Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jjoo jooo." Kýval zběsile hlavou ale vlastně ve znamení NE. Nepochopen a nepochopený. Sám se v sobě nevyznal a pocity, které tohle vlče mělo se nedaly absolutně ničemu přirovnat. Taková velká událost. Dva sourozenci se našli v tak velké zemi. Stáli naproti sobě a... Rayster vůbec netušil o co go. "Ssségra." Podíval se na Saturnuse a ukázal na něj. Pak jeho pohled spočinul na krásné mladé a neznámé. A tu taky ukázal tlapičkou. "Bbrááška." Řekl přitom tato slova a pak se u toho začal hihňat. Ale jako trouba. Byl dost na facku. A svým chichotáním dokázal být někdy vážně pěkně otravný. Trvalo to poměrně dlouho... a on se pořád smál. Až chytal křeče do bříška.
Když vlčice řekla své jméno přestal. Vzpomenul si snad? Koukal na ní. "Ššššš." Zasyčel na ní. "Šššeejjjjaaa." Houkl a pěkně to protáhl. A pitomě se u toho culil. Ale v jeho hlavě se stal zkrat... maličkatý zkrat. Pidi vzpomínka mu proběhla hlavou. A v ní byla takhle kráska. Vyskočil na tlapky. Chtěl to ze sebe rychle dostat, ale nenacházel slova a tak ze sebe vydával jen divné pazvuky. "Ehmpuffff! EEEE." Chtěl něco v rychlosti říct, ale jazyk se mu zamotal okolo zoubků a z něho nevylezlo nic než tohle. Pak se podíval s poměrně akčním výrazem na Saturnuse. Chvíli lapal po dechu a pak si sednul. Najednou se jeho chování změnilo. Jako by... nic. "Myy. Sssppo-lu. Ppllavveme." Dostal ze sebe poměrně vážně. Ano, byla to vzpomínka na to, kdy je učila maminka plavat. A kdy házela vlčata do vody. Ona tam přeci jen byla taky! Mával jí tlapkou a pak jej maminka dala plavat taky.
Vlče se zvedlo a začalo si honit svůj vlastní ocásek do doby, než vlci opětovně promluvili. Chtěli hledat Larfu. Jenže, jak jí možou hledat, když nikdo neví jak vypadá? Ale vlče kývlo. Pomalu a rozvážně. S přimhouřeným pohledem upíchnutým na Sheye.
Možná se ho malá vlčice neměla ptát na jeho oblíbenou hru. Automaticky zvedl tlapku. "Kkkou-ssaná." A vlče si začalo dychtivě ohlodávat tlapku a u toho se podivně smát. Někoho by napadlo, že tohle přeci musí bolet, když si vlk bezmyšlenkovitě kouše do tlapky. Ale to by museli znát tohle vlče. Které ve všech směrech popírá zákony.
"Hrrát Bbbudeš? Aaa Larrfa kkdee?" Nabízel jí svou tlapku. Tohle byla super hra. Mohli do sebe kousat. Ale spíše kousal Rayster sám so sebe a nebo společně s ním o ostatní vlci.
Avšak Saturnus se nezapojoval. Rayster se po něm po očku začal pomalu koukat. Posledně si totiž s ním hrát nechtěl. Jeho kulišácký pohled ale musel prozradit veškeré Raysterové plány.

