Gallirea - Příspěvky uživatele

3. Pusť lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)

Waris nacpal zapálenou větev do provizorního úkrytu. Sledoval jsem to trochu napjatě, napůl jsem čekal, že celá stavba spadne, protože se něco... rozpustí, nebo tak něco, ale iglú drželo. Dost možná pouhou silou vůle, avšak ustálo to. Dokonce dovnitř nasoukal i ty liščí kožichy. Že bychom se nakonec měli zdržet? Nechtěl jsem Warise obírat o čas a bránit mu v návratu domů. Byl bych otevřel tlamu a všechno to řekl, ale moc daleko jsem se nedostal, protože cosi nad jezerem upoutalo moji pozornost.
Malá světýlka na hladině. Co jsou zač? Ani tuhle otázku jsem neměl šanci vyslovit, protože se ozval cizí hlas přímo mezi námi. Waris sebou jen trošku škubnul, ale já vysloveně vykviknul leknutím. "Ááh! On mluví?" vytřeštil jsem oči na veverčáka. Od Alastora jsem věděl o zvířecích společnících, ale nebyl jsem připravený na to, že budou hovořit vlčí řečí. Než jsem se rozkoukal, už jsem měl u tlapy lodičku z ořechové skořápky a veverčák, fakt veverčák, Vlčíšku, ty to vidíš, mi říkal, abych ji pustil po vodě.
Waris tak hned učinil a zdálo se, že se přitom ztratil v krajině minulosti. Chápal jsem to. Ta světýlka k tomu sváděla. Sám jsem cítil kolem srdce takový závan melancholie. "To... muselo být fajn. I mít tátu, který pro vás tohle udělal. Mého by to nikdy ani nenapadlo," řekl jsem pomalu, cosi ve mně se hrozilo toho, že odhaluju kus své minulosti někomu, koho skoro neznám, ale nejspíš za to mohlo kouzlo okamžiku. Nebo tak něco.
Opatrně jsem postrčil na hladinu i svoji lodičku. "Doma jsme sníh a zimu nemívali. Ani jezera, kde by se daly pouštět lodičky. Ale když táta někdy řádil a bylo moudřejší se držet dál, bral mě starší brácha do skal. Měli jsme tam svoje tajné místo. Říkali jsme tomu tam 'Jeskyně pokladů', kdoví proč, nebyla to ani jeskyně a jediný poklad, co jsme tam měli, byla lebka vidloroha, ale... na tom nesešlo. Sane vždycky vymýšlel ty nejšílenější příběhy, ve kterých jsme utekli a stali se z nás piráti nebo dobrodruzi nebo prostě hrdinové, a aspoň na tu chvíli, co jsme tam byli spolu, se to zdálo skoro skutečné."
Sledoval jsem, jak se světýlko kymácivě vzdaluje po hladině a přidává se k ostatním. Tlapou jsem si otřel tvář a s úlekem zjistil, že ji mám vlhkou. Spěšně jsem zamrkal a potřásl hlavou, natočil jsem se směrem od Warise, aby to neviděl. Přesně kvůli tomu jsem se nerad v minulosti nimral. Co mohla dělat jiného než zraňovat?

