Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gee. Usmíval se u toho, když si jeho mysl pohrávala s jejím jménem. Moc se mu líbilo, takové krátké lehoučké jméno. Gee. Opakoval si v hlavě a spíše si to jméno broukal. Usmíval se u toho a měl chvíli nepřítomný výraz. Jeho švidravá očka pokukovala po okolí a v jeho hlavě se dalo těžko odhadovat, co se právě děje.
A i když Gee mrzelo, že se Rayster cítil velice osamocený jemu to vlastně bylo tak nějak jedno. "Cizzí vlci." Pokrčil krátce ramínky. V lese byla spousta pachů, jenže on je neznal. Nikdo se o něho nezajímal a nepřišel k němu. On se sám pak už bál zajít za cizími vlky. Proč zůstával tak dlouho v tomto lese nikdo nevěděl a nejhorší bylo, že to nevěděl ani on. "Ty cco jjsem zznal, zzmi-zzeli." A v tom si vlk všiml, že mu teče snoplík z čenichu. Chvíli uvažoval, co to za tekutinu z něho vytéká. Čirá vodička mu stékala až do tlamy. Otevřel tlamu a oblízl si celý čenich, aby si očistil potřísněnou tlamičku. "Hehe." Zasmál se kulišácky a jeho oči se zatřpitily.
Gee nebyla odnikud. A to vlka zaujalo. Naklonil hlavu na stranu a chvíli poslouchal co říkala. Bylo to zvláštní. Jak to, že nebyla odnikud. Kde byla její máma a táta, taky se vypařili jak od něho? Někam patřila, ale necítila se tam dobře. Je to jiné než jeho osud v mechové smečce? Vždyť to bylo stejné. Nebo to bylo přeci jen jiné? Možná to bylo až moc složité na to, aby to tahle tupá hlavička pochopila. Krátce zavrtěl hlavou.
Udělal krok stranou a prohlédl si černou vlčici od hlavy až po tlapky. "A řřeknešš, kkde je tten... úúkryt?" Chtěl by jí třeba navštívit. Neuměl se sice moc orientovat, za to měl obrovské štěstí a vždy tak nějak našel cestu zpět do lesa nebo tam kam potřeboval. Říkala sice, že by se měl nacházet tady někde na jihu, ale také říkala, že je stále ještě daleko. Vlček nad těmi slovy přemýšlel a pak ho napadlo. Ona byla sama? "Nnemmáš nikkoho?" Rozhlížel se kolem sebe, nikdo jí nedělal společnost, ona byla opravdu nejspíše sama... nebo jsou členové její rodiny někde ukrytí před nepřízní počasí? Při myšlence na počasí mu tělem projel mráz. Chabé tělo, bez sebemenšího tuku, sem tam nějaký ten sval, ale jeho páteř čněla z těla jako hřbetní rybí ploutev.

