Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt

Máma mluvila o tom, že není Alfa, protože se na to nehodila a být to nikdy nechtěla. "Takže můžeš odmítnout být Alfou? A kdo bude Alfou po tátovi a tetě?" vyzvídala jsem. Dala bych všechny perly na to, že to bude Saelind. Moje sestra byla ve všem lepší než já. Ne, že bych jí tedy nějak extra záviděla, protože potom nebyla tak často doma, jelikož měla spoustu přátel a zájmů. Já se spíše držela u mámy a táty a kromě Háti a Dravena jsem všehovšudy žádné přátele neměla a i o těch dvou se dalo trochu pochybovat.
Máma se pak pustila do vysvětlování další věci a mě se pomalu otvírala tlama víc a víc, až jsem ji musela vši silou zaklapnout a dost znechuceně jsem nakrčila nos. "Nooo tak to je nechutný, fuj, ble," odfrkla jsem si, jako bych snad šlápla do lejna a byla jsem ráda, že tenhle mámy slovník nikdo neslyšel. Přišla jsem si najednou děsně trapně a nečistě, takže jsem se rozhodla, že tohle téma už nikdy nebudu vytahovat a že popravdě nikdy už nebudu raději vytahovat nic nikomu nikam. Nehodlala jsem mít vlčata a tak jsem se rozhodla, že kolem všech vlků budu od teď chodit pro jistotu metr daleko, protože kdo mohl vědět, jestli tu věc neuměj natahovat. No prostě být vlčice bylo nechutný a divný. Asi budu jeptiška... Jo, to bude nejlepší. Oddám se Životovi a nebudu nikdy muset nic nechutnýho řešit.
Venku sněžilo a mech byl celý bílý. Otřásla jsem se, protože mi byla zima. "Ještě, že je tu sopka a není tu takový chlad, že," zablekotala jsem. Máma mluvila o tom, že by chtěla pozdravit tátu a já jenom na to kývla. Cítila jsme tátu kolem, takže nebude rozhodně tak složité ho tu někde v lese najít. No, ale nechtěla jsem jít rovnou za ním, nejdříve jsem chtěla rozchodit to, co mi máma řekla, takže jsem od úkrytu zamířila k hranicím a šla kolem. "Ty mamko, neříkej tátovi, že jsi mi něco říkala jo... no o tom nechutným..." pronesla jsem po chvilce a doufala, že máma udrží tajemství. Otřela jsem se o jeden strom, abych si podrbala záda a roznesla tak svůj pach a pak jsem to stočila směrem, odkud vycházel pach táty.
Uviděla jsem ho stát mezi stromy a hned jsem přidala do kroku. Zavrtěla jsem ocáskem a přiběhla k němu. "Ahojky tati," pronesla jsem a krkem ho objala. Pak jsem mu olízla spodní čelist, protože pusu od dcerky přece žádný táta neodmítne.

Povídat si s mámou bylo vždycky fajn. Vysvětlovala mi složité věci z takovou elegancí, že jsem jim vždycky dokázala porozumět. Tentokrát to ovšem bylo trochu jinak. První mou otázku máma zodpověděla dobře, ale já se v tom pořád nevyznala. "Takže ty nejsi Alfa?" otázala jsem se spíše, abych se v tom utvrdila, že to chápu dobře. "Ale nemají být vždycky vlci se stejným postavením spolu? Není to pak zvláštní, že je táta vlastně ten, co o tobě má rozhodovat... myslela jsem si, že v partnerství mají být dva si rovni," povzdechla jsem si trošku naivně. Netušila jsem, proč by se táta měl dělit o post se svou sestrou, když měl mámu, která by to rozhodně taky zvládala dobře. Moje hlavinka to nebrala.
No a pak tady byla ta druhá otázka. Jenže na tu jsem už neměla kapacitu vůbec. "A co je to víc? Jako že se drží za ocásky?" zeptala jsem se. Jednou jsem na jihu viděla dvě podivná zvířátka kdy jeden držel předním ocáskem to druhé za jeho zadní ocásek. Přišlo mi, že i vlci by se mohli držet, tedy jen za svoje zadní ocásky, ale mohli. Bylo tohle to víc, co máma myslela? Její vyprávění o tom, že pak musí vlčice vlčata vyprdnout mi přišlo až moc vulgární a nakrčila jsem čeníšek. "Tohle dělat nebudu," pronesla jsem suše. Ta představa se mi vůbec, ale vůbec nelíbila.
"Půjdeme teď najít Háti?" zeptala jsem se a zvedla se. Máma už se najedla a já doufala, že si i dost odpočinula. Protáhla jsem si hřbet a vyrazila ven z úkrytu.

