Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni mu utekli. No ještě aby ne, když tenhle vlk dokázal být hodně, hodně mimo mísu. Vzpamatoval se v momentě, kdy nikdo kolem něj nebyl. Zvedl hlavu a začal pozorovat okolí. Kam všichni odešli? Kam zmizela zmizelá Marion? A její děti? Těžké pro odhadování, když byl nějakou dobu mimo své myšlení a jeho mozek byl vystřelený na vesmír. Ale vzpamatoval se a rozhodl se jít nějakým směrem. Určitě je najde, měl přeci funkční čumák a pach Marion si pamatoval. Alespoň něco.
Vyrazil a doufal, že ti malí prcci co byli každým dnem větší nepůjdou zase tak rychle, aby utekli nějak daleko. Ucítil jejich stopu a vyrazil po ní. Mezitím se kochal okolím a uvažoval, o tom co mu Marion říkala. Že by se vlastně mohl přidat k nim k jejich smečce. To se mu dostalo do hlavičky a on by velice rád byl s někým takovým jako je Marion.

// Esíčka

Mari vlkovi vysvětlovala, jak to chodí v jejich smečce. Otázka místa a prostoru pro tohohle blázna byla závislá na tom, jestli teta Maple jak jí nazývala Mari svolí, aby zůstal. Ale využitelnost a přínos jeho pro smečku? Nejspíše nulová. Museli by ho Sarumenští naučit v podstatě vše. Vezmou si na krk takové nemehlo, co nic neumí? Bylo to velkým otazníkem.
Rayster si z toho hlavu teď moc nedělal. I když tak nějak tušil a chápal, že jeho mentalita není pro smečku to pravé co by smečka chtěla, vyhledávala a po čem by toužila. "Tetty Mappličky." Zopakoval a pokynul hlavou, že rozumí. Že se musí zeptat. Mari mu taky vysvětlovala, že jejich smečka nemá zlé vlky. A to se mu líbilo. Být ve smečce, kde občas za ním někdo přijde. Nevyhýbají se mu. Ta představa se mu líbila.
Mari se pak vrátila k otázce obskakování, naskakování a prostě a jednoduše ke vzniku vlčat. Škoda, problesklo mu hlavou, když slyšel, že mu nevyrobí společníka. Nechal jsem to být a poslouchal rozhovor mezi Mari a vlčátky. Padla otázka i na mě a mé rodiče. Chvíli jsem zaraženě mrkal a vzpomínal. A vlastně nevěděl co říct. "Hehehe." Zasmál se připitoměle a vlastně nevěděl co říct. "No... já... jich mám víc." Řekl a přemýšlel. Jeho biologická matka a otec... o těch vlastně nevěděl. "Náhhradní mmáma bbyla Lallion a ttáta SSutuffulus." Jakože si vážně ty jména nepamatoval. Ujali se ho jak byl malý... ale i oni se o něj přestali starat a zajímat. Neměl tušení jak dopadli, kam zmizeli.

Nežrat nic, co je slizské. Kývl hlavou. Co je to vlastně to slovo slizské? Pootočil hlavu na stranu a jeho výraz byl trošku připitomělý. Jazýček měl vypláznutý ven a snažil se pochopit, co přesně to má znamenat.
Marion však začala povídat o jejich smečce a jak fungují. Při otázce na to, jestli ho nemá jeho smečka ráda se zarazil. Vždyť on ani nevěděl, kdo do jeho smečky patří. "Eee asi nemají?" Zeptal se spíše. Nebyl si jist. Dlouho sice v lese byl, ale dlouho nikoho nepotkal. A tak si nebyl jistý, jaké vztahy má jeho smečka k němu. Ale co se týkalo potravy, tu nedostával žádnou. A tak usoudil, že celkově jeho smečka o něj moc nestojí.
Marion se ho zeptala, jestli by chtěl patřit k nim. Pousmál se a jeho tvář byla zalita štěstím. Moc by chtěl. Mít vlky, kteří jej mají rádi nebo alespoň Marion nevadil. Mít přísun papání o kterém Marion mluvila znělo moc hezky. "Chtěl bbych. Co ppro tto mám udělat?" Zeptal se a přitom neměl tušení, co by to obnášelo.
Marion mu začala vysvětlovat, jak funguje vznik vlčat. Nechápavě se na ní díval a pak se podrbal na břiše zadní tlapkou. "Eee skočí? Můžu na ttebe ttaky sskočit? Chci jjedno. Parťáka." Usmál se na ní a tiše doufal, že mu to dovolí. Jestli jen stačí aby na ní skočil.. moc nevážil. I když si moc nedokázal představit, proč nebo jak ty vlčata vzniknou jenom tím, že skočí vlčici na záda. Přemýšlel nad tím a představoval si jak to asi funguje. To ta vlčice s tím vlkem chodí několik dní na zádech? Nebo týdnů? Nebo do doby dokud se jak ona říká nenarodí?
Bylo to divné. Velice divné, ale když to takhle fungovalo, asi to tak nejspíše opravdu bylo.
Nedávalo to smysl. Pak se podíval na vlčata. "A odkud pak vypadnou? Jsou dost vvelká." Konstatoval a prohlížel si Marion a její konstrukci těla. Postavil se a obcházel kolem ní dokolečka dokola. Marion však zavelela a tak se pokračovalo ve výletu dál. Následoval vlčata. Doslova je pronásledoval a pozoroval jejich malá těla. Pak se začal hihovat jako blázen. Připadalo mu vtipné, jak jsou malé a jejich hlásky jsou vlastně spíše pisklavé.

