Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 10/10

"Nejlíp mi to vynahradíš tak, když se přestaneš skoro zabíjet a nebudu tě muset dokola zachraňovat," informoval jsem ho. Vlk se zatvářil poněkud ublíženě. "Já za to nemůžu. Jsem smolař." Spíš idiot, spolkl jsem slova, která se mi drala na jazyk.
"Prosím tě, nech toho, mažeš si tu krev všude," poukázal jsem radši, když jsem viděl, že znovu zvedá tlapu, aby si zamazal obličej ještě víc, než dokázal dosud. "Krev?" A jéje. Zdálo se, že si nějaké krve na sobě vlk všiml až teď a že ho tento objev vyvedl dost z míry. "Nesnášim krev," zablekotal, protočil oči a stačil jsem mu akorát chytit hlavu, aby se moc nepraštil o zem. I když by mu to třeba prospělo. Mohlo se mu rozsvítit. Přejel jsem vlka pohledem a povzdechl si. Takhle si aspoň nebude stěžovat, zavrtěl jsem hlavou a jakmile jsem si byl jistý, že bude v pohodě, vydal jsem se do okolí najít pár bylinek, abych mu mohl rány ošetřit. Když už jednou někoho zachráníte, asi za něj fakt jste zodpovědní, jak se říká.

Duben 9/10

Zamračil jsem se. "Hej. Já tě znám. Ty jsi ten, co se před pár dny málem otrávil." Jak bych mohl zapomenout? Doslova jsem mu vyrazil vraní oko z tlamy v poslední vteřině. Ještě se se mnou kvůli té facce málem popral, než se mi povedlo mu vysvětlit, že to bylo jen a jen pro jeho dobro. A teď tohle. "Ty si fakt života moc nevážíš, co?" zakabonil jsem se ještě víc.
Vlk na mě zmateně mžoural, ale pak se mu v unavených očích rozzářila jiskřička poznání. "No jasně. To jsi ty. Ten kořenář." "Bylinkář," zamrmlal jsem, ale nezdálo se, že by mě slyšel. "To už je podruhý, cos mi zachránil kůži! Teď ti budu dvojnásob dlužnej, nevím, jak ti to kdy vynahradím," zubil se vlk na celé kolo a otřel si tvář odřenou tlapou, takže si po ní rozmázl krvavou šmouhu.

Duben 8/10

Ještě štěstí, že ten vlk byl jen takový uzlík kostí potažených kůží, jinak bychom se tam asi utopili oba. Měl aspoň dost rozumu na to, aby se snažil mi spíš pomoct, než aby se se mnou pral. Se štěstím jsme se nakonec oba zmáčení jako krysy rozplácli na písčitém břehu. Odrbaný vlk vedle mě frkal, kašlal a funěl. Já jsem funěl taky, ale aspoň jsem nedávil vodu. Pochopitelně jsem se vzpamatoval dřív. "V pohodě?" zajímal jsem se, sotva jsem se vyhoupl na nohy. "Asi jo," zahuhňal vlk. "Dík, kámo." Přední tlapy měl odřené a ze šrámu na boku se mu řinula krev, v mokré srsti mu vytvářela dost děsivý rudý flek, ale viděl jsem, že to vypadá hůř, než to ve skutečnosti je. Co víc, jak jsem se na něj tak díval, došlo mi, že jsem ho už jednou potkal.

Duben 7/10

Ztěžka jsem si povzdechl, mozek se mi snažil předkládat ty nejkatastrofičtější scénáře. Kdyby někde ve skalách zakopl, zřítil se a srazil si vaz, nemusel jsem jeho tělo nikdy najít... Nebo kdyby si ho vzala právě tahle řeka-
Vyskočil jsem na nohy, protože mi na moment přišlo, že se moje tragická představa proměnila v realitu přímo před mýma očima. Proud řeky ke mně totiž skutečně hnal cosi se strakatým kožichem. Ale tenhle vlk byl šedobílý, ne hnědobílý - a nebyl utopený, i když to vypadalo, že už se drží nad hladinou jen tak tak. Když mě spatřil, trochu pookřál a začal se snažit pádlovat ke břehu. Skočil jsem na mělčinu a jen tak tak se mi povedlo ho chytit za kůži v zátylku, než zmizel z dosahu. Ale proud měl sílu a opíral se do nás. Snažil se mi podemlít tlapy a strhnout mě s sebou.

