Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mechový lesík

Nějakým záhadným způsobem se vlček dostal z lesa ven. He... hehehehe. Znělo v jeho hlavě. Blázen se pustil rovnou a přímo do vody. Když byl po půl těla ve vodě a on zpomalil díky vody, zastavil se, stál a koukal mlčky před sebe. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Ale dobrých dvacet minut mohl nečinně stát, zírat před sebe a mlčky odfukovat vzdoušek z čumáčku. Pak se dal do pohybu. Začal se brodit řekou, která mu sahala až po kohoutek. Stále dosahoval na zem a přebrodil se na druhou stranu. Vylezl celý zmáčený. Místo toho aby se oklepal, pokračoval v cestě s mokrým kožichem.
"U..uuuuu?" Vydal ze sebe, když ve vodě uviděl rybu. Vrátil se zpět k vodní hladině. Bezmyšlenkovitě koukal do vody. Ryba se točila v určitém kruhu. Jeho hladové bříško by si dalo nějakou dobrotu a taková rybka by mu pěkně zaplácla jeho choutky.
To by ale musel mít nějaké lovecké schopnosti. Ty byly ale úplně mimo mísu. Tlapou bouchl do vodní hladiny. A rybka byla pryč. Tohle se tedy moc nepovedlo. Hladové bříško zaplakalo. A Rayster s ním. Rozešel se dál, někam, kde bude mít třeba více štěstí na obživu. To by ale musel najít nějakou zdechlinu, aby se alespoň trošku nažral nebo hodně vážně zraněné zvíře.

// V.G.

Mladý nebojsa vyrazil na další zbytečný průzkum území. Stejně se buď ztratí, nebo ho zaujme něco jiného a zapomene co to vlastně chtěl. Nepamatoval si doteď kudy chodil a kde byl. "Mmmammí?" Zvolal poměrně tiše. Jako by se snad bál, že se mu ozve někdo, s kým vůbec nebude chtít mluvit. Zároveň to byl on, kdo vyhledával jakýkoliv kontakt mezi vlky ať už cizími nebo ty co jakž takž znal. Přitom byl neustále sám. Samota ho sžírala možná víc, než si kdokoliv dokázal představit i přesto, že ve své mysli sám nebyl nikdy.
Vlček došel až na pomyslné hranice lesa. Váhavě se rozhlédl kolem sebe. Přemýšlel, jít či nejít. Opustit les? Přeci mohl, on hranice jako takové moc nechápal. Přesto šel chvíli podél nic. Kráčel a rozhlížel se kolem sebe s poměrně dosti zvláštním, až krapet šíleným výrazem. Na jeho tváři se objevoval úsměv. Něco mu přišlo vtipné, nebo se mu v hlavě zrodil nějaký super nápad, kterému nemohl odolat? Kdo ví.
A pak se rozhodl, vykročil směrem, odkud slyšel téct vodu. Chtěl se jít snad koupat. A snad si taky ještě pamatuje nějaké zásady proto, aby se neupotil. I když on měl vždy více štěstí, než rozumu.

//Řeka

// Úkryt

Čas plynul jako voda. Utíkal neskutečnou rychlostí a přesně s takovou rychlostí tento vlk dospíval. Dospíval ve svém zvláštním slova smyslu. On byl tak nějak pořád zaseklý ve vlčecím věku. “Hehehehehe.“ Jeho myšlenky a mysl se nikam neposouvaly. Zůstaly zaseknuté a nejspíše navždy budou. Ale jeho tělo rostlo. Rýsovalo se. Ale opětovně, svým způsobem. Jeho tělo bylo vysoké, ale hubeňoučké až podviživené.
Vyšoural se ven z úkrytu. A jelikož cítil urputnou potřebu se napít, vyrazil rovnou hledat nějakou vodu. Snažil se najít vodu poble čichu. Booo, ppo-zzor! Vv-vvooodáá! Znělo v jeho hlavě. Byl to neznámý hlas, který se obával vody. Rayster však nějak podvědomě vodu bral jako nebezpečí. Ale že by si uvědomoval, že tam jako vlče spadl… že ho tam jeho maminka vlastně tak nějak hodila, si úplně nepamatoval.
Během hledání vody zapomněl, že hledá vodu. Zapomněl, že má žízeň. Ale… v momentě, kdy se jeho tlapka dotkla vody zpozorněl. “Ňah?“ Vydal ze sebe. Koukal na sebe do odrazu. Cože to chtěl? Hledal vodu, ale proč? Pocit žízně jej přešel, nebo spíše zapomněl, že jej měl. Ve vodě uviděl ale rybičku. Hlad! Ozvalo se v jeho hlavě. Tenhle hlas byl jeho! Snažil se chytit, ulovit rybu. Ale ta mu v mžiku uplavala. Stál a koukal na ono místo, kde rybu viděl naposledy. Hypnotizoval jej poměrně dlouho, ale ta ryba tam nebyla. Stál ve vodě a civěl do ní.

