Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem ráda, že vidím tátu. Bylo fajne, být zase doma a nemuset se bát, že nemám kam bych hlavu složila. Popravdě se mi už nikam chodit nechtělo. Chtěla jsem být jenom tady doma, s rodiči a sestrou. A vlastně celou smečkou.... Kromě toho divného dvoubarevného vlka, toho bych klidně ze smečky vypustila. Mrkla jsem po tetě, která najednou vypadala nějak... no jako by nad něčím přemýšlela. Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, jak mi bylo vlastní a pak jsem se upřela pohledem na tátu. Teta odešla a zůstala jsem jenom já s tátou. Zavrtěla jsem ocasem, abych mu naznačila, že jsem fakt ráda tady s ním. Jenže táta asi úplně rád nebyl... nebo byl rád, ale asi jsem něco přerušila. Podle toho co říkal, řeišl něco s tetou. "A co důležitého jste řešili?" zeptala jsem se automaticky, jako bych jeho výtku ani nezaznamenala.
Usmála jsem se a capkala za tátou, který měl zrovinka namířeno kolem hranic. "Já jsem zabloubila... šla jsem hledat Hátinu, ale nemohla jsem trefit do jejich lesa. Nakonec jsem se dostala až na..."To bych neměla říkat, ještě se bude táta bát."Až na samotný okraj toho hvozdu, co nás dělí od ostatních." Tak rozhodně to zní věrohodně a ne jako lež. "No a pak jsem se vrátila zpátky. Jeden hodný vlk mne doprovodil, ale dávala jsem si pozor, aby to nebyl žádnej habán nebo chlápek, jak mne varovala Háti," dodala jsem hrdá na svoje úspěchy. Obcházení hranic nebylo nic pro mne... já nebyla v tomhle dobrá. Nevěděla jsem, kde se otřít, aby byl pach rovnomněrně roznesen po celém lese. Tohle byla parketa táty.

//Isma

Těžko konverzovat s někým, kdo vlastně ani nemá jak konverzovat. Isma ze mne vyloudila několik slov a i to bylo celkem nad moje obvyklé promlouvání. Ostatním to ovšem mohlo připadat, jako že jsem nemluvná a tak je konverzace se mnou nebavila. Což se stalo popravdě i Ismě, která i když udržovala kamennou tvář, tak vnitřně vzdávala snahy se mnou mluvit. Já tohle ovšem neměla jak vědět, takže jsem prostě jenom dál odpovídala jako vždy a nesnažila se více rozpovídat. Prostě jsem mluvila spíše tělem, než jazykem. Kývla jsem hlavou, když tvrdila, že takový vlci jsou a pak pokrčila ramínky, když se ptala na to, jak vypadal. Jak jsem mohla vidět, jestli byl obyčejný nebo ne, když jsem reálně jiného starce nikdy nepotkala. A tohle byl můj způsob komunikace, vrcení, kývání a krčení. Víc toho po mne nemohl nikdo chtít ne?

//Isma

Mluvila o starci, jako by to bylo to nejzábavnější co kdy zažila. Štíhlá vlčice kterou jsem byla ovšem zábavu ve starých senilních starých vlcích neviděla. "Ot...otrapa," konstatovala jsem jenom. Ten vlk mne vytáčel a několikrát mne připravil skoro o život, takže jsem to brala spíš jako že se mu mám chtít vyhnout. Jenže Isma vypadala jako by ji to děsně zajímalo. Třeba je taky divná? Pořádných vlku je tu evidentněmalonkato... nebuď taková Proximo!.... ale všakse na ni podívej, vypadá jako by vylezla z hnoje! Isma byla divná a tečka. Nechtěla jsem aby patřila do stejné krve jako já a doufal jsem, že mi to táta nějak vysvětlí

