Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Esíčka

Překročil jsem potůček a ucítil vůni květin. Na paloučku, kam jsem došel, začínaly ve velkém vyrůstat tulipány. Na noc však jejich barevné květy byly povětšinou zavřené a tak jsem je moc obdivovat nemohl. Zpomalil jsem a opatrně větřil. V noci to bylo s orientací ještě horší, než za dne, ale věděl jsem, kterým směrem začíná ta hornatina, takže Asgaar musel být někde poblíž. Pachy smečky se ke mně brzy slabě donesly. Nebyl jsem ještě na jejich území, což bylo dobře, ale nebyl jsem od něj ani daleko. Což bylo taky dobře. Jenže tady samozřejmě nikdo nebyl. Svítání se blížilo, ale pořád byla noc a jestli se někdo z toho lesa chodil koukat na tulipány (což... možná nebylo tak pravděpodobné, nemají smečkoví vlci lepší věci na práci?), určitě to nebudou dělat za tmy.
Najednou jsem nevěděl, co že jsem si to vlastně myslel, že se stane. Jak jsem si to představoval. Akorát jsem si koledoval o průšvih, když jsem se takhle okatě potloukal okolo lesa. Chtěl jsem ale vědět, jestli tam pořád žila ta bylinkářka, o které mi říkal Sionn. Vlci se znalostech v této oblasti tady byli evidentně dost vzácní a já jich chtěl poznat co nejvíc. Počkám tu do rána, rozhodl jsem. Pak se uvidí, jestli tu začnu výt jako hejkal nebo se potichu vytratím... nebo jestli třeba do té doby někoho potkám. Stočil jsem se do klubíčka mezi zavřené tulipány, ale nespal jsem, naslouchal jsem zvukům noci a přemýšlel.

//Klimbavý les přes Hadí ocas

Doufal jsem, že si cestu pamatuju správně. Posledně jsem k lesu přišel z hor, ale až do těch jsem v úmyslu dojít neměl. Chtěl jsem se zkusit potloukat spíš na okolních loukách, jestli na někoho z Asgaarských nenarazím. Popravdě to pořád nezajišťovalo, že mi někdo nevypráší kožich. Napadlo mě, že by to mohlo působit docela podezřele. "Proč jako, může se potloukat, kde chci," odsekl jsem, i když mi nikdo neodporoval. Jen já sám. "Když mě pošlou do háje, půjdu do háje, jenom-" Jenom už si zase povídáš sám se sebou, takže fakt potřebuješ nějaký kámoše, co? Lehce jsem si povzdechl. Asi to vážně byla pravda. Opatrně jsem hledal cestu mezi kluzkými kameny a potom i přes malý potůček. Každou chvíli jsem se rozhlížel a větřil, abych zůstal na správné cestě. Znal jsem se, mohl jsem klidně jít a jít a úplně les minout.

//Tulipánová louka

Věnoval jsem tomu většinu večera a na jeho konci už jsem měl slušný svazeček nejrůznějších bylin. Sesbíral jsem i podběly, které jsem nechal přes den na kameni. Jak jsem čekal, příliš se neusušily, slunce ještě nemělo takovu sílu a teď se navíc začínal zvedat nepříjemný vítr. Svázal jsem úponkem z bylinek svazečky a zaběhl s nimi do úkrytu, kde jsem je rozvěsil, aby proschly alespoň tam a nezapařily se. K odpočinku jsem si ale ustlal v lese pod lískou. Po dlouhé zimě se mi nechtělo už trčet v úkrytu, užíval jsem si pobytu na čerstvém vzduchu, když jsem nemusel mrznout.

