nikdy nenašel. Jeden krkavec tu zrovna seděl. Trůnil šedému na hřbetě. "Mám tam jen oříšky a kaštan," vybreptl jsem čistou pravdu a pomaličku couval, dokud mi zadní tlapy nešláply do studeného proudu řeky. "Pa-pardon, že jsem vyrušoval. Opravdu se jen snažím navázat přátelské vztahy, ale- Nevadí, nevadí, půjdu raději jinam," blekotal jsem a bez dalšího otálení se vrhl do řeky, protože jsem cítil, že jestli zaváhám ještě malou chvíli, dopadne to ošklivě. Radši ledovou vodu, než tamto!

//Sekvojový les přes Mahtaë jih

2. Pokusit se navázat přátelské vztahy se dvěma smečkami, v každé minimálně na dva posty pokecat s nějakým členem
//Kaštanový les přes Mahtaë jih

Kráčel jsem podél řeky a rozhlížel se, co by se ještě dalo utrhnout do brašničky. Foukalo, obloha byla zatažená a na obloze se proháněla spousta velkých ptáků. Pravděpodobně hus. Jakmile jsem se přiblížil houštině, kde se zdálo, že bych mohl mít štěstí, ucítil jsem opět výrazný pach smečky. Krucinál. Už se mi nechtělo mluvit s žádnou alfou. Ale měli tady šípky! Těkl jsem očima nalevo napravo. Nikdo se to nemusí dozvědět. Už už jsem se natahoval, že si prostě malý trs utrhnu a půjdu - haha - k šípku, když tu jsem spatřil, jak na mě mezi křovím vykukuje pár ledově stříbrných očí. "Áh!" vyjekl jsem a ucouvl. Doufal jsem, že ten divný vlk neviděl, že se tady chystám spáchat krádež století. Protože vážně vypadal dost divně. Byl to takový vagabund a na krku se mu houpala lebka. Sice jen ptačí, ale stejně. Ve spojitosti s jeho odrbaným zevnějškem to působilo děsivě.
"Zdravím. Pardon, zabloudil jsem na území vaší smečky," rozhodl jsem se pro stejnou písničku, jako o kus dál na severu. Byl jsem ale ještě o poznání nervóznější, než tam. Tenhle vlk se mi... nelíbil. Ani trošku. "Vlastně si asi dělám takovou poznávací cestu po smečkách," spustil jsem, blábolil jsem, věděl jsem to a nemohl jsem se zastavit. "Na-nabízím svoje služby a tak," hlesl jsem. "Léčitelské." A ticho. Studna slov prozatím vyschla.