Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Isma

Měl bys plavat. Měl bys plavat. Když nevíš co, tak plav. Mírně jsem si kopla a posunula jsem se ve vodě o dobrý metr dál. Plavání mne bavilo. Na to jak mne původně děsilo mne teď bavilo víc a víc. Mrskla jsem sebou a už jsem byla o další metr dál. Najednou jsem uslyšela oslovení a tak jsem se zastavila. Položila jsem tlapku směrem ke dnu, abych se zastavila a otočila jsem hlavu směrem ke břehu. Stála tam dost neupravená a zanedbaná vlčice. Chyběl jí ocas a na zádech měla kdo ví co. Nechutný. Změřila jsem si ji pohledem. Docela mi připomínala toho dědka. "Hmmm," zabručela jsem a kývla hlavou, že jo jsem Proxima. Prohlížela jsem si ji. Vypadala stejně jako ten plesnivák, co mne několikrát napálil.

//Isma

Koukla jsem kde jsem a byla jsem u jezera. Zase. Nebylo to nic příjemného se takhle najednou objevit někde, kde to znáte, ale kam jste vlastně nechtěli jít. Mohl za to můj nesmysl orientovat se v prostoru. Kdybych byla aspoň trochu normální, tak bych se to naučila a nemusela jsem se pořád takhle ztrácet. Bylo to k vzteku. Ale co už. Když jsem byla u jezera vydala jsem se směrem k vodě, abych se mohla hezky vycachtat. Plavat jsem uměla, ale i tak jsem se nepouštěla do hloubky. Došla jsem hezky ke břehu a pak udělala pár kroků do vody a nakonec se odrazit a vžum už jsem si plavala čubičkou sem a tam. Pořád jsem ovšem byla na mělké vodě, abych případně dosáhla na dno, kdybych to potřebovala.

//Orlí skály

Doběhla jsem z hory domů a to bez jakéhokoli držkopádu. To bylo celkem zvláštní. Normálně jsem jako malá byla samá tlapka a samá ťapka, ale teď už jsem začínala velkému tělu celkem dorůstat i myslí a nějak jsem si na něj zvykla. Ne, že by to bylo nějaké velké a těžké zvykání. Ale bylo to poměrně podivné období, za které jsem pociťovala i trochu toho studu. Hlavně tedy studu z toho, že jsem nebyla ani malá ani dospělá. No prostě puberta byla děs. Ale já už začínala být dospělá a to bylo něco úplně jiného. Teď jsem se cítila jako pořádná dáma. Princezna hodná tohoto titulu. Zvedla jsem hlavinku a oznámila svůj příchod. "Auuuuuuuuuu auuuuuu auuuu," volala jsem do lesa, abych všechny obeznámila se svým návratem.
V lese jsem cítila několik pachů. Cítila jsem tátu, tetu a taky spoustu jiných vlků. Draven tu nebyl, ale doufala jsem, že se brzo vrátí. Přeci jenom věděl, kde mne může najít. Rozhodla jsem se jít svou přítomností oblažovat otce a tetu. Popravdě mi táta chyběl a tak jsem se jako správný puberťák vůbec nezajímala o to, že by mohl vést nějakou soukromou debatu nebo tak. Vypadalo to, že jsem přišla do nejlepšího. Podle pohledů, které otec vrhal na Biancu se tu dělo něco závažného a moje zvědavost chtěla být u toho. Co řeší? Co probírají? Týká se to lesa? A kde je vůbec máma a ségra? Hlava mi přímo bublala otázkami. "Dobré ránko," pronesla jsem, protože noc už se chýlila ke konci. Usmála jsem se na tátu a zavrtěla ocasem. Pak jsem k němu přiskočila a objala ho krkem. Kdybych byla dospělá, třeba bych opravdu chápala, že tady nemám co dělat. Ale já ještě tak úplně dospělá nebyla.

