Nazrzlý vlk nám může na první pohled připomínat vyprahlé pláně, na nichž se narodil a větrem ošlehané skály, mezi kterými vyrostl. I na něm je totiž cosi hrubého, zatvrzelého a nepřístupného. Není příliš společenský ani usměvavý, holduje spíše suchému humoru, má rád svůj klid a od neznámých vlků si drží jistý odstup. Prostě váš běžný mrzoutský bručoun. Nic nového pod sluncem.
Regis je introvert. Moc toho nenamluví, ve větší skupině se obvykle zcela plynule odstrčí do pozadí a jen poslouchá a pozoruje. Pokud už se tedy v takové skupince octne, neboť se tomu snaží vyhýbat, jak jen to jde. V konverzacích s ostatními si odjakživa připadal poněkud nepatřičně, nikdy neví, kam se koukat, co dělat s tlapami a zrovna slovotepcem také není. Nepřístupná fasáda je tedy kromě jiného snahou skrýt vlastní nejistotu a poněkud nízké sebevědomí. Zároveň funguje jako ochranná zeď, která ho má chránit před dalšími zklamáními v životě. Když se seznámí s někým novým, trvá mu, než trochu vyleze ze své ulity a pustí si dotyčného více k tělu.
Sluníčkovskou povahu v něm neobjevíte, ani když se s ním více sblížíte. Regis je vlkem poměrně vážným, příliš se nesměje, ani když se ho podaří zlákat k nějaké vylomenině. Ne, že by se nerad bavil, ale divoké dovádění vyloženě nevyhledává a občas je vážně těžké odhadnout, jestli si zrovna užívá nejlepší den svého života nebo uvnitř tajně umírá a jen kouká, kudy by vypadl. I vtipy z něj často vypadnou se zcela kamennou tváří a leckdy jste pak na vážkách, jestli to myslel vážně nebo ne. A jestli se vám někdy zdá, že se tímhle matením druhých tajně v duchu vážně baví, inu... Možná nejste daleko od pravdy.
Dokáže být nevrlý a jeho nervům někdy stačí málo k tomu, aby povolily a na někoho se utrhl. Přestože však umí být hrubý, není to vyloženě hrubián. Netěší ho po druhých řvát, většinou se kvůli tomu cítí pěkně prohnile. Nerad se pere a pouští do zbytečných konfliktů, což je s jeho výbušnou náturou trochu problém. Spory s ostatními mu radost nedělají. Moc rád by byl klidný a vyrovnaný, snaží se držet svoje nervy pod kontrolou, ovšem ne vždycky to zvládne tak, jak by si přál. Je to oblast, na které se snaží usilovně pracovat, aby byl lepší. Nikdy totiž nechce skončit jako jeho otec, který s chutí rozdával rány do všech stran.
I přes jisté hrubší hrany své osobnosti Regis není vlk nijak úmyslně nepřátelský. Nebojí se podat pomocnou tlapu. O tom svědčí i jeho největší záliba a dost možná i životní poslání, kterým je bylinkářství. Kdo by trávil tolik času shromažďováním léčivých bylin a přitom nechtěl pomáhat, uzdravovat, ulevovat od trablí a bolestí? Někdo takový by se třeba našel, ale v Regisovi tuto podivnost nehledejte. On totiž skutečně pomáhat chce. V životě ho jen málo věcí naplňuje tolik, jako právě umění léčitelství. Volné chvíle často vyplňuje právě sběru nejrůznějších rostlin a hub. Pozná jich skutečně spoustu, léčivých i nebezpečných, i těch, které se dají užít pro trochu zábavy. Často vyplňuje jejich sběrem a sušením svoje dny. O svoje znalosti a dovednosti se podělí s každým, koho zajímají či kdo je potřebuje. I když při tom možná pořád bude trochu bručounský. Považuje se za přinejlepším průměrného ve většině činností a ohledů života, ovšem toto je jeho vášeň a oblast, ve které si skutečně věří.
Dalším důkazem o tom, že jeho srdce není z kamene, je jeho láska k vlčatům. S nimi je jako vyměněný, snáze se směje, rád je učí i si s nimi hraje. Sám byl totiž jednou otcem, ačkoliv o svoje dcery nakonec přišel. Teď by nejraději adoptoval za svou každou nešťastnou vlčecí dušičku, která to snad v životě nemá lehké. Přál by si být zase jednou alespoň adoptivním tátou, a když ne tím, pak alespoň strýčkem nebo něčím podobným.
