Příspěvky uživatele

< návrat zpět

LOS 1/5

Postával tam jen tak, opětovně tiše. Vlastně mluvil někdy vůbec hodně? To by se muselo něco naprosto šíleného stát... Všímal si, že okolí se plní dalšími vlky. A pár z nich ještě nepoznával. Co je však všechny vede sem? To se nějak rozkřiklo, že by chtěl hledat nějakého nového kamaráda? Sotva si něco takového posunul pod čumák, tak mu došlo, že to asi budou vlčata od Varji. Maminka o nich mluvila před nějakou dobou. Takže zase to více méně jsou vlčice, žádný klučina pro něj. To však nevadí, on stále bude raději tím mimo dění. Nakonec si však sednul vedle sestry a mlčel dál. Einor byla zvědavější a voda ji zajímala více. Asi si chtěla i nějaké to ovoce ulovit. To jeho nějaké ovoce nechávalo chladným dále. Neočekával toho moc, vlastně se ani moc nechtěl namáhat kvůli nějakému ovoci. Kdoví, jak chutná. Stále se raději přikláněl k tomu, že se nají v úkrytu za méně spotřebované energie. Schopní dospělí vlci tu jsou, kteří budou lovit po celý rok. Tak proč toho nemůže využít? Einor se na něj podívala, odhadoval, že asi chtěla porušit pravidla, co jim řekla máma. Chtěl jí něco říct, ale vlastně ona docela brzo zrak zase sklopila a od svého nápadu asi opustila. Alespoň nic nebude riskovat. Maminka začala mluvit něco o slupce a o tom, jak se správně ovoce jí. To jej přineslo k dotazu, který chtěl zodpovědět. "A jak se té slupky zbavím?" Zněla. Zkoušet to nechtěl, minimálně do té doby, dokud to nikdo neporučí nebo se jeho sestra nerozhodne se pro to ovoce vrhnout. Jen mu to docela zkazilo to, že si na to osobní zkušenost bude muset počkat do jara. "Kdy se oteplí?" Položil druhou otázku. Možná už se trochu více ptal, ale za to, si tohle všechno chce zapamatovat a vědět. Používat to a poučovat jiné. Jen nějak k těm znalostem přijít musí. Jeho maminka totiž říká jen povrchové informace a nijak více to nerozvádí. Vlastně, když nad tím přemýšlel, možná si i měl jít hrát. Nyní nebude moci mít klid, když se v dálce objevila další vlčata. A ta jistě budou mít plno energie na rozdávání. On byl však ještě docela unavený a rozhozený z toho letu a Arsena. Měl starosti o svého tatínka a nešlo mu se prostě jendoduše ukllidnit. V hlavě měl strašně moc velký guláš z toho. Byla tu na blízku i Kezi, která měla také snad nekonečnou energii. "Ahoj," řekl jí tiše. Skoro neslyšeně oproti tomu, jak energeticky první pozdravila ona. Netrvalo to zase dlouho a do skupiny se připojila ještě další vlčice. Ta se však více věnovala jeho starší sestře a mámě. To mu docela vyhovovalo. Nechtěl být hlavním bodem diskuze.

<<< Borůvkový les

Nechal ty dvě běžet, ať si klidně závodí. Jak se on už rozhodnul, nebude se této aktivity účastnit. Nějak se mu nechtělo plýtvat svou energií. Bylo to pro něj neobvyklé, neb normálně splnil, když se mu něco řeklo. Málokdy byl takový paličatý, jak nyní. Nebral to nijak vážně, prostě se mu jen nechtělo. Jen jeho maminka to brala trochu jinak. Hned, jak se dostat k jezeru, tak už se ho vyptávala, co jej trápí. "Nic, jsem v pořádku." Vysvětlil jí. Nebylo to myšleno nějak útočně nebo dokonce, že by to odseknul. Prostě mluvil pravdu. Netrápí ho nic, možná ten tatínek. Ale kvůli němu tu rozhodně nehodlá nějak hrát chodící mrtvolu. Jen ho to nenadchlo. Nechtěl jí říkat, že se mu ta její aktivita nelíbí. To si raději ponechal pro sebe. Krátce na to však následovala informace o tom, co to vůbec za místo je. Náhodné ovoce ve vodě znělo lákavě, jen škoda, že nyní tomu tak nebude. Rád by nějaké vyzkoušel a ochutnal. Nemusí být totiž tak špatné. Nebyli dlouho sami, brzy se zde objevila i další skupinka společně s jeho starší sestrou. Ta vyměnila své mladší sourozence za jiné vlče. A taky s ní nebyl Arsen. Aha, takže opravdu zmizel... Domníval se. Ale kam by tak mohl jít? Hledat tátu? Přemýšlel. Sledoval, jak jeho maminka značkuje. Mluvila o tom, že tímto se chrání před vetřelci. Takže to bude muset taky pak dělat, jakmile trochu vyroste. Také je nabádala k tomu, aby nechodili na led. Což tedy v plánu ani neměl. A když tu není Arsen, tak ho nemá ani kdo strčit na něj. Rozhodl se postávat a jen koukat. Ta skupinka dalších výletníků totiž vypadala zajímavě. Pokusil se nenápadně i poslouchat jejich diskuzi.

