Gallirea - Příspěvky uživatele

Jeho rozhodnutí, že naučí němého mluvit, znělo dosti troufale. A on se opravdu snažil mu nějak pomoci. Přemýšlel, vymýšlela a zkrátka plánoval, jak to šlo provést. Avšak to nemluvení mělo prostě zádrhel. A do toho se mu v hlavě ozval hlas někoho cizího. Poskočil, leknul se toho. Kdo by to taky mohl očekávat? Že když tu je s ním, tak mu někdo bude mluvit do hlavy. Moc nepochytil celé to jedno slovo, ale něco ho napadlo. Otočil se opět zpět k němu. "To jsi byl ty?" Zeptal se ho. Znělo to zajímavě, divně. Prostě jedinečně a jeho poprvé. Jenže, když takto dokáže mluvit, proč to neudělá znovu? A proč to takhle neudělal dosud? Odpověď moc nečekal. ale zkusit to musel. Sednul si opět. "Mohl bys po mě opakovat! Tak se to naučíš." Vůbec nereagoval na to, že se viditelně pousmával nad tím, že se snaží úplně marně. On nechtěl házet flintu do žita a trápilo ho to, že nejsou všichni stejně milovaní a schopní. Že je jiný, odlišný..."Zkus říct třebaaa..." Opravdu to bylo těžké, vymyslet nějaké lehké slovo a normální. Z patra mu prostě došly nápady. Nadechnul se z opakoval. "Máma," řekl jednou. Poté zopakoval. "Má-ma," řekl mnohem, mnohem pomaleji a více zřetelně. Doufal, že se mu povede, aby zopakoval ten stejný pohyb úst, jazyka... Všichni to zvládli, tak musí i tento.

Koukali oba na sebe. Nějak se chápali, ale pro někoho, kdo by šel okolo, tak to muselo vypadat komicky. Přeci jen ten starší a větší mlčel, za to ten mladý mluvil. A přesto byli náhled oba potichu. Quercus nebyl takové obyčejné vlče, byl svůj. Nerozhodný, trochu strašpytel a přesto vstřícný. Pochopil tedy, že mluvit ten dospělý neumí. A tuhle myšlenku mu nějak potvrdila i gesta, které udělal. Vskutku nikdy nic takového neviděl. Ale pochopil, že i vlk s takovým handicapem a zdánlivě špatným životem dokáže nějak fungovat. "Aha," řekl k tomu, když mu to všechno nějak došlo. "A jak se jmenuješ?" Zajímalo ho. Jak mu dokáže ukázat své jméno? To ho ještě více lákalo zjistit. Přeci nemůže jen tak nějak ukázat. Tohle není otázka na ano či ne. Tady je potřeba nějaké slovo. A každý přeci má jméno. I když dosud si myslel, že také všichni prostě mluví. Tento vlk je prostě jiný. "Já se jmenuji Quercus, tak mě mí rodiče pojmenovali." Možná tohle bylo to, co zajímalo vlka. Protože už nějakou chvíli na něj kouká trochu hloupým pohledem a ukazuje tlapkou. "Ale já tě naučím mluvit!"

Vlk opravdu vypadal zmateně a on se mu snažil, alespoň nějak pomoci. Avšak i tento pokus vypadal marně. Prohlížel si vlka, nebyl to opravdu cizinec, ale neznal ho. Vůni měl dost podobnou všem ostatním. Místo odpovědi se však jen usmíval a vrtěl ocasem. Nechápal, co je tohle za styl komunikace, ale když na tom ten dospělák trvá... Pak udělal gesta, jakože ne. Proč prostě nemluví, ale ukazuje? Dumal. Nesetkal se ještě s vlkem, co by byl takto tichý. Nevypadal, že by měl nějaké větší problémy nebo se nechtěl bavit. To už by utíkal přece, nebo ne? Jeho maličký mozeček to nepobíral. Nedokázal si tuto situaci nijak přebrat po svém. "Ty neumíš mluvit, rodiče tě to nenaučili?" Napadlo ho to jediné. Pokud to byla pravda, tak rozhodně musel žít strašný život. Když i vlastní vlčí rodiče zapomněli na to, aby svého potomka naučili mluvit. Jak může přeci fungovat? Se ani nijak nemůže ozvat, že už jde? Nesetkal se dosud z tím, že by někdo nemluvil. Nedokázal si ani představit, jak strašný život musí mít, jen protože se na něj rodiče vykašlali. Ale je tu on, a on ho naučí mluvit!