// Kopretinová louka

Možná, že otázku kterou položil nebyla tou nejlepší volbou, kterou mohl zvolit. Ale otázka již zazněla, vlčata se začínala zajímat a Rayster znejistil. Řekl něco špatně? Podíval se na Marion. Co jim řekne? A nebo se jen obává zbytečně a jeich otec je někde jenom na toulkách. Nebo shání masíčko pro vlčata.
Marion ale vysvětlovala šneka. Pochopil, že to není nejlepší volba k jídlu. Bohužel. Ale co měl dělat, na chvíli mu to zaplnilo bříško. Pokyvoval hlavou, že tomu rozumí, ikdyž se dalo dost polemizovat, jestli tomu opravdu rozumí. "Jjjo. Čmmečka. Ale oni mmě moc nn-neberou. Jjídlo nn-edostávám." Vysvětlil jsem jí. Koktal jsem více, protože jsem byl nervozní, že jsem dostal sprdunk.
A na jeho prd se taky netvářila moc nadšeně a tak se snažil ten druhý zadržet. V břiše se ozvalo prapodivné zabručení. "Ano, ano. Pokussím se jej příště nnežrat." Protože jeho hlava byla děravá, mohl na to i klidně zapomenout. Ale to se uvidí.
Vrátili se k tématu otce potomků od Marion. Posadil se vedle vlčat a poslouchal. Feline říkala něco o pohádce a tu si chtěl rád poslechnout. Měl rád vyprávění příběhů. "Adiram o vlčátkách nneví?" Zeptal se zvídavě při vyprávění příběhů. Je možné aby nevěděl, že má potomky? "Jjjak vvlastně vzniknou vlčata?" Možná že Raysterovy otázky byly horší jak otázky od Marioniných potomků. Ale on sám, byl takové jedno velké vlče, které nic neví.
Na otázku jeho vlastních potomků, zavrtěl hlavou ze strany na stranu. "Nevím kde se ssbíraají. Neebo hledajíí. Mmožná bbych si moohl... jedno pořídit." Měl by alespoň splolečníka na cesty. A nemusel by se tolik bát někam jít sám.

// Platí to co jsem psala u Lucy, měním pracovní místo, trošku jsem časově mimo omlouvám se že nestíhám tolik.

// Sarumen

Společně s vlčaty se všichni dostali ven z lesa. Rayster se několikrát ohlédl, jako by tam něco zapomněl. Na někoho čekal. Cítil se zvláštně. Možná to všechno ale způsobil jenom šnek, kterého do nese dostal. Na okamžik se zastavil a zatvářil se, že jej něco velmi bolí. "Ooouu." Vydal ze sebe ale pak zase pokračoval. V břichu mu to škrundalo a hvízdalo. "Vššak ččnečček mmaso." Nechápal, co mu Marion jako chtěla říct. Bylo to maso nebo ne? A jaké jiné maso jedí? Chytal ještě myši, do hlavy se mu dostala představa myšky. Na větší sousta si moc netroufal. Zajíce ještě nikdy neulovil. Pokud nenašel mršinu, kterou ohlodal. Byl takový malinkatý příživník.
Jeho trávení dostávalo zabrat. Nemělo v sobě nic anebo něco zvláštního. Třeba šneka. Rayster se snažil dohnat vlčata. Ale byly mladé a velice rychlé. Byly o několik metrů napřed. A Rayho očividně bolelo dost břicho. Zastavoval se a kroutil se v křeči. Nebylo to to nejlepší co mohl sníst.
Marion holky vedla ke kytičkám. A dobře udělala. Kytky krásně voněly, ale to co se chystalo pro všechny, bylo menší peklíčko.
Naštěstí louka byla opravdu rozkvetlá a voňavá. A v tom přišlo další zastavení Rayho. Jenže to už se ozvalo hlasité PFFFFFFFFFFFFF. Prostě si prdl. Opravdu masakrální nářez v podobě obrovského prdu, hlasitého a co víc mega smradlavého.
Rayster se zastyděl. "Voníííí." Dodal. Myslel sice ty kytky, né ten jeho prdl. Ale konečně se mu značně ulevilo. Přesto se musel od Marion a jejich potomků vzdálit. Šnek jej prohnal. A on nahrbený vykoval svou potřebu několik metrů od všech... v těch voňavých kytkách.
Pak přišel zpět k nim a jednoduše tiše řekl "oomlouvám se." Což byl na něho výkon, tohle asi nikdo nečekal. On nejspíše nikdo ani nečekal, že se potentuje, ale ono šnek nebylo to nejlepší co mohl sežrat. A možná si to jednou pro vždy zapamatuje. "Bbříško... už nnebolí." Řekl Marion a značně se mu ulevilo. "Maari, kkde je ootec vvlčat?" Zeptal se jí narovinu.