Kostra ryby byla volná. Vlčice se rozhodla, že zbytky podaruje a tak se toho hned mladý vlk ujmul. Chytl kostru a začal si jí cpát do tlamy. Akorát že maso či kůže a srst se do tlamy tlačí dobře, drobné kosti nebo i ty větší od ryby tak jednoduše nešly. A tak s dávivým reflexem vyklouzla kostra zpět na světlo boží. Rayster se jen připitoměle usmál a pak začal nanovo ale tentokrát pomaleji. Kostru pěkně zpracoval a kostičky pokousal. Sem tam se nějaká ta menší zasekla v dásni. Nic co by se ale časem neuvolnilo a nedostalo opět ven. Mlsně se oblízl, když sežral i hlavu ryby, byl opravdu spokojený. "DDííkyy. Moc." Chtěl by jí toho říct mnohem více, ale myšlenky v jeho hlavě byly vždy hrozně zmatečné. Často to vypadalo, jako by tam s ním v jeho hlavě sídlilo několik dalších vlčích duší, které se dostaly občas ke slovu.
Tak rád by si povídal, ale slovník byl omezený a jazyk zamotaný. Byl však vděčný i za to málo. Prudce vlček zakýval hlavou. "Áno." Přesně tak, jmenoval se Rayster, možná by to chtělo jen trošku více soustředění a slova by se srovnala sama. Pak zvedl tlapu a ukázal úplně jiným směrem, než byl mechový les. Vlčici jenom přitakal. A tentokrát se snažil mluvit pomaleji. "N-nikddo tam o mě... nestoojjí." Pokrčil ramínky, moc ho to mrzelo. Měl kamarády, ale ti zmizeli. Měl náhradní matku i otce, ale o ty přišel a on ani netušil jak. "Bbyl jsem tam... dlouhho. Užž nechci." Znovu vrtěl hlavou. Vlastně netušil, co ho v tom lese drželo tak dlouho. "Jseem tam uu-uvězněnný." Pokračoval dál, aby jí trošku přiblížil to, proč se vydal pryč z onoho lesa.
"Gee." Usmál se hřejivě. To jméno se mu líbilo. Bylo krátké a hlavně... tohle jméno snad nešlo zkomolit. Líbilo by se mu, kdyby bylo více takových jmen.
Chtěl jí taky něco darovat. Tak jako ona jemu dala kostru, i on jí chtěl něco najít, co by jí dal. A i když to vypadalo, že se nekontrolovatelně blíží k ní a působí spíše jako buldozér, snažil se jen něco najít. "Odkud jjsi Gee?" Zeptal se zcela klidně, když zrovna kolem ní proběhl a začal hrabat cosi v zmrzlé půdě u řeky. "Mmáš svvůj les?" Kutal do ledu neoblomně. Z ničeho nic se pak narovnal. Přistoupil k ní blíže... opravdu než nepříjemně blízko. V zoubkách držel cosi, co vypadalo jako křišťál, ale uvnitř bylo cosi... cosi zvláštního. Barvově to bylo jako její tyrkysové oči. Položil jí to k tlapkám a čekal, že si jeho dárek vezme. Ať to bylo cokoliv, dělal to jako vděk. Protože byl hlupákem, avšak také velkým dobrákem. "Kaam jdeš Gee?" Myslel tím, kam má namířeno a jaký je její účel cesty.

Vlčice dojedla. Ale to, že je to vlčice nemohl Rayster úplně tušit. Lépe řečeno mohl, ale on to takhle jednoduše nepoznal. Nikdo ho neučil stopovat, nikdo ho neučil lovit. On si něco malého ulovit a když šlo o něco většího, žral pouze mršiny a nebo to, co smečka ulovila. Když by se měl vlk ale zamyslet, matně by si vzpomenul, kdy mu něco smečka dala z úlovku.
Černá koule se narovnala a z lehu se dostala do sedu. Najednou to nevypadalo, jako taková velká koule vlka, ale spíše jako hubenější vlk. Přinejmenším atletické postavy. Vlčice sklopila uši k hlavě. Zmateně se Rayster ošil. Nevěděl co tohle chování znamená.
Avšak vlček nastražil uši, když černá koule ze sebe dostala líbezným hláskem omluvu. Usmál se od ucha k uchu a jeho švidravé očka se na ní snažily obě dívat. "T-tto jee ddd-ddobrré." Snažil se ze sebe dostat nějaké kloudné slovo. Ale to že zadrhával a to že velmi dlouho s nikým nemluvil se na něm velice podepsalo. Styděl se mluvit. Styděl se vůbec něco udělat. Ale byl nejvyšší čas, aby se konečně naučil alespoň trošku komunikovat. "Jjá... ccháápu." Vydal ze sebe a usmíval se na vlčici. Zavětřil vůni. Mohla to být vůně vlčice, ale jaké vůně zbytků kostí. "Bbuddeš tto... jjješšš-tě?" Tolik slov! Tolik slov ze sebe nedostal opravdu za poslední rok ani jednou. Byl na sebe pyšný. Ale měl hlad... pořád hlad. Pojídal i kořínky, větvičky a kamínky. Cokoliv, co jenom alespoň pocitově naplnilo bříško.
Vlčice se mu moc líbila. Byla krásná. Nejspíše se k něm probouzel "samec". Který úplně netuší co se to s jeho tělem děje. Pak se vlk plácl tlapkou do hlavy. On se ani nepředstavil. Neuvedl na pravou míru, kdo je. Odkud je, ale to ani vlastně sám netušil. Ukázal na sebe. "Rrayysterr." Usmál se přívětivě na vlčici, byl tak rád, že vidí někoho živého. "Meecchoový ssel...lles." Zavrtěl hlavou, protože spletl slova. Vyskočil na své promrzlé tlapky a nadšeně se k ní hrnul. Chtěl jí obejmout, chtěl si s ní hrát. Zapomněl na zimu, zapomněl na hlad. Učarovaly ho oči vlčice a také její uhelně černé tělo, až na pár drobností, které byly na jejim těle jinak.

