Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak já tedy taky :D

Všichni jsme se zvládli přepravit. Čekalo se na poslední příchozí. Ti šli společně se zrzkem. Mezitím se vlče dozvědělo, co to ty světlušky jsou a že naštěstí nekoušou. Ono i kdyby kousaly, pro něho by to vlastně nebyla překážka. Avšak ozvalo se hlasité žblunknutí. Vlče tiše sedělo a pozorovalo co se to z té vody vydere na břeh. Možná to byly ty světlušky. "Ssvět-mmušky!" Vyřklo vlče hlasitě a zíralo na toho bubáka, který se plahočil ven z vody. "Hhnussné ssvět-mmušky." Konstatoval. Ani nečekal, že by byly tak velké. Vypadaly jako ten rezavý vlk, který tady ještě před chvíli byl. Avšak byly splavené vodou.
Jenže nejspíše to nebyla světluška, protože ty prý měly poletovat a svítit. A tak Rayster tiše seděl dál, trošku opodál od ostatních. Přesto jim ten hnědák řekl, že můžou začít lovit. Z prvnu nic neviděl, co by se mělo lovit a poletovat zároveň. Pak to ale uviděl. On si sice myslel, že to jsou zhaslé světlušky, ale byli to komáři, kteří se zdržovali vždy o vodních ploch. Rayster se začal lovit. A rovnou pěkně do tlamičky. Co ulovil šlo rovnou do bříška. Ale může se vlk najíst z komárů? To asi těžko.
Pobíhal a hopsal ze strany na stranu. Občasně někomu přišlápl tlapku nebo ocásek. Vůbec se nedíval, kam běží a kdo mu stojí v cestě. Dokonce se mu i místo komárů podařilo ulovit i opravdu pár světlušek. Ale ty rovněž putovaly okamžitě a bez váhání do bříško. "Mmmňam!" Hlesl a schroupal další. Pak se ale zaměřil na pozemní světlušky. Což nebyly světlušky, ale obyčejní brouci. Ti jen lezli po zemi a snažili se schovat. Ale vlčeti nedělalo problém odkrýt malý kamínek, aby broučka snědl.
Dokonce se pod jedním kamenem schovávala ještěrka. Tu Rayster v mžiku chytil to tlamičky a přinesl jí ukázat hnědákovi. // To je Sigy "Svvěf--fufka." Mluvil v plnou tlamičkou. Chtěl se pochlubit, jakou světlušku našel. Byla mnohem větší než ty ostatní a navíc nelétala. Byla pod kamínkem. Měl více štěstí než rozumu. Za normálních okolností by těžko našel ještěrku a ještě aby jí chytil. Ale takhle už nejspíše podřimovala. Začal si jí cpát hlouběji do krku, až se s ní začal dávit.

// Močály

Rayster se ještě několikrát ohlédl za sebe. Nebyl si jist, jestli chce vážně trávit svůj čas s tím divným, velkým hnědým vlkem. Launee i Asta ho pustily. A přeci on šel na lov. Lov světlušek. Společně s dalšími vlčaty následoval jejich vůdce. Jako by si je vyzvedl učitel a odváděl je do školičky. Velmi malé a dosti zvláštní školičky.
Vlče se neustále váhavě otáčelo. A jakmile byli na místě, posadilo se mezi ostatní vlčata. Když se hnědý vedoucí vlk zeptal, jestli je něco, co by je zajímalo a chtěli by vědět, Ray sklopil hlavu a zamyslel se. On vlastně vůbec netušil, ja jakýže to lov přišli. Co byly ty světlomušky? Jsou velké? Nebezpečné? Nebo dokonce koušou?
Zamyšleně zvedl svůj šilhající pohled. "Cco tto ssvět-mmušky?" Zeptal se a jazýček mu visel z tlamičky ven. Ať se koukal do všech stran, nikde nic neviděl. Možná byly schované pod kamením. A tak jeden kamínek převrátil vzhůru. Ale nic tam nebylo. Byly zde i nějaké květiny. Nakoukl do jejich květů. Ale ani tam nebyly světmušky. Ať se koukal kde se koukal, nikde nic nebylo. A tak ho nakonec napadlo... jestli nejsou neviditelné! "Kkouššou?" Vykoktal ze sebe nakonec ještě, protože rozhodně nechtěl být kousnut něčím, co ani vlastně nevidí!