Nikdo už mu nebyl schopný vymluvit, že ten zvuk, který slyšel, nebyl prd od Marion. Bylo mu to jasné. Všechno to směřovalo k jednomu. Marion prostě hodně prděla a o tom žádná. "Prrďaffka. Bbudu tti říkat Prďaffka." Rozchechtal se. Žádná Marion, on už pro ní měl jméno. Jednoznačně nejlepší přezdívka, která by mohla kdy být vymyšlená. Nebylo zapotřebí mu nějak odporovat. On v tom měl jasno. Smál se sám sobě a svému vymyšlenému fóru. Ono to až tak vtipné být nemuselo. Ale, on vždy tak trošku přehnaně reagoval.
Bohužel Rayster se moc nevěnoval vyprávění o tom, jestli šneci mají nebo nemají záda. Ani mu asi nedocházelo o čem se to oni vlastně baví. A tak trošku jim zkazil efekt šneka v momentě, kdy jej sežral. Bohužel, měl hlad. Bylo to silnější jak on. Musel do žaludku dostat alespoň něco. A když se na něj Marion znavá Prďafka podívala, sklopil uši k hlavě. "Eeeee." Zaznělo z jeho tlamy krátce, udiveně co udělal zle. "Jjá byl hhladový." Ano, samozřejmě už jej spolkl a jeho žaludek už pracoval na tom, aby z šneka bylo úplně něco jiného. Snažil se vysvětlit a těkal pohledem z Marion na její děti a pak na to místo, kde před chvíli byla hrudka divného slizu. "Nnechutná ttak dobbře." Pokrčil ramínky a uši vrátil zpět do vzpřímené polohy.
Rayster znovu sklopil uši, když jej Marion zvaná Prďafka kárala, za to že nemůže do sebe nacpat kde co. "Jjak kkde cco." Udiveně naklonil hlavu na stranu a narovnal uši. Jedl vše, klacíky, kamínky, kořínky. Cokoliv se dalo nějakým způsobem spolknout, bylo v jeho břiše.
Dost bylo vysvětlování, všichni čtyři jsme se vydávali na výlet. Někam mimo les. Pokud to vlk pochopil dobře. Co vlastně výlet znamená? Úplně asi netušil, neměl ponětí co to obnáší.
Zatím se ani nepřipojoval úplně k vlčatům. Asi se jim trošku bál a nevěděl, co od vlčat čekat. Sám byl takové přerostlé vlče. Čekal, že se k němu nějak připojí nebo se ho na něco zeptají ony.
Neměl žádnou zkušenost. Nechtěl aby to vypadalo, že je ignoruje. Ale byl jako ony. Učil se, obkoukával, snažil se nějak pochopit a vyrozumět. "Co ttedy jjíte Prďafko?" Zeptal se a koukal z jednoho vlčete na druhé, zatím co se pomalu odebírali nějak za hranice lesa. Poznat nové a nepoznané. Jeden by řekl, že je super, když jde s vlčí mámou i nějaký chlapák. Ale tohle chlapák nebyl. Bylo to jen přerostlé vlče, které obkoukávalo svět.