20. Zkus v sobě objevit Vlčíškovu magii

Máchl jsem tlapou. Byl jsem zvyklý držet krok s mamuty, v tom problém nejspíš nespočíval. "Spíš jsem se trochu zapomněl," poušklíbl jsem se, povedlo se mi ztratit v myšlenkách až moc dokonale a když jsem se vrátil do reality, Waristood byl pryč - naštěstí jen o kus dál, ne definitivně ztracený.
Sněhu ještě moc nebylo, i když se už sypal z oblohy. Naše iglú tedy vypadalo všelijak, byla to taková směska všeho možného, ale sníh v tom svoji roli také hrál, takže se tomu tak určitě říkat dalo. Waris přišel s nápadem, jak by to mohl vylepšit. "Hej, to zní dobře, klidně to zkus, jestli chceš," zamával jsem ocasem. "Já asi úplně nemám magii, která by nám pomohla." Mohl jsem tu maximálně udělat zahrádku, nebo by daněk možná byl efektivnější v nahrnování sněhu, ale toho jsem přivolávat nechtěl. Celkově jsem se obával, jak to dopadne, až se mi to jednou přihodí před ostatními, nebo se napletu k vlkům, kteří ani nebudou tušit, že v tom daňkovi je zapečený vlk. Zabijou mě? Asi se to klidně mohlo stát...
Byla vůbec nějaká sněhová magie? Silou vůle jsem se pokusil přimět sníh, aby se pohnul, jak jsem si to přál, aby sněhové vločky kroužily přesně tak, jak jsem si to představoval, ale kdepak. Nic takového jsem v sobě neměl. Lehce jsem si povzdechl. Waristood vypadal, že by se chtěl už vydat domů. Asi jsem to chápal, tahat se s těmi kožešinami nemuselo být zrovna pohodlné a nejspíš jsem ho zdržoval od zařizování. Zbytečně? Jen proto, že... proč vlastně? Z vlastních sobeckých pohnutek. "No, um, nerad bych tě od něčeho zdržoval," řekl jsem. "Není to jen tak, zařídit si svůj domov. Tak-" Zahleděl jsem se přes hladinu jezera a zmlkl. Nakrčil jsem čelo. Jak slunce zapadalo a okolí temnělo, skoro se mi zdálo, že se na hladině zamihotalo světýlko. Ale to byla blbost, že jo? Světlušky by dávno zmrzly.

21. Zkus postavit iglú
//Ronher přes Červenou řeku

Klusal jsem podél řeky a rozhlížel se, div jsem si oči nevytahal. Jak? Jak se jednomu povede úplně ztratit vlka, kterému jde v patách? Copak to je normální? Ne, byl jsem si docela jistý, že to normální není a tedy je to věc, která se může opravdu stát jen a jen mně. Ani jsem nevěděl, kam přesně by si to Waristood namířil. Doufal jsem, že nebude moc daleko. Třeba se chtěl vypařit. Sakra, ale to mohl klidně říct, funěl jsem podrážděně. Ať už to byla moje nebo jeho chyba, pěkně mě to popíchlo.
Zastavil jsem až na břehu jezera. Jako první jsem spatřil větev s praskajícím ohněm, až vzápětí vlka, z jehož těla stoupala do okolí šedivá pára. Byl to Waristood, samozřejmě, a... co, koupal se? Teď, když všude kolem mrzlo? "Promiň, uh, asi jsem se... trochu pozapomněl," vysoukal jsem ze sebe udýchaně a trochu popadl dech. Rudé vody jsem se odmítal dotknout, nejhorší žízeň jsem zahnal troškou sněhu ze země. Koukal jsem na vlka s mokrým kožichem, který sice v teple ohně rychle usychal, ale stejně mi to přišlo jako hazard se zdravím. Hlavně když kolem nás fičel severák. "Neumrzneš? Aspoň před tím větrem by to chtělo se schovat," prohodil jsem a začal ze sněhu stavět jakousi sněhovou zeď. Nepřál bych mu nějakou hnusnou nemoc z prochladnutí. Uplácával jsem sníh a vršil ho na hromádku, odhrabával stranou přebytky, až to trochu začínalo připomínat sněhový úkryt. Noru. Nebyl to kdoví jaký bejvák, ale muselo to být určitě lepší než nic. Krom toho mě stavění ze sněhu vždycky docela bavilo. Z písku jeden nepostavil nic.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
//Středozemní pláň (úprava přechodu)

