Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Waris proti kousanci protestoval, ale neoplatil mi ho a to mi stačilo. "Pro tvý vlastní dobro," opáčil jsem prostě, protože už jsem byl rozběhnutý pro kožešiny. Pod ty jsem ho zavrtal, jak to nejlíp šlo a sám se k němu připlácl. Netušil jsem, co se stalo, ale můj nejlepší odhad byl ten, že stačil někde umrznout málem k smrti. Když se do věcí začne míchat magie, začíná být těžké určit, co je vlastně špatně.
"No, já ti nevím. Neřekl bych, že to je pitomost. Minimálně tohle přemisťování už jsem jednou sám zažil," otřepal jsem se s nelibostí. Netušil jsem, koho to tam Waris na hoře viděl - pravděpodobně nějakého bláznivého santusáka nebo jakousi halucinaci, ale co já vím, klidně to mohl být i sám Vlčíšek, i když jsem měl trochu problém jeho existenci hned akceptovat jako fakt.
Waristood se začal sápat do sedu a já se od něj lehce odtáhl. Do tváří mi vyrazil ruměnec, prve jsem o tom vůbec nepřemýšlel, jen jsem se ho snažil zachránit od zmrznutí, ale teď... no. Mohl si to vyložit všemožně, že ano? A lhal bych, kdybych tvrdil, že mi bylo v jeho blízkosti nepříjemně. Nech si toho. Radši dávej bacha, ať to s ním nesekne. "Hlavně pozor," zabručel jsem za ním a čapl kožešiny, které se svezly na zem. Povedlo se mi je odtahat zpátky k úkrytu a soukal jsem se dovnitř Warisovi v patách. "Nepraštil ses do hlavy? Nedělá se ti slabo nebo na zvracení?" vyzvídal jsem, pořád jsem kloudně nevěděl, co ho tak odrovnalo. Mohla to být ale i jen ta teleportace. To svinstvo dokázalo zamávat s každým. A jak léčit následky magického přenášení, tak to mě Heron vážně nikdy nenaučil.

//úkryt

18. Setkej se s někým koho máš rád a promluv si

Bylo jasné, že v některých věcech se neshodneme, ale neměl jsem potřebu se nějak hádat. Náš hovor se nakonec stejně stočil jiným směrem, když jsme se začali prohrabovat haraburdím, které tu nechali předešlí obyvatelé lesa. Zatímco jsme mluvili, Waris plácal něco ze sněhu. Nejspíš vlkuláka, podobně jako jsem já postavil u našeho iglú. "No, to nezní špatně, ale možná už by to bylo trochu moc," přemýšlel jsem. Označit lebkou strom byla jedna věc, ale s dalšími značkami už by to v lese mohlo vypadat jako v cirkuse. A plašit daňky. "Ještě to promyslím. Každopádně v lese stačí zavýt a pokud tam budu, nepřeslechnu to," střihl jsem ušima a nakrčil čelo. Říkal jsem mu vůbec, který les to je nebo ne?
Už jsem otvíral tlamu, že se zeptám, ale Waris mě předběhl. Prohlásil, že má přání navštívit Vlčíška a pak- Pak byl prostě fuč. Zamrkal jsem. Zvedl jsem hlavu a nastražil uši, ale vlk prostě... zmizel. "W-Warisi?" Veverčák začal vyšilovat, poskakovat kolem a nadávat. "Já nevím," mohl jsem jen vrtět hlavou. "Jako by se úplně rozplynul?" Začal jsem čenichat kolem, ale Waristoodův pach nikam dál nepokračoval. Co to bylo? Nějaká magie? Nějaký vtip? Moc vtipné mi to nepřišlo a nějak jsem si nemyslel, že by mělo jít o legraci. "Nechceš se zkusit rozhlédnout ze stromu?" vyzval jsem veverčáka, nic jiného mě nenapadalo. Přišlo mi to jako marnost, ale jen tak stát, zatímco Waris se propadl kdoví kam? To jsem taky nemohl.
Stačil jsem obejít kolečko kolem lesa a vrátit se do původního bodu, když tu najednou se Waristood zjevil tak rychle, jako předtím zmizel. Šťastné setkání? Moc to nevypadalo. "Warisi!" vyjekl jsem. "Kam-?" Ale to už se vlk zřítil k zemi jako podťatý. U všech bohů! Přiskočil jsem k němu a viděl, jak se klepe zimou, celý prochladlý. "Vydrž. Hlavně neusínej," sdělil jsem mu důrazně a pro jistotu ho důkladně štípl zuby do ucha. Snad pochopí, že to je pro jeho dobro. Vyběhl jsem k úkrytu, kde jsme nechali liščí kožešiny a už jsem se s nimi pral, abych je dovlekl až k němu a přehodil je přes něj. I tak ležel na sněhu, ale neměl jsem nejmenší šanci ho sám dotáhnout do úkrytu. Bez okolků jsem se nacpal pod kožešiny k němu, abych mu předal i svoje teplo. "Je to lepší? Co se stalo? Vypařil ses mi úplně před očima," zeptal jsem se po chvíli. "Musíme tě dostat dovnitř, zvládneš se zvednout?"

