Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Být u někoho cizího v hlavě, muselo být pro Saturna nepříjemné. Ne, že by si ovšem uvědomoval, že je v cizí hlavě, když se rozešel směrem do hor. Cesta se trochu vlnila, ale podivně rychle ubíhala, jako by s každým krokem neurazil vlk jenom metr, ale hned několik desítek metrů. Přímo před ním pak byla jeskyně. Z ní vykoukla vlčice, kterou přilákal hluk, který tu nezvaný host dělal. "Dobrý den," pronesla a její tmavě černý kožich se lesknul na světle, které vycházelo z neznámého prostoru. Na nebi totiž nebyl ani měsíc ani světlo. "Já jsem Spica, ale vy sem nepatříte ne?" zeptala se mile, ale nedůvěřivě. Vlčice vypadala zvláštně. Oči měla světle fialové s modrým podtónem a v kožichu měla zapletené levandulové kvítky, po kterých taky krásně voněla. Celkově působila mateřsky. Jeden by ji považoval za matku s partou vlčátek. Žádná drobotina tu ovšem nebyla. Nebo ji zatím nebylo vidět.

Byla jsem ráda, že mě otec pochválil. Chtěla jsem být chválená, cítila jsem tuhle potřebu už od malička, takže když se mi konečně dostalo ocenění od otce usmála jsem se. Jeho další pokus mě měl v magii posunout trochu dál. Měla jsem tedy změnit jeho pocity, ale jak. Natahovala jsem se k němu a snažila se magií vyvolat jiný pocit, než kter měl, ale nevěděla jsem jaký. Neuměla jsem se pořádně rozhodnout. Jsi neschopná... Jsi šílená, ten vlk měl pravdu! Mírně jsem zastříhala ušima a zavrtěla trochu hlavou. Nepouštěla jsem magii, držela jsem ji dál, ale cítila jsem, jako by mi prokluzovala. CÍtila jsem jak mám pod nohama trochu prázdnotu a pak jsem začala usínat, jako vždy... Ne, prosím teď ne.... Soustřeď se proxi!.... Jsi šílená?!

Moje magie vcucla vědomí Saturna přímo dovnitř mého vlastního mozku. Ještě nikdy se to nestalo, takže jsem nemohla tušit, že se to stane, když budu používat magii v ne úplně zdravém stavu mysli. Saturnus se objevil na mýtince, odkud vedlo několik cest. Jedna vedla směrem k houbovému ráji, kde bylo vidět spoustu velkých hub. Pak tu byla cesta, která vedla směrem do hor. Třetí se otvírala do květinové zahrádky. Poslední cesta byla zaterasena křovím s ostrýmy trny.

Nemohla jsem potlačit nadšení ve svém hlase. Nešlo to. Byla jsem prostě až moc zvědavá na to, jak magie fungují. Nebylo to nic, co bych někdy trénovala, prostě se to stalo. Takže možnost si teď tuhle podivnou sílu vyzkoušet na někom, kdo mi s tím může pomoct, bylo prostě vzrušující. Ocas mi mírně kymácel za tělem ze strany na stranu. Usmála jsem se na otce a on se pustil do vysvětlování toho, co mám vlastně zkusit. A pak že se půjdeme najíst. Moc jsem nechápala to jídlo, však hlad jsem ještě neměla. To, že magie bere energii, jsem nemohla při svých chabých pokusech zjistit.
Zaměřila jsem se na otce. Natáhla jsem se myslí k němu a snažila se porozumět tomu, co mi říkal jeho výraz a jenom slabounké pohnutí mimických svalů. "Jsi rád a nervozní," vyšlo mi z tlamičky po chvilce. Nechtěla jsem být nijak extra hrdá na svůj poměrně solidní výkon, protože bych toho popravdě, chtěla dokázat víc. Natáhla jsem sílu magie k otci znovu.