//Mech

Koukala jsem se na mámu a nemohla jsem se přestat cítit opravdu šťastně. Tohle byla krásná doba. Být už velká, že se mnou nikdo nejednal jako s děckem, ale pořád dost mladá na to, abych se mohla obrátit se vším na mámu. Mamka pronesla, že můžu kdykoli s kýmkoli nebo čímkoli přijít. Chvilku jsem se zamyslela. "Víš, zajímaly by mě dvě věci..." pronesla jsem zamyšleně. "Jedna je, jak se to stane, že se z někoho stane Alfa jako z tebe a táty... a druhá je, jak se vlastně berou vlčata," zeptala jsem se bez obalu. Ani v jedné otázce jsem necítila nic nepříjemného. Nikdy jsem neviděla těhotnou vlčici, abych věděla, že vlčata "vypadnou" z jejího vlastního těla. Takže jsem to brala tak, že se prostě někde objeví, ale kde a jak?
Máma řekla, že po odpočinku půjdeme hledat HÁti a já byla celá nadšená, že půjdeme. Taky jsem se zaradovala z toho, že mi pochválila naušnici, než se pustila do jídla. Kývla jsem hlavou. "Táta má prostě dobrej vkus," podotkla jsem s úsměvem a nechala mámu v klidu jíst.

Mluvila jsem s mámou a bylo to fajn. Byla jsem ráda, že tu je. Dokonce jsem si s ní rozumněla. Ne tolik co s tátou, ale nějak jinak. Víc holčičkovsky. Když se máma zeptala jestli byl Draven pěknej málem jsem se začervenala až kdesi u zádele. "No tááák mamy," protáhla jsem a hodila po ní vyčítavý pohled, trochu i za to, že mne takhle dostala do nepříjemné pozice. Draven se mi líbil, ale už jsem ho nějaký ten pátek neviděla, což samo o sobě nemuselo znamenat nic, ale taky to mohlo znamenat, že se vypařil mimo les a už ho nikdy neuvidím.
"Bylo by fajn Háti najít, ale nevím jestli je to teď v zimě dobrý nápad, ale pokud chceš tak bych šla ráda hned," pronesla jsem a usmála se na matku. "Ale nic," odbyla jsem její další otázku na to, co se dělo na lovu. Ohledně toho jsem se nechtěla moc bavit, ani táta to se mnou pořádně neprobral. A já popravdě netušila, co jí říct. Věděla jsem jenom to, že si Mitsu myslí, že jsem praštěná, pomatená, blázen.
"Ta naušnice... tu našel táta," prohodila jsem s úsměvem a ukázala ji máme ve světle, které vydával okolní mech.

Byla jsem ráda, že mám chvilku s matkou. Bez ostatních to bylo naprosto skvělé. Mohla jsem se s ní pomazlit a trávit trochu toho matkadcera času. Dostala jsem od matky na přivítanou pusu a mohla jsem se usadit. Sedla jsem si kousek od matky a můj ocas létal ze strany na stranu po zemi. Měla jsem opravdu velkou radost, že ji vidím. "Byla jsem se projít po kraji a pak jsem se vrátila zase sem. Potkala jsem Dravena, vlka co mi pomohl odnést kus toho bizona zpět sem do smečky," začala jsem vyprávět kde jsem byla, od momentu, kdy mne máma s babičkou nechaly jít samotnou domů. "Pak jsem se vydala hledat Háti Ëu, ale nenašla jsem její smečku, asi jsem musela jít někam špatně, protože jsem se dostala na jih," vysvětlovala jsem své putování. "A pak jsem se dostala zpátky domů a společně s tátou jsme šli na lov, ale něco se trochu zvrtlo, ale ve spíži by měla být srnka, pokud se nepletu. Ulovila jsem ji já, táta a Mitsu nebo jak se ten vlk jmenoval," dokončila jsem své vyprávění.