7/28

Uběhl týden, pak dva, od chvíle, kdy Quercus naposledy spatřil vílu. Les se mezitím proměnil. Ranní mlhy byly hustší, vzduch chladnější a listí na stromech se barvilo do temnějších odstínů. Případně místy už ani ty listy na stromech spíše nebyly. Quercus se potuloval mezi stromy, v hlavě mu stále zněla její poslední slova o trpělivosti. Myslel si, že trpělivý už je. Ale asi ne stále dostatečně. Snažil se je pochopit, ale zároveň cítil, že mu něco uniká. Každý den se zastavoval u kaluží, potoků i vlhkých míst, jako by doufal, že tam najde odpověď. Řasa, o které mu kdysi vyprávěla, se mu stala symbolem. Něčeho, co se skrývá, co se nedá získat hned, a co ho nutilo přemýšlet o vlastním spěchu. Bylo to něco nedosažitelné, ale přesto reálné. Často se přistihl, jak dupal tlapami do země, když se mu nedařilo najít to, co hledal. Vztekal se, ale nenápadně. Aby to nikdo neviděl, stejně jako jeho plán, jak najít tu rostlinu. Připadal si jako na tajné misi, kterou nikdo jiný neznal. Ani rodičům neřekl, že se s vílou setkal. Bylo to jeho vlastní tajemství, které si chtěl uchovat. A právě to mu dodávalo pocit výjimečnosti, že má něco, co patří jen jemu. Tedy nepatří, ale spíše zažil jen on. Něco, co jej odlišovalo od jeho starších sourozenců. V tomhle ohledu ho přeci nemůže trumfnout ani Arsen, který se tvářil vždy jako pánem světa.
Jednoho chladného rána, kdy se rosa ještě třpytila na trávě, ucítil, že se mu kýve další zub. Co to znamenalo? To věděl, přijde víla, pokud o něj přijde. Tentokrát to nešlo tak lehce. Bylo ta na dlouho, neskutečně mu to vadilo a se svým jazykem se ho snažil snad celý den vytlačit ven. Nakonec se mu to však povedlo. Když zub konečně vypadl, dopadl do listí a on už vyčkával. Věděl, že dojde. "Vílo," zavolal do lesa. Jeho hlas se rozléhal mezi stromy, ale odpověď nepřicházela hned. Byl tu očividně sám. Už se chtěl rozčílit a odejít, když se vzduch kolem něj rozzářil a z drobných jisker se zjevila ona. Přišla včas. "Vidím, že jsi vydržel, můj malý," řekla jemně, a přitom se vznášela nad spadaným listím. Quercus se pousmál, i když v něm stále doutnala netrpělivost. Víla už jen svou přítomností jej uklidňovala, nebál se. "Ano, vydržel jsem." Vysoukal ze sebe. Nerad mluvil, hlavně o sobě. Takže tohle spíše chtěl přenechat jí. On se od ní chtěl jen něco naučit. Víla se sklonila a zvedla jeho zub, který držela jako poklad. "Protože se učíš. Každý zub, který ztratíš, je klíčem k nové části poznání. Tentokrát ti ukážu něco jiného... Sílu ticha." Quercus se zarazil. Nechpal, jak mu může nějak pomoci ticho. Vždyť to mu nic nepřináší... Víla se pousmála. "Ticho není prázdnota. Je to prostor, kde se rodí odpovědi. Nauč se naslouchat tomu, co není řečeno. Uši slyší i tohle." Mluvila v hádankách. Takže nad jejími slovy vždy déle přemýšlel. Položila mu zub na čelo a vlk ucítil, jak mu do mysli proudí obrazy. Viděl les ponořený do mlčení, kde každý zvuk měl svou váhu. Viděl řeku, která plynula tiše, ale neúnavně. Viděl sám sebe, jak stojí bez slov, a přesto rozumí tomu, co mu les sděluje. Asi to nyní chápal. Přesto byl ještě stále zmaten. "Ticho ti ukáže, co jinak přehlédneš," zašeptala. "Je to dar, když chápeš a víš. I beze slov." Quercus otevřel oči a cítil, že jeho dech je pomalejší, klidnější. Už neměl potřebu dupat nebo křičet. Lekce s ní mu vždy něco přinesly. "Takže, i když nebudu mluvit, tak jsem silný?" Zeptal se zase on. Víla přikývla, nenamítala nic. "Ano. Až přijde další zub, naučím tě něco nového. Ale pamatuj, trpělivost a ticho jsou spojenci. Bez nich se tvé kroky stanou jen chaosem." Pak se rozplynula... Opět. Jako by ji odnesl vítr. Quercus zůstal sám, avšak nyní se necítil tak špatně. Asi pomalu přicházel na to, že síla není jen slovech a skutcích, ale i v tom, umět se toho všeho vzdát a fungovat trochu jinak.