Zahleděl jsem se směrem, který mi Waristood naznačil a pokýval hlavou. Nedávno jsem se tam kolem potloukal, lesů tam bylo až dost a jistě i míst, kam by se vlk mohl usadit. Až na to, že já bych to rozhodně v plánu neměl. "Možná budeš mít trochu nepříjemné sousedy," usoudil jsem, že by bylo vhodné vlka varovat. "Nedávno jsem se v těch končinách pohyboval a vyběhl na mě nějaký šílenec s opelichanou vránou, vypadal docela labilně." Ani jsem na to nechtěl vzpomínat. Nepochyboval jsem ani na chvíli, že kdybych se tam ještě někdy ukázal, ten šedivák by si ze mě aspoň zkusil udělat rohožku do pelechu.
Vyrazili jsme směrem, který byl z mé strany zvolený dost náhodně. Prostě jsem šel a Waristood se připojil, i když mě upozorňoval, že potom musí domů. "Jo, taky se potom musím vrátit," odkýval jsem, ale ne hned. Chvíli jsme se ještě mohli potloukat, i když jsem nějak netušil, co vlastně budeme dělat. Zdálo se, že to budu muset vymýšlet za pochodu. Proč jsem se jen snažil mu namluvit, že mám nějaký plán!
Brzy se před námi rozlévala řeka, či spíš říčka. Líně se kroutila krajinou a ještě nebyla zamrzlá, ačkoliv jsem předpokládal, že se to už brzy změní. Zahleděl jsem se do jejích průzračných hlubin, které - znova - nebyly příliš hluboké. Zato se tam mrskala spousta ryb. Ne, že bych teď měl hlad, ale zapsal jsem si to za uši. Nějaký ten kapřík později mohl přijít k chuti. "Jak to ty ryby vydrží?" plácl jsem jen tak do prázdna, když mi přišlo, že moc dlouho mlčím. "Nemají chlupy a stejně se koupou v tak ledové vodě," zabrumlal jsem, dobře si vědom toho, že jsou to docela nesmyslné otázky. Vrazil jsem do potoka svou vlastní tlapu, které se okamžitě zmocnil ledový spár. Fakt byla studená a i když já chlupy měl, příliš dlouho jsem ji tam neudržel. Jediné, čeho jsem docílil, bylo, že jsem se rozklepal jako ratlík. Rychle jsem si nohu oklepal a přeskočil na druhou stranu. "Radši bych šel chvíli od vody, táhne tady hroznej mráz," otřásl jsem se a rozhlédl se... ale kde byl Waristood? "Uhm-" Spěšně jsem přidal do kroku.

//Ohnivé jezero

Prosinec 2/10 - Juniper
17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka

Aspoň, že to Juniper uznala. "To ano. Jen se mi zdá, že se to jaksi zanedbává. Nebo je to tak možná jen tady," zamračil jsem se lehce. "Vlci tu hodně spoléhají na kouzla. Narazila jsi už na zdejší podivnosti?" zajímalo mě, naznačovala, že tu nestrávila ještě příliš mnoho času. Bylo mi ovšem jasné, že dříve či později na to narazí tak jako tak. Nedalo se tu moc žít, pokud se jeden nesmířil se zdejší realitou, že magie vládne všemu.
Uklidili jsme se do útulného stromu, odkud vše hned vypadalo příznivější. Vítr venku burácel a honil sněhové vločky vzduchem, ovšem nám bylo dobře. Chvíli jsem sledoval, jak zima přebírá vládu a zasypává zem bílou peřinou. Místy ještě byla vidět tráva a mech, ale věděl jsem, že brzy už nezůstane nic nepřikrytého. Bylo to pěkné na pohled, to bez debat. Jen kdyby vlk nemusel bojovat s mrazem a hladem. Tady uvnitř na to však bylo snadné zapomenout. Všechno se třpytilo a blýskalo a i vytí větru v sobě mělo něco příjemného, když se na nás nemohl dostat.
Soustředil jsem se teď na bylinky. Ukázal jsem Juniper jahodník, který jsem před pár měsíci ukazoval i Alastorovi. Kde jen je tomu konec, povzdechl jsem si v duchu, ale přiměl jsem se soustředit. "Ano, stačí louhovat. Samozřejmě je zase lepší teplá voda. Když se přidá i šípek, borůvčí a listy maliníku a ostužiníku, je z toho skvělý čaj. Tak, co tu mám dál..."
Vrátil jsem se k brašničce a vytáhl usušenou snítku pelyňku. "Tenhle už tak dobrý není. Je to pelyněk a je vážně hodně hořký. Až hnusný," ušklíbl jsem se. "Skvěle ale poslouží při bolestech břicha, křečích, nechutenství. Jen se to s ním nesmí přehánět a hlavně ho v žádném případě nemůžou březí vlčice," varoval jsem ji hned, protože jsem nechtěl mít na svědomí nějaké neštěstí.

