Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

Lehce jsem se ošil, když mi Siberia nabídla, že bych se měl na jejich smečku přijít někdy podívat. Sice jsem tady na Galliree zatím s žádnou ze smeček neměl špatnou zkušenost, ale stejně jsem nebyl moc velký fanda návštěv jejich území a asi už nikdy nebudu. Zvyk byl železná košile. "No... třeba někdy. Ale když budou mít léčitelku z tebe, asi nebudete potřebovat, abych vám tam lezl," podotkl jsem ve snaze se z toho tak trošku vykroutit. Pak jsem kývl na znamení pochopení. Přírodní hranice mezi smečkami asi fungovala lépe, než nějaké dohody. "Tak to jo. Jen když vám v té roklině občas nemizí členové." Nebyl jsem si jistý, jestli bych se cítil zrovna sebejistě, kdybych žil tak blízko propasti. Ale to už bylo na každém.
Siberie naštěstí neměla nerealistická očekávání, že by snad bylinky mohla zvládnout rychlokurzem za týden a pak už se ničemu neučit. Spokojeně jsem kývl a mohli jsme vyrazit. Vykročil jsem nepříliš spěšným tempem, ale mladá vlčice už se nemohla dočkat. "Nojo, tak jo," přidal jsem do kroku, moje krátké nohy musely docela kmitat, abych svojí učednici vůbec stačil. Bylo ale vlastně fajn si trochu protáhnout ztuhlé končetiny.
Cesta nás zavedla kolem řeky, přes ni a pak... "Stát, tady to vypadá dobře!" zavelel jsem, když mě v čenichu zašimraly vůně mnohých květů a spatřil jsem před námi louku, kde to přímo přetékalo barvami a bzučením hmyzu. "Takovýhle místa, když už je najdeš, je dobrý si pamatovat. V průběhu roku se na podobných loukách dá najít spousta různých druhů." 
S čenichem nízko nad stébly trávy jsem přemýšlel, čím začít. "Začnem s něčím jednoduchým. Možná, že už tuhle kytku dokonce znáš - vypadá totiž dost obyčejně a spousta vlků ji má prostě za plevel." Zvedl jsem tlapu a drápem jemně strčil do zlatého kvítku. "Pampeliška, neboli smetánka lékařská. Roste všude možně po kraji a chuťově není kdoví co, je fakt hrozně hořká. Ale přispívá k dobrému trávení a vyplavuje z těla škodlivé látky a jedy, může pomoct při dlouhodobé únavě," vyjmenovával jsem, zatímco jsem koukal na pampelišku, namluvil jsem toho možná víc, než doteď za celou dobu našeho setkání. "Není moc rostlin, se kterými by sis ji mohla splést. Trochu podobné žluté kvítky má i podběl - taky moc dobrá rostlina - ale když se podíváš na ten hladký dutý stonek a zubaté listy, hned víš, že máš před sebou pampelišku." Utrhl jsem květ do zubů, aby se Siberia mohla podívat, že stvol je opravdu dutý. Hořká pachuť mě hned zašimrala na patře a trochu jsem zkřivil čenich. 

Siberia zřejmě neměla na práci nic, co by přímo hořelo, takže jsme mohli trochu pokročit s výukou. "Bezva," kývl jsem spokojeně. Vlčice toho ale měla na srdci víc. "Jo? Tady dole? Nešlapete si navzájem po písečku s těma... Asgaarskýma?" zapátral jsem v paměti po smečce, jejíž území odtud taky nebylo příliš daleko. Vzpomněl jsem si rovněž na Hyettu a zauvažoval, zdali se nám někdy podaří se setkat a povyměňovat si zkušenosti, jak jsme měli v plánu. Třeba někdy ano, ale bylo mi jasné, že vlčice je určitě dost vytížená.
Vydal jsem se pomalu z hor a Siberia mi byla v patách. "Hm, taky mi to tak zpočátku připadalo. Ale jakmile se jich pár naučíš, začne být jednodušší vidět ty rozdíly i ve všech ostatních." Rozhlížel jsem se kolem, co by bylo dobré Siberii ukázat, ale v horách to s tím kvetením ještě tak horké nebylo, sem jaro přicházelo o něco později. "Nějaké základy jsem se naučil docela rychle, ale jinak to trvalo několik let, než jsem si pořádně všechno osvojil. A vlastně se nikdy nepřestaneš učit, kdoví, jestli jeden vlk vůbec může vědět o léčitelství všechno. Nemyslím si."
Pomalu jsme mířili do nižších poloh a já uvažoval, kam by bylo nejlepší Siberii vzít, abych jí toho mohl více ukázat. "Zkusíme to vzít kousek kolem řeky, uvidíme, kam se dostaneme." Sever Gallirei jsem tolik prochozený neměl. "Určitě tu někde bude louka nebo světlý les, kde těch bylinek bude víc, než tady mezi skalami."

