Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 33

Být v takhle bylo divný. Holka. Naprosto neschopná holka, co se bojí prostě každýho a všeho a mhe... ALE měl jsem svůj účel, svoje poslání. Chránit tohle tělo, abychom mohli fungovat... nějak. Popravdě jsem doufal, že jednou se z tohohle Proxima nějak dostane a rozhodne se být prostě vevnitř a mě nechá venku. Neměl bys... Stejně je to všechno tvoje vina! Byl bych normální část osobnosti, kdyby si někdo nehrál s magiema a nezapomněl se uvnitř malý holky, seš fakt vadnej a neotravuj. V hlavě mě Sigy prudil jako nikdo jinej. Nebál jsem se ho. Byl zapomenutou vzpomínkou na někoho jiného, která si už ani pořádně nepamatovala svoje já.
Mluvil na mě vlk, takže jsem se rozhodl věnovat mu pozornost. "A co byste dělal jiného, než se povaloval, však je vedro?" zeptal jsem se zvědavost sama. Co tu mohl dělat? Co mohl dělat důležitějšího než spát? Kdybych mohl, tak spim furt. "Borůvkový les," odvětil jsem stručně. Háti jsem měl rád. Proxi ji měla ráda. Každej ji měl rád. Ten les už tolik ne, ale ona v něm mohla bejt ne?

//VLA 32

KŘUP! Vlkovi oči se doširoka otevřeli a on vyskočil. Najednou už nebyl v leže, což byla poměrně klidná pozice, ale seděl, což byla pozice mnohem více akční. Pořád lepší, než kdyby stál, ale i tohle bylo minimálně nebezpečnější než ležení a už jen z toho důvodu se mi to nezamlouvalo. Koulila jsem na něj vyděšené oči, do kterých se mi hnaly slzy. Dýchej, dýchej. Cítila jsem temnotu jak přichází z koutků mojí mysli a jak se mne snaží uchopit. Snažila se mne vcucnout, ale já nechtěla spát, nemohla jsem spát. Ne teď. Ještě ne... Snažila jsem se držet, ale nešlo to... Chtěla jsem otevřít tlamu a říct mu, že to všechno je jen...

Zamrkal jsem. V uších mi šumělo. Mluvil na mne vlk, ale jako by mluvil přes příboj a já ho neslyšel. Postřehl jsem až "plížíš jako duch", když se moje uši konečně vzpamatovaly. Proxima šla spinkat a bylo nařadě, abych se toho chopil já. Vlk nevypadal nebezpečně, ale zdání mohlo klamat. Křupl jsem si krkem z jedné strany na druhou. "Zdravím," pronesl jsem s úsměvem, kterým jsem rychle zamaskoval podivně prázdný výraz, který jsem chvilku měl. "Omlouvám se pokud jsem vás vyrušil..a... nechtěla jsem. Snad omluvíte tu neomalenost, jen hledám cestu za svou kamarádkou," pronesl jsem a napodobil precizně intonaci i ráz hlasu, kterým mluvila Proxima.

//VLA 31
//Travnatý oceán

Vběhla jsem do lesa a postupně vyklusávala mezi všemy těmi stromy. Nevěděla jsem, co bych mohla dělat nebo kde bych se tu měla zastavit, abych našla úkryt. Nory jsem hloubit neuměla, jeskyně tu nejspíše žárná nebyla a já neovládala žádnou magii, která by mi pomohla se někde usadit v bezpečí úkrytu. Šla jsem s úsměvem a nakračovala energicky, jako někdo kdo je opravdu rád, že je naživu a užil si zábavu. Rychle jsem oddechovala, po tom běhu se nebyo čemu divit. Nejraději bych sebou mrskla někam na zem a spala.
Jenže najednou jsem mezi stromy zahlédla vlka. Zůstala jsem stát jako socha, která se nemůže pohnout. Moje tlapky se zapustily do země. Asi měl stejný nápad jako já. Usnout v tomhle příjemém lesíku. Ležel na zemi, něco broukal a pohupoval ocasem, takže nespal. Nespal a to byl problém, protože si mě mohl kdykoli všimnout. Musím pryč, pryč, pryč... To bylo jediné, na co jsem zvládla myslet. Cizinci byli nebezpeční, to mě naučila máma, babička, táta dokonce i Háti mi to říkala. Začala jsem pomalounku zvedat tlapky, bylo to náročnější, než by jeden čekal. Kladla jsem je a snažila se odejít a pak jsem stoupla na klacek, který udělal hlasité KŘUP!