Mírně jsem se uculil, když mně Waris chválil. "To nic nebylo." Lov byl úspěšný, ale zbytek liščí skupiny se pořád potuloval kolem. Možná chtěli zpět zbytek své kořisti, možná se chtěli pomstít za své mrtvé příbuzné. Tiše jsem zavrčel, ale nemusel jsem se namáhat. Waristood nechal vyšlehnout plameny, které zrzky rozehnaly do všech světových stran. Vypadalo to, že tenhle vlk je hned se vším hotový. V jeho podání lov i obrana kořisti vyhlížely tak... snadně. Nenápadně jsem ho obdivoval. Aspoň jsem doufal, že je to nenápadné.
Waristood začal z lišky stahovat kožešinu, zatímco rezavá veverka se potloukala kolem. Já se už už chtěl pustit do jídla, když se Waris otázal, jestli bych mu kožešinu ze své lišky nepřenechal. Pokrčil jsem lehce rameny. "Klidně si ji vem. Já zatím novou nepotřebuju." Začal jsem tedy stahovat kožku i ze své lišky a nechal jsem ji hnědému vlku odloženou stranou, než jsem se konečně dal do jídla. "Žiju nedaleko, v lese na druhé straně řeky co je tamhle," sdělil jsem mu mezi sousty a hodil hlavou směrem, ze kterého jsem sem původně přišel. Naklonil jsem hlavu lehce na stranu. "Ty se usazuješ někde poblíž?" Mluvil o novém domově. Že bych měl brzy získat souseda?
Z mé lišky toho brzy moc nezbylo. Vážně byla malá, ale zasytila dobře. Líp, než obyčejný zajíc. Protáhl jsem si tlapy kupředu a zvedl hlavu k mohutnému vlkovi. Vlastně nás teď už nic při sobě nedrželo, ale... Fajn, chtěl jsem se ještě chvíli poflakovat v jeho okolí, dobře? Přišlo mi, že by veškeré problémy mohl prostě zadupat do země a líbilo se mi to. "Ehm, po-poslyš, chtěl jsem podniknout takovou, no, zimní obchůzku kolem," plácl jsem do chvíle ticha první, co mě napadlo. Nic takového jsem neplánoval, ale teď už asi jo. "Nechceš... se připojit?" nabídl jsem mu a vyštrachal se do sedu. Střihl jsem ušima, střelil pohledem kolem sebe a rovnou jsem i vybral směr. "Co třeba tamtudy," a už jsem byl na cestě, aby o tom ani jeden z nás neměl moc času hluboce přemýšlet.