Když jsem se vzbudil, byla pořád hluboká noc. Neznepokojoval jsem se tím, můj spánkový rytmus byl po většinu mého života naprosto náhodný. Protáhl jsem si tlapy a překulil se na druhý bok, ale v hlavě mi pořád hlodala ta myšlenka. Měl bych se jít podívat do Asgaaru? Myslím, že dali docela jasně najevo, že tam nejsem chtěný. Na druhou stranu... Bylo mi jasné, že už neusnu. Podívám se k hranicím, rozhodl jsem se nakonec. Na území nepolezu, ale někdo by se mohl poflakovat v okolí. Třeba i ta bylinkářka. Vyskočil jsem na nohy a pomalu zamířil z lesa ven. Než tam dojdu, svítání se jistě přiblíží.

//Esíčka přes Hadí ocas

//Kiërb přes Travnatý oceán

Ještě tu byla jedna poměrně důležitá myšlenka, kterou jsem obracel v hlavě, zatímco jsem se vracel od řeky. Rád bych potkal nějaké další bylinkáře. Vzpomněl jsem si na návštěvu v Asgaarském lese a na tu léčitelku, o které mi řekl Sionn. V mém lese se ještě nezastavila a nevěděl jsem ani, jestli jí o něm vlk vůbec řekl, jak jsem ho prosil. Nebo přišla a já jsem zrovna nebyl doma. Nebo neměla čas, nebo se vůbec nechtěla vybavovat s nějakým náhodným pobudou, nebo, nebo, nebo. Byl dobrý nápad vydávat se tam znovu? Necítil jsem se tam kdovíjak vítaný. Přesto mě lákala myšlenka, že bych poznal nějakého kolegu. Kolegyni. Kohokoliv.
Prozatím ale hlavně volaly jarní povinnosti. Když bylo o mýtinku postaráno, stejně jako o moje rozbolavělé tlapy, mohl jsem konečně zahájit obhlídku toho, co už stačilo vypučet. Než jsem se k tomu dostal, už jsem byl docela vyždímaný a zralý tak na to jít si lehnout do pelechu, ale rozhodl jsem se, že malou obchůzku ještě přežiju. Vycházkovým tempem jsem se rozešel po lese, čenichal u země a sbíral jarní bylinky v koutcích, kde se jim dařilo.

//Ostrý zákrut

Než jsem se doplahočil skrze řezavou louku k řece, slunce už se sklánělo k západu. Nevybral jsem si zrovna tu nejinteligentnější cestu, to jsem teď už musel uznat. Zpátky půjdu jinudy. Byl jsem moc tvrdohlavý, než abych se předtím otočil, ale má paličatost naštěstí nesahala až k tomu, že bych se musel stejnou cestou i vracet.
Došel jsem k řece a vlezl na mělčinu do chladné vody. Spokojeně jsem vydechl, když mi začala omývat tlapky popíchané od bodláčí a teď ještě místy pořezané od ostřice. Nebyla to žádná vážná zranění, ale byla nepříjemná a voda jim pěkně ulevovala. Napil jsem se a zahnal i žízeň, která mne sužovala. V duchu jsem pomalu začínal spřádat plány, co bych měl do příští zimy stihnout. Určitě musím navštívit Warise, a samozřejmě taky sarumenské, možná v létě nebo až k podzimu, uvažoval jsem. A pak se taky trochu víc seznámit s dalšími smečkami. Byly tu nepochybně další, ale za nimi jsem se musel vypravit více na sever, čemuž jsem se dosud vyhýbal. Bylo ovšem už na čase poznat další zákoutí tohoto kraje.
Tlapy mi začaly chladem už lehce dřevěnět, takže jsem vylezl z řeky, otřepal si je a vyrazil jsem zpátky k domovu. Dál jsem ale přemítal, co bych rád podnikl.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