// les

Bloudivým krokem se malý chytrolín vydal hledat úkryt. Chodil z jedné strany lesa na druhou. Čistá náhoda, pokud tento blázen najde úkryt. Po velmi dlouohém několika denním a vyčerpávajícím hledáním úkrytu se zdálo již nemožné, aby vlk noru našel. A v momentě, kdy objevil starý strom, pod který se chtěl schoulit, objevil úkryt! Byl to vchod. “Jjoo!“ On sám si cestu už moc nepamatoval. V úkrytu byl několikrát, ale neměl ani tucha jak se tam dostal.
Vešel dovnitř. Nora byla prostorná a celá voněla po mechu. Vlček si našel to nejměkčí místečko, které tady bylo. Nebo alespoň podle něho. Smotal se do klubíčka a usnul. V podstatě ve vteřině. Jeho sny byly divoké a různě se do sebe prolínaly. Některé nedávaly vůbec smysl, jiné byly… taky bez smyslu ale byly dosti živé.
Vlk běžel podél řeky. Ve vodě se topila rezavá vlčicce. Mával jí a hulákal na ní, aby na něj počkala. Vůbec mu nedocházelo, že se topí a potřebuje pomoct. Myslel si, že je to hra.
Po poměrně dlouhé době spánku se vlk probudil. Otevřel oči a celé tělo měl ztuhlé. Protáhl se a pomalým a loudavým krokem s nahrbeným hřebetem se vydal opětovně ven. Najít někoho, kdo by s ním šel tropit společně hlouposti a nebo objevovat svět. Vlastně úplně odignoroval přítomné vlky.

// Les

Děkuji za fajn akci :)

Ray má odměnu číslo 1 - bonus k vrozené magii a bude řešeno asi se Skyl? :)

Všechno se to odehrávalo tak rychle. Vlk nestíhal vnímat Launee a zároveň silné otřesy. Když ho zajímalo, o co přesně jde, bylo mu to vysvětleno. Měli být někde poblíž sopky. Ale co přesně sopka je a proč se u toho chvěje zem, Rayster stále nechápal. Jen koukal na přítomné vlky svým švidravým pohledem. Začal se usmívat a následně chichotat. Jako by mu nedocházelo, že tohle může být velmi vážné nebezpečí jak pro něj, tak pro celou smečku.
Raymu se zježila srst na zádech, kdy mu máma prohrábla kožíšek. Bylo mu to velmi příjemné. Veškeré doteky bral v podstatě velmi pozitivně. Rayster se necítil na nějaké další trajdání, které mu máma nabízela. Spíše si chtěl lehnout a odpočinout si, což u něho zase tak běžným jevem nebylo.
Když máma odešla, Rayster ještě chvíli seděl na místě a pozoroval všechno okolo. Cítil otřesy a smál se na okolní les jako nějaký blázen. Až po chvíli se zvedl, vyrazit najít nějaké útočiště, kde by se mohl schovat. Kde by necítil ty zvláštní otřesy, které nyní považoval za normální, jelikož máma řekla, že jsou poblíž sopky.
Bloudil lesem sem a tam, jako bezhlavý rytíř. Několikrát se vrátil na místo, kde už byl a opětovně z něj vyrazil klidně znovu tím samým směrem. Jednou možná cestu do úkrytu najde, ale bude to velkou náhodou.