//Ronherský potok

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Pokud si vlk všiml mého koktavého výstupu - a netušil jsem, jak by si ho mohl nevšimnout, pokud nebyl úplně odtržený od reality - nedal to nijak najevo a zkrátka to přešel. I tak jsem se cítil jako blbec. První dojem je možné udělat jenom jednou, že ano... Jenže já v tom byl vždycky marný. Od narození.
Představil se jako Waristood a měl své vlastní plány, jak se ukázalo, vytím se nejspíš jen snažil sehnat někoho, kdo by se do nich pustil s ním. "Já jsem Regis. Těší mě," představil jsem se na oplátku, předvedl, že umím mluvit i normálně, ale prakticky jsem ani neměl šanci se vzpamatovat nebo rozmýšlet, byl jsem vtažen do víru dění. "Tak jo," stačil jsem akorát vyhrknout zaraženě souhlas a už jsem musel trochu natáhnout své krátké nohy, aby mě Waris nenechal v prachu za sebou. Lovit jsem stejně plánoval a teď byla šance ukázat, že nejsem úplně na nic.
Rozběhli jsme se do křovin, kde se skrývala liščí skupinka. Waristood mezi ně vtrhl jako boží hněv a jednu rovnou oddělal, jako by to nebylo vůbec nic těžkého. Já se soustředil na vlastní lov. Běžel jsem za jedním rezavým stvořením, které sice nejdřív prchalo, ale po pár metrech se obrátilo s vyceněnými zuby proti mě. Jen tak tak jsem uhnul nečekanému útoku a pak už jsme se váleli v jediném chumlu rezavých chlupů. Lítaly ze mě i z lišky, která ke všemu strašně vřeštěla. Byla to fuška, ale liška, kterou jsem si vybral, byla naštěstí docela malá a tak se mi ji nakonec povedlo zalehnout a vzápětí zakousnout.
Chvíli jsem zůstal ležet a odhadoval, jestli jsem došel nějaké újmy, ale kromě pár vytahaných chumáčů chlupů a povrchových škrábanců jsem necítil, že bych někde krvácel či něco podobného. Udýchaně jsem zvedl hlavu k obloze a chytil do tlamy několik chomáčů padajících vloček, abych se lehce osvěžil, než jsem se i s liškou v tlamě vyhrabal na nohy a otočil se opět k Waristoodovi, který byl s lovem dávno hotový. Přešel jsem k němu blíž a pustil svůj úlovek na zem kousek od toho jeho. "Je vidět, že v tom máš cvik," pronesl jsem a olízl si čenich od krve.

Prosinec 1/10 - Juniper

"Nevadí," máchl jsem tlapou. "Poradím si." Kdyby vlčice někoho takového znala, samozřejmě bych se nezlobil, ale nepočítal jsem s tím. Vždycky jsem se mohl zastavit do Sarumenu a zkusit něco zjistit tam. Byla to konec konců docela velká smečka, určitě by se tam našel aspoň jeden vlk, který umí podobný předmět vyrobit nebo alespoň znal někoho, kdo by to dokázal.
O bylinkách jsem informace dál šířil rád, ale tušil jsem, že to bude na delší povídání, které jsem nechtěl absolvovat tady na mraze. "Možná bych nejdřív našel nějaký lepší úkryt, tam ti to můžu ukázat," nadhodil jsem. Bude to určitě příjemnější pro nás pro oba. Zamířit směrem k lesu se zdálo jako zcela přirozená věc a i Juniper souhlasila. "Je to o hodně lepší, než nic," pronesl jsem trochu ochranářsky. "Může to zachránit životy." Nechápal jsem, jak tu vlci žili. Bez jakýchkoliv znalostí v tomto směru, odevzdávali svoje životy do tlap vrtošivé magie a bohů, kteří mohli a nemuseli být skuteční a jejich úmysly, pakliže skuteční byli, mohly být jakékoliv.
Pomalu jsme kráčeli k lesu a už nás obklopily první stromy. Rozhlížel jsem se kolem po nějakém pěkném místě, kam bychom se mohli skrýt. "Hele," kývl jsem hlavou k obrovskému starému stromu. Byl suchý a jeho kmen byl vykotlaný. "Vypadá to, že bychom se tam mohli vejít, aniž bychom se moc mačkali," usoudil jsem, když jsem nakoukl dovnitř a rovnou jsem tam vlezl. Už jsem chtěl být pryč ze zimy a taky si chvíli lehnout. Ne, že by mi bylo vyloženě zle, ale cítil jsem se z nachlazení rozlámaný a unavenější, než bych měl být. Ve stromě bylo celkem útulno a pro dva vlky místa dost, pokud se nebudeme moc roztahovat.
Nezapomněl jsem na svůj slib, že Juniper poučím o bylinkách, které jsem měl u sebe. "Tak jo. Můžu ti ukázat pár rostlinek." Zalovil jsem opět v brašničce a první, co mi přišlo do tlamy, byl nasušený jahodník. "Lesní jahody znáš, ne? Tohle jsou jejich listy. Jsou dobré pro zachování zdraví celého těla, taky proti různým zánětům nebo při pokaženém trávení." Opatrně jsem usušený list posunul k vlčici blíž, aby si ho mohla prohlédnout a lépe zapamatovat.