Rayster se začal bláznivě chichotat. On sám sebe neviděl, ale přišlo mu vtipné jakým tónem mu Asta řekla danou větu. Byla fajn a měl jí moc rád. Ale věcem ohledně smrti vůbec nerozuměl. Dokonce se připojila zanedlouho i jeho náhradní maminka číslo jedna a taky tatínek. Ten byl ovšem oficiální a neměl číslo. Protože oficiálního nikdy nepoznal. Byl jim stanovený Therion. Otřel se o Astu a vlastně tak trošku bahna předal jejímu kožíšku. Ale bylo to takové to láskyplné dotknutí a poděkování, že ho přivedla zpět.
Šel rovnou k Launee. Avšak v jeho očích byly malé náznaky strachu. S váháním přišel k ní a vsunul se do malé škvírky, kterou u sebe měla nejspíše vyhrazenou pro něho. Jejich poslední setkání než utekl mimo les bylo takové všelijaké. On už nevěděl co přesně se stalo. Spíše si pamatoval jen ten pocit, který on měl. Ale teď Launee vypadala v pohodě. A tak se zabahněný přitulil k ní. Ale dlouho se u ní neohřál.
Ten velkem hnědej vlk nabízel lov! Doopravdický lov. Dokonce se ptal, jestli chce jít i tohle vlče. Vlče zvedlo svůj pohled k náhradní mamince. "Mmmůůžuů?" Zeptal se a hopskal na místě nadšením. Kousíček popoběhl k tomu vlkovi s vlčaty a pak se zase zastavil. "Mmůžuůů." Řekl a raději se podíval na Launee a Astu hned na to. A pak ještě zavadil pohledem o tátu. Na toho se usmál a pak vyskočil jako malá raketová střela a běžel za vlkem.
Konečně mohl na opravdový lov a nemohl se dočkat, až něco uloví pro své dvě maminky. Astu už totiž taky tak trošku bral jako další náhradní maminku. Strávila s ním poměrně dost času. Pak se ale zatavil. Otočil se na Launee a Theriona. Vrátil se k nim zptáky. A tiše se před ně posadil. Se sklíčeným výrazem dodal. "Mmmám rrád vvás." A už ho zasse nebylo. Byl jako neposedná bleška. Pletl si i výrazy a místo šťastného měl v tu chvíli smutný. Avšak vnitřně byl velmi nadšený a šťastný.

//Jezírko Lavender

Až když vlčeti Asta vysvětlovala, čemu by přirovnala slovo strach, konečně možná Rayster pochopil. Nebo se alespoň tvářil, jako kdyby ho právě osvítilo. A ten pohled mu vydržel poměrně dlouho. Avšak jakmile se dospěláci začali bavit mezi sebou, Ray si hleděl svého. Sice měl z toho hnědého velkého divný pocit, ale věděl, že tady má Astu a ta mu kdyžtak zachrání krk. Vykašlal se na ty další malé údajně tedy vlčata. A začal všechny ignorovat.
Sebral se a poodešel pár metrů od skupinky. Tam totiž půda přecházela ve vodu a tvořilo se tam fajn bahýnko. Se zájem to Rayster chvíli sledoval a jemně do toho šťouchal tlapkou. Bylo to fajn. Vláčné, měkké a příjemné na dotek. Ponořil do toho tlapku. Příjemně to chladilo. Tlapka se zabořila po kotníček. Pak to zkusil i s druhou a třetí. Čtvrtou měl na suchu, kdyby náhodou, ta jedna tlapka ho vytáhne.
Zatím co se vedly diskuze o napůl mrtvé alfě, Ray si hrál. Vůbec ho polomrtvý vlk nezajímal. Nebyla s ním totiž legrace. Jen ležel a ani se nepohnul. To byla jednoduše nuda. On měl něco mnohem lepšího. Nakonec začal kolem bahna pobíhat a v běhu skákal do bahýnka. Tlapky se zabořovaly víc a víc. A bahýnko stříkalo kolem něho.
Nakonec tam zaryl i hlavu... a to byl vrchol všeho. Se smíchem se pomaloučku vrátil k Astě. Tentokrát se jí nedotýkal a posadil se kousíček vedle né. "Aasto?" Zvolal její jméno. Zaslechl totiž něco, co ho přivedlo na velmi zajímavou myšlenku. A co víc, znamenalo to, že Asta dostane velmi záludnou otázku. "Prroš vllci uumírrají." Zeptal se jí a díval se na ní se svou zabahněnou hlavičkou nakloněnou na stranu, s tupým výrazem a jazýčkem visícím z tlamičky.