Chuť houby byla vážně otřesná. A vlče to potřebovalo něčím přebít. Něčím, neutrálním... a tak pohledem hledalo něco, co ho zbaví pachuti. A byla to kůra od stromu. Jenže ta se velmi špatně kousala. A pak tady byl mech a jemná hlína. Troška hlíny v tlamičce a pachuť byla fuč. Jeho úsměv však byl zvláštní. Mech mu čnil přes zoubky a hlína se v tlamě zpatlala v bláto.
"Jooo joo. Nnniččit."Ono to sice znělo, že právě řekl opak toho, co se mu vlče snažilo vysvětlit. On jej vlastně i vyslovil. Ale byla to pouze chyba ve vyslovení. Rozuměl tomu, co mu Saturnus říká. A tak nějak vzdáleně i chápal, že teď poničil něco, co mělo zdobit les. Ale proč bylo v lese něco takového hnusného? To nedokázal pochopit. A navíc, proč to tady vlastně ještě k tomu někdo chce!
I hlína byla během chviličky venku z jeho nenažrané tlamky. Vlče zaznamenalo, že to druhé vlče bude asi o dost chytřejší než on. Ale jeho pozornost šla zpět k mladičké vlčici. Oslovila jej jménem. Vlče na ní chvíli civělo. Co vlastně po něm ta vlčice chtěla? Hlavu přitom naklonilo do strany. "Bbrrášško." Opakoval po ní. A pak mu to došlo. Ona chtěla tu houbu!
Vlče se radostně vyhouplo zpět na tlapky, popadlo první houbu a už jí neslo vlčici. "Zkkůůůs. Fůůj jjee." Zavrtěl prudce hlavou a přitom se na malý okamžik zašklebil. Jinak byla jeho tvář pořád posetá jemným úsměvem.
Vlčice vypadala jako kdyby viděla ducha. To ale vlčeti zcela nijak zvláštní nepřišlo. Měl pocit, že každý vlk je opravdu jiný. Ale ještě nepřišel na kloub tomu, proč to tak vlastně je. "Tetrrilon?" Zeptalo se vlče a pohledem se vrátilo na Saturnuse. On totiž vzpomínal Theriona. Vlastně tátu a vůbec mámu nějaký ten den neviděl. U něho den, u jiných týden, či měsíc. Vlastně až teď si vlče uvědomovalo, že byli na rychlé výpravě, kde neustále dohánělo skupinku vlků a skončilo tady. "Kdee jee llarrfaa lessů?" Zeptalo se vlče a podívalo se z jednoho vlčete na druhého. Nemělo tušení, že v jeho přítomnosti je jeho pokrevní sestra. On si vlastně doteď myslí, že v té jeskyni byl on se svou matkou a vlčaty, které někde našla. Nikdo mu zatím neřekl, jak přesně se tohle stane, že se narodí více vlčat. "Jsssi Laarfa?" Zeptalo se vlče mladičké krásny a jemně na ní zamrkalo svými šilhavými očky. Jak to na ní bůde působit, že velmi brzy dozvíme. Zatím působila zaskočeným dojmem.

Ozvaly se nějaké hlasy. A byly dost blízko! Jkoa by snad někdo přičel na vlče. To zvedla hlavu. Byl až moc fascinován houbami. A taky až moc dlouho. Vlče vykouklo z poza stromu. Co se děje? Netušilo. Koukalo, kdo tady dělá ten rachot. "Ss-ssuutufulluus." Ano, chudák vlče bylo již dříve korunováno na Sutufuluse a tak jím nejspíše zůstane na věky věků. Zvedl tlapku, na které byla přilepená houba. Visela mu zespod tlapky.
"Eh, eh... nnnee-dduppat." On vlastně nedupal. Nchtěl dupat. Nechtěl ničit, i když za ním už byla vytvořená cestička znetvořených hub. A že jich bylo. Místo toho zničil další... "Ppooddív-eej." Ukázal mu houbu. Byla vybleblá. Obyčejná houba. Ošklivka. A pak vzal další. Ta měla spíše klobouček do červena. Chtěl mu ukázat, že ho jen zaujaly barvy těchto věcí. A proto vlastně rozebral několik kloboučků od hub. Jen v zájmu poznání a vlastní vědy.
"Zkkuss." Vlče cpalo Saturnusovi houbu do tlamičky a nakonec si jí acpalo do té vlastní.
S jeho kamarádem přišlo další malé vlče. Zběžně se na něho vlče podívalo. Ale ta malá vlčice ho chtěla nejspíše zaujmout. Spíše zahulákala své jméno.
Rayster byl trošku v šoku a podíval se na ní. Ale víc v šoku byl spíše z té houby. Jako by snad byla otrávená! Pachuť byla otřesná. Začal jí plivat ven z tlamičky. Bylo to pěkně odporné. A nejspíše takhle odporné byly všechny. Škoda a přitom byly tak hezky barevné. Ještě za hlasitého kašlání se vlče podívalo zpět na malou vlčici. No malou. Už tak malá tedy nebyla. "Čččááf. Jjjá RRrrayysteeer." Vykoktal ze sebe A přitom se na ní koukal svým absolutně nepřítomným pohledem s jazýčkem vysícím ven z tlamičky.
Netušil kdo to je. Nebo co to je. Bylo to jen další vlče. Ale hezké vlče. Koukal na ní možná déle, než by měl. Snad se mu nezapalují lýtka... ale vlče svůj pohled přesunulo zpět ke kamarádovi. "Zznniččit. Hnuussné." Řekl mu jasnou zprávu. Ty houby byly příliš nechutné na to, aby je někdo jedl a ony tady rostly. Ještě na nich někdo uklouzne a co pak?