"Jo, jasně, jen..." Jenže jsem nevěděl, jak mám vyjádřit, co si myslím. Hlavou se mi mihly vzpomínky na mámu, která nemohla nikdy dělat to, co sama chtěla. Protože byla vlčice, protože táta věřil, že je slabá, že musí dělat, co po ní chce a protože tomu ona sama snad uvěřila taky. Nebo jak já sám roky věřil, že nejsem k ničemu, protože jsem nebyl v otcových očích pořádný vlk, jen vyjukaný hubeňour, co by se neuměl porvat, ani kdyby na tom závisel jeho život. Kousl jsem se mírně do tváře. Nevěřil jsem, že by byl Waristood takový, jako můj otec. Vůbec. Ale cosi mi na tom, co řekl, rezonovalo v hlavě nelibou tóninou. "Já nevím, prostě... ne všechny vlčice to tak chtějí, to je celé," vysoukal jsem ze sebe nakonec neohrabaně s vědomím, že to nevystihuje moje myšlenky, ale když přišlo na ta správná slova, zdálo se, že je nikdy nedokážu pořádně uchopit.
"Možná," pokýval jsem hlavou, asi se už nedozvíme, co se s tím vlkem stalo, ale to mě netrápilo. Já to ani nechtěl vědět. Hlavně, když byl někde daleko ode mně. Tím jsem to považoval za uzavřené. Začali jsme se prohrabovat nepořádkem, který tady předchozí nájemníci zanechali. Taky nejspíš nebyli moc fanoušci úklidu, neboť já objevil srnčí lebku a Waris hned vzápětí vylovil ze sněhu ostatky divočáka. "Vidíš to, tady se najde pokladů," zabručel jsem a trochu se pousmál. "Taky jsem měl nápad, že bych si ji pověsil na strom, pod kterým mám úkryt. Asi by se hodilo ho nějak označit, aby ho v případě nouze vlci našli," přemýšlel jsem nahlas. Samozřejmě to taky mohlo napovědět i návštěvníkům, po kterých jsem netoužil, ale to byl zřejmě neřešitelný problém.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Waris se tvářil, jako by mi nevěřil mé prohlášení a dodal tomu ještě tečku tím, že celé samičí pokolení postavil do role uklízeček. Trhl jsem uchem. "Však tě nikdo nenutí," odfrkl jsem si, tušil jsem, že v tomhle se neshodneme. "Jen nevím, kolik tady je vlčic, co mají zájem plít někomu zahrádku," dodal jsem, ze svých zkušeností jsem v tomhle kraji narážel spíš na vlčice, co byly docela od rány. Však i Islin byla takový plyšák... a magií se mnou vytřela podlahu, zrovna loni v zimě. "A fakt se mi to tu líbí. Mimochodem." Cítil jsem se lehce dotčeně, snad proto, že les sám se bránit nemohl. Rostl si a pučel, jak chtěl, aniž by mu do toho někdo zasahoval.
Aspoň dokud jsme nepřišli my dva a nezačali aspoň zdobit stromeček. Já ho nechal obrůst úponky rostlin, které Waristood hned vzápětí zapálil. "Hele-" chtěl jsem se už bránit, co to mělo být, pomsta za mou drzost? Pak mi ale došlo, co dělá. "Ah, no jasně," máchl jsem smířlivě ocasem a chvíli si prohlížel naše společné dílo, než jsem se za ním vypravil dál do lesa.
"To chápu," zabručel jsem, už jsem se nebál, že by na nás někdo vyskočil. Nikdo tady prostě nebyl. Teď už ne. "Je taky možný, že ten šedivák prostě někde v příkopu dodělal. Nevypadal jako úplně nejzdravější jedinec," soudil jsem - byla to taková jakási opelichaná pohublina, a to se ani nezmiňuju o mentálním zdraví. Někdo tak vyšinutý je schopný čehokoliv.
Veverčák mezitím objevil úkryt, ke kterému Waristood uložil kožešiny. "Jo, je to docela makačka, když se jeden rozhodne někde usadit," vzpomněl jsem si, jak jsem kopal a upravoval noru. Jak mě pak tlapy bolely. Nahlédl jsem dovnitř do úkrytu, kde to ale vážně už vypadalo jako po výbuchu, to jsem musel uznat i já. "Že by tu nechali něco zajímavého?"
napadlo mě, přál bych si najít nějaký ten suvenýr... pokud by mi tedy Waristood dovolil si ho vzít. "Hele, co třeba tohleto!" vytáhl jsem na denní světlo horní polovinu srnčí lebky, dokonce i s malými parůžky. Pochopitelně to nebyla žádná vzácnost, ale... "Můžu si ji nechat? Mně by se domů hodila," střihl jsem ušima, už jsem přesně věděl, co bych s ní udělal.