// Úkryt

// Loterie 5

Rayovi nepřišlo, že by čas plynul nějak rychle. Vždyť teď byl tady, včera někde u jezírka a pak se zase vrátil. Co znamenalo dlouho? Pro něho byl čas irelevantní. Co vlastně čas byl. Nebylo to pro něho hmatatelné, nemohl to vidět ani cítit.
Společně s Launee přišla i Bianca a Saturnus. Najednou bylo v okolí vlka hodně vlků. Tváře znal! Byly mu povědomé. Ale patřily k mnohem menším tělíčkům, než k těm, které tady stály. Váhavě je také pozdravil. “Aaahooj.“ Dostal ze sebe.
Vlci se poměrně rychle odpojili. Bianca se Rayovi líbila. Možná to šlo vidět, jelikož byl ještě více tichý, než předtím. Koukal na ní švidravým očíčkem a z vypláznutého jazýčka mu tekla slina. Tupým výrazem dál sledoval Launee. Kývl hlavičkou. Šmečkááá. Tlapkou se dotkl půdy. Spíše zmrzlého sněhu. Smečka přeci měla více členů, nebo si to špatně pamatoval? Znovu se neptal. Šmečkáá tadyy. Pohladil zmrzlou půdu.
Po chvíli se připojil další vlk. “Čččáff.“ Vydal ze sebe zdráhavě Rayster. Nebyl si jist, ale tenhle obličej snad taky někdy už viděl.
“Byyllo too.. co mmammí?“ Zeptal se Ray a přitom s otázkou v jednom očku se na ní podíval. To druhé švidralo někam do neznáma a tvářilo se, jako by ho svět vůbec nebavil. Rayster myslel ten otřes, který před chvíli zaznamenal pod tlapkami. Bylo to něco zvláštního. Takové vibrane ještě nikdy pod tlakpami necítil.

Loterie 4

Střípeček po střípečku to k sobě zapadalo. Sem tam nějaký kus střepu chyběl, ale jeho paměť vytvořila solidní obraz. Všechny ty obrazy a útržky tvořila právě Launee. Usmál se. Jeho tvář pohltil úsměv od ucha k uchu, když se k němu řítil hnědý kožíšek.
Ouška odlepil od hlavy. Ocásek se stočil směrem k nebesům. Byla to konečně známá tvář! Jak dlouho byl tenhle bobíšek sám? Snad věky. Přišlo mu to tak. Chvíli jen tak nehnutě stál. Sice se usmíval od ucha k uchu, ale na další reakci si musela Launee počkat. Jeho tělo zaplavily nové pocity. Adrenalin mu zatemnil mozek a on nebyl v tento moment v podstatě vnímat. Cítil jak se o něho Launee otírá.
Začalo to jemným vrtěním ocásku, až se pomalu ale jistě dalo do pohybu celé těle. "Lllaunne." Opakoval její jméno. Jedna tlapka vystřídala druhou a on konečně udělal maličkaté krůčky. Dvakrát obešel svou maminku, tedy náhradní maminku, než si ho vyzvedne ta pravá, na kterou v podstatě už zapomněl.
"Jjjá bbyl. Taam." Ukázal tlapkou někam za sebe. "Aaa ppak - táám." Ukázal opětovně nějakým směrem. On sám moc netušil kde vlastně byl. Ale jako červík, který se chce zavrtat do dřeva se ochomýtal o svou mámu. Její kožíšek nádherně voněl. Pro Rayho to byl pocit jistoty, uklidňovala ho tahle vůně. "Dllouh-oo?" Opakoval po Launee. Pro něho byl čas irelevantní. Den či rok, vše to mělo stejnou délku.
Neposedný uzlíček se na vteřinku stočil k tlapkám maminky a koukal na ní. Pronikavým kukadlům nemohl nikdo odolat. A s jeho tupým a šilhavým pohledem působil spíše roztomile, než aby se na něj někdo dokázal zlobit. Vzápětí byl opět na tlapkách a poskakoval kolem hnědého kožíšku. Hrozně rád ji viděl. "Kdde ssi - bbyllá ty?" Zeptal se na oplátku Launee. Jak těžké mohlo být, mu tohle vysvětlit?
Avšak pak přišla otázka, která mohla překvapit i vlčici. "A kkdee šššmečkáá?" Chápal snad už konečně význam smečky? Těžko říct. Možná si jen tohle slovo spojoval s vlčicí.
Jemné chvění půdy zaznamenal i Rayster. Sklopil pohled k zemi. Takové vibrace ještě nikdy v tlapkách necítil. S otázkou ve tváři se zahleděl na vlčici, jako by snad měla znát odpověď na vše.