Trvá mu delší dobu, než do toho bodu dospěje, ale Regis dokáže skutečně milovat – ve smyslu přátelském i romantickém. Je věrný těm, kteří si našli cestu k jeho srdci a stojí při nich, děj se co děj. Druhé šance však nerozdává snadno, pokud vůbec. Měl v životě už dost zklamání, než aby se odvažoval svoji duši lehkovážně vystavovat další bolesti. Snaží se sám sebe chránit, což je častým důvodem, proč někdy odstrkuje i vlky, které má ve skutečnosti rád.

Co hezkého říci o místě, kde jsem se narodil? Není toho asi mnoho. Nešlo o ten nejpřívětivější kout světa. Romantičtěji založení vlci by snad našli jakousi drsnou krásu v těch placatých rozlehlých pláních a větrem ošlehaných rudých skalách, tuhé žluté trávě, houževnatých keřích a sem tam roztroušených zkroucených zakrslých stromech. Pro mě to nikdy příliš krásné nebylo – žít v tom zaprášeném koutě světa, na který pražilo nemilosrdné slunce, kde dál na jih už nebylo nic než jen vražedná písčitá pustina pouště a na sever zase holé kopce, skály a kamení větrem ošlehaných hor. Nikdo normální by se na takovém místě neusadil, jenže náš otec byl nesmírně paličatý vlk. Chtěl vždycky světu ukázat, že je drsný a silný a že dokáže, co si zamane a proto se rozhodl usadit právě tam, na úpatí Supích hor, dovléct tam s sebou chudáka naši mámu a pokoušet se tam založit smečku a vychovat potomky.
Já a moji sourozenci jsme nebyli první, kdo se tam narodili. Jaro předtím, než jsme spatřili světlo světa, přišli na svět mí dva starší bratři. Arod měl ovšem dost rozumu na to, aby zmizel za hory, jakmile dokázal jen trochu cestovat sám, takže jsem ho nikdy nepoznal. Druhý z bratrů, Sane, nejspíš uvažoval o tom samém, avšak jak ho znám, nechtěl nechat mámu samotnou s tátou a dalšími vlčaty na cestě, takže kvůli tomu zůstal ještě o něco déle. Jsem rád, že to udělal. Nedokážu si představit, jak bychom vůbec vyrůstali bez něj.
Inu – a pak jsme tedy přišli na svět my tři. Já, Orwin a Ira. Tři vlčata na místě, které pro mláďata nebylo obzvlášť zábavné a nejspíš ani moc bezpečné, ale jednou jsme se narodili, tak už jsme si své místo ve světě museli nějak najít. Bylo to těžké dětství. Nejen kvůli drsnému prostředí, ale také kvůli otci. Sylvain moc rád rozkazoval, řval a nebál se uštědřit ránu. Máma před ním bránila nás a Sane zase mámu. Já a Orwin jsme se zase rychle naučili ochraňovat Iru. Takže jsme měli takovou hodně smutnou hierarchii.
Táta nás toho ani moc nenaučil. Poté, co vychoval jeden vrh vlčat, neměl už o své mladší potomky moc velký zájem. Všechno, co jsme měli umět, jsme se učili od mámy a od Sanea, který byl od malička pro mě největší vzor. Klusal jsem za starším bratrem jako věrný stín, ať už dělal cokoliv. Občas mě odháněl nebo pošťuchoval, taková ostatně byla jeho povinnost jako bratra, ale většinou mě bral pod svá křídla a ukazoval mi, jak lovit nebo kde nejlépe najít vodu v té zatracené vysušené pustině, kde jsme žili. Máma a Sane se o nás starali, táta si dělal to svoje a staral se sám o sebe. I když občas byly i světlé chvíle, kdy k nám byl milý a někdy s ním byla i legrace. O to horší pak bylo, když ten okamžik skončil a zase se vrátil starý známý Sylvain. Tak jsme vyrůstali.
Čím jsem byl starší, tím nespokojenější jsem doma byl. Toužil jsem zmizet, odplachtit na křídlech větru jako orli, které jsem vídal nad pláněmi, utéct jako Arod, který byl v mém životě pouze jako přízrak. Asi jsme to chtěli všichni. Pár dní po našich prvních narozeninách Ira zmizela. Prostě se beze slova vypařila. Nemohl jsem jí to mít za zlé, ani Orwinovi, který odešel o pár měsíců později a alespoň se s námi předtím rozloučil. Já i Sane jsme si také přáli utéct, jenže nikdo z nás nechtěl nechat mámu samotnou s tátou. Orisa byla statečná vlčice, a silná, ale byla po všech těch letech ztrát, zklamání a zničených snů zlomená. Nemohli jsme ji jen tak opustit. Tím méně, že táta byl po odchodu Orwina a Iry ještě vzteklejší. Asi si skutečně představoval, že tam všichni zůstaneme, budeme mu dělat tu smečku, kterou tolik chtěl, i když pro to on sám nehne tlapou. Nerozuměl jsem, jak to v jeho hlavě funguje, a dodnes nerozumím.