Neměla bys otce odhánět...Mlč... Protočila jsem oči v sloup, což nemělo patřit tátovi, ale Sigymu. To ovšem nemohl první jmenovaný tušit. nebyla jsem navíc ještě úplně v klidu. Lomcoval mnou strach a mírný vztek, proč mě nikdo nenechá na pokoji. Ach ta magická puberta. Jednou to ovšem muselo dopadnout i na mne. Sice jsem byla tělem dospělá, ale ne úplně ještě myslí. BUde potřeba ještě pár zim, než se ze mne stane i emočně a psychicky dospělá vlčice.
Táta nabídl, že se vzdálí, ale jestli chci, že můžeme klidně prozkoušet moje emoce. Kousla jsem se trochu do jazyka, jak jsem to dělala, jako malá, když jsem nechtěla něco říct. Byla bych nadšená, že můžu magie vyzkoušet. "Magie bych zkusila," vykvíkla jsem když se otec začal otáčet k odchodu. pak jsem se zsekouskla do jazyku. Chtěla jsem být sama, ale ty magie, to mne líkalo a velmi.

Sigy byl fakt k ničemu. Furt mluvil a přitom nic nevěděl. "Nemůžeš aspoň mlčet, když nemáš co říct... Takhle si fakt přijdu jako šílená, když mi pořád někdo mluví v hlavě..." odsekla jsem napruzele. Ale já se ti jenom snažím pomoct... "Ale nepomáháš Sigy, děláš to jenom horší," dodala jsem vzpurně. K mému sluchu dolehly kroky a tak jsem se otočila, abych uviděla otce. Nechtěla jsem se s ním bavit. Nechtěla jsem se bavit s nikým.
Ptal se na to s kým si povídám a já automaticky odpověděla. "Nepovídám si s nikým." Nebylo potřeba to rozvádět. "Za ten lov se omlouvám, ale chci být chvilku sama," dodala jsem s prosbou. Moje emoce byly skoro až hmatatelné. Cítila jsem strach a zároveň jakýsi pocit zrady. Otec si toho mohl všimnout aniž by používal magii. Něco prostě nebylo v pořádku, já nebyla v pořádku.

//Narvinijský les přes Gejzíry

Vběhla jsem do lesa a nedbala na to, že mech je kluzký a že přes slzy v té tmě skoro nevidím. Bylo mi jendo, že mám poškrábané tlapky a dokonce jsem ani nehodlala zastavit až doběhnu k hranici lesa. Chtěla jsem běžet dál a dál. Nebýt toho, že se mi zamotala hlava. Bolela mne jako střep. Adrenalin odezněl a pláč tomu nepomáhal. Něco se mi stalo, ale netušila jsem co, protože jsem spala. Fňukala jsem hlavně proto, že mi mItsu řekl, že jsem šílená, ale taky proto, že mne bolela hlava. Pomalu jsem se v lese svezla na zem do mechu. Seděla jsem přitisknuta k jednomu z kmenů a plakala jsem. Hlavně klid Proxi, všechno bude... "Všechno je to tvoje vina!" zavrčela jsem nepřátelsky na Sigyho ve své hlavě. Cítila jsem, jak se ke mně snaží natáhnout, ale já pokračovala ve svém proslovu. "Motal ses mi v hlavě, když jsi neměl... Motal ses tam a něco jsi provedl. Něco ošklivého, něco příšerného... Co jsi provedl? Proč jsi to udělal?!" vřískala jsem přidušeným hlasem na zbytek někoho jiného ve své hlavě, který tam byl jako střep, který ne a ne dostat ven. Věř mi, kdybych věděl, co ti to provede, nikdy bych se o to ani nepokusil. Nikdy. Přísahám! "Tak co se semnou děje?" Znala jsem už části toho, co se dělo. Sigy byl fragmentem osobnosti cizího vlka, který už nebyl. V mém těle ho držela magie tohohle místa. Bohužel... Nemohl pryč a dokud budu v tomhle kraji, nezbavím se ho. Taky jsem usínala. Ztrácela jsem představu o světě, i když ostatní tvrdili, že jsem neusnula. "Jsem šílená?" fňukla jsem. Ne... tedy nevím... Neslyšela jsem otce, který procházel v lese za mnou a mohl tedy slyšet, co říkám, pokud poslouchal. "Jestli nejsem šílená, tak co je to? Proč pořád spím?!" To taky nevím, ale na něco přijdeme určitě na něco přijdeme... "Víš vůbec něco? Nebo jsi úplně k ničemu?" zavrčela jsem. Můžu ti pomoct to zvládnout... Určitě bude řešení. "Kdyby nějaké bylo, tak už bys o něm věděl ne?"