//mech

Zalezla jsem do úkrytu, který byl rozhodně teplejší než venkovní prostor. Kdybych mohla, tak nejspíše prospím celé zimní období tady. Nevystrčila bych ven z pelechu ani špičku čenichu. Jenže to jaksi nešlo. Udělala jsem pár kroků dovnitř a ucítila jsem známou vůni. "Mamí?" vypískla jsem a rozeěhla se k vlastní matce poloklusem. Dlouho jsem ji neviděla. Naposledy, když jsem byla s ní a babičkou na výletě na jich. Byla jsem tak moc ráda, že ji vidím. Usmála jsem se a ocas mi létal ze strany na stranu sem a tam. Nějak jsem neřešila, jestli matka třeba náhodou nespí nebo nemá nějaké jiné plány. Ani jsem nerespektovala nějaké její hranice, prostě jsem se přihnala jako velká voda a už mě měla v náručí. Takové to bylo mít potomky, jeden se jich nemohl jen tak snadno zbavit a i když už jsem byla velká, pořád jsem byla maminčina holčička.

Probudila jsem se ze spánku a bylo mi celkem dobře. Jen zima mne začala kousat do kožichu, takže jsem se zvedla a rozcupitala směrem k úkrytu. Nechtěla jsem chytit nějakou tu rýmu nebo něco podobného, jako loni. Navíc to vypadalo, že les je celkem plný a já chtěla mít trochu toho svého klidu. A úkryt se zdál jako to nejlepší možné místo. Tichý, klidný a naprosto bez známek přicházející zimy. Neměla jsem zimu ráda, měla jsem raději když v mém kožichu posakovalo slunce a ve stromech zpívali ptáci. Teď tu bylo ticho. Možná až moc velké a nepříjemné. Slyšela jsem hlasy, které se ke mně nesly, ale nebylo to nic, co bych chtěla následovat. Nejspíše tu byla spousta vlků na návštěvě a já k nim nepatřila... nebo jsem si tak nepřipadala. Cítila jsem sestru, ale ta na mne určitě neměla čas. Trávila tolik času mimo smečku, že jsem jí skoro neviděla, ale neměla jsem jí to za zlé. Zvedla jsem hlavu a zavyla jsem, abych oznámila otci a sestře či komukoli, koho to zajímalo, že jdu do úkrytu, kdyby mne chtěly následovat.

//úkryt

Spala jsem spánkem poklidným, ale když do mne táta šťouchnul, cítila jsem se strašně vyčerpaně. Jenom rozlepit výčka od sebe bylo poměrně náročné. Jeho hlas zněl podivně zastřeně a dokonce bych dala tlapku za to, že v něm byl strach nebo nejistota. Mlaskla jsem. "Jsem... jsem vzhůru... Asi jsem zase usnula, ale tedy moc jsem si neodpočala," pronesla jsem ospale a stočila se na měkounkém mechu do klubíčka. Ucítila jsem štípnutí na boku, asi jsem si ho potloukla, když jsem spala. Nemohla jsem vědět, že jsem se potloukla nárazem o zem, když mne magie vyřadila z provozu. "Tohle používání magií, jednoho fakt dost unavý." Zívnutí se mi vydralo z krku táhlé, ale spokojené. Táta možná zažíval něco děsivého, ale já se cítila krásně připravená na to jít se prospat. "Chvilku si tu dáchnu, pokud nevadí," dodala jsem a můj hlas pomalu odplouval do říše snů.