Asi bychom zůstali roky. Nebo by se třeba jeden z nás nakonec pustil s tátou do skutečného boje. Kdoví, kdo by vyhrál? Zbytečné úvahy. Faktem je, že se to nikdy nestalo, protože než k tomu došlo, máma umřela. Dostala ji puma. Přál bych si, aby měla lepší konec, poklidnější. Nezasloužila si skončit svůj život roztrhaná na těle i na duši, ale život není spravedlivý. Pohřbili jsme ji se Sanem pod její oblíbenou vyhlídkou, označili to místo světlými kameny a odešli jsme ještě té stejné noci. Otec nás nehledal. Zůstal sám a zasloužil si to. My vyrazili najít zelenější země, o kterých jsme slýchali mluvit tuláky, kteří do našich končin občas zabloudili.
Zpočátku jsme hodně pospíchali vpřed. Chtěli jsme mezi nás a ten vyprahlý kout světa, který jsme donedávna nazývali domovem položit co nejrychleji co nejvíce kilometrů. Jak se však krajina kolem nás začala skutečně zelenat, náš útěk – protože to vážně útěk byl, bez ohledu na to, co jsme si říkali – začal zpomalovat. Potkávali jsme teď více vlků a také naráželi na smečky. Sane si byl schopen najít kamarády snad všude. Zapadl kamkoliv, dokonce i se svým o poznání méně společenským mladším bratrem v závěsu. Mně to s vlky zase tak moc nešlo. Ne, že bych se nechtěl přátelit, ale asi mi chybělo to, co měl Sane. Charisma, kouzlo osobnosti... zkrátka ať už to bylo cokoliv, co k němu ostatní tak táhlo. Především pak vlčice.
Ano, Sane měl rád dámy a ony zase jeho. Na tom nebylo nic zlého. Nedával jim žádné plané sliby, nebyl k nim vlezlý nebo hrubý, prostě si jen užíval trochu zábavy a hádal jsem, že ony to viděly stejně. Snažil se mě také dostrkat k tomu, abych se s někým seznámil. Myslím, že jen chtěl, abych trochu víc vylezl ze své ulity, víc se otevřel ostatním. Rozhodně nebyla jeho vina, jak to nakonec dopadlo. Sám jsem byl ve svých pocitech v těchto záležitostech zmatený, pro vlčice jsem příliš oči neměl, ale jako vždycky jsem se snažil Saneovi zavděčit a vyrovnat. A tak jsem ho nechal, aby mě dovlekl na jakousi oslavu příchodu léta ve smečce, v jejíž blízkosti jsme už nějakou chvíli pobývali. Byla tam spousta vlčic, se kterými bych se mohl seznámit, pravda. Dokonce i nějaké mého věku, také na té nejisté hranici dospělosti, jako jsem byl já. Jedna z nich na mě snad něco i doopravdy viděla.
Jmenovala se Wren, což jsem tehdy ovšem netušil. Přišla ke mne už pod rouškou noci, oba jsme byli přespříliš posilnění zkvašeným ovocem, které smečka na oslavu přichystala. Snad proto jsem jí neřekl ne, i když jsem měl. Ani jsem si pořádně druhý den nepamatoval, jak se to stalo, jen že jsme najednou byli jeden druhému hrozně blízko, vyměňovali si polibky a potom... no, nejspíš si to všichni dokážete domyslet sami. Necítil jsem se ale moc jako vítěz. Probudil jsem se s bolavou hlavou, žaludkem na vodě a hlavně pocitem absolutní nesprávnosti. Cítil jsem, že jsem udělal něco hloupého, něco, co bylo špatně. Ale, říkal jsem si, je to hotovo. Vzít zpět se to nedá. Aspoň můžu říct Saneovi, že to není nic pro mne - věřil jsem, že mě potom bratr nechá být. Jakmile mi hlava přestala třeštit, vydal jsem se na území smečky, kde jsem našel Wren a v jedné nesmírně trapné konverzaci jsme si objasnili, že jsme se chovali jako hlupáci, že si to nevyčítáme a že už se to nebude opakovat, což pro mne osobně byla velká úleva. Tím to skončilo. Tehdy jsem tomu alespoň věřil.