Vlče pootevřelo očko. Kde se nacházelo? Sny byly až moc děsivé a chvíli trvalo, než si vlastně uvědomilo, kde se nachází. Pak otevřelo obě oči. Každé koukalo do jiného směru, nic neobvyklého. Přihlouplý a nepřítomný výraz byl ta tam.
Vlče bylo zkrouceno do jakéhosi preclíku. Rozuzlíkovalo tlapky a bylo připraveno k zlobení. Baterie byly dobité do plna. Roupama nevěděl co jít prozkoumat první. Byl totiž na zcela cizím území a vypadalo to tady zcela jinak, než v močálech. I vůně byla úplně jiná. Vlče ale slyšelo vzdálené povědomé hlasy a tak bylo poměrně klidné a vůbec nepanikařilo.
Postavilo se na tlapky a vyrazilo na průzkum. Tento les byl tak jiný... v mnoha ohledech. Vlče zrovna šlo po nějakém poměrně ostrém kamení. Muselo to být z nedaleké sopky. Jaké si naplaveniny. To však za chvíli vystřídala malá mýtina. Již odkvetlých květin. Vlče mělo pod tlapkami spleť trávy a mechu. Bylo to příjemné a hlavně tak zvláštně vlhké. Na vteřinku zarylo tlapičky do toho zeleného a krásně měkkého koberce. Pak se rozhlédlo a kus mechu si nacpalo do tlamičky. Nechutnalo to zase tak špatně, ale určitě už jedl i lepší věci.
A pak to přišlo. Na jednom takovém paloučku našel houby. Nevypadaly nic moc a dokonce mu ani moc nevoněly. Což bylo co říct. Tohle vlče bylo schopné sníst cokoliv. Ale pro tentokrát ochutnávku hub vynechalo. Přesto jednu houbu důkladně zkoumalo. Rozšláplo jí klobouček a koukalo jak drobní tvorové opouštějí toto zvláštní obydlí. Navíc byla houba uvnitř trošku do zelena. Změnila barvu, což vlče tedy vůbec nečekalo. A rozšláplo další a další... některé měnily barvu, ale některé vůbec. Zůstaly stejné. Navíc každá houba měla snad jinou struktůru a pevnost. Bylo to zvláštní takhle v nich ťapkat.

// Orlí dráp

Poslední příchozí na toto území. Vyčerpané vlče následovalo skupinku a drželo se jí zuby drápky i když přišlo jako poslední. Vlci si drželi poměrně slušné tempo. Unavené vlče se posadilo nějaký ten metr od skupinky a schoulilo se rovnou do klubíčka. Dostalo zabrat. Nejprve půlka kachny a jelikož sežral i peří... jeho žaludek musel vydat hodně síly, aby to strávil. A teď menší výšlap, který tady snad už končil.
Během krátké chviličky vlče i usnulo. Jednoduše došly baterky. Schoulené spalo jako zabité. Vlčeti se zdály poměrně živé sny. Několik jich bylo o velkých lučních konících, kteří byli velcí jako stromy. Pak se mu zdálo o několika velkých ježcích a končilo to tím, že ježci sežrali hady. A nakonec mu ve snu poletovali motýlci, kteří obsazovali velikánské květiny. Proč se mu zdálo o obrech? Kdo ví. Jeho sny byly vždy zvláštní.

// Parkuju

// Mahar

Z ničeho nic, kde se vzala tu se vzala, Launee byla u malého vlčete. Jeho nálada nabrala na obrátkách. Jeho máma si pro něho přišla! Začal se na ní culit. Teď už to všechno chápal, to je ta výprava, o které se Launee bavila. A na kterou se tolik těšil. Horší pro něho bylo dohnat ostatní. Jelikož máma byla zase během chviličky odost napřed.
Nakonec malé vlče dohnalo celou skupinku. Nejspíše na něho čekali. Vlče se začalo hlasitě chichotat. Ale v momentě, kdy uviděl toho divného dvojbarevného vlka se na vteřinku zarazil. "Ččááf." Pozdravil jej a pak se znovu začal chichotat.
Máme ještě vlče v rychlosti upravila nejspíše od nějakých zbytků bahna. Toho cizince si prohlížel do hlavy až k patě. Svou pozornost však přesunul k tátovi, který vyl. Chvíli, ale značnou chvíli jej vlče pozorovalo a nechápalo, co se děje. Proč vyje? "Lllovv! Jjoo." Nadšeně ze sebe vydalo vlče a vydalo se napřed. Dohánělo a předbíhalo zrzka a pak se pomalu připojovalo k vlčatům.

