Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Dobře, co tohle? 'Jako nejjasnější slunce tvůj dotek mne hřeje, tvá duše však připomíná divoké peřeje.'" Měl jsem co dělat, abych příliš okatě nezkroutil tlamu do šklebu. "Upřímně?" "Jasně, jak jinak?" "Kdybych byl ta vlčice, asi bych radši utekl." "Hm." Úkosem jsem na bratra pohlédl. Měl už zase skloněnou hlavu, drápem ryl v zemi a tlama se mu bezhlesně pohybovala, jak se snažil skládat romantické verše. Hm? To je všechno? Prostě jen hm?
Celá tahle věc začínala být na můj vkus až příliš vážná. Sane se zamilovával tak třikrát do měsíce a nebylo to poprvé, co skládal básničky, ovšem od té doby, co potkal Ilse, s ním nebyla vůbec řeč. Co hůř, i kvalita jeho poezie, která ani předtím nebyla kdovíjaká, citelně utrpěla. Kdybych věděl, jak mu pomoct, udělal bych to, jenže to zřejmě nebylo v mých silách. Dokonce ani s tou hloupou básničkou jsem si nevěděl rady.
Chvíli jsem vydržel ležet mlčky a poslouchat bratrovo mumlání, ale pak mi to nedalo. "Sane? Proč nezrecykluješ některou z těch starších? Tu o holubičce jsi použil určitě nejmíň třikrát, to vím jistě. Však víš, 've studánkách tvých očí tonu, sám a bezmocen'," zarecitoval jsem v naději, že tím bratra rozveselím. To jsem se však spletl. Sane na mě pohlédl s neobvyklou vážností. "Nemůžu nic recyklovat, Regisi. Ilse je výjimečná. Zaslouží si něco nového. Krom toho, její oči vůbec nejsou jako studánky. Jsou jako slunce, ona celá je jako slunce," potřásl hlavou a vrátil se ke svému dloubání do země. Vůbec žádná řeč, jak jsem povídal.
Zase jsem vydržel chvíli v tichosti. Uvažoval jsem o vlčicích, které nebyly dost výjimečné na to, aby si zasloužily nezrecyklovanou básničku. Ne, že by se k nim Sane choval ošklivě, ba ani jsem ho nikdy neslyšel, že by se některé snažil naslibovat, že je jeho láska navždy, byl jsem si ale jistý, že musel pár srdíček polámat. A teď tu byla Ilse. Jeho momentální slunce...
"Sane?" "Co zas?" Vytrhl jsem bratra z hlubokých úvah a tak zněl dost podrážděně. Nedbal jsem toho. "Proč zrovna slunce? Neříkáš jí tím přirovnáním, že se na ni nevydržíš moc dlouho dívat?" Tentokrát byl pohled, který mi bratr věnoval, takřka soucitný. "Ty nemáš vůbec romantického ducha. Říkám jí tím, že je její krása oslnivá, že jen září, že hřeje a zahání stíny z mé duše. Rozumíš?" Abych řekl pravdu, rozuměl jsem pouze tomu, že mezi mým a bratrovým vnímáním světa je zásadní rozdíl.
Sane se ale rozhodl, že když už ho budu vyrušovat, měl bych se taky zapojit. "Tak do toho, pane básník, k čemu bys ji přirovnal ty? Co ti připomíná její srst?" Že jsem radši nekušoval. "No..." Vybavil jsem si před očima Ilse. Měla hnědý kožich, bílé tlapky a zlaté oči. Zdála se mi milá a tak akorát praštěná, aby s mým bratrem přežila. Ale moc básnických metafor ve mně neprobouzela. "Bláto?" plácl jsem po chvíli, kdy už jsem nemohl Saneův pohled snést. "Bláto, mhm, na to sbalíš spoustu holek," zakoulel očima.
"Tak jo, tak mi řekni nějakou romantickou hnědou věc ty," pobídl jsem maestra, ať básní, když je tak chytrý. "Tak, jako kůra mladého javoru-" "Svraštělá a tuhá," musel jsem se už smát. Sane se ke mně připojil, i když jsem viděl, že se snaží zachovat vážnou tvář. "Dobrá, to nebylo nejlepší. Co třeba tohle. Jako zralý kaštan- Čemu se zase tlemíš?" "Ničemu, ničemu, jen že říkat jí, že je zralá by nemuselo být moc chytrý." "Kruci, máš pravdu. Regisi! Moje básnické střevo mě opouští, to není k smíchu!" Jenže já se smát musel. "Radši se vrať k tomu slunci. To bude snazší vysvětlit, kdyby si to špatně vyložila."