Byla jsem srašně zmatená a trochu se mi motala hlava. Ale jenom malinko, asi jsem se do ní opravdu uhodila, jak jsem upadla. Proč vždycky usnu? Neusneš. Byla to dotěrná poznámka, která se objevovala s každým mým spánkem. Jenže teď byla silnější, hlasitější a dotěrnější, než dřív. Navíc nezněla jako Sigy, ale jako něco úplně jiného. Bylo to zvlástní. Moc zvláštní.
Mitsu mne nechal být i když jsem se ho pořád trochu bála, měl přeci jen moje chlupy v tlamě. Mluvil o tom, že jsem zešílela. Koukala jsem na něj nedůvěřivě a nechápavě. Zešílela? Nene, já jenom usnula ne? A nebo jsem možná opravdu šílená tím, že usínám? Co se stalo? Hodila jsem zmatený pohled po tátovi. Chtělo se mi plakat. "Já... já nejsem šílená," popotáhla jsem a popravdě ani pořádně nevnímala ostatní slova. Začala jsem couvat, zatím co otec se mne ptal, jestli mne nebolí něco nebo se mi netočí hlava. Bolela mne hlava, ale víc jsem se cítila smutná z toho, že mne označil Mitsu za šílenou. Po tvářích mi začaly téct slzičky. Nečekala jsem, jestli mne budou potřebovat a rozeběhla jsem se s fňukáním pryč.

//Mech

Krev z hlavy pořád teče a teče, ale to nezastavuje čelisti od drcení a trhání. Jenomže najednou. Srnka mrtvá. Mrtvá... Někdo táhne pryč. Tělo se napne a zavyje na toho, kdo jej táhne pryč od lahodného masíčka. Nepřeje si být rušeno v činnosti, ale tenhle nechápe a táhne jej pryč. Tělo se vytrhne ze spárů, které ho drží a na krku se skví lysina bez srsti. Mitsurugi si nechal mezi zuby kust cizí srsti. Najednou se rozplyne chut. Střídá ji podivný klid. Proč? Kdo... Zavrčet, zabít, zničit... Tma...

Zamrkala jsem. Pohled upřený na tlapky. Před chvilkou jsem byla připravená vyběhnout a vrhnout se s tátou do lovu. Jenomže teď byla srnka na zemi a dost nechutně potrhaná. Takhle jsem si popravdě lov nepředstavovala. Nemělo by nám něco taky z masa zůstat na zimu? Bolela mne hlava jako střep. Migréna asi... Bolí mne hlava a dokonce i krk. Zvednu si tlapku k hlavě, ale mám ji od krve... "Co-?" heknu jenom a zvednu pohled. Předemnou stojí táta a vypadá vyděšeně. Kousek vedle je Mitsurugi, který prská chlupy z tlamy a vypadá naštvaně. "Co se--- co se s---stal--stal.-o?" zasekávám se. Nepamatuju se na nic. Jen na to, že jsme měli nahánět, ale musela jsem usnout jako vždycky. "Usnula jsem... Omlouvám se," pípla jsem ještě. Asi jsme museli vyběhnout a já usnula za běhu a možná... no možná jsem se praštila do hlavy a pak spadla do krvé té srnky, ale proč ji tak potrhali.

Tlapa za tlapou. Tělo se hnalo jako čára směrem k lahodné a teplé krvi. Nemohlo se zastavit, touha byla silnější. Slyšet bouchání srdce je omamné. Buch buch. Buch buch. Krev se řine uvnitř těla a nechce se jí ven. Srna používala hlavu, tělo kopyta. Náraz. Syknutí. Nebylo to nic příjemného, ale zacelí se to. Krev. Těla krev. Na čele hřejivá a kapající na zem. Nejspíše kopyto srny bylo moc blízko. Nezájem. Skok a kousnout. Trhat a trhat a trhat. Veškerou silou. Nezastavovat ani když padá k zemi. Padá strženo tíhou těla, ale i těla toho druhého vlka... Ach otce... Tělo nemá otce, má stvořitele. Pád.
Odskočit a uhnout. Srna sebou kope a snaží se vysvobodit. Nepouštět, vydržet. Trhat a kousat. A čelisti poslouchají. Trhají, kousají. Krev teče všude. Ne krev těla, ale krev srny. Je lahodná a příjemná. Hřeje na tváři a štípe na čenichu jako nejlepší věc. Omamná a přitom tak nepříjemná s každou minutou, kdy ztrácí čerstvost. Víc čerstvé víc!

