Příspěvky uživatele

< návrat zpět

březen 2/10 Aither

Stála jsem na břehu jezera a užívala si atmosféry kolem. Zvedla jsem hlavu a nechala paprsky slunce, aby se mi opřely o tvář. Bylo to příjemné a já si se zavřenýma očima užívala toho, co se dělo kolem. Přítomnost někoho dalšího, kdo se ke mně blížil jsem zaznamenala ještě dříve, než se možná on sám rozhodl, že se ke mně vydá. Slyšela jsem jak našlapuje lehkým krokem, ale zároveň nejistě, jako by nevěděl, jestli se ke mně chce v tomhle krásném dni připojit nebo ne. Taky jsem slyšela jak jeho dech není úplně vyrovnaný, byl nervozní, ale proč? Přestala jsem se culit na slunce a podívala se na příchozího.
Byl to bílý vlk, který nevypadal vůbec podezřele, ale třeba tohle byl jeden z těch galánů, před ktrými mě varovala Háti. Navíc rozhovor s matkou způsobil, že jsem vůči vlkům byla ostražitější než dřív. Jako bych se jich bála jen z toho důvodu, že jsou to vlci. "Zd...Zdravím?" pronesla jsem trochu škrobeně a ne úplně jistě. Jeho vlastní nervozita, jako by se přenesla na mne. "Och, já nejsem dáma," pronesla jsem po chvilce trochu jistější si, sama sebou. Nebylo se čeho bát ne? "Jsem Proxima a máte pravdu, den bude nejspíš jako ze škatulky," dodala jsem s úsměvem, který měl zastřít mou vlastní nejistotu.

březen 1/10 Aithér

A došla jsem zase k tomu jezeru. BYlo zvláštní jak většina mých toulání se skončila tady. JAko by mne něco k tomuhle místu lákalo a pojilo. Bylo krásné, to ne, že ne, ale rozhodně to nebylo zase tak úžasné místo, aby sem jeden chodil pravidelně. Nejspíš je to jenom zvyk, prostě když se zahloubám tak jdu. Byl poměrně pěkný den a já věděla, že kolem jezera je sice plno, ale doufala jsem, že mne nikdo nebude moc obtěžovat. Byla jsem ráda sama. I když na druhou stranu, kdyby tu někdo byl mohla bych se aspoň třeba procvičit v magiích nebo tak něco. Neměla jsem úplně náladu se ovšem zapojovat do konverzace s někým sama od sebe. Popravdě já tuhle náladu neměla nikdy.
Co mě děsilo bylo, že i Sigy se odmlčel. Jako by se nechtěl bavit o tom, co se stalo na lovu a nechtěl se k tomu vracet a tak raději z mé hlavy zmizel. A nebo se prostě jenom schovával. Bylo to zvláštní a děsivé. Mírně jsem se zachvěla, protože na jeho hlas jsem byla prostě zvyklá. Byl se mnou pořád už od dětství a jeho absence způsobovala mírnou paniku.

S Háti jsem se procházela po lese, kde byla hora sněhu. Vypadalo to, že to nejhorší jsme obě přežily v klidu ukryté v úkrytu. Snad se nikomu nic nestalo... Kde je vůbec Draven? Posmutněla jsem, když jsem jeho pach nikde necítila. Nejspíš odešel a ani se nerozloučil. Háti se ovšem nehodlala mým smutkem nijak zaobírat, protože už začala mluvit všemi sprosťárnami, které znala. Nakrčila jsem čenich. "Mlč ty blbko, někdo tě ještě uslyší a co si pomyslí?!" vyhrkla jsem s hraným vyděšením a potlačovaným smíchem. Tlapkou jsem projela sněhem a nakopla tak kus prašanu přímo na Háti. Bylo mi fuk, jestli ji to zasáhne, hlavně aby přestala už mluvit takhle neslušně. Obdivovala jsem ji, protože si nedělala nic z toho, co si pomyslí ostatní. Já taková nebyla a trochu jsem se styděla za ni.
Jenže to už se Háti rozhodla, že vyrazíme dál. K sopce. Nadechla jsem se tedy a poslušně vyrazila za ní. Bylo lepší jít k sopce než tu vyřvávat sprosťárny. "Hele a nechceš si raději zkusit kecnout do teplé vody?" zeptala jsem se. "Je tu jedna věc, která není nikde jinde v kraji," navrhla jsem, že bych ji vzala k pramenům v lese