<<< Ovocná tůň

Brodil se sněhem dál. Možná měl spíše uposlechnout svoji maminku a ostatní a zůstat u nich jako tichý pozorovatel. Ale nějak se mu nelíbilo na sešlosti tolika vlků. Toužil po něčem skromnějším a možnosti chvíli si urovnat myšlenky. Bylo tam na něj až moc vlků. Potřeboval si odpočinout a nějak nabrat energii, aby to zvládl přežít dále. Nechtěl opouštět svou maminku, ale věděl, že když dokázala utéct jeho starší bratr, i on by měl ukázat, že je samostatný a něco dokáže. Jakmile se dostal zpátky do lesíka, viděl, že se to tu dost vyprázdnilo. Všichni se přesunuli k jezírku a už tam asi i zůstali. Chtěl najít svého tatínka, ale nějak jej nikde neviděl. Asi šel na větší procházku... Odůvodnil si to po svém. Nechtěl si totiž nalhávat, že by je už nechtěl vidět či dokonce se na ně vykašlal. Viděl přímo jeho obličej před očima, slyšel jeho hlas i cítil jeho vůni. A přesto tu nikde nebyl. Chyběl mu. Nebyl však nikde k nalezení a on už byl trochu zoufalí. Jak těžké totiž může být najít svého tatínka? A pak narazil na někoho neznámého. Zastavil se a nastražil uši, jako by čekal, že se něco ozve. Voněl podobně jako zbytek smečky, takže úplný tulák to nebyl. A k tomu i vypadal dost slušně. "Hledáš něco?" Zeptal se ho.

Zima byla fajn, sníh, led... Všechno to znělo zajímavě a lákavě. K tomu i ten meloun přišel vhod, i když podle maminky není typickým zimním ovocem. Nechápal, zda je Kezi opravdu kouzelníkem a dokázala nějak vyčarovat ovoce i přes nepřízeň počasí a varování maminky. Nevěšel nad tím hlavu, pokusil se to ochutnat a moc mu to nešlo. Musel se trochu do toho jídla nutit, aby zase svou sestru nijak neurazil. Poslouchal, o čem všem se zde bavili, ale moc nejevil zájem o to říct cokoliv k tomu. Zajímalo ho jen to, že oni ostatní okolo něj mluví a on si může v klidu jen v myšlenkách přehazovat svoje plány a nově získané informace. Usoudil však, že příliš nového se zde nenaučí. Zapamatoval si několik jmen on potomků Varji. Diskuze se pak motala okolo plno podobně nudných témat, opět k ovoci, k pozdravování... Nic, co by se mu mohlo hodit. Byl zoufalý a potřeboval by už něco jiného dělat. Nudil se. Ale nedokázal se nijak rozhoupat k tomu udělat něco sám. Modlil se k tomu, aby někdo pro něj vymyslel plán, co by měl dělat. Jeho mozková kapacita nebyla programovaná na plánování proti jeho nudě a rozhodování. To šlo úplně mimo něj. Když se však konečně něco začalo dít, už byl varován k tomu, aby se příliš nevzdaloval a zůstal zde s Badri. S ní? Poohlédnul se na ni. Nebyla to jeho maminka, která šla nyní pryč a něco zajímavého dělat, co by mohl sledovat. On tu bude zase s někým cizím... A navíc, moc nechtěl přijít i o dalšího rodiče, když jeho tatínek je nyní na delším výletě. Nechtěl riskovat její ztrátu, která by jej zasáhla. Přesto nenamítnul půl slova. Pouze se nadechnul, že chtěl něco říct. Ale nic z jeho hlasivek nevyšlo. Nedožadoval se toho, aby se nějak aktivně chtěl zapojit. Lákalo ho trochu objevovat okolí. "Tak já jdu," prohlásil. I když jej asi nikdo stejně neposlouchal. Badri ať klidně jde za ním, ale on se jde seznamovat a odpočívat do lesa. Tam se třeba něco zajímavého také děje.