//Chápu, že to nepůjde přečíst, takže přidávám popis: Proxima skočila na srnu. Saturnusova váha strhla srnu taky k zemi a Proxima ji jako šílenec trhá na kusy.

Mitsurugi mluvil o mě, ale jako bych tam nebyla. Hajzll.... zasyčel mi hlas hlavou. Nebylo to nic příjemného, když o vás někdo mluvil, jako byste tam ani nebyli a do toho... no co na to říct, já jsem byla málomluvná a nemohla jsem se za sebe postavit. Nechala jsem tedy hlavu svěšenou, i kdž se mi tohle vůbec nelíbilo. Snažila jsem se dýchat, ale cítila jsem se jaksi malátně. Táta najednou promluvil a já sebou mírně cukla. Bylo načase jít na lov. Můj první lov jsem si chtěla pořádně užít. Poslouchala jsem tedy tátu na slovo a doufala, že nic nepokoním.
Když mi ukázal, kterou srnu máme oddělit od stáda kývla jsem. Když zavelel k běhu, vyrazila jsem. Mířila jsem ke kopytům zvířat. Cítila jsem adrenalin, ale taky mne polila vlna strachu a vlastního pocitu zmaru, jako bych nikdy neměla nic dokázat. Začala jsem se v běhu bát, že to nezvládnu. Že se něco stane a že někomu ublížím tím, že neudělám to, co se během běhu má. Začala jsem panikařit, ale byla jsem v plném běhu a nešlo se odsud dostat. Cítila jsem jak na mne dopadá tma a...

Proxima proletěla kolem Saturnuse, jako nezastavitelná šipka. Otec ji varoval, že má být za ním, ale její tělo se hnalo dopředu. Bylo poháněno něčím silnějším, než všichni kolem. Hnal ho hlad. Zabít, zabít, zabít. Saturnus neměl problém dohnat svou dceru, protože její malé tělo nebylo na běh zvyklé, takže nehrozilo, že mu uteče. Srna před nimi se oddělila od stáda a zamířila k jejich loveckému partnerovi přesně tak, jak Saturnus zamýšlel. Proxima se ovšem nedržela zpátky a když měla šanci, skočila na srnu.

Koukala jsem na tátu jako mírně vyvoraná myš. Taková ta co vykoukne jenom nad řádku a doufá, že ji nepřejede kombajn. Prý až porostu, tak se to urovná, ale já si připadala už dost velká a tak jsem úplně tenhle poznatek nechápala. Jak to myslel? Přijdu mu malá nebo? "Mohla bych pak po lovu trénovat s tebou?" zeptala jsem se. Bylo mi líto, že tenhle vztah, který mám s tátou mne nepojí moc k mámě. Sice jsem s ní a babičkou byla na výletě, ale prostě táta byl táta. Měla jsem ho moc ráda. Už jsem se nadechovala, že mu dopovím tu načatou větu, která tu vysela jako nalomený rampouch už už se rozpůlit a spadnout. Nadechla jsem se a...
... zaklapla jsem čelisti, protože k nám přišel vlk. Přikrčila jsem se. Strach z něj mne polil a já netušila, co dělat. Zkoušela jsem to prodýchat, protože táta na něj mluvil a věřil mu. Jen jsem sklonila hlavu a koukala do země. Táta popsal tomu druhému vlkovi, jak to bude a já jenom naslouchala. Neřekla jsem ani slovo a byla ráda, když táta pronesl, že vyrazíme.