//Meduňková mýtinka přes Klimbavý les

Vyšel jsem z lesa na lučinu, o které jsem už věděl, že je docela ostrá, ha-ha, protože byla porostlá hrubou ostřicí. Teď zjara už se začínala opět zelenat a vykukovat a tak jsem našlapoval co možná nejopatrněji. Alespoň jsem se tu zbavil bodláčí. Tady nikomu výhled vytrhané rostliny kazit nebudou, než se rozloží. Nebylo to z pochopitelných důvodů zrovna dvakrát frekventované místo.
Pachtil jsem se dál, tlapky mě svrběly, jak jsem je měl popíchané od bodláčí a cítil jsem, že přes veškerou opatrnost, kdy jsem držel rostliny jen za kořeny, mám stejně trochu rozdrážděnou i tlamu a čenich. Plení plevele byla ta nejotravnější část na udržování bylinkové zahrádky. Mít tak nějakého pohunka, který by to dělal za mě! Jenže sotva mě to napadlo, už jsem to zase zavrhoval. To nebyl můj styl a jak jsem se znal, za pět minut bych ho hnal od toho a šel si to radši udělat podle vlastních představ. Trošku jsem se poušklíbl a natáhl krok, abych už byl u řeky a mimo dosah řezavé trávy.

//řeka Kiërb

Duben 2/10 - Alfredo

Zpočátku jsem myslel na to, že se nesmím zažrat do práce jako vždycky a musím dávat trochu bacha, co se kolem děje. Zpočátku. V momentě, kdy se za mnou ozvalo zdvořilé zakašlání, už jsem byl samozřejmě myšlenkami úplně na jiné rovině existence, než zbytek světa kolem mě. Byl zázrak, že jsem se vůbec dožil svého momentálního věku.
"Hmh?" broukl jsem překvapeně a zvedl hlavu, kterou jsem měl po štrachání v křoví jako vrabčí hnízdo a mezi ušima mi trčela zelená větvička. Zatím jsem si jí nebyl vědom. Otočil jsem se s tlamou plnou bílých a narůžovělých bylin po vysokém vlkovi, který ke mně promluvil. Zvědavě na mě koukal a patrně nevěděl, jak si mé počínání přebrat.
"Uh-" zahuhňal jsem s plnou tlamou a začal se probíjet z houštiny zase ven, chytaje přitom do kožichu další roztodivný bordel. V koutku duše jsem možná začínal chápat, jak se z Herona kdysi stal tak výstřední dědek kořenář - u všech bohů, dělo se mi to taky! Až na relativně volném prostranství poblíž cizince jsem si kozlík odložil na zem k tlapám. "Zdravim," oplatil jsem mu konečně pozdrav s prázdnou tlamou. Tedy aspoň jsem doufal, že to jeho bonjovi nebo co mělo být pozdrav a ne nějaké zaklínadlo. Oklepal jsem se od hlavy k patě a spustil tím malý deštík větviček a listí na zem kolem sebe. "Jen jsem trhal kozlík. Jestli chceš, je ho tam ještě dost. Vím, že zrovna nevoní, ale užitečnej je." Kousl jsem se do jazyka, než bych mu začal dávat lekci. Sice mi přišlo, že většina vlků tady nepozná kopřivu od hluchavky a s veselými úsměvy na tvářích hazardují s životy, když okusují, co je napadne, ale kdoví, třeba byl tenhle zrzek výjimka a věděl, co je co.

Duben 1/10 - Alfredo

Jezero mělo nade mnou snad jakousi zvláštní moc. Kolikrát už jsem se k němu zatoulal, aniž bych věděl, že tam mám namířeno? Musel jsem si nad tím trošku povzdechnout. Možná to něco znamenalo, ale já nevěděl, co by to mohlo být. Že chodíš akorát po vyšlapaných cestičkách, to to znamená, zakroutil jsem sám nad sebou hlavou a šel se zašít do křovin dál od břehu, které pro mě momentálně byly zajímavější.
Čmuchal jsem v hustém porostu, až mi trčel ven jen rezavý ocas. Půda byla mokrá a bujel tu kozlík. Nějaké zvíře se tu nejspíš nedávno proběhlo a některé byliny polámalo, takže charakteristická vůně (či smrad, záleží, jak na to koukáte) kozlíku se šířila do celého širého okolí. Musel bych být úplně otupělý, abych si jí nevšiml. Spokojeně jsem si pobrukoval a začal trhat rostliny do tlamy, jen zběžně jsem se rozhlížel, jestli se neblíží někdo, kdo by si mě chtěl dát ke svačině.