>>> Borůvkový les

// prosím mušličky, nepočítám to do loterky

8/28

Opět už to byl nějaký čas, co se naposledy shledal s tou nadpřirozenou entitou. Tou příjemnou a chytrou, která vždy uměla poradit. Znala jej, dost jej toho už naučila a on její znalosti rád přijímal. Zajímalo ho však mnohem více. Byl vždy lačný nových vědomostí a tohle byla jedna z možností, jak se dozvědět i to, co jeho rodiče nevěděli. Nebo i oni ji znají? Nemyslel si. Jeho rodiče nemohli poznat Zuběnku, protože jsou rodiče. A jeho naivní představa o tom, že nikdy nebyli vlčata, tak stále existovala dál. Myslel si, že tomu tak muselo být. Vlci sice rostou, ale své stvořitele si nedokázal představit, že někdy byli podobně velcí, jako on. Prostě na to byl jeho mozeček krátký. Asi to dávalo smysl, ale vyvracel si to zápětí. Quercus byl takový nevěřící Tomáš. Rád by se jí tedy zeptal, jak to vlastně bylo! Ale neměl moc možností, kde by o zub mohl přijít. To ovoce, co mu nabídla Kezi, nebylo zdaleka tak tvrdé a ani mu nechutnalo. Neodmítnul a snědl jej celé. Nebylo to však to, co čekal. Zub se mu sice nějak viklal, ale ven se mu úplně nechtělo. Řasu přestal hledat, protože zjistil, že v blízkém okolí má jedině jezírko, kde se objevuje ovoce. A tam asi nic takového růst nebude. Navíc už věděl, že ta roste někde úplně jinde. Expedici si neplánoval nijak, prostě někdy na ni narazí sám. Zub mu však dělal starosti. Procházel se po sněhu a už chtěl, aby tohle trápení skončilo. Neměl pořádný stisk a také mu překážel. Neustále se totiž pohyboval ze strany na druhou. Dráždil mu jeho jazyk. A prostě nesedělo mu to. Dráždilo se mu to tam všechno okolo a on byl jen a jen neklidný. Nedokázal se jednoduše uklidnit, když není jeho zdravotní stav perfektní. Zoufale se otočil, že už půjde zase zpět domů a pokoušet se vyptávat své maminky nebo někoho staršího, jak se toho utrpení může zbavit... A pak se to stalo. Byl jen kousek od domova, skoro za rohem, v moment, kdy to nečekal. A zub málem polknul. Naštěstí jej zachytil a vyplivnul před sebe. "Vílooooo," zavolal na ni. Jistě tu nebude, takhle rychle, ale třeb aji to více popožene. Kdoví, co všechno kromě jej ještě musí v tuto dobu řešit. Chtělo se mu spát, byl unavený, ale už i chtěl být doma. Tak tam jen seděl a pomalu se mu plížila oka. Jeden by řekl, že jej přeci ta krev a bolest musela nějak nakopnout. A ono vůbec. Spíše naopak. Ulevilo se mu. Pomalu mu padala víčka a usínal v sedě. Ničím nerušen by tam usnul asi a možná i umrznul. Ale díku tomuhle vlastně ani nevěděl, kdy přijde Víla a kdy to bude jen sen. "Quercusi," zavolal na něj. Už tu byla a on nevěděl, zmatený. Je tu opravdu či je to jen jeho touha a sen? Promžoural si oči, zda dobře vidí. Ale jist si stále nebyl. "Jsi tu?" Zeptal se. Byl stále ještě zmatený jako včela, prostě takové to probuzení během toho, když někdo usíná. A úplně to dokáže rozhodit myšlenky a celkové vnímání. "Jsi nějaký rozespalý, že?" Položila mu otázku, ale víceméně odpověď již znala. Jednoduše se na něj podívala, nechtěla jej trápit zbytečně dlouho. Když se mu chce tedy spinkat, tak může s klidem brzo zase v něm pokračovat. Přesto jí odpověděl alespoň pokváním hlavy, souhlasil s tím, co řekla. "Bude to jen chvíle, neboj se." Ujistila se. On se nebál, vlastně ho i mrzelo, že neměl tolik času a náladu. Nechtěl odejít bez nějaké nové informace. Nevěděl totiž, kolikrát ještě bude mít tu možnost se společně shledat. Zívnul si, ale neřekl nic. Nenamítal proti jejímu rozhodnutí, když si to tak přeje. Ukázal jí přímo tlapkou, kde jeho zub leží. Aby se ještě nemusela zdržovat jeho hledáním. "Ty jsi, ale hodný. Nebudu tě teda zdržovat, mazej spinkat. Ať máš zpět zase sílu." To už se chtěl ozvat, otvíral pomalu ústa a to už mohl mluvit jedině do prázdna. Odešla. Opět.

Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Skvělé, tohle přesně nepotřeboval. Aby se okolo něj začalo kupit tolik vlčích tváří. Převážnou většinu znal. Byla tu jeho rodina, ale i zbytek smečky. Musel je dříve či později stejně poznat. Neměl moc na výběr, co by mohl tak dělat. Povídat jej moc nelákalo a vlastně ani nevěděl, co by tak sám od sebe mohl udělat. Zdravili se tu, jako by se těšili na společné shledání. On v tom viděl hlavně tu výhodu, že se už bavili o něčem mezi sebou, mohl tak nenápadně poslouchat a mlčet. Jeden dospělý vlk, podle slov jeho máma to byl asi právě ten Varja, tak zkusil zaujmout jeho dcery něčím. A to udělalo zajímavý zvuk. Chtěl by to zkusit také, ale nechtělo se mu moc posunovat, opustit své vyhřáté místečko a před zraky všech se pokusit jej napodobit. Ne. To si to raději odepře. Ještě by mohl poslouchat, jak moc chtějí, aby pokračoval. Plně mu vyhovovalo být v davu, ale vlastně z ěnj nijak nevybočovat. Jeho maminka mu mezitím vysvětlovala, jak se dostane do ovoce. To znělo možná ještě lákavěji než poslouchat hudební číslo pana Varji. Bylo zajímavé to, že existovalo tolik způsobů, jak se do něj dostat... Také vysvětlila i pár jiných druhů, co existují. Melouny, pomeranče... Zajímavé názvy... Pak slyšel o tom, že máma jemu vysvětlovala, jak se jmenuje on i jeho sestra. Další slova na to navazovali a začali si povídat o něčem docela nezajímavém. Hledání svých ztracených dětí. Něco, co by normálně jen přeslechnul a ignoroval. Ale on normální není a jsou to slova, co jeho bystrým uším neuniknou. Mezitím, co poslouchal nezajímavé povídání, tak sledoval vodu. Představoval si, jak i on bude v té stejné vodě za nějakou dobu, jakmile už bude horko a svítit slunce, lovit ovoce. Jak bude hledat různé druhy, která by chtěl vyzkoušet a jaké ještě neznal. Skákat mezi vodou a hledat, co by se hodilo. Úplně to viděl. On, větší a šikovnější, snažící se přinést všem potěšení a ukončit jejich hlad. Do toho krásný svit slunce... Krásná idylka. Nyní však na vrstvě nestabilního ledu viděl sebe. Malého, nevýrazného a nezkušeného. Žaka. Jednoduše na chvíli měl asi možnost sledovat své budoucí já. Zajímavé, ale nestálé. Nevydrželo to dlouho. A vytrhlo i to, že Kezi zvolala, že nějaké ovoce našla. Nechápal, v tuto dobu tu žádné být nemělo. A také máma povídala o tom, že do vody nesmíme. Proč ona mohla? Přímo pod nohami položila nějakou zleneou kouli a začala ji nabízet všem. "Co to?" Zeptal se jí. Povídala o mnoha druzích, který je tento? Pomeranč? Ten je prý jednoduchý na dobytí... Z koule se však brzo staly kousky, které uvnitř měly jinou barvu. Ha! To bylo pro něj šokující. Vzal si jeden kousek a pokusil se do něj zakousnout. Měl divnou chuť. Zbytek svého dílku nechal ležet na zemi. Trápil se s tím jedním soustem. Mělo to divnou chuť, zvláštní a jedinečnou. Ale možná přeci jen maso bude lepší... Varja prohlašoval, že jim to chutnat bude. Ale zase jen mluvil o holkách, takže to asi na něj vůbec nemyslel...