// Kančí remízky

Rayster sousto králíka sežral až příliš rychle. Doslova se s ním dávil a jelikož jej sežral i s kůží a srstí, kterou mělo jeho velice zesláblé tělo problém strávit, vyvrátil zajíce ven. Chvíli si zvratky prohlížel. Voněly jinak. Žaludeční šťávy tomu daly trošku jiný odér. Mlsně se olízl a pak se pustil do zvratků. Teď měl čas je lépe požvýkat. Nemusel hltat, žádná prasata ani žádná jiná hrozba tady nebyla. Nebo snad přeci jen ano? Nevšiml si černého kožichu, který byl docela nedaleko něho a taky do sebe zrovna něco ládoval.
Jakmile byl u konce, rozhlížel se kolem sebe. Hledal ještě kus žvance. Jíst vlastní zvratky pro něj nebyl problém. Rayster dokázal sníst dost nechutných věcí, které by jiný vlk do tlamy ani nedal, zatím co pro něj to byla pochutina.
Po chvíli si přeci jen všiml černého kožichu. Zadíval se na něj a přemýšlel, co to vlastně je. Vlk? Či něco jiného? Černá koule hlíny? Na to, aby přemýšlel, kde se tady a teď vzala černá koule hlíny neměl moc bystrou hlavu. Pozoroval však onen objekt. Pohyboval se. Mírně ale přeci.
Rozhodl se udělat několik kroků blíže. Ale co když je to stále nějaké to prase? Problesklo mu v hlavě. Tohle ale bylo buď hodně podprůměrné prase nebo mladé prase.
Při dalších krocích zjistit, že ono prase není prase ale je to VLK! Cizí VLK! Srdce mu bilo na poplach. Bál se a tak se stáhl o několik metrů zpět. Tak dlouhou dobu nekomunikoval... dříve jako vlče byl mnohem více odvážnější. Ale teď byl v pasti. Přítomnost jiného vlka ho rozrušovala poměrně dost na to, aby se odhodlal a šel se seznámit. Udělal si kamarády a třeba zjistil něco o tom divném mechovém lese, který byl prázdný ale zároveň plný cizích vlků. Kteří se mu ale úspěšně vyhýbali.
Rayster se rozhodl pozorovat. Zůstal stažený sám v sobě. Seděl a koukal na černou kouli, která se nedaleko něho krmila.

// Zrcadlové hory

A hlad a vidina něčeho lepšího ho dohnalo až na území, které mu bylo úplně nejvíce cizí. Malé lesíky pohromadě. Bylo zde hodně druhů porostu. Od malých keřů po velké různorodé stromy. Rozhlížel se zmateně kolem sebe. Kupodivu, se tady cítil poměrně dobře. Co dobře, více než dobře. Povzdechl si a na okamžik se zastavil. Nasál vůni lesíků. Byla to tak zvláštní vůně. Vyrušilo ho až hlasitější funění a dupání. Přikrčil se a čekal, co z toho vlastně vznikne. Komu patřily tyhle hlasité zvuky? Přitiskl se ke stromu, který tady stál v jeho cestě. Ani nedýchal, jak moc se bál. Tlapky se mu třásly jednak zimou, ale také rozrušením a hlavně strachem. Koukal kolem sebe, měl pocit, že ty zvuky jdou ze všech směrů. Jeho orientace nebyla dost dobrá. Naopak, byla doslova příšerná.
Divočáci. Prasata, která se pohybovala kousíček od něho. Ryli v půdě a hledali kusy dobrotek, které byly schované pod sněhem a poměrně velkou zmrzlou krustou. Jenže Rayster tohle zvíře neznal, nikdy je neviděl. A tak bez hnutí pozoroval pár metrů od sebe poměrně statné jedince, kteří hledali něco na zub. Pomalu vydechoval a chtěl se pohnout. Chtěl odejít, chtěl utéct. Ale strach mu to nedovolil. Někteří jedinci měli cosi jako zuby vepředu, co jim trčelo z tlamy ven. Byly zatočené a nepůsobilo zvíře celkově, že se chce kamarádit.
Desetičlenné stádo i s mladýma pomalu prošlo bez sebemenšího povšimnutí kolem vlka. Ten si hlasitě uprdl, když stádo bylo dostatečně vzdáleno na to, aby se Ray uvolnil. Možná víc než chtěl. Tiše našplapujíc se snažil dostat na druhou stranu lesíků, ale šlápl na větev, která byla schovaná pod sněhem a ta hlasitě praskla. Prasata však bez povšimnutí pokračovala dál. Vlkovi se ulevilo. Po chvíli ucítil něco jako... maso. Něco moc voňavého. Vydal se po stopě. Čerstvá mršina. No čerstvá, trošku už omrzlá byla, ale nic co by nemohl tento vlk zvládnout. Byl to napůl sežraný zajíc. Nejspíše prasata někoho vyrušila při lovu a ten tady raději mršinu nechal a utekl někam daleko.
Rayster se chopil příležitosti a ládoval do sebe králíka i se srstí a vším jak ho tady našel. Co nestihl zhltat, tady nechal a utíkal pryč, jelikož se blížily další prasata.