Loterie 3

// Neprobádaný les, přes úkryt

A bylo to tady! Rayster pomalu, ale jistě opouštěl neprobádaný les. Motal se od stromu ke stromu a přitom v čumáčku cítil docela povědomou vůni. Co mu to jen připomínalo? Odkud to znal? Vrtalo mu to tou jeho děravou hlavičkou. Neprobádaný les nechával někde za sebou a dostal se na jakési skalnaté území. To přeběhl poměrně rychle. Nikde se nezastavoval, nikde nelenošil, jednoduše pokračoval v cestě do neznáma.
Až konečně, vstoupil do dalšího lesa. Tenhle les by mu měl být více než povědomý. Jenže nebyl. Když se smečka přestěhovala z Maharaských močálů, neměl Rayster moc času k tomu, aby mohl les dobře poznat. Byl taky o něco menší a jeho paměť byla snad ještě horší než je teď. Jeho toulky byly poměrně dlouhé. Od té doby se ve smečce muselo změnit hodně. Né že by chápal přesný význam slova smečka a už vůbec nějaká ta pravidla či hierarchie. Přesto... byl doma.
Odrostlé vlče tiše našlapovalo. Rozhlíželo se kolem sebe. Ta vůně mu byla tak známá! V povzdáli uslyšel čí si hlasy. Bál se ale přistoupit blíže k vlkům. "Hhhalóo?" Zvolal vlk a přitom měl ocásek stažený k zadním tlapkám a ouška u hlavičky. Bál se. Byl tak dlouho sám a tak dlouho nikoho nepotkal, že vidět po takové době vlčí tvář bylo pro něho stresujícím faktem. Tušil vůbec, že se nachází na území jeho domoviny? Že je tady vlastně vítán a možná i tak trošku očekáván?
V jeho hlavě se spustila smršť vzpomínek. Hlavně na Maharské močály a jeskyni, v které trávil dost času. A taky na mrtvou krysu. "Teettrittlon!" Uviděl ve své vzpomínce tvář vlka, kterého přijal za svého nového otce. Lépe řečeno celkově za otce. On totiž svého tátu nikdy neviděl. "Aůnné." Launee ty pako! Křikl na něho další neznámý hlas v jeho hlavě. I když, tento hlas už minimálně jednou slyšel. Byl to nějaký protivný nekňuba, který se občas dostal na povrch k myšlenkám a nechal mu tam nějaký ten vzkaz. "Lllaauné." Opakoval Rayster. Přesto se k vlčicím nepřibližoval. Koukal přitom na hnědý kožíšek, odněkud ho moc dobře znal.

// Nechci narušovat chod hry, proto se držím trošku stranou :)

// Anó

Loterie 2

// VVJ přes řeku

Vlk se značnou chvíli něčemu neustále smál. Až jemu samotnému přišlo zvláštní, čemu se to vlastně směje. Povyrostl, nebyl z něho už tak malinkatý záprdek. Naopak, byl docela vysoký, za to samá tlapka a kost. Žebra značně vyčnívaly tak jako pánevní kosti. Ve tváři byl vlk velice pohublým tvorem. Nabrat dobých pět až deset kilo, mohl by být z něj hezký vlk. I srst, která pokrývala páteř na zádech odstávala, jelikož měl páteř tak viditelnou, div nerozkuchala jeho kůži na zádech.
Velká zamrzlá plocha byl pryč. Ale ta divná bílá věc tady byla pořád. I přesto, že se Ray dostal na území, které je více kryto stromy, sníh se nacházel i tady. Nebyl tady v takové míře jako někde jinde... ale přesto tady stromy nějaký ten poprašek pustily. A přesně zde se rozhodl koumat o to co přesně jde.
Zvláštně jej sníh hřál zespod tlapek. Jeho vnímání reality bylo stále někde úplně mimo. Vše měl snad naopak. "Hmmm." Zamyšleně to sice znělo, jeho výraz byl ale nadšením bez sebe. Očka švidravá zírala na tu krásu. "Tttepp-loo." Vlk se začal válet ve sněhu s myšlenkou, že jej sníh hřeje. A to prováděl tak dlouho, dokud se neozval nějaký cizí hlas v jeho hlavě, který patřil vlčici. Ray jsi nnormálnníí? Vžždyyť ttto ppállí! A v ten moment se vlček zarazil. Opravdu? Opravdu to tolik pálelo? Nejspíše měla pravdu. Rayster skoncoval s válením se ve sněhu. Raději si nechal jenom hřát tlapky.
Pokračoval v cestě do neznáma. Netušil kde jde, netušil kdo je a netušil kam jde. Všechno se to nacházelo někde v mlze. V oparu, za kterým se on podvědomě hnal, ale nebylo mu to k ničemu. Jako by s jeho každičkým krokem onen opar ucukl a pro něho se stal nedosažitelným.