8. Ozdob vánočně nějaký stromek
//Mahtaë jih

Vkročili jsme do lesa, který se tvářil klidně a opuštěně. Větřil jsem jako divý, čenich se mi třásl jako nějakému králíkovi, ale nezachytil jsem pach nikoho jiného, než Warise. Zdálo se, že ten šílenec tu vážně nebyl. Lehce váhavě jsem pokračoval ve Warisových stopách mezi stromy. Okomentoval, že to není kdoví co. Rozhlédl jsem se kolem, ale popravdě jsem neviděl nic divného. Běžný přírodní chaos, který jsem měl vlastně i rád. Rád jsem viděl, jak život pučí a bují - zcela nepochybně kompenzace za roky prožité v poušti. "Mně se to líbí," pokrčil jsem rameny. "Ale taky nejsem něžná tlapka, no," dodal jsem ještě a trochu se poušklíbl, ne, byl jsem odjakživa zmatkář a bordelář, který si ve všem dělal vlastní systém, komukoliv jinému patrně absolutně nepochopitelný. "Maximálně ti můžu udělat zimní výzdobu," střihl jsem ušima a po kůře nejbližšího z buků se začaly plazit úponky břečťanu a opletníku s bílými kvítky, které ho v úhledné spirále obtáčely až do míst nad našimi hlavami. Nějak mi nedošlo, že možná dělám naprostý opak toho, co si Waris přál - tedy aby to tu nebylo tak zarostlé.
To už se ale Waris vydával dál. Následoval jsem ho a pořád se trošku paranoidně rozhlížel kolem sebe. Čím dále jsme ale šli, tím jsem byl klidnější. Zdálo se téměř jisté, že jsme tu jen my sami. "Už to tak vypadá. Možná tu ten vlk ani nežil, jen si rád dovoloval na náhodné kolemjdoucí," zamračil jsem se lehce a klapl zuby. Nesnášel jsem takové typy. "Zdá se to jako fajn místo k životu. Asi tu bude celkem klid," soudil jsem. Les ležel mimo takové ty nejfrekventovanější trasy, kterými se vlci vydávali. Což, na druhou stranu, mohl být trochu problém, pokud tu Waris skutečně nechtěl být sám.

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným
//Roh hojnosti

Warisovi se moje nabídka líbila a já s ní byl popravdě taky spokojený. Měl jsem pocit, že se tu brzy pěkně usadím, navazování spojenectví se mi kupodivu celkem dařilo. Párkrát jsem lehce mách ocasem, spokojený, jak to pěkně vyšlo. Ovšem nejednalo se o žádnou smečku, byl tam jen Waristood a nikdo jiný. "Ach tak," vypadlo ze mě, moc jsem nevěděl, co na to říct. Zdál se z toho celkem skleslý, ale čím jsem ho asi tak mohl povzbudit? Že se to spraví? Sám jsem věděl, že osamělost je někdy na dlouho. Jako nemoc, která se pořád vrací a vrací a nedá se setřást.
Než jsem stačil plácnout nějakou blbost, abych přerušil ticho, ozval se veverčák. Přešlapoval po zemi a stěžoval si na mráz - nedivil jsem se mu, takový mrňous musel promrznout dost rychle. Mně samotnému začínala být docela zima a to jsem byl větší, než veverka. Waris měl nicméně řešení, aby nemusel jeho společník běhat po sněhu. Co víc, navrhl svezení i mě. Podíval jsem se na něj lehce pochybovačně a mírně pobaveně. "To fakt?" zeptal jsem se smíchem v hlase, bylo to naprosto praštěné, ale... proč vlastně ne. Naskočil jsem na kožešinu, ať to tedy Warisovi dopřeju, ale i když jsem se kousek popovezl, moc dobře to nejelo. Kožich se pod mou vahou spíš bořil do sněhu. "Myslím, že to radši přenechám tady veverčákovi," seskočil jsem zpátky na zem.
"V Sarumenském lese. Smečka sídlí na jihu, pod těmi zvláštními horami. Jsou to přátelští vlci." Nemohl jsem o Sarumenské smečce říct nic špatného. Loni v zimě mi hodně pomohli a já jim byl skutečně vděčný. Teď jsme se však blížili řece a lesu za ní a já na chvíli na Sarumen úplně zapomněl. "Ty, Warisi. Jsi si jistý, že jsi v tom lese sám?" zaváhal jsem, než jsem vkročil mezi stromy. "Protože... protože přesně tady jsem potkal toho šílence. A vypadalo to, že tady bydlí." Nevede mě k němu, že ne? Nejsou nějak spřáhnutí? Paranoidní myšlenky, ale jeden se jim těžko bránil. Nechtělo se mi věřit tomu, že by se Waristood celou dobu jen přetvařoval, aby mě pak sežrali se svým vyšinutým kámošem, ale byla ve mně i tak malá dušička, když jsem vstoupil do stínu lesa.