Duben 6/10

Dobře. Takže jsem si ujasnil, že musím zůstat na téhle straně velké řeky. Příliš to ovšem moji oblast hledání nezmenšovalo. Nebyl jsem žádný mistr stopař ani za těch nejlepších podmínek a teď, když už jsem se bezradně potloukal krajinou kdoví jak dlouho? Všechny stopy, které možná existovaly, byly dávno pryč. Mou jedinou nadějí bylo narazit na nějaké čerstvé, jenže po vlkovi jako by se slehla zem. Nechápal jsem, jak je možné, že tak dokonale zmizel. Vyptával jsem se všech, které jsem potkal, ale nikdo o Montem nic nevěděl. Nikdo ho neviděl, nikomu nepomohl ani s ním nepromluvil. A Monte nebyl žádný trpaslík, kterého by bylo jednoduché přehlédnout, ani se před vlky nesnažil schválně schovávat, byl společensky založený. Tak kam šel?

Duben 5/10

Potuloval jsem se kolem řeky a přemýšlel, kudy se vydat dál. Který směr by mi dával největší naději, že tam Monteho najdu? Přišlo mi nepravděpodobné, že by se vydal na druhou stranu tohohle velikého vodního toku sám. Řeka byla v těchto místech široká a hluboká, proud silný a všude z ní trčely skály a ostré kameny. K brodu bych musel jít možná dlouhé a dlouhé míle, ale udělal bych to, kdybych si myslel, že mě to dovede blíže k jeho nalezení. Problém byl v tom, že jsem tomu úplně nevěřil. Jestli mě hledal (čemuž jsem zoufale chtěl věřit), musel moc dobře vědět, že přes řeku bych se bezdůvodně sám nevydal. A jestli utekl... Ne. Proč by to dělal? Proč by nic neřekl? Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem si tuhle možnost vůbec připouštět a vůbec mi to neznělo jako něco, co by mu bylo podobné.

Trochu jsem doufal, že Lalie hned všechno vykecá a já nebudu muset, ale z toho směru mě žádná záchrana nečekala. Zmlkla jako pěna, zařadila se po bok hnědé vlčici a tím to končilo. Z jejích reakcí mi bylo jasné, že jsem ji pořád nepřesvědčil o tom, že nehodlám její mámu někde v ústraní vykuchat (nebo něco jiného), což se mě popravdě celkem dotklo. Zas tak hroznej snad nejsem?
Moje otázka byla dosti... zbytečná, to musím uznat. Hyetta to ale přešla bez mrknutí oka, i když jsem těžko mohl odhadovat, co za myšlenky se skrývá za tím milým úsměvem. Možná mě Lalie nakazila paranoiou? V hlavě jsem si už předem rovnal svoje slova, abych podruhé neplácl něco hloupého, ale její pochvala mě vyvedla z míry, protože jsem ji nečekal. Překvapeně jsem zamrkal. "Jo, to je," vybreptl jsem vzápětí a znatelně pookřál, výraz v mojí tváři přímo křičel "přesně tohle celý život říkám". "Uhm, díky!" plácl jsem ještě, neboť jsem měl pocit, že bych měl.
Nevypadalo to však, že bychom si měli povídat dál. Upřímně jsem s tím ani nepočítal, ale chtěl jsem aspoň vyřídit svoji zprávu, když už jsem ji konečně potkal. "Jo, ne, jasně, určitě, nebudu vás zdržovat," toliko k urovnaným myšlenkám, "jen jsem chtěl- Tedy, před nějakou dobou jsem se potkal se Sionnem a ten mi řekl, že se tím taky zabýváte. Léčitelstvím?" To bylo trochu zjednodušené podání toho, jak se to celé stalo, ale vážně jsem nechtěl zdržovat.
"Snažím se tady potkat další vlky podobného zaměření, třeba i ke vzájemné výpomoci a - a tak," zajel jsem pohledem k Lalii a uvažoval, jestli už zase zním, jako kdybych měl postranní úmysly. Zhluboka jsem si povzdechl. Už to dokonči. "Žiju v lese za řekou," kývl jsem tím směrem hlavou. "Na jih od močálů a třešní, za křovinami, kde žijí divočáci, voní to tam po meduňce. Takže kdybyste se někdy chtěla zastavit, budu rád. A jestli ne, tak to chápu," dodal jsem rychle, protože na další vysvětlování nebo omluvy už jsem prostě nějak neměl sílu.
"To je všechno, co jsem chtěl. Nebudu vás okrádat dál o čas. Rád jsem tě- vás potkal. Měj se, Lalie," kývl jsem na rozloučenou oběma vlčicím a bez dalšího slova jsem rychle se otočil k odchodu. Ne, že bych přímo utekl... ale taky se nedalo říct, že bych neutekl. Cítil jsem se jako osel. Bylo mi jasné, že se Hyetta nikdy neukáže, protože Lalie měla pravdu, znělo to hrozně podezřele. Za pokus to stálo, řekl jsem si, zatímco jsem se zarputile zaťatou čelistí klusal houstnoucím deštěm pryč.