//Klimbavý les

Vkročil jsem na mýtinu, kam jsem celou zimu ani nepáchl. Bylo to popravdě trochu vidět. Zimní vichřice tady nadělaly trochu paseku, polámané větve a klacky z lesa se tu povalovaly všude. To jsem samozřejmě na svojí bylinkové zahrádce nemohl dopustit. Chvíli jsem bloumal po okrajích a přemýšlel, kde začít, než jsem si uvědomil, že to je naprosto marné. Mohl jsem takhle uvažovat do aleluja - hlavní bylo začít někde. Tak jsem se prostě chopil první větve a pustil se do díla. Odtahal jsem spoustu klacků až za hranici lesa, kde jsem je skládal pokud možno úhledně na hromádky. Dřevo se mohlo hodit vždycky. Bojoval jsem s větvemi, které se zlomyslně zasekávaly do sebe a odmítaly se nechat dobrovolně odtáhnout. Než jsem byl s prací hotový, funěl jsem jako ježek a svaly mne bolely, ovšem nebylo to zcela nepříjemné. Pocit z dobře odvedné práce mne hřál, když jsem přejel pohledem mýtinu, která teď byla opět čistá a pěkná.
Nebyl jsem ale ještě úplně spokojený. V jednom z koutků se začínalo nenápadně rozrůstat bodláčí. "Tak to ne, pánové, vás tady nepotřebuju," sdělil jsem jim a připadal si jen lehce jako šílenec, když jsem promlouval k rostlinám. Zbavit se bodláků definitivně bylo těžkým úkolem, ale vyhrabal jsem ze země všechny, které jsem viděl, abych se jich zbavil, než vykvetou, vysemení se a budou se šířit dál. Jinde ať si klidně rostou, nic jsem proti nim neměl a měly i blahodárné účinky, avšak na mýtině pro ně místo nebylo. Nechtěl jsem, aby tu za pár let rostl jen plevel, rád bych tu udržel především meduňky a ostatní bylinky. Při práci jsem viděl, že už tu začínají vykukovat. Než jsem se ale šel věnovat jejich trhání, vypravil jsem se k řece. Pořádně mi při tom všem vyprahlo v tlamě a tlapy jsem měl samou jehličku z vytrhávání bodláků. Ty jsem opatrně pochytal za kořeny a vzal je s sebou, abych se jich zbavil jinde.

//Drsný zákrut přes Klimbavý les

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Konečně mne obklopily známé stromy. Zhluboka jsem si vydechl a rozhlédl se okolo. Všechno bylo tak, jak jsem to zanechal. Ani pachy žádných návštěvníků mi vítr k čenichu nepřivál. Mezi stromy opodál stál daněk a podezíravě na mě zahlížel. "Zlato, jsem doma," houkl jsem na něj, nicméně jemu to patrně nepřišlo moc vtipné. Frkl a odskákal do hlubin hvozdu. "Tak si škubni nohou," zakoulel jsem očima a šel rozložit podběly na svůj oblíbený kámen, aby se sušily. Slunce ještě nemělo takovu sílu, ale to mi nepřekáželo. Uměl jsem si poradit, prozatím tu budou v pořádku.
Chvíli jsem se natáhl do svěží měkké trávy, abych si po cestě odpočinul. Během chvilky jsem už poklimbával. Nesklouzl jsem do nikterak hlubokého spánku, ale šlofík mne stejně osvěžil. Myšlenky se mi stále otáčely k Warisovi. Měl bych ho jít navštívit, říkal jsem si v polospánku. Jen... tak. A zjistit nenápadně, jak se věci mají? Z toho jsem jaksi znervózněl a rázem mne to probralo. Asi to bylo i dobře, jaro nebylo pro bylinkáře časem lenošení a poflakování se (a která část roku byla, ha-ha), takže sotva jsem nabral trochu energie, vyštrachal jsem se na nohy a zamířil se podívat na mýtniku. Chtěl jsem vidět, co tam vyrostlo a z čeho bych mohl doplnit zásoby.