//Bukový les

16. Dováděj ve sněhu
//Středozemní pláň

Waris se připojil k mému zpěvu, což jsem moc nečekal a vlastně mě to celkem zaskočilo. Mumlal jsem si spíš jen tak pro sebe, ale samozřejmě, že to vlk slyšel. Nebyl přece hluchý. Mírně jsem se otřepal, přišlo mi, že se chovám trochu... divně. Kdy jsem si naposledy v něčí přítomnosti jen tak začal prozpěvovat? Měl bych se vzpamatovat. Tak či tak, kráčeli jsme dál kupředu. Nechal jsem se Waristoodem navádět, kudy kam. Skutečně jsme směřovali do těch končin, kde jsem potkal toho šílence s černým opeřencem, což mě poměrně znervózňovalo. Doufal jsem, že už tam nebudu muset páchnout, ale vypadalo to, že se tomu nevyhnu.
Na mou poznámku o tom, že o smečky nestojím, Waris neřekl ani tak ani tak, jen zamručel a potom dodal, že se můžu kdykoliv zastavit. Střihl jsem ušima. "Dík, to zní příjemně. A kdyby bylo potřeba, můžu na oplátku nabídnout služby léčitele. Nejsem jen nějaká vyžírka." Nerad jsem přijímal podobné laskavosti, aniž bych sám něco nabídl. Zvědavě jsem naklonil hlavu. "Ty v tom lese máš svoji smečku, nebo někoho?" zeptal jsem se, od počátku jsem předpokládal, že se tam Waristood usídlil sám, ale teď už jsem si nebyl tak jistý.
"Moc nespěchám. Chci ještě navštívit známé v nedaleké smečce, ale to ještě počká. Rád se podívám na tvůj les," ujistil jsem Warise a trochu si za chůze začal poskakovat, protože mi popravdě celkem mrzly tlapky. Potřeboval jsem si rozproudit krev v těle a tak jsem poklusával, poskakoval a snažil se zkrátka rozpohybovat celé tělo. Možná to vypadalo, jako by mi najednou přeskočilo a začal jsem jen tak dovádět ve sněhu, ale mělo to svůj účel. Nechal jsem se opět Warisem nasměrovat. Vážně jsme mířili tím směrem. Ne, že bych měl strach, ale... ale tak trochu nenápadně jsem se začal přesouvat spíš za mohutná záda silnějšího vlka. Nenechal by toho magora, aby ze mě udělal rohožku... že ne?