Vypadalo to, jako by jeho sestra nějak nesouhlasila s ním. Zvláštní, neb přesně podobně se choval Arsen. Prostě neřekl pořádně ani půl slova, ale šel na druhou stranu. Možná si to jeho sestra pamatovala lépe a ještě by to svedla na to, že ho Quercus poslal, aby šel pryč. Což není pravda. On musel prostě nějak vysvětlil mamince, co se stalo a doufat, že za to dostane pak vyhubováno. Zatím to však nevypadalo. Očekávala něco, že se rozhodne a půjde jej někde hledat... A ono vůbec nic takového nebylo. Bylo to divné, ale asi pochopil, že na jeho straně to prostě nikdy nebude. Arsen se i přes veškeré problémy dokáže s čistým štítem dostat dál. Šílený, že mu to projde. "Tak snad tu bude brzo zpátky," řekl o otci. Pamatoval si ho trochu méně. I tím, že jako vlče trochu hůře viděl. Takže i tím, že s ním strávil méně času, tím horší to bylo. Navíc to měl ještě i zalepená očka, když jej poprvé poznal. Einor vymyslela zase něco, co měla být aktivita pro všechny. Nevadilo by mu to, kdyby se k tomu nepřišla ještě i nějaká cizinka. Nebyla součást jeho rodiny. Doufal v rodinný výlet. Ale když to vymyslela maminka, odporovat jí přeci nebude. A tak si nechal své myšlenky jen pro sebe a dal se do kroku směrem za ní. Ta cestu znala a snažila se je popohnat, aby si udělali závod mezi sebou. Kdyby byl ukecaný, už by jim povídal všem, jak on běhat nebude. Jak jej bolí nohy, nebaví ho to a také, kdy už tam budou... To však není on. Místo toho šel a spíše se pomalu plahočil. U toho mlčel. A nechal se v klidu všemi předběhnout. Však se neztratí, když půjde za nimi a jdou očividně rovně. Závod tedy dopředu vzdal a s klidnou hlavou prohrál.

>>> Ovocná tůň

LISTOPAD 1/10 - AITHÉR

Z jeho radosti a dovádění, což je u něj docela vzácný okamžik, jej vyrušilo vyslovení jeho jména. Nastražil uši a rozhlížel se, odkud to šlo. Bylo to přímo za zády. Otočil se za původcem toho zvolání. Moc ho neznal, ale věděl, že to je někdo z jeho smečky. Jak by totiž znal i jeho jméno? "Ano?" Odpověděl tedy nakonec na zavolání. "Stalo se ti něco?" Zeptal se ho. Vypadal docela jinak, smutný, jiný... Naposledy vypadal veseleji a Quercus byl při posledním setkání mnohem menší. Kolik času vůbec spolu měli? Zatím mu to tedy víc přišlo, že ho nehledal a prostě se jen tu objevil u něj a zkusil zavolat. Ale třeba něco potřebuje, co ví... Zapřemýšlel, kolik vlastně vlků jej zná jen z doslechu a pořádně se nikdy nesetkali. Nebo zda znají jen jeho rodiče a ví, že mají nějaké vlčata. Asi mu to ani moc nevadilo, že není známější. On stejně vždy byl raději nějak průměrný a nevýrazný. "Proč to listí není na stromech?"