//Východní hvozd

Táhla jsem se za vlkem, protože moje tlapky nebyly tak dobře stavěné na dlouhé pochodování. Navíc ne po skalách. Soukat se do nějakých výšek nebylo nic pro mladou princeznu. A já byla nejen mladá, ale i hodně princeznová. Vylezla jsem až na vrcholek společně s vlkem a rozhlédla se. Hledala jsem něco co bych poznávala.
Pod námi se rozkládal kraj. Viděla jsem velké jezero, které jsem si pamatovala a které jsem také vlkovi nakreslila. Viděla jsem i sopku, jenž byla na okraji lesa, který musel být mým domovem. Natázhla jsem tlapku a ukázala směrem k lesu. "Domov," pronesla jsem s úsměvem a pak zavrtěla ocasem. Byla to naprosto přirozená reakce na to, že jsem konečně skoro doma. Nemohla jsem se dočkat až zase budu mít pod tlapkami mech a nebudu se muset ničeho bát. Otočila jsem se na vlka. "Dě...děkuji," vysoukala jsem ze sebe s úsměvem a mírně se mu uklonila. Bylo to od něj hezké, že mne doprovodil a pomohl mi najít cestu domů. "Kam... kam půjdeš?" zeptala jsem se a počkala na odpověď.
Nechtěla jsem ho ale více zdržovat. "Děkuji a ahoj," dodala jsem a rozeběhla se směrem k domovu.

//mechový les

//Hadí ocas

Podívala jsem se za sebe. Cesta, kterou jsme odešli, se za mnou klikatila a já už bych vlastně ani netrefila zpět tam, kde jsem se s vlkem potkala. Bylo to zvláštní, ale já prostě neuměla najít směr ani kdybych se vážně snažila. Neměla jsem orientační smysl. Něco mi říkalo, že to bude vrozené a ne že bych se to mohla nějak naučit. Nebyla jsem v tom prostě dobrá. A zatím kromě tohohle malého zaškobrtnutí jsem se vždycky zvládla vrátit domů. A i teď se dostanu určitě domů. Vlk mne doprovodí, tím jsem si byla jistá.
Mířili jsme k hoře. On tvrdil, že z ní uvidíme nad stromy a pak třeba najdu i cestu domů. Kývla jsem hlavou. Byla jsem ráda, že byl někdo takhle chytrý, takže jsem nemusela nad ničím moc přemýšlet. A to mi šlo. Nepřemýšlet. Usmála jsem se na vlka a ťapkala směrem do hor.

//Orlí skála

//Klimbavý les

Následovala jsem vlka. Nebylo už moc proč se ho obávat. Takhle jsem ho měla hezky pod vlastním dohledem a mohla jsem se kdykoliv vypařit, jako mlha nad jezírkem. Doufám, že to není habán nebo chlápek... Před takovýma bych si měla dávat pozor... Chlápci určitě ubližují holkám stejně jako habáni. Mírně jsem nakrčila čenich až mi naskočila komická vráska mezi očima. Regis to nemohl vidět, šel předemnou. Kdyby šel za mnou taky by to neviděl, ale pokud by šel po mém boku všimnout by si mohl. Takže jsem hned uvolnila čelist a doufala, že si ničeho nevšiml. Neměl by. Nechtěla jsem, aby měl sebemenší podezření, že mi na něm něco nesedí.
Mluvil o tom, že nikomu ještě nepomohl, protože ty kytky jsou údajně léčivky. Cítila jsem, jak se Sigy zaradoval někde v mém nitru, jako by měl kytky rád. Jako by v nich měl nějakou ztracenou vzpomínku nebo možná jenom silnou emoci, která vyplula na povrch, když se o květinách mluvilo. Naklonila jsem hlavu na stranu, ale na otázku zda mne tohle zajímá jsem přikývla. Možná za to mohl fragment v mojí hlavě, který patřil někomu jinému... Nebo jsem prostě měla ráda léčivky.