//Mahtaë jih přes Sekvojový les

4. Zazpívej někomu koledu
//Plamínek

Waris mě nevyháněl. Dovolil mi se k němu připojit a já byl rád. Popravdě jsem byl i trochu zvědavý na to, kde se vlastně usídlil. I když prozatím ještě chvíli posedával u vody a zdál se ztracený v myšlenkách. Zahleděl jsem se do tance padajících vloček. Začínala být vážně docela zima, takhle na otevřeném prostranství, ale musel jsem uznat, že to má svoje kouzlo. "Já sním o Vánocích bílých, Vánocích jaké z dětství znám," zanotoval jsem si pod vousy útržek písničky, kterou jsem pochytil někde na cestách. "Zněly zvonky saní a každičké přání v ten den splnilo se nám..."
Zrovna v tu chvíli se Waris probral ze zamyšlení a připojil se ke mně, takže jsme mohli vyrazit. "Ne, já na smečky... moc na ně nejsem," poušklíbl jsem se trochu kysele. "Mám takové, no, léčitelské doupě v jednom lese. Není to moc daleko od té řeky, kde jsme teď byli," kývl jsem oním směrem a otřepal si z kožichu sníh, který se na něm pořád toužil usazovat. "No, je možné, že to není nikde poblíž tvého lesa. Jen jsem se v těch končinách pohyboval na podzim a narazil jsem na úplného maniaka se cvičeným krkavcem, který mi snad chtěl vyklovat oči nebo co," zavrčel jsem mírně při té vzpomínce a hřbet se mi naježil. Krátce jsem se zamyslel. "Můžu ti ukázat, který les to je, ale kdyby na nás ten blázen vyběhl, tak ho musíš rozmáznout." Nemyslel jsem si, že by s tím měl problém. Ten šedivák byl jako kostlivec, Waris by ho přelomil přes koleno jako suchý klacík, usoudil jsem a přejel pohledem urostlé tělo svého společníka. Vlastně bych rád viděl, jak s tím smradem vytře podlahu. Moc rád.

//Sekvojový les přes Roh hojnosti

28. Vyznej někomu city (nemusí být romantické)

Waris taky zkoušel něco ulovit, ale štěstí se na něj tentokrát neusmálo. Já ale neměl problém mu přenechat svého kapra, ještě jsem neměl až takový hlad, liška mi celkem stačila. Vlk měl navíc naspěch, takže už jsem ho nechtěl dál brzdit. Očekával jsem, že tady se naše cesty rozejdou... ale zřejmě jsem se spletl. Waristood prohodil, jestli bych nechtěl jít s ním. Našpicoval jsem uši. "Jestli ti to nevadí...?" Ale zdálo se, že to myslel vážně. Hned vzápětí se pustil do ryby a veverčák zase do ořechů, které mu drobil do kožichu. Kousl jsem se lehce zevnitř do tlamy, abych potlačil pobavený škleb, co se mi dral na tvář. "Půjdu rád, tohle... byl dobrý výlet. Jsem rád, že jsem tě potkal, teda vás oba," kývl jsem i k veverčákovi, který si hryzal na zemi svou svačinu.
"I když se pak taky budu muset vrátit domů, ale to tolik nespěchá," usoudil jsem. Les bude beze mě ještě chvíli v pořádku, jako byl určitě spoustu desetiletí před tím, než jsem se tam ukázal. Však co zlého by tam kdo vyváděl? Protáhl jsem si hřbet, spokojen, že se loučení odkládá a vykročil jsem směrem zpátky k jezeru, kde zůstaly liščí kožešiny. "Bylo to tamtudy, že?" pokývl jsem hlavou tím směrem, který Waris předtím naznačoval, pamatoval jsem si ho dobře, protože v jednom z těch hájků, které tam ležely, jsem potkal toho vyšinutého maniaka. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli Waris vůbec slyšel mé varování, protože jsem ho dost dobře mohl říkat jen tak do větru, když se naše cesty na chvíli rozešly. "Říkal jsem ti, že budeš mít možná trošku... pochybné sousedy?" nadhodil jsem.