//Meduňková mýtina

Březen 4/10 - Keziah

Nevěděl jsem, jestli má můj plán vůbec nějakou šanci uspět, ale co. Pořád bylo lepší to aspoň zkusit, přinejhorším se trochu pocvičím v magii. Bylo to pro mě stále ještě nové a celkem mě udivovalo, jak rychle jsem kouzlům přicházel na kloub. To ve mě celou dobu dřímal skrytý talent nebo co? Byla jen moje vrozená magie tak debilní, že jsem ji nedokázal celé roky ovládnout? Nebo za to mohlo tohle místo...?
Každopádně kapičky padající na hladinu nakonec ryby přilákaly. Teď to bylo na mladé vlčici. Nezklamala. Vrhla se dopředu a po usilovném boji neopatrnou rybu vytáhla na břeh. Byl bych jí pomohl, ale musel jsem se soustředit na vodní kouli a kapky. Jedna ryba pro nás dva nebyla dost. Trvalo delší dobu, než se objevila další ryba a snad ještě delší, než připlula ta třetí poté, co druhá neslavně uprchla. "Jo, chce to hlavně trpělivost, rybolov je jen spousta postávání a čekání," povzdechl jsem si. Nedalo se nic dělat. Kdo chtěl jíst, musel se občas trochu nudit.
Nakonec jsme se však dočkali. Dvě ryby mi přišly jako dost a tak jsem s mohutným šplíchancem nechal vodní kouli rozprsknout na hladině jezera. "Taky sis vedla dobře," broukl jsem k vlčici a chopil se jedné z ryb. Nečekal jsem, až nás přijde někdo obrat o jídlo, hned jsem se do ní pustil. "Já jsem Regis," představil jsem se jí trochu huhlavě s plnou tlamou... ne zrovna slušně. Polkl jsem sousto a pokračoval: "Zdejší potulný bylinkář a tak podobně."

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Když jsem nechal hory za sebou, značně se mi ulevilo. Jako by mi spadl balvan ze srdce. Jakkoliv příjemné to u Života bylo, cesta k němu byla trochu moc psychicky náročná. Neviděl jsem se, že bych ji v budoucnu podnikal kdoví jak často. Nyní to však už bylo za mnou a já směřoval jistě a neochvějně k domovu.
Prolézal jsem hustým tmavým lesem, ve kterém toho mnoho nerostlo. Narazil jsem jen na pár drobných hub, avšak nic, co bych potřeboval. Teprve až když jsem se propracoval až na okraj hustých smrčin, kam už se dostalo i slunce, narazil jsem na malý trs krásných podbělů. Hned putovaly do brašničky, první letošní úroda. Věděl jsem, že u mě v lese a hlavně na mýtince už toho bude čekat mnohem více. Kolem černé řeky to bylo jen takové paběrkování, ale každá troška se počítala.
Přebalancoval jsem po vyběleném kmeni na druhý břeh a seskočil bezpečně na pevnou zem. S čenichem u země jsem hledal další bylinky a myšlenkami jsem zabloudil až k Warisovi. I za ním bych se měl vypravit... V břiše mě podivně zašimralo při vzpomínce na urostlého vlka. Nebuď blbej, Regisi, okřikl jsem se v duchu, ale nic naplat, Warisova tvář s ohnivě rudýma očima se mi vynořovala v mysli s křišťálovou jasností. Nakonec jsem přestal představám vzdorovat a prostě nechal myšlenky, ať se toulají, kam chtějí. Představy byly bezpečné. Ty my nikdo vzít nemohl.