Jeho sestra už zase něco tropila. To on byl klidnější potomek a jen tak blbě koukal střídavě na obě vlčice, tak stejně tak i na okolí. Mlčel, svůj dotaz už vznesl. Ale i sestra byla stejně tak zvědavá, kde se toulá jejich tatínek. Viděl to stejně, jako ona. Oba dva toužili po tom jej zase vidět, oběhlo strašně moc času, kdy byl někde pryč a oni od té doby vyrostli. Měl hlavně dotaz na něj, zda by je vůbec ještě poznal. Ale jako jeden z rodičů by měl mít nějakou tu svou superschopnost, kdy dokáže nejen své děti poznat, ale i vyčíst jejich myšlenky a cokoliv, co nevyřknou. Maminka je však docela dobrou náhradou. I když náhradou vůbec není. Zkrátka i ona dokáže poradit a naučit dost podobně, co on. Přesto nikdy maminka nemůže být tatínkem. Sestra se pak vyptávala, kde zmizela ještě nějaká jiná vlčice. Takže se máma musela cítit jako dotazník. Přijímat a zpracovávat tolik otázek... Kde to jen bere? Jak to dokáže? Ani se nedokázala zeptat znovu a stal se její obětí. Pořádně ho jeho máma načepýřila na hlavě. Ohlédnul se po ní, ale nechal ji být. Nebude se bránit tomu, aby se ho někdo dotýkal. A ještě ona. Ta klidně může, vždycky bude moci. "A netrvá to nějak dlouho?" Namítal. Je sice fajn, že obchází les. Nechápal však, co tam tak dlouho ještě dělá. Nahání tam cizince? Její hlas zněl, jako by jí to vůbec nevadilo. A to on nedokázal pochopit. Proč tu prostě není taky? A jak to, že se může toulat i Arsen a on ne? "Netuším, kam šel. Ale šel na druhou stranu. Mluvil něco o tom, že chce jít mimo les." Odpověděl jí. Až ho překvapilo, myslel si, že si to domluvili a ona ví, kam jde a s kým. Že se ptala, kde vůbec jej, tak ho to rozhodilo. Asi bude mít problémy, až se vrátí. Nebo jej půjde nahánět a hledat.

Dobrodružství skončilo a on byl tuze rád, že konečně může chodit po pevnině svými tlapkami. Jako bylo to fajn létat, ale už tam byla docela i zima a nerad se mačkal s ostatními. Navíc jeho bratr vypadal, že ho celou tu dobu chtěl shodit dolů. Rozťapal se ke svém mamince v bílém kožíšku. měl radost, usmíval se a veselou chůzí se přibližoval. Viděl ji v dáli, takže tím lépe. Einor říkala, že to bylo dobrý a on přikývnul. Moc se mu mluvit už nechtělo. Jejich bratr i starší sestra zmizeli, ale věděl, že se brzo zase někde objeví. "Ahoj mami," zavolal na ni. Už byli oba u ní. Sestra se jí zeptala, co tu celou dobu dělala. A to i jej zajímalo. Postavil se kousek od nich a poslouchal, co vypráví. Vyprávěla o dceři Varjagara, to znělo docela lákavě. Nějaký nový kamarád na hraní by se mu také hodil. Jenže zase to bylo spíše něco pro sestru. Překvapilo ho, že se vlastně ani nezeptala, kde je Arsen nebo Kezi. Že prostě přijmula fakt, že tu prostě nejsou a někdy se zase objeví. To mu docela nesedělo na svou matku. "Kde je vůbec táta?" Zeptal se jí. Jistě alespoň o něm by něco mohla vědět. Dlouho jej neviděl a úplně se mu nezamlouvalo s ním netrávit vůbec žádný čas. Jak v něm poté mohl mít i nějakou tu samčí roli. Vzpomínal, kdy jej naposledy viděl. A přišla mu to jako věčnost. Myslel si, že asi dělá něco zajímavého nebo důležitého a on by se rád i od něj něco naučil, odkoukal a přijal.