Sigy pohled upřel někam za Saturna. "Je to moje chyba... Když se něco dělo se mnou, tak jsem tě chtěl zavolat o... o pomoc, ale nějak mě to napojilo na Proximu a já tu... uvíznul... Nemám kam se vrátit, což asi znamená, že jsem někde umřel... Nepamatuju si to přesně, popravdě si nepamatuju velkou část svého života ani co se přesně dělo na konci. Jenže to jaksi způsobilo zmatek v Proximě, byla moc malá aby to zvládla a... hádám, že ti ostatní jsou prostě její součást, jenom se neintegrovali správně," snažil se všechno vysvětlit. "Ty její výpadky s tím souvisí... Proxima si myslí, že spí, ale přitom je tady. Pro ní je to jenom jako sen... Její tělo ovšem přebírá někdo jiný. Většinou je to Caph, který se ji snaží chránit před nebezpečím, i tím domnělým... Ale jindy... jindy je to něco mnohem horšího." Vlk mluvil zbrkle a snažil se obsáhnout do svého mnologu snad všechno, co by potřeboval Saturnus vědět. "Proxima sem ještě nikdy nikoho nevtáhla, ale hádám, že to bude mít něco společného s magií, kterou jste trénovali ne?" zeptal se a pak se vrátil ke svému záhodnku, jako by mu pohyb pomáhal přemýšlet a utřídit si myšlenky.
"Rád bych ti pomohl víc, ale tohle je všechno, co jsem zatím zjistil... možná se to jednou zlepší, ale možná taky..." nedokončil to, co chtěl říct. Věděl, že Saturnus si už domyslí o co jde. "Proxima teď potřebuje hlavně klid, nevystavovat se ničemu zatěžujícímu. Žádné velké emocionální výkyvy a všechno bude v pořádku," dodal zahradník a pustil se zase do plení. "Já si to promyslím a... něco vymyslím, určitě,... Hmm... Ale, jak se odsud dostaneš... I když... možná se Proxima unaví a brzo tě její nedostatek magie pustí... už začínáš být nějak průhlednější." Saturnus opravdu začínal problikávat. Proxima byla unavená a magie slábla. Teď musel jen chvilku počakta až jeho vlastní dcera odpadne ze ztráty energie.

Uvnitř hlavy bylo všechno jinak. Venku mohla uběhnout jen vteřina nebo taky celé dlouhé věky, ale uvnitř by si toho jeden skoro ani nevšimnul. Saturnus se ocitl v zahrádce, která byla plná květin. Možná ho ovšem více než květiny zaskočila přítomnost vlka, který měl být už rok mrtvý. Sigy se tu staral o květiny a vytrhával plevel. Hned co pajdavý vlk uviděl Satrunuse zvedl se ze země od svých květinek. "A sakra... CO tu děláš?" vypadlo ze Sigyho ne úplně příjemné přivítání, ale bylo na něm vidět, že ho Saturnus svou přítomností zaskočil.
Nebylo to obvyklé, aby se tu vyskytoval někdo jiný, než ti, co byli s Proximou spojeni navždy. "To ode mne nebylo hezké, rád tě vidím Saturne, ale tohle rozhodně není dobré," pronesl Sigy a pajdal sem a tam. Přemýšlel. "Proximy magie, začíná být nevyzpitatelná.... A kdo je vlastně venku... Promiň hádám, že máš hodně otázek, tak se ptej..."

V pohledu vlčice se zalesklo poznání. Pak si trochu povzdechla. "Och vy jste otec... No... tak tohle bude trochu komplikovanšjí. Proxima bude nejspíše v zahradách se Sigym, většinou tam tráví čas, když je moc unavená vnějším světem. Nebo když potřebuje, aby si Caph trochu užil venkovního prostoru," pronesla vlčice a usmála se na Saturnuse. "Tohle se asi nebude poslouchat dobře, ale jste uvnitř myslí vlastní dcery," dodala vlčice a snažila se působit klidně, mile, nechtěla aby se jí tu nově příchozí zhroutil. "Tohle je zvláštní, ještě nikdy se to nestalo... Nikdo tu ještě nebyl.... Sigy by mohl vědět víc, popravdě já tady jenom pomáhám ostatním přežít, postarat se o ně a poradit, když je potřeba, ale o tom, jak to tu funguje moc nevím," dodala vlčice a otočila se, aby vytáhla z jeskyně kožešinu a začala ji vyklepávat, jako správná máma, která nikdy nenechá tlapky jenom tak stát bez práce. Musela se prostě zaměstnávat i když si s někým povídala. "Nemyslím si ale, že tu budete nějak dlouho," dodala.

Být u někoho cizího v hlavě, muselo být pro Saturna nepříjemné. Ne, že by si ovšem uvědomoval, že je v cizí hlavě, když se rozešel směrem do hor. Cesta se trochu vlnila, ale podivně rychle ubíhala, jako by s každým krokem neurazil vlk jenom metr, ale hned několik desítek metrů. Přímo před ním pak byla jeskyně. Z ní vykoukla vlčice, kterou přilákal hluk, který tu nezvaný host dělal. "Dobrý den," pronesla a její tmavě černý kožich se lesknul na světle, které vycházelo z neznámého prostoru. Na nebi totiž nebyl ani měsíc ani světlo. "Já jsem Spica, ale vy sem nepatříte ne?" zeptala se mile, ale nedůvěřivě. Vlčice vypadala zvláštně. Oči měla světle fialové s modrým podtónem a v kožichu měla zapletené levandulové kvítky, po kterých taky krásně voněla. Celkově působila mateřsky. Jeden by ji považoval za matku s partou vlčátek. Žádná drobotina tu ovšem nebyla. Nebo ji zatím nebylo vidět.