>> Liliový palouk

Wolfganie, zaznělo jméno matky od Marion. Obdivuhodně přikyvoval. To jméno bylo zvučné a opravdu velice dlouhé. Možná že by se pokusil jej vyslovit, jenže to by bylo na velice dlouhou dobu. Než by ze sebe vykoktal jméno WOLFGANIE, dávno by se obtočil den a noc.
A když padla otázka na jméno matky od Rayho, dlouze... velice dlouze se zamyslel, až zapomněl, na co to vlastně myslel. "Eeeeeee." Zaznělo z jeho tlamy. Přemýšlel, co to měl říct? Na co to měl odpovědět? Až po další nějaké delší chvíli mu bliklo. "Vvllasttně nnevím... Laaune?" Řekl s ostychem. Jenže to byla adoptivní matka. Ta pravá nejspíše jméno neměla. Nebo možná měla, ale on se jej nikdy nedozvěděl. A pokud ano, určitě ho hned v prvním okamžiku zapomněl. Dalo se vůbec zapomenout, na jméno vlastní matky? Asi nejspíše ano.
Po úderu do stromu zůstal sice chvíli ležet na zemi, ale přišlo mu to jako super zábava. On měl vždy rád trošku zvláštní zábavu. A když mu Mari řekla, že je divný, vlastně ani nechápal o jakou přesnou definici se jedná. Co mu tím chtěla říct? Mávla nad tím tlapkou. "Jjjá nnevím. Mmožná troochu." Vykoktal ze sebe, když se ho ptala jestli ho to nebolelo a jeho krk vydal divný křupavý zvuk, když se zvedal ze země.A tomuz vuku se taky začal smát a pak zvedl tlapku a v záchvatu smíchu na ní ukázal. "Tty sis pprdla." Rozchechtal se až měl slzy v očích. Nemohl popadnout dech a kdyby to šlo vidět a on neměl kožich, byl by celý rudý a přidušený.
"Pfff prddla. Hehehe." Smál se jako blázen na celé kolo.
Potomci od Marion přerušili jeho smích. Měli nějakou zvláštní otázku. Ale Rayho to taky zaujalo. Něco sebou přinesly. Ray pouze nakukoval přes rameno vlčatům, jak jim máma vysvětlovala co to je. A až v momentě, kdy jej vyzvala, jestli to také zná ať se jde podívat, se zvedl a přišel blíže.
"Čnečeek." Zopakoval a pozoroval onu ulitu nebo co to vlastně mělo být za smotek. Všichni si to prohlíželi do doby, dokud si to nezačal bedlivě prohlížet Rayster.
S vlčaty zatím moc nekomunikoval, byl trošku ostýchavý a vlastně nevěděl co si o nich myslet. A pak bez mrknutí oka vzal ulitu do tlamy a normálně jí sežral. "Hm.. dobrý." Pokrčil rameny. Asi už žral i něco lepšího. Ta škořápka byla tvrdší ale ono zase jak se říká, lepší něco, než nic.
Marion a vlčata se rozhodli, že půjdou někam na výlet. Chvíli jsem je jenom pozoroval, protože jsem čekal, co z toho bude. A momentě, kdy mi Marion nabídla, abych šel s nimi jsem vyskočil na tlapky a nadšeně přikyvoval. "Jjooo! Chcci jít taky!" Nadšeně si tančil a vrtěl se. Jeho vyzáblé tělo tak působilo trošku prazvláštně.
Najednou se zarazil a jako by ho Vlčí Bůh osvítil... ze sebe vystřelil. "A jjejich ttáta?" Zeptal se Marion na otce těchto potomků. On sám si Matně vzpomenul na Tetraliona, který byl jeho adoptivní otec. Toho pravého vlastně nepoznal.
Po šnečkovi se vlkovi začalo dělat trošku šoufl od žaludku. Najednou zkoprněl a zůstal civět na Marion. Jako by čekal, že mu vysvětlí co se to s ním vlastně děje. V břiše mu začalo hlasitě kňučet, bručet a kdo ví co všechno se tam dít. Zvuky to byly dosti zvláštní.