6/28

Získaný nových vědomostí se pokoušel marně najít nějakou vodu, kde by mořská řasa rostla. A zatím mu všude se vyhýbala. Přesně jako Víla povídala. V žádné z louží se prostě nenacházela. Zoufale se ji snažil někde spatřit. Řasa měla dobrou schovku, to musel uznat. Byl zklamaný tím, že se mu nedaří nic najít a zároveň si nechtěl říci o pomoc ostatních. Nečekal, že by totiž jeho maminka či tatínek nějakou takovou rostlinu vůbec znali. A úplně ho nelákalo jim poté vysvětlovat, jak k tomu přišel a proč ji tak nutně potřebuje. Přišel si trochu jako na své tajné misi, protože ani nikomu ještě neřekl, že Vílu vůbec potkal. Bylo to takové jeho tajemství, které si nechá jen a jen pro sebe. A vlastně ještě zůstane u Víly. Ta jako druhý účastník těchto setkání snad o něm také něco už více ví, odhadoval. I v další kaluži, co byla v lese, tak nic nerostlo. Byl už vytočený z toho, jak se mu to nedaří. Dupal a chtělo se mu řvát. A místo toho jen všude rozhazoval bláto. Nevšimnul si ani, že přitom jeden zub opět opustil jeho dáseň. A skutálel se do bahna, zapadnul tam a schoval se také. "Vílooo!" Začal volat. Chtěl od ní lépe poradit. Až pak teprve, když se na moment uklidnil, tak ucítil bolest a krev po zubu. "Auvajs," písknul. To bylo už dost slov. A také jistota, že přijde. Takže se pokusil uklidnit a vyčkával. "Můj malý a hloupý," ozvalo se po chvíli ticha. Naštvaně a uraženě se podíval na ni. Měl chuť se zeptat, proč je hloupý podle ní. Pokud si toho totiž nevšimla, tak je značně vysoce nadprůměrný! Nesouhlasil s jejím výrokem. "Uklidni se, pomož mi najít ten zub tady dole." Víla ho odsekla. Neměl ještě více slov a podíval se teprve dolů. Hledat tam zub bude opravdu na dlouhou dobu. Jako jehlu v kupce sena. Jen tady to je zub v blátě. "Ty jsi teda šikovný. Co jsi tu hledal?" Zeptala se ho. "Vždyť tu řasu," odpověděl jí. Víla protočila oči. A pak si vytáhla zub z bláta sama. "Ale tady neroste, tohle není moře..." Nechápala, jak si to mohl poplést. A on už vůbec ne. "Takže zase špatně?"

5/28

Myslel na to. Nemohl opomenout zmínku o rostlině, která je na tolik skvělá, že dokáže uzdravovat zuby. Vyčkával, jakmile se opět objeví ta chvíle a ona přijde. Každý den si jazykem procházel všechna místa, kde se mu již zuby obměnily. A zoufale čekal, který bude další. Bylo to skoro neskutečné, ale opravdu se tomu tak stalo. Z rána, když se probudil, tak měl v tlamě volný zub. V noci prostě opustil sám od sebe dáseň. Zajímavé to bylo, ale byl venku. Převalil se na druhý bok. Tak už přijde... Vrtěl s ocasem. Nadšen a plný radosti, která z něj byla opravdu cítit. Slíbila mu to. Jazykem si zub vystrčil před sebe a odpočítával čas, dokud tu nebude. Trvalo jí to docela dlouho, hádal, že byla daleko nebo ještě spala. "Vílooo!" Zavolal na ni. Její klid, který jí předcházel, tak si byl jist, že je blízko. "Quercusi, už jsem zde." Ozvala se nazpět. Usmívala se a oba si tak veselou náladu předávali mezi sebou. "Já chci vědět o té kytceee, jak jsi o ní před tím mluvila..." Žadonil. Víla se však měla ke svým povinnostem prvně. Přerušila ho a vzala si hlavní důvod návštěvy. "Pamatuješ, co jsem ti slíbila?" Zeptala se, asi se chtěla ujistit. Vlček přikývnul. On nezapomíná. To by se muselo odehrát plno zlého, aby si nepamatoval, co se událo nedávno. Víla se usadila kousek od něj. Asi to bude vyprávění na delší dobu. Naslouchal jí. "Aby tvůj chrup byl ještě lepší, existuje rostlina jménem mořská řasa. Roste na samotném dnu vod, slaných vod." Bedlivě si všechno o ní zapisoval za uši. "A kde k ní přijdu?" Věděl, že úplně moc času pod vodou nestrávil. Takže kudy se k ní dostane? "Občas se jich pár zatoulá po proudu řeky, na okraje břehů... Stačí ji pak jen chvíli žvýkat. Čím pravidelněji, tím lepší to bude." Přikývnul. "Tak já si jdu pro ni!" Rozhodnul se. Ona jej však pozastavila. "Nejdříve budeš muset ještě trochu vyrůst. Takhle se jedině ve vodě utopíš." nadšení z něj upadlo, ale když to tak chce.