LOS 1/5

Postával tam jen tak, opětovně tiše. Vlastně mluvil někdy vůbec hodně? To by se muselo něco naprosto šíleného stát... Všímal si, že okolí se plní dalšími vlky. A pár z nich ještě nepoznával. Co je však všechny vede sem? To se nějak rozkřiklo, že by chtěl hledat nějakého nového kamaráda? Sotva si něco takového posunul pod čumák, tak mu došlo, že to asi budou vlčata od Varji. Maminka o nich mluvila před nějakou dobou. Takže zase to více méně jsou vlčice, žádný klučina pro něj. To však nevadí, on stále bude raději tím mimo dění. Nakonec si však sednul vedle sestry a mlčel dál. Einor byla zvědavější a voda ji zajímala více. Asi si chtěla i nějaké to ovoce ulovit. To jeho nějaké ovoce nechávalo chladným dále. Neočekával toho moc, vlastně se ani moc nechtěl namáhat kvůli nějakému ovoci. Kdoví, jak chutná. Stále se raději přikláněl k tomu, že se nají v úkrytu za méně spotřebované energie. Schopní dospělí vlci tu jsou, kteří budou lovit po celý rok. Tak proč toho nemůže využít? Einor se na něj podívala, odhadoval, že asi chtěla porušit pravidla, co jim řekla máma. Chtěl jí něco říct, ale vlastně ona docela brzo zrak zase sklopila a od svého nápadu asi opustila. Alespoň nic nebude riskovat. Maminka začala mluvit něco o slupce a o tom, jak se správně ovoce jí. To jej přineslo k dotazu, který chtěl zodpovědět. "A jak se té slupky zbavím?" Zněla. Zkoušet to nechtěl, minimálně do té doby, dokud to nikdo neporučí nebo se jeho sestra nerozhodne se pro to ovoce vrhnout. Jen mu to docela zkazilo to, že si na to osobní zkušenost bude muset počkat do jara. "Kdy se oteplí?" Položil druhou otázku. Možná už se trochu více ptal, ale za to, si tohle všechno chce zapamatovat a vědět. Používat to a poučovat jiné. Jen nějak k těm znalostem přijít musí. Jeho maminka totiž říká jen povrchové informace a nijak více to nerozvádí. Vlastně, když nad tím přemýšlel, možná si i měl jít hrát. Nyní nebude moci mít klid, když se v dálce objevila další vlčata. A ta jistě budou mít plno energie na rozdávání. On byl však ještě docela unavený a rozhozený z toho letu a Arsena. Měl starosti o svého tatínka a nešlo mu se prostě jendoduše ukllidnit. V hlavě měl strašně moc velký guláš z toho. Byla tu na blízku i Kezi, která měla také snad nekonečnou energii. "Ahoj," řekl jí tiše. Skoro neslyšeně oproti tomu, jak energeticky první pozdravila ona. Netrvalo to zase dlouho a do skupiny se připojila ještě další vlčice. Ta se však více věnovala jeho starší sestře a mámě. To mu docela vyhovovalo. Nechtěl být hlavním bodem diskuze.

<<< Borůvkový les

Nechal ty dvě běžet, ať si klidně závodí. Jak se on už rozhodnul, nebude se této aktivity účastnit. Nějak se mu nechtělo plýtvat svou energií. Bylo to pro něj neobvyklé, neb normálně splnil, když se mu něco řeklo. Málokdy byl takový paličatý, jak nyní. Nebral to nijak vážně, prostě se mu jen nechtělo. Jen jeho maminka to brala trochu jinak. Hned, jak se dostat k jezeru, tak už se ho vyptávala, co jej trápí. "Nic, jsem v pořádku." Vysvětlil jí. Nebylo to myšleno nějak útočně nebo dokonce, že by to odseknul. Prostě mluvil pravdu. Netrápí ho nic, možná ten tatínek. Ale kvůli němu tu rozhodně nehodlá nějak hrát chodící mrtvolu. Jen ho to nenadchlo. Nechtěl jí říkat, že se mu ta její aktivita nelíbí. To si raději ponechal pro sebe. Krátce na to však následovala informace o tom, co to vůbec za místo je. Náhodné ovoce ve vodě znělo lákavě, jen škoda, že nyní tomu tak nebude. Rád by nějaké vyzkoušel a ochutnal. Nemusí být totiž tak špatné. Nebyli dlouho sami, brzy se zde objevila i další skupinka společně s jeho starší sestrou. Ta vyměnila své mladší sourozence za jiné vlče. A taky s ní nebyl Arsen. Aha, takže opravdu zmizel... Domníval se. Ale kam by tak mohl jít? Hledat tátu? Přemýšlel. Sledoval, jak jeho maminka značkuje. Mluvila o tom, že tímto se chrání před vetřelci. Takže to bude muset taky pak dělat, jakmile trochu vyroste. Také je nabádala k tomu, aby nechodili na led. Což tedy v plánu ani neměl. A když tu není Arsen, tak ho nemá ani kdo strčit na něj. Rozhodl se postávat a jen koukat. Ta skupinka dalších výletníků totiž vypadala zajímavě. Pokusil se nenápadně i poslouchat jejich diskuzi.