// Vyhlídka

Když se konečně vlče dostalo s Astou do smečkového lesa, konečně to začal poznávat. Ano, tohle byl ten les, kam se chtěl vrátit, ale místo toho skončil v úplně jiném. V plném borůvčí. Krásné vůně od borůvek a dobrot na keřích.
Ray poslušně ťapkal za Astou, aby se vyhl pádu do vody. Malé vodní plochy, které tady byly ale teď pro něho hrozbou nebyly. Začínalo léto. I kdyby tam žuchl, nic by mu nehrozilo. Přesto byl s Astou až podezřele hodný. Krásně kývl hlavičkou. Na Launee se moc těšil. A na Theriona rovněž. Přeci jen stal se jeho oficiálním tatínkem a Lau náhradní maminkou číslo jedna. A Asta byla hned za ní.
Ale to už se ocitli u Launee. Ta jej pěkně pomuchlala. Raysterovi to bylo více než příjemné a smál se jako pominutý. Moc rád jí viděl. Navíc tak krásně voněla! Ta vůně se mu uložila hluboko do mysli. "Sstrach?" Zeptal se s otázkou v očích. Moc rozuměl tomu slovu. Ale než se nadál, Launee mu jen krátce olízla čenich a utíkala zase někam pryč. A během vteřiny mu zmizela z dohledu. Vlče se otočilo na Astu. "Eh?" A v tom si všimlo dalších vlků.
Trošku ho to rozhodilo. Plno nových tváří potkával poslední dny. Přitulil se zpátky s Astě, která zrovna mluvila se zlatavou vlčicí. Rayovi se líbil ten kožíšek. Krásně svítil. Jako sluníčko. A u sebe měli malé kuličky. Rayster se ostýchavě naklonil z pod bříška Asty a podíval se na její bradu zespodu. Pak do ní trošku drcnul hlavičkou, aby si ho všimla. "Tto kkryssy jjsou? Jjjídlo?" Zeptal se a tiše šeptal směrem k Astě. Pak se zpátky zaryl a schoval za její tlapky. Asta přeci říkala. Dávej bacha, né každý je kámoš!
A i když se s nimi Asta bavila poměrně v dobrém duchu, Ray nechtěl nic riskovat. A chtěl jí udělat radost. Protože byla velká pravděpodobnost, že do příštího setkání s novými vlky to zapomene.

// Borůvky

Vlče přikyvovalo. A právě ve chvíli, kdy se dostali na vyhlídku. Protože tady ten bubák byl. "Vvellký. A vššude." Ukázal tlapkou po vyhlídce. To nebyl bubák jako takový. Byla to tma a vítr, který mu naháněl strach. Větve a šustění listí. A černý kabátek v podobě tmy tomu dodal tu správnou atmosféru. Proto také utíkal dál a dostal se až do borůvkové smečky.
Ray přiskočil k několika stromům a vždy nakoukl za stromy. Ale nikde ten šustící a divně vydávající vzuky bubák nebyl. Pokrčil jenom ramínky. Byl fuč. Asi ho něco vylekalo a sám bubák se šel schovat. Asta jeho náskok dohnala a byla tentokrát spíše o pár krůčků napřed. Ale to Rayster velmi rychle dohlad. Onoho bubáka nenašel. Možná teď odpočívá kdo ví.
"Jjo!" Dodal nadšeně, že se mu Tati vážně zalíbila. Byly to jeho první plamínky lásky. Taková ta předškolní láska. "Taak jo." Dodal souhlasně a zrovna se u toho díval na jednu krásnou malou kopretinku, která tady rostla. Ukousl jí a přinesl zpět k Astě. Květinku jí podal. "Tty ssi kkrásná ttéš." Dodal s tak hřejivým úsměvem, že by se i ten největší bručoun musel nad tímto drobečkem rozplynout. Nic nedělal schválně. A to že se ztratil, stalo se. Byl až moc lehkomyslný na to, aby chápal a vůbec jen tušil, jak ona smečka funguje.
Na to že byla tma, tentoktát se vlče nebálo. Mělo totiž doprovod. A tak cesta uběhla hrozně rychle. Mnohem rychleji než cestou do borůvkového lesa. A tak mu les přišel hned za stromem jak se říká. Cesta tam byla plná děsů a cesta zpátky je cestou příjemného poznávání okolního prostředí. Protože bylo zase jiné, než když tady po zimě byli s Therionem. Vše se měnilo a tak se snad jednoho dne změní i on.