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

Pobaveně jsem se poušklíbl při vzpomínce na náš minulý "vydařený" lov, na kterém mi ještě ke všemu vypučelo na hlavě paroží. To byl vážně hodně divnej den. "Jo, tentokrát jsem si s tím pospíšil," střihl jsem uchem. Žel, pro Siberii z kachny nic nezbylo, ale to bude muset přežít, do budoucnosti jsem neviděl, abych se na její příchod předem připravil.
Bylo jasné, že má Siberia o Deltu starost. "Je v pořádku," ujistil jsem ji rychle. "Jinak bych byl s ní a netrajdal tady po horách. Jen potřebuje zase nabrat sil, to je všechno." Vážně jsem doufal, že jich nenabírá až příliš a až se vrátím, nebude z lesa a nory jen kupa třísek. Ale samozřejmě jsem doufal, že už ji konečně následky chřipky opustí a bude jako dřív, ačkoliv její splašenost byla občas skutečnou zkouškou pro moje nervy.
Naštěstí to neznělo, jako že Siberia bloudila krajem celou zimu. "Jo tak. No. Taky mám někdy spíš orientační nesmysl," zakoulel jsem očima, už se mi dlouho nestalo, že bych se totálně ztratil, ale nebylo to vůbec vyloučené. Pořád jsem měl v živé paměti setkání s Alastorem, během kterého jsem byl "ztracený" v lese, který prakticky sousedil s tím mým. "Tak hlavně, že ses nakonec našla." A jak jsem se měl já? Asi tak nějak furt stejně, soudil bych. "Ale jo," dotkl jsem se tlapou mimoděk jednoho z parohů. "Celkem. I když mi to pořád přijde divný."
Protáhl jsem si tlapy lehce dopředu a posadil se. Z kachny už zbývala jen trocha kostí a peří, hlad mě netrápil a navíc se vynořila moje učednice. Možná bylo na čase se dát zase do práce. "A co tebe přivádí sem k horám, vůbec? Něco důležitýho? Nebo máš čas se se mnou porozhlídnout, co nám zjara vypučelo kolem?" nechodil jsem dlouho kolem horké kaše.

Pochutnával jsem si na kachně a malinko se zatoulal ve svém vlastním světě. Nebylo to určitě kdovíjak moudré, když jsem se nacházel na místě, které mi bylo neznámé a ještě ke všemu šlo o horskou oblast - kdoví, co všechno tu mohlo číhat, aby mě to sežralo. Paroží mi akorát malovalo na čelo ještě výraznější terč. Tohle všechno jsem věděl, ale přesto jsem se v myšlenkách vydal bůh ví kam.
Když se tedy nedaleko ozvalo radostné zvolání, nadskočil jsem mírným leknutím. Černobílý kožíšek vlčice, která se ke mně řítila, jsem ale poznal vzápětí. "Siberie," zahuhlal jsem prakticky nesrozumitelně s plnou tlamou kachního masa. Rychle jsem polkl poslední sousto a posadil se. Párkrát jsem přitom máchl ocasem, byl jsem rád, že svoji učednici vidím po zimě živou a zdravou. "Taky tě rád vidím. Daří se nám... asi celkem dobře. Delta se pořád zotavuje, tak jsem se vydal na jarní obchůzku tak nějak, no, sám." Pokrčil jsem rameny, konec konců to Siberia nejspíš viděla, že tady jsem sám. Ale třeba se mi přece jen povede získat pomoc aspoň od jednoho ze svým novopečených učňů! "Jak se vede tobě? Našla jsi cestu domů v pohodě?" ujistil jsem se nejdřív, že třeba nebyla celou zimu někde ztracená. Doufal jsem, že kdyby byla, snad by se aspoň vrátila ke mně do lesa, ale někdy měli vlci takové pohnutky, jaké jsem prostě nechápal.