//Klimbavý les přes Travnatý oceán

hrdina, drama, životabudič, problémem, cynik

Spal jsem pořádně dlouho. Když jsem konečně otevřel oči, bylo už dávno poledne pryč. "No potěš koště," zahuhňal jsem a vyškrábal se na nohy. Po příliš dlouhém spánku jsem byl rozcuchaný, rozlámaný a rozespale jsem mžoural na svět kolem sebe. Hodil by se mi nějaký životabudič, ale kolem mě se tyčily jen holé skále a o kus zeleně by jeden nezakopl. To bylo také znamením, že tu nemám dál zůstávat. Ne, že bych chtěl. Nebyl jsem žádný hrdina a postavit se čelem své minulosti nebylo něčím, po čem bych toužil. Ne v tuhle chvíli a možná nikdy. Kdoví, co by se mohlo stát? Napadaly mě nejrůznější možnosti, jedna horší, než druhá, že nějaký záchvat úzkosti by byl mým nejmenším problémem.
Protáhl jsem si hřbet a začal jsem z hor sestupovat k lesům dole. Údolí na té straně hor už se zelenala, stejně jako lesy. Napadlo mě, že bych mohl navštívit sarumenské, ale byl jsem tam nedávno a tak často určitě můj ksicht vidět nepotřebovali. Nebo jsem jen moc velký cynik? Kdoví. Trochu jsem jím určitě byl. Nečekal jsem, že by mě ve smečce čekalo nějaké drama, určitě by přivítání bylo vřelé jako vždy - a věděl jsem, že je to i upřímné, nechápejte mě špatně. Sarumenská smečka byla vskutku výjimečnou. Teď jsem však stejně neměl čas na návštěvy. Přišlo jaro a to znamenalo spoustu práce. Musel jsem se vydat na cestu domů.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

//Život přes Narrské vršky

Sházel jsem z kopců pomalu. V duši mi stále přetrvávala pohoda, jako na vrcholku Životových kopců. Kráčel jsem však v hlubokém zamyšlení. Ten vlk byl tedy bůh. Právě jsem mluvil s bohem. S bohem. Nemohl jsem tomu uvěřit... A zároveň jsem věděl, že to nemůžu zpochybnit ani se té možnosti vysmát, protože jsem byl přesvědčený o tom, že to je pravda. Život byl skutečný bůh, ne nějaký podvodník, chytrý švindlíř, který se za boha pouze vydává. Neměl jsem pro to žádné racionální odůvodnění. Zkrátka jsem to věděl. Vyzařovalo to z něj. Takže je to pravda. Huh. To by jeden neřekl, co?
Sestoupil jsem z kopců a brzy začal stoupat zase do kopců. Do hor, které tolik připomínaly Supí hory. Bál jsem se, že začnu zase vyšilovat. Neodvažoval jsem se příliš dívat dolů do pouště. Svět naštěstí pomalu polykala tma a tak výhled nebyl zase až tak skvělý. Bohužel ani na cestu nebylo moc vidět a šance, že si na nerovném terénu něco zlomím, se zvyšovaly. Krom toho mě už z toho stoupání, klesání, proměny v daňka a zase zpátky a kdejakých dalších vylomenin začínalo bolet celé tělo. Odpočinek u Života mě krásně osvěžil hlavně na duchu, ale moje tělo pořád potřebovalo normální spánek a odpočinek.
Počasí už naštěstí bylo příznivé a tak jsem se nemusel příliš strachovat, kde strávím noc. Našel jsem si zkrátka pěkné zákoutí ve skalách a tam jsem se uvelebil. Nebylo to nejpohodlnější, ale já byl skromný vlk. Krom toho, výhled na noční oblohu to všechno naprosto vyvážil. Hvězdy dnes zářily jako o život, jako by to měla být jejich poslední noc. Připadal jsem si náhle velice malinký a bezvýznamný, když jsem vzhlížel k tomu milionu světel nad sebou. Malé zrníčko vesmírného prachu. Míň než to. Po zádech mi přejel mráz, avšak ne zcela nepříjemně.
Snažil jsem se v záplavě hvězd rozeznat souhvězdí. Monte jich pár znal, i když jsem si byl jistý, že některá, o kterých mi povídal, si vymyslel. Odmítal jsem věřit tomu, že některý z dávných vlků pojmenoval shluk hvězd Velké kolo lysohlávek. Tiše jsem se té vzpomínce zasmál, i když mě samozřejmě bodlo i u srdce. Nemohl jsem si vzpomenout na žádná další souhvězdí, dokonce ani Lysohlávky jsem nedovedl najít. Vymýšlet jsem si však mohl. Bloumal jsem pohledem z jedné strany oblohy k druhé, až mou pozornost upoutal malý shluk hvězdiček, který se zdál být takový osamocený, odtržený od ostatních. Mělo tohle souhvězdí nějaké jméno? "Budu ti říkat Hvězdný tulák," rozhodl jsem se a široce zívl. Všechno to přemýšlení vlka unaví. Položil jsem si hlavu na tlapky a věnoval poslední krátký pohled hvězdám, než jsem odplul do říše snů, zatímco nade mnou Hvězdný tulák vyrážel na svou noční pouť oblohou.