7/28

Uběhl týden, pak dva, od chvíle, kdy Quercus naposledy spatřil vílu. Les se mezitím proměnil. Ranní mlhy byly hustší, vzduch chladnější a listí na stromech se barvilo do temnějších odstínů. Případně místy už ani ty listy na stromech spíše nebyly. Quercus se potuloval mezi stromy, v hlavě mu stále zněla její poslední slova o trpělivosti. Myslel si, že trpělivý už je. Ale asi ne stále dostatečně. Snažil se je pochopit, ale zároveň cítil, že mu něco uniká. Každý den se zastavoval u kaluží, potoků i vlhkých míst, jako by doufal, že tam najde odpověď. Řasa, o které mu kdysi vyprávěla, se mu stala symbolem. Něčeho, co se skrývá, co se nedá získat hned, a co ho nutilo přemýšlet o vlastním spěchu. Bylo to něco nedosažitelné, ale přesto reálné. Často se přistihl, jak dupal tlapami do země, když se mu nedařilo najít to, co hledal. Vztekal se, ale nenápadně. Aby to nikdo neviděl, stejně jako jeho plán, jak najít tu rostlinu. Připadal si jako na tajné misi, kterou nikdo jiný neznal. Ani rodičům neřekl, že se s vílou setkal. Bylo to jeho vlastní tajemství, které si chtěl uchovat. A právě to mu dodávalo pocit výjimečnosti, že má něco, co patří jen jemu. Tedy nepatří, ale spíše zažil jen on. Něco, co jej odlišovalo od jeho starších sourozenců. V tomhle ohledu ho přeci nemůže trumfnout ani Arsen, který se tvářil vždy jako pánem světa.
Jednoho chladného rána, kdy se rosa ještě třpytila na trávě, ucítil, že se mu kýve další zub. Co to znamenalo? To věděl, přijde víla, pokud o něj přijde. Tentokrát to nešlo tak lehce. Bylo ta na dlouho, neskutečně mu to vadilo a se svým jazykem se ho snažil snad celý den vytlačit ven. Nakonec se mu to však povedlo. Když zub konečně vypadl, dopadl do listí a on už vyčkával. Věděl, že dojde. "Vílo," zavolal do lesa. Jeho hlas se rozléhal mezi stromy, ale odpověď nepřicházela hned. Byl tu očividně sám. Už se chtěl rozčílit a odejít, když se vzduch kolem něj rozzářil a z drobných jisker se zjevila ona. Přišla včas. "Vidím, že jsi vydržel, můj malý," řekla jemně, a přitom se vznášela nad spadaným listím. Quercus se pousmál, i když v něm stále doutnala netrpělivost. Víla už jen svou přítomností jej uklidňovala, nebál se. "Ano, vydržel jsem." Vysoukal ze sebe. Nerad mluvil, hlavně o sobě. Takže tohle spíše chtěl přenechat jí. On se od ní chtěl jen něco naučit. Víla se sklonila a zvedla jeho zub, který držela jako poklad. "Protože se učíš. Každý zub, který ztratíš, je klíčem k nové části poznání. Tentokrát ti ukážu něco jiného... Sílu ticha." Quercus se zarazil. Nechpal, jak mu může nějak pomoci ticho. Vždyť to mu nic nepřináší... Víla se pousmála. "Ticho není prázdnota. Je to prostor, kde se rodí odpovědi. Nauč se naslouchat tomu, co není řečeno. Uši slyší i tohle." Mluvila v hádankách. Takže nad jejími slovy vždy déle přemýšlel. Položila mu zub na čelo a vlk ucítil, jak mu do mysli proudí obrazy. Viděl les ponořený do mlčení, kde každý zvuk měl svou váhu. Viděl řeku, která plynula tiše, ale neúnavně. Viděl sám sebe, jak stojí bez slov, a přesto rozumí tomu, co mu les sděluje. Asi to nyní chápal. Přesto byl ještě stále zmaten. "Ticho ti ukáže, co jinak přehlédneš," zašeptala. "Je to dar, když chápeš a víš. I beze slov." Quercus otevřel oči a cítil, že jeho dech je pomalejší, klidnější. Už neměl potřebu dupat nebo křičet. Lekce s ní mu vždy něco přinesly. "Takže, i když nebudu mluvit, tak jsem silný?" Zeptal se zase on. Víla přikývla, nenamítala nic. "Ano. Až přijde další zub, naučím tě něco nového. Ale pamatuj, trpělivost a ticho jsou spojenci. Bez nich se tvé kroky stanou jen chaosem." Pak se rozplynula... Opět. Jako by ji odnesl vítr. Quercus zůstal sám, avšak nyní se necítil tak špatně. Asi pomalu přicházel na to, že síla není jen slovech a skutcích, ale i v tom, umět se toho všeho vzdát a fungovat trochu jinak.

