Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5/28

Myslel na to. Nemohl opomenout zmínku o rostlině, která je na tolik skvělá, že dokáže uzdravovat zuby. Vyčkával, jakmile se opět objeví ta chvíle a ona přijde. Každý den si jazykem procházel všechna místa, kde se mu již zuby obměnily. A zoufale čekal, který bude další. Bylo to skoro neskutečné, ale opravdu se tomu tak stalo. Z rána, když se probudil, tak měl v tlamě volný zub. V noci prostě opustil sám od sebe dáseň. Zajímavé to bylo, ale byl venku. Převalil se na druhý bok. Tak už přijde... Vrtěl s ocasem. Nadšen a plný radosti, která z něj byla opravdu cítit. Slíbila mu to. Jazykem si zub vystrčil před sebe a odpočítával čas, dokud tu nebude. Trvalo jí to docela dlouho, hádal, že byla daleko nebo ještě spala. "Vílooo!" Zavolal na ni. Její klid, který jí předcházel, tak si byl jist, že je blízko. "Quercusi, už jsem zde." Ozvala se nazpět. Usmívala se a oba si tak veselou náladu předávali mezi sebou. "Já chci vědět o té kytceee, jak jsi o ní před tím mluvila..." Žadonil. Víla se však měla ke svým povinnostem prvně. Přerušila ho a vzala si hlavní důvod návštěvy. "Pamatuješ, co jsem ti slíbila?" Zeptala se, asi se chtěla ujistit. Vlček přikývnul. On nezapomíná. To by se muselo odehrát plno zlého, aby si nepamatoval, co se událo nedávno. Víla se usadila kousek od něj. Asi to bude vyprávění na delší dobu. Naslouchal jí. "Aby tvůj chrup byl ještě lepší, existuje rostlina jménem mořská řasa. Roste na samotném dnu vod, slaných vod." Bedlivě si všechno o ní zapisoval za uši. "A kde k ní přijdu?" Věděl, že úplně moc času pod vodou nestrávil. Takže kudy se k ní dostane? "Občas se jich pár zatoulá po proudu řeky, na okraje břehů... Stačí ji pak jen chvíli žvýkat. Čím pravidelněji, tím lepší to bude." Přikývnul. "Tak já si jdu pro ni!" Rozhodnul se. Ona jej však pozastavila. "Nejdříve budeš muset ještě trochu vyrůst. Takhle se jedině ve vodě utopíš." nadšení z něj upadlo, ale když to tak chce.

ŘÍJEN 2/10

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Dny ubíhaly a jeho kostra rostla. Vědomosti sbíral a jejich sbírku si rozšiřoval každým dnem. To, co včera věděl, tak dneska o tom dokázal více mluvit a poučovat ostatní. Seděl vedle keříku, kde by se v případě nouze mohl schovat. Ale to úplně neplánoval. Věděl, že sice je noc, ale nic jako útočící netopýr na něj nevyskočí. Strach neměl, protože znal, kde se tento živočich běžně vyskytuje a krev mu nevysaje. Odpočíval a přemýšlel nad nesmrtelností brouků. Pořádal si v myšlenkách závody, kdy několik zástupců hmyzí říše porovnával. Jaké stvoření je asi to nejvíce životné a přežije plno. Věděl, že pavouka, může úplně vyřadit. Pavučina, jak se jmenuje jeho výtvor, je sice super, ale jinak ten osminožec nic nepřežije. Spolu s ním žebříček opustila i moucha a komár. Ty několikrát již dokázal ulovit, je sice neschopný lovu pořádných zvířat. Ale tyhle mu nějak šly. Pokud by za to měla být nějaká odměna, měl by ji získat tím, jak vlemi šikovně mu jde omylem lovit něco zbytečného. Svit měsíce mu osvětlovala srst. Hnědá byla rázem docela výrazná barva. Úplněk tím, jak zajímavě svítí, tak i je perfektní lampička.