"Moc ne," potvrdil jsem, chtěl jsem ukojit Delty zvídavost, i když přemýšlet bylo teď strašlivě únavné. "Měl by se držet víc v klidu, aby si nepřivodil nic horšího a mohlo se to zahojit, ale věř mi, když máš zlomený žebra, skákat přes kaluže se ti fakt nechce." Mladá učednice si to všechno rovnala v hlavě. "Mhm, není to až tak jednoduchý, ale... jo. Je to důležitá součást."
Popis otevřených zlomenin Deltě příliš nevoněl. Hořce jsem se poušklíbl. "Uvidíš i horší věci," informoval jsem ji. Život nebyly jen samé berušky a duha a léčitelství ještě o kus méně. "Ale zvykneš si," dodal jsem. Já nikdy neměl problém vidět krev, ale když jsem byl sám ještě učedníkem, našlo se pár věcí, co mě dost vyvedlo z míry. Postupem času se ale vlk rozkouká. Zvykne si.
Vypravili jsme se tedy do jeskyně, kterou Delta našla. Cesta to byla trnitá, ale nějak jsme to zvládli. Párkrát jsem byl rád, že jde vlčice vedle mě a mohl jsem se o ni opřít, abych našel ztracenou rovnováhu. V duchu jsem si nadával do blbců a do oslů, že jsem se takhle hloupě pomlátil, ale vrátit už se to nedalo. Muselo se to jen přežít.
Uložil jsem se do kouta a těšil se, až si konečně odpočinu. "No, bylo mi už i líp," odpověděl jsem Deltě, která se vzápětí vypravila dle mých instrukcí k jezírku. Zavřel jsem oči a rozlepil je až ve chvíli, kdy mi na nohu plácl mokrý mech. "Super, díky," vydechl jsem, chladná voda byla na oteklé tlapě příjemná. A na mé praštěné hlavě jakbysmet. Přidržel jsem si mech na čele zdravou tlapou a zamžoural po své učednici, která momentálně vymýšlela koniny. Jeden koutek mi lehce cukl, když jsem ji viděl. "Hned mi je líp," odfrkl jsem si navzdory všemu docela pobaveně.
"O ten mech ani tolik nejde. Spíš o tu vodu. Chlad pomůže zmenšit otok a může trochu ulevit bolesti..." Moje slova tak nějak odezněla do ztracena. Už jsem nechtěl dál mluvit. Nechtělo se mi přemýšlet, všechno mě bolelo a bylo mi mizerně. Musel jsem si odpočinout, než ze mě Delta vymáčkne nějaké další znalosti. "Zkusím se trochu prospat. Taky si odpočni, vedla sis dobře. Kdybych ti přišel nějak divnej, kopni do mě nebo něco, ať se vzbudím. Klidně mě kousni do ucha." No a kdybych se nevzbudil- Tak s tím už by asi nic nenadělala ani ona, ani já. Ale nad tím jsem nehodlal uvažovat. Prostě jsem zavřel oči a odplul do říše neklidného spánku a doufal, že divně vypadat nebudu, aby mě Delta hned nezačala okusovat. Nepředpokládal jsem, že bych tak vypadat měl. Jen jsem prostě potřeboval chvíli klidu a nabrat síly.