//Za Regisem

//VLA 42

Regis nebyl nadšený z mých projevů pubertální nespokojenosti, ale tak co jsem měla dělat. Prostě jsem si to tak myslela, cítila a tak mi ta očka ujela k nebesům skoro sama. Nechtěla jsem být až tak očividně nevděčná. Jenže stalo se a Regis to postčehl. Docela slušně mi to i řekl, že se mu to nelíbí. Jenže já tím nechtěla znevažovat jeho větu, spíše se vymezit prot tomu, že bych sama netušila, že je tu tolik jezer. Kývla jsem ovšem jenom hlavou, protože jsem pořád nemohla úplně mluvit, takže jsem spíše jenom používala neverbální projevy, když to šlo. A hádat jsem se rozhodně nechtěla.
Regis nevěřil tomu, že jsou ty borůvkové křovinky jeho dílem, ale já byla přesvědčena o něčem jiném. Nakrčila jsem ovšem jen čenich a hlavu dala mírně na stranu, protože popravdě já se v magiích a tom, jestli jeden ví nebo neví, zda je má, tolik nevyznala. Což byla možná chyba. Zavrtěla jsem ovšem ocasem, když řekl, že jdeme. Regis se ještě vrátil ke svým kytkám a začal je odnášet. Pak jsem teprve vyrazili..."Byl...byli...bylinky?" zeptala jsem se.

//za Regisem

//VLA 41

Doufala jsem, že mi vlk řekne něco zajímavého po té, co si prohlédne mojí mapku. Třeba, že přesně ví, kde to je, ale on místo toho jenom řekl, že jezer je tu hodně. Protočila jsem vzdorovitě a pubertálně oči v sloup, jako "no neříkej". Jasně, že to bylo nezdvořilé, ale to k tomuhle věku patřilo a popravdě mne trochu už frustrovalo, že mne všichni měli za mrně i když už jsem byla skoro dospělá. Tohle se mi vážně nezamlouvalo. Být pořád brána jako někdo, kdo si neumí dát dvě a dvě dohromady. Tlapku jsem namířila na tu horu, která jsem doufala, mu pomůže líp lokalizovat jezero. A taky že jo.
Naslouchala jsem tomu, co mi říkal o tom místě, kde byla hora. Sopka lépe řečeno. Nechala jsem ho ovšem bez opravování mluvit dál. "Jdem?" pronesla jsem, když domluvil a tlapkou znovu ukázala na horu na své mapě, doufala jsem, že teď mne tam zavede. Jenže to vypadalo, že on nehodlá nikam jít, místo toho žral borůvky, kterých si všiml pořádně až teď. Zavrtěla jsem hlavou, protože já nebyla jejich původcem a tlapu namířila na něj.

//VLA 40

Kolem vlka začaly rašit malé lístečky a postupně větvičky dostávaly většího a většího tvaru. Kolem některých lístků se utvořil shluk kulatých plodin, které jak jsem poznala jsou borůvky. Ne, že by mne magie nějak děsila, ale nikdy jsem nikoho neviděla s magií země takhle bez prizorní. Naklonila jsem hlavu na stranu a poté, co jsem vyslovila svoje jméno jsem kývla na vlkovy otázky. Já byla Proxima. Tedy pokud jsem si to dobře pamatovala, tak mi tak říkal každý. Jména jsou zvláštní. Nevíme kdo ani jak nám je dal, ale víme, že jsou naše, protože je používají ostatní. Ale mi sami nevíme, jak jsme k nim přišli.
Vlk se rozmluvil o tom, že jsem hledala Borůvkový les? Ale jak to mohl vědět? Já mu to přece neřekla. Naklonila jsem hlavu na druhou stranu a pak nenápadně nakrčila čeníšek. Asi kromě rostlin ovládá i magii myšlenek. Mluvil o tom, že Borůvkový les by mohl být u hor nebo u jezera... Přemýšlela jsem a pak tlapkou nakreslila vlnku a kolem ní velký kruh. Bylo tam jezero, tam nás mamka učila plavat, ale jestli tenhle vlk věděl, kde to je... to jsem netušila. Pak jsem nakreslila ještě horu, byla to sopka, která byla spíše u našeho domova, než u Borůvkového lesa, ale aspoň bych se dostala někam, kde to znám. Když jsem dokreslila mapku zvedla jsem pohled k vlkovi, jestli náhodou něco nepoznává.