ŘÍJEN 2/10

Použij v postu slova: krev, pavučina, netopýr, úplněk.

Dny ubíhaly a jeho kostra rostla. Vědomosti sbíral a jejich sbírku si rozšiřoval každým dnem. To, co včera věděl, tak dneska o tom dokázal více mluvit a poučovat ostatní. Seděl vedle keříku, kde by se v případě nouze mohl schovat. Ale to úplně neplánoval. Věděl, že sice je noc, ale nic jako útočící netopýr na něj nevyskočí. Strach neměl, protože znal, kde se tento živočich běžně vyskytuje a krev mu nevysaje. Odpočíval a přemýšlel nad nesmrtelností brouků. Pořádal si v myšlenkách závody, kdy několik zástupců hmyzí říše porovnával. Jaké stvoření je asi to nejvíce životné a přežije plno. Věděl, že pavouka, může úplně vyřadit. Pavučina, jak se jmenuje jeho výtvor, je sice super, ale jinak ten osminožec nic nepřežije. Spolu s ním žebříček opustila i moucha a komár. Ty několikrát již dokázal ulovit, je sice neschopný lovu pořádných zvířat. Ale tyhle mu nějak šly. Pokud by za to měla být nějaká odměna, měl by ji získat tím, jak vlemi šikovně mu jde omylem lovit něco zbytečného. Svit měsíce mu osvětlovala srst. Hnědá byla rázem docela výrazná barva. Úplněk tím, jak zajímavě svítí, tak i je perfektní lampička.

4/28

Netrvalo to dlouho a už opět ve své tlapě třímal svůj zoubek. Nevypadal nějak jinak oproti předchozím, takže neodhadoval, že by to byl ten poslední druh, co mu chyběl. Škoda, rád by ho už měl možnost vidět. I tak byl o krok blíže k tomu, aby měl plný chrup a na krku dospělost. Seděl pod stromem, kde už skoro nebylo ani listí. Vítr jej všechny odneslo. A on tak měl nad hlavou jen holé větve. I to přinášela příroda. Nemohl s tím více udělat. Měl hlavu vzhůru a sledoval, jak se jednotlivé části stromů pohupují. Vánek neměl slitování, cokoliv v cestě, mu muselo ustoupit. Když nad tím tak přemýšlel, ten větrný pán byl docela dost drsný. Nejen, že měnil ráz přírody, ale uměl dost komplikovat život. A to pro všechny, nejen Quercuse. "Už jsi unaven?" zněl hlas kousek od něj. Ohlédnul se po hlasu. "Vlastně ani ne." Odpověděl. Prostě se jen rád díval a občas to trvalo dlouho. Ani nevěděl, jak dlouho tu už sedí a kouká na oblohu a korunu stromu. "Vím, co tam schováváš. Dáš mi jej?" Nenamítal nic a velmi ochotně nabídnul v tlapě svůj zub. Ještě byl trochu od krve. A jazykem cítil prázdné místo. Zároveň však u toho zjistil, že plno dalších zubů jsou docela povolených a vyklají se. "Ještě než půjdeš. řekneš mi něco?" Požádal ji. Rád poslouchal a naslouchal, pokud to jen šlo. Nyní měl možnost a chtěl toho využít. Aby se dozvěděl více informací o tom, co ještě neví. Víla má plno zkušeností a znalostí, jen ať mu i zlomek z nich může předat. "No, nyní již máš pár stálých zubů. O ty by ses měl i náležitě starat. Jinak o ně můžeš přijít. Obvykle by ti měli již vydržet celý život. Ale pokud se o ně nebudeš vzorně pečovat..." Začala dále. Docela jej to zaujalo. "Jak se tedy o ně mám postarat?" Položil jí otázku. "Jez dostatek syrového masa, ale i kostí. Existuje i jedna rostlina, co by s nimi mohla pomoci. O ní si však řekneme později, zatím." Rozloučila se. A on přijal tyto nové informace a uložil si je do své paměti. Pak se jí znovu zeptá na tu kytku teda. Zní to zajímavě. Jak by mu mohla nějaká rostlina totiž pomoci?