Nebyla to úplně ta nejlepší situace. Rozhodně jsem si nepředstavoval, že Deltě jako figurína budu sloužit sám, bylo ale zbytečné nad tím fňukat. Určitě si to zapamatuje líp, než kdybych jí to jen vykládal, pomyslel jsem si hořce.
"Hlava nic moc," zkonstatoval jsem. "Byla to celkem šlupka... Ale to bude dobrý, až si odpočinu někde v klidu a tichu. S žebrama toho moc nenaděláme, ale ty se zahojí. Žebra se celkově moc napravovat nedají, nemůžeš znehybnit vlkovi celej hrudník." Žebra mě ale momentálně trápila asi tak nejmíň, i když mi bylo jasné, že je teď nějakou dobu ucítím při každém pohybu. "Přesně. Někde, kde to je bezpečný, kde nejsme na ráně počasí, zvířatům a každému, kdo jde náhodou kolem. Odpočinek... je popravdě nejlepší lék na spoustu věcí. Aspoň když je to takhle čerstvý." Pak bylo zase potřeba se pomalu rozhýbávat a vracet se do normálu... Ale momentálně bylo útrpné rozvlekle něco vysvětlovat, i když bych třeba moc chtěl. Věřil jsem ale, že budu mít šanci Deltě všechno povyprávět. Jen, co se trošičku seberu.
"Může. Když je zlomenina vážnější, poznáš ji - nepřirozeně zkroucenou končetinu, křivou, někdy může projet kost i skrz kůži, to je pak otevřená zlomenina," vyjmenovával jsem a byl rád, že když už nic, aspoň kosti ze mě netrčí. "Řeknu ti o tom pak víc, jo? Ale teď mně fakt děsně třeští hlava," promnul jsem si opatrně čelo. Delta se hodně vyptávala, což jsem chápal a určitá část mojí bytosti si toho i cenila, ale ta druhá chtěla už ležet někde v jeskyni a potichounku se litovat.
Poslal jsem Deltu na průzkum a sám jsem zůstal na místě. Olízal jsem si krev z odřených nohou, abych čekání něčím vyplnil. Oděrky byly povrchní a už je pokrývaly strupy. Fajn, zhodnotil jsem, položil si hlavu a čekal. Delta se vrátila za nějakou chvíli a nesla mechu, že jí div nepadal z tlamy. I přes moji mizérii mi cukly koutky. Zápal jí nechyběl. Začínala se mi líbit. "A mech taky. Šikovná," vydechl jsem, zatímco jsem se škrábal na nohy. Sykl jsem, když jsem se musel opřít o zraněnou tlapu a znovu, když mě bodlo v žebrech. Trošku jsem zakolísal a musel se lehce opřít o svou učednici, než jsem nabral rovnováhu. "Promiň," zahuhlal jsem. "Půjde to. Belhat se asi dokážu sám," zašklebil jsem se a nechal se vést. Loudal jsem se po třech, ale o Deltu jsem se opíral co nejmíň. Byl jsem sice vyžle, ale ona taky nebyla zrovna kulturistka, aby mě mohla vláčet po horách.
Jeskyně byla tam, kde jsem si ji pamatoval. I s tůňkou. V té jsem si trochu svlažil tlamu, ale moc jsem vodu nelemtal, nechtěl jsem hodit šavli. "Dobře jsi to místo vybrala," pochválil jsem Deltu a ztuhle se poskládal do kouta. Už jsem vůbec neměl chuť dál mluvit. Nebylo mi úplně dobře, což se po té mé ráně do hlavy dalo čekat. "Máš ten mech? Namoč, prosímtě, nějakej pěknej kousek nebo dva a polož mi je na tu tlapu, aby se zchladila." Mohl jsem si ji máčet ve vodě a bylo by to asi efektivnější, ale chtěl jsem ležet. Tady v koutku se mi líbilo. A Delta měla aspoň něco na práci. "A kdyby ti tam pak zbyl jeden i na mou hloupou hlavu, budu rád," dodal jsem ještě potichu a čenich jsem si znovu položil na nezraněnou tlapu. Už jsem se cítil totálně vyřízený a pro tuhle chvíli ve mně elánu k učitelství už moc nezbylo.

Kdoví, třeba měla Delta pravdu. Třeba si skutečně povede dobře a budu moct na ni být hrdý. To se ovšem zatím nedalo ani v nejmenším odhadnout. "Třeba jo," opáčil jsem prostě a rozhodl se jí prozatím nepraskat tu růžovou bublinu představ, jak to bude všechno fajn a zalité sluncem. Život jí sám rád ukáže svou ošklivou stránku... snad si zatím mohla užít ještě trochu iluzí.
Kdybych si při pádu zlámal krk, určitě by ty iluze vzaly za své rychle. Naštěstí to až tak zle nedopadlo a Delta si taky nijak neublížila. Její krkolomný sestup z kopce jsem neviděl, tudíž jsem nemohl vědět, že to bylo spíše dílem štěstěny, než čehokoliv jiného. Zkrátka a dobře, bez karambolu dorazila až ke mně, zjevila se mi v zorném poli rozzářená jako sluníčko. "Jo, bezvadný," hekl jsem a začal se trochu rovnat. Rád jsem viděl, že Delta nevyšiluje. Umět zachovat klid bylo pro léčitele důležité.
Než jsem ji začal instruovat, chtěl jsem, aby se sama podívala a zkusila, co odhalí. Začala kolem mě chodit kolem dokola, očmuchávat mě a prohlížet si mě ze všech stran. Nemluvil jsem jí do toho a čekal, až skončí. Netrvalo jí to zase tak dlouho.
Pokývl jsem hlavou - opatrně. "Dobře, že tu krev zmiňuješ hned na začátku, protože silný krvácení se každopádně musí vždycky vyřešit co nejdřív. Protože když ti pacient vykrvácí, už mu nepomůžeš." V hlavě mi pekelně dunělo, vypadalo to, že to bude zkouška i pro mě. Zkouška vytrvalosti a toho, jak velké je vážně moje odhodlání předávat zkušenosti dál. Mluvil jsem sice pomalu a tiše, ale s jistotou, tohle jsem měl najeté: "Můžou být ale i zranění, která vidět nejsou. Vždycky je lepší se přesvědčit na vlastí oči, ale taky se zeptat, co koho kde bolí. Já jsem si ještě namlátil žebra a praštil se do hlavy, což může být samo o sobě dost nebezpečný, ale na první pohled to vidět nemusíš."
Nakonec Delta dospěla k závěru, že mám větší nohu. Což bylo vyjádřeno... celkem přesně. "Mhm. Fajn postřeh. Když je něco takhle oteklý, jasně ti to říká, že je něco špatně. Na noze to bývá většinou podvrknutí nebo zlomenina." Na chvíli jsem přivřel oči a počkal, až zase trochu poleví bolest v hlavě. "Zlomenina je horší. Vždycky to taky není od sebe na první pohled poznat, ale-" Zkusil jsem s nohou opatrně zahýbat. Šlo to, i když to bolelo, necítil jsem, že by tam něco přeskakovalo. "Nemyslím si, že já tam něco zlomeného mám. Povím ti o tom, jak to poznáš, pak víc, ale teďka... hmm," zamyslel jsem se, co všechno mám Deltě uložit.
"Budeme potřebovat nějaký klidný místo, kam mě strčíš, abych si moh trochu odpočinout a dát se dokupy," řekl jsem po chvíli tiše. Klid, to jsem přesně chtěl. Klid a šero, kde mi přestane tak dunět v hlavě. "A vodu, abych si mohl schladit tu tlapu. Štěstí je, že tady v horách je spousta jeskyní s jezírkama a tak. Zkus se jít po nějaký podívat, jestli se nepletu, jedna je celkem blízko. A jestli cestou najdeš mech, nasbírej ho, kolik zvládneš pobrat." Položil jsem si hlavu na zdravou tlapu a zamžoural na Deltu: "Moc daleko nechoď, jestli tady ta jeskyně není, poradíme si jinak. Přes půlku hor nepřejdu a ty mě taky neodtáhneš."