// Mahar

Bohužel se vlče muselo rozloučit. Držel se Asty jako klíště. Doslova jako své pravé maminky. Měl jí moc rád a tak to co řekla bylo pro něho svaté. "Jóo. Nnavšštíívímee se." Usmíval se nadšeně Ray. Tohle byl ten nejlepší nápad, který mu Asta mohla navrhnout. Navíc Taenarana by taky moc rád viděl. Byl to pěkný řizek a měl se od něho co učit.
Rayster pouze zvedl tlapičku a zamával přítomným. Zvedl se a šel poslušně pěkně u boku Asty. Kdo by to řekl, že tohle šidlo bude poslouchat jako hodinky a vážně poslechne. Ale Asta v sobě měla něco, co ho nutilo být u ní. Možná cítil ten strach, který chudák měla. Možná to byla vidina dospělého jedince, který měl jednoduše autoritu. Kdo ví.
Po chvíli se vlče otočilo. Vlci nebyli vidět. "Zztrattit se." Vykoktal ze sebe. On se totiž dostal z lesa a pak už nemohl najít cestu zpátky. "Ttma a bbubák." Dovysvětlil situaci. Semlelo se to hrozně rychle. Takže nestihl nijak reagovat a najednou byl sám. Někde na velkém kopci. A místo toho, aby se otočil, šel vlastně dál od smečkového lesa.
Po chvíli ticha promluvil opět. "Ttatti je ššiška. Hhhezzká vviď?" Podíval se a měl takový rozjívený. Oči se mu blýštily. Jako by v nich lítali samotní čertíci. Trošku se styděl, ale tuze se mu líbila. Olízl si čumáček a začal radostně hopsat a byl tak pár metrů před Astou. Začal se chcichotat a jeho radost ze života byla až... moc velká. Ale všechny ty věci kolem něj. Stromy, květiny. Všechno to bylo tak krásné. Navíc, když opouštěli les, zahlédl ještě několik keřů s borůvčím. "Bbobbulky ňamm." Ukázal Astě, jestli si nechce taky dát. On jich pár spořádal. Přesto byl jimi les obsypán. Chvíli uvažoval, proč tenhle keř nepotkal nikde jinde.

// Doufám, že nevadí že nečekáme. Spěcháme na lov -> Vyhlídka

Ray zcela nechápal oč jde. Přeci pořád byli ve smečce no ne? Smál se na Astu. "Čmečká." Ukázal na les. Tak proč pak tolik vyváděla? Cestu zpátky našel. Dokonce v jejich smečce byla nová vlčata!
Posadil se přesně jako Taenaran. Akorát že jeho pupík nebyl vyvalený jako od Taenarana. Byl spíše propadlý směrem k zádům. Byla to vyžlička. Dost váhově konkuroval Tati. Výškově byl sice vyšší, ale byla to jednoduše muší váha.
Ray chtěl vysvětlit celou situaci. "Mmotýl." Vykoktal ze sebe. "Bběžžel. A jjá cchramst! A Fůč." Smál se u toho jako blízen. No vůbec to k popukání nebylo, ale jeho svět byl jednoduše divný. Dostal se mimo smečku a teď si myslel, že je opětovně v ní. Jen čekal, kdy si udělá Launee a nebo někdo ze smečky na něho čas. Ještě jednou se o Astu otřel.
Taenaran měl někam naspěch a odešel. Vlče tiš stálo a koukalo se jeho směrem. "Tak čáf." Pozdravil ho. Jako by snad kousíček něho právě odcházel. Viděl v něm velkého hrdinu.
Asta ale chtěla vyrazit. Ray nebyl proti. Avšak Tati se ohradila, kam by měli odcházet. Ale v zápětí na to se dostavila i opravdová a samotná alfa tohohle lesa. Ray se schoval za přední tlapky Asty. Z toho vlka měl trošku hrůzu. Tiše tam seděl a jen špitl. "Vššak jjsem ččlen. Žže jo?" Zeptal se Asty a podíval se jí do očí. Přesto zůstával raději u jejich tlapiček. Byla to jistota. Kdyby se něco semlelo, on by se pod ní schoval a nikdo by na něho nemohl. Přesně takhle jednoduše uvažoval.
Ale vlče teď řešilo dvě věci naráz. A to pro zaostalé vlče a ještě k tomu vlka bylo dost těžké. Tati se mu tůze líbila. Ale zároveň se bál toho velkého. "Ttak se sstaav." Pozval Tati k nim domů, když Asta tvrdila, že tady nejsou doma. Rád by jí totiž ještě viděl. Neměli moc času se poznat a nebo si hrát. A ona vypadala moc hezky. "Hhehe." Začal se chichotat a stydlivě se zaryl Astě do kožíšku. Bral jí jako svojí další maminku. Měl v ní absolutní důvěru. Ale on důvěřoval snad všem. Přesto, jí už poznal a byla na něho více než hodná.