Vypadalo to, jako by jeho sestra nějak nesouhlasila s ním. Zvláštní, neb přesně podobně se choval Arsen. Prostě neřekl pořádně ani půl slova, ale šel na druhou stranu. Možná si to jeho sestra pamatovala lépe a ještě by to svedla na to, že ho Quercus poslal, aby šel pryč. Což není pravda. On musel prostě nějak vysvětlil mamince, co se stalo a doufat, že za to dostane pak vyhubováno. Zatím to však nevypadalo. Očekávala něco, že se rozhodne a půjde jej někde hledat... A ono vůbec nic takového nebylo. Bylo to divné, ale asi pochopil, že na jeho straně to prostě nikdy nebude. Arsen se i přes veškeré problémy dokáže s čistým štítem dostat dál. Šílený, že mu to projde. "Tak snad tu bude brzo zpátky," řekl o otci. Pamatoval si ho trochu méně. I tím, že jako vlče trochu hůře viděl. Takže i tím, že s ním strávil méně času, tím horší to bylo. Navíc to měl ještě i zalepená očka, když jej poprvé poznal. Einor vymyslela zase něco, co měla být aktivita pro všechny. Nevadilo by mu to, kdyby se k tomu nepřišla ještě i nějaká cizinka. Nebyla součást jeho rodiny. Doufal v rodinný výlet. Ale když to vymyslela maminka, odporovat jí přeci nebude. A tak si nechal své myšlenky jen pro sebe a dal se do kroku směrem za ní. Ta cestu znala a snažila se je popohnat, aby si udělali závod mezi sebou. Kdyby byl ukecaný, už by jim povídal všem, jak on běhat nebude. Jak jej bolí nohy, nebaví ho to a také, kdy už tam budou... To však není on. Místo toho šel a spíše se pomalu plahočil. U toho mlčel. A nechal se v klidu všemi předběhnout. Však se neztratí, když půjde za nimi a jdou očividně rovně. Závod tedy dopředu vzdal a s klidnou hlavou prohrál.

>>> Ovocná tůň

LISTOPAD 1/10 - AITHÉR

Z jeho radosti a dovádění, což je u něj docela vzácný okamžik, jej vyrušilo vyslovení jeho jména. Nastražil uši a rozhlížel se, odkud to šlo. Bylo to přímo za zády. Otočil se za původcem toho zvolání. Moc ho neznal, ale věděl, že to je někdo z jeho smečky. Jak by totiž znal i jeho jméno? "Ano?" Odpověděl tedy nakonec na zavolání. "Stalo se ti něco?" Zeptal se ho. Vypadal docela jinak, smutný, jiný... Naposledy vypadal veseleji a Quercus byl při posledním setkání mnohem menší. Kolik času vůbec spolu měli? Zatím mu to tedy víc přišlo, že ho nehledal a prostě se jen tu objevil u něj a zkusil zavolat. Ale třeba něco potřebuje, co ví... Zapřemýšlel, kolik vlastně vlků jej zná jen z doslechu a pořádně se nikdy nesetkali. Nebo zda znají jen jeho rodiče a ví, že mají nějaké vlčata. Asi mu to ani moc nevadilo, že není známější. On stejně vždy byl raději nějak průměrný a nevýrazný. "Proč to listí není na stromech?"

Jeho sestra už zase něco tropila. To on byl klidnější potomek a jen tak blbě koukal střídavě na obě vlčice, tak stejně tak i na okolí. Mlčel, svůj dotaz už vznesl. Ale i sestra byla stejně tak zvědavá, kde se toulá jejich tatínek. Viděl to stejně, jako ona. Oba dva toužili po tom jej zase vidět, oběhlo strašně moc času, kdy byl někde pryč a oni od té doby vyrostli. Měl hlavně dotaz na něj, zda by je vůbec ještě poznal. Ale jako jeden z rodičů by měl mít nějakou tu svou superschopnost, kdy dokáže nejen své děti poznat, ale i vyčíst jejich myšlenky a cokoliv, co nevyřknou. Maminka je však docela dobrou náhradou. I když náhradou vůbec není. Zkrátka i ona dokáže poradit a naučit dost podobně, co on. Přesto nikdy maminka nemůže být tatínkem. Sestra se pak vyptávala, kde zmizela ještě nějaká jiná vlčice. Takže se máma musela cítit jako dotazník. Přijímat a zpracovávat tolik otázek... Kde to jen bere? Jak to dokáže? Ani se nedokázala zeptat znovu a stal se její obětí. Pořádně ho jeho máma načepýřila na hlavě. Ohlédnul se po ní, ale nechal ji být. Nebude se bránit tomu, aby se ho někdo dotýkal. A ještě ona. Ta klidně může, vždycky bude moci. "A netrvá to nějak dlouho?" Namítal. Je sice fajn, že obchází les. Nechápal však, co tam tak dlouho ještě dělá. Nahání tam cizince? Její hlas zněl, jako by jí to vůbec nevadilo. A to on nedokázal pochopit. Proč tu prostě není taky? A jak to, že se může toulat i Arsen a on ne? "Netuším, kam šel. Ale šel na druhou stranu. Mluvil něco o tom, že chce jít mimo les." Odpověděl jí. Až ho překvapilo, myslel si, že si to domluvili a ona ví, kam jde a s kým. Že se ptala, kde vůbec jej, tak ho to rozhodilo. Asi bude mít problémy, až se vrátí. Nebo jej půjde nahánět a hledat.