Červen 10/10

No, co jsem na to mohl seveřanovi říct? Určitě by pro něj bylo léto příjemné, kdyby nebylo takové vedro. Jenže kdyby byly víte kde ryby, nebylo by rybníka - a tak dál. "Léto je fajn," řekl jsem nakonec. "Ale furt si můžeš užít konec jara a začátek podzimu, ty se od léta až tak neliší, až na to, že není takovej hic," pokoušel jsem se huňatého mamuta trochu povzbudit, aniž bych úplně věděl proč. Vypadal prostě jako celkem fajn vlk.
Možná jsem to s tou čapkou neměl ani zmiňovat. Varjargar na mě totiž začal koukat, jako by to vzal vážně. Ba jako by si už poměřoval moje ušiska, aby mi ji mohl vyrobit. "Uhm, na to je ještě času dost," máchl jsem nad tím rychle tlapou, když jsem si představil, jak bych asi vypadal s nějakou hučkou na hlavě. V zimě bych možná mluvil jinak, ale prozatím strach z totálního ponížení převládal nad strachem z omrzlin.
Ohledně života v poušti byl seveřan nepřekvapivě zcela nevzdělaný. Pokusil jsem se mu to trochu popsat a přiblížit. Podle jeho výrazu jsem soudil, že si to minimálně nechává projít hlavou. "Jo. Duny. Tam... Nevím, jestli tam trvale žijou vůbec nějací vlci, i když jsem tam viděl malinký ušatý lišky." Fenci byli šílenci, tečka. A já taky, když jsem procházel místy, kde žili... Ale mohl jsem doufat, že to si Varja neuvědomí.
Huňatý vlk usuzoval, že bych mohl začít shazovat život v severních krajích, ale upřímně jsem v tom neviděl tak zásadní rozdíl. "Hm, nevím, jestli bych to řekl. Rozhodně to není místo k životu pro mě, ale tuším, že v podstatě to nebude tak jiný, než poušť. Jen je tam zima místo vedra. Boj o přežití tam bude asi podobně tvrdej," pokrčil jsem rameny.

Červen 9/10 - Varja

"To se ti nedivim," broukl jsem, nezáviděl jsem Varjovi jeho letní utrpení. Těžko říct, kdo z nás to měl horší, ale rozhodl jsem se nakonec, že bych asi se seveřanem neměnil. Když už jsem si měl vybrat nějaké období, kdy se převážně schovávám v pelechu, raději bych volil zimu, než slunečné zelenající se léto. Pobaveně jsem se poušklíbl nad jeho poznámkou. "Jo, tím by se to asi vyřešilo. Jen bych si ještě musel udělat nějakou čapku na uši," střihl jsem jimi - ty mé netopýří plachťáky by kožich asi moc nezachránil.
Náš hovor se začal odvíjet celkem příjemně. Naštěstí i když jsem se snadno vytočil, dovedl jsem zase stejně rychle i vychladnout. Varjargar vykulil oči, když se dozvěděl, že ano, i v poušti mohou žít vlci. "Jo, prostě v poušti, s pískem a se vším," pokrčil jsem rameny.
Bylo absurdní se cítit dotčeně, když Varja tvrdil, že "tam nic není". Sám jsem měl podobný názor a navíc jsem ani poušť neměl rád. Nechtěl jsem ale, aby si myslel, že jsme tam snad žrali písek nebo tak něco. "Není to tak, že tam nic není. Taky jsme nežili přímo v dunách, bydleli jsme ve skalnatý oblasti poblíž hor. Žili tam pouštní zajíci, různý ptáci, vidlorozi, ovce tlustorohý. Poušť nemusí znamenat totální pustinu." Pokrčil jsem rameny. "Ale moc dobrý místo k žití to fakt není."

