Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sníh zapadal vchod do úkrytu mechové smečky a tak nezbylo nic jiného, než se vyprostit ven pomocí vlastních drápků. Já si ovšem ty své ničit nechtěla a neměla jsem navíc důvod k tomu, se ven dostávat. Tady bylo teplo, sucho a bezpečno. Neměla jsem náladu se vrhat do nebezpečí jako Háti. Nechala jsem ji tedy ať kope sama a pomalu se zvedla ze země. Protáhla jsem si hřbet a tlapky. Pak jsem se teprve vydala k východu, kde neúnavně kopala moje kamarádka díru sněhem ven. Nehodlala jsem pomáhat. Ne, rozhodně ne. Takže jsem zůstala stát za Háti a jenom sledovala pobaveně její počínání, když jí spadl kus sněhu rovnou na hlavu. Neubránila jsem se ušklíbnutí. To máš za to, že si neceníš pohodlí domova. Nahlas jsem neřekla nic a jen ji následovala ven z úkrytu. Její nadšení z dobrodružství jsem rozhodně nesdílela.

//mechový les

"Venku je zima," odpověděla jsme na její jistou narážku na to, že se jí v úkrytu nelíbí. Ona byla prostě rozhodnutá jít ven. Povzdechla jsem si, ale nijak jsem jí v tom nebránila. Jen jsem doufala, že venku něco nechytnu a neudu zase nemocná, jako se to stalo minulou zimu. Nebylo to nic příjemného. "Jestli chceš," sdělila jsem Háti, pokud chtěla jít ven tak ji budu následovat, ale ještě jsem se nezvedla. Bylo na ní, aby se ven vydala, já bych jenom následovala. Tohle bylo to, jak jsem já uvažovala. Já jsem uvažovala tak, že prostě někdo rozhodne a já to udělám tak, jak ten někdo rozhodnul. Rozhodně jsem nebyla ten typ, který by sám o sobě něco podnikal. V úkrytu jsem ucítila další vlky. Možná bychom se mohli zeptat jich a zabavit se s nimi, ale netušila jsem, jestli zrovna tohle Háti chtěla. Viděla jsem vlče s vlčicí, kteří si tu užívali tepla stejně jako já a Háti.

Háti vypadala, jako by olizovala citron. Jen jsem převrátila oči v sloup. Opravdu může mít někdo takový odpor k rodině? Ať už k té do které se narodil, nebo k té, kterou by mohl mít? Ano, podle toho, jak se Háti tvářila, ano. Nedržela jsem to ovšem proti ní, každý byl nějaký a ne každý měl stejné cíle a chtěl dosáhnout v životě toho samého. Jen jsem to tedy přešla tím protočením oček a dál už její výraz nekomentovala. Těžko říct, nad čím přemýšlela a jestli si vůbec mojí reakce všimla.
Pohled jsem upřela směrem k východu z našeho krásného úkrytu. Vypadalo to, že venku se opravdu děje něco příšerného a já začala být víc a víc ráda, že jsem v klidu úkrytu. Nechtěla bych zmrznout někde v naprostém šílenství zimy. "Máma nebyla," odvětila jsem na její snahy vysvětlit, proč se najednou chce ptát dospěláků. Nemohla jsem ovšem říct, jak by reagovali ostatní. Máma byla prostě borka, které se nic nedotkne. "Ale nevím, kde bychom takového dospěláka sehnali, ale předpokládám, že se přijdou brzo ohřát sem," dodala jsem.

Přemýšlela jsme nad vším do hloubky, ale Háti moje rozbory nejspíše neocenila, protože mne hned okřikla. Podle ní jsem pořád byla sama vlče, ale já jsem si tak nepřipadala. "Ale taková malinkatá šmudlánka, by mohla být roztomilá," posteskla jsem si. Narozdíl od ní jsem vlčata chtěla a to celkem dost. Nevadilo by mi ani být mladá máma, nějak jsem v tom neviděla problém. Utápěla jsem se v představě toho, že budu mít taky svoje malinkaté vlčátko a vůbec nevěnovala pozornost tomu, že mi po krátkém výlevu, Háti začala přitakat.
Až když jsem trochu zaostřila na to co říká, jsem švihla ocasem a přitáhla si ho blíž k tělu. Začínalo přituhovat. "Huh?" hodila jsem po ní pohled. Neposlouchala jsem jí a tak jsem teď jen postřehla, že změnila názor. "Co že jsi změnila názor?" pronesla jsem. Před chvilkou se nechtěla o tomhle tématu bavit a teď se chtěla jít ptát dospěláků na to, co mě celkem dost zajímalo.