//Isma

Vlčice se představila jako sestra mého táty. Jenže táta mluvil jenom o Biance ne onějaké Ismě... Nebo jsem ho jenom neposlouchala, když se o rodině zmiňoval, což by bylo pravděpodobnější. Já nikdy tátu moc neposlouchala. Proč taky. Usmála jsem se na vlčici a pomalu vyšla na mělčinu. Nešla jsem k ní nebo víc na břeh. Nechávala jsem si únikovou cestu, kdyby náhodou. "Starý vlk," pronesla jsem jenom krkolomně, jako by se mi jazyk zasekával o zuby nebo patro. Popravdě se mi s rodinou mluvilo líp než s cizinci. Netušila jsem čím to bylo, ale bylo to tak. Neměla jsem moc zábavy, kterou bych Ismě popisovala, tak jsem řekla jenom tohle. Pak jsem tlapkou plácla do vody.

Isma

Měl bys plavat. Měl bys plavat. Když nevíš co, tak plav. Mírně jsem si kopla a posunula jsem se ve vodě o dobrý metr dál. Plavání mne bavilo. Na to jak mne původně děsilo mne teď bavilo víc a víc. Mrskla jsem sebou a už jsem byla o další metr dál. Najednou jsem uslyšela oslovení a tak jsem se zastavila. Položila jsem tlapku směrem ke dnu, abych se zastavila a otočila jsem hlavu směrem ke břehu. Stála tam dost neupravená a zanedbaná vlčice. Chyběl jí ocas a na zádech měla kdo ví co. Nechutný. Změřila jsem si ji pohledem. Docela mi připomínala toho dědka. "Hmmm," zabručela jsem a kývla hlavou, že jo jsem Proxima. Prohlížela jsem si ji. Vypadala stejně jako ten plesnivák, co mne několikrát napálil.

//Isma

Koukla jsem kde jsem a byla jsem u jezera. Zase. Nebylo to nic příjemného se takhle najednou objevit někde, kde to znáte, ale kam jste vlastně nechtěli jít. Mohl za to můj nesmysl orientovat se v prostoru. Kdybych byla aspoň trochu normální, tak bych se to naučila a nemusela jsem se pořád takhle ztrácet. Bylo to k vzteku. Ale co už. Když jsem byla u jezera vydala jsem se směrem k vodě, abych se mohla hezky vycachtat. Plavat jsem uměla, ale i tak jsem se nepouštěla do hloubky. Došla jsem hezky ke břehu a pak udělala pár kroků do vody a nakonec se odrazit a vžum už jsem si plavala čubičkou sem a tam. Pořád jsem ovšem byla na mělké vodě, abych případně dosáhla na dno, kdybych to potřebovala.

//Orlí skály

Doběhla jsem z hory domů a to bez jakéhokoli držkopádu. To bylo celkem zvláštní. Normálně jsem jako malá byla samá tlapka a samá ťapka, ale teď už jsem začínala velkému tělu celkem dorůstat i myslí a nějak jsem si na něj zvykla. Ne, že by to bylo nějaké velké a těžké zvykání. Ale bylo to poměrně podivné období, za které jsem pociťovala i trochu toho studu. Hlavně tedy studu z toho, že jsem nebyla ani malá ani dospělá. No prostě puberta byla děs. Ale já už začínala být dospělá a to bylo něco úplně jiného. Teď jsem se cítila jako pořádná dáma. Princezna hodná tohoto titulu. Zvedla jsem hlavinku a oznámila svůj příchod. "Auuuuuuuuuu auuuuuu auuuu," volala jsem do lesa, abych všechny obeznámila se svým návratem.
V lese jsem cítila několik pachů. Cítila jsem tátu, tetu a taky spoustu jiných vlků. Draven tu nebyl, ale doufala jsem, že se brzo vrátí. Přeci jenom věděl, kde mne může najít. Rozhodla jsem se jít svou přítomností oblažovat otce a tetu. Popravdě mi táta chyběl a tak jsem se jako správný puberťák vůbec nezajímala o to, že by mohl vést nějakou soukromou debatu nebo tak. Vypadalo to, že jsem přišla do nejlepšího. Podle pohledů, které otec vrhal na Biancu se tu dělo něco závažného a moje zvědavost chtěla být u toho. Co řeší? Co probírají? Týká se to lesa? A kde je vůbec máma a ségra? Hlava mi přímo bublala otázkami. "Dobré ránko," pronesla jsem, protože noc už se chýlila ke konci. Usmála jsem se na tátu a zavrtěla ocasem. Pak jsem k němu přiskočila a objala ho krkem. Kdybych byla dospělá, třeba bych opravdu chápala, že tady nemám co dělat. Ale já ještě tak úplně dospělá nebyla.