// Nechám Astu aby hodila první přechod a vedla :)

Možná vlčeti proběhly vzpomínky hlavou. Možná jen stál a tupě nějakou chvíli zíral před sebe. Avšak pak se dal do řeči. "Nne. Ooni zzůstali ttam." Znovu zvedl tlapku ale tentokrát ukazoval trošku jiným směrem. Což muselo být přítomným více než jasné. Orientace nebude jeho silná stránka.
Taenaran se ale zvedl a šel napřed. Chtěl omrknout nejspíše vlka, který dorazil na území. To ale Ray nevěděl. A jelikož mu byla jeho přítomnost příjemná... ještě aby ně když ho dovedl ke zbytkům jídla... postavil se a chtěl se vydat za ním. Ale Tati vlče předběla.
A jelikož plamínek lásky zaplápolal v Raysterově srdci, zůstal na okamžik stát na místě jako kámen. Jen tak tiše stál a nic nedělal. Jako kdyby bylo jeho tělo paralyzováno. To se po chvíli změnilo a on mohl vyrazit za vlčaty. Ještě viděl mávající ocásek Tati. Vydal se velmi pomalým, pro něho rychlých tempem.
Vlčata se přemístila k příchozí vlčici. Byla to Asta! Rayster jí okamžitě poznal. "Aasta!" Povyskočil si z vesela. Nějakou dobu jí neviděl. A vlastně by i na ní zapomněl. Ale její vzhled a příjemná vůně se nedá jen tak vyhnat z hlavy i pro takového zapomnětlivého vlka.
Radostně přiskákal k ní. A rovnou se jí zaryl čumáčkem do srsti. Byl rád, že jí vidí. Pak se otočil na vlčata. "Tto je Tantarantan." A pak se trošku ostýchavě podíval na Tati. "Tto je Ttatti. Moo-jí kkamarrádi." Oznámil jí, že si našel dva nové kámoše a dokonce ve svém věku. A co víc, trošku mu bylo stydno před Tati. Schovával se do kožíšku Asty a po očku Tati pozoroval. Začínala se mu čím dál tím více líbit.