// Tenebrae

// VVJ přes VH

Tak daleko od... od čeho vlastně? Ještě nikdy nebyl. Daleko od domova? Co je to domov a jak vlastně bral a chápal mechový les? Nejspíše nijak. Vlci se tam změnily, pachy nepoznával a rodina která se ho kdysi chtěla ujmout, už dávno rodinou nebyla. Byl to pouze les, v kterém rok za rokem žil... sídlil a vlastně netušil, co tam dělá. Byl tam sám, nikdo s ním jak je rok dlouhý nepromluvil. Nezajímal se o něj a bylo doslova zázrakem, že nějakým způsobem přežil.
Co se ale stalo s ostatními. Co se stalo s mámou? Kam zmizela a kam zmizel... jak se jenom ten vlk jmenoval. Snažil se matně si vzpomenout. Bylo to takové zvláštní jméno. "SSS-SSS-sutuff-ffullus." Ne to nebylo no, zavrtěl hlavou vlček. "Ttt-eettt-rrriloon." Ano, takhle nějak znělo jméno, které si nějakým způsobem matně vybavoval. Nějakou spojitost to mělo. Matně si vybavil hnědý kožich, ale netušil, jestli ten kožich měl i nějakou tvář, tu k tomu nedokázal přiřadit. Hnaný hladem a samotou opouštěl dávno zapomenuté a zamrzlé vlčí jezero, které bylo zmrzlé až do morku kosti a byl už někde v nějakých horách.
Neznal je a neměl tušení, kam vlastně míří a co je jeho účelem cesty. Každou chvíli se za sebe ohlížel. Čekal snad, že ho někdo zastaví? Čekal, že na něj někdo bude volat, aby se vrátil? Nebo měl jen špatný pocit, že po tak dlouhé době opravdu konečně opustil mechový les, který byl spíše jenom jeho zábranou. Co když mohl poznat něco lepšího, nemohl přeci navěky zůstat v tom lese. Ale bál se, bál se velice toho, co bude a kam vlastně dorazí. Tady cítil nějaké pachy vlků. Ale bál se za nimi jít. Bál se promluvit na někoho. Neuměl pořádně mluvit, koktal a jeho vět nedávaly moc smyslu. Od vlčete se mu nikdo nevěnoval a tak to také vypadalo.
Zavrtěl hlavou a nadále pokračoval přes cizí území dál. Zima byla krutá, ale to on vlastně neřešil. Umrzne tady či v mechovém lese, bylo pro něj stejné. HLAD! Ozval se hlas v hlavě a hned na to hlasité kručení v bříšku.