V dalších týdnech byl Sane pořád kdesi pryč, neboť se na oné slavnosti seznámil s vlčicí, která měla nesmírně dobrodružného ducha a skutečně si s ní padl do oka, a tak společně v jednom kuse lítali někde po všech čertech. Byl jsem tedy sám a hledal si vlastní zábavu jen stěží, když se mi k uším donesly jakési zkazky o čaroději, co žije v kopcích. Přišlo mi to s prominutím jako úplná blbost, ale na každém šprochu pravdy trochu, a protože jsem se vážně nudil, zamířil jsem to tam ze zvědavosti prozkoumat.
V kopcích se kdosi doopravdy usadil, ale spíše než o černokněžníka se jednalo o dědka kořenáře. Jmenoval se Heron a byl tak starý a vetchý, až jsem se občas bál, že ho silnější závan větru zlomí vejpůl. Jeho uměním byla nauka o bylinách, rostlinách, houbách a vůbec o všem, co roste a žije. Jen, co jsem poprvé nahlédl opatrně do jeskyně, ze které vanula silná vůně nejrůznějších bylin, trval na tom, že mi musí udělat odvar pro posilnění. Nenechal mě odejít, dokud nebyl hotový. Seděl jsem značně nervózně v koutě, odchycen tím bláznivým staříkem, a přemýšlel, jestli mě náhodou neotráví, i když vypadal docela neškodně, když se ve vchodu jeskyně objevila další silueta. "Dědo! Ty už zase trápíš nějakou nebohou duši?" položil vlk jen o málo starší než já uloveného králíka na stranu a věnoval mi zářivý úsměv, ze kterého se mi rázem rozbušilo srdce. Jak jsem měl záhy zjistit, jmenoval se Monte a žil zde s Heronem, svým dědečkem, a pomáhal mu lovit a sbírat bylinky, protože starý vlk toho sám už mnoho nenaběhal. Ti dva se rychle stali mými nejbližšími přáteli v tom koutě světa, který mi přišel pořád ještě cizí a ve kterém jsem si stěží hledal místo. Projevil jsem zájem o léčivou moc bylin, protože u nás doma nic pořádného nerostlo a tedy jsem nikdy neměl příležitost se v tomto směru poučit. To ve starém vlku probudilo nesmírné nadšení a okamžitě mě začal všechno učit. Trávil jsem větší část následujících týdnů pilným studiem, ať už při poslouchání Herona nebo sběrem rostlin na svazích kopců, lukách a v lesích s Montem. S ním jsme si rozuměli skvěle a mě konečně začalo docházet, že pocity, které jsem vůči vlčicím nikdy navzdory vší snaze nepocítil, ke mně v Monteho přítomnosti přicházely zcela snadno a samy. Všechno začínalo dávat smysl.
Rychle bych to celé dokázal přijmout za svůj nový život - bylinkaření, bydlení v tichu a klidu kopců, Monteho po svém boku, zatímco bychom zkoumali, kam nás mohou zavést ty nové neznámé pocity... a potom se jednoho dne v kopcích objevila Wren a v slzách mi sdělila, že je březí. Ani to nemusela říkat, bylo to už hodně vidět. Přišlo to jako naprostý šok a rázem byl můj svět vzhůru nohama. Samozřejmě jsem v tom Wren a ty maličké nemohl jen tak nechat. Měla smečku, která se o ni starala, pravda, ale já chtěl být lepší, než můj otec, který se prostě na všechno vykašlal. Pomáhal jsem jí, jak jen jsem mohl, lovil pro ni, nachystal kožešiny do nory. S Wren jsme si toho moc neměli co říct, ale vycházeli jsme spolu, jakž takž. Nemiloval jsem ji a ona nemilovala mě. Když se však vlčata narodila, tři malé vlčí slečny, zamiloval jsem si je okamžitě. Wisteria, Flora a Holly. Tři uzlíčky dokonalosti. Věnoval jsem jim tolik času, kolik mi jen Wren dovolila. Nikdy mě nevyháněla, ale jak vlčata rostla, cítil jsem, že jsem více a více nechtěný. Obzvlášť, když se seznámila s Farrisem, který se posléze stal jejím partnerem. Nesnášel mě, ačkoliv jsem mu nic neprovedl, ale v jeho přítomnosti jsem si vždycky připadal jako pod drobnohledem. Viděl jsem, že se svým dcerám stávám spíše strýčkem, než otcem, a že tu funkci po mě přebírá Farris. Za tohle jsem začal nesnášet já jeho, jakkoliv hloupé to bylo. I přes jeho kousavé poznámky, i přes Wrenin chladný přístup jsem se snažil nezmizet z života dcerek úplně, dál jsem je navštěvoval, hrál si s nimi a zkoušel je i učit. Byly tak chytré a veselé a plné života. Nemohl jsem je jen tak opustit. I když mi říkaly strejdo, miloval jsem je. Nebyla to ostatně jejich vina, jakou bryndu jsme z toho my dva s jejich mámou udělali.