4/28

Netrvalo to dlouho a už opět ve své tlapě třímal svůj zoubek. Nevypadal nějak jinak oproti předchozím, takže neodhadoval, že by to byl ten poslední druh, co mu chyběl. Škoda, rád by ho už měl možnost vidět. I tak byl o krok blíže k tomu, aby měl plný chrup a na krku dospělost. Seděl pod stromem, kde už skoro nebylo ani listí. Vítr jej všechny odneslo. A on tak měl nad hlavou jen holé větve. I to přinášela příroda. Nemohl s tím více udělat. Měl hlavu vzhůru a sledoval, jak se jednotlivé části stromů pohupují. Vánek neměl slitování, cokoliv v cestě, mu muselo ustoupit. Když nad tím tak přemýšlel, ten větrný pán byl docela dost drsný. Nejen, že měnil ráz přírody, ale uměl dost komplikovat život. A to pro všechny, nejen Quercuse. "Už jsi unaven?" zněl hlas kousek od něj. Ohlédnul se po hlasu. "Vlastně ani ne." Odpověděl. Prostě se jen rád díval a občas to trvalo dlouho. Ani nevěděl, jak dlouho tu už sedí a kouká na oblohu a korunu stromu. "Vím, co tam schováváš. Dáš mi jej?" Nenamítal nic a velmi ochotně nabídnul v tlapě svůj zub. Ještě byl trochu od krve. A jazykem cítil prázdné místo. Zároveň však u toho zjistil, že plno dalších zubů jsou docela povolených a vyklají se. "Ještě než půjdeš. řekneš mi něco?" Požádal ji. Rád poslouchal a naslouchal, pokud to jen šlo. Nyní měl možnost a chtěl toho využít. Aby se dozvěděl více informací o tom, co ještě neví. Víla má plno zkušeností a znalostí, jen ať mu i zlomek z nich může předat. "No, nyní již máš pár stálých zubů. O ty by ses měl i náležitě starat. Jinak o ně můžeš přijít. Obvykle by ti měli již vydržet celý život. Ale pokud se o ně nebudeš vzorně pečovat..." Začala dále. Docela jej to zaujalo. "Jak se tedy o ně mám postarat?" Položil jí otázku. "Jez dostatek syrového masa, ale i kostí. Existuje i jedna rostlina, co by s nimi mohla pomoci. O ní si však řekneme později, zatím." Rozloučila se. A on přijal tyto nové informace a uložil si je do své paměti. Pak se jí znovu zeptá na tu kytku teda. Zní to zajímavě. Jak by mu mohla nějaká rostlina totiž pomoci?

Jejich putování vzduchem se blížilo k samotnému konci. Znělo to špatně, co řekl jeho bratr, ale vlastně pravda. Částečně. Nehodlal vykonat strachy potřebu na záda své sestry a ve společnosti svých sourozenců. Ale nechce se moc dlouho toulat bez přítomnosti maminky. A i tatínka by rád po dlouhé době viděl. Prostě dotýkat se svými tlapkami pevného podkladu má cosi do sebe. Arsen se pak také přidal, že už by chtěl dolů. Měl touhu říct mu něco, že se bojí a je taky hodně bojácný, ale raději pomlčel. Umět držet jazyk za zuby je umění. Hlavně v některých situacích, kde se jistě i tahle dá zařadit. Jejich sestra chtěla nejlépe asi pokračovat. Asi si tu společnost staršího sourozence užívala a také i ten pocit. Což i on chápal, ale už chtěl více prozkoumat ty podivně vypadající stromy. Vypadaly už jinak od jejich vzletu a on se potřeboval zeptat někoho dospělého, co se tam stalo. Jsou nemocné? Nebo nějak zraněné? Pomalu nestihnul ani cokoliv jiného dodat, zda přistanou tam či tam... A to se i chtěl zeptat, jak to plánuje. Místo toho se však pomalu přetočil. Starší sestra jej takovým prudkým pohybem rozhodila a on se naklonil více než chtěl. Nespadnul však. Naštěstí se nějak udržel, i když to její černobílý kožich stálo pár trsů chlupů. Až pevně stála jejich sestra na zemi, mohl konečně seskočit. Byl to divný pocit znovu chodit. Zvláštní a přesto normální. "Díky za let!" Poděkoval jí. Rozhlížel se okolo, kde je zbytek jeho rodiny. Matka postávala nedaleko, cítil její pach. A ten by ho byl schopný i k ní přivést. "Chůze však má své kouzlo," dodal k tomu a snažil se podivným a pomalým krokem trochu rozejít. Nohy ho trochu neposlouchaly, vypadalo to komicky. "Jdeme zpátky za mámou?" Zeptal se ostatních. Musí jí to povědět, co se všechno stalo a co viděli.