Šlo vidět, že Taenaran nejspíše nechápal souvislosti co proč a jak. Ale ty nechápal ani samotný Ray. Ten si žil to svoje. Bájné představy a vzdušné zámky. Šiška s šiškou splynula a smečka se smečkou taky. Pro něho existovala jen jedna a jak si bláhově myslel, každý vlk, do ní patřil.
Vlče pozorovalo Taenarana. Zrovna vysvětloval hnědému vlčeti, co se tady vlastně děje. Přiblble se při tom Rayster smál a uchechtával. Dokonce měl v očích takovou zvláštní jiskru, jako by mu z očí měli vyskákat ven čertíci.
Když se vlčete zeptala maličká, kde má rodinu, zvedl tlapku a bezmyšlenkovitě ukázal někam směrem na východ. On vůbec nevěděl kam ukazuje. Ale to ona se ptala... a on odhadoval. Se smíchem se zakousl do kostičky. "Hhee." Div se málem nekousl do jazýčku.
Vtípek od maličké vlčice Ray nepobral. Podíval se na ní s miliony otazníky v očích. Proč by měl být šiška? A možná že byl a nikdo mu to nikdy neřekl? Je vážně pouhou šiškou? A co jsou pak ostatní? Taky měli čtyři tlapky a ocásek. Byli snad všichni šiškami? Nejspíše jo. A jakmile to jeho hlava vyhodnotila jako ANO, začal se zase přiblble smát. A když do něj hnědé vlče drclo čumáčkem, jeho reakce byla opětovně přehnaná. Hrozně ho to zalechtalo a on propukl ve velmi hlasitý smích, který se nesl snad celým lesem. Chvíli to trvalo, než se uklidnil.
Ray se posadil. Vlčice přišla k němu a představila se. Zdvořile kývl hlavou. "Ttatti." Nebylo to jméno, na kterém by se dalo něco pokazit. Krátké a lehké pro zapamatování. Avšak v moment, kdy se vlče nadechovalo a chtělo jí odpovědět, uslyšelo zavytí. Zarazilo se a chvíli se dívalo přesně na opačnou stranu, než odkud zavytí šlo. Jeho výraz byl opětovně plný otázek. Jazýček povislý ven z tlamičky. Měl by ten hlas znát, ale nic moc se mu s tím hláskem nespojovalo. Přesto, jak to tak bývá si vlci odpovídají na pozdrav a když zavyje jeden, musí automaticky i druhý. "Waháúóéw!" Odkašlalo si vlče. Eh, to vytí bylo příšerné. A to samé si musely říkat i další dvě vlčata.
Avšak Ray, jako by se nic nestalo dál pokračoval v rozhovoru. "RRAY-sster." Vykoktal ze sebe a usmíval se u toho. "Tty ssi šmečkková faalfa?" Měla to být alfa, ale jemu se nějak zapletl jazýček mezi zuby a vzniklo z toho něco, co moc nedávalo smysl. Ale to vlče se mu líbilo. Mělo krásný kožíšek, hezky vonělo a očička jen zářila. Kdyby mohl, asi by se červenal, protože... protože tady byly snad náznaky, že se mu malá vlčice líbí?!

// Wíí přišla si pro mě další náhradní maminka!! Jupí Přiveďte mi jí někdooo :D

Taenaran jaksi neholdoval vnitřnostem. Zatím co pro Raye to byla lahůdka! Dojedl i zbytek, který nechal Naran. Chuťově se mu spojila spíše sladká chuť. Avšak... ta chuť sladká nemohla být ani omylem. Bylo to cosi mezi nahořklým až slaným.
Dokonce vyžral i zbytky natráveného jídla od divočáka. Jeho malé tělíčko s tím chvíli zápasilo. Vypadalo to, že to vyvrhne zpátky ven. Ale nakonec si to žaludek rozmyslel a začal spokojeně trávit. A jako opička si vzal kost do tlamičky a po vzoru drihého vlčete okusoval kost. Moc mu to nešlo. I jeho svaly na čelisti nebyly nic moc. Přesto se tvářil jako frajer, který právě okusuje kostičku. A poměrně dobře se mu dařilo zpracovat kloubní spoj. Ten byl měkčí a tak i jeho mléčné zoubky zvládaly.
"Jjo." Vykoktal ze sebe a díval se šilhajícím pohledem na Narana. "Mmojje šmmečka." Ukázal na les. Nikdo mu totiž doteď neřekl, že smeček může být víc a on si myslel, že smečka je jen jedna a jak to tak už vypadalo, že je smečka všude.
Avšak vlče uslyšelo cizí hlásek. Byl poměrně vysoký a pisklavý. Podíval se na druhé vlče. To se v poklidu krmilo dál. Přesto Ray zůstal ostražitý. Koukal směrem, odkud vycházel hlas, až se kousíček před vlčaty neobjevilo další vlče!
Rayster se zrovna zarazil, když měl tlamičku dokožán a v ní vražený kloub od kosti. Zleknutím se zakousl více než chtěl a zubičky se mu zaryly do kosti. Chvíli zápasil s kloubem, než se mu podařilo vysvobodit zaseknutou čelist. Vlče se posadilo a koutkem oka pořád pozorovalo chování Taenarana. A podle něho se choval i on. "Zzvěddafka?" Zeptal se Narana, když se to malé vlče vyptávalo o čem je řeč. Ray by jí to rád řekl, ale už zapomněl, o čem se vlastně vůbec bavili.
"Nnový." Potvrdil vlčeti. On ve své podstatě nový byl. Ale ve své smečce, né v téhle. Ale to mu asi horko těžko někdo vysvětlí. "Mmy ššišku llovili." Hrdě se podíval na Taeranana. Protože tu lasíčku nakonec ulovili a Ray si kousíček z ní urval a sežral. Tupým pohledem sledoval tmavě hnědé vlče a jazýček mu visel z boku tlamičky. Jako by se to stalo už jeho poznávacím znamením. Do toho každé očko koukalo někam jinam.