Když jsem nebyl s dcerkami, vrhal jsem se po hlavě do studia a sběru bylin. Bylo to velmi vítané rozptýlení a také jsem mohl trávit čas s Montem, což bylo ještě lepší. I když mě trápilo, že moje vlčata z větší části vychovává Farris, dokázal jsem si najít své štěstí. Život zapadl do určitých kolejí. Naučil jsem se od Herona lék snad na každý běžný neduh a poznal jsem tolik rostlin, kolik by mě před pár lety ani nenapadlo, že jich vůbec na světě je. Monte mi zase se šibalskými ohníčky v nebesky modrých očích ukázal některé houby a rostliny, pod jejichž vlivem se zase dala užít trocha zábavy. Spolu jsme se vážně nikdy nenudili. Sane se vrátil z cest jen proto, aby mi řekl, že se se svou partnerkou vydají na ještě delší pouť a kdoví, jestli se vůbec někdy vrátí. Nabídl mi, jestli nechci jít s nimi, ale bylo mu přitom jasné, co odpovím. Tady jsem měl rodinu, svoje dcerky a Monteho. Dálky zněly možná lákavě, ale ještě nebyl čas se tam vydat. Nejdřív jsem se také bál, co Sane řekne na fakt, že jsem si za partnera našel vlka. Docela zbytečně, jak se ukázalo. Když jsem to vykoktal, chvíli na mě koukal docela vyjeveně, pak se rozesmál, plácl mě do zad, div jsem nešel do kolen a prohlásil, že "teď už to všechno dává smysl". Takže i v tomhle směru bylo všechno v pořádku. Opět jsem k budoucnosti hleděl s optimismem. Říkal jsem si, že jak dcerky porostou a začnou být nezávislejší, třeba je budu moci vídat zase častěji, pokud budou chtít. Maloval jsem si, jak je budu zase moci pořádně učit, jak se víc poznáme, jak je seznámím s Montem a Heronem, kteří je dosud viděli jenom z dálky, protože Wren ani jednoho z nich poblíž vlčat nesnesla.
Jakmile jsem si něco takového začal představovat, zdálo se, že osud byl rozhodnutý mi to snění rychle zarazit. Minul podzim, nejbarevnější, jaký jsem do té doby zažil. Přešla zima, kdy jsem viděl svůj první sníh - nebylo ho mnoho, ale byl to skutečně sníh, a jak jsme se v něm s Wisterií, Florou a Holly i sami dva s Montem vydováděli! Pak začalo tání a kruh začal nanovo, jarní rozkvět, letní zrání... Všechno šlo příliš hladce až příliš dlouho a období klidu dospělo ke svému konci. Toho léta Flora onemocněla. Celé se to stalo až děsivě rychle. Večer si hrála a dováděla jako obvykle, ráno už byla na umření - alespoň podle toho, co říkala Wren, když za námi v hrůze přiběhla do jeskyně. Už jen fakt, že se ukázala v kopcích, mi napověděl, že jde o něco moc vážného. Jinak tam totiž odmítala vkročit. Pobral jsem bylinek, kolik jsem unesl a vyrazil do lesa.
Pohled na Floru, jak leží spalovaná horečkou na kožešině jako hromádka neštěstí a ztěžka lapá po dechu, při vědomí jen tak tak, mi lámal srdce. Prosil jsem Wren, aby mi dovolila ji vzít do kopců za Heronem, který věděl víc, než já a dokázal by jí pomoct lépe, ale to mi nedovolila. Dělal jsem tedy, co jsem mohl, odbíhal jsem jen na nezbytně nutné chvíle. V těch dvou dnech, kdy jsme bojovali o Flořin život, mi Farris ani Wren neřekli křivého slova. Dokonce ani když se k nám uprostřed noci připojil Monte, který si dělal starosti, když jsem se nevrátil. Spojoval nás jediný a nejdůležitější cíl. Zachránit Floru. Dva dny bojovala a my s ní. Zkoušeli jsme všechno, ale zdálo se, že nic nepomáhá. Ať už ji zachvátilo cokoliv, odmítalo ji to vydat ze svých spárů. Byla slabá, tak vyčerpaná a zranitelná, ale snažila se. Pořád v ní byl plamínek života. Pořád byla naděje, jakkoliv maličká, a všichni jsme se jí drželi.