//úkryt

Vylezla jsem za Háti, která se ven z úkrytu prodrala jako první. Rychle zamířila do lesa a já ji jako stín následovala. Když pronesla, že tam byl celkem zatuchlý vzduch nezvolila vůbec příjemná slova. "Nemusíš být tak vulgární.... A aspoň tam bylo teplo," odvětila jsem jí. Byly jsem úplně jiné. Možná za to mohla povaha každé z nás a nebo prostě výchova. Háti rostla jako dříví v lese, bez zájmu rodiny nebo smečky. To o mne se pečovalo a staralo, jako bych byla nejkrásnější květinka, která by pod sebemenším mrazem mohla uschnout.
Najednou se ke mně prudce otočila a kopla mi sních do obličeje. Začala jsem kašlat a sníh tlapkou ze svého čenichu dostávat dolů. Jeden by řekl, že tohle je ukázkový případ toxického přátelství. MÍsto, abych se po hÁti vrhla nebo jí to oplatila jsem se jenom neupřímně zasmála. "A kam bys chtěla jít?" zeptala jsem se

Sníh zapadal vchod do úkrytu mechové smečky a tak nezbylo nic jiného, než se vyprostit ven pomocí vlastních drápků. Já si ovšem ty své ničit nechtěla a neměla jsem navíc důvod k tomu, se ven dostávat. Tady bylo teplo, sucho a bezpečno. Neměla jsem náladu se vrhat do nebezpečí jako Háti. Nechala jsem ji tedy ať kope sama a pomalu se zvedla ze země. Protáhla jsem si hřbet a tlapky. Pak jsem se teprve vydala k východu, kde neúnavně kopala moje kamarádka díru sněhem ven. Nehodlala jsem pomáhat. Ne, rozhodně ne. Takže jsem zůstala stát za Háti a jenom sledovala pobaveně její počínání, když jí spadl kus sněhu rovnou na hlavu. Neubránila jsem se ušklíbnutí. To máš za to, že si neceníš pohodlí domova. Nahlas jsem neřekla nic a jen ji následovala ven z úkrytu. Její nadšení z dobrodružství jsem rozhodně nesdílela.

//mechový les

"Venku je zima," odpověděla jsme na její jistou narážku na to, že se jí v úkrytu nelíbí. Ona byla prostě rozhodnutá jít ven. Povzdechla jsem si, ale nijak jsem jí v tom nebránila. Jen jsem doufala, že venku něco nechytnu a neudu zase nemocná, jako se to stalo minulou zimu. Nebylo to nic příjemného. "Jestli chceš," sdělila jsem Háti, pokud chtěla jít ven tak ji budu následovat, ale ještě jsem se nezvedla. Bylo na ní, aby se ven vydala, já bych jenom následovala. Tohle bylo to, jak jsem já uvažovala. Já jsem uvažovala tak, že prostě někdo rozhodne a já to udělám tak, jak ten někdo rozhodnul. Rozhodně jsem nebyla ten typ, který by sám o sobě něco podnikal. V úkrytu jsem ucítila další vlky. Možná bychom se mohli zeptat jich a zabavit se s nimi, ale netušila jsem, jestli zrovna tohle Háti chtěla. Viděla jsem vlče s vlčicí, kteří si tu užívali tepla stejně jako já a Háti.

Háti vypadala, jako by olizovala citron. Jen jsem převrátila oči v sloup. Opravdu může mít někdo takový odpor k rodině? Ať už k té do které se narodil, nebo k té, kterou by mohl mít? Ano, podle toho, jak se Háti tvářila, ano. Nedržela jsem to ovšem proti ní, každý byl nějaký a ne každý měl stejné cíle a chtěl dosáhnout v životě toho samého. Jen jsem to tedy přešla tím protočením oček a dál už její výraz nekomentovala. Těžko říct, nad čím přemýšlela a jestli si vůbec mojí reakce všimla.
Pohled jsem upřela směrem k východu z našeho krásného úkrytu. Vypadalo to, že venku se opravdu děje něco příšerného a já začala být víc a víc ráda, že jsem v klidu úkrytu. Nechtěla bych zmrznout někde v naprostém šílenství zimy. "Máma nebyla," odvětila jsem na její snahy vysvětlit, proč se najednou chce ptát dospěláků. Nemohla jsem ovšem říct, jak by reagovali ostatní. Máma byla prostě borka, které se nic nedotkne. "Ale nevím, kde bychom takového dospěláka sehnali, ale předpokládám, že se přijdou brzo ohřát sem," dodala jsem.

Přemýšlela jsme nad vším do hloubky, ale Háti moje rozbory nejspíše neocenila, protože mne hned okřikla. Podle ní jsem pořád byla sama vlče, ale já jsem si tak nepřipadala. "Ale taková malinkatá šmudlánka, by mohla být roztomilá," posteskla jsem si. Narozdíl od ní jsem vlčata chtěla a to celkem dost. Nevadilo by mi ani být mladá máma, nějak jsem v tom neviděla problém. Utápěla jsem se v představě toho, že budu mít taky svoje malinkaté vlčátko a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že mi po krátkém výlevu, Háti začala přitakat.
Až když jsem trochu zaostřila na to co říká, jsem švihla ocasem a přitáhla si ho blíž k tělu. Začínalo přituhovat. "Huh?" hodila jsem po ní pohled. Neposlouchala jsem jí a tak jsem teď jen postřehla, že změnila názor. "Co že jsi změnila názor?" pronesla jsem. Před chvilkou se nechtěla o tomhle tématu bavit a teď se chtěla jít ptát dospěláků na to, co mě celkem dost zajímalo.