// Mechový lesík

// Úkryt

Všichni předběhli malého vlčka. On se však držel zuby drápky. Slyšel několikrát své jméno. Nejspíše jej volali. On se ale snažil. Avšak skupince dostatečně nestačil a nikdo na něj ohled nebral. Bohužel. Musel si zvykat na tvrdý osud, který se s ním nikdy moc párat nebude.
"Ttaadýý." Snažil se malý vlček udýchaně zavolat na krásnou šeidou vlčici, která měla tlapky od bříška dolů celé sněhově bílé. I Launee zahlédl někde v čele skupiny, která se mu ztrácela z dohledu.
Rayster se na vteřinku zastavil. Otočil se na tento les. Proč všichni vlastně utíkají? A proč na něj nikdo nečeká? Proč je Launee ve vedení skupiny a doslova hází bobek na malého Rayho? A přitom jejich shledání vypadalo, že ho ráda vidí. Tohle vlče nemohlo nikdy rozumnět normálním vlkům.
Váhavě se vlče rozhlíželo na mizející skupinu a tímto lesem. Nebude pro něj lepší, když tady zůstane sám? Povzdechlo si. Přesto se pomalu a velmi zdráhavě rozešloz a ostatními. Skupinu doprovázel i nějaký vlk, který byl přesně napůl rozpůlen. Černo bílá kombinace.
Vlče následovalo siluety v pozdálí a neustále váhalo, jako by snad vědělo, že tento les opouští a nejspíše se tady již nikdy nevrátí. Nemohlo rozumnět dospěláckým věcem. Přesto sklesle pokračoval v cestě.

// Orlí dráp

// 107.

Vlče si nechtělo hrát. Rayster se na něj chvíli nechápavě díval. Proč? Kdo si dobrovolně nechtěl hrát? A místo toho se vlčeodebralo někam jinam. Rayster si ceknul na prdelku a koukal za ním. Pak pohled přesměroval na zrzečka. "Aa tyy?" Zvedl svou tlapičku a nabídl mu jí. Nakonec se ale sám do své vlastní tlapky zakousl a začal se válet po zemi. Hrál si na to, že ho napadla přední tlapička. Pak ho napadla i zadní. A tak kotrmelci vymetl každý kout jeskyně.
Pak toho na cviličku nechal a přišel zpět k zrzečkovi. "Tyy kkdee vvííš mmámma?" Zeptal se jej. Zrzevý moc nemluvil. A tak ani vlče moc odpověď nečekalo a rovnou pohledem zabrouzdalo na Theriona. Ten se vychluboval, jakým není lovcem. Rayster přiskočil k němu a otřel se mu o přední tlapu. Ta byla poměrně dosti silná a široká. O takových tlapkách by si Rayster mohl nechat jenom zdát.
Vlče se přitáhlo k hlavě od Theriona. Ukázalo tlapkou na zrzečka a řeklo. "Jjee ddivvnýý." Kývalo u tohoh lavičkou. Moc se mu ten vlček nezdál. Vůbec, ale vůbec nemluvil. Tedy, řekl nějaké jedno slovo, které nedávalo vlastně vůbec smysl. Vlče si ho prohlédlo.
Ale táta se vypravil ven. Ray nechtěl rozhodně někde zaostávat a byl mu v patách. Stačilo, že ztratil Launee cestou do úkrytu. Ta tady ještě před chvíli byla a jednou bylo vlče opět samotné. Viselo pohledem na tátovi. Nechtělo být zase samostné. Samota ho doprovázela více, než by si kdo myslel. A on byl společenskýmt vorem, přesto že ze sebe neuměl nic moc kloudného vydat.

// Mahar

// 106.