Když se vlčie začala chovat stejně jako on, vlastně mu to ani nepřipadalo "divné". Že se někdo začal chovat stejně jako on. Naklonil hlavu na stranu a poslouchal trpělivě, než ze sebe něco vykoktá. Ray se zlepšoval. Už dokázal mluvit věty bez většího koktání. Zadrhával. Ale v momentě, kdy byl rozrušen, koktal jen to pískne.
Vlčátka byla od té voňavé vlčice. Hravě mával ocáskem ze strany na stranu. Chtěl si hrát, vlčata byly malá a většina byla inteligenčně skoro jako on. Ikdyž i on se už lepšil. Možná to bylo také tím, že byl čím dál tím více mezi vlky.
"Mmmarrion." Pokyvoval hlavou ve znamení "NE". Jméno se mu moc líbilo. A její vlčata taky. Byla hezky zbarvená.
Jenže, vlčice, kterou měl spřahnutou s Mechem... vlastně z mechu vůbec nepocházela. Otevřel hubu dokořán. Koukal na ní a s vypoulenýma očima. Nebyla z mechové smečky? Tak odkud jí zná? A zná jí vůbec? Bylo pro něho těžké tyhle pocity nějak zpracovat. "Nne?" Zeptal se pro jistotu znovu, kdyby si to vlčice špatně pamatovala.
Ale vypadalo to, že si to pamatuje až moc dobře. "Pprrommiň." Vydal ze sebe a pořád na ní civěl. Už moc dlouho, už to bylo trapné. Ale jemu i ten čas utíkal trošku jinak, než ostatním vlkům. "Jjá, jsem zz Meechové šššmečky." Jo vyslovil to špatně, ale to mu vůbc nedocházelo. On ani moc ten význam nechápal. "AA myy taam spoolu vyyrůstali." Řekl tak přesvědčeně, že tomu sama Marion musela věřit. "Mari... On. Hhezké jméno." Jednoduše Mari, odteď pro něj byla nejlepší kámoškou aniž by jí vůbec znal. Jen on si jí dal do své představy v hlavě. "Jjá chccii bbýt kamarrád." Pokyvoval zběsile hlavou a pak vyskočil, zaujal hravou polohu a vtěl ocasem ze strany na stranu. "Ccchhyť mě." Řekl, vyskočil do výšky a rozběhl se směrem někam do lesa. Uběhl asi deset metrů a v jeho rychlosti se napakoval do stromu a to jenom proto, že čuměl za sebe, jestli za nim Marion běží.
Prcci se na okamžik někam vzdálili a zase přišli nazpět. To už ale Rayser ležel na zemi a před očima měl hvězdičky. "Mmaarii?" Zašeptal a viděl jí asi tak desetkrát. Pomalu se začínal zvedat. Zavrtěl hlavou a vytřeštil oči. "Ssranda." Začal se smát jako blázen. "Zkusíme to jještěě?" Procedil přes smích.

Jelikož byl vlk opravdu hodně rozlítaný, mohl působit jako úplný blázen. Byl jednodušší a tak mu hodně věcí nedocházelo. Snažil se uklidnit, ale moc to nešlo. Ten pach mu byl opravdu hrozně moc příjemný. S něčím se mu pojil a on se snažil přijít na to s čím. "Já..." Vydal ze sebe a když přišly vlčata, začal po nich pokukovat. Najednou se zklidnil. Vlčata byla přitisklá na matku. "Ttvvoje?" Zeptal se překvapeně. Koukal na ně víc vyjeveně, než vlčata na něho.
Udělal dva kroky zpět. Marion se ho ptala na nějaké věci ale on jenom třeštil oči. "Nnoooo." Vydal ze sebe a začal se na okamžik smát. "Rrayyster." Ukázal na sebe tlapkou a pak se přikrčil k zemi. Koukal na vlčata. Nějak ho možná zaujaly více než by měly. Jako by je chtěl sežrat nebo co. I když tento čin v úmyslu neměl, mohlo to působit dost divně. A pak se mu to spojilo. Ta tvář... je to členka mechové smečky. Je to vlčice z toho lesa, odkud byl on! Tam kde ho nikdo nechce a nikdo se s ním nebaví. Nikdo o něj nezavadí pohledem, natož slovem, natož tlapkou.
"Myy... jsme zze sstejjného llesa." Vykoktal ze sebe. Ukázal někam do prčic, aniž by to vůbec dávalo smysl. Zavrtěl hlavou. Neměl strach. Nebál se, i když jeho reakce nejspíše působila prapodivně. "My ttam sspolu vvyrůstali. Ppamattuješ?" Usmíval se od ucha k uchu. Měl radost, našel někoho, koho znal. Konečně zase nějaký vlk, který s ním vedl alespoň nějaký rozhovor. I když by měl být velice krátký, on byl nadšený. "Jjá... mmůžu ttady bbýt? Hnnědý vvlk, mi zzakázal jjít ddál." Jenže on se prostě musel trhnout. Musel porušit to, co hnědému zlatohřívovi slíbil. Snad jej nesežere a pokud ano, prvně ho předtím zabije.