"No - dobře, není to asi až tak dramatický," rozhodl jsem se trochu zmírnit, když jsem viděl, že Deltě div nevypadly oči z důlků. "Naučit se někoho ošetřit ti roky trvat nebude. Ale než poznáš nejrůznější byliny a získáš cvik a zkušenosti... jo, to může trvat dlouho. A to učení fakt nikdy nekončí, nesnažím se tě odrazovat," pokrčil jsem rameny. Sám jsem se začal až tady v poslední době učit, jak si pomoct v léčitelství magiemi. Bylo to jako otevírat docela nové dveře k úplně novým možnostem. Celkem vzrušující.
Delta se už naštěstí dál nevyptávala. Jen mě vzápětí opravila, že jejich alfa se nejmenuje Evžen, nýbrž Etney a také se mě snažila ujistit, že nebudu za vlka, co unáší mladé vlčice kdoví kam. Oproti podezíravé Lalii, před kterou jsem nevěděl, co mám říct, aby mě neměla za sériového vraha, byla Delta skoro pravý opak. Až nebezpečně důvěřivá. Na to všechno jsem odpovídal sérií bručení a mručení, radši jsem se snažil soustředit na cestu.
Ne, že by všechna ta námaha k něčemu byla, protože osud se neptá, jak moc jste dávali pozor. Občas se zkrátka něco podělá a než jsem se nadál, už jsem se válel dole na skále a lapal po dechu jako ryba vyvržená na břeh. Delta se nějak dosmýkala až ke mně a teď do mě dloubala a dobývala se mi do brašničky. "Jsem živej," zasýpal jsem, sotva jsem se mohl zase trochu nadechnout. Krásný, krásný vzduch! Párkrát jsem ho zhluboka natáhl do plic, i když mě přitom v boku pěkně bolelo, než jsem pokračoval. "Jen jsem si vyrazil dech... To nic. Nech tu brašnu, já sám... Asi rovnou začnem s praktickou výukou, ugh," překulil jsem se z boku na břicho a zkřivil tlamu bolestí. Pěkně jsem si namlátil. Jako úplnej blbec.
Nechal jsem chvíli bolavou hlavu svěšenou s čenichem až u země a snažil se přijít na rozsah škod. V pravé přední tlapě mi bolestivě pulsovalo, naražená žebra jsem cítil při každém nádechu a tušil jsem, že mi na hlavě musí rašit pořádná boule. I tak jsme měli oba - ale hlavně já - kliku, že se nestalo nic horšího. "Tak jo, asi budu žít i dál," zaskučel jsem. Trochu jsem se už stačil vzpamatovat. Přejel jsem pohledem svoje nohy, které byly obě místy odřené, ovšem nic strašného. Zato ta pravá už byla pěkně napuchlá. Doufal jsem, že je jen zvrtnutá a ne zlomená. "Co vidíš?" vyzval jsem Deltu, aby se taky dívala a hlavně se přitom učila. Bolelo mě všechno, v hlavě mi pořád ještě zvonilo, ale jednou jsem slíbil, že ji budu učit, tak jsem se to rozhodl brát vážně. Aspoň bude z téhle zatracené patálie mít někdo nějaký užitek.

Červen 8/10 - Varja

Varja byl opravdu huňáč ze severu. Nedalo se to příliš zaměnit, stavba těla i to krkolomné jméno ho zkrátka a dobře příliš dobře prozrazovaly. Pokýval jsem hlavou, když povídal o tom, jak krušné pro něj bylo léto. "Jo, to asi musel být celkem... šok. Já to mívám spíš naopak, zabrat mi dává zima," pročísl jsem si čenichem krátký jemný kožich, který před mrazem nechránil moc dobře, ani když mi narostla zimní srst. Mohli jste dostat vlka z pouště, ale poušť z vlka? To asi nikdy.
Byl jsem rád, že už Varja nevypadá jako kupka neštěstí. Mával dokonce ocasem a jeden by si vážně mohl myslet, že se nic nikdy nestalo. Však taky ne, připomněl jsem si, že mám na to vlastně zapomenout a už se tím nezaobírat. "Jo, to jsem," odsouhlasil jsem, taky asi nebylo moc těžké poznat můj původ. Nanicovatá srst, drobné štíhlé tělo, velké uši. "Teda býval jsem rovnou z pouště, ale už tam roky nežiju. Je to tam na nic," zhodnotil jsem to prostě. Nikdo by tam neměl žít, ne, pokud byl aspoň trochu normální.