Saturnus se vydal pro zbytek kachny. Ta nebyla nic moc velká a po tom, se polovinu sežral Rayster, byla ještě menší. Vlčeti by stačil mohla, však pro více vlků těžko zbyde. Rayster pozoroval Saturnuse, který si šel pro kachnu a ještě upřeněji jej pozoroval, když kachnu do sebe tlačil. Přemýšlel. Vypadalo to totiž, že vlče peří do sebe úplně nefutruje jako Rayster. Uvažoval proč... proč to nejlepší nechává? Pohled přesunul na zrzečka. Ten mu totiž neodpověděl. "Laarfaa joo?" Znovu opakoval otázku a podíval se na svého tátu. Třeba mu on odpoví, jestli je zrzeček larfou. Larfa byla vlastně v překladu alfa. ALE... to nikdo jiný, krom vlčete tušit nejspíše vážně nemohl.
Táta se snažil ze sebe něco vyloudit. Asi chtěl jít na lov. Větší lov. Možná na lov komárů. "Svvěětt-mmuškyy!" Řekl velmi hlasitě a nadšeně Rayster. Chtěl jít lovit něco, co on sám uloví. A on byl vážně dobrý v tom pobíhání sem a tam s otevřenou tlamou. Pak už stačilo ostatním světlušky plivnout do tlamičky a nají se každý! Komáři byli horší. Ti totiž byli menší a tak se i hůře chytali. Na otázku, zdali by chtěl vlče několikrát přikývlo.
A pak se opět jeskyní neslo ticho. Tedy do doby, dokud se Raysterovi neposunulo peří více do střev a nezačalo tam dělat paseku. Vlče zakňučelo. Řezalo jej bříško. Schoulilo se do většího klubíčka. Bříško několikrát hlasitě zakňouralo až to udělalo pšouk. Pěkně hlasité pšouknutí. Avšak křeče v břiše povolily a vlče se mohlo opět vrátit do své polohy. "OOpps." Vydalo ze sebe. Zvedlo se a opatrně šlo blíže k Mojovi a Saturnusovi. Prohlíželo si je oba pěkně z blízka. "Sssii coo?" Asi měla být otázka položena lépe. Místo co, mělo být kdo. Tihle dva se vlastně ještě neznali. A roupy začínaly pomaloučku s vlčetem šít. A tam jeho neposedná prdelka se začínala promenádovat po jeskyni sem a tam. Šťoural opět do každé dírky, kterou tady našel. Hledal něco, co by těm dvoum mohl dát jako náznak, že jsou noví kamarádi. Jenže nic nemohl najít. A tak se vrátil zpět k ním. Jemně se packou dotkl Saturnuse. "Bbuuddeeš hhrátt? Kkkouusaannou?" Zeptal se jej. S Flynem jim takhle hra šla poměrně dobře. Kousance mělo vlče ještě na tlapkách. Třeba by to bavilo i tohle vlče. Byla to přeci jen švanda.

// 105.

Do místnosti přišel ještě zrzek. Toho rezavce Rayster znal. Byl s nimi na lovu světlušek a pak se ještě pár dnů zpět objevil na území, kde byl s Kayou a tím stromem, nebo jak že se to ta vlčice jmenovala. Uslyšel jeho jméno. Ale nijak se tomu více nevěnoval. Bylo tam s ním další vlče. Vlastně Rayovi přišlo stejné jako Therion. "Sutturrfullus." Zvedlo vlče tlapku a ukázalo na malé vlče.
Ti dva mezi sebou vedli rozhovor. Dosti podivný. Rayster pozvedl hlavičku a zakoukal se na svého tátu. Nechápal, proč nejdou k nim a neschoulí se jeho on. Vždyť mohli přeci takhle ležet všichni čtyři, nebo ne? Otázka nebyla položena. Visela jen v jeho očích.
Rayster pokývl hlavou. Ano, byl z něho už velký lovec. Dokonce Kayi lovil světlušky a nějaké komáry a divné ohavnosti. Ta sice nevypadala nadšeně, ale jemu to radost udělalo. Pravdou také bylo, že propíchnutá tlapička od bodlinky ježčí trošku bolela. Ale Rayster chtěl být statečný jako jeho nalezený táta a tak skroutil očka k sobě, čímž zašilhaly ještě více. A pak je protočil. "Vvvůůůbbecc." A zároveň tlapičkou mávl do vzduchu jako nějaký bojovník, který se porval s krokodýlem a vyhrál. A ještě k tomu to bral jako samozřejmost.
Po očku pokukoval po těch dvou. Ten rezavý se mu líbil. Ale né natolik, aby opustil teploučké místečko v tátově kožichu a šel ho prozkoumat. A pak mu to došlo. Před chvíli žral kachnu a kus kachny tady někde pohodil. "Kaachhnuu? Hlaad?" Zeptal se Saturnuse a Moja. Očkem zavadil i o tátu. Máma mu totiž řekla, že se má rozdělit. A on opravdu půlku kachny nechal. I s peřím samo sebou.
Z táty to lezlo jako z chlupaté deky, jak se říká. Ale vlčeti to nepřišlo vůbec divné. Naopak, upřeně se na něj koukal a čekal, jaký hrůzu nahánějící příběh z něho vyleze. Ale nakonec z něho vypadlo jen to, že bojoval s komáry. Načež vlče přimhouřilo oči. Snad poprvé v životě. Jako by snad nad něčím přemýšlelo. Ale vše ukončil hlasitý chechot. Rayster si představil, jak táta bojuje s hejnem komáru a zachraňuje tak jejich smečku od hrozných a bolavých štípanců. Všechno mu to přišlo vtipné a tak se smál a smál... smích neměl konce. Jeho představivost byla velmi vynalézavá.
Když se předstal smát, podíval se na rezečka. "Tyy lllarffaa lessů?" Zeptal se zvídavě. A schválně, pochopí se ti dva, na co se jeden druhého ptá? Jak moc je inteligence těchto dvou tvorů podobná a dokáží si povídat na takové úrovni, aby vůbec někdo tušil, o čem je řeč?