//VLA 30
//Tmavé smrčiny přes Tanebrae

Běžela jsem poklusem a pak jsem přidala do kroku a pak zas a zas a to už jsem se hnala plnou rychlostí. Proběhla jsem řekou a voda odletovala od mých tlapek do všech směrů. Na trávu na břehu, na zbytek řeky, na můj kožich. Nevadilo mi to, líbilo se mi, že jsem konečně takhle hezky volná. Což ovšem neznamenalo, že bych necítila absenci domova. Byla jsem jako neřízená střela a hnala jse se trávou, která byla poměrně vysoká a jak hezky voněla. Uviděla jsem lesík a vydala se k němu s tím, že si třeba v jeho stínu odpočinu. V noci jsem úplně cestovat nechtěla, bylo to nebezpečné a spát na otevřené pláni jak by smet.

//Klimbavý les

//VLA 29

//Poušť přes prstové hory

Došla jsem z pouště do hor a zpět. Věděla jsem kam jdu a trochu jsem vlastně kráčela ve vlastních stopách zpět tam, odkud jsem do těch hor na jihu přišla. Netušila jsem, jestli hledat Háti nebo prostě jenom běžet domů, ale momentálně bylo oboje na druhé straně tohohle kraje a tak jsem prostě šla. Lepší dojít někam než nikam no ne? Usmála jsem se, protože s večerem přišel aspoň trochu chládek a ne to urputné vedro. Byla jsem ráda, že už vím. Bylo hezké vědět a naprosto příšerné nevědět. Kráčela jsem a doufala, že prostě někam dojdu. Moje kroky už to asi zařídí smi od sebe. Co se proběhnout? Vesele jsem zavrtěla ocasem a poskočila a pustila se do klusu.

//Travnatý oceán přes Tanebrae

//VLA 28 + 4
//Konec světa

Vykročila jsem zpět na horký písek. Věděla jsem směr, kterým se musím vydat a tak jsem se držela toho, že tam prostě musím jít. Vedro bylo příšerné, ale naštěstí začínal večer a s ním poklesla i teplota. Nebyla jsem si úplně jistá, že by bylo bezpečné jít tu přes den, ale takhle na večer to nebylo už úplně šílené. Navíc jsem věděla kam jdu a to mne celkem uklidňovalo.
Pouštním krajem kráčím sama,
nejsem ze sněhu přec.
Teplý vítr naše smysly klamá,
to podivná je věc.

Na obzoru tetelí se vzduch
a v něm já vidím,
podivný starý to duch,
na starce hledím.

Co dělá v tomhle kraji?
Proč nahřívá se tady?
Jeho pohnutky zvláštní se zdají?
Že by to byly přeludy?

Najednou jsem nemohla udělat další krok. Podívala jsem se na své tlapky a uvědomila si, že mi je žere písek. Čím víc jsem se snažila vyprostit, tím víc jsem se propadala. Pozvedla jsem pohled, ale stařec byl pryč. Sakra. Doufala jsem, že by mi mohl pomoct, ale on byl asi jenom výplodem mé fantazie. Jinak by mi pomohl ne? Nebyla jsem dostatečně silná, abych mohla nohy vytrhnout. Z písku jsem ale cítila chlad. Rozhodla jsem se místo rudkých pohybů nahoru, pohybovat směrem horizontálně a kupovidu to zabralo. Bylo to náročné. Cítila jsem, jak mě pohyb vysiluje a každou chvilku jsem musela zastavit a odpočívat i když jsem se při tom mírně potápěla dál. A pak. Moje tlapky se ocitly na pevné zemi a já prostě vyskočila z posledních sil. Dopadla jsem na písek a zhluboka oddechovala. Tohle vážně nebylo příjemné.

//Tmavé smrčiny přes prstové hory

//VLA 27 + úkol 6.