3/28

Když opět přišlo to, co částečně chtěl, čekal. Vyčkával, až se tu objeví znovu. "Vílooo!" Pískal do prázdna. V tlapičce se mu dřímal zubek, který si opět nějak vytrhnul z dásní. Chtěl opět potkat tu milou bytost, která nad ním držela ochranou tlapu. A také jej vždy podivně uklidnila. I jen svou přítomností dokázala změnit náladu. A když na ni volal, doufal, že se objeví tím dříve. Seděl tam, vedle hromady spadeného listí. Nelákalo ho to do toho skákat. Nechtěl si již více ublížit. Zavál však náhle vítr a objevila se zde - naprosto úžasná a nadpřirozená bytost. Zuběnka! "Ach, Quercusi. Ty jsi opět znovu vyrostl!" Zavolala na něj a usmívala se od ucha k uchu. Měl radost, začal vrtět ocasem. Skoro takhle obdobně vítal i své rodiče a zbytek známých, které měl rád. Měl veselou povahu, když měl tu možnost. Nadšen a lačný po nových vědomostech, které mu opět může předat. "Nazdárek!" Pozdravil ji nazpět. Byl rád, víla se sebou přinášela takovou úlevu. A ihned se jí snažil nacpat zub do tlapky. "Něco tu mám," přidával tato slova k tomu. Víla věděla, proč tu je. Jiný úkol snad ani nemá. "Já vím, vezmu si ho. Děkuji." Poděkovala mu a přijmula jeho zub. "Tohle je třetí, nepletu-li se? A tento je první špičák." Mladý vlček hltal každé slovo, co povídala. Naplňoval se znalostmi a přijmul i ten název pro zub. "Špičák?" Zopakoval po ní. Víla přikývla. "Celkem mají vlci čtyři druhy zubů, jakmile vyrosteš, budeš mít všechny. Řezáky už ti vypadly, nyní špičák a zbývají ještě nějaké třenové. Až vyrosteš, tak ti vyrostou i stoličky, které tvůj chrup zkompletují." Byl fascinovaný. Tolik nových slov. A také zjistil i něco o zubech a jejich druzích. "A jak se liší?" Následovala od něj otázka. Víle se to asi líbilo, konečně s někým mluvit o zubech. To byl její životní styl, takže proto uměla říci toho tolik. "Tvarem a funkcí. Řezáky jsou ty úplně vepředu, pak jsou postupně všechny ostatní. Stoličky jsou úplně vzadu a jsou takové největší, díky nim buděš lépe žvýkat." To znělo zajímavě. Ještě je takový malý a už ví, co za zuby mu pak vyroste! Už, aby to bylo...

ŘÍJEN 1/10 - AITHÉR
Pohrajte si v napadeném listí.

Nikdy netušil, kolik zábavy může ukrývat les. Sám v něm vyrostl a byl to jeho domovem. Přesto nikdy nezažil to, co přichází. Stromy náhled změnily barvu. A on se snažil přijít na to, proč tomu tak je. Důvodů jej napadalo plno, ale měl by se nejvíce ověřit pár teorií, které by to mohly nějak zúžit ve výběru. Na zemi se válelo plno barevných částí patrně ze stromů. Nejvíc se nyní nakláněl k tomu, že jsou stromy nemocné. K jednomu takovému stromu přišel a začal čichat. Nějak doufal, že v něm ucítí, že je nezdravý. Jenže strom voněl stále jako strom. Bez jediné změny. Bylo to divné. Nechápal to a jeho mozeček to nepobíral. Sednul si tam, ale nechtěl sedět v tom barevném. Podivně to šustilo a nechtěl ještě on chytit nějakou nemoc z toho stromu. Vítr však hlásil něco jiného, jeden z té hromady mu přivál přímo pod tlapku. A to jej lákalo se toho dotknout. Pokud bude nemocný, jeho maminka ho uzdraví. Nějak. A tak lístek, co mu nyní po větru uletěl, následoval. Ťapkal si to přímo za ním. A skončil až v hromadě všech popadených okolo. I to šuštění jej vlastně lákalo, protože uvnitř může být plno věcí. A tak tam do hromady skočil. Když už nemocný, tak pořádně! A snažil se v tom hrabat a něco najít. Kromě však nějakého vybití přebytečné energie nic nenacházel. "Něco tam určitě bude!" Zvolal si. Byl tu sám?