Dobrodružství skončilo a on byl tuze rád, že konečně může chodit po pevnině svými tlapkami. Jako bylo to fajn létat, ale už tam byla docela i zima a nerad se mačkal s ostatními. Navíc jeho bratr vypadal, že ho celou tu dobu chtěl shodit dolů. Rozťapal se ke svém mamince v bílém kožíšku. měl radost, usmíval se a veselou chůzí se přibližoval. Viděl ji v dáli, takže tím lépe. Einor říkala, že to bylo dobrý a on přikývnul. Moc se mu mluvit už nechtělo. Jejich bratr i starší sestra zmizeli, ale věděl, že se brzo zase někde objeví. "Ahoj mami," zavolal na ni. Už byli oba u ní. Sestra se jí zeptala, co tu celou dobu dělala. A to i jej zajímalo. Postavil se kousek od nich a poslouchal, co vypráví. Vyprávěla o dceři Varjagara, to znělo docela lákavě. Nějaký nový kamarád na hraní by se mu také hodil. Jenže zase to bylo spíše něco pro sestru. Překvapilo ho, že se vlastně ani nezeptala, kde je Arsen nebo Kezi. Že prostě přijmula fakt, že tu prostě nejsou a někdy se zase objeví. To mu docela nesedělo na svou matku. "Kde je vůbec táta?" Zeptal se jí. Jistě alespoň o něm by něco mohla vědět. Dlouho jej neviděl a úplně se mu nezamlouvalo s ním netrávit vůbec žádný čas. Jak v něm poté mohl mít i nějakou tu samčí roli. Vzpomínal, kdy jej naposledy viděl. A přišla mu to jako věčnost. Myslel si, že asi dělá něco zajímavého nebo důležitého a on by se rád i od něj něco naučil, odkoukal a přijal.

6/28

Získaný nových vědomostí se pokoušel marně najít nějakou vodu, kde by mořská řasa rostla. A zatím mu všude se vyhýbala. Přesně jako Víla povídala. V žádné z louží se prostě nenacházela. Zoufale se ji snažil někde spatřit. Řasa měla dobrou schovku, to musel uznat. Byl zklamaný tím, že se mu nedaří nic najít a zároveň si nechtěl říci o pomoc ostatních. Nečekal, že by totiž jeho maminka či tatínek nějakou takovou rostlinu vůbec znali. A úplně ho nelákalo jim poté vysvětlovat, jak k tomu přišel a proč ji tak nutně potřebuje. Přišel si trochu jako na své tajné misi, protože ani nikomu ještě neřekl, že Vílu vůbec potkal. Bylo to takové jeho tajemství, které si nechá jen a jen pro sebe. A vlastně ještě zůstane u Víly. Ta jako druhý účastník těchto setkání snad o něm také něco už více ví, odhadoval. I v další kaluži, co byla v lese, tak nic nerostlo. Byl už vytočený z toho, jak se mu to nedaří. Dupal a chtělo se mu řvát. A místo toho jen všude rozhazoval bláto. Nevšimnul si ani, že přitom jeden zub opět opustil jeho dáseň. A skutálel se do bahna, zapadnul tam a schoval se také. "Vílooo!" Začal volat. Chtěl od ní lépe poradit. Až pak teprve, když se na moment uklidnil, tak ucítil bolest a krev po zubu. "Auvajs," písknul. To bylo už dost slov. A také jistota, že přijde. Takže se pokusil uklidnit a vyčkával. "Můj malý a hloupý," ozvalo se po chvíli ticha. Naštvaně a uraženě se podíval na ni. Měl chuť se zeptat, proč je hloupý podle ní. Pokud si toho totiž nevšimla, tak je značně vysoce nadprůměrný! Nesouhlasil s jejím výrokem. "Uklidni se, pomož mi najít ten zub tady dole." Víla ho odsekla. Neměl ještě více slov a podíval se teprve dolů. Hledat tam zub bude opravdu na dlouhou dobu. Jako jehlu v kupce sena. Jen tady to je zub v blátě. "Ty jsi teda šikovný. Co jsi tu hledal?" Zeptala se ho. "Vždyť tu řasu," odpověděl jí. Víla protočila oči. A pak si vytáhla zub z bláta sama. "Ale tady neroste, tohle není moře..." Nechápala, jak si to mohl poplést. A on už vůbec ne. "Takže zase špatně?"