Vlče prudce vrtělo hlavou a chichotalo se. Vědělo, co znamená slovo "kámoš". Znamenalo to, že ho může okusovat a žužlat. To by mohl sice i tak, ale teď to bylo více dovoleno. "Kkámoš." Vykoktal pobaveně a skočil Naranovi kolem krku a zakousl se mu do ouška. Bohužel to bylo to poraněné ouško. V mžiku ho ale pustil a uskočil stranou.
Po nepodařeném pokusu ulovit veverku, jako by snad vlče opětovně zapomnělo, co to před chvílí dělalo a kam vlastně šlo. Zvídavě a snad s otáznou v očích se podíval na Taenarana. Jazýček mu visel z tlamičky ven. "Ttarravan." Opakoval po něm. Ale sám si uvědomoval, že to neznělo tak, jak to druhé vlče vyslovovalo. "Karravan. Tattravan." Hodil to za hlavu. Nco z toho se mu snad v hlavě uloží. Měl velké problémy si vůbec pamatovat jména. Byl o hodně pozadu, než jeho pokrevní bratr, který stál vedle něho. Měl co dohánět a mezi námi... visel nad vlčetem velký otazník, jestli to vůbec někdy dožene a bude jednou "normální".
Ale to už se dva dobrodruzi dostali až k místu, kde ležely zbytky a to opravdu a doslova zbytky divočáka. Spíše tady zbyla kostra a pár vnitřností. Ray naklonil hlavu na stranu. Bylo to to zvíře, co si myslel? Svůj šilhající pohled přesunul na Narana. "Krrysa? Jje tto?" Zeptal se a začal čenichat. Krysa u něho bylo snad každé zvíře, které viděl.
Snažil se si urvat kousíček maska. Zbyly na pár kostech a tak se snažil svými zoubky cosi obrat. A vážně se něco našlo. Boj to byl opravdu velký. Měl to už snad jako rituál. Poskakování, nadskakování, tahání, cukání. Ale na druhou stranu, mělo to úspěch. Urval i ty poslední kousíčky.
Naneštěstí zůstaly si části břišní dutiny. Moc vlků si na některých věcech tolik nepochutnalo. A tak Ray chytil již pomaloučku nahnilý žaludek a vyhodil jej do vzduchu. Letěl směrem k Naranovi. Jestli ho zasáhl Ray nezaznamenal.Protože si právě uvědomil jeden fakt. Že mu žrádlo právě zmizlo před čumáčkem. Chvíli se ohlížel kolem sebe, až žaludek uviděl za sebou. Běžel k němu a začal jej žužlat. Žaludek praskl a zbytky natráveného jídla pěkně ovoněl okolí. Rayster se však tvářil, jako kdyby v životě nikdy nic lepšího nejedl. Mlaskl a liboval si. A jelikož bylo jeho srdíčko v jádru dobré... nabídl i druhému vlčeti. "Chcceš?" Podával mu kousíček smrdutého čehosi, co si on cpal do tlamy a s radostí žral. Když dožral žaludek, dal se do řeči. "Tty ssi tu ssám? Šmečkka ttvoje?" Moc to nedávalo smysl. Ale Rayster ani nechápal, že smečku nemůže mít pouze jedno malé vlče.