//Středozemka přes Ohnivé jezero

9. Ulov kapříka

Waristood se přivalil jako velká voda a nezdálo se, že by měl šanci zastavit, než převálcuje moje ležící tělo. Stačil jsem jen zvednout tlapy v automatické snaze ochránit si aspoň obličej, než mě mohutný vlk zalehne a zpřeláme mi všechny kosti v těle. Snad při mě stáli bohové nebo strážný anděl či kdo má takovéhle věci na starosti, ale v poslední chvíli se Waris vychýlil z kurzu a rozplácl se do sněhu kousek ode mně. Spadla na mě sprška sněhu a ucítil jsem, že do mě přece jen trošku vrazil, jak se sklouzl sněhem, avšak byl jsem pořád celý. Nechal jsem své obranně zvednuté přední tlapy dopadnout zpátky na zem a taky jsem se rozesmál. Bylo to... fajn, moct se pěkně od srdce něčemu zasmát. Zase tolik příležitostí k tomu nebylo - nebo jsem je možná jen neviděl, nebyl jsem od přírody zrovna smíšek.
Waris se přímo chechtal a potom se na mě otočil se slovy, která jsem nečekal. Pokaždé mě dovedlo jaksi zaskočit a vykolejit, že druzí o mně měli co hezkého říct. Už nejméně potřetí od chvíle, co jsem Warise potkal, jsem cítil, jak se mi do tváří valí krev. Věděl jsem, že nemůžu dělat z komára velblouda, ale, ale- Pod pohledem karmínových očí mi najednou správná slova unikala. "Já, um- Taky jsem se bavil," vykoktal jsem. "Byla to... bylo to super." Stočil jsem pohled stranou a tak mi padl na veverčáka ve sněhu, kterého Waris vzápětí vylovil a usadil si ho na hřbet, kde se drobný tvor třásl a prskal. Přišlo mi ho trochu líto, jak jsem ho tak viděl, ale v tuhle chvíli asi nemohl dělat nic jiného, než se zachumlat do vlkovy krásně husté srsti a zkusit se zahřát.
Waris nadhodil, že ryba zní fajn, ale že musí zpátky domů. Což byla skutečnost, na kterou jsem pořád zapomínal. Možná proto, že jsem na ni chtěl zapomínat. "Jasně, sakra, promiň, úplně jsem to pustil z hlavy."
Hodil jsem v tu chvíli očkem k říčce a spatřil, že jeden neopatrný kapr si to namířil až moc blízko ke břehu. Ryba na dosah. A bez zdržování. Na nic jsem nečekal, skočil jsem k vodě a rybu se mi povedlo chytit za ocas. Namočil jsem si jen trochu přední nohy a vytáhl jsem mrskajícího se kapříka na břeh. Plácal sebou ve sněhu, ale jen pár chvil, než jsem ho zahryzl. "Tak. Můžeš si ho asi vzít s sebou na cestu," řekl jsem, předpokládal jsem, že se Waris plánuje k domovu vydat sám. Aspoň tak jsem si to přebral v hlavě.
"A vlastně počkej," otočil jsem se tentokrát k veverčákovi, "někde tu-" Strčil jsem čenich do brašničky, odstrčil stranou svazečky bylinek a ze samého dna vytáhnul pozapomenutou větvičku s lískovými oříšky, které jsem ulovil na své podzimní výpravě. Natáhl jsem tlamu k veverčákovi a čekal, jestli je bude chtít. Připadal jsem si jako hotový Vlčíšek, co rozdává, kudy chodí... ale tušil jsem, že Vlčíšek potom, co dokončí své rozdávání, potom nestojí ve sněhu jako tvrdé Y a nečeká, co mu kdo poví, jako jsem to teď dělal já. Moc jsem se do loučení, o kterém jsem myslel, že teď nevyhnutelně přijde, neměl. Bylo vzácné najít příjemnou společnost. A zima byla nejosamělejší čas ze všech.

14. Napiš v postu co nejvíce citoslovců
//Uhlený hvozd

Dup, dup, dup. Mé tlapy dál dopadaly do sněhu, který se místy ozýval znělým křup, když jsem zrovna narazil na ledovou krustičku. Svist větru kolem uší - fíí, zběsilé tu-dup, tu-dup mého srdce... Až příliš jsem si uvědomoval všechny okolní zvuky. Cítil jsem, že moc dlouho už běžet nevydržím. "Uh, uf, puf," lapal jsem za běhu po dechu, ale bylo mi to málo platné. Do boku se mi zabodávala bolest, se kterou už moc dlouho bojovat nedovedu. Au, k čertu, riskl jsem další pohled za sebe, ale Waristood se samozřejmě hnal pořád dál. Dus a dus, cválal jako neúnavný buvol, valil se kupředu jako lavina. Kdoví, jestli vůbec zastavit mohl.
A co jsem to slyšel vpředu? Glug-glug, blub, bublání nějakého potůčku, který ještě nestačil zamrznout. Zanedlouho jsem ho spatřil před sebou. Spěchal bílou krajinou jako stužka krve. Skoro až zářil do dálky. Hop, skok, klopýtal přes kameny a mě bylo jasné, že tady náš úprk končí. Aspoň ten můj. "Áh, vyhrál jsi, uf, huf, vyhrál jsi!" hlesl jsem chabě směrem k Warisovi a překulil se do sněhu. "Au, uh," lapal jsem po dechu, napůl se smál a napůl čekal, jestli ze mě udělá Waris mastný flek. "Aha, co takhle rybu na usmířenou?" plácl jsem první věc, co mě napadla. Ani jsem netušil, jestli tu ryby žijí... Voda měla divnou barvu, ale nesmrděla. Říkal jsem si tedy, že je docela dobrá šance, aby tam nějaké ryby žily, otevíraly své tlamy v němém plop a netušily, že se poblíž nachází dva vlci, kteří by mohli jediným chramst ukončit jejich rybí životy.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
//Ohnivé jezero