Táta řekl, že jsem to podědila po něm. Jen jsem na to kývla. POkud to tvrdil, musela to být pravda, protože on měl pravdu vždycky, stejně jako ji vždycky měla máma. Její jméno nevěděl, ale já ani nepřemýšlela o tom, že by se magie nějak jmenovala. Prostě tu byla a já... no jen jsem přkývla, protože to s ní opravdu těžké bylo. Nehorázně. "Občas," souhlasila jsem s tátou. Bylo to více než zřídka, kdy jsem omylem vnikla k někomu jinému. Dravena to uklidnilo, ale Regis působil, že by mne nejraději zadupal do země za to, že jsem magii využila. Ale já popravdě chtěla jenom komunikovat. Byl to jediný způsob komunikace s cizinci, který jsem měla, když mne hlas zradil.
Taťka byl prostě nejlepší a uměl mi všechno hezky vysvětlit, abych se neobávala. Bylo mi jasné, že máma s babičkou by nelhaly, ale jak jsem jim mohla věřit, když já jsem si nic nepamatovala. "Spíš jsem tak trochu zmatená a občas...." Bude si myslet, že jsi blázen, když mu to řekneš, Proxi.... Ale on tě znal, pochopil by... Co? Že jsem vlezl do hlavy jeho dcery a tak trochu ji rozbil? Nedokončila jsem větu a jen se pousmála. Netušila jsem, zda to říct nebo ne.
Bylo rozhodnuto, že během lovu budu s tátou a navíc nebude prý čas mluvit. Takže by nemuselo vadit, že nemluvím vůbec. O lovu jsem nevěděla vůbec nic, takže tohle byla příležitost sledovat a učit se a já doufala, že ji využiju na maximum.

//Mechová smečka

Zachichotala jsem se, když do mne táta šťouchnul. Bylo to příjemné mít takhle někoho, o koho jsem se mohla opřít a kdo tu byl vždy pro mne. Doufala jsem, že tu táta bude už navždy a možnost, že mne jednou opustí jsem si nepřipouštěla. Nebyla jsem malá, abych nevěděla, že všichni jednou zemřeme. Ale prostě jsem si to neuměla představit a tak jsem si to raději ani představit nesnažila. Zavrtěla jsem hlavou a následovala otce.
Konverzace se stočila k mojí magii. Byla jsem ráda, že z toho táta nedělal úplně vědu. Na druhou stranu možná by měl, kdyby ovšem jenom tušil, co všechno bylo s jeho dcerou v nepořádku. "Dokážu vycítit, jak se někdo jiný cítí a můžu ho uklidnit...Taky můžu svoje pocity ostatním ukázat, aniž bych o nich mluvila..." pronesla jsem a pohledem se dívala na svoje tlapky. Úplně jsem netušila jak o tomhle mluvit. Bylo to osobní, ale komu jinému to říct, než tátovi. "Mám... mám... mám trochu problém mluvit s ostatními, ale moci jim předat pocit, že nechci ublížit se hodilo... párkrát.... Ale... tatí? Taky usínám... maminka tvrdila s babičkou, že jsem neusnula, ale já jim nevěřím, protože si nic nepamatuju... občas usnu a pak se probudím někde jinde," pronesla jsem ještě tišeji. Bylo to poprvé, co jsem se s někým o tomhle bavila na vážnější notu a ne jen jako o něčem, co se prostě stává.
Táta pak mluvil o tom, že má rád barvu pampelišek, oček naší mámy, ale taky má rád modrou noční oblohy a nejraději má podzim nebo klid zimy. Bylo fajn se tohle o něm dozvědět.
Pak přišla řeč na lov a já věděla, co to znamená. Zase někdo noví, protože táta mluvil o našem lovci a já si nebyla jistá, jestli chci někoho nového poznávat. Hodila jsem očkem po tátovi, ale nic jsem neřekla. Třeba to bude dobré a neusnu.... třeba... Ale cítila jsem nejistotu. Velkou nejistotu.