Háti byla stejně zhrozena jako já, když jsem to slyšela poprvé. A celkem mne to utvrdilo v tom, že moje reakce byla správná a nemám se tedy za co stydět. Však i světem ošlehaná Háti reagovala na tohle sdělení s odporem v hlase a brebentěním, které nemělo ani hlavu ani patu. "Já nevím, jeslti bych to chtěla dělat, ale popravdě, máma se mě od toho snažila odradit... Teda pro zatím, tak co když to není tak hrozný jak to zní?" zapochybovala jsem o vlastním úsudku. Většinou to totiž bylo tak, že když dospěláci před něčím varovali, tak to vlastně nebylo tak hrozný. "Víš jak rodiče varují před cizinci a když jsem jich pár potkala, tak to nikdy nebylo tak hrozný.... Nebo když nám říkali ať neplaveme na jezero moc do hloubky a naše loďka nás dostala na ten super ostrov... Co když je to taky jako tohle, zakazují nám to a přitom je to strašně super," přemýšlela jsem nahlas. Naštěstí jsem nebyla úplně odhodlaná jít teď ven schánět někoho, kdo by nám s touhle záhadou mohl pomoct. Ve smečce bylo vlků pomálu. Nebo málo takových se kterými bych to chtěla probírat. Draven byl v tahu, sestra taky... "Hmm vím o někom, kdo by nám možná mohl říct víc, ale nevím, jestli by se mu to zamlouvalo." V celém tomhle lese byl jen jeden dospělý vlk, který nám byl věkem blízko a který by mi jako dcerce Alf neměl úplně odmítnout odpovědět na i takovéhle otázky a to byl Mitsu.

Háti se líbil náš úkryt a já byla ráda, že aspoň něčím jsem svou kamarádku dokázala ohromit, když ne svým životním postojem k cestování. Byla ovšem radost sledovat, jak je vlčice nadšená z toho, že se podívala do našeho mechového doupěte. Ležela jsem na kožešině jako královna. Byla jsem na náš krásný úkryt náležitě hrdá a těšila se, až to tady v létě budu moct pořádně vysmějčit.
Kamarádka si neuměla představit nic horšího kromě smrti vlastního otce. Chápala jsem jí, ale pak sjem se rozhodla podělit o to velké tajemství, které jsem s ní prostě musela sdílet. Mluvila jsem tak, jak to říkala máma, takže jsem použila i některé výrazy, které bych jinak nevyslovila. Kromě toho jsem taky některé věci popsala trochu méně detailně, protože se mi do toho nechtělo moc rýpat. Pořád jsem přeci jenom byla malá princeznička, která se nerada pouští do rozhovorů o nechutnostech. "Máma říkala, že to není tak hrozný... nebo mi to přišlo z toho, jak to říkala... ale je to divný..." zašklebila jsem se.

//loterie 5/5 + les

Šla jsem celkem ráda do našho teplého a měkounkého úkrytu, který nejspíše Háti ještě nikdy neviděla. "Vítej u nás v úkrytu," pronesla jsem jako správná hostitelka. "Támhle jsou kožešin nebo mech, na kterém se dobře leží. A támhle máme případně kus jídla, pokud bys měla hlad," vysvětlila jsem jí kde co najde, než jsem se sama umístila na jednu pohodlnou kožišnku, kterou jsem hrdě označovala za svou.
Háti mezitím začala působit dost bojovně, že by klidně někoho zabila. Ušklíbla jsem se na její slova. Bylo mi jasné, že to vrčení a chrčení je jenom její hec. Nebyla jsem si vědoma toho, že by někdy někoho zabila a popravdě... každý říkal, že by toho schopný byl, ale kdo by to reálně nakonec zvládnul? Málokdo. "Jasně, jenže já to nemyslela, takhle nebezpečné," řekla jsem jí s vševědoucím úsměvem. Jednou jsem konečně byla ta chytřejší a tak jsem toho využila. Na mou otázku ohledně vlčat zareagovala tak, jak jsem reagovala já. Taky neměla nejmenší tušení. "Ale víš jak se dostanou mámě do břicha?" řekla jsem tichým hlasem. Pak jsem se k Háti naklonila a pošeptala jí to velké tajemství zrození přesně tak, jak mi to řekla máma.