Ať už sněžilo, nebo pršelo. Vlček seděl na stejném místě a ani se nehnul. Vyhlížel toho zlato hnědého vlka. Ale on měl nejspíše moc věcí na práci a nemohl se k němu vrátit. A tak seděl dál a čekal. Čekal několik dnů v kuse. Čekal možná i několik týdnů na jednom místě. Čekal by i rok, kdyby jenom mohl. Spal a vstal a dál čekal. Netrápil se tím, že ho tlačí hlad. Netrápil se ničím jiným, věrně čekal, že se k němu vlk vrátí. Vlk, který už ani netušil, že tady tento samotář ještě je.
Pak ale ucítil, konečně ucítil ten známý pach. To je on! To je ten pach, který ho tady tak ukotvil!
Váhal ale, jít za pachem, nebo zůstat nadále sedět a vyčkávat na zlato hnědého vlka. Nemohl si přeci dovolit jít dál. Ten hnědý vlk ho upozorňoval, že dál jít nesmí.
Zvedl se a nervózně se otočil kolem své osy a přitom hlasitě vyštěkl směrem do lesa. Lesem se nesl jeho hlas. "Jjáá! Tttadýý!" Byl nervózní čím dál tím více. Nevěděl co má dělat. A tak udělal několik kroků dopředu, ale pak zase zpět aby se vrátil na své místo. Kňučel na celý les.
A pak se rozhodl. Chtě nechtě, rozběhl se napříč lesem. I kdyby ho měl zlatohnědý vlk sejmout k zemi a udusit ho vlastním ocasem.
Přiběhl až k vlčici, které ten pach patřil. Několikrát se kolem ní obtočil a mával ocasem ze strany na stranu. "Tttyy! Zznnám ttě!" Nadšeně se kolem ní otáčel dokud se nezastavil na okamžik a nepodíval se na ní svým pronikavým pohledem. "AAhojj." Vykoktal ze sebe a srdce mu bušilo jako o závod. Celý se třásl. Celo tělo bylo v jednom velkém chvění. Nemohl si jí spojit, ale ten pach se mu spojil v jeho mozku s něčím hezkým. Ocásek mu kmital z jedné strany na druhou, byl veselý, byl šťastný.

Hnědozlatavý vlk se snažil Rayho uklidnit, aby zbytečně nepanikařil. Ono se to taky ale cizákovi lehce řekne, když dlouhou dobu byl sám a není naučený reagovat a vnímat vlky ve svém okolí. Prudce švihl hlavou až mu hlasitě křuplo za krkem. "A-Ano." Vydal ze sebe a byl nadšený že tenhle cizí vlk pochopil, co mu Rayster chtěl říct. Hnědý vlček se mu představil jako Roland. Což pro něj bylo trošku složitější jméno na zapamatování, ale to nebylo v tento okamžik důležité.
Neznal les, neznal tohle prostředí, ale něco tady znal. Byla to vůně, kterou tady cítil. "Nneznáám lles. Alle vvůně jje ppověddomá." Vykoktal ze sebe a vlastně Rolandovi nijak nepomohl. Ten se však po chvíli zvedl, řekl Raymu, aby zůstal maximálně u hranic a nebo odešel z jejich lesa. Hnědý vlk odběhl. "J-jo." Koukal velmi nechápavým výrazem na vlka.
Ten odběhl. Mluvil o nějakém nebezpečí. Rayho to zajímalo, ale taky věděl, že pokyny od vlka zněly jasně. Nejít dál do středu lesa. Stejně to bylo jedno velké bludiště. Bál se jít sám někam hlouběji.
Vlk ještě nějakou dobu seděl na místě a pozoroval les, jestli se nevynoří zpět hnědý vlk. Ten se nejspíše vzdálil natolik, že zpět opětovně nepřišel. Vlk se zvedl a pomalým krokem obcházel podél hranic a stále přemýšlel, odkud tu vůni zná.

// Zcela mimo vaše dění :) parkuji ho do příchodu Maričky

// For Roland

Vlk měl pocit, že jej někdo pozoruje. A ono taky nejspíše že ano. A nebo to byly jenom jeho přeludy v hlavě? S poměrně vystrašeným pohledem se neustále ohlížel a hledal cosi, co bude původce toho nepříjemného pocitu. Až najednou měl pocit, že zahlédl utíkat cosi hnědého. Menšího ale zavalitého. Škubl sebou. "Hheej." Štěkl, ale neměl šanci. Pokud tudy něco opravdu probíhalo a pokud to existovalo, určitě se to nechtělo bavit s Rayem. Ten stál a koukal, jak to zvíře zmizelo do středu lesa. A bylo to vůbec zvíře?
Zavrtěl hlavou. Tento les mu byl nepříjemný. Ty pocity, které tady toto prostředí v něm vyvolávalo byly hodně nepříjemné. Krátce zavrčel. Ocas stažený mezi tlapkami, přitisklý na břiše. A v tom uslyšel výzvu aby stál. Zlekl se a na okamžik popoběhl dobrých deset metrů. S vystrašeným pohledem se ohlédl za sebe a zastavil se. Odkud to vlastně šlo? Neviděl nic než stromy. Opětovně krátce a tiše zavrčel. Tady se Rayster hodně bál. Labyrint, co neměl nejspíše konce a čarovný les k tomu.
Vlk byl pokrčený jako suchý list. Když na něj někdo promluvil znovu. Vlk byl kousíček od něj a stál před ním. "Aaaah!" Vydal ze sebe a přikrčil se ještě více. Byl před ním hnědo zlatavý vlk s ukousnutým uchem.
Když se po chvíli trošku uklidnil a zjistil, že si jej vlk zatím jen prohlíží a sděluje mu nějaké informace, trošku se narovnal a rozbalil se z toho jeho vajíčkového stavu. "Eeeh. Aaah-oj. Jjj..jjá." Koktal. Byl nervózní. "Tyyy..tady.. a taamm. VVelkkký!" Začal plácat nesmysly, protože byl hodně rozrušený. Věděl, že se pohybuje na špatním místě, ale že by mu docházelo, že je tohle smečkové území a chápal přesný význam, úplně nevěděl.
Zavrtěl hlavou. Pokud se chtěl seznámit a udělat si třeba kamaráda, musel se začít více snažit. "Rrrayy-stter." Vykoktal ze sebe po chvíli co se snažil vzpamatovat. "Čččmečkaa?" Vyslovil a pak se opravil a krátce zavtěl hlavou. "Smmme-ččka." Pokýval hlavou a začínal se uvolňovat. "Jjá... zznnám vvůni." Pokrčil rameny a koukal na vlka švidravým pohledem. Nechtěl někomu narušovat soužití. Jen, on znal ten pach! Odněkud ho znal ale odkud. Byl mu tak povědomý. "Tto jje ttvůj lles?" Zeptal se hnědozlatého hřívnatce. Cos pro toho cizího vlka byl nejspíše chaos. Zorientovat se v tom co mluví, pochopit to, že se nenaučil pořádně mluvit a říct co vlastně chce.

// Řeka Tenebrae

Nechci se motat do hry, hlavní důvod návštěvy je Marion. Pokud se někdo bude chtít připojit na normálnější tempo, než se k němu Marička dostane, budu ráda :)

Ryster putoval chvíli podél řeky, než si všiml obrovského lesa, který se před ním pro něho zjevil z ničeho nic. Zastavil se a chvíli před sebe na les nevěřícně zíral. Kde se tady ten les vzal? To si ho nevšiml, když putoval podél řeky dřív? A pak mu to začalo pomalu docházet. Velký, obří les přehlédl, protože řešil vidinu černého žrádla! "Žžrrádlo." Zablekotal a švihnutím hlavy se otočil za sebe. Přeci ten černý flek! Černý flek, co se dá sežrat!
A pak si vzpomenul na Gee, kterou nejspíše někde nechal u řeky. Gee.
Povzdechl si a rozhlížel se kolem sebe. Už vkročil do lesa. Ten byl cítit spoustou cizích pachů. "Hmmmmm." Zabručel si vlk pro sebe. Tohle se mu vůbec nelíbilo a nezdálo. Nějak intuitivně věděl, že by neměl pokračovat přes les a procházet si ho jak chce.
Chvíli čekal a přemýšlel co vlastně dělat. Koukal z jednoho stromu na druhý. Les hezky voněl a v té snůšce pachů cítil něco moc voňavého a velice povědomého.
Ray se rozešel za pachem a v momentě kdy zakopl o nějaký zmrzlý pahýl v zemi, se opětovně zastavil. A dobře dělal, pohyboval se na území smečky a tady nebylo radno si zahrávat. I když ho pachy velice lákaly, něco ho popichovalo vzadu v zátylku a on raději zůstal u hranic. Šel podél nich a s každým krokem zvažoval, zdali do lesa vplout či nikoli. Sem tam se stalo, že se dostal trošku dál od hranic směrem ke středu lesa, po chvíli se ale zase vrátil mezi stromy, které byly více prořídlé.
Hustě poseté stromy, mu naháněly poměrně dost strachu. Bál se, co tam žije, čí oči uvidí a vůbec... jestli něco uvidí. Jestli to není jen samota a tohle velký labyrint na to, aby se zde vlci ztratili.

// Gee omlouvám se, odpojuji se snad se někdy herně sejdeme :)

A v momentě, kdy vlk dořekl slovní spojení "něco ulovit", uviděl se cosi mihnout. "Ha! - Ha?" Podíval se na Gee. Viděla to taky? Něco černého se tady pohybovalo ale zmizelo to vlkovi z dohledu. Bylo to malé a černé a celé chlupaté. Kdo ví, co to mohlo být za živočicha, ale přeci jen dalo se to určitě žrát. Všechno se dalo sežrat. Jenže tenhle vlk se už upjal na možnost něco sežrat a tak se chtěl rozběhnout hned teď a zjistit co to bylo. Zapomněl, že mu Gee mluvila něco o úkrytu.
Vyskočil, rozběhl se a utíkal pryč. Něco ještě stihl zamumlat, ale jestli mu Gee rozuměla těžko říct. Chtěl aby šla s ním. Ale ten tmavý flek se mu někam vytratil. Utíkal, nebo spíše tak klopýtal a převaloval se během pohybu kolíbavě z jedné strany do druhé. Koukal kolem sebe, ale nebylo to k nalezení. Třeba měl jenom přelud? Co byl ten tmavý pohybující se flek?
Na okamžik se zastavil. Gee ztratil z dohledu. A jelikož se neuměl ani pořádně orientovat, nevěděl, odkud přišel, když se dvakrát obtočil kolem své osy.
Rayster zůstal stát a rozhlížet se okolo sebe dokola. Nastalo obrovské ticho. Jen voda malinkato šuměla. Bylo to zvláštní. Rasyter během okamžiku zapomněl, kam se to vlastně vydal. V hlavě mu zněl pouze zvuk vody. Jeho paměť mu teď zcela vynechala. Mlčky stál a pak e pomalým krokem rozešel a rozhlížel se pořád kolem sebe. Co to vlastně chtěl a za čím se tak hnal? Měl takové to tušení, ale nedokázal si vzpomenout.

// Sarumen

Se zájmem poslouchal vlčici. Snažil se nasát veškeré informace, které mu vlčice předávala o úkrytu. Tak moc rád by jí totiž někdy navštívil. Ještě potřeboval vědět kde to je. A jelikož on neznal skoro žádné území a už vůbec to odkud a kam území sahá nebo jeho název... měl to o fous těžší.
Přesto se snažil si pamatovat její slova. Louka máků.... les zlaté lístky.... řeky. Zrovna pro takového ňoumu to bylo dost náročné na pochopení. Ale! On se nikdy nevzdával a pak ho napadla opravdu chytrá věc. "Uu-ukážžeš?" Pousmál se do nevinného úsměvu, jaký on jenom uměl vykouzlit na své dementní tvářičce. Kdo by taky chtěl ukazovat svůj vlastní, ultra tajemný úkryt úplně cizímu vlkovi. Ale jemu tyhle věci nedocházely. On chtěl jenom prostě vidět úkryt. Nechápal na tom to, že je to soukromí druhého vlka. A pokud si ho vytvořil někde, tak tam určitě nechce, aby mu tam lozil někdo cizí.
Vlčice mi potvrdila, že nemá nikoho. S nikým necestuje, bloudí sama. Raysterovi se změnil výraz na nepřítomný a tajemný. "Nikkoohoooo." Zašeptal po ní a chvíli byl strnulý. Jakoby se mu v hlavě odehrávalo něco tajuplného. Snad se mu tam rodil plán a nebo ho jen vyděsilo, že se vlčice potuluje sama. Což on se taky toulal sám, ale u druhého ho to mohlo děsit.
Pak se na ní podával s velice zvláštním pohledem. "Hehe." Vydal ze sebe. Něco ho zrovna napadlo. Myslel, si, jak nevymyslel geniální plán. "Ccoo kdybyychom si... pomohlii." Odmlčel se a nadechl se zhluboka. "Něcco uu-lovit?" No není to super nápad. On a Gee spolu na lovu. Naplní si bříška po prasknutí a pak mu ukáže ten úkryt, kde spolu určitě přečkají zimu.
Usmíval se jako měsíček na hnoji. Měl dokonalý plán. Zhatit mu ho mohla jenom Gee. A to tím, že ho pošle někam a na žádný lov s ním, což se rovná jít na lov sama se sebou a leda tak vlčetem. Jeho úroveň lovu byla nulová. Neměl zkušenosti, neměl schopnosti. Dohromady si však mohli troufnout na něco lepšího než je ryba nebo myš, kterými se Rayster ustavičně přiživoval. Bylo to jediné co chytl, pokud mu však neutekla. A teď jim v tom ani nic nebránilo. Gee byla volná jako pták, nemusela se na nikoho vázat. Na nikoho nečekala i když se Rayster neustále koukal, jestli se odněkud nevynoří nějaký vlk, který k ním bude patřit.