// 104.

Vlče uslyšelo sice své jméno, ale nebylo si jisto. Tohle nebyl hlas maminky. Rozhodně ne. Nebo ano? Zvídavě naklonilo hlavičku do strany. Čekalo, co se bude dít dál. A když do místnosti vešel krémový vlk a pozdravil jej, vlče suše odpovědělo zpět. "Čččáff." Položilo si hlavičku na přední tlapky a čekalo, až se opět vrátí maminka. Bylo zvyklé u té pravé, že je často nechávala samotné v jeskyni a oni museli čekat. Někdy to bylo vážně zdlouhavé a tak vlčata i zapomněla, na co vlastně čekala.
Přesto Ray tušil, kdesi hluboko uvnitř, že toho vlka zná. Jen mu trvalo, než si vzpomenul. Jeho hlavička byla diravá jako cedník. Avšak v tomhle případě vzpomínka neupadla do zapomnění. A našla se!
Ray vyskočil na tlapky a s pokřikem běžel k béžovému vlčkovi. "Therretitttroonééé!" Skočil mu kolem krčku a hned jej zase pustil. Chvíli před ním poskakoval, jako kdyby mu hořelo pod tlapkami. Ale byl nadšený. Jeho očka byla plná vzrušení, nadšení a radosti. Celý rozdivočený běhal po místnosti tam a zpět a tam a zpět. Běhal... spíše se zvláštně kolíbal v rychlejší chůzi.
Pak si ceknul na zadeček a lehl si opětovně. Musel strávit to peří z kachny. Therion přišel k němu a schloulil se tak, že se navzájem jejich kožíšky dotýkaly. Rayster ještě svou polohu upravil, aby byl dotek opravdu maximální. Měl rád kontakt s jinými vlky. Therion se jej ptal na jeho dobrodružství. Zmatek a chaos, co mu panoval v hlavě byl opravdu velký. Co všechno prožil od doby, kdy neviděl tátu? A co prožil před tím a co vlastně po? "S Kaallallouu llovit. S Fffllynndreem ttéž. SSvvěttt-mmušky!" Řekl velmi důrazně! Aby tedy upoznornil na to, že je vážně zběhlým lovcem. Né že by se chtěl vychloubat, ale ano přesně tohle teď dělal. "Ss ppaasttou... ehh... Assttoou. Jeežeeek bůůům!" Ukázal si na tlapičku. Stoupl totiž na ježka a bodlinka se mu zaryla do tlapičky. Ale Asta situaci zachránila a v podstatě vlče především ubránila proti hadu.
"Tyys kkdee bbyyyll?" Zeptalo se na oplátnu vlče a jako malé klubíčku leželo u něho. V podstatě se teď v tuto situaci věnovalo pouze tátovi a nikomu jinému. Ostatní neznal a tátu viděl vážně po delší době. Chtěl by mu toho tolik vyprávět. Jenže zbytek zapomněl a to co v hlavě měl, v ní vlastně ani neměl. Jenom chaos.