// Kančí remízky přes Esíčka

// Mechový lesík

Celý nadšený se vlček vyhrnul ven z lesa a opustil hranice. Netušil kam že to vlastně jde, chtěl jen najít vodu. V té přeci bydlí ryby a co víc, ty se dají klidně sežrat. Je málo co, co by se nedalo sežrat a nebo je jedlé jenom jednou. To ale Rayster nevěděl, jelikož ho to neměl kdo naučit. Byl samorostem a nejspíše samorostem i navždy zůstane.
Neměl nikoho a to málo co měl mámu a tátu jako náhrady za ty jeho původní... ty si snad už ani nepamatoval. Byl primitivem, ale pachy si sem tam dokázal zapamatovat. Né však, na vždy... nebo snad ano?
Mámu a tátu by těžko znovu poznal. A Vlčata, která s nám vyrůstala byla dávno v zapomnění. Nevěděl s kým si to hrál a nevěděl, kdy naposledy někoho takového viděl. Nejspíše byl odsouzený k tomuhle primitivnímu životu. Toulal se světem. Na vteřinu se zastavil. Zamyslel se. Ale jeho myšlenky byly až moc zmatečné k tomu, aby tohle dávalo nějaký smysl. "Hhehehe." Zasmál se, aniž by vůbec tušil čemu. Ticho, které se zde rozléhalo, bylo více než děsivé.
Nikde nikdo nebyl. Velké jezero bylo zamrzlé a on stál kousíček od kraje na zamrzlé ledové ploše. "H-hmm." Vydal ze sebe a koukal si pod tlapky. Voda byla... zmrzlá. Nebyla tady. Cítil ještě větší chlad, než v lese. Chlad zmrzlé vody byl velice nepříjemný a jeho tlapky byly na kost promrzlé. Což nebylo těžké, jeho tlapky byly jenom kosti potažené kůží.
Ryby tedy byly pach. Byly hluboko pod tou velkou vrstvou, kterou se nedalo prodrápat prostě nic. Povzdechl si. "NNNiic aa... bb-bbřříí-šškoo hlaaad-ddové." Potáhl snoplík v čumáku a vydal se dál. Otočil se směrem k Mechu. Nikdo ho tam neměl rád, nikdo už tam z vlků které poznal nebyl. Rozešel se hledat potravu.

// Zrcadlové hory přes VH

// Přesně jak píše Wolfi, holky by měly být "fyzicky" v Sarumenu. Morf se rozplynul v hejno motýlů, které vzlétlo do výšin a změnilo se v popílkový prach, který se snesl zpět na celý Sarumen.

Nikdo nemohl tušit, kde se tady vzala v takovém mrazu rodina hlodavců. Snad hlad je vyhnal z nor, či velká a krutá zima? Jednoho hlodavce Rayster ulovil, avšak bříško zůstalo stále prázdné. Hromobití, které se ozývalo z jeho bříška bylo žalostné. Zakňučel tiše a rozhlížel se kolem sebe. Větev, kterou si cpal do tlamy nebyla zrovna nejlepší co mohl sníst a tak spíše kusy větve vyplivoval.
Až uviděl dalšího promrzlého hlodavce. Vyskočil na tlapky, které se chvěly pod jeho muší váhou. Byl vyzáblý na kost, kosti na zádech mu trčely až to pěkné nebylo.
"L-llllooviiit." Vyplodil ze sebe a pak udělal krok. Dostal však strach. Co když ho ten malý hlodavec uslyší? Nebo slyšel ho už? Ví o něm? Myš koukala a hledala něco k snědku a sama byla taky dosti promrzlá na to, aby se zaobírala tím, jestli jí zrovna někdo chce sežrat.
Rayster nečekal, rozběhl se a s hlasitým CHLAMST, mu myš skončila v žaludku s kopou sněhu. Nestěžoval si. Sníh mu alespoň zaplácl na oko žaludek. Chtělo to však něco většího. Musel se rozhodnout, potřeboval buď něco ulovit, což v jeho případě nebylo moc reálné. Anebo najít mršinu. Což v této kruté zimě, bylo taky poměrně nereálné. A co víc, když už by mršinu našel, určitě by nebyla čerstvě mrtvá na to, aby mohl něco z toho mít. Mršina by byla zmrzlá na kámen.
Tiše zakňučel. Sužoval ho hlad a energie moc na rozdávání neměl. Byl dlouho o samotě a to všechno nemělo vůbec dobrý vliv na jeho psychiku a zdraví. Zvedl se a šel si za svým nápadem. Voda... u vody jsou ryby. Vlk byl ale moc jednoduchý k tomu, aby mu došlo, že voda bude pokrytá kusem ledu.
On se vydal k vodě... pro ryby které neuměl lovit. Doufal ale v kus mršiny, která by mu mohla pomoci.