//VLA 39

Vlk na mne koukal a já koukala na něj. Napila jsem se a pak pokračovala dál v koukání na něj. Doufala jsem, že nepůsobím moc nepříjemným dojmem. Byl na mne přeci jenom hodný. Třeba není každý tak nebezpečný, jak říkala Háti. Vlk se představil jako Regis a hned mi vyčinil, že jsem k němu natáhla svou magii. Popravdě, já to neuměla pořádně ovládat, takže jsem mu nemohla slíbit, že to neudělám znovu. Ale mohla jsem se pokusit nedělat to záměrně. Kývla jsem hlavou, že mu rozumím. Sdělil mi své jméno a já mu moc chtěla sdělit svoje.
Vlk stál kousek ode mne a momentálně polemizoval o tom, jak by si rád dal borůvky. To bylo dobře, ale pak řekl celkem zřetelně, že neví kde je borůvkový les... Já věděla, že borůvkový les je, ale nevědla jsem kde. "P...Pro-Proxim...Proxima," řekla jsem s pomlkami a bylo vidět, že mi to mluvení dělá fyzický problém. Tlamou jsem kroutila do různých směrů a ještě navíc jsem to nakonec vyslovila celkem potichounku, ale i to byl úspěch.

//VLA 38

Byla jsem ráda, že on po mně nic nechtěl a když se zvednul a začal odcházet vytušila jsem příležitost se třeba i zdejchnout. Když odešel konečně mi šlo promluvit a vyšel ze mne jenom takový podivný smích. "Agch," uchechtla jsem se. "Proč pořád omdlívám a usínám, proč nemůžu normálně fungovat jako ostatní, ale asi měl pravdu, že je to jenom z toho vedra," jakmile se mi pusa otevřela už jela a nešlo to úplně samo zastavit. "Mohla bych se pomalu vypařit, je pryč ničeho by si nevšimnul, ale co když mi je vážně špatně kvůli tomu vedru a sekne to se mnou někde cestou. Jak se ale dostanu domů? Nemůžu tu takhle ležet celou dobu a co když ví, kde je borůvková smečka? Mohl by mi to povědět ne? Mohl by mi říct, hele do Borůvkového lesa se jde tamhle a tam jsi hned. Proč jenom se neumím orientovat, sakra, nic z toho by se nestalo kdybych se jenom poš..." Hned jak jsem vlka uviděla, zmlkla jsem. Netušila jsem, jak dlouho mě mohl poslouchat.
Nesl vodu a tak jsem jenom přikývla a pomalu se napila, když lopuch položil přede mne. Dost toho vylil, ale já byla ráda i za to málo, co nakonec přežilo na dně listové mističky. Proxi, co kdybys použila svoji magii. Opatrně a pomalu... Byl to dobrý nápad, škoda že nebyl můj, ale Sigyho. Natáhla jsem se myslí a svou magií k vlkovi a pokusila se mu přenést do těla trochu té své vděčnosti, kterou jsem cítila. A taky jsem se ho chtěla nějak tou emocí zeptat, kde jsou borůvky. No možná jsem to trochu přehnala, protože Regis mohl najednou pocítit silnou chuť na tento kulatý plod.

//VLA37

Koukala jsem na vlka a pak na jeho bylinky, které asi byly jeho, protože pokud vím tak květiny většinou neleží takhle úhledně srovnané na hromádkách. Koukala jsem pak na něj, když se taky otočil, aby zjistil na co koukám. Snažila jsem se dělat, že nekoukám, ale koukala jsem. Nešlo tomu zabránit bylo to zvláštní. On mne pak začal poučovat, jak mám být ve stínu a odpočívat. Asi jsem vážně omdlela. Jen jsem na něj poslala mírně omluvný pohled, protože jsem pořád nemohla mluvit. Nešlo to. Neznali jsme se na to dost dlouho, abych mu něco řekla. Jen jsem tam tak ležela a no koukala na něj a na kytky.
Pak se nabídl, že dojde pro vodu a já jenom chabě kývla hlavou. Mírně jsem se na něj i usmála, ale byl to spíše takový ten úsměv nejistoty a úzkosti. Doufala jsem, že mi neublíží. Pak ale začal mluvit o nějaké noře a to mě poplašilo. Stáhla jsem uši zase k hlavě. Proč bych sakara měla chodit s někým do nory?... Určitě má jenom strach, tak ti nabízí vlastní domov. Já takhle taky měl jeskyni, kam jsem nechával chodit každého kdo to potřeboval.... Fuj, to je divný a úchylný... Tenhle vlk nevypadá jako.... pedofil? Mě tak přijde, však už si mě chce nalákat do nory! Musím se odsud dostat. Pomalu jsem si sedla a doufala, že zase neomdlím, ale bylo to v pohodě.