Prosím o oblázky, drahokamy a křišťály <3

Toho jara a léta byl Finch z nedaleké smečky bezesporu naším nejčastějším pacientem. Byl to mladý vlk, ještě takový výrostek a puberta s ním nejspíš cloumala zcela nesnesitelně, protože si zřejmě vzal do hlavy, že se popere s každým, kdo se nechá jen trošku vyprovokovat. Aspoň tak to tvrdil. Nechápal jsem to. Za prvé, když jsem s ním mluvil nebo ho ošetřoval, Finch na mě vůbec nepůsobil jako nějaká mlátička nebo frajírek. Za druhé, ty boje, které začal, skoro vždycky prohrál. Museli jsme na něm něco látat několikrát do měsíce. Domluvy byly zcela zbytečné.
Ani jsem proto nebyl moc překvapený, když se jednoho odpoledne v kopcích zase objevil. Byl jsem v jeskyni sám, Monte a Heron se vydali do hájku na houby a já dělal zrovna v jeskyni trochu pořádek, když Finch přišel. Spíš přikulhal, jako vždycky, a mžoural na mě s jedním okem zalepeným krví. Protáhl jsem tlamu do hořkého úsměvu. "Nazdar, Finchi. Jako obvykle?" "Jo," zahuhlal a vpajdal do jeskyně. No tak jo. Tak jako obvykle.
"Achjo," povzdechl jsem si, jen co jsem mu namočeným mechem rány omyl a mohl se pořádně podívat, jak vypadají. "Musíš toho nechat. Fakt. Tentokrát jsi měl kliku, že máš pořád obě oči. Na, přidrž si to, než nachystám bylinky," přitiskl jsem mu nad stále slabě krvácející ránu nad okem suchý kus mechu. Finch si ho poslušně tlapou přitiskl a neříkal nic, což bylo přinejmenším nezvyklé. Vlastně byl celou dobu neobvykle zamlklý.
Teprve, když jsem se otočil zády, ozval se. Jeho hlas zazněl tak tiše a roztřeseně, až jsem si byl jistý, že je těsně před omdlením. "Regisi?" Já věděl, že dneska vypadá nějak blbě. "Co? Dělá se ti slabo?" otočil jsem se spěšně od bylinek, abych vlka stačil v případě nutnosti zachytit, než si rozbije svou umíněnou hlavu o kamennou zem. Ale Finch zavrtěl hlavou. "Je mi fajn. Jen... Jaká myslíš, že je nejlepší kytka?" Pomalu jsem mrknul. "Nejlepší - v jakém smyslu?" tázal jsem se opatrně, netuše, kam tím mířil. "Myslel jsem spíš... nejhezčí. Víš, kdybych ji chtěl třeba někomu dát- Jako nějaký vlčici... a tak, a ty znáš všechny možný kytky, tak jsem si říkal, že bys mohl znát tu nejkrásnější," vydrmolil ze sebe tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměl a celou tu dobu se díval upřeně do země.
Zůstal jsem chvíli mlčky. Nevěděl jsem, proč s tím přišel zrovna za mnou, ale cítil jsem se... zvláštně dojatý? A taky mi začínalo pomalu svítat, jak se s Finchem vlastně věci mají. "Hmm. To je hrozně osobní věc, nezkoušel ses zeptat jí, co se jí líbí?" "Má to bejt překvápko," odlepil vlk konečně pohled od pukliny v kameni. "Chápeš?" "Chápu. Tak... Máme léto, kvetou máky, chrpy, kopretiny, růžový kartáčky - zkus jí natrhat od každého něco. Vypadá to moc pěkně, když je všechno luční kvítí pospolu." Zdálo se, že nad tím Finch přemýšlí. "Tak... tak jo. Myslíš, že se jí to bude líbit?" studoval Finch úzkostlivě moji tvář. "Jasně," ujistil jsem ho spěšně, vypadalo to, že jinak začne snad každou chvíli brečet a s tím bych si, na rozdíl od šrámů na těle, asi neporadil.
Rychle jsem se otočil zase zpátky k bylinkám a dokončil hojivou pastu, která měla přijít na Finchovy rány. "Můžu se teď na něco zeptat zase já?" "Hm?" "To kvůli ní se s někým rveš, viď?" "Ne! Teda- Tak trochu. Jo. Je to složitý, víš?" "Mhm. Můžeš ten mech pustit," pobídl jsem ho a nabral pastu na tlapu. "Teď drž klidně. Nechceš mi to říct od začátku? Třeba to tak složitý nakonec nebude- nemel se, hrome, namažu ti to do oka." "Jau! Kruci, to štípe!" "Co jsem říkal?"