Jejich putování vzduchem se blížilo k samotnému konci. Znělo to špatně, co řekl jeho bratr, ale vlastně pravda. Částečně. Nehodlal vykonat strachy potřebu na záda své sestry a ve společnosti svých sourozenců. Ale nechce se moc dlouho toulat bez přítomnosti maminky. A i tatínka by rád po dlouhé době viděl. Prostě dotýkat se svými tlapkami pevného podkladu má cosi do sebe. Arsen se pak také přidal, že už by chtěl dolů. Měl touhu říct mu něco, že se bojí a je taky hodně bojácný, ale raději pomlčel. Umět držet jazyk za zuby je umění. Hlavně v některých situacích, kde se jistě i tahle dá zařadit. Jejich sestra chtěla nejlépe asi pokračovat. Asi si tu společnost staršího sourozence užívala a také i ten pocit. Což i on chápal, ale už chtěl více prozkoumat ty podivně vypadající stromy. Vypadaly už jinak od jejich vzletu a on se potřeboval zeptat někoho dospělého, co se tam stalo. Jsou nemocné? Nebo nějak zraněné? Pomalu nestihnul ani cokoliv jiného dodat, zda přistanou tam či tam... A to se i chtěl zeptat, jak to plánuje. Místo toho se však pomalu přetočil. Starší sestra jej takovým prudkým pohybem rozhodila a on se naklonil více než chtěl. Nespadnul však. Naštěstí se nějak udržel, i když to její černobílý kožich stálo pár trsů chlupů. Až pevně stála jejich sestra na zemi, mohl konečně seskočit. Byl to divný pocit znovu chodit. Zvláštní a přesto normální. "Díky za let!" Poděkoval jí. Rozhlížel se okolo, kde je zbytek jeho rodiny. Matka postávala nedaleko, cítil její pach. A ten by ho byl schopný i k ní přivést. "Chůze však má své kouzlo," dodal k tomu a snažil se podivným a pomalým krokem trochu rozejít. Nohy ho trochu neposlouchaly, vypadalo to komicky. "Jdeme zpátky za mámou?" Zeptal se ostatních. Musí jí to povědět, co se všechno stalo a co viděli.

3/28

Když opět přišlo to, co částečně chtěl, čekal. Vyčkával, až se tu objeví znovu. "Vílooo!" Pískal do prázdna. V tlapičce se mu dřímal zubek, který si opět nějak vytrhnul z dásní. Chtěl opět potkat tu milou bytost, která nad ním držela ochranou tlapu. A také jej vždy podivně uklidnila. I jen svou přítomností dokázala změnit náladu. A když na ni volal, doufal, že se objeví tím dříve. Seděl tam, vedle hromady spadeného listí. Nelákalo ho to do toho skákat. Nechtěl si již více ublížit. Zavál však náhle vítr a objevila se zde - naprosto úžasná a nadpřirozená bytost. Zuběnka! "Ach, Quercusi. Ty jsi opět znovu vyrostl!" Zavolala na něj a usmívala se od ucha k uchu. Měl radost, začal vrtět ocasem. Skoro takhle obdobně vítal i své rodiče a zbytek známých, které měl rád. Měl veselou povahu, když měl tu možnost. Nadšen a lačný po nových vědomostech, které mu opět může předat. "Nazdárek!" Pozdravil ji nazpět. Byl rád, víla se sebou přinášela takovou úlevu. A ihned se jí snažil nacpat zub do tlapky. "Něco tu mám," přidával tato slova k tomu. Víla věděla, proč tu je. Jiný úkol snad ani nemá. "Já vím, vezmu si ho. Děkuji." Poděkovala mu a přijmula jeho zub. "Tohle je třetí, nepletu-li se? A tento je první špičák." Mladý vlček hltal každé slovo, co povídala. Naplňoval se znalostmi a přijmul i ten název pro zub. "Špičák?" Zopakoval po ní. Víla přikývla. "Celkem mají vlci čtyři druhy zubů, jakmile vyrosteš, budeš mít všechny. Řezáky už ti vypadly, nyní špičák a zbývají ještě nějaké třenové. Až vyrosteš, tak ti vyrostou i stoličky, které tvůj chrup zkompletují." Byl fascinovaný. Tolik nových slov. A také zjistil i něco o zubech a jejich druzích. "A jak se liší?" Následovala od něj otázka. Víle se to asi líbilo, konečně s někým mluvit o zubech. To byl její životní styl, takže proto uměla říci toho tolik. "Tvarem a funkcí. Řezáky jsou ty úplně vepředu, pak jsou postupně všechny ostatní. Stoličky jsou úplně vzadu a jsou takové největší, díky nim buděš lépe žvýkat." To znělo zajímavě. Ještě je takový malý a už ví, co za zuby mu pak vyroste! Už, aby to bylo...