Ray naklonil hlavičku do strany. Co vlastně znamenalo slovo cizák? Pouze ho opakoval po vlčeti. "Tty jjsi cizmák." Vyslovil a přitom se díval na to vlče velmi veselým pohledem. "Kkámoš." Opětovně opakoval. Až to mohlo být možná trošku otravné.
Taenaran nechtěl ulovenou větev od Raye. Nevadí, Ray se rád dělil, ale nikdo to nikdy moc neocenil. Ono taky... kamínky a větvičky, jen tak někdo nepapá. Nejspíše v tom byl sám. Automaticky zavrtěl horlivě hlavou. Ale ve znamení ne. On měl v tomhle trošku hokej. Avšak slovo které z něho vypadlo bylo pozitivní. "Jjo." Dodal. Hlad nejspíše měl. Byl to ale hlad? Nebyl to spíše pocit sytosti? To se těžko rozeznává obzvláště jemu. Rozhodně by mu prospělo něco jiného, než kamínky, větvičky a borůvčí. Kterého měl sice plné bříško, ale bylo tak lehce stravitelné.
Ray se zvedl a následoval vlče. Po chvíli však zapomněl, kam to vlastně jdou. "Rra-RRAY-sster." Vyblekotal ze sebe. Pro něho byly některé slova až moc složité. Ale snažil se. Buď je zkomolil, nebo úplně vypustil. A někdy, opravdu čirou náhodou, je řekl správně.
Kolem vlčat proběhla veverka. Načež Ray okamžitě reagoval. "Kkrysa!" Vyštěkl ze sebe a rozběhl se okamžitě za ní. Né že by to byl běh na olympiádu. Ono se to ani moc s během srovnávat nedalo. Bylo to divné a velmi pomalé. Veverka skočila do křovisek. A vlče za ní. Avšak jeho tělíčko bylo větší a tam hustým porostem neproletěl jako krysa, alias veverka. Ale zůstal viset ve vzduchu. Půlka děla byla vklíněná do křaku a druhá půlka tedy prdelka zůstala viset. A tu tady mohl Taenaran spatřit.
Vlče se snažilo vysoukat ze sevření keřů, až se mu to podařilo. Ale podívaná, která tady byla pro Taenarana byla rozhodně skvělá.
Když se vlče konečně dostalo tlapkami zpět na zem, s úsměvem přihopskalo k vlčeti. "Ty kkdoo seeš?" Jeho bratr, ale ani jeden netušil, že to jsou bratři. Byli tak malí, když se rozdělili. Navíc Rayova hlava byla až moc děravá na to, aby si zapamatoval jeho pach. Protože od doby, kdy se viděli naposledy uběhla pěkná doba. Oba porostli a jejich rysy se poměrně změnily. I kdyby to věděli, Ray by to stejně nepochopil. On si totiž myslí, že byl jedináčkem.

Ray svůj pohled přesunul na druhé vlče. Jeho výraz byl... byl divný. Spokojený, bláhový a stále se usmívající. A pohled? Jedno očko sem, druhé očko tam. Kdo ví kam se vlastně díval a jak vnímal jeden celistvý svět. Na dvě části? Možná. Jeho hlava měla problém chápat a zpracovávat věci.
Vlče se začalo prapodivně chichotat. "Chněněně." Ukucklo si ještě do toho. "Jjá ttu. Ty ffuč. C-cizzák." A začal se mu opětovně smát. Ray byl přesvědčený, že je tohle jeho smečka. Nebo takhle mu to popsala jeho nová nahradí máma. Na tu původní si už v podstatě nepamatoval. Spíše jí měl v mlze. Pamatoval si však okamžik, kdy se rozdělili.
I když se na první pohled mohlo zdát, že jsou vlčata stejně stará, byl mezi nimi obrovský rozdíl. Né až tak výškově. Ale co se týkalo tělesné stavby... byl Ray oproti Naranovi velmi pozadu. Droboučké tělíčko, plné viditelných a vystouplých kostí. Zatím co Naran byl pěkně zaoblený možná... vypasený by se dalo říct. Zatím co hlava Taenarana byla spíše tlustá, hlava Raye byla droboučká.
Rayovi nebyl dotek Narana příjemný. Ošil se. "Nnesahej." Vykoktal ze sebe. Doteky měl rád, ale tyhle mu navodily pocit... zcela opačný. Nepříjemný, bodavý. Jako by ho snad bolelo, že se ho to vlče dotýkalo. To ta jeho bláznivá hlava. Pokaždé zpracovávala ty samé věci jinak.
Avšak, když se vlče zmínilo o jídle, začal Rayster vyskakovat na strom. Nedařilo se mu to. Ale snažil se dál a bláznivě se u toho smál. Na okamžik se ale zastavil. "Jjaké zzvířče." Zeptal se, co to vlastně chytají. A pokoušel se dál. Pak se zakousl do větvičky a zůstal na ní viset. A visel by nejspíše do nekonečna, jelikož jeho tělo bylo velmi lehké. Avšak tato větev byla prohnilá a tak jí urval a dopadl na zem. Vítězoslavně jí přinesl k vlčeti. Ukousl si kousíček a zbytek mu nechal. Ray začal přežvykovat klacek. Byl tvrdý a někomu se možná nemusela zdát ta chuť. On to však spolkl. "Ddobrý zvířče." Konstatoval nakonec a opětovně si cpal do tlamy borůvky, které tady byly všude okolo.