Strach z výšky poté již neměl, v podstatě celou tu dobu, od vzletu to bylo už fajn. Jen neměl moc rád to přetížení, které prvně nastalo. Potom už to bylo pěkný, i se dívat dolů. Ani se mu dolů nechtělo. Jeho sestra se zeptala, zda se bojí. "Nebojím," řekl jednoduše. A nepředpokládal, že jeho bratr by náhodou měl jiný názor na to. On měl možná výhodu i toho, že byl vepředu. Arsen asi takové štěstí neměl, když musel sedět až pomalu na ocasu. Byl docela k němu empatický, přesto on sám byl úplným opakem a nejraději by jej jistě shodil. V lásce se přímo neměli, ale to se stává, když jsou dva kohouti na jednom hnojišti. Tedy dva vlci na hřbetu jedné vlčice. Dolů se mu nechtělo, i když zde dole měl maminku a tatínka. Zrovna svou otcovský vzor dlouho neviděl, ale předpokládal, že je v pořádku. Potom jeho starší sestra vzlétla výše a konečně viděl i za okraj lesa. Mama dole se natolik zmenšila, že prostě ani vidět mezi stromy pod nimi nebyla. Zajímavé. Rád by i pokračoval, ale to by šlo i později. Nezoufal. Ale asi bude první, kdo to oznámí. "Já bych nyní už chtěl dolů, ale líbí se mi to." Líbilo by se mu přeci jen zase mít pod nohami pevnou půdu. Rád chodí. Avšak sama by křídla třeba bral, jen musí první vyrůst. Až bude velký, budou i velká křídla. Tak, jak to má jeho starší sestra.

2/28

Čas. Plyne pomaleji než si někteří z nás myslíme. Pro někoho rychleji, ale vždycky plyne. Nikdo jej nedokáže ovládat. A tak i když nyní malý Quercus věděl alespoň něco o zubech a jejich existenci. Nějak mu stále nešlo do hlavy, proč musí o ty své zuby přicházet. Teda poté se potká opět s tou záhadnou bytostí. To se mu i docela dost zamlouvalo. Rád by se od ní dozvěděl ještě něco dalšího. Vzdělání je pro něj důležité. Rád přijímá zkušenosti jiných, které si ukládá do své paměti. Takže nyní opět ležel, sledoval pomalu padající listí na zem. Občas listí odvál vítr. Potřeboval přijít na to, jak přijít o zub. Ale zároveň se nechtěl příliš namáhat. Listí občas odletělo i dále, někdy i na něj. Pokusil se o to, aby i on svým dechem posunul nějaké kusy od sebe. Nedařilo se mu to však. Byl už docela naštvaný a štvalo jej, že je opět sám. Nemá, co lepšího poslouchat než jen chladný vítr v uších. Mrznul mu i pomalu čumák. Ne, nelíbilo se mu ani to počasí. Netrvalo to dlouho, než si v tlamě všimnul, že mu nějak ty zuby nesedí u sebe. Jeden z nich se trochu více pohyboval. A tak se pokusil jazykem se jej dotknout. Pak tlapkou, aby to lépe osahal a věděl, jak to v jeho ústech lépe funguje. Přitom mu však vyviklaný zub povolil a upadnul před něj. Hah, uleknul se. Poskočil, jak strašpytel. Avšak věděl, že tímto si splnil své přání. "Zub pryč." Pronesl. Třeba ji tím vyvolá lépe. Místo odpovědi bylo ticho. Bál jen vítr a jej to více a více vytáčelo. Když mu nešlo ani tohle... Zoufale si sednul a koukal na zub. Moc jsem si tedy nepomohl... Jeho přání bylo vyslyšeno, jen to trvalo déle než si myslel. "Quercusi, ty jsi přišel o další zub?" Znělo kousek od něj. Ohlédnul se. Opět tam byla. Ona, naprosto stejná jako předtím. "Musím se ti tedy představit. Jsem víla Zuběnka. Sbírám zuby všech vlčat na světě." To mu dávalo smysl, proč jí to tak trvalo. Celý svět... To není jen tak rychlé. "Ano." Řekl jen. Mluvit se mu moc nechtělo. Víla se usmívala, od ucha k uchu. A zvedala si už zub k sobě. "Tenhle je druhý, ještě ti jich plno zbývá." Prohodila při tom. Měl dotaz, musel se zeptat. "Kolik?" Zněla. "Celkově jich máš 28, nyní ti zbývá o dva méně. Vím, že jsi chytrý a sp-" On ji přerušil, znal ten počet. "Dvacet šest..." Víla kývla. Tady nebylo o čem, setkala se konečně s někým inteligentním a své znalosti nezapíral. Naopak, uměl toho už dost na svůj věk. "Ale já nyní budu muset opět odejít... Přijdu zase." Ne, neměla odcházet. Chtěl toho znát více. Natáhnul se tlapkou k ní, ale nezachytil ji. Utekla mu.