Dělala jsem na tátu pohled zraněného jehněte, který by normálně rozhodně zabral, ale táta už si na to buď zvykl a vypěstoval si tak imunitu, nebo byl prostě strašně dobrej. To tátové bývají ne? Rozhodla jsem se, že mi tahle odpověď stačí... zatím. Ale rozhodně jsem plánovala, to nevytahovat moc brzo. Možná se zeptat později samotné tety. "Ty jsi stejně nejlepší taťko," pronesla jsem s úsměvem, jako by mi vlastně na tom velkém tajemství nezáleželo. Táta měl pravdu, taky bych nechtěla, aby někdo mluvil o mých tajemstvích. Třeba o tom jak spím a vlastně nespím... Já tomu stejně přijdu jednou na kloub, co se děje... Proxi možná bys v tom neměla šťourat... Šuš Sigymíre... Zavrtěla jsem ocasem a nad myšlenkovou hádkou se ani trochu nepozastavila. Popravdě jsem si myslela, že svého Sigyho má v hlavě každý. Teda ne konkrétně jeho, ale hlásek, co vám radí.
Taťulda byl rád, že jsem se dostala domů a že mi ten vlk pomohl a neublížil. I já za to byla ráda. "Myslím že jo," odvětila jsem, ale jistota, zda jsem poděkovala nebo ne nebyla moc velká. Ale tak nějak jsem si věřila, že jo... Měla jsem teď tátu jenom pro sebe, takže jsem se rozhodla mu trochu otevřít. Měla jsem ho ráda stejně jako mámu, možná o malounko víc než mámu, ale té bych to rozhodně nikdy neřekla. "A tatí... při té procházce jsem na něco přišla... asi... asi mám magii a ... nevím co s ní," svěřila jsem se.
Šla jsem za tátou směrem na pláně a do lesa jinam. Na lov. Takhle to táta plánoval, ale chtěl aby se k nám někdo přidal a já... no chtěla jsem si ho užít ještě chvilinku jenom pro sebe, takže jsem se na něj podívala a rozhodla se položit mu pár otázek. "TOhle období mám celkem ráda, jak už není takové vedro a barvy jsou všude... máš taky rád barvy tati? A jakou nejvíc? A co roční období, jaké máš rád," ptala jsem se zvědavě.

//Za Saturnem

Koukala jsem na tátu a nedocházelo i, že mne vlastně kárá. Ne, že bych udělala něco strašného ne? Jen jsem přerušila konverzaci, ale popravdě každý se přece chtěl točit kolem mě ne? Ještě jsem byla v té naivní fázi, že se životy všech otáčejí jenom kolem jedné velké hvězdy a nemyslela jsem tím Slunce. Táta nechtěl mluvit o té soukromé záležitosti, ale já to chtěla vědět."Ale no tááák tatí, řekni mi to, přece teta o tom nemusí vědět," pronesla jsem a mírně manipulovala otce magicky do toho, aby se o to něco podělil. Musel cítit, že je mu mne líto, že to nevím. Ale těžko říct, jestli povolí jeho sebeovládání a vyklopí mi pravdu nebo ne. Magii jsem ovládat neuměla, takže jsem tohle dělala jen tak... no prostě se to dělo samo, když jsem byla moc zvědavá nebo moc smutná či když jsem se bála. Nešlo s tím nic dělat, protože jsem to prostě ovládat neuměla a nikdo mne to nijak neučil. Možná si tím naši zadělávaly na poměrně velké problémy.
Poslouchala jsem tátu o tom, že se tady jeden může ztratit, ale díky některým místům pozná kde je. Mě nepomáhalo ani vědět, kde je nějaká hora. Většinou jsem prostě šla a ztratila se a pak šla a našla se. "Hábán je prý někdo, kdo by chtěl být pořád se mnou, muchlovat se a tááák... a chlápek je děsně nebezpečnej... mě to ale přijde nebezpečný oboje," pověděla jsem tátovi, jako bych mu říkala nějakou velkou tajnost a špatnost.
Táta navrhoval lov, ale já si nebyla jistá, jestli je to něco pro mne. Moc jsem toho neulovila. Pak ale vytáhl Saelind jako králíka z klobouku a zamával mi jím před obličejem. No a jasně, že se nenechám zahambit ségrou. "Neviděla jsem jí a na lov půjdu velice ráda," řekla jsem. Ha plusový body u táty pro mě, když si ségra válí někde šunky!