//Mahar přes Hadí ocas

S kachnou v tlamě a tlapami zalepenými od bahna jsem si propracoval cestu až na úpatí hor. Tady už nebylo po nepříjemném zápachu bažin ani památky, pokud pominu slabé aroma bláta, které mi ulpělo na kožichu. Budu se muset znova umýt. Nevím, proč jsem se s tím poprvé vůbec obtěžoval, zakoulel jsem si pro sebe očima, zdálo se mi to jako nekonečný koloběh. Sotva jsem se umyl, hned jsem byl zase jedno bláto.
Teď jsem se ale nezabýval estetikou svého kožichu, protože jsem hlady skoro šilhal a chuť kachní krve na jazyku mě nutila slintat. Vylezl jsem kousek do kopce a vyhlédl si pěkný travnatý plácek, kam jsem se natáhl i se svojí kořistí. Už jsem na nic nečekal a dal se do jídla. Kachna sice nebyla nijak velká, ale já naštěstí taky ne a tak jsem neměl obavy, že by mi nepostačila.

//Jezevčí hájek

Čím dál jsem šel, tím rozmočenější byla půda pod mýma nohama. Ve vzduchu se vznášel pach, který nebyl příliš příjemný. Přede mnou se rozkládalo rozlehlé bažinaté území a neměl jsem v úmyslu snažit se ho projít skrz. Pomalu jsem šel samým okrajem močálů, kde byla půda ještě relativně pevná, ale i tak moje tlapy brzy obalovalo bahno. Nechápal jsem, proč jsem se kdy namáhal se snahou se umýt.
Přesto stálo za to se sem vypravit. Doufal jsem, že jezírka by se mohla zamlouvat nějakému vodnímu ptactvu - a měl jsem pravdu. Na břehu jedné z větších souvislých vodních ploch odpočívalo několik kachen. Seděly nehybně v travinách a působily velice nenápadně, avšak jedno tiché zašustění křídel je prozradilo.
Teď pomalu. Pomalu... Hlad se mě snažil přesvědčit o tom, že bych se měl vrhnout do útoku co nejrychleji, ale já na to šel pozvolně, krůček po krůčku, snažil jsem se je nevyplašit, protože jsem věděl, že jakmile budou ve vzduchu, už nemám šanci. Soustředil jsem se na kachnu, která ke mně byla nejblíž, plížil se, plížil... Vyrazil. Ptáci se s poplašeným kvákáním zvedli do vzduchu, ale mě v zubech zůstal krk nešťastnice, která uletět nestihla. Sevřel jsem zubiska a zpečetil její osud. Sliny se mi už sbíhaly, ale s úlovkem v tlamě jsem zamířil na nějaké lepší místo, kde bych si ho mohl sníst. Pach hniloby ve vzduchu zrovna nepodporoval chuť k jídlu.

//Zrcadlové hory přes Hadí ocas

//Řeka Kierb

Odklonil jsem se od řeky a zamířil hlouběji do okolních lesů. Netrvalo dlouho, abych tohle místo poznal. Aby ne, když bylo dějištěm jednoho z mých nejpodivnějších zážitků. Tady jsem se setkal s Heronovým duchem a dostal od něj svoji brašničku. Podezíravě jsem se rozhlížel, zda opět nespatřím vypaseného jezevce, který by mne odvedl na to místo zahalené mlhou, avšak les působil zcela klidně a zůstal jsem v něm sám. Sám se svým kručícím žaludkem. Nechtěl jsem ale lovit na tomhle území, které patřilo černobílým šelmám a navíc bylo dějištěm nějakých nadpřirozených událostí. Připadalo mi to, jako bych si něčím takovým přímo říkal o problémy.
Pokračoval jsem tedy skrze les a nadále neměl ani kousek žvance, kterým bych zahnal svůj hrozný hlad. Hladová byla i moje daňčí část a já cítil, jak se snaží prodrat na povrch, hlásila se o slovo a chtěla se napást zelené jarní trávy. Potlačoval jsem daňka do pozadí, jak to jen šlo. Jemu možná dieta z trávy a listí svědčila, ale mě z ní bylo po proměně zpátky na vlka akorát tak blbě. Jen vydrž, brzo ten hlad něčím zaplácnu.