//Východní hvozd

Táhla jsem se za vlkem, protože moje tlapky nebyly tak dobře stavěné na dlouhé pochodování. Navíc ne po skalách. Soukat se do nějakých výšek nebylo nic pro mladou princeznu. A já byla nejen mladá, ale i hodně princeznová. Vylezla jsem až na vrcholek společně s vlkem a rozhlédla se. Hledala jsem něco co bych poznávala.
Pod námi se rozkládal kraj. Viděla jsem velké jezero, které jsem si pamatovala a které jsem také vlkovi nakreslila. Viděla jsem i sopku, jenž byla na okraji lesa, který musel být mým domovem. Natázhla jsem tlapku a ukázala směrem k lesu. "Domov," pronesla jsem s úsměvem a pak zavrtěla ocasem. Byla to naprosto přirozená reakce na to, že jsem konečně skoro doma. Nemohla jsem se dočkat až zase budu mít pod tlapkami mech a nebudu se muset ničeho bát. Otočila jsem se na vlka. "Dě...děkuji," vysoukala jsem ze sebe s úsměvem a mírně se mu uklonila. Bylo to od něj hezké, že mne doprovodil a pomohl mi najít cestu domů. "Kam... kam půjdeš?" zeptala jsem se a počkala na odpověď.
Nechtěla jsem ho ale více zdržovat. "Děkuji a ahoj," dodala jsem a rozeběhla se směrem k domovu.

//mechový les

//Hadí ocas

Podívala jsem se za sebe. Cesta, kterou jsme odešli, se za mnou klikatila a já už bych vlastně ani netrefila zpět tam, kde jsem se s vlkem potkala. Bylo to zvláštní, ale já prostě neuměla najít směr ani kdybych se vážně snažila. Neměla jsem orientační smysl. Něco mi říkalo, že to bude vrozené a ne že bych se to mohla nějak naučit. Nebyla jsem v tom prostě dobrá. A zatím kromě tohohle malého zaškobrtnutí jsem se vždycky zvládla vrátit domů. A i teď se dostanu určitě domů. Vlk mne doprovodí, tím jsem si byla jistá.
Mířili jsme k hoře. On tvrdil, že z ní uvidíme nad stromy a pak třeba najdu i cestu domů. Kývla jsem hlavou. Byla jsem ráda, že byl někdo takhle chytrý, takže jsem nemusela nad ničím moc přemýšlet. A to mi šlo. Nepřemýšlet. Usmála jsem se na vlka a ťapkala směrem do hor.

//Orlí skála

//Klimbavý les

Následovala jsem vlka. Nebylo už moc proč se ho obávat. Takhle jsem ho měla hezky pod vlastním dohledem a mohla jsem se kdykoliv vypařit, jako mlha nad jezírkem. Doufám, že to není habán nebo chlápek... Před takovýma bych si měla dávat pozor... Chlápci určitě ubližují holkám stejně jako habáni. Mírně jsem nakrčila čenich až mi naskočila komická vráska mezi očima. Regis to nemohl vidět, šel předemnou. Kdyby šel za mnou taky by to neviděl, ale pokud by šel po mém boku všimnout by si mohl. Takže jsem hned uvolnila čelist a doufala, že si ničeho nevšiml. Neměl by. Nechtěla jsem, aby měl sebemenší podezření, že mi na něm něco nesedí.
Mluvil o tom, že nikomu ještě nepomohl, protože ty kytky jsou údajně léčivky. Cítila jsem, jak se Sigy zaradoval někde v mém nitru, jako by měl kytky rád. Jako by v nich měl nějakou ztracenou vzpomínku nebo možná jenom silnou emoci, která vyplula na povrch, když se o květinách mluvilo. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale na otázku zda mne tohle zajímá jsem přikývla. Možná za to mohl fragment v mojí hlavě, který patřil někomu jinému... Nebo jsem prostě měla ráda léčivky.