//Esíčka

Podařilo se mi překonat potok, aniž bych se namočil, což bylo jedině dobře, neboť zmáchat se v téhle zimě by bylo jasným lístkem k onemocnění. Snažil jsem se zbavit tíživých myšlenek a vzpomínek, ale zdálo se, že se za mnou táhnou jako šedé mraky. Potřeboval jsem se něčím rozptýlit. Jídlo, hledal jsi jídlo, už jsi na to stačil zapomenout? Vtom jsem se zarazil a zvedl hlavu, velká ušiska se otočila za zvukem vytí. "Hm?" Nebyl to povědomý hlas a nedělal jsem si iluze, že by ten vlk vyl na mě. Nejspíš ani netušil, že se potuluju v okolí. Stejně jsem se ale tím směrem vydal. Bylo to konec konců volání a mohlo znamenat cokoliv. Za obhlédnutí situace nic nedám.
Vymanil jsem se z křovin v okolí říčky a zamířil přes pláň, kde jsem zanedlouho spatřil hnědého vlka. Namířil jsem si to k němu. Byl vysoký a mohutný, s huňatým kožichem - vlk jako hora. Docela... fešák. Okamžitě jsem cítil, jak se mi srdce zatřepotalo v hrudi a objevila se touha ze sebe neudělat blbce, což obvykle znamenalo, že ho ze sebe udělám trojnásobně. Jenže co jsem měl dělat? Tady na pláni se už nedalo nikam zmizet. Ne, pozdě, už jsem šel k němu. Je to jen vlk. To zmáknu. Otevřel jsem tlamu a okamžitě jsem se přerazil o vlastní slova: "Na zdraví- Teda, zd- Ehm, zdravím!" vyblekotal jsem pozdrav a přál si, aby se otevřela pekelná jáma a prostě mě teď a tady spolkla. Spěšně jsem pokračoval, i když jsem ve tvářích cítil narůstající ruměnec, který naštěstí skrývala srst: "Slyšel jsem vytí, tak jsem se chtěl jen přesvědčit, jestli je všechno, no, v pohodě." Pohled mi sjel k zrzavému zvířeti na vlkových zádech a přimhouřil oči, které tak úplně nechtěly věřit tomu, co vidí. To je veverka?

7. Zavzpomínej na svou první zimu
//Klimbavý les přes Travnatý oceán

Ráno bylo mrazivé a celý svět pokrýval příkrov jinovatky. Od tlamy se mi kouřilo a namrzlá stébla trávy křupala pod nohama. Byla mi docela zima, ale dokud jsem se držel v pohybu, ještě to šlo. Snad bych si měl od Vlčíška přát hustší kožich, napadlo mě. Kdyby tedy někdo takový doopravdy existoval. Na Vlčíška jsem už byl doopravdy celkem starý. Na druhou stranu... Tady bylo možné leccos, jak už jsem se přesvědčil. Pohádky pro vlčata ožívaly vlastním životem a stávaly se skutečností. Asi bych tu možnost neměl hned tak zavrhovat.
Vzpoměl jsem si na svou první pořádnou zimu - tu se sněhem, už mimo poušť. Jak jsem na to koukal s otevřenou tlamou, když svět pokryla bílá peřina! Byl jsem z toho snad ještě víc vedle, než vlčata. Holly, Flora, Wist, tehdy byly ještě všechny tři a co jsme se ve sněhu nadováděli. Na tváři se mi objevil nepřítomný úsměv, když jsem vzpomínal na to, jak jsme stavěli vlkuláky a dělali sněhové andělíčky. Jak jsme se s Montem v kopcích klouzali a koulovali a on mě potom shodil do závěje a vyválel mě ve sněhu, až jsem sám vypadal jako vlkulák. Jak jsme potom leželi přitisknutí k sobě v jeskyni a já si zahříval zmrzlé tlapky v jeho huňatém kožichu. Monte zimu miloval a když jsme byli spolu, miloval jsem ji taky. Protože byl tak šťastný. Tiše jsem si povzdechl. Doufal jsem, že si letošní zimu taky užije. Potřásl jsem hlavou. Bolelo na něj myslet, představovat si ho tam někde daleko, jak dál bloumá životem jako ztracená duše. Už není ztracený, je se svou rodinou. Stejně jsem ale měl pocit, že se každou chvíli rozbrečím, jestli nechám svoje myšlenky dál ubírat tímhle směrem. S příchodem zimy to kdoví proč bylo pokaždé mnohem horší. To prázdné místo po mém boku a v mém srdci mnohem větší a chladnější.