//VLA 36

Cizák si dal voraz. Netušila jsem, proč na mě tak vejrá, ale rychle to vysvětlil tím, že se mi asi zamotala hlava. Nepamatovala jsem si, že bych s ním mluvila. Asi jsem prostě jenom netušila nebo tušila, ale ... Možná jsem prostě omdlela a on na mě mluvil... Když se mě zeptal, jestli je mi lépe, tak jsem jenom přikývla, ale pořád jsem ho nespouštěla z očí. Nechtěla jsem náhodou zjistit, že se ke mně přiblížil, aby mi ublížil. Cizinci byli nebezpeční. A tenhle nebyl vyjímkou i když vypadal celkem v pohodě. Nebo to jen předstíral?
Bylo mi dobře. Nemotala se mi hlava a temnota odešla. Asi jsem opravdu jenom omdlela z toho vedra. Proxi, ale... Měla bych si lehnout. Zatlačila jsem Sigyho myšlenky někam do pozadí vlastní hlavy a lehla si na zem. Nechtěla jsem riskovat, že sebou zase seknu a budu tu sama s tímhle... kdo to vlastně byl? Měl divnou věc na boku na kameni za ním ležely hromádky květin. Bylo to zvláštní. Upřela jsem na něj pohled a natočila hlavu na strnu, jako bych pokládala otázku "co to je?"

//VLA 35

Koukal jsem se skrz Proximiny oči, ale cítil jsem, jak mě to tahá pryč. Temnota se začínala pomalu dostávat do mého zorného pole. Vlk mluvil, ale jeho slova ke mně nedocházela. Proxima byla moc zvědavá a chtěla ven. Nechtěla už spát. Jenže já ještě nechtěl jít pryč. Sakra...
Začínala mě z toho všeho bolet hlava. Nemohl jsem si pomoct a posadil jsem se, protože moje tělo přestávalo poslouchat mě...

Seděla jsem. Předemnou byl vlk, který ke mně dělal krok. A byly tu bylinky na kameni, které usychaly nebo uvadaly? Netušila jsem, proč ke mně ten vlk jde, co tu dělám já... Byla jsem tu a pak jsem ho na sebe upozornila a musela jsem zase usnout... Ale proč ke mně jde? Stáhla jsem uši k hlavě a nakrčila čenich v nepřátelském gestu na to, že se ke mně tenhle cizák přibližuje.

//VLA 34
Vlk měl vedro rád... no nevím, já byl toho názoru, že vedro se nemělo přeceňovat. Trochu slunce nevadí, ale tohle bylo moc... Nehodlal jsem se s ním, ale dohadovat Byl to stařec nad hrobem, ty mají asi nějaké vlastní vnímání teplot nebo tak. Objektivně řečeno nebyl vlk tak starý, ale pro mne byl každý starší dvou let nad hrobem v podstatě. Takže i tenhle dědeček se evidentně vydával na velká letní teplotní dobrodružství. Hádám, že jakmile teploty klesnou k příjemné patnáctce tak bude skuhrat, že je mu moc zima.
Pak mluvil o práci a ukázal na nějaký kytky, který ležely na šutru. Nejspíše je sušil. "A k čemu to?" zeptal jsem se. Vůbec jsem netušil, proč by tohle někdo chtěl dělat. Uuuu bylinkář, škoda, že jsem ho nestihl potkat... A ani nepotkáš, kytky, pff kdo by to chtěl... Cítil jsem, jak se mi do zorného pole dostává tma a jak je Proxima cítit blízko. Květinky ji přitahovaly, takže bylo jasné, že se začne budit. Na chvilku jsem zíral do prázdna a párkrát zamrkal, jako bych se snažil něco vymrkat z oka. Vlk něco říkal, ale já ho nevnímal, takže jsem nemohl vědět, co říká o Borůvkovém lese. Potřeboval jsem se zbavit Proximy... Ale byla dotěrná. Kytky ji fakt zajímaly.