// Mechový lesík, přes úkryt

Loterie 1

Rayho kroky sice mířily někam do neznáma, ale on po cestě nakonec zapomněl, kam se chtěl podívat. Nakonec se zastavil a zůstal stát na místě. Uslyšel hlasy. Ouško nasměřoval daným směrem. Následně otočil i hlavu. Jeho výraz byl tupý a nepřítomný. Chvíli zíral daným směrem a pak se rozešel. Jeho kroky se stočily. Pro tentokrát šel opětovně směrem, odkud přišel. Nic u tohohle vlka nedávalo smysl. Jeho činy neměly váhu ani hloubku. Jeho mysl nebyla delší, než po špičku jeho ocásku.
"Heehehe." Ozvalo se z jeho hrdla. Kdo ví, co ten blázen v té hlavě vlastně měl. S hlasitým smíchem se rozběhl někam, pro něho neznámého prostoru i přesto, že tudy ještě před chvílí šel.
Rayster měl kolem sebe velkou sněhovou nadílku. Byl to jeho první sníh, který tak nějak začal vnímat. Ale slovo vnímat je u tohohle vlka dosti velkou nadsázkou. Přesto po chvíli nepohodlné chůze se Rayster podíval na své tlapky. Byly pohlceny v něčem bílém. "Nnn-nnemm-áám! Ttt-llaappkyy!" Zjištění bylo šílené. S rykotem se vlk rozběhl napříč území. Pištěl, křičel nakonec snad i jásal. "Nnneee-mmám. Ttllpakyyyy." Zvolal opětovně. Ale to už byl doslova nadšený. Chvíli je měl a chvíli zase ne. Když vyskočil, tlapky se objevily. Když dopadl, tlapky byly pryč. A to mu přišlo velice vtipné a bláznivé zároveň. Proto se chvíli radoval a za chvíli šílel, že jeho tlapky někam zmizely. "Laaau?" Zvolal mladý vlček. Jak primitivní tvoreček... přesto si dokázal zapamatoval jméno vlčice, která se jej ujala jako úplně maličkatého kulíška.
Kdyby byl tohle normální vlk, jeden by i řekl, že se instinktivně vydal směrem k domovu. Jenže tohle normální vlk nebyl, přesto se jeho tlapky vydaly tím správným směrem. Úspěch byl alespoň z malé části zajištěn!

// Neprobádaný les přes řeku

// Řeka Kierb

Rádoby myslí minimálně stále vlče, dorazilo až k velkému vlčímu jezeru. Nebylo už tady náhodou? Možná někdy dříve. Tichošlápek pokračoval ve své cestě do neznáma. Už teď netušil kudy by se měl vrátit, kdyby se chtěl vrátit ke smečce. Dvakrát do prava, jednou do leva a každá tlapka si šla svým směrem. Vlče se ocitlo kde uprostřed ničeho.
Jen velká kaluž se před ním rozprostírala. Tupě civělo před sebe na vodní hladinu. Po velmí dlouhé době, kdy jeho výraz byl ještě více nepřítomný než obvykle, se rozešlo k hladině. Stouplo si předními tlapkami do vody a opětovně poměrně dlouho stálo. Co se mu asi tak honilo hlavou? A měl vůbec nějaké myšlenky? “Jsem unavená.“ Ozvalo se v jeho hlavě. Čísi cizí hlásek oznamoval, že by si měl jít vlk lehnout. Odpočinout si. Prostě vypnout.
“Jjá tta-kky.“ Potvrdil Rayster a prudce kývl hlavou ze strany na stranu. Ustoupil o krok zpět, takže mu voda sahala někam po kotníčky. Schoulil se do klubíčka a jednoduše – usnul. Necítil chlad, necítil to, že je mokrý. Prostě zabral, tak jak byl zvyklý – tvrdě.
Trvalo to značnou dobu, pár hodin si určitě pospal. Když se probudil, měl palčivý pocit po celém těle. Jako by ho bodalo milion malých jehliček. “Chi-chiii.“ Usmíval se a jeho úsměv byl od ucha k uchu. Jedno očko utíkalo pohledem někam do pryč. Jazýček napůl ven. Postavil se na tlapky. Jeho bříško a tlapky byly mokré. Vydal se však dál. Tohle místo bylo pro něho až moc klidné.