//Zarostlý les přes Esíčka

Lalie mínila, že bych měl jít s ní na území smečky a vyřídit svoji zprávu sám. Zašklebil jsem se, jako bych rozkousl šťovík. "Uh, to mi nepřijde jako nejlepší nápad. Nemyslím, že jsem tam dvakrát vítaný." Možná jsem si to jenom nalhával, ale připadalo mi, že z mojí přítomnosti Sionn zrovna odvařený nebyl. Nechtěl jsem to pokoušet a vydávat se tam znova. Třeba bychom na její matku narazili a třeba by nám taky nějaký ochránce oběma nakopal zadky - mě za to, že tam lezu a Lalii, že tahá na území nějakého náhodného pobudu. Ne, dík. To radši zmoknu.
Zatímco jsme mluvili, odněkud z hor vítr přinesl zvuk vytí. Otočil jsem po něm uši, ale nepřisuzoval jsem mu velkou důležitost, protože jsme byli tak blízko hranic smečky. Smečkoví vlci milovali hejkání na lesy. Soustředil jsem se dál na hovor s Lalií. Mladá vlčice prozradila, že má za sebou teprve první lov, ale asi se v tom celkem našla. "Povinnosti můžou být někdy taky zábava," pokrčil jsem rameny. "Hlavní je přijít na to, co tě nějak... naplňuje nebo tak něco," zahuhňal jsem konec věty rychle, přišlo mi, že to co říkám, zní poněkud lacině, i když jsem tomu zároveň plně věřil.
Tu se ale z lesa vynořila hnědá vlčice a namířila si to přímo k nám. A je to tu, máme průser, napadlo mě jako první. Vlčice šla však klidně a mírně se usmívala, vůbec nevyhlížela jako někdo, kdo nám jde nakopat zadky. "Do-brý den," zakoktal jsem se trochu při pozdravu, neboť ten její mi zněl docela nezvykle. Zaparkovala se vedle Lalie a hned se k ní měla. Že by tohle byla její máma, ta asgaarská léčitelka? Jestli ano, tak to znamenalo, že nakonec přece jen budu muset vykoktat svoji zprávu ještě jednou. Cítil jsem, jak moje sociální baterka umírá, ale na druhou stranu to znamenalo, že bych konečně předal, co jsem chtěl a pak by se vidělo.
Vlčice mezitím mluvila, ale nepředstavila se jako léčitelka, nýbrž jako kněžka. Koukal jsem na ni trochu nechápavě, nebyl jsem si přesně jistý, co to znamená. "Já jsem Regis. Bylinkář. A nerušíte," dodal jsem spěšně. "Ty - vy jste Laliina matka? Jestli se teda můžu takhle blbě ptát." Praštil bych se nejraději do čela. Skvělý začátek, ale rozhodl jsem se, že nejlepší to bude mít za sebou, protože se zdálo, že ty dvě budou brzy na odchodu.