Sledovala jsem okolí a ta šelma, jejíž kožich mi mizel mezi kameny mne poměrně zaujala. Vypadala zvláštně, ale já ji nehodlala pokoušet. Nerada bych se ocitla na jejím jídelním lístku. Teď, když jsem se konečně mohla rozhlédnout jsem mohla najít cestu domů. Věděla jsem kam jít, ale jenom při té myšlence, jak dlouho půjdu, mne zachvátila vnitřní bolest. Už teď jsem měla tlapky ucapané a popravdě na tlapkách jsem necítila skoro už ani jeden dráp. Zvedla jsem se na nohy a ucítila štípnutí. Všechna ta vyložená energie se mi rozležela během toho sezení a moje pravá přední noha byla teď plná mravenců. Začala jsem na ni opatrně našlapovat, protože kdybych udělala špatný krok pád ze skalnatých výběžků by byl rozhodně nepříjemný.
Jak jsem se tak rozcházela uslyšela jsem toho dědka starého, který mě málem přinutil se utopit v bahně. Naslouchala jsem jeho křiku, který mne zasáhl až do srdéčka, jak byl naříkavý. Jenže, jak jsem mu měla pomoct? Co jsou to vůbec brýle? Je hůl jenom klacek nebo co to je? A co je vlastně šátek? Samé nesmyslnosti si ten dědek vymyslel. Chtěla jsem mu pomoct, ale copak jsem mohla, když jsem ty věci neznala? Ráda bych vám pomohla pane, ale nevím co je to hůl, šátek ani brýle... chtěla jsem pronést, ale slova se mi zasekla v krku a tak jsem se rozhlédla jen kolem. Jak mám hledat něco, co neznám. "Brýle jsou takové věci... no... jak to popsat... ale hůl je zahnutý klacek a šátek je něco jako mech, který se dává kolem krku," vysvětloval mi starouš a já se pustila do hledání. Popravdě brýle jsem z hledání vynechala, když je ani neumí popsat, tak je tolik nepotřbeuje ne? Hůl jsem nenašla, ale našla jsem poměrně hezký klacík, který jsem mu donesla. Co se šály týče uviděla jsem kus nějakého mechu, co se tak divně vlněl na jednom z křovisek, že by to asi mohlo být ono. Byl poměrně měkký a oranžový. Donesla jsem ho starouškovi. Měla jsem z něj fakt divnej pocit. A popravdě byl cizák a s cizáky já se bavit nechtěla.... a ani nemohla. Navíc maminka mne určitě už postrádala. A někdo jiný mu určitě pomůže. Nechala jsem ho tam a rozešla se pryč.

//Pouš´t

//VLA 2. 14/15

//Miniaturní lesík

Vyšla jsem tedy do hor. Netušila jsem, co tu na mne může nebo nemusí čekat. Prostě jsem šla a doufala jsem, že dojdu. Nebyla jsem nadšená z toho, že bych se tu měla ztratit. Bylo brzo ráno a já stoupala směrem k vrcholku nejvyšší hory. Doufala jsem, že tam bude největší rozhled. Musela jsem se zorientovat kde jsem a kde nejsem. Snad nejsem moc daleko. Vyšla jsem na vrcholek a slunce se pomalu probouzelo k životu nad obzorem. Bylo to krásné. Pohled na celý kraj, jak ho zalil sluneční svit zlatavou a oranžovou barvou. Chtěla bych si tohle zapamatovat do konce svých dní. Viděla jsem odsud lesk jezera a v dálce sopečný vrcholek, který schovával můj domov. "Jsem daleko..." povzdechla jsem si, ale nebyl to smutný povzdech. Bylo to konstatování. V téhle kráse ani jeden nemohl být smutný. Sedla jsem si na zem a sledovala.
Kolem mě se proháněl slabounký vítr, ale ten chlad mi nevadil. Nevšímala jsem si ho. V tomhle krásném prostředí by mi nevadilo nic. Kousek od sebe jsem uviděla pohyb. Zaměřila jsem se na něj. Bylo to krásné zvíře. Vypadalo tělem jako vlk, ale nebyl to vlk. Mělo mohutnou tlamu a rousy. Fousky i srst mělo bílou a očka zářila podivně světlemodrým odstínem s trochou... krve? Nechtěla jsem se pohnout. Nejen strachem, že na sebe upozorním a zvíře zaútočí, ale i tím, jak krsásné bylo v tomhle slunečním klidu. A pak udělalo skok a bylo pryč. Usmála jsem se a pomalu se zvedla.

//VLA 26 + 2. 14/15

//Eucalyptový les

Zůstala jsem stát jako přimražená, protože jsem si byla jistá, že po tamtom lese měla následovat pláň, ale tady nebyla ani pláň ani potok... Nepoznávala jsem to tu. "Sakra..." ulevila jsem si na sebe nezvykle surově. Sigy? Sigy? Pomoc.... Jenomže uražený děda se neozval ani na moje volání, ani na moje fňukání. Možná jsem na něj neměla být tak ostrá a hubatá. Nebo za to mohlo něco jiného, že se neozval hned, ale chvilku mu to trvalo. Jdi do kopce a rozhlédni se, tam určitě něco najdeš.... Začínala jsem panikařit, že ho neslyším, když se mi jeho myšlenka vynořila v hlavě a to mě uklidnilo. Byla vůbec jeho? Nebyla... nebyla trochu jiná? Moje? Jiná? Jeho? Vykročila jsem do hor.