//Středozemka

Mockrát děkuju za povýšení, Roland se toho chopí s radostí

Do osudovky bych se taky ráda zapojila, ještě bych viděla s kým podle herní situace :D

Listopad 6/10 - Juniper

"Mhm," zabručel jsem souhlasně. "Na tu už jsem taky myslel. Určitě se tu najde někdo, kdo ji umí vyrobit, ale zatím jsem na ně nenarazil," pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že jsou vlci, kteří to dovedou. Bylo jen otázkou času, než je najdu. Pokývl jsem hlavou, když mě vlčice dál ujišťovala, že to opravdu dobré bylo i tak. "Tak dík," broukl jsem, protože jsem měl pocit, že bych na to přece jen měl něco říct.
"Mám tam ještě, mmm, listy jahodníku," pootevřel jsem čenichem brašničku a nakukoval dovnitř, "pelyněk, meduňku a heřmánek." Na dně se povaloval ještě hladký růžový oblázek a sojčí pírko, ale o těch jsem pomlčel, protože to byly moje poklady. Nepochybně bylo trošku ujeté cítit se tak majetnicky ohledně zcela obyčejných věcí, ale nemohl jsem za to, že uvnitř mé hlavy žil patrně duch jakéhosi hrabivého goblina.
Protáhl jsem lehce obličej do poněkud ironického úsměvu. "Když se staneš léčitelem, neznamená to, že před tebou nemoci v hrůze prchají," utrousil jsem, ale vlčice rychle došla k tomu, že to vlastně celé dává smysl. Zajímala se, což mi nijak nevadilo. O své profesi jsem mluvil rád. Byla to jedna z mála věcí, o kterých bych dovedl mluvit klidně pořád. Stejně ta další otázka ale trochu zabolela. Všechny neduhy. Kéž by. Zahnal jsem vzpomínky na Floru umírající v neutišitelné horečce. Na Monteho, který se díval skrze mě, zatímco jeho mysl mohla chodit klidně úplně cizími světy. "Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Ne všechny. Ale většinu těch, na které vlk běžně narazí, to ano. Nebo s nimi dovedu alespoň pomoci, když už ne je rovnou vyléčit."
Představila se jako Juniper. Pěkné jméno, hodilo se k ní. "Nápodobně," opáčil jsem a rozhlédl se. "Šel bych se schovat tamhle do lesa, hm? Tady od vody táhne hrozná zima," otřásl jsem se lehce - všechen jitrocel světa by byl k ničemu, když tady budu dál vysedávat.

Nějak jsem zase usnul. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsem se vlastně uložil do listí v křovinách, ale stalo se. Procitl jsem uprostřed noci a zjistil, že jsem sám. "Wist? Wisterie?" houkl jsem do lesa a nastražil svá veliká ušiska. Ať už byla kdekoliv, neslyšel jsem ji. Vypadalo to, že jsem zůstal zase sám, aspoň prozatím. Tiše jsem si povzdechl, ale nepropadal jsem chmurám. Už věděla, kde mě najde, kdyby chtěla a i jen samotné vědomí, že je někde poblíž a v pořádku mi stačilo k tomu, abych měl v duši o něco větší klid.
No, a co teď? Noc byla chladná a mráz začínal kousat. Nebylo pochyb o tom, že se blíží zima. Bylo by nejspíš nejrozumnější zalézt do nory a do jara nevystrkovat čenich, avšak to dost dobře nešlo. Možná by se šiklo ještě na poslední chvíli zkusit sehnat nějaké zásoby a poohlédnout se po okolí. Nabral jsem si z úkrytu do brašničky pár základních bylinek pro všechny případy a s krátkým pohledem přes rameno jsem nechal svůj milovaný les zase za zády. Však já se vrátím.