Nebyl jsem u ní, když ten plamínek nakonec vyhasl. Monte odběhl do kopců zkontrolovat dědečka a já odešel jen na pár minut, jít se podívat po čerstvých bylinkách. Když jsem se vracel do lesa, Farris se po mně vrhl. Pod jeho vahou jsem šel hned k zemi, oproti mě byl hotový Goliáš. "Tys ji zabil!" obvinil mě. "Otrávil jsi ji!" Můj mozek nechápal, nebo nechtěl chápat, co mi Farris říká. "Co... cože?" vykoktal jsem, přidušený pod vahou většího vlka. "Moje dcera je mrtvá kvůli tobě!" To prorazilo mou bariérou nechápavosti. Flora tedy prohrála svůj boj a zloduchem jsem se rázem stal já. Všechna bolest a hněv Farrise a Wren se obrátila proti mě. Časem jsem to pochopil lépe - že bylo snazší mít někoho, na koho se to dá všechno svést - ale tehdy jsem tomu nerozuměl. Sám jsem trpěl a vztekal se na krutý osud. Nebyl jsem moudřejší, který ustoupí. Ani jeden z nás nebyl. Porvali jsme se s Farrisem do krve, i když většina jí byla moje. Kdyby se nevrátil Monte a s Wren nás od sebe neodtrhli, možná bych toho dne zemřel také. Farris mi jasně sdělil, že pokud se ještě někdy ukážu poblíž Wisterie a Holly, dokončí, co začal. Wren to neřekla tak krutě, ale možná to zabolelo ještě víc. "Vážně, Regisi. Už sem nechoď."
Další dny se mnou nebyla moc řeč, to přiznávám. Nevěděl jsem, jak se s tím mám vyrovnat. Flora byla tak mladá, tak plná života. Nespravedlnost její smrti mnou cloumala jako vichřice. O to horší to bylo, že jsem je v ten den ztratil všechny. Holly a Wisteria byly tak blízko, ale nemohl jsem je vidět. Už nikdy. Bolelo to tak moc, že se to někdy skoro nedalo unést, mnohem víc, než šrámy, které mi způsobil Farris. Byl jsem vděčnější než kdy jindy za Monteho, který věděl, kdy má zavřít tlamu a jenom mě držet. Ze všeho nejvíc jsem chtěl utéct, někam hodně, hodně daleko, na místo bez vzpomínek a neposkvrněné vší tou bolestí. Mluvili jsme o tom s Montem, plánovali, kam se vydat dál, ale nemohli jsme jít. Ještě ne. Heron by žádnou takovou cestu nezvládl. A tak jsme zůstali, i když jsme věděli, že to nebude na dlouho.
Neveselé léto vystřídal upršený podzim. Ostny bolesti se otupovaly, začínaly se objevovat opět veselé chvilky, ale ta touha odejít mě neopouštěla. Věděl jsem ale, co by se muselo stát, abychom mohli opustit kopce. Hrozil jsem se toho, ale všichni tři jsme to vlastně očekávali. Nebyl to velký šok, když se to skutečně stalo, i když zármutek se tím nijak neumenšil. S prvním sněhem si ten hrozný rok vybral svou poslední oběť. Heron svou patnáctou zimu už neviděl. Toho roku jsme ve sněhu nedováděli. Ani jeden z nás k tomu neměl chuť. V jeskyni přitisknutí k sobě jsme si dali slib, že dáme pozor jeden na druhého, ať se děje cokoliv. A když jsme zase dokázali jasně přemýšlet, vytvořili jsme plán. S příchodem jarního tání opustíme kopce a vydáme se do Monteho rodného lesa, navštívit jeho rodinu, od které odešel jen proto, aby svého bláznivého dědečka doprovázel na jeho úplně posledním dobrodružství.