//Mahar

//Drsný zákrut

Došel jsem k řece a hltavě se napil, než jsem si začal máčet tlapy ve vodě a oplachovat ze sebe hlínu. Nechtěl jsem se namáchat celý, ale nakonec to tak stejně skoro dopadlo. Kousky bodláčí a hlíny jsem měl skoro všude. Ještě, že počasí už nebylo tak studené, abych se musel obávat prochladnutí. Musel jsem nakonec uznat, že taková pěkná jarní koupel je docela osvěžující.
Jakmile jsem měl očistu splněnou, popošel jsem o trochu dál proti proudu, kde jsem nerozvířil dno a neztropil mezi rybami poplach. Žaludek se hlásil o slovo, už to bylo nějakou tu chvíli, co jsem si dal něco pořádného. Ryba se zdála být jako docela bezpečná volba. Jenže se mi zrovna moc nedařilo. První mi proklouzla mezi zuby a pak jsem musel hodně dlouho čekat, než se objevila nějaká další. Tentokrát jsem byl přesvědčen, že jsem si to načasoval správně, ale nechytil jsem nic víc, než slizký kus vodní řasy. "Krucinál!" zanadával jsem, zatímco jsem plival a prskal. Dnešek rybaření evidentně nepřál. Fiasko s řasou mě otrávilo natolik, že jsem to úplně vzdal a vydal se zkusit svoje štěstí do lesů.

//Jezevčí hájek

//Meduňková mýtina přes Klimbavý les

Prošel jsem lesem a mířil k řece. Nejprve jsem se ale musel dostat přes tenhle krkolomný úsek, který byl přesně stavěný k tomu, aby se tu jeden zapletl navždy. Věděl jsem, že riskuju pokaždé, když jsem tuhle cestu využíval, ale bohužel byla nejkratší a nejpřímější. Už jsem naštěstí měl celkem cvik v tom, kam šlápnout. Jenže to zároveň mohlo být o to nebezpečnější. Viděl jsem to už hodněkrát. Vlci nabudou falešného pocitu bezpečí, říkají si - tohle jsem dělal už milionkrát, co by se mohlo stát? A potom prásk. Přinutil jsem se dávat pozor a opatrně překonal krátkou vzdálenost od lesa k řece, kde jsem se chtěl umýt od hlíny a zbytků bodláčí. Třeba i zkusit ulovit nějakou rybu, v břiše už mi kručelo až hrůza.

//Kiërb

//Klimbavý les

Z lesíka jsem vyšel na mýtinu a trochu nespokojeně ji přejel očima. Sníh slezl a odhalil spousty suché trávy a starého listí, nemluvě už vůbec o polámaných větvičkách, které tu zanechaly zimní vichřice. Musel jsem to tady uvést trochu do pořádku. Jistě, mýtinka byla naprosto v pohodě bez vlčího zásahu celé roky, možná desetiletí, ale teď, když jsem ji přijal za svoji, cítil jsem za ni určitou zodpovědnost. Chtěl jsem, aby vypadala pěkně a aby se jí dařilo.
Kde jsou teď všichni moji učedníci, hudroval jsem mrzutě v duchu, zatímco jsem sbíral klacky a snažil se tlapami pohrabat listí. Dokonce jsem to zkusil i parožím, ale docílil jsem akorát toho, že jsem se jím zabodl do země a málem si zlomil krk. Tudy cesta nevedla. Přesto se mi podařilo jakž takž mýtinku pročistit. Starý rostlinný materiál jsem nechal na místech, která jsem pro tenhle účel založil už loni při prvním pročišťování od plevele. Zatím jsem neviděl, že by se další bodláčí a všeobjímající ostružiní snažilo vetřít zpátky na můj trávník. Spokojeně jsem si přikývl.
Během úklidu jsem si taky neopomněl všímat, co začíná rašit z půdy. Meduňka bude určitě kralovat mýtině i letos, ale ze země vykukovaly i jiné lístečky a výhonky. Na sběr většiny bylin bylo ještě příliš brzy, ale udělal jsem si přehled o tom, s čím můžu během roku počítat. Ke konci mojí inventury se na mýtince objevilo pár daňků. Procházeli se nedaleko a škubali zelenou trávu, jako bych tu vůbec nebyl. "Nezačínáte být trochu drzí? Já jsem pořád váš přirozenej predátor, víte," zahučel jsem. Jedna daněla zvedla hlavu a měla tu opovážlivost dupnout kopýtkem do země, aby mě zahnala. Zakoulel jsem očima. Až moc dobře věděli, že jim neublížím. Asi bych toho ani nebyl schopen. Chvíli jsem je pozoroval, než jsem jim vyklidil pole působnosti a vydal se umýt k řece.