//Esíčka přes Travnatý oceán

Listopad 5/10

Vlčice jitrocel neznala, což mi nepřišlo až tak divné. Rostl sice všude možně, ale než jsem se začal více bylinkám věnovat, taky jsem o tom neměl ponětí. Tak to prostě fungovalo. Škoda, že neměla žádnou užitečnou schopnost, která by dovedla ohřát vodu, ale ani jsem to příliš neočekával. "Nevadí," povzdechl jsem si lehce. "Časem se s tím nějak vypořádám. I s potřebou hrabat díry na vodu v zemi," ohrnul jsem čenich, protože její křupání mezi zuby nebylo příjemné.
Naštěstí, i když jsem k ní nebyl nejmilejší, se vlčice patrně rozhodla, že otrávit se nás oba nechystám a taky ochutnala. Střihl jsem ušima, když prohlásila, že jí to chutná. "Není to tak zlé," usoudil jsem sám, ač jsem věděl, že to mohlo být i mnohem lepší. Za daných okolností jsem ale byl přesvědčen o tom, že to lépe nešlo.
Její pojetí toho, co že vlastně je mým posláním, mě pobavilo. Tiše jsem se uchechtl. "Jasně, to taky. I když toho umím víc," potřásl jsem hlavou, odmlčel se a otočil se stranou, neboť mě přerušilo další kýchnutí. Bylo to strašně otravné. "Pardon," zahuhňal jsem a krátce popotáhl. "Jinak jsem ale léčitel. Nosím toho víc, než jen jitrocel, většinou. Ale nejsem tu tak dlouho, abych stačil všechno do detailů vyladit." Podrbal jsem se za uchem a přimhouřil oči. "Ani jsem se nepředstavil, co?" To mi bylo podobné. Vážně jsem se ukazoval v tom nejlepším světle, měl bych si nafackovat. "Jsem Regis."

Listopad 4/10 - Juniper

Nechtěl jsem být na vlčici hnusný. Jenže to, co jsem chtěl, se ne vždycky slučovalo se skutečností. Nejlepší, co jsem v tu chvíli dokázal, bylo kousnout se do jazyka a vydržet chvíli zticha, než se mi nervy trochu uklidní. Soustředit se na něco jiného pomáhalo. A já naštěstí měl něco, na co jsem se mohl soustředit.
Cítil jsem, že ji mám celou dobu za zády. Moc mi to nevadilo, byl jsem vlastně zvyklý, že mi vlci koukají přes rameno a příliš mě to neznervózňovalo, když jsem se věnoval docela obyčejným věcem, jako bylo tohle. Nic komplikovaného. "K lecčemu," odpověděl jsem, nevracel jsem se už k předchozí strkanici. Snad bude lepší se přes to prostě přenést, jako by nic... Což se tobě snadno říká, když na tebe nikdo neštěkal, co. Otočil jsem se na vlčici. "Je to jitrocel. Moc užitečná bylina. Na kašel, nachlazení, trávení i na menší rány či popáleniny... Je pravda, že lepší je ho vylouhovat v teplé vodě, ale na to já tady nemám zrovna možnosti," pokrčil jsem rameny a napil se vody s jitrocelem z vyhloubeného důlku. "Klidně to zkus, nic se ti nestane. Jen ti bude trochu skřípat hlína mezi zuby," zašklebil jsem se nespokojeně. Zulíbám nohy komukoliv, kdo mi dokáže vyrobit misku. Tiše jsem si kýchl a otřel si čenich do trávy. Stejně bude lepší najít si nějaké místo, kam se chvíli odklidit a odpočinout si. Ale ještě to tolik nehořelo.