//Za Regisem

//VLA 42

Regis nebyl nadšený z mých projevů pubertální nespokojenosti, ale tak co jsem měla dělat. Prostě jsem si to tak myslela, cítila a tak mi ta očka ujela k nebesům skoro sama. Nechtěla jsem být až tak očividně nevděčná. Jenže stalo se a Regis to postčehl. Docela slušně mi to i řekl, že se mu to nelíbí. Jenže já tím nechtěla znevažovat jeho větu, spíše se vymezit prot tomu, že bych sama netušila, že je tu tolik jezer. Kývla jsem ovšem jenom hlavou, protože jsem pořád nemohla úplně mluvit, takže jsem spíše jenom používala neverbální projevy, když to šlo. A hádat jsem se rozhodně nechtěla.
Regis nevěřil tomu, že jsou ty borůvkové křovinky jeho dílem, ale já byla přesvědčena o něčem jiném. Nakrčila jsem ovšem jen čenich a hlavu dala mírně na stranu, protože popravdě já se v magiích a tom, jestli jeden ví nebo neví, zda je má, tolik nevyznala. Což byla možná chyba. Zavrtěla jsem ovšem ocasem, když řekl, že jdeme. Regis se ještě vrátil ke svým kytkám a začal je odnášet. Pak jsem teprve vyrazili..."Byl...byli...bylinky?" zeptala jsem se.

//za Regisem

//VLA 41

Doufala jsem, že mi vlk řekne něco zajímavého po té, co si prohlédne mojí mapku. Třeba, že přesně ví, kde to je, ale on místo toho jenom řekl, že jezer je tu hodně. Protočila jsem vzdorovitě a pubertálně oči v sloup, jako "no neříkej". Jasně, že to bylo nezdvořilé, ale to k tomuhle věku patřilo a popravdě mne trochu už frustrovalo, že mne všichni měli za mrně i když už jsem byla skoro dospělá. Tohle se mi vážně nezamlouvalo. Být pořád brána jako někdo, kdo si neumí dát dvě a dvě dohromady. Tlapku jsem namířila na tu horu, která jsem doufala, mu pomůže líp lokalizovat jezero. A taky že jo.
Naslouchala jsem tomu, co mi říkal o tom místě, kde byla hora. Sopka lépe řečeno. Nechala jsem ho ovšem bez opravování mluvit dál. "Jdem?" pronesla jsem, když domluvil a tlapkou znovu ukázala na horu na své mapě, doufala jsem, že teď mne tam zavede. Jenže to vypadalo, že on nehodlá nikam jít, místo toho žral borůvky, kterých si všiml pořádně až teď. Zavrtěla jsem hlavou, protože já nebyla jejich původcem a tlapu namířila na něj.

//VLA 40

Kolem vlka začaly rašit malé lístečky a postupně větvičky dostávaly většího a většího tvaru. Kolem některých lístků se utvořil shluk kulatých plodin, které jak jsem poznala jsou borůvky. Ne, že by mne magie nějak děsila, ale nikdy jsem nikoho neviděla s magií země takhle bez prizorní. Naklonila jsem hlavu na stranu a poté, co jsem vyslovila svoje jméno jsem kývla na vlkovy otázky. Já byla Proxima. Tedy pokud jsem si to dobře pamatovala, tak mi tak říkal každý. Jména jsou zvláštní. Nevíme kdo ani jak nám je dal, ale víme, že jsou naše, protože je používají ostatní. Ale mi sami nevíme, jak jsme k nim přišli.
Vlk se rozmluvil o tom, že jsem hledala Borůvkový les? Ale jak to mohl vědět? Já mu to přece neřekla. Naklonila jsem hlavu na druhou stranu a pak nenápadně nakrčila čeníšek. Asi kromě rostlin ovládá i magii myšlenek. Mluvil o tom, že Borůvkový les by mohl být u hor nebo u jezera... Přemýšlela jsem a pak tlapkou nakreslila vlnku a kolem ní velký kruh. Bylo tam jezero, tam nás mamka učila plavat, ale jestli tenhle vlk věděl, kde to je... to jsem netušila. Pak jsem nakreslila ještě horu, byla to sopka, která byla spíše u našeho domova, než u Borůvkového lesa, ale aspoň bych se dostala někam, kde to znám. Když jsem dokreslila mapku zvedla jsem pohled k vlkovi, jestli náhodou něco nepoznává.