Mít plán mě uklidňovalo. Vyrazili jsme na cesty a nezamířili přímo zpět do jeho rodného lesa, užívali jsme si svobodu, toulky, poznávání nových míst. Viděl jsem, že po té době, co strávil zalezlý v kopcích, Monte po dobrodružství přímo lačnil a tak jsme si ho dopřávali. Bohové věděli, že jsme to potřebovali. Bylo to skvělých pár měsíců, kdy jsme se toulali, někdy jen sami dva, někdy s dalšími tuláky. Občas jsme někomu pomohli a poradili svými bylinkářskými znalostmi a zjišťoval jsem, že to je něco, co mě doopravdy baví a naplňuje. Nejvíc jsem se ale těšil, až se seznámím se zbytkem Monteho rodiny, o které mi toho tolik navyprávěl. Všechno bylo zase pro jednou dobré a budoucnost se zdála zářivá.
Stejně jako ostatní má přání, i toto se mi rozsypalo přímo před očima. Monte jednoho dne na konci zimy zkrátka zmizel. Zem jako by se po něm slehla. Nerozuměl jsem tomu. Odešel? Beze mě? Nevěřil jsem, že by to udělal. Měl jsem takový špatný pocit uvnitř, že se mu muselo něco stát. Čekal jsem na něj, hledal ho po okolí, ale marně. Nikdo o něm nevěděl, jeho stopa vychladla a zmizela. Monte někde musel být, nepropadl se do země. Byl jsem odhodlaný ho najít, nebo alespoň zjistit, co se s ním stalo. Putoval jsem, vyptával se, ale odpovědí mi bývalo jen krčení rameny. Občas svitla naděje a vždy byla jen planá. Jako by se Monte rozplynul. Smiřoval jsem se s tím, že se možná nikdy nedozvím, kam se poděl. Nechtěl jsem to vzdát, ale měsíce plynuly a po Montem stále nebylo ani stopy. Věděl jsem, že naděje je vážně malinká. Odmítal jsem to vzdát, ovšem v hlavě se mi strach, že Monte někde sám umřel, začal měnit na jistotu. A právě tehdy jsem ho doopravdy našel, když už jsem se připravoval, že ho nikdy znovu neuvidím.
Málem bych ho v tom vyhublém stvoření, které v mělké řece chňapalo po maličkých rybkách, ani nepoznal. Býval vždycky baculatý, ale teď jsem mu pod zplihlou strakatou srstí viděl žebra. Vypadal... malý, zubožený a ztracený. „Monte?“ zachraplal jsem. Monte se na mě otočil, jeho pohled prošel přímo skrze mě. Ta vždy přítomná jiskra z jeho očí zmizela a zůstala jen smutná prázdnota. Došlo mi, že je něco moc špatně, ještě mnohem víc, než jsem si myslel. Nikdy jsem nepřišel na to, co se Montemu stalo. Jestli někam spadl ve skalách a praštil se do hlavy, jestli mu někdo ublížil nebo viděl něco tak hrozného, že se z toho zbláznil... Probíral jsem v hlavě ty možnosti milionkrát, ale pravdu znal jenom Monte a z jeho hlavy ji nejspíš nikdo nikdy nedostane. Jisté bylo, že už to nebyl ten vlk, kterého jsem znal. Byl jen takovou skořápkou, nedokázal se o sebe pořádně postarat, mluvil jen málo a zdál se povětšinou zcela ztracený ve svém světě. Nevěděl vůbec, kdo jsem. Všechno nejspíš úplně zapomněl. Bolelo to. Tak hrozně moc. Snažil jsem se mu připomenout, co jsme zažili, vyvolat v něm záblesk vzpomínky, ale vždycky se akorát zaklapl do své ulity. Zůstával jsem pro něj přátelským cizincem, co se o něj staral, lovil pro něj, zahříval ho v chladných nocích a vybíral směr, kterým se vydáme dál. Nic víc. Nemohl jsem ho samozřejmě opustit. Slíbili jsme si, že na sebe dáme pozor, ať se děje cokoliv.