// V.G.

// Mechový lesík

Kéž by tak mohl někdo tomuhle bláznovi pomoci. Běžel a hnal se za něčím, aniž by tušil za čím. Běžel tak dlouho, dokud si sám začal uvědomovat, že nemá sebemenší tušení, proč tak rychle běží a hlavně kam běží. Všechno to bylo tak zvláštní. Opustil smečkový les a vydal se sám na výpravu mimo něj. Jako by zapomněl na všechno to, co ho tady učili. Jakoby neměl ani tušení, kdo ti vlci tady vlastně jsou a proč tady jsou všichni takhle po kupě.
Vydal se do světa sám, aniž by tušil, co ho tady může potkat. Jako by svět mohl být vážně jen v růžových barvách. A s touto vidinou se vydal za hranice objevovat svět. “Vvvoo-dda.“ Uslyšel jí a rozběhl se směrem vodě. Jak se ale dostat na druhou stranu vody? Uměl vůbec plavat a věděl, že se může utopit? Střípky vzpomínek z doby, kdy se tolik jako malé vlče se objevily v jeho hlavě. Ale né tak jak by měly. Místo toho, aby vyvolaly negativní emoce v něm vyvolaly blaho, spokojenost. Odvážným krokem se vydal do vody. “Auauau! Pp-ppállí!“ Ne voda ve skutečnosti nepálila. Ale chladila. Ale u něho bylo vše opačně. Vnímal všechno jakoby snad naruby.
S pokřikem se brodil vodou. Ta mu sahala někam k bříšku. S šíleným povykem se dostal na druhou stranu. “Pppállí. Mmmooc pp-pállí!“ Oklepával tlapky, ten pocit byl sužující! Přesně v tento okamžik si řekl, že do vody už nikdy nevejde! Jak dlouho si to ale pamatovat bude? Kdo ví. Pokračoval ve své cestě a právě v tento moment začal zapomínat, jak jej voda pálila. Podél vody pokračoval ve svém dobrodružství.

// VVJ

“Hehehehe.“ Smál se dospívající vlček, mentálně spíše stále vlče, jen tělo pomalu dorůstalo do dospělosti. Běžel po lese a smál se malo blázen. Lesem se nesl jeho smích. Avšak ten utichl, v momentě, kdy Ray narazil opětovně na houby. Byly to ty houby, které před nějakou dobou zašlapával do země. Což si pamatoval moc odbře. Ale, v hlavě se mu spojovala jedna myšlenka. Byla to snad vzpomínka. Byl to útržek kohosi… byl to někdo koho znal, ale momentálně si nemohl vybavit, kdo to je. A v jeho vzpomínce vlk kroutil hlavou. Něco mu říkal přesně o těchto hřibech, ale co to bylo?
Pomalu zvedl nohu tlapku a rozdrtil první houbu. Líbilo se mu to. Houba mu protekla mezi prstíky na tlapce. Ten pocit se mu líbil. Udělal to i na druhé tlapce. Dvě houby rozmáčkl a už se chtěl vrhnout na třetí avšak… co to kolem něj proběhlo? Byla to asi ještěrka, která ho zaujala. Jen se to mihlo kolem něj. Rozběhl se za živočichem. Ale nemohl jej už najít. Přesto, dostal se ke hranicím lesa. Najednou bylo všude ticho. Ray se rozhlédl kolem sebe. Za hranice přeci nemohl, nebo takhle si to pamatoval. Ale… teď tady nikdo nebyl. Opatrně se rozhoupával k tomu, aby opustil prostory lesa. Váhal, ale rozhodl se. Jde mimo les!

// Řeka Kierb