Háti byla stejně zhrozena jako já, když jsem to slyšela poprvé. A celkem mne to utvrdilo v tom, že moje reakce byla správná a nemám se tedy za co stydět. Však i světem ošlehaná Háti reagovala na tohle sdělení s odporem v hlase a brebentěním, které nemělo ani hlavu ani patu. "Já nevím, jeslti bych to chtěla dělat, ale popravdě, máma se mě od toho snažila odradit... Teda pro zatím, tak co když to není tak hrozný jak to zní?" zapochybovala jsem o vlastním úsudku. Většinou to totiž bylo tak, že když dospěláci před něčím varovali, tak to vlastně nebylo tak hrozný. "Víš jak rodiče varují před cizinci a když jsem jich pár potkala, tak to nikdy nebylo tak hrozný.... Nebo když nám říkali ať neplaveme na jezero moc do hloubky a naše loďka nás dostala na ten super ostrov... Co když je to taky jako tohle, zakazují nám to a přitom je to strašně super," přemýšlela jsem nahlas. Naštěstí jsem nebyla úplně odhodlaná jít teď ven schánět někoho, kdo by nám s touhle záhadou mohl pomoct. Ve smečce bylo vlků pomálu. Nebo málo takových se kterými bych to chtěla probírat. Draven byl v tahu, sestra taky... "Hmm vím o někom, kdo by nám možná mohl říct víc, ale nevím, jestli by se mu to zamlouvalo." V celém tomhle lese byl jen jeden dospělý vlk, který nám byl věkem blízko a který by mi jako dcerce Alf neměl úplně odmítnout odpovědět na i takovéhle otázky a to byl Mitsu.

Háti se líbil náš úkryt a já byla ráda, že aspoň něčím jsem svou kamarádku dokázala ohromit, když ne svým životním postojem k cestování. Byla ovšem radost sledovat, jak je vlčice nadšená z toho, že se podívala do našeho mechového doupěte. Ležela jsem na kožešině jako královna. Byla jsem na náš krásný úkryt náležitě hrdá a těšila se, až to tady v létě budu moct pořádně vysmějčit.
Kamarádka si neuměla představit nic horšího kromě smrti vlastního otce. Chápala jsem jí, ale pak sjem se rozhodla podělit o to velké tajemství, které jsem s ní prostě musela sdílet. Mluvila jsem tak, jak to říkala máma, takže jsem použila i některé výrazy, které bych jinak nevyslovila. Kromě toho jsem taky některé věci popsala trochu méně detailně, protože se mi do toho nechtělo moc rýpat. Pořád jsem přeci jenom byla malá princeznička, která se nerada pouští do rozhovorů o nechutnostech. "Máma říkala, že to není tak hrozný... nebo mi to přišlo z toho, jak to říkala... ale je to divný..." zašklebila jsem se.

//loterie 5/5 + les

Šla jsem celkem ráda do našho teplého a měkounkého úkrytu, který nejspíše Háti ještě nikdy neviděla. "Vítej u nás v úkrytu," pronesla jsem jako správná hostitelka. "Támhle jsou kožešin nebo mech, na kterém se dobře leží. A támhle máme případně kus jídla, pokud bys měla hlad," vysvětlila jsem jí kde co najde, než jsem se sama umístila na jednu pohodlnou kožišnku, kterou jsem hrdě označovala za svou.
Háti mezitím začala působit dost bojovně, že by klidně někoho zabila. Ušklíbla jsem se na její slova. Bylo mi jasné, že to vrčení a chrčení je jenom její hec. Nebyla jsem si vědoma toho, že by někdy někoho zabila a popravdě... každý říkal, že by toho schopný byl, ale kdo by to reálně nakonec zvládnul? Málokdo. "Jasně, jenže já to nemyslela, takhle nebezpečné," řekla jsem jí s vševědoucím úsměvem. Jednou jsem konečně byla ta chytřejší a tak jsem toho využila. Na mou otázku ohledně vlčat zareagovala tak, jak jsem reagovala já. Taky neměla nejmenší tušení. "Ale víš jak se dostanou mámě do břicha?" řekla jsem tichým hlasem. Pak jsem se k Háti naklonila a pošeptala jí to velké tajemství zrození přesně tak, jak mi to řekla máma.