Zůstali jsme nějaký čas v nedalekém lese a povedlo se mi Monteho zubožené tělo dostat zase do plného zdraví. S jeho myslí jsem si ovšem rady nevěděl. A věděl jsem také, že tady nemůžeme sami zůstat. Co kdyby se se mnou něco stalo? Co by potom bylo s ním? Nemohl jsem dopustit, aby zase zůstal někde sám, ztracený a zmatený, vydaný na milost a nemilost komukoliv, kdo na něj narazí. Vyrazili jsme tedy dokončit svou pouť, i když jsem si to nikdy nepředstavoval takhle. Věděl jsem, kde přibližně sídlí jeho rodná smečka, a co jsem nedokázal vydolovat ze vzpomínek na jeho vyprávění, na to jsem se doptal v okolí. Trvalo nám tedy jen pár týdnů, než jsme dorazili na místo. U hranic nás skoro okamžitě odchytla vlčice se stejně strakatým kožichem, jako měl Monte. Nepochybně jeho sestra. „Monte? Jsi to vážně ty?“ zaradovala se a k mému úžasu se na jeho tváři roztáhl úsměv, jaký jsem tam od té doby, co jsem ho našel u řeky, neviděl. „Ehtel,“ prohlásil radostně. Radost z tváře vlčice vyprchala, jakmile spatřila, že něco není v pořádku. Nebylo těžké to vidět. „Já jsem Jasmine. Ethel je naše teta,“ otočila se teď ke mně se zmateným výrazem. „Je- Co se mu stalo?“
Přiznám se, že jsem neřekl celou pravdu. Dodnes nevím, jestli to bylo správně nebo špatně. Nemluvil jsem o tom, co bylo předtím. Jen o tom, že jsem Monteho našel u řeky v tom hrozném stavu, postaral se o něj a odvedl ho domů podle útržků, které mi pověděl. Jasmine možná věděla, že neříkám všechno, ale přikývla. „Děkuju, že jste se o něj postaral. A dovedl ho domů. Tady... tady bude v bezpečí.“ Viděl jsem, že má slzy na krajíčku, ale držela se. Úplně jsem ji chápal. Taky jsem se tak cítil. Rozpačitě přešlápla. „No, nechcete... nechtěl byste chvíli pobýt s námi?“ Podíval jsem se za ní, na mýtinku, kam Monte odběhl a vypadalo to, že se zdraví s nějakým dalším členem rodiny. Možná měl jejich jména pomíchaná, ale nezapomněl na ně. Ne tak, jako na mě. Kdyby se na mě ohlédl, asi bych řekl, že zůstanu. Ale on se neotočil. Nejspíš jsem byl zapomenut ve chvíli, kdy jsme přešli hranice známého lesa. „Kdepak. Musím jít,“ řekl jsem, rozloučili jsme se a tím to skončilo. Všechno to skončilo. Monte byl doma, v bezpečí, a já zmizel z jeho paměti i z jeho srdce. On v tom mém zůstával, a proto se mi lámalo, když jsem ho tam nechával. Ale nemohl jsem tam zůstat. Třeba to ze mě dělá zbabělce, ale měl jsem pocit, že bych to nedokázal unést. Týden za týdnem, měsíc za měsícem se dívat na někoho, kdo pro mě byl ten nejdůležitější a pro koho jsem nějaký čas byl ten nejdůležitější já a být najednou jen další tvář v davu. Jen uprášený tulák z pouště. Nic víc jsem nikdy nebyl, i když jsem si to nějaký čas myslel.
Poušť. Nekončilo to nakonec vždycky u ní? Všechna přání obrácená v neúrodný prach. Odcházel jsem z toho lesa, polykal slzy a viděl v duchu tolik tváří. Otec, zavržený. Matka, Heron, Flora, mrtví a pohřbení. Arod, nikdy nepoznaný, Sane, Ira, Orwin, Holly, Wisteria a tolik dalších ztracených kdoví kde. A samozřejmě Monte, nejztracenější ze všech. A já tu přece pořád byl. Tolik jsem poznal a tolik jsem se naučil od doby, co jsem jako nedorostlý spratek opustil ty prašné pláně. Přesto jsem zjistil, že právě tam mě tlapy táhnou zpátky. Všechno, co jsem získal, jsem ztratil. Dávalo smysl vrátit se zase na začátek. Nechtěl jsem ale doma zůstat. Chtěl jsem pokračovat dál. Do moře písku a skrz něj, dál, ať už to znamenalo cokoliv. Zkouška. Pokoří poušť mne nebo pokořím já ji? Přijal jsem obě možnosti. Chtěl jsem vědět, jestli si nějaká vyšší moc – pokud nějaká existuje – myslí, že bych měl žít dál, protože sám jsem to už pořádně nevěděl. Neviděl jsem smysl, ale třeba nějaký byl. A tak jsem se po pouti trvající několik měsíců vrátil do míst, odkud jsem jednou vzešel. Už tam nebyl vůbec nikdo, otec ani nikdo jiný. Jen těch pár bílých kamenů na místě, kde byl matčin hrob. Dlouho jsem proto doma neprodléval. Musel jsem pokračovat. Zemřít nebo žít dál a pokusit se tomu životu dát nějaký smysl.
Obojí bylo možné.
Obojí jsem přijímal.
Poušť čekala.