//loterie 5/5

Háti jsem nejspíše musela nudit, ale nějak mne to nezaráželo. Mě nefascinovala její životní dráha tulačky, cestovatelky, takže jsem chápala, že ji nebude nejspíše po srsti moje představa útulného domova. Chtěla někam vyrazit, ale já věděla, že bez souhlasu rodičů mimo les nesmím a teď se mi úplně nechtělo toulat za otcem nebo matkou, oba toho měli jistě mnoho k řešení. Navíc jsem cítila pachy vlků kolem a to mne jen utvrdilo v tom, že bych měla zůstat pro jistotu doma.
Vykročila jsem směrem k úkrytu když Háti souhasila s tím, že si vyslechne to, co mi říkala matka. Šla jsem a pustila se do vyprávění rovnou. "Máma mi říkala o tom, co s náma galáni chtějí dělat a už asi vím, proč je to tak nebezpečný a proč tě před nimi táta varoval. Víš jak se berou vlčata na svět?" sdělovala jsem jí to velké tajemství.

//úkryt

//Loterie 3/5

Háti zase začala plácat. Ona byla prostě holka do větru a cestovatelka. Měla velké plány a její lesík jí byl moc malý. Já byla přesný opak. Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Jsem tady celkem spokojená. Když chci, tak můžu jít klidně mimo les. Máma mě jednou vzala právě na samotný jih s babičkou... ne s Launee, ale s Thiou, to je moje druhá babička. Ale jinak nemám potřebu chodit mimo les, navíc teď to může být nebezpečné, jak je zima," řekla jsem kamarádce. Možná že mne za tohle odsuzovala, ale já neviděla důvod, proč bych měla domov opouštět tak často. Venku mne nic nelákalo. Svět a ani vlci v něm. Většinou jsem světu ani těm vlkům nerozumněla a neměla jsem dost trpělivosti, abych je poznávala a porozumněla jim tak.
Háti se pak pustila do toho, že neví k čemu by nám galáni byli. Polkla jsem a rozhlédla se, jestli nás nikdo neslyší. "Mamka mi řekla k čemu vlci jsou, ale je to... nechci ti to říkat tady," zašeptala jsem a rozhlédla se. "Navíc je zima, nechceš jít do úkrytu?" navrhla jsem. Mimo les jsem teď jít vážně neplánovala.

//loterie 1/5

Koukala jsem na svou kamarádku a poslouchala, co mi chce říct. Podle ní nebyla doma zábava, ale já to tak necítila. U nás doma se pořád něco dělo. Ségra je jí dost podobná, taky se toulá kde může a doma neukáže ani čenich. Její rodiče na ní neměli čas a to mne trochu rozesmutnilo. "Ségra taky není pořád doma a táta má taky pořád práci..." pronesla jsem, jako bych chtěla sdílet to její utrpení a osamnění, ale ona to nejspíš nebrala jako takovou tragédii jako já.
Háti se hned začala ptát, jak jsem Dravena zachránila, ale já jí nechtěla vysvětlovat, že se ten hromotluk bál hlavně tmy. Navíc to bylo něco, za co se styděl, jak jsem si vybavovala. "Hlavně před hladem a smrtí tuláka," odvětila jsem jí. "A taky nás někdo naháněl, ale hádám, že si z nás jenom nějaký vlk udělal dobrý den." Trochu jsem se oklepala, abych z kožichu dostala sníh, co se mi tam usadil. Pak mluvila o tom, jak ona potkala galána, co byl pitomec. Kývla jsem jí na to hlavou. Měla pravdu, galáni za moc nestáli. "Já potkala jen Dravena, ale hádám, že stejně nikdy žádnýho opravdovýho galána nepotkám."

//loterie 1/5

Háti vypadala, že prostě chce někam jít. Nechápala jsem proč. Takže jsem se na to rozhodla zeptat, protože proč by někdo opouštěl domov, kde má jistoty. Hlava mi to nebrala. "A proč chceš vlastně jít do světa? Proč nezůstat doma s rodinou a sourozenci?" vyprávala jsem se. Její radost z možnosti vypadnout mimo tenhle kraj jsem nijak neoceňovala. Nechtěla jsem jí v tom nějak koupat, každý mohl mít radost z toho, co chtěl, jenže... Moje radost byla rozhodně menší, než to, jak to prožívala ona.
Pak se ptala na mne. Pronesla otázku tak, že to skoro znělo jako výsměch, že já jsem prostě nikde nebyla. "Náhodou jsem byla u Života, pak jsem s s babičkou a mamkou ulovila bizona, to bylo moc dobrý maso a pak jsem šla s Dravenem zpátky do smečky úplně sama... teda ne sama, ale s ním, ale jeho jsem zachránila, jinak by určitě venku nedopadl dobře. No a pak jsem byla taky na smečkovém lovu," vyahovala jsem se, abych jí dokázala, že nejsem jenom někdo kdo sedí doma, i když jsem někým takovým byla a ráda.