// Mahar

Déšť neustupoval. A nejlepším řešením bylo, najít úkryt. Launee se postarala o malého caparta a po cestě do úkrytu mu podala kachnu. Rayster sice netušil co s tím... každopádně nic neodmítal a čapl kachnu to tlamky. A když přišli do úkrytu, položil kachnu na zem. Jeho bříško vydávalo šílené zvuky. Vážně. Kňourání bylo děsivé. Takové malé hromobití.
"Čččáff." Pozdravil ostatní. Které ve své podstatě ani neznal. V jeskyni bylo poměrně dost vlků a Launee jej vybídla, aby se rozdělil. Netušil jak. A tak se pustil do pojídání peří. To totiž bylo na kachně zvenčí. Po chviličce se prokousal až na maso a to mu velice zachutnalo. Peří bylo sice lehoučké, ale pěkně zapláclo žaludek. A také jeho žaludek byl pěkně scvrklý. Kdo ví, kdy naposledy jedl.
A tak mu zůstala minimálně půlka kachny. Tu vzal do tlamičky a hodil jí do středu místnosti. Měl svůj systém dělení. Teď si však mohl vzít kachnu kdo jen chtěl.
Jenže nastal ten problém, že Launee zmizela z dohledu. "Mmammíí?" Zaúpělo vlče a rozhlíželo se po ostatních. Nikdo nevypadal jako ona. Vlče si ceklo na zadek a schoulilo se do klubíčka. Bříško opětovně vydávalo různé pazvuky. Ale to se jen snažilo strávit onu potravu, kterou mu vlče nabídlo. Hlasitě si u toho povzdechl.

// 103.

Rayster poslušně stál a držel, zatím co se ho jeho náhradní maminka pokoušela dát do pořádku. On zatím pořád koukal do země, jako by z ní mělo něco každou chvíli vyskočit. Pamatoval si vlastně ještě vůbec na svou matku, která ho porodila? Nestávala se z ní spíše jenom teta, která se o něho starala a pravou matkou je vlastně Launee? "Bboojíím mmammi." Odvětilo vlče Launee, která se mu snažila vysvětlit, jak to vlastně s těmi děsivými a burácejícími hromy je. Nebezpečné podle Launee mělo být to blikající světýlko. Jenže... to alespoň nevydávalo žádný ohlušující zvuk!
Naštěstí se bouřkové mraky pomalu, ale jistě přesouvaly někam do povzdálí a tak zůstal pouhý déšť. Vlče ale nechtělo nic riskovat. A úkryt své maminky využilo naplno. Jednoduše se od ní nepohnulo.
Launee se ho ptala na Saturnuse a Biancu. Rayster horlivě zavrtěl hlavou. "Nee. Žáádný Suutuufuuluus." Vrtělo hlavou ještě horlivěji. Možná kdyby vlče vidělo ty dva nezbedníky, mohlo by si je vybavit. Ale díky jeho úpravě všech jmen... to bylo velmi těžké. Navíc on vlčata z této smečky zase tak často nepotkával. Avšak vzpomenul si na jeho kamaráda Flynna.
Launee se vydala zpět ke své skupince vlků, odkud se nejspíše vydala hledat tohohle malého strašpytlíka. Déšť mu nevadil a tak běžel těsně vedle jejího boku. "Jjá rráád vvýppravy!!" Radostně nadskočil. Jako by to vůbec nebylo to stejné vlče, které se ještě před chvíli v podstatě válelo ve svým vlastních... a strachy se málem potento. Byla to najednou jiná osobnost, ta, kterou Launee mohla znát od jejich setkání. "Frrdyylnndollín? Bbbude ttam ttakky?" Vykoktalo ze sebe vlče. Jeho řeč byla tedy velmi mizivá. Na to že pomaloučku rostl a měly by být u něj znatelné pokroky... tady to byla bída. Pokroky snad žádné. "Kaam?" Zeptalo se vlče zvídavě, kam půjdou na výpravu! Výpravy byly super. Objevoval svět a ještě na něj někdo dohlížel a zachrańoval mu krk.
Avšak v ten moment si vlče vzpomenulo na tetu Kayu. Ohlédlo se za sebe. Nikde nebyla. Vlastně jí ztratilo ještě před hranicemi lesa. Avšak pro tentokrát to nechalo být. Třeba se někde najde. Tak jako ta cizí vlčice s jménem Strom.