//Drsný zákrut přes Klimbavý les

Zima se změnila v jaro, které plynulo poměrně pokojným tempem. Jen Delta byla pořád jaksi ospalá, nebo možná po zimě zesláblá? Každopádně i když jsem se těšil, že začneme jarní sběr společně, netlačil jsem na ni, chtěl jsem, aby měla dost času se po své nemoci zotavit. Asi ji to skolilo víc, než se prve zdálo. Jo, to bylo pořád "a už půjdem", "a už poběžíme", "už jsem zdravá"... Potřásl jsem hlavou. Věřil jsem, že moje učednice bude nakonec v pohodě a doufal jsem, že teď s příchodem jara najdu i nějaké ty bylinky, které by jí pomohly.
Prozatím jsem procházel lesem a kontroloval, co kde raší. Kromě již odkvétajících sněženek jsem nacházel u kraje lesa fialky i petrklíče, o kus dál zase sedmikrásky. Zabrousil jsem na místo, kde jsem loni našel plicník a s potěšením zjistil, že tam opět vyrostl. Neváhal jsem a pořádný svazeček nízkých bylinek jsem natrhal, abych obnovil svoje zásoby. Plicník rostl brzo z jara a kdo zaváhal, ten ho prostě neměl. Opatrně jsem ho uložil do brašničky s tím, že ho co nejdřív dám sušit. Prozatím jsem ale pokračoval v inventuře toho, co v lese rostlo.
Všechno vypadalo tak dobře, jak jen mohlo, aspoň co jsem tak soudil. Zastavil jsem se u úkrytu, abych tam rozložil plicník na sušení a pak už jsem zamířil do samotných hlubin lesa, abych zkontroloval i svou milovanou zahrádku na mýtině.

//Meduňková mýtina

Březen 5/10 - Wylan

Ani jeden jsme tomu druhému nevyčítali, že jsme si vzájemně narušili plány k osamělé procházce. A tak jsme tu teď byli, schovaní pod rouškou tmy, dva parohatí podivíni, kteří sotva dokázali dát dohromady souvislou větu. Nedokázal jsem se rozhodnout, jestli to je komické nebo spíš smutné. 
Z tlamy mi toho uniklo víc, než jsem zamýšlel. A hnědý vlk se opatrně, váhavě zeptal, co vlastně tyhle vzpomínky vytáhlo na světlo. Kousl jsem se zlehka zevnitř do tváře, pohledem studoval svoje zablácené tlapy. Nechtěl jsem nic říkat. A zároveň chtěl. Nevěděl jsem o vlkovi naproti mě skoro nic, ale možná právě v tom to bylo. Možná bylo jednodušší otevřít svoji duši někomu cizímu, kdo o ní ještě neměl své vlastní představy. Jenže tu pořád byl ten starý známý strach, který mi velel chránit si svoje nitro přede všemi, ubránit se bolesti z posměchu a nepochopení za každou cenu. Všechno se to ve mně přetahovalo a promluvil jsem až po delší odmlce. "Já... vlastně nevím. Nic se asi nestalo, aspoň nic konkrétního. Všechno jde dobře, jsem v pohodě," řekl jsem a uchechtl se nad vlastními slovy - v tuhle chvíli jsem evidentně tak úplně v pohodě nebyl. "To asi tohle, no, období," máchl jsem tlapou kolem sebe na noční krajinu čekající na pravé jaro. "Nutí to vlka myslet na... věci. Co mohlo bejt a tak. Ne?" podíval jsem se jelínkovi do tváře a čekal, že si poťuká na čelo, v kterémžto případě bych se zvedl a odešel a doufal, že už ho nikdy neuvidím. Ale možná ne. Však on tu dělal to samé. Třeba chápal, co se snažím říct.
Představil se jako Wylan. "Ta-taky mě těší," kývl jsem hlavou s lehkým zakoktáním a v ten moment se skutečně neměl k odchodu. Netušil jsem, co to vlastně k čertu dělám, co mě to popadlo, že jsem tu chtěl zůstat, ale chtěl jsem. To se nedalo popřít. Nezacházel bych ještě tak daleko, abych řekl, že na tom setkání bylo něco výjimečného, ale přinejmenším to bylo... zajímavé. "Asi chvíli pobudu, jo," řekl jsem tedy a zaváhal jestli se mám taky ptát. No, on se ptal, takže by bylo jen fér, abych se já mohl ptát taky. "Tobě... um, tobě se přihodilo něco jinýho, než příchod jara, co tě sem přivedlo?" vykoktal jsem neohrabaně.