//loterie 5/5

Háti jsem nejspíše musela nudit, ale nějak mne to nezaráželo. Mě nefascinovala její životní dráha tulačky, cestovatelky, takže jsem chápala, že ji nebude nejspíše po srsti moje představa útulného domova. Chtěla někam vyrazit, ale já věděla, že bez souhlasu rodičů mimo les nesmím a teď se mi úplně nechtělo toulat za otcem nebo matkou, oba toho měli jistě mnoho k řešení. Navíc jsem cítila pachy vlků kolem a to mne jen utvrdilo v tom, že bych měla zůstat pro jistotu doma.
Vykročila jsem směrem k úkrytu když Háti souhasila s tím, že si vyslechne to, co mi říkala matka. Šla jsem a pustila se do vyprávění rovnou. "Máma mi říkala o tom, co s náma galáni chtějí dělat a už asi vím, proč je to tak nebezpečný a proč tě před nimi táta varoval. Víš jak se berou vlčata na svět?" sdělovala jsem jí to velké tajemství.

//úkryt

//Loterie 3/5

Háti zase začala plácat. Ona byla prostě holka do větru a cestovatelka. Měla velké plány a její lesík jí byl moc malý. Já byla přesný opak. Zavrtěla jsem rozhodně hlavou. "Jsem tady celkem spokojená. Když chci, tak můžu jít klidně mimo les. Máma mě jednou vzala právě na samotný jih s babičkou... ne s Launee, ale s Thiou, to je moje druhá babička. Ale jinak nemám potřebu chodit mimo les, navíc teď to může být nebezpečné, jak je zima," řekla jsem kamarádce. Možná že mne za tohle odsuzovala, ale já neviděla důvod, proč bych měla domov opouštět tak často. Venku mne nic nelákalo. Svět a ani vlci v něm. Většinou jsem světu ani těm vlkům nerozumněla a neměla jsem dost trpělivosti, abych je poznávala a porozumněla jim tak.
Háti se pak pustila do toho, že neví k čemu by nám galáni byli. Polkla jsem a rozhlédla se, jestli nás nikdo neslyší. "Mamka mi řekla k čemu vlci jsou, ale je to... nechci ti to říkat tady," zašeptala jsem a rozhlédla se. "Navíc je zima, nechceš jít do úkrytu?" navrhla jsem. Mimo les jsem teď jít vážně neplánovala.

//loterie 1/5

Koukala jsem na svou kamarádku a poslouchala, co mi chce říct. Podle ní nebyla doma zábava, ale já to tak necítila. U nás doma se pořád něco dělo. Ségra je jí dost podobná, taky se toulá kde může a doma neukáže ani čenich. Její rodiče na ní neměli čas a to mne trochu rozesmutnilo. "Ségra taky není pořád doma a táta má taky pořád práci..." pronesla jsem, jako bych chtěla sdílet to její utrpení a osamnění, ale ona to nejspíš nebrala jako takovou tragédii jako já.
Háti se hned začala ptát, jak jsem Dravena zachránila, ale já jí nechtěla vysvětlovat, že se ten hromotluk bál hlavně tmy. Navíc to bylo něco, za co se styděl, jak jsem si vybavovala. "Hlavně před hladem a smrtí tuláka," odvětila jsem jí. "A taky nás někdo naháněl, ale hádám, že si z nás jenom nějaký vlk udělal dobrý den." Trochu jsem se oklepala, abych z kožichu dostala sníh, co se mi tam usadil. Pak mluvila o tom, jak ona potkala galána, co byl pitomec. Kývla jsem jí na to hlavou. Měla pravdu, galáni za moc nestáli. "Já potkala jen Dravena, ale hádám, že stejně nikdy žádnýho opravdovýho galána nepotkám."

//loterie 1/5

Háti vypadala, že prostě chce někam jít. Nechápala jsem proč. Takže jsem se na to rozhodla zeptat, protože proč by někdo opouštěl domov, kde má jistoty. Hlava mi to nebrala. "A proč chceš vlastně jít do světa? Proč nezůstat doma s rodinou a sourozenci?" vyprávala jsem se. Její radost z možnosti vypadnout mimo tenhle kraj jsem nijak neoceňovala. Nechtěla jsem jí v tom nějak koupat, každý mohl mít radost z toho, co chtěl, jenže... Moje radost byla