Byla jsem ráda, že mě otec pochválil. Chtěla jsem být chválená, cítila jsem tuhle potřebu už od malička, takže když se mi konečně dostalo ocenění od otce usmála jsem se. Jeho další pokus mě měl v magii posunout trochu dál. Měla jsem tedy změnit jeho pocity, ale jak. Natahovala jsem se k němu a snažila se magií vyvolat jiný pocit, než kter měl, ale nevěděla jsem jaký. Neuměla jsem se pořádně rozhodnout. Jsi neschopná... Jsi šílená, ten vlk měl pravdu! Mírně jsem zastříhala ušima a zavrtěla trochu hlavou. Nepouštěla jsem magii, držela jsem ji dál, ale cítila jsem, jako by mi prokluzovala. CÍtila jsem jak mám pod nohama trochu prázdnotu a pak jsem začala usínat, jako vždy... Ne, prosím teď ne.... Soustřeď se proxi!.... Jsi šílená?!

Moje magie vcucla vědomí Saturna přímo dovnitř mého vlastního mozku. Ještě nikdy se to nestalo, takže jsem nemohla tušit, že se to stane, když budu používat magii v ne úplně zdravém stavu mysli. Saturnus se objevil na mýtince, odkud vedlo několik cest. Jedna vedla směrem k houbovému ráji, kde bylo vidět spoustu velkých hub. Pak tu byla cesta, která vedla směrem do hor. Třetí se otvírala do květinové zahrádky. Poslední cesta byla zaterasena křovím s ostrýmy trny.

Nemohla jsem potlačit nadšení ve svém hlase. Nešlo to. Byla jsem prostě až moc zvědavá na to, jak magie fungují. Nebylo to nic, co bych někdy trénovala, prostě se to stalo. Takže možnost si teď tuhle podivnou sílu vyzkoušet na někom, kdo mi s tím může pomoct, bylo prostě vzrušující. Ocas mi mírně kymácel za tělem ze strany na stranu. Usmála jsem se na otce a on se pustil do vysvětlování toho, co mám vlastně zkusit. A pak že se půjdeme najíst. Moc jsem nechápala to jídlo, však hlad jsem ještě neměla. To, že magie bere energii, jsem nemohla při svých chabých pokusech zjistit.
Zaměřila jsem se na otce. Natáhla jsem se myslí k němu a snažila se porozumět tomu, co mi říkal jeho výraz a jenom slabounké pohnutí mimických svalů. "Jsi rád a nervozní," vyšlo mi z tlamičky po chvilce. Nechtěla jsem být nijak extra hrdá na svůj poměrně solidní výkon, protože bych toho popravdě, chtěla dokázat víc. Natáhla jsem sílu magie k otci znovu.

Neměla bys otce odhánět...Mlč... Protočila jsem oči v sloup, což nemělo patřit tátovi, ale Sigymu. To ovšem nemohl první jmenovaný tušit. nebyla jsem navíc ještě úplně v klidu. Lomcoval mnou strach a mírný vztek, proč mě nikdo nenechá na pokoji. Ach ta magická puberta. Jednou to ovšem muselo dopadnout i na mne. Sice jsem byla tělem dospělá, ale ne úplně ještě myslí. BUde potřeba ještě pár zim, než se ze mne stane i emočně a psychicky dospělá vlčice.
Táta nabídl, že se vzdálí, ale jestli chci, že můžeme klidně prozkoušet moje emoce. Kousla jsem se trochu do jazyka, jak jsem to dělala, jako malá, když jsem nechtěla něco říct. Byla bych nadšená, že můžu magie vyzkoušet. "Magie bych zkusila," vykvíkla jsem když se otec začal otáčet k odchodu. pak jsem se zsekouskla do jazyku. Chtěla jsem být sama, ale ty magie, to mne líkalo a velmi.