//VLA 39

Vlk na mne koukal a já koukala na něj. Napila jsem se a pak pokračovala dál v koukání na něj. Doufala jsem, že nepůsobím moc nepříjemným dojmem. Byl na mne přeci jenom hodný. Třeba není každý tak nebezpečný, jak říkala Háti. Vlk se představil jako Regis a hned mi vyčinil, že jsem k němu natáhla svou magii. Popravdě, já to neuměla pořádně ovládat, takže jsem mu nemohla slíbit, že to neudělám znovu. Ale mohla jsem se pokusit nedělat to záměrně. Kývla jsem hlavou, že mu rozumím. Sdělil mi své jméno a já mu moc chtěla sdělit svoje.
Vlk stál kousek ode mne a momentálně polemizoval o tom, jak by si rád dal borůvky. To bylo dobře, ale pak řekl celkem zřetelně, že neví kde je borůvkový les... Já věděla, že borůvkový les je, ale nevědla jsem kde. "P...Pro-Proxim...Proxima," řekla jsem s pomlkami a bylo vidět, že mi to mluvení dělá fyzický problém. Tlamou jsem kroutila do různých směrů a ještě navíc jsem to nakonec vyslovila celkem potichounku, ale i to byl úspěch.

//VLA 38

Byla jsem ráda, že on po mně nic nechtěl a když se zvednul a začal odcházet vytušila jsem příležitost se třeba i zdejchnout. Když odešel konečně mi šlo promluvit a vyšel ze mne jenom takový podivný smích. "Agch," uchechtla jsem se. "Proč pořád omdlívám a usínám, proč nemůžu normálně fungovat jako ostatní, ale asi měl pravdu, že je to jenom z toho vedra," jakmile se mi pusa otevřela už jela a nešlo to úplně samo zastavit. "Mohla bych se pomalu vypařit, je pryč ničeho by si nevšimnul, ale co když mi je vážně špatně kvůli tomu vedru a sekne to se mnou někde cestou. Jak se ale dostanu domů? Nemůžu tu takhle ležet celou dobu a co když ví, kde je borůvková smečka? Mohl by mi to povědět ne? Mohl by mi říct, hele do Borůvkového lesa se jde tamhle a tam jsi hned. Proč jenom se neumím orientovat, sakra, nic z toho by se nestalo kdybych se jenom poš..." Hned jak jsem vlka uviděla, zmlkla jsem. Netušila jsem, jak dlouho mě mohl poslouchat.
Nesl vodu a tak jsem jenom přikývla a pomalu se napila, když lopuch položil přede mne. Dost toho vylil, ale já byla ráda i za to málo, co nakonec přežilo na dně listové mističky. Proxi, co kdybys použila svoji magii. Opatrně a pomalu... Byl to dobrý nápad, škoda že nebyl můj, ale Sigyho. Natáhla jsem se myslí a svou magií k vlkovi a pokusila se mu přenést do těla trochu té své vděčnosti, kterou jsem cítila. A taky jsem se ho chtěla nějak tou emocí zeptat, kde jsou borůvky. No možná jsem to trochu přehnala, protože Regis mohl najednou pocítit silnou chuť na tento kulatý plod.