Běžel jsem, co mi síly stačily, protože Waristood se za mnou skutečně pustil, a to i s pištící veverkou na hřbetě. Popravdě jsem si ani nebyl jistý, jestli to vzal v žeru nebo ze mě udělá mastný flek, až mě dožene. No... to asi zjistíme, že ano. Prozatím jsem měl náskok, ale kdoví, jak dlouho mi vydrží? Hnal jsem se kupředu s ušima připlesklýma k hlavě a až po chvíli jsem si všiml, že sněhu kolem ubývá. Že vlastně naprosto a úplně mizí. Za chvíli jsem už vůbec neběžel po sněhu, ale po holé zemi lesem tvořeným podivnými šedivými odstíny. Bylo tu o poznání tepleji, než už jezera, což bylo rozhodně velice příjemné pro teplomilného tvora jako jsem byl já, jinak se mi tu však příliš nelíbilo. I za běhu jsem slyšel vřeštění neznámých stvoření z hlubin lesa a cítil jsem pach nějaké velké kočky. A s těmi jsem měl osobní problém. Kdybych se s žádnou už nikdy nemusel setkat, vůbec by mi to nevadilo. Krom toho se mi zdálo, že tu cítím kouř a tlapky jsem měl černé od popela. Bylo to divné místo. Nechtěl jsem se tu zdržovat, a i kdyby ano, stejně jsem neplánoval zastavit.
Riskl jsem pohled přes rameno, jestli se Waris nebezpečně neblíží a potom jsem hodil kličku mezi stromy. Les tím směrem řídnul a i když jsem si nebyl jistý, kde přesně se vynoříme, vypadalo to, že se tam dostanu zase do volné krajiny. Taky opět do sněhu, ale co se dalo dělat? Pořád lepší sníh, než... tohle. Ať už to bylo cokoliv.

//Plamínek přes Lilový palouk

13. Zúčastni se koulovačky

Spal jsem naprosto spokojeně. Iglú bylo vyhřáté ohněm a krom toho mě hřál i huňatý Warisův kožich a teplo jeho těla. Ve spaní jsem se musel trochu víc roztáhnout a tak se z většího vlka stal můj polštář, aniž bych si to uvědomil. Nevzbudilo mě to. Neprobudil jsem se ani tehdy, když už Waris koukal do nového dne. Pravděpodobně jsem byl unavenější, než se mi prve zdálo.
Teprve až když se Waristood zavrtěl a začal se soukat ven, procitl jsem k životu. Bylo to hlavně to hrdelní zavrčení, které mě plně probralo. "Co? Co se děje?" zahuhňal jsem rozespale a protíral si zalepené oči. Přišel snad někdo zabrat naše iglú? Huh? Měl jsem na čenichu sníh a vůbec jsem netušil, jak se tam dostal. Byl jsem rozespalý a pěkně zmatený, ale sotva Waris zmizel venku, vysoukal jsem se ven za ním.
Nebyli to žádní lupiči ani banditi, byla to ta zatracená mluvící veverka, které jsem se předtím tolik lekl. Warisův zvířecí společník nebo mazlík nebo jak to vlastně fungovalo. Vypadalo to, že nejen mluví, ale dokonce je i drzá... nebo možná jen hravá. To ona házela sníh. Rychle se mi rozsvítilo... a nemohlo to zůstat jen tak! Uplácal jsem tlapou nešikovnou kouli a hodil ji po mrštném zvířátku, připravený uhnout před případnou odplatou. Protáhl jsem si hřbet a začal vytvářet další. Ranní rozcvička mohla být dobrý nápad, a využít k tomu sníh? Proč ne? Odpálil jsem tlapou kouli, ale... ouha, tahle veverčáka úplně přeletěla a místo toho se rozplácla na Warisově boku. "Ups," poskočil jsem a věděl jsem, že jestli přijde odplata od Warise, pak ze mě bude za chvíli vlkulák. Snad se ve mně probudila nějaká vlčecí stránka, cítil jsem se plný energie do téhle hry a věděl jsem, že nemůžu dopustit prohru. "Živýho mě nedostaneš," zvolal jsem a udělal to jediné, co jsem v tu chvíli mohl - dal jsem se na útěk, co mi jen krátké nohy stačily! Možná jsem přitom taky vypadal jako přerostlá veverka.