//KOnec světa

//VLA 25 + 2. 13/15

//Savana

Zahnula jsem do lesa a říkala si, jak jsem dobrá, že jsem došla tam, kam jsem chtěla. Teď jen projít lesem a budu na té pláni, kde jsem našla Dravena a pak už jen k řece a k Háti a nebo domů. Usmála jsem se nad svou skvělou schopností se zorientovat a ani si nevšimla, že jsem se mírně stočila. Ke své orientaci jsem totiž využívala slunce, takže jsem se snažila mít ho furt před čenichem. Ale ono se na nebi hýbalo a to mi nedošlo. Prošla jsem tedy lesem a vyšla z něj místo na louku do jiného lesa. Zaskočeně jsem zůstala stát na místě a koukala kolem.

//Miniaturní lesík

//VLA 24 + 2. 12/15
//Poušť

Z pouště jsem vykročila na to území, které bylo nebezpečné. Tady jsme viděly s babičkou a mamkou ty podivné srnky s dlouhýma krkama a ty pruhované. Ani jedny se mi moc nezamlouvaly, protože jsem netušila, co od nich čekat, takže jsem se teď pro jistotu nezastavovala a rovnou si to štrádovala k lesíku. Tam mamka ulovila toho bizona, takže prostě musím jít tam. A navíc kolik tady může být lesů, teď už to bude vážně hračka dojít k Háti nebo domů. Zvládla jsem to. Radovala jsem se podstatně předčasně.

//Eucalyptový les

//VLA 23 + 2. 11/15 (tady už jsem byla)

//Oáza

Byla jsem odpočatá a napojená, takže další pochod pouští už byl příjemnější. Věděla jsem kam jdu, matka a babička mě tu už jednou provedly, takže stačilo jenom následovat vzpomínku, která mi radila, kam mám jít. A já šla. Bylo to fajn. Fajn takhle vědět a nemuset se bát, že někde špatně zahnu nebo, že prostě naprosto bezvýznamně zase zapomenu, kde to jsem a kam jdu. Doufala jsem, že neusnu teď by se to nehodilo. Písek se postupně měnil. Přecházel do hrubších kamínků a pak do travnaté hlinité plochy, která v ranním slunečním světle krásně chladila moje teplem rozdrásané tlapky. Spokojeně jsem si oodechla, že jsem poušť zvládla.

//Savana

//VLA 22 + 2. 11/15

//Poušť

Bylo mi úděsné vedro, naštěstí byla noc a s tou se začala teplota snižovat, že mi pomalu docházelo, jak chladno tu v noci je a že možná není nejlepší se tu takhle promenádovat. Náhle jsem zahlédla krásné místo, které se předemnou rozprostíralo. Byla to přímo rajská zahrada uprostřed všeho toho písku a já si konečně mohla na chvilku odpočinout. Viděla jsem tu spoustu zvířat. Některá vypadala děsivě a tak jsem se jim raději vyhnula, ale jiná byla roztomilounká. Třeba srnka, co měla dva velké hrby. Bylo hezké sledovat, jak tu vládne mír a pohoda. Predátoři i kořist sem přišli kvůli vodě a nikdo nikoho nenapadal. Vládl tu určitý zákon, který byl nad hladem. Sklonila jsem hlavu k vodě a napila se. Voda byla dobrá a já chvilku odpočívala. Než zase vyšly paprsky. Musím jít než bude vedro.

//Poušť

//VLA 21 + 2. 10/15

//Nárrské vršky

Věděla jsem kam jdu, takže jsem prostě šla. A bylo to super vědět. Být ten co ví. Jenže pak mne to trklo. Jestliže jsem až na poušti tak jsem hodně daleko od domova a hodně daleko od borůvkového lesíka kam jsem měla původně namířeno... Sakra... Měla jsem jít víc na západ, takhle jsem moc na jihu... Kráčela jsem ovšem neochvějně dál pouští, protože tu začínalo být fakt až moc velké vedro a já věděla, že se odsud musím dostat pěkně rychle a neplýtvat silou na to, abych se otáčela a vracela. Věděla jsem ka jdu, takže jsem prostě šla.

//Oáza

//VLA 20 + 2. 9/15
//Prstové hory

Cesta se mi pod tlapkami začala měnit. Nejprve z podivných kamenů na písek a pak z písku na ještě víc písku. Vyšlapané cestičky se táhly nahoru a dolů, jako bych vůbec neměla mít šanci se odsud dostat. Proxi, vážně bys mě měla poslechnout a vrátit se, není nic špatného na tom si přiznat, že se jeden ztratil navíc pak je... "Tady to znám," vydechla jsem a pohled upřela na cestičku, se kterou jsem se seznámila jako menší, když mě máma s babičkou vzaly navýlet. Vítězoslavně jsem se ušklíbla, protože teď jsem konečně věděla kam mám správně jít. Jak krásný to byl pocit zadostiučinění nad autoritou, kterou jsem vyvedla vlastním konáním z omylu

//Poušť