Březen 3/10 - Keziah
sejr, pohanem, drahokam, had, chomáč

Mladá vlčice mě dost polekala, ale bylo brzy jasné, že to nebylo naschvál. Stejně jsem byl z toho trošku nabručený. Mohla dávat větší pozor, ne? Jenže vztekat se kvůli tomu nemělo smysl. "To je dobrý," broukl jsem. Jen jsem si povzdechl a postupně to nechal plavat. Jako ty ryby, které se od břehu pořád držely dál. Proč se jim sem nechtělo? A jak jsme to mohli změnit? Nějak je nalákat, třeba? Neměl jsem ale ani žížalu, ani sejr, ani nic jiného. Mohl jsem se ještě zkusit modlit k bohům, byl jsem však takovým pohanem, že by mi asi ani nepomohli.
"No, ukázal bych ti, jak na to, ale chtělo by to ty ryby nějak nalákat blíž." Zahleděl jsem se přes jezero, blyštivé i za světla pouhého měsíce jako ten největší drahokam na světě. Nad hladinou kroužil chomáč nějakého hmyzu a čas od času některá ryba s tichým plip vystrčila hubu nad hladinu, aby si nějaký ulovila. "Hej. Možná mám nápad," rozbřesklo se mi v hlavě. Zvládl bych ho nejspíš zrealizovat i sám, ale proč nezapojit i tady slečnu, když už se ke mně připojila? A jo, natuty má na zádech křídla. To jsou věci. "Postav se tadyhle," naznačil jsem místo na břehu, které se svažovalo prudčeji a už kousek od kraje vody byla dostatečná hloubka, aby tam ryby ještě mohly pohodlně plavat. "Zkusím je nalákat a když se některá přiblíží, prostě po ní chňapneš, jak nejrychleji zvládneš, jasný?" instruoval jsem ji a obrátil svou pozornost k jezeru.
Vyzvedl jsem pomocí magie malou vodní kouli z jezera. Tohle už jsem zkoušel s Morghanou, takže mi to docela šlo. Ani se tentokrát nestala žádná katastrofa. Potom jsem pomalu v nepravidelných intervalech nechával padat malé kapky na tmavou hladinu. Nevěděl jsem, jestli jsou ryby tak hloupé, aby na to skočily a myslely si, že tam vodu narušuje nějaký tučný hmyz, ale to asi brzy zjistíme. Snad připlavou ryby a ne nějaký... jezerní had či co.