Březen 4/10 - Wylan

"To jste na tom ještě dobře," poznamenal jsem suše. Byli tu i takové vlčí exempláře, u kterých bych se ani nedivil, kdyby se najedli muchomůrek a přitom si mlaskali. "Tady to není úplně rozšířený umění, ale..." Pokrčil jsem rameny. Ale co? Ale nic. Prostě nebylo. Tečka. Snaha to nějak napravit tu z mojí strany byla, ale postup byl pomalý.
Vlk řekl, že je na tom stejně. Šel se skrýt pod roušku tmy, zavzpomínat si. Ani jeho vzpomínání asi nemělo příliš veselý nádech, podle toho, jak vypadal. Napadlo mě, jestli taky myslí na někoho, kdo už tu není, ať už proto, že je někde jinde, nebo proto, že už není mezi živými. Nebo na věci, které rád udělal jinak. Na život, který mohl být a není. Nejspíš ne - nejspíš jsem si jen na cizince promítal věci, na které jsem myslel sám. "Jo. Tohle je... dobrý místo na přemýšlení," řekl jsem potichu. "A v noci tu nikdo nebejvá. Většinou," cukl jsem koutkem tlamy. Tentokrát to bylo jinak.
Ano, na tohle byly bylinky krátké. "Jo, to na to jdete rozumně," odvětil jsem s povzdechem. "Tím jsem se vám to nesnažil nějak nabízet nebo... tak. Ono to za to nestojí, za ty problémy, co to nadělá. Na to jsem si musel přijít sám." Mluvil jsem příliš a nevěděl, proč se moje dušička snaží vylévat právě před tímhle vlkem. Nejradši bych si nafackoval. Kdyby to všechno aspoň nebyla pravda... Vzpomněl jsem si na tu noc, kdy jsem zcela začernil vlastní mysl, noc, ze které vzešly mé dcery, které nikdy neměly znát pravdu a pro které jsem nikdy neměl být jejich otcem. A pak na mnohé další noci poté, co jsem ztratil Monteho, promrhané dny, rána, kdy jen existovat bolelo a ostré slunce řezalo do očí a mozek se snažil prorazit lebkou ven a všechen ten potlačený zármutek vyplouval na povrch.
Škubl jsem hlavou. "Teda- Pardon. To není důležitý. Nevím, proč ti - vám - to vlastně říkám, heh, to... to je fuk," uchechtl jsem se lehce přiškrceně a cítil horkou krev ve tvářích. "Pardon. Ehm. Já jsem Regis, mimochodem," pokusil jsem se to zakecat první věcí, co mě napadla. Kecl jsem si na měkkou půdu naproti vlkovi. Možná by bylo lepší prostě utéct. Zmizet do tmy. Ale... Asi jsem nechtěl být sám až tak moc, jak jsem si namlouval.