Svítání skutečně přicházelo, ovšem ráno nebylo tak pěkné, jak bych si představoval. Maloval jsem si, jak se tulipány v teplém slunci pěkně rozevřou a zavoní ještě více, ale místo toho den vstával celý umouněný a šedivý. Zvedl jsem zrak k obloze, na které se sbírala zlověstná temná mračna. Vařila se tam pěkná neplecha. "Možná ne teď hned, ale přes den určitě začne," usoudil jsem, tohle nevypadalo, že by se mělo jen tak rozfoukat. "Asi bysme tady už neměli o moc dýl vysedávat," usoudil jsem, což pravděpodobně znamenalo, že i naše setkání plyne pomalu, ale jistě ke konci. Tušil jsem, že Lalie se asi půjde schovat domů.
Předtím jsem se ale ještě rozhovořil o svých oblíbených květech, což však Lalii kdoví jak nenadchlo. Zkusil jsem řeč otočit na něco, co bavilo ji, ale dočkal jsem se pouze strohé odpovědi, vlčice se moc nerozpovídala. No, to bylo fuk. "To je užitečná záliba," řekl jsem. "Je fajn, když tě to baví a není to jen otravná věc, kterou musíš dělat, když chceš přežít." Pro mě to tak trochu bylo. Ne, že bych lov nesnášel, ale nebyl jsem z něj zrovna odvázaný. Jenže co se dalo dělat? Kdo chtěl žít, musel i lovit. Nebo chroupat kořínky jako nějaký králík.

Lalie se rozhlédla okolo, ovšem neprojevila žádné zvláštní nadšení z barev a tvarů květin, které se mně naopak nemohly snad nikdy okoukat. Možná, když vyrostla s touhle krásou všude kolem, už jí přišla docela všední. Já vyrostl v poušti, kde jsem mohl čučet možná tak na holé kamení a kyselé tváře svojí rodiny, takže moct se koukat na něco pěkného bylo pro mě přímo darem z nebes. Mladá vlčice ale aspoň uznala, že pěkně voní. Třeba se v ní ten zájem ještě probudí. "Viď? A co teprve, když na ně zasvítí slunce." Momentálně se na nás snášela tma a tak květiny zdaleka nenaplňovaly svůj potenciál. Ale ráno už muselo být blízko.
Lalie následně vznesla dost záludnou otázku. "Ha, na to není jen tak lehký odpovědět." V duchu jsem se probíral všemožnými rostlinami, které jsem znal. "Je na nich právě pěkný to, jak jsou každá jiná a třeba ty nejvíc nenápadné jsou leckdy nejužitečnější," přemýšlel jsem - bylo znát, že rázem mluvím stokrát uvolněněji než ještě před chvílí, kdy jsem se snažil vymluvit z konverzační pasti, kterou jsem na sebe sám nastražil. Jinými slovy bylo poznat, že mluvím rovnou od srdce o něčem, co mám moc rád. "Kdybych to měl brát čistě podle vzhledu, tak nejspíš vlčí máky. No a nebo chrpy, ty jsou taky krásné," usoudil jsem nakonec, i když jsem cítil trochu nutkání se hned začít opravovat a doplňovat další. "Vlastně i obyčejné fialky nebo kopretiny mají svoje kouzlo..."
Zarazil jsem se na konci věty. "Ale asi se nechávám unést, co?" Zeptala se ze slušnosti a ty tady na ni vysypeš kdoví co. Bylo těžké svůj největší zájem držet někde pod pokličkou, když už na něj přišla řeč. "Hádám, že tě asi rostliny tolik neberou, že?" povzdechl jsem si. "Co zajímá tebe?"

Lalie mě znovu ujistila, že matce zprávu vyřídí a já pokývl hlavou. Měli jsme to tedy vyřízené. No, ještě na to musela nezapomenout nebo se na to nevykašlat, ale nemyslel jsem si, že by to udělala. Působila na svoje mládí dost zodpovědně. A když byla léčitelky dcerou, snad byla větší šance, že to vyřídí, než Sionn, který mohl mít milion důvodů si mou návštěvu nechat pro sebe a nejspíš dalších milion věcí, které mu ji mohly vytlačit z hlavy.
Měl jsem se už k odchodu, ale nakonec jsem ještě zadržel. Lalie nevypadala úplně, že by mě chtěla vykopnout z blízkosti její smečky a tohle vážně bylo celkem pěkné místo. Nevadilo by mi tu ještě chvíli pobýt. "Co jsou tulipány?" ujistil jsem se, že chápu její otázku. "No... To, čeho tu roste nejvíc. Všechny tyhle barevné květiny, mají květy jako takové kalíšky," rozmáchl jsem se tlapou po žlutých, oranžových, červených i růžových kvítcích. Jen kdybych věděl, že to je dosti marné. "Pokud vím, jsou hlavně na okrasu. Taky pěkně voní a hmyz je má rád, měli bysme dávat bacha, ať nechytneme žihadlo," zauvažoval jsem nahlas.

