Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ray stal nehybně opravdu dlouho. Těžko říct, co ho zaujalo. Jestli ta větvička před ním, nebo jestli slyšel čísi hlasy v hlavě, které měly vážnou debatu. "Rayi!" Zakřičel na něj hrubý, až děsivý hlas v jeho hlavě. Rayster konečně přišel k sobě. Byl to hlas, který jej vytrhl z toho věčného civění před sebe. "Mohli bychom konečně jít?" Ozvalo se znovu v jeho hlavě. Jeho hlas ani myšlenka to však nebyla.
Mladé dospívající vlče však poslechlo. Rozešlo se lesíkem dál, jako by se vůbec nic nestalo. A hlas v jeho hlavě? Těch hlasů už slyšel tolik, že jej to vůbec z míry nevyvedlo. Byla to součást jeho. "Hehehe." Uchechtnul se a přidal do kroku. Viděl před sebou jakousi malou loužičku. Původně zamýšlel se napít, nebo to tak alespoň vypadalo. On však našel žábu, která seděla u malé louže na kamínku a kvákala si pro radost.
Rayster se přikrčil a jedním maličkatým skokem žábu sejmul pod sebe. Ta to jaksi nečekala, neviděla ho, jelikož se blížil zezadu. Mladý blázen si nacpal žábu do tlamy a začal přežvykovat. Veškerý odporný obsah žáby vlkovi explodoval v tlamě. Pár kousnutí a žába na cáry putovala do žaludku. Ten protestně zakručel. Jako by nadával Raymu, co mu to tam zase posílá. Jenže tohle, bylo alespoň poživatelné, oproti tomu, co do sebe občas nacpe.
Přesto se žaludek vzpouzel a poslal část žáby zpět vlkovi do tlamy. Jenže ten byl ohromen, že má další kus jídla, které s radostí poslal žaludku na zpět. A tak mu nezbývalo nic jiného, než potravu přijmout. "Aaaa vvííš ccoo?" Začal Ray hulákat na les, jako kdyby se právě s někým bavil. Což tedy, on se bavil, ale nikdo v jeho přítomnosti nebyl. "Pppůů-jj-ddem. Vvvýllett jjo?" Chichotal se ten blázen na zemi, upřeně se dívajíc před sebe, jako by tam opravdu někdo stál a on s ním vedl konverzaci.

Tichošlápek se brodil houštím. Jako by byla jeho pamět zahalená stejně jako on. Nepamatoval si, co se stalo včera. Kde byl a co dělal. Nepamatoval si, co dělal před hodinou, natož před pár minutami. Jeho mysl snad dospěla k závěru, že není důležité si pamatovat věci, které se odehrály před pěti minutami. Vše překračující tuto dobu bylo úspěšně vymazáno.
“Nnnee. Hheheheh.“ Začal se poburtální vlček chichotat a kroutit, jako by ho snad někdo lechtal. Schoulil se na zem a za hlasitého smíchu se začal převalovat ze strany na stranu. Vyválel se v čem si, co se nedalo indentifikovat. Avšak zápach byl docela silný. Co si pěkně vtiskl do srsti.
“Ňum, ňum!“ Baštil cosi neidentifikovatelného ze země. Tlamka byla celá ulepená od prapodivně tmavě zelené barvy. Přilepilo se mu to na zubiska. Ale jemu to nevadilo a pokračoval ve své krasojízdě lesem dál.
Jeho pravá tlapka se střetla s malinkatou ještěrečkou, která se snažila proběhnout a schovat se před netvorem. Avšak to Rayho vyděsilo. Dříve lovec ještěrek, se nyní bál maličkatého ještěra. Uskočil stranou a s povykem utíkal napříč lesem. Avšak po chvíli „zapomněl“, před čím vlastně běžel. S nepřítomným výrazem se zastavil a zůstal stát nehybně na místě.