//Mahtaë sever

Delta úplně zářila nedočkavostí a toužila se do toho vrhnout po hlavě. Mohl jsem tvrdit, že nevím, proč jsem jí to vlastně všechno odkýval... Ale sám sobě jsem tak dobře lhát neuměl. Připomínala mi mé vlastní dcerky, když byly ještě malé a bezstarostné. "Hmm, když budeš šikovná, tak třeba jo," pokrčil jsem rameny, těžko jsem to mohl dopředu odhadovat. Stejně jako jak dlouhý bude čas, než se Delta vyučí. "To záleží. Myslím, že základy si můžeš osvojit rychle. Ale pokud se tomu chceš věnovat víc do hloubky, může to trvat klidně roky. A nepočítej s tím, že se někdy přestaneš dozvídat nové věci - léčitel se pořád učí, aspoň ten, co za něco stojí," upozornil jsem ji.
Mladá vlčice byla zvědavá, vyptávala se na všechno a tak nebylo divu, že nakonec šlápla do něčeho, do čeho neměla. "Já vím, že nemyslela, jenom-" Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem to rozebírat a ani jsem na ni nechtěl být hrubý. Zastyděl jsem se, když jsem ji tak viděl, najednou jako kupku neštěstí. "To nic. Nemysli na to." Dlouho jí ta zkroušenost však nevydržela. Byla skálopevně přesvědčená, že jsme spřízněné duše a ohledně nevhodných otázek se evidentně nepoučila. "Delto-" Zhluboka jsem se nadechl, zavřel oči a pomalu vydechl. Cítil jsem, že se ve mně vzpouzí kdejaké pocity a musel jsem na chvíli udržet tlamu zavřenou, než bych řekl něco, čeho bych mohl litovat. Hlavně klid. Když jsem znovu promluvil, bylo to tiše, ale už v klidu: "Neptej se, prosím. Ne na tohle. Jsem jenom sám, jasné?" Horší téma k hovoru už snad ani nebylo.
Delta brebentila o své smečce, ale já jí s tím mohl poradit jen málo. "Nejspíš, většina smeček není jako vězení, i když se určitě najdou výjimky. Zeptej se svojí alfy, toho Evžena, nebo jak že jsi to říkala." To už jsme se ubírali směrem k domovu - tedy tomu mému, od Deltina směrem pryč, z čehož mě zachvátil trochu paranoidní pocit. "No když říkáš... A nevím. Vlci někdy dělaj jeden druhýmu ošklivý věci, mladým vlčicím tím spíš. I když s nima jdou třeba dobrovolně. Ne, že bych já- Ale jen říkám, že- No prostě to může vypadat všelijak," snažil jsem se dost neohrabaně Deltu nějak poučit o realitě života a místo toho jsem se do toho začal sám zamotávat.
Losy jsme nechali být, Delta měla jejich směrem ještě nějaké poznatky, které jsem přešel prostým souhlasným zamručením. Brzo jsem se musel víc soustředit na cestu. Déšť sice ustal, ale padla tma a stezky v horách byly mokré, kluzké a celkově o tlamu. Sice jsem našlapoval jako baletka a ploužil se div ne hlemýždím tempem, ale můj názor, že se hory snaží vlka aktivně zabít, kdykoliv mají šanci, se ukázal být pravdivý.
Byli jsme už skoro dole, když se mi podmáčený okraj stezky rázem začal pod nohama drolit, jakmile jsem na něj dal plnou váhu. "Zpátky!" štěkl jsem na Deltu, ale nestačil jsem sám sebe poslechnout, ba ani se přesvědčit, jestli to stihla vlčice. Pevná zem pod nohama zmizela a než jsem se nadál, kutálel jsem se dolů. Naštěstí ne volným pádem ze srázu, ale po prudkém kamenitém svahu. Vysekl jsem pár prvotřídních kotrmelců, až jsem ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Rozplácl jsem se na rovném plácku o několik metrů níž. Nemohl jsem popadnout dech, v uších mi cinkalo a můj mozek zřejmě nemohl uvěřit tomu, že jsem stále naživu, protože jsem na moment zůstal kompletně zmatený.

Červen 7/10 - Varja

Doufal jsem, že to vážně dokážeme hodit nějak za hlavu. Šok z toho, že se po mě někdo bez varování vrhnul, pomalu vyprchával a s ním i vztek. Jen to nepříjemné provinilé hlodání kdesi v hrudníku se mě drželo i nadále, tak jako vždycky, když jsem se nezvládl ovládnout.
Huňáč se přes to přenesl úspěšněji, aspoň na povrchu - zněl mnohem spokojeněji a celý se culil, když prohlašoval, že ho těší. Působil přátelsky a když zachraňoval náhodné kolemjdoucí, zřejmě měl dobré srdce. Tyčil se nade mnou jako hora a já se teď snažil na něj příliš neokounět. Někteří huňatí vlci byli pod zplihlým mokrým kožichem pomalu podobné vychrtliny, jako já, ale Varja byl... no, urostlý. Probohy, Regisi, chovej se normálně aspoň pět minut, můžeš?
Nezdálo se, že by měl nějaký zvláštní zájem se vody z kožichu zbavovat. Byla mi zima, jen jsem se na něj koukal, i když počasí už začínalo být letní a byla pravda, že někoho s takovou srstí se trocha vody asi příliš nedotýká. Pokrčil jsem rameny. "Jak myslíš. Seveřan, co?" přimhouřil jsem krátce oči a doufal, že se nepletu a nedělám ze sebe osla. "Bral jsem to podle sebe, ale hádám, že pro tebe to je jen... hm, osvěžení." Sedl jsem si na lehce písčitou zem na břehu a čekal, až i moje vlastní srst pořádně doschne.