Lalie prohlásila, že to matce poví, což bylo všechno, co jsem si přál. "Díky," vydechl jsem s úlevou. Tohle jsem měl tedy za sebou. Jestli se vlčice někdy ukáže nebo ne... to už nebylo v mých tlapách. Křivě jsem se poušklíbl. "Chápu, je mi jasný, že to zní blbě. I když si klidně může vzít bodyguarda, já se nenaštvu." Což byl vážně super slib, vzhledem k tomu, že jsem se před chvílí vytočil úplně zbytečně, ale... To Lalie nemusela vědět, ne? Snad jsem to zamaskoval dostatečně.
Lalie se asi snažila chránit moje city tím, že to chtěla celé hodit na divočáky. "Samozřejmě," opáčil jsem suše. Bylo to možná trochu dojemné, ale tušil jsem, že divoká prasata úplně nejsou tím, co má na mysli. Mohl jsem klidně být úchylák, žejo. Úchylák, co by svoje oběti ke všemu mohl nacpat kdejakým býlím- Prosimtě nech toho.
Nastala chvíle ticha, které nebylo tak úplně trapné, ale nevěděl jsem, jak ho vyplnit. "No, tak- tak jo, tak díky. Asi bych měl teda jííít?" protáhl jsem, ale viděl jsem, jak sebou Lalie šije a poposedává, vypadalo to, že každou chvíli vyskočí z kůže. "I když se ještě možná podívám, jestli tady roste něco kromě tulipánů, vypadá to jako úrodná louka," nadhodil jsem. Nechtěl jsem jí přímo nabízet, ať jde taky, docela jsem se bál, že už tak jsem zapůsobil trochu pochybně, ale nechal jsem jí ty dvířka otevřená. Vypadala, že nechce jen tak sedět na zadku a když slíbila, že předá mou ztracenou zprávu, třeba jsem mohl aspoň... nevím. Pomoct jí se zabavit? I když jsem netušil, jestli mám takovémuhle pískleti vůbec co nabídnout, co se zábavy týče. Zas tak velká sranda se mnou nebyla.

Čekal jsem, co z Lalie vypadne a přitom mi na okraji mysli trochu hlodalo, jestli jsem fakt působil tak podezřele. A jak to udělat, abych tak nepůsobil? Blbě, to byla asi ta odpověď. Nesálalo ze mě takové přirozené charisma, jako z některých vlků, abych si všechny hned dokázal naklonit na svou stranu.
Lalie prohlásila, že o tom její matka asi nic neví. Minimálně se o tom nezmínila jí. "Hmm," byla řada na mě, abych začal bručet. Jasně. Sionn na to zapomněl nebo se na to prostě vykašlal, je to alfa, takovéhle blbosti pro něj nejsou důležité. Podráždění ve mně opět zadoutnalo. Přesně kvůli tomuhle jsem byl tak trochu proti smečkám zaujatý. I když to možná mělo nějaký podstatný důvod... nebo to doopravdy vyřídil a Lalie máma prostě neměla zájem.
No. To bylo fuk. Doufal jsem, že teď se můžu pojistit, že to, co říkám, opravdu dojde k uším, pro které jsem to zamýšlel. "Dobře. Třeba bys jí to mohla říct ty? Prosím? Můj les je za touhle řekou," kývl jsem hlavou k řece, možná spíš potoku, od kterého jsem přišel. "Na jih od močálů a třešňového háje, poblíž křovin, kde žijí divočáci. Voní po meduňce," dal jsem Lalii podobný popis, jako Sionnovi a doufal, že to je dostačující. "Jen bych tady rád potkal někoho stejné profese. Třeba si povyměňoval nějaké znalosti. A... začal jsem se rýpat v bylinkové zahrádce na mýtině, třeba mám něco, co by chtěla, nevím," máchl jsem rozpačitě tlapou, samotnému mi to skoro znělo, jako že bych nejradši sbalil Laliinu mámu, což bylo úplně nejdál od pravdy, jak to jen šlo. "No a jestli jí to Sionn říkal a ona jen nechce nebo nemá čas, můžeš jí taky říct, že znova už otravovat nebudu," dodal jsem. Život byl mnohem jednodušší, když mě ostatní bylinkáři prostě adoptovali mezi sebe, ať jsem chtěl nebo ne. Navazování nových kontaktů bylo... hrozné.