// VVJ

Byla šílená zima.Vlkovi by i zadnice umrzla, kdyby stál chvíli nehnutě na jednom místě. Sliny, které tento vlk produkoval, mu přimrzaly na kožichu, po kterém mu částečně stékaly. Nejspíše byl už pěkně hladový. Od začátku zimy snad ani nic nesežral. Co by taky měl, když byl nejníže postavený člen smečky, do smečkových záležitostí se nemotal, jelikož pomalu ani nevěděl, co to smečka je. A pak tady byl další problém, sám si nic moc neuměl ulovit. Krom nějakých myší nebyl nejlepším lovcem. Nebyl ani průměrný lovec. Vlastně se nedal nazývat vůbec lovcem.
I malé vlče zvládne více, než takhle hromádka kostí.
Klepal se zimou, jeho tělo bylo křehké a promrzlé na kost. Hlavička se nakláněla ze strany a stranu. Švidravé očíčka koukaly kolem sebe a ouška zaznamenala nějaký malý pohyb. Byla to myška. Hledala potravu, stejně jako on.
Rozhodl se, nakrmit svůj hladový žaludek. Ikdyž si myslel, jak nenápadý je a jak tiše se pohybuje, bylo to jakoby myš lovil medvěd. Myš o něm okamžitě věděla a utekla se schovat do starého pařezu.
A právě z onoho pařezu se vlček snažil myšičku vydobýt. Ta zapískla, jelikož jí doslova zmasakroval, když se ztrouchnivělý pařez propadl.
Prohrabal zbytky dřeva a malou myšičku našel. Slupnul jí jako malinu a jako bonus k tomu ještě dobrou hrst starého dřeva. A rázem bylo bříško o procento plnější.
Rozhlížel se kolem sebe, co ještě by mohl do svého bříška poslat. Co ještě by mohl v tomto období sníst, když nikde nic nebylo, krom stromů a zimní krajiny, která nepostykovala ani žádné ovoce nic.

Heheehehhee. Smál se jako blázínek, aniž by tušil čemu. "Haúúújáááááááá." Zavyl hlasitě na celý les, jako by chtěl, aby celý les věděl, že je tady. Jako by chtěl snad už něčí společnost. Byl až moc dlouho sám. Mámu ani tátu neviděl moc dlouho na to, aby si pamatoval přesné detaily jejich táře. Měl vekou poruchu hlavy. Bohužel né jenomže měl spousty hlasů ve své hlavě a navíc si každý hlas dělal co chtěl a kdy chtěl. Ale zapomínal, tváře, hlasy... mohly mu připadat povědomé, ale pokud je z dosahu onoho vlka opravdu dlouho, ztrácí se v tom.
"Haúúújáááááááá." Zavyl ještě jednou a znovu. Pokud by se to dalo nazvat zavytím. Byly to spíše děsivé a prapodivné skřeky, které tenhle vlk samotář ze sebe vydával.
Koukal po lese a stále čekal, jestli se objeví někdo, kdo by mu alespoň na chvíli udělal společnost. Ale s bláznem nikdo moc dlouho nevydrží. Naopak ti co ho znají se mu straní a raději se mu obloukem vyhýbají.
On však poslušně seděl na místě s připitomělým až dementním úsměvem a švidravým pohledem čekal na velkou spásu, která jej vysvobodí ze samoty. A nebo ne? Tenhle vlk nikdy nebyl sám. Měl společnost ve své hlavě, která velice často mezi sebou vedla rozepře anebo debaty. On jen poslouchal a pitomě před sebe koukal s vypláznutým jazýčkem.

A k životu se opět probral...