Červen 6/10 - Varja

Vlk se rozhodl, že má slova přijme a alespoň se už dál neomlouval, za což jsem byl celkem vděčný. Nevěděl jsem, jak dlouho bych to ještě vydržel. Stačilo, že pořád vypadal jako nakopnuté štěně, voda z něj kapala v provazech, jak se asi bál i oklepat. Abys na něj znova neřval, hrdino, přisadil si štiplavý hlásek v mojí hlavě. Nejradši bych se zahrabal do písku a zůstal tam.
Samozřejmě se mi vzápětí povedlo plácnout další věc, kterou jsem nechtěl. Nebo jsem to aspoň nemyslel tak hrubě, jak to ve výsledku vyznělo. Mohutný huňáč začal vysvětlovat, proč jsem vlastně byl v právu si na něm vylévat svůj vztek, což jsem ani v nejmenším nebral. Jenže jsem nemohl čekat, že to pochopí. Měl jsem své vlastní důvody, které jsem mu ale na potkání vykládat nemínil. "No dobře. Začnem znova, jako bysme se teď potkávali prvně," povzdechl jsem si nakonec. Už jsem to nechtěl omílat. Stejně jsme se nikam nedostávali.
Vlk se představil jako Varjargar. Bylo to zvláštní jméno. Podobně huňatí vlci kupodivu podobná mívali často. Musela to být nějaká seveřanská věc. "Regis," sdělil jsem mu svoje jméno na oplátku a kývl hlavou. A pak jsem se napůl usmál, napůl ušklíbl, když jsem sledoval kapky vody, jak pořád kanou z jeho těžké srsti: "Nechceš se otřepat? Promiň, ale nemůžu to vidět, ještě si něco uženeš." Profesionální deformace, pravděpodobně.

Červen 5/10 - Varja

Vlk, který stavbou těla připomínal spíše malého medvěda, se dál tvářil jako kupička neštěstí. Skoro jsem si přál, aby se naštval, trochu se bránil. Bylo by to pak jednodušší. Rozhodně bych se cítil míň blbě kvůli tomu, že jsem na něj řval. Jenže on tam jen tak stál, obraz naprosté mizérie a zahanbení a já nevěděl, co mu mám říct. Aspoň jsem se přehraboval v brašničce, abych se na něj nemusel dívat.
"Rozumím. Dobře jsi udělal. Nebudem se předhánět o to, čí to byla víc chyba, jo?" navrhl jsem, takovouhle diskuzi jsme mohli vést klidně donekonečna a na to jsem neměl vážně ani v nejmenším náladu. Trochu jsem se ale zase načepýřil, když prohlásil, že mám právo na něj řvát. "Ne. Ne, to teda nemám. Tak se chovají akorát idioti, co se neumí kontrolovat. To po sobě necháš každýho řvát?" plácl jsem a hned si přál, abych to mohl odříct nebo nejlépe aby mě bohové nikdy neobdařili darem řeči. "Teda-" začal jsem, ale nenapadalo mě, co by mělo přijít potom. Nechal jsem brašničku brašničkou a kecl si na zadek.

Červen 4/10 - Varja

Jak jsem na něj hulákal, velký vlk jako by se zmenšoval. A jakmile jsem se začal trochu uklidňovat, jako obvykle jsem se zastyděl za svůj emocionální výlev. Sevřel jsem pevně čelisti. Nechtěl jsem být... takový. Mentální obrázek otce, který řval a kopal do všeho a všech kolem se neodbytně dral do mojí mysli. Zhluboka jsem se nadechl a zadržel na chvíli dech, než jsem ho ze sebe dlouze vyfoukl. Věděl jsem, že to vypadá praštěně, ale potřeboval jsem se ovládnout.
"To je jedno. Nic se nestalo, neřeš to," zahučel jsem k vlkovi a otřepal si zmáčený kožich. Docela jsem se bál, že jsem si nabral vodu i do brašničky. "Nic jsi mi neudělal, je to... V pohodě," blábolil jsem poněkud mechanickým tónem, jak jsem se snažil nenechat do hlasu proniknout zbytky svého vzteku.
Odvrátil jsem se napůl od mamutího vlka, popošel dál od vody a začal dolovat ven veškerý obsah své věrné brašny a rozkládat ho na suchou zem. Jako zázrakem se zdálo, že do ní voda nenatekla. To mě uklidnilo asi víc, než cokoliv. "Chtěl jsi jen pomoct, jak říkáš. Neměl - bych na tebe kvůli tomu řvát," zamrmlal jsem tiše. Co kdyby pak už příště radši nezachraňoval nikoho, kdo se vážně topí? Byla by to pak i moje vina?