Sotva jsem se zakoktal, vlčice podezíravě přimhouřila oči a já ucítil, jak mi v nitru začíná bublat ten starý známý vztek. Co si myslela, že jsem sem přišel udělat, sakra, vyplenit je? Zhluboka jsem zafuněl a snažil se uklidnit. Logicky jsem věděl, že to je jen opatrnost, ale logická stránka mé bytosti neměla vždycky navrch a ta druhá hrozně moc toužila vzít si to osobně.
Trochu jsem se kousl do jazyka a obrnil se veškerou svou trpělivostí. Hnědá vlčice ale jen pofrkávala, jako kdyby měla sennou rýmu. Měl jsem dojem, že mi možná trošku cuká oko. Už jsem se zhluboka nadechoval, že jí řeknu, ať si teda ty svoje tajnůstky třeba sežere, že mi na tom nesejde, ale zrovna v tu chvíli konečně promluvila. "O?" vyšel ze mě přidušený zvuk spolu s většinou vzduchu, který jsem právě natáhl do plic. Značně jsem splaskl. Takže tohle byla dcera té bájné léčitelky. Huh, jaké to náhody pod sluncem, že?
"Zajímavá shoda okolností," poznamenal jsem očividnou věc dost zbytečně, ale chtěl jsem se přesvědčit, že když na vlčici promluvím, nebude to formou otráveného poštěkávání. Svým vlastním uším jsem zněl celkem normálně. "Takže bys možná mohla vědět... um, jestli Sionn tvojí mámě předal vzkaz, co jsem jí u něj nechával? Léčitelů tady je málo, aspoň těch, co nespoléhají čistě na magie a myslím, že- no, že bysme měli o sobě vědět. Že bysme si mohli třeba být i užiteční nebo něco," dodal jsem, i když jsem sám nevěděl, co přesně si od toho slibuju, a spěšně pokračoval: "I když mi je jasný, že tvoje máma má na starosti smečku, takže třeba nemá zájem se bratřit s kdejakým tulákem, to chápu, jen chci vědět, jestli zpráva dorazila, to je celý."

Mladá vlčice vykoukla z trávy. Zvedla se do sedu a už nevypadala jen jako tmavá hrouda mezi stébly. Obezřetně otáčela ušima, jako by čekala, že kolem mě vyskáče dvacet kámošů. A na moji nepříliš promyšlenou otázku mi vlastně taky neodpověděla. Ne, že bych to úplně čekal. Tahle úroveň tajnůstkaření byla spíše tím, na co jsem byl od smečkových vlků zvyklý. Pokud ta vlčice byla smečkovým vlkem. Ale kdyby ne, proč by to neřekla?
"Já," opáčil jsem prostě, ale sotva mi to vyšlo z tlamy, bylo mi jasné, že to zdaleka není dostatečné. "To je - Regis. Teda já jsem Regis." Výborně, rovnou jsem si ze slov upletl smyčku, na které bych se mohl oběsit, kdyby mi ta konverzace šla ještě o trochu hůř. Ale nevzdával jsem se. Paličatě jsem pokračoval kupředu, odhodlaný to dotáhnout k nějakému závěru, když už jsem se dočkal, že se mnou nějaká živá duše mluví. "Jsem... bylinkář a tak trochu hledám podobně založené vlky. Na podzim jsem byl v Asgaaru na návštěvě a alfa, Sionn, mi řekl, že ve smečce jedna léčitelka je?" protáhl jsem nejistě a koukal, co na to mladá vlčice bude říkat. "Akorát na území o mě asi nikdo moc nestojí, takže mě neláká znovu vlézt přímo do lesa," doplnil jsem důvod, proč stepuju tady na louce.