//Úkryt

Stav a psychické rozpoložení vlčete nejspíše nikdy nebylo až takhle špatné. Bohužel, bouřku ještě nikdy vlče nezažilo a tak si to vybralo svou daň. Na vše reagoval přehnaně. A tak i nynější reakce byla extrémní. Rayster zavřel pro jistotu i očka. Už se nemohl déle dívat na to, až přijde zlá víla, která si ho upeče!
Avšak pak uslyšel velmi známý hlásek. Byl velmi něžný a oproti tomu hluku snad ani neslyšitelný. Ray si odkryl očka. Ale ze svého provizorního úkrytu rozhodně nevylézal. Co jen mu to připomínalo? Hlavička se namáhala, ale úder blízkého blesku a následného zvuku ho zase pojančilo. Zapištěl hlasitě, že se jeho pískot nesl lesem.
Jenže on tady vážně někdo byl. Líbezný hlásek se opětovně nesl až k jeho ouškám. Které nyní pustil a opravdu pomaloučku hlavička vykoukla z křačku. Chvíli se vyděšeně díval na Launee, která tady stála ve své plné kráse. Bohužel, jeho reakce a reflexy a vše okolo něho bylo v drtivé většině případů zpomalené. A tak opravdu trvalo, než projevil nějakou reakci. Ale jakmile mu to seplo...
"LL...aůůnéé!" Vypískl malý nezbeda a konečně opustil svůj domeček z větviček. Dost nevádně zapcáhal. Byl počůraný. Lépe řečeno, seděl ve své vlastní moči a vůbec ho nenapadlo, se přemístit. Zadní tlapky a hlavně srst na zadních tlapkách tím byla nasáklá. Ale jemu to nevadilo. Běžel rychle ke své náhradní mamince. Schoval se jí pod bříško a předními tlapičkami se chytil její přední tlapky. "Bboojím. Ddděllá too bbůůům!" Velmi velký důraz byl přidán u slova BŮM. Koukal přitom do země, jako by ty zvuky vycházely snad z podzemí. Bouře nebude nejspíše to, co by dokázal pochopit. "Kdde tyy dlloouhoo taak?" Zeptalo se vlče a jeho očíčka byla jakoby snad mírně zalitá slzičkami. Ale žádná neukápla. Vlče bylo vnitřně velmi rádo, že se ukázala konečně známá tvář, která se ho ujala. Launee se mu uložila do toho jeho mozečku poměrně hluboko. Strávila s ním dost času a učila ho novým věcem.
Přesto, že byl u Launee schovaný pod bříškem, třásl se jako osika. A navíc, ušpinil Launee tlapku od bahna. Celý byl od něho obalený. Ale jelikož ho Launee tak trošku znala, nejspíše věděla, že se vůbec nemusela ptát na otázku "co jsi prováděl".
Vlče se rozhlíželo kolem sebe a čekalo, odkud příjde další děsivá rána.

Vlčeti se zdálo poměrně hodně snů. Avšak jeden, jeden byl velmi záživný. Klouzalo po velké duhové zmrzlině. Zastavilo se až u dvou růžových jednorožců. Ti ho poslali za Sluneční vílou. Když k ní vlče dorazilo a nadšeně po ní skočilo, víla jej usmažila. Doslova...
Vlče pomalu otevíralo oči. Nebylo usmažené, pořád bylo tam, kde usnulo. Né že by si to přesně pamatovalo. Ale když otevřelo očka, koukalo chvíli kolem sebe. Slyšelo poměrně hlasité rány. Ty ho děsily. Poměrně dost.
A tak vlče vyskočilo na tlapky a rozběhlo se napříč maharu. zahučelo do prvního mokřadu, který tady byl. A když z něho vylezlo s žábou na hlavě, uslyšelo další hromobití. Rayster netušil, o co jde. Bylo to poprvé, co něco takového slyšel. "Ttiišee." Zakňučel. A vyrazil dál na svou zběsilou jízdu lesem. Prodíral se houštím a během chviličky byl obalený blátem, listím a větičkami. A taky vším bordelem, který snad jen existoval.
Burácení neustávalo a co víc, přidalo se k tomu divné blikán světla! Rayster se bál, že je to ona Sluneční víla. Ti jednorožci s ním neměli asi dobré úmysly! Chudák celý vyděšený skočil do první největší koule z křoví a tam se schoulil strachy. Nevydal ze sebe ani hlásku. Pouze čekal, až si pro něj ta zlá víla přijde!
Snažil se i zatajit dech a při každém úderu hromu se začal třást. Při jednom hromu si dokonce učůrnul pod sebe. To však neměnilo nic na situaci. Natolik se bál, že zůstal ležet ve své vlastní moči. Umřeme! Všichni tady umřeme! Ozvalo se v jeho hlavě. Hlas patřil nějaké vlčici. Sklapni Sherry! Všechny jenom děsíš! Křišel jiný hlas a vlče vyděšeně zíralo před sebe. Tlapičkami si chytlo uši, aby nemuselo slyšet ty děsivé rány a zíralo před sebe. Co kdyby přišla víla? Odnese ho, aby si ho opravdu usmažila? A bylo by vlče vůbec schopné útěku? Nejspíše ne. Vlče čekalo na svůj osud.