1/28

Poprvé, to je to, co je po celý zbytek života zapsáno ve vzpomínkách. Může proběhnout vtipně, ale i klidně smutně. Je to vše jen o štěstí a přístupu ke sobě samému. Lze se tomu vždycky zasmát, stejně tak se jde vždy nad tím rozplakat. Hnědé vlčátko bylo další na řadě, kdy poprvé okusí něco. A tím bude setkání s nadpřirozenem. Radost byla na místě, když si konečně tento pacifický vlk přitáhnul kus jídla. Válelo se jen tak v úkrytu a on to bral jako povinnost, pokusit se vyhrát boj sám se sebou a donutit se zvednout a najíst se. Vrátil se na původní místo a dal se do vychutnávání. Několikrát se pokusil ukousnout kousek masa, ale jeho zoubky nic takového pořádně nedokázali. Ještě nedávno byl odkázán čistě na mléčnou tekutinu od své matky. A nyní se pokoušel s tímto stejným zařízením v čelisti odštěpit kousek svaloviny. Jistě, že mu to nijak dobře nešlo. Několikrát se o to pokusil, žužlat, než konečně přišel na způsob, jak by to šlo. Jednoduše se pokusit netrhat, ale o zuby brousit a řezat. Svalová vlákna povolila a on měl nyní o trochu větší kus, než očekával, v tlamě. Bylo to nepříjemný a rozhlížel se zmateně. Hledal pomoc, která však nepřicházela. Kdo by také chtěl pomoci vlčeti, které teprve objevuje své schopnosti. Takže si zachoval klidnou hlavu a pokusil se rozžvýkat, co se mu jen do úst vlezlo. Dvakrát, třikrát... A pak křup. Něco nesedělo uvnitř na svém místě. Začal panikařit a vše ze sebe vysypal. V hromadně rozžvýkaného se objevilo i něco jiného, neznámého. A bílého. On by to nebyl on, aby na to nezačal upřeně koukat. Sledoval to a sledoval, věc se nijak nehýbala, smrděla jím a nevěděl, zda to třeba není něco nebezpečného. Z jeho pozorování jej přerušil až hlas. "Zdravíčko, tebe jsem ještě neviděla." Zněl veselý hlas. Příjemný a klidný, líbil se mu. Ohlédnul se odkud přicházel. Stála zde víla, podivná vlčice s křídly a úsměvem. "Nemusíš se bát. Neublížím ti," uklidnila jej. Quercus se na ni podíval. "Zdravím?" Pozdravil nervozně. Trochu se bál. Nerad mluvil s cizími, ale vlastně ani nechtěl být sám. "Jen ti to vysvětlím, co se událo." Usadila se vedle něj. Do tlapky si vzala jeho zub. "Tohle je zub, o který přijdeš, když rosteš. A já si jej vezmu do své sbírky. Výměnou za něco pro tebe." Vlče moc nechápalo. Zub? Roste? Nějak to poslouchal, ale jen tiše přemýšlel. "Momentálně si jej vezmu za vysvětlení, co to vůbec je." Vysvětlila mu. Zvedla se a pomalu odcházela pryč. "Nechoď pryč!" Zavolal na ni. Ta víla však velmi rychle zmizela, podobně jako se objevila... A on byl opět sám.