//Uhelný hvozd

Prosinec 3/10 - Juniper

Pokýval jsem hlavou. "No, když nás není třeba, většinou to je štěstí." To až když šlo do tuhého, najednou se všichni rozhlíželi a volali a chytali za hlavy. Ne, že bych to někomu vyčítal. Tak to prostě chodilo. Co se týkalo kouzel, Juniper zatím moc velké zkušenosti neměla, ale také se ve zdejším kraji tak dlouho nepohybovala. "Určitě si toho všimneš časem. Ne, že bych magie nějak zavrhoval, jsou užitečné a sám je používám, ale... nevím, občas je to až moc," brumlal jsem a nakonec svůj monolog uťal, protože jsem pochyboval, že by Juniper zajímaly moje hlubokomyslné úvahy o ničem. Nejspíš jsem o tom moc přemýšlel. Nic nového pod sluncem.
"To jo," odsouhlasil jsem, ale bylo marné si ho přát, protože jsem ho nemohl zajistit. Bylo to to samé jako s jitrocelem, nemělo smysl se k tomu opět vracet. Raději jsem nechal Juniper, aby si prohlédla pelyněk. Moc jí nešel do hlavy. "Věř mi, chceš ho pak zajíst něčím lepším," uchechtl jsem se, ale pak jsem zavrtěl hlavou: "Ne, tak to nefunguje. Podporuje trávení, když ti je blbě a nemáš na nic chuť, po pelyňku se ti uleví." Ujistil jsem se, že si vzala k srdci mé varování a odklidil jsem bylinku zpátky do brašničky.
Ještě jsem měl heřmánek, ale nejdřív jsem se otočil na vlčici. "Chceš vidět ještě něco, nebo už jsem ti zahltil hlavu dost?" Natáhl jsem se ven a nabral si do tlamy trochu sněhu, abych zahnal sucho v tlamě, začínal jsem docela chraptět a bál jsem se, abych neztratil hlas úplně. Málokdy jsem mluvil tolik a prakticky nikdy o ničem jiném, než o bylinkách. To bylo bezpečné a známé téma, kde nečíhaly žádné pasti.

5. Postav vlkuláka

Naštěstí si Waristood ničeho nevšiml, nebo to aspoň nekomentoval a povedlo se mi to docela rychle rozdýchat. Proč na mě vždycky musela zrovna v zimě padat taková melancholická nálada? Hleděl jsem ještě chvíli přes jezero, zatímco Waris se vzdálil a cosi uplácával na našem příbytku. "Jo, tak bych šel za chvíli na kutě," uznal jsem, ale velký vlk se rozhodl to zalomit rovnou. Zalezl dovnitř a vmžiku pravidelně oddechoval. Trochu jsem pozvedl koutek tlamy. Jo, tak tady někdo fakt neměl se spánkem problémy.
Já se cítil unaveně, ale ještě ne úplně ospale. Bylo mi jasné, že bych se ještě hemžil a převaloval, než by se mi povedlo zabrat. Rozhodl jsem se na chvíli ještě něčím zabavit a věc, které bylo po tlapce hodně, byl samozřejmě sníh. Iglú už jsem postavil, teď jsem se pustil do něčeho jinačího. Uplácal jsem ze sněhu šišku, k ní připojil dopředu menší šišku a dozadu úplně nejmenší - hlava, tělo, ocas. Ležící vlčí sněhulák. Pomalu jsem odhrnoval a zase přihrnoval sníh, dokud mi úplně nemrzly tlapy a můj výtvor aspoň vzdáleně nepřipomínal vlka. Ze zbylých skořápek, co donesla veverka, jsem mu udělal oči. Napadlo mě, že bych ho mohl vylepšit ještě víc, najít mu nějaké zimní doplňky, ale tou dobou už jsem byl docela zmrzlý a oči se mi konečně začínaly klížit. "No, musí ti to takhle stačit, kámo," zabručel jsem směrem k vlkulákovi, na kterého jsem i tak byl docela hrdý.
Otočil jsem se k iglú a zjistil, že vevnitř fakt moc místa není. Waristoodovo mohutné tělo zabíralo většinu prostoru, i když byl stočený do klubíčka. Zarazil jsem se venku. Mám... se vecpat k němu? Ne, že bych nechtěl. Byl jsem s tím v pohodě, jasně, ale- Cítil jsem, jak zase rudnu. Bude mu to vadit? Ale venku na sněhu jsem ale spát nemohl a vevnitř to vypadalo tak útulně. Musel jsem doufat, že s tím Waristood bude v pohodě. Opatrně jsem vlezl do iglú, abych spícího vlka nepošlapal a vměstnal jsem se do koutku vedle něj, až jsme byli namáčknutí k sobě. Sálalo z něj příjemné teplo. Brzy jsem spal jako zabitý.