Březen 3/10 - Wylan

Vlk se rozhodl, že nikam nepůjde. "Tak jo," odvětil jsem jednoduše, nenapadalo mě, co jiného na to říct. Neměl jsem právo odtud nikoho vyhazovat a hlavně jsem o to neměl ani zájem. Cizinec mě nadále krkolomně ujišťoval, že je v pohodě, ačkoliv jsem mu to pořád úplně nežral. Fyzicky v pořádku možná byl, ale všechno určitě v pohodě nebylo. Do toho jsem se ale nechtěl plést. Asi. Nebo jo? Měl bych? Bylo to nejspíš lepší, než se vracet k utápění v sebelítosti, ale nebyl jsem zcela přesvědčen o tom, že by to bylo lepší i pro něho. 
Srnčí vlk se mezitím poněkud ošíval pod mým pohledem a já si uvědomil, že na něj asi docela nemístně čumím. Zajel jsem očima kamsi k obloze, nebo k větvím stromů, nebo kam vlastně. Připadalo mi, že jsme na tom oba docela podobně. Blekotali jsme na sebe páté přes deváté a jen stěží by naše konverzace někomu dávala smysl. "Cože?" sjel jsem pohledem zpátky k němu. "No, n-ne. To ne,"  opáčil jsem. "Stejně je na bylinky ještě docela brzo. Jakože, pokud jde o roční dobu," chytil jsem se s úlevou bezpečného tématu, které ovšem nevydrželo moc dlouho.
Vlk se totiž začal omlouvat (za co?) a vysvětlovat. "To já vlastně taky ne. Šel jsem se jen... projít," řekl jsem a unikl mi povzdech, který možná až příliš prozrazoval, že to zrovna nebyla veselá procházka při měsíčku. Že toho mám možná taky docela dost v hlavě. "Trochu jsem vzpomínal a tak," ujelo mi z tlamy, než jsem ji stačil zarazit. Nechtěl jsem se přece svěřovat náhodnému cizinci, že ne? Ani jsem neznal jeho jméno. "To je jedno. Asi ti... vám nemůžu moc pomoct. S tou hlavou. Na to jsem žádný bylinky ještě nenašel, maximálně takový, co ji na chvíli otupí," sklouzával jsem zase v řeči na bezpečnou a probádanou půdu bylinkářství, které bylo mnohem pochopitelnější, než problémy vlčích emocí.

Březen 2/10 - Wylan

Když jsem se octl blíž, měl jsem šanci si cizince trochu lépe prohlédnout. Měl krátký ocásek, hnědý kožich posetý bílými tečkami a na hlavě mu skutečně rašily malé parůžky. Připomínal srnce více než jen jedním znakem. V pozadí mysli mě napadlo, jestli je třeba stižen stejnou kletbou jako já a i když mě to hodně zajímalo, prozatím jsem to ponechal stranou. Bylo totiž evidentní, že v pořádku není, navzdory tomu, co říkal. Ležel stočený ve ztrápeném klubku, ale těžko říct, co bylo vlastně špatně. Pokud ho něco bolelo, s tím bych pomoci mohl dokázat. Pokud šlo o otázky vlčí duše... To už by bylo horší.
Vlk každopádně vstal a já tak měl šanci zjistit, že je to pořádný čahoun. Skoro to ale vypadalo, že se mě bojí, což mi přišlo poněkud absurdní. Copak jsem byl nějak hrozivá existence? S těma parohama možná trochu jo, ale stejně. "Ani ne," opáčil jsem na jeho otázku a zavrtěl hlavou: "Teda spíš vůbec ne. Nebydlím." Skutečně jsem dával na odiv své nejlepší konverzační schopnosti. A srnčí vlk mezitím vypadal, že by nejradši každou chvíli zdrhnul, jen co zmerčí nějakou mezeru v křovinách. "Šmarja, klid," vybreptl jsem, abych ho zarazil. "Klidně tu buď. Buďte. Já jen slyšel... něco a šel jsem se podívat, jestli tu není někdo zraněnej nebo nemocnej nebo tak. A když jsem tě viděl válet se na zemi, tak jsem si říkal, jestli-" Pokrčil jsem rameny. "Jestli jsi v pohodě." Přejížděl jsem vlka pohledem a hledal na něm nějaké známky zranění. Nic jsem neviděl a ani krev jsem necítil. Třeba měl jen břichabol. Nebo srdcebol... Ale na ten jsem žádnou bylinu ještě nenašel. Kéž by. "Jsem... místní léčitel, totiž. Tak proto. Jsem se šel podívat," vysvětloval jsem a s každým dalším slovem se cítil jako větší a větší idiot. Bylo dost trapné, že stačilo, aby se objevil vysoký vlk se smutnýma očkama, abych zapomněl, jak se vyjadřovat jako inteligentní bytost.