Ztěžka otevřel oči. Na svět koukal křivým pohledem. Byla mu zima. Vyzáblé tělo se začalo klepat prochladnutím. Krev v těle velice pomalu proudila. Byl celý ztuhlý. "He...heeeeee?" Vydal ze sebe zvuk. "Pšíííííííí." Kýchl poměrně hlasitě. Pomalu a opatrně se zvedal ze země. Nějaký slimák po něm lezl a mech už na něm vyrašil. Slimák asi necítil tu zimu, který nastala.
Rayster se posadil a koukal kolem sebe. Vžžždyyť taddy uuu-ummrzene. Ozval se čísi hlas v jeho hlavě a on naklonil hlavu do strany. "C-co?" Vykoktal ze sebe.
Hodně ztěžka se postavil na tlapky a snažil se rozpohybovat tolik ztuhlé tělo. Ale byl natolik promrzlý, že jej bolel každý pohyb. A nejspíše byl i značně prochlazený. "MM-mma-mmi?" Zvolal tiše do lesa. Nikde nikdo nebyl.
Tiše kráčel lesem, rychlostí želvy. Každý krok jej bolel a tak při tom hlasitě skuhral. "Ňěěěěěěh. Hi-hihihi." Začal se smát na celý les jako blázen. Jeho smích se nesl přes celý les.

// Gejzírová pole

Rasyter opustil gejzíry a jako zázrakem se dostal až domů. Nebo ho snad vedl Vlčíšek? Něco ho osvítilo? Snad ano. Ale byl doma. Konečně po takové době! "Huuuuáááuu." Prazvláštně zavyl aby oznámil svůj příchod. Les voněl stále stejně. A kde je máma? Kde se toulá? Hledá ho, nebo to vzdala? Rasyter nebyl úplně společenský tvor ale nepatřil ani k introvertům. Ale smečku potřeboval. Potřeboval jí, jelikož byl s ní chráněný a měl nějaký přísun potravy. I když pro něho byly vždy jen ty nejmenší zbytečky. Pořád to bylo lepší, než vůbec nic. Zastavil se a zůstal stát na hranicích. Byl extrémně vyčerpaný. Po chvíli se rozešel hlouběji do lesa.
Jeho zkřehlé tělo se svalilo na zem. Potřeboval si odpočinout, vyspat se. Ale aby zašel až do úkrytu... na to se necítil. Pomalu ale jistě usínal.

// Řeka

Snad to nejhorší území si zvolil mladý vlk pro přechod. Gejzírová pole plná tryskající vody, která se nepředvídatelně vytryskne v ten nejhorší moment. A přesně to se stalo. Rayovi těsně před obličejem vytryskl obří gejzír. "Uáááááááh!" Zapištěl a vyděšeně odběhl pár metrů dál. Zvídavě se však šel podívat, co to vlastně bylo.
Pomalu a s krkem nataženým jako žirafa přistupoval blíž. Hlava pomalu nakoukla do obří díry. "Hhhaaalóóó?" Zvolal do prostoru, odkud se drala voda ven. Jen teď v tento moment byl u tohoto gejzíru klid. Voda se teprve kumulovala.
O kus dál vytryskl jiný gejzír. Rasyter pozvedl hlavu a tiše pozoroval vodu, která byla více než horká a páru, která doprovázela vodu. "WWWOOH!" Vydal ze sebe a opatrně pokračoval dál. Některé gejzírové propasti přeskakoval, jiné opatrně obcházel. Tohle byla věc, které se poměrně dost bál. A to že je voda teplá? Vlastně se nad tím nepozastavoval. Jednoduše pokračoval dál.

//Mech

Mladý vlček se zatoulal. Netušil kudy a kam. Kam vlastně mířil a kde měl být jeho přesný cíl? Možná si chtěl jenom něco ulovit. Ale s jeho schopnostmi, to nebyl dobrý nápad. A co dál? "Ehhheh." Rozhlížel se kolem sebe. Z leva do prava, seshora dolů. Vydal se někam avšak netušil kam. Snad správným směrem k domovu. Poznají ho ještě doma? Byl ještě více pohublý, než kdy dříve. Co jeho máma? Bude vědět, kdo tohle vlastně je? A táta? Ani jednoho neviděl opravdu dlouhý čas.
navíc napadlo tolik sněhu... zima byla pořádná. Vlček se musel brodit a síly mu na to nestačily. Podél řeky se belhal a od vody šel poměrně dost silný mráz. Rayster měl v sobě nejspíše více síly, než si kdo mohl myslet. Ač nevypadal, dokázal ze sebe dostat poměrně dost energie. Kdo ví odkud jí bral. Pohublý a hladový se pomalu dostával od řeky dál. Někdo by si myslel že instinktivně se přesouval směrem domů, ale u něho něco takového nehrozilo.

// Gejzírové pole