Musel mamince slíbit, že bude Kezi poslouchat. Nic nenamítal a jen přikývnul. Kdyby se nemusel už držet, tak by jí i něco řekl. Doufal, že se tedy nebude zlobit na něj nijak. Naprosto však jej naštvalo, že jeho bratr sice nasednul poslední, ale ještě věnoval mámě velmi nutnou poznámku, že jsou vlastně všichni kromě něj neschopní. Nelíbilo se mu to a rád by i něco namítnul. Ale mlčení je přeci jen vhodnější a bezpečnější. Na hřbetu své sestry se mu tuze líbilo, držel se a jen doufal, že nespadne sám nebo ho dokonce třeba jeho bratr schválně neshodí. A to ještě ani nevzlétla. Byl rád, že nemusí se mačkat hnedka vedle svého bratra, který se prostě také jistě rád vzdálí. Sestra mu nijak nevadí a snad ani on jí. Byl přímo nejblíže k hlavě Kezi, tak snad uslyší i něco navíc. Pak ten moment nastal. A on i s jeho sourozenci poprvé pocítil sílu větru a pocit nemožnosti se dotknout země. Bylo to divné, ale vlastně i pěkné. Kochal se a sledoval svět pod sebou a vedle sebe. Špatně mu nebylo, ale stále se přeci jen raději držel i zuby její srsti. Nerad by spadnul. Nevadilo by mu ani, kdyby trochu zrychlila. Vůbec ne. Jak se však měli ti za ní, nevěděl. Snad si to také takhle užívali. Konečně se odhodlal promluvit. Pustil se, ale pevněji se začal držet tlapkami okolo jejího krku. "Mímo les?" Zeptal se a trochu navrhnul. Stejně se bude jít jinak, prostě dříve rozhodnout o směru letu kdokoliv jiný z těch dvou zbývajících a starších.

ZÁŘÍ 1/10 - SONJA

Toulavá duše byla odnášena vánkem. A po směru větru se dalo i jeho tělo. Patrně překročil nějaký bludný kořen, protože ani nevěděl, kde je. Jen tu prostě byl. A koukal. Cosi v křoví se hýbalo, lístky i s větvemi se pohupovaly. A on? Jen šel. Zabloudil dost možná, cestu domů jistě neměl šanci nyní shánět. Ale ani ji nechtěl najít. On se kochal. Líbilo se mu, jak to vše okolo žije. I on žije. Jen trochu neslyšitelně a nezajímavě. Nebo si ještě nevšimnul toho, že by někdo po něm házel očkem, tak jako on sleduje svými zlatými očima každý mikropohyb v jeho okolí. Nevnímal, kudy jde a kam. A bylo mu i jedno, že za sebou zanechával stopy a zvuky praskajících větví, kterých už pár nějak neohrabaně zašlápnul. Hah, nakonec se toho leknul i on sám. Nevnímání se prostě nevyplácí absolutně nikomu. Vyskočil a to už u něj stála nějaká vlčice. Vůbec si povšimnul, že by za ním šla nebo ani to, jak se tu objevila. "Co tu ty?" Položil jí otázku. Nemohl ji nyní přehlédnout, její schovka byla objevena a ona nahraná.