ŘÍJEN 1/10 - AITHÉR
Pohrajte si v napadeném listí.

Nikdy netušil, kolik zábavy může ukrývat les. Sám v něm vyrostl a byl to jeho domovem. Přesto nikdy nezažil to, co přichází. Stromy náhled změnily barvu. A on se snažil přijít na to, proč tomu tak je. Důvodů jej napadalo plno, ale měl by se nejvíce ověřit pár teorií, které by to mohly nějak zúžit ve výběru. Na zemi se válelo plno barevných částí patrně ze stromů. Nejvíc se nyní nakláněl k tomu, že jsou stromy nemocné. K jednomu takovému stromu přišel a začal čichat. Nějak doufal, že v něm ucítí, že je nezdravý. Jenže strom voněl stále jako strom. Bez jediné změny. Bylo to divné. Nechápal to a jeho mozeček to nepobíral. Sednul si tam, ale nechtěl sedět v tom barevném. Podivně to šustilo a nechtěl ještě on chytit nějakou nemoc z toho stromu. Vítr však hlásil něco jiného, jeden z té hromady mu přivál přímo pod tlapku. A to jej lákalo se toho dotknout. Pokud bude nemocný, jeho maminka ho uzdraví. Nějak. A tak lístek, co mu nyní po větru uletěl, následoval. Ťapkal si to přímo za ním. A skončil až v hromadě všech popadených okolo. I to šuštění jej vlastně lákalo, protože uvnitř může být plno věcí. A tak tam do hromady skočil. Když už nemocný, tak pořádně! A snažil se v tom hrabat a něco najít. Kromě však nějakého vybití přebytečné energie nic nenacházel. "Něco tam určitě bude!" Zvolal si. Byl tu sám?

Strach z výšky poté již neměl, v podstatě celou tu dobu, od vzletu to bylo už fajn. Jen neměl moc rád to přetížení, které prvně nastalo. Potom už to bylo pěkný, i se dívat dolů. Ani se mu dolů nechtělo. Jeho sestra se zeptala, zda se bojí. "Nebojím," řekl jednoduše. A nepředpokládal, že jeho bratr by náhodou měl jiný názor na to. On měl možná výhodu i toho, že byl vepředu. Arsen asi takové štěstí neměl, když musel sedět až pomalu na ocasu. Byl docela k němu empatický, přesto on sám byl úplným opakem a nejraději by jej jistě shodil. V lásce se přímo neměli, ale to se stává, když jsou dva kohouti na jednom hnojišti. Tedy dva vlci na hřbetu jedné vlčice. Dolů se mu nechtělo, i když zde dole měl maminku a tatínka. Zrovna svou otcovský vzor dlouho neviděl, ale předpokládal, že je v pořádku. Potom jeho starší sestra vzlétla výše a konečně viděl i za okraj lesa. Mama dole se natolik zmenšila, že prostě ani vidět mezi stromy pod nimi nebyla. Zajímavé. Rád by i pokračoval, ale to by šlo i později. Nezoufal. Ale asi bude první, kdo to oznámí. "Já bych nyní už chtěl dolů, ale líbí se mi to." Líbilo by se mu přeci jen zase mít pod nohami pevnou půdu. Rád chodí. Avšak sama by křídla třeba bral, jen musí první vyrůst. Až bude velký, budou i velká křídla. Tak, jak to má jeho starší sestra.