Děkujeme za vše Cernun :), i u tebe mě to mrzí ale co se dá dělat :/

// Já ti zcela rozumím... Přesto, je to pro mě velmi smutné :(

To je hrůza... :/ Nebudu psát nic dlouho jen... Že mě (Morfa) váš odchod velice zasáhl. Jak smutné zprávy pro Gallireu. Mějte se krásně a užívejte života.

Dnešním dnem se stává tento svět něčím/někým, novým... Nikdy už nebude jako dřív... Ach jo. :( Přesto vás moc dobře chápu a rozumím vám.

Ticho po pěšině, které rozráželo tiché knílení? To byl Ray. Schoulený do malinkatého uzlíčku. Tlapičky zamotány do sebe tak pevně, že je snad nikdo nikdy nerozmotá. A přesto se tento malý tvor, který již vypadal jako mrtvý probouzel k životu!
Nejprve se otevřelo jedno očíčko. Následně druhé. Vše mu přišlo jiné a zvláštní. Takové… jako by se to odehrávalo vesnu. A přesto to sen nebyl. Zvláštní šum slyšelo již dospívající vlce v uších. Jak moc dospívající nikdo neví. Možná věčně. Jako by byly okolní zvuky utlumeny, nebo se vše odehrávalo kdesi hodně daleko.
Avšak po pár minutách, co vlče k sobě přišlo… nabíraly jeho smysly život a přicházely k sobě. Vlče si hlasitě zívlo. Velmi jej bolely tlapky, jako by mu snad umrzly. Vlče se začalo pomaloučku rozmotávat a protahovat.
Ticho. Tak zvláštní ticho se neslo lesem. Bylo to vůbec reálné? A co to tady bylo to bílé? Zvlátně to chladilo. Při každém nádechu vlčete mu v čumáčku přimrzaly chloupy na sliznici.
Opatrně se postavil a začal zkoumat okolí. Pamatoval si však, že těsně předtím než usnul, mu Satufulus říkal, že tohle je… hm, vypadlo mu to slovo při té myšlence. Bylo to však vedlejší. Vlče se protáhlo a začalo zkoumat terén. A koštovat onu bílou věc. Byla… studená! Ale v tlamičce se to roztékalo! Jak zvláštní a příjemný pocit. Ray začal poskakovat a běhat z jedné strany na druhou. Byla to velká legrace pro něj. Ta bílá věc byla super. Nechávala po něm stopy ve sněhu, ale zároveň se do ní mohl schovat. Když do toho strčilh lavu, vůbec nic neslyšel. Bodejť, ouška měl plná sněhu. Když hlavičku vytáhl, byla celá posetá sněhěm, takže jeho hlavička byla spíše jen čistě bílá. Vlče se smálo na celý les, tohle byla opravdu zábava!

Malé vlče Saturnus uklid’noval, že se s Sehyou opět uvidí. Rayster však cítil, jako by odcházel kus jeho nějaké vnitřní duše. Snad nějaké opravdové propojení duší mezi ním a jeho sestrou. Přesto, sníh byl s níh a tohle byl první sníh. Tohle zvláštní, co se snášelo z nebe. Tedy Saturnus to nazýval sněhem. “Sssnnííh.“ Opakovalo vlče. To slovo mu ale moc přes tlamičku nešlo. Sníh. Byly to přeci hvězdy. Padaly z nebe. Jen nezářily tolik, jako na onom nebi. Vlče chvíli zamyšleně stálo. Z jeho zamyšlení jej vytrhlo až křupnutí. Byla to lebka zajíce. Konečně! Sladký nektar mohl vytéct a Rayster si mohl konečně pochutnat.
Ujal se toho a začal z lebky dlabat mozeček. A rovnou hezky do tlamičky. Chrochtal u toho jako malé svinče. Pak se vlče schoulilo do klubíčka a spokojeně začalo odfukovat. Jako by se snad chystalo spát.

// Moc se omlouvám za zdržování - musím zároveň malého odstavit, nestíhám teď opravdu :(

Vlče koukalo prosebně na Saturnuse. Ale jestli si on dokáže poradit s otevření lebky... těžko říct. "Bbbašštaa." Zaťukalo vlče na hlavičku od zajíce. Myslel tím mozek. Byl velmi měkký a takový vláčný. Nikterak šlachovitý, prostě ňam.
Ale z toho všeho je přerušila Sheya. Loučila se. Vlče na ní koukalo, jako kdyby mu právě zabodla drn do srdíčka. Proč už šla a kam vlastně šla? Mluvila o hvězdách. Asi je chtěla najít. Rayster se podíval na Saturnuse. Ten slíbil, že se za ní zajdeme podívat. Vlče se usmálo od ucha k uchu. "Jjoo. SSppollu." Ukázal na Saturnuse a dál věnoval smutný pohled za mizející Sheyou. Čím to bylo, že mu z života mizeli opravdu snad všichni vlci, které jen co potkal utíkali rychle pryč?
Byl to velmi divný pocit.
Vlče však rozeušila sněhová vločka, která mu dopadla na čumáček. A jakmile se jej dotkla roztála. "Tooo! Viiidděěl?" Zeptalo se vlče překvapeně Saturnuse a jelikož se snažilo vidět si na čumáček, švidraly jeho očka ještě více, než předtím. Vlče vyskočilo na tlapky a začalo pobíhat z jednoho místa na druhé. Malinkaté sněhové vločky se snášely k zemi. Stromy jich hodně zachytily, přesto se některé prodraly do lesa. "Hhvvěězzddyy." Vyhrklo ze sebe nadšeně vlče. Musely to být hvězdy! Padalo to z nebe a začalo se smrákat. Ale proč padaly tady k nám? Váhavě vlče zvedlo hlavu a na vteřinku místo jekotu a nadšeného pobíhání stálo jako přikované.

Nikdo neměl zájem o kus zajíce. Jako by byl snad prašivý. Ale vlčeti to nevadilo. Na chviličku ulehlo, aby strávilo prvotní kusy zajíce a rozhodně se chystalo dojíst zbytek. Jen co mu trošičku slehne. Přeci jen nacpat do sebe kus masa i se srstí… do scvrklého žaludku nebylo tak jednoduché, jak se mohlo na první pohled zdát.
Když vlčeti Saturnus vysvětlil pojem nahoře a dole, které si snad zapamatuje a možná že né… zamyslelo se nad slovem mrak. Bylo to asi to zvláštní co často zakrývalo tu žlutou věc na obloze, která občas i poměrně hezky hřála kožich. Vlče se začalo bezmyšlenkovitě smát. Hvězdy byly asi ty zvláštní bodlinky na nebi, které se tam objevovaly, když byla tma. A to vlčeti přišlo vtipné. Byli to mají ježci jen na obloze?
Sheya si nakonec kus dlabance urvala pro sebe. Přesto tam toho ještě bylo dost i pro Saturnuse. Dost… dost je jeden zajíc pro vlče. Ale asi všichni pochopí, jak to bylo myšleno. Ten však nechtěl a tak se Rayster zdráhavě postavil a přisunul si zbytečřek k sobě. Podíval se poměrně dlouze na Saturnuse a když si strkal kus kožichu do tlamy, pořád jej pozoroval. Čekal na okamžik, jestli ho náhodou vlče nezastaví, že by si to rozmyslelo. Tahle scénka se mohla zdát komická. Nakonec, když se Saturnus pořád neozýval si opravdu do tlamičky strčil kus masa i se srstí a pomalu žvýkal.
“Hoory.“ Vypadlo z vlčete, když přežvykoval kus masa. Poměrně hezky zajíce zpracoval. Nezbylo vážně téměř nic až na tvrdou tlavu. A v ní se skrávala dobrota v pohodě mozečku. Jenže taková lebka… je pěkně tvrdá. Vlče vzalo hlavu do tlamy… hlavu bez očí. Položilo jej před ty dva. “Ummííš ootevv-řřít?“ Ukázalo na lebku. Měl chuť na sladký nektar v podobě mozku.
Sheya se zmiňovala o návštěve hor. Rayster byl nadšený! Co to vlastně hory byly? Mohli by jít hned teď? Měl rád dobrodružství! “Půůjddeme ss ttebbou. Horry.“ A v podstatě nesmyslně ukázal na nebe. Možná tím chtěl jen naznačit, že by chtěl vidět ty hvězdy z toho jejich území, jak to popisovala.

Oko zajíci vyteklo ven. Saturnus se na to nejspíše nemohl dívat a nebo ho štvalo, že mu Rayster propíchl jako první oko. Jenže… zajíc měl přeci dvě. Klidně mohl propíchnout to druhé. Rád mu to druhé očíčko přenechá. Malé vlče ani nechápalo podstatu, proč by mělo přestat skákat po zajíci. Vždyť jej lovili tak o co šlo?
Sheya se postavila na stranu Saturnuse. A tak vlče tiše a bezmyšlenkovitě jen přemýšlelo. Vždyť do krku ho kousala Sheya. Vlče jen přikývlo, jakože rozumí. Ale… rozumnělo doopravdy? Už už se chtěl nimrat v druhém oku, když ho Sheya navedla, aby si urval kus masa a oči nechal být. Vlče začalo rdostně vrtět ocáskem ze strany na stranu a dravě se ujalo dělení masa. Orvalo si cosi ze zajíce a i s chloupky to do něj spadlo jako kdyby to byla malina.
“Ddeej ssi.“ Ukázalo vlče na zajíce, který byl teď dvakrát tak delší, jelikož jej vlče trošičku cukáním roztáhlo. Myslel to na oba dva. Aby si vzali kus žvance. Zatím co Rayovo bříško bylo po tomto kusu žvance nafouklé a nubnuté, jako kdyby spořádal minimálně celého jelena… jejich bříška musela být prázdná.
Vlče se na vteřinku vyvalilo na zem s pupíkem, který byl vyvalený směrem k nebi. “Coo jje ttam? Ddoole?“ A přitom vlče ukázalo na nebe. Proč ještě nikdy nebyl v těch zvláštních bílých věcech, které se proháněly na obloze. Zvedlo tlapky a myslelo si že stojí na obloze.

Lov byl úspěšný alespoň pro Sheyu a Saturnuse. Nebo se to tak alespoň tvářilo. Rayster se na nějaký okamžik ztratil z dohledu a až volání od Shey, jej vrátilo zpět do hry. Vlče se kolébalo zpět ke skupince dvou vlků. "Jddu." Hleslo vlče. Jenže zatím co ti dva drželi zajíce, se Rayster zašmodrchal do jakési liány, která byla snad jedna jediná v celém lese. Takže se zdržel ještě více. Už to vypadalo, že se nevymotá, až se nějakým zázrakem rozuzlíkoval a přišel k Sheyi a Saturnusovi.
Jenže zajíc sebou poměrně dost škubal a občas z něho vypadlo zaúpění. "Eeehh." Vlče absolutně nemělo páru co má dělat!
Zprvu si na nějakou dobu vlče zakrylo uši, aby neslyšelo pískot od zvířete. Pak se ale rozhodlo konat. Obě vlčata držela zajíce. Rayster se ke krku moc neměl. Necpal se tam. Místo toho zajíce zalehl. Ale bylo to jako by si na zajíce sedla moucha. V podstatě to nepomohlo. "Nneevvím." Vydalo ze sebe vlče a s úsměvem začalo předními tlapičkami hopskat na zajíci. Jako by ho chtěl utlouci. "Hehehe." Vydávalo u toho zvláštní zvuky. Nejspíše mu to přišlo vážně vtipné. Ale doufalo, že přesně tohle je pomoc, kterou ti dva potřebovali. "Uužž?" Spíše to vypadalo jako oživování. Ale pod tím jeho tanečkem zajíci nejspíše prasklo né jedno žebro. Prasknutí bylo poměrně hlasité.
Rayster toho nechal a obešel zajíce. Začal ho očuchávat ze všech strach. Všiml si i jeho pohledu. Byl jiný. Drápkem se mu vlče začalo šťourat v oku. Až jej nakonec propíchl a tekutina vytekla ven z oka. "Beeh." Ušklébl se.

Sheya nejspíše chápala význam kamínku mnohem více než Rayster. Kamínek to byl krásný, ale k čemu mu bude, že ho bude sebou vláčet? Ať si ho klidně nechá. Rayster by jí dal klidně i mrtvou krysu, kdyby jí našel. Velmi rád se dělil. Zamrkal víčky a šilhavým pohledem na ní chviličku koukal. Měl radost, jakože opravdu vnitřní radost, i když jeho výraz vypovídal spíše o tom, že je duchem nepřítomen. Vnímal.
Nikdo z nich se nechtěl pustit do debaty, proč Sheya nemá piňdu. A tak se téma smetlo poměrně rychle pod mech. Rozhodně se na to chtěl zeptat přinejmenším mámy. Nebo táty, proč to tam Sheya nemá. Tedy, pokud si na to ještě v té době vzpomene.
Vlčata se věnovala lovu. A tak musel Rayster taky. Netušil co to ten zajíc je. Ale Saturnus jej navigoval. "Pšt!" Opakovalo vlče po Saturnusovi. Byl to takový malý opičák. Nikdy nevěděl co dělat a často napodoboval chování ostatních, aby si přišel užitečný.
Saturnův pohled byl velmi vážný. Rayův pohled byl... jako obvykle divný. Nevnímající, nepřítomný, usmívající se a švidravý k tomu. Oči byly jemně zamžené, jako by se v hlavě odehrával nějaký vážný rozhovor. A přitom, kdybyste mu mohli nakouknout do hlavy, se tam převaloval prach z jedné strany na druhou. "Jjoo. Joo."
Sheya vyhnala zajíce. Ten běžel naštěstí či snad naneštěstí k vlčatům. Rayster nelenil a vyběhl. Běžel chvíli za zajícem a vážně to vypadalo nadějně. Ale běh byl moc náročný a v jeho podání se tomu nedalo ani říkat běh. Zvláštně se kolíbal z jedné strany na stranu. Rychlost nic moc. Přesto, nějaká ta snaha tady byla. Jenže on vážně nedokázal běžet dlouho a tak se musel na vteřinku zastavit. Poté opětovně vyběhl. Vyběhl a... skočil na větší ztrouchnivělou kládu, která byla opodál. Hopsnul na ní a začal jí kousat do kůry. Ehm, tak tohle bylo trošku trapné. Ale snad si Saturnus poradí. Tohle vlče by mu nijak více bohužel nepomohlo. "Mmáám." Vyjíklo vlče a koukalo kus dřevěné kůry. A zároveň si u toho pochutnávalo stejně, jako kdyby právě baštilo toho zajíce. Nakonec kůru vyplivl. Jaksi to skřípalo mezi zoubky.

"Kdde ppryčč?" Zeptalo se vlče a přitom nechápavě koukalo na Saturnuse. Jak mohli být jeho rodiče pryč? "Jjakko ppryyč vv lesee?" Ptalo se dál. Nemohli být pryč. Někde se přeci nacházet museli. Vlče sice taky netušilo, kde přesně teď jeho máma a táta jako náhradní... jsou. Ale přeci jen tušil, že někde budou. Jen tak se nevypařili. A nebo ještě nezjistil, že něco takového vůbec jde.
Vlče mezitím kopalo tlapičkou do kamínku. Ale nešel mu z hlíny vyrvat. Sheya se zajímala, co to tam má. "Cchhceš?" Zeptalo se vlče. Hrozně rád dával dárky. Jakékoliv. A tak se snažil vyhrabat ten blbý kamínek, aby jej mohl dát té malé krasavici. Hrabal a hrabal. Chvílemi i trošku mimo, než byl kamínek. A než že by přímo hrabal spíše jemně odhrnoval hlínu. Ale nakonec se mu to podařilo. "Nna." Dal jí kamínek a pozoroval, jaký výraz bude na její tváři. Stejně mu to nic moc neřekne, ale chtěl ho vidět.
Ale debata se začala ubírat směrem k lovu. Ray nebyl proti. Byl zkušeným lovcem světlušek a pak taky komárů. A dokázal najít zdechlou krysu. Kývl hlavou. Jop, lov byl vážně super nápad. Jestli se ti divní zajíci chytají stejně jako světlušky, měl napůl vyhráno. "Jjo. Llovvit." Kývalo vlče dychtivě hlavou a přitom se prazvláštně smálo. Čemu? To věděl snad jen on sám. Saturnus vybral cestu a tak jej následovali.
Nějakou chvíli se Rayster motal kolem Sheyi. A všiml si velmi podstatné věci. Ona neměla takovou tu zvláštní věc. Rayster si toho všiml hlavně ve chvíli, kdy se musel zastavit, aby odlehčil svému měchýři. Pěkně se rozkročil a vyčůral. Sheya neměla žádný čnící knoflík zpod bříška. Proč? Pak si vlče prohlédlo Saturnuse. Ten to tam měl. A podívalo se na své bříško. Taky to tam bylo. "Nnemmáš pp-ppiňddu." Řeklo nakonec vlče. "Rrozzbiitáá ssi. Uppaddl? Tii?" Koukalo se vlče kolem sebe. Kde ho jen mohla ztratit? Teď se ani nevyčůrá!

Potvora jedna rezavá malá. Utekla vlčeti do korun stromů a to z toho bylo zmatené. A víte co? Dokonce po něm hodila snad šišku! Ta ale spadla vedle vlčete. To kroužilo okolo stromu. Dychtivě hledajíc pokrm, který mu právě utekl. Pokrmem pro něj bylo vše. I kamínky a klacíky. VŠE, opravdu vše dokázal pozřít. Občas to vyzvracel, občas to prošlo bez škody až na konec. "Hmm." Vyloudilo vlče ze sebe a přitom koukalo stále jen před sebe, místo toho, aby zvedlo hlavu. A čenich taky moc nefungoval, aby poznal, kam ta stopa přesně mířila.
Jenže vlče nedokázalo odpovědět, kam vlastně ta veverka šla. Koukalo na Saturnuse možná až příliš dlouho. Každý ví, že přímý oční kontakt není zcela příjemný. Ale tohle vlče... sice drželo oční kontakt, ale ten pohled byl jako kdyby byl za mlhou.
Vlče si ceklo na zadek a vlastně během chviličky zapomnělo, co že to hledalo. "Nnee." Vykoktalo ze sebe vlče. "Tvvoji roodiče. Laaune, Terttilon." A přitom se vlče zatvářilo, co na tom vlastně Saturnus nechápe a že on je ten divný maník, kterému tady nikdo nerozumí. "A tvojje." Ukázal na Sheyu. Jestli jsou i její rodiče ti samí, jako od Rayho. Co by to přesně vlastně pro něho znamenalo? Pro něj nejspíše nic. Úplně zatím nedokázal pochopit co přesně tedy znamená bratr a sestra.
Vlče se pak ale zvedlo a pokračovalo v cestě. Jednoduše šlo někam na čenichem. Samo vlastně netušilo kam jde. Ale ti dva se nejspíše k němu stejně přidají. A co víc, tady bylo toho tolik probádání...
Celý les byl něčím novým! Co najdou teď? Opětovně nějaké houby, které jsou k ničemu? Nebo něco jiného, co má zdobit tento les ale nedá se to k ničemu vlastně použít? "Jjízzac?" Zeptalo se vlče na zajíce. "Ccoo ttoo?" Zeptalo se a jeho pohled byl o něco více zaujatější, jak se vlče snažilo přijít na to, na co se ho to ta malá kráska ptala. Ta prvotní nervozita opadla z její přítomnosti. Ti dva se přeci znali a plavali spolu ve vodě.
Vlče si pak pozorně prohlédlo oba dva. "Ddiivnný ssi." Podíval se před sebe na zvláštně placatý kámen, který měl v sobě modrou žilku.

Malé chundelaté vlče skončilo během vteřinky na zemi. Sheya jej povalila na zem. Vlče zcela zmlklo. Byl to útok? Proč jej vlastně porazila k zemi, když s ním nechtěla hrát kousanou? Vlče sice mělo drobné jizvičky, ale ty nešly v podstatě vidět. Srst je poměrně slušně překrývala. Krom kousance od lišky.
Vlče několikrát zamrkalo a odkašlalo si. Čekalo, co se bude dít. Ale nic víc, než povalení k zemi se neudálo. Vlčice se zpět postavila na tlapky. Rayster ze strachu ležel ještě stále na zemi, ukazujíc vlčatům své bříško. A se staženým ocáskem mezi zadními tlapkami. Kdyby jen věděl, že tohle je opravdu podřízená poloha. Jenže on si opět všiml té divné věci mezi zadními tlapkami a tak... se pustil do pronásledování. Ta věc mu nedala spát. Občas se objevila, ale dokázala jej pěkně naštvat. Udělal dva kotrmelce, dokud ocas nechytil. Dvakrát do něj silně kousl. A když se ocásek ani nepohnul, postavil se na tlapky. Snad už bude opravdu po něm.
"Pllavvemme. Rryybby. Jjsmme." Kýval u toho urputně hlavou. To že jsou vlci z ryb mu řekla vlastně Kaya. A určitě měla pravdu. Rayster nevěděl, co to přesně ta ryba je. Ale muselo to být logicky něco ve vodě. Když tam oni bydleli taky. Jen teď se asi nějak transformovali a mohou být na suchu.
A jelikož nikdo nejevil zájem se jaksi podílet na kousané, vydali se hledat larfu. Dobrodrůžo jako strom! Pomalým tempem se malé vlče vydalo kupředu. Probádat les. Avšak zajímala ho jedna věc. Kde mají ti dva rodiče? "Áůůnéé a Teettrillon? Mmááma a ttáátaa taaky?" Zeptal se těch dvou a přitom pohledem klouzal z jednoho na druhého. Jazyk se mu někdy dokázal pěkně zamotat. A myšlenkové pochody se často v průběhu řeči měnily a tak některé nebo spíše skoro všechny věty nedávaly moc smysl. "Llovvec. Jddemm lovvit?" Vybídl ty dva. A třeba během lovu potkají larfu. "Mmmáte hhlad?" Ukázalo vlče přitom na své bříško. Které jako na povel v ten moment vydalo poměrně hlasitý kručící zvuk. Začalo se smát. "Mmottýl." On totiž ještě nevyletěl ven. Asi se mu vážně v jeho bříšku líbilo.
Jenže to by kolem třech vlčat nemohla proběhnout veverka. Mladý a nadějný lovec se dal na "sprintující" běh s větrem o závod, za mladičkou veverkou. Bylo to velmi šnečí tempo běhu. Navíc u toho bylo vlče celé pokroucené a nahrbené. Vypadal, jako běžící moucha. Dlouhé štíhlé tlapičky, které nesly droboučké tělíčko. Kolébavý pohyb jeho těla dodal na efektu divnosti. A pak veverka skočila na strom. Vlče kroužilo okolo stromu hledajíc tu zvláštní myš. "Kdde? Kde?" Ptalo se samo sebe, kam zmizela.