Jeho existence nebyla nijak odignorována, což mu přišlo příjemný. Kezi, jeho starší sestra, byla svým chováním a věcmi, co měla na těle, zajímavá. A on mlčel a jen upřeně ji sledoval. Bylo mu sice jedno, co jeho maminka povídala a i zbytek sourozenců říkal. Ale jejich slova nešla ignorovat a věděl vše, co řekli. I když to nijak nemysleli k němu. Přemýšlel, proč by jejich starší sestra nedokázala unést všechny tři, když to dosud jejich matka zvládla. Jak se to stalo, že ostatní vlci nemají stejnou schopnost, co ona? I tímto je výjimečná? Chápal, že to může být něco nebezpečného. Takže se potom zarazil a začal uvažovat, zda chce toto riziko přijmout. Chci letět? Dumal. Mohu se zranit. Mohu být daleko... Začal nad tím uvažovat trochu jinak a trochu i litoval, že prvně nepočkal na rozhodnutí maminky, zda se může takto rozhodnout nebo raději to přenechat druhým. Mohu to vzít zpět? Váhal, zda to říct či mlčet. Ale nakonec se nějak rozhodnul, že bude potichu i nadále. že to nějak zvládne a jeho sestra nic šíleného vymýšlet nebude. Bratra však více zajímalo to, jak k nim přišel a zda spolu s ní i rostou... To ho překvapilo. On si doteď trochu myslel, že vlci na svět přichází už takhle velcí. Že starší sourozenci budou vždy větší, maminka a tatínek byli vždycky maminka a tatínek. A nějak nechápal, jak může Kezi se ještě zvětšit... Nejí třeba mnoho jídla? Napadlo ho. To byla docela i zajímavá myšlenka, protože měl za to, že s více jídlem, tak vlci sílí. Ne, že rostou. Možná i proto on tolik nejí a jídlu se trochu vyhýbá. Sestra zase více řešila nějaká jiná vlčata, se kterými si hrát nechtěla. On si nechce hrát ani se svými sourozenci! Stačí se jen na ně dívat. Ti dva jsou naprosto hyperaktivní a pořád něco dělají! Výlet se blížil k začátku, pochopil, že by měl nějak na sestru naskočit, když se přiblížila k zemi. A tak se trochu neaktivní chůzí dostal až na její hřbet, kde se zuby chytil její srsti. Než pořádně secvaknul, trochu chloupků jí omylem vytrhnul. Ale s plnou tlamou se mu blbě omlouvalo. "Proviň." To bylo jediné mu rozumět. Měl pak plno otázek, zda může mít taky taková. Jenže se bál zeptat. Hlavně i tím, že by mohl dostat nějakou poznám od všech typu: A k čemu ti jako budou, když nic neděláš?

Znáte ten pocit, když se konečně dostanete ke své moci ve svém těle? Ne. Škoda. O něčem takovém by mohl mluvit on. Prožil jakýsi stav transu, kdy nebyl schopen nijak sám reagovat a svět okolo něj jen plynul. Tak nějak přežíval a nežil. Nyní však se nějak probudil a dostal ke svému tělu. Sledoval očima, co se děje okolo něj, ale nedokázal ze sebe vydat nějaké slovo. Cítil, že od něj kousek se nachází jeho matka a zbytek sourozenců. Pamatoval jsi, jak mu maminka vysvětlovala a ukazovala starší sourozence. Ti vypadli lehce jinak, rozdílně od jeho vrstevníků. Ale jsou to sourozenci, takže si podobní poté někdy třeba i budou. Zaujala jej ta černobílá vlčice, podle matky to byla jeho starší sestra jménem Keziah. Ne, nedokázal to její jméno vyslovit, ale líbil se mu její obličej i barevný ocásek. Hlavou mu mezitím probíhalo úplně vše, co se dosavadně naučil. Bylo tu plno jmén, funkcí ve smečce... Ale jedno po druhém se mu postupně ukládalo a zapisovalo do vzpomínek a paměti. Pohledem hledal svou mámu. Ten pocit bezpečí, když jí byl nablízku byl nepopsatelný. Bylo mu úplně jedno, že tu je mnoho jiných vlků, kteří by se o něj také zajímali. Maminka je jen jedna a on má tu nejlepší, nejchytřejší a nejkrásnější. "Mami," zkusil na ni jen zavolat, zda se na něj ohlédne nebo se zeptá, co by potřeboval. "Kezi," zavolal na svou sestru, která byla zase na jiné straně. Proč chtěl vyslovit její jméno? Protože chtěl slyšet, jak její jméno zní z jeho úst. Jinak byl spíše potichu, poslouchal je všechny. A snažil se postřehnout úplně vše. "Chci taky proletět." Žadonil o stejnou pozornost od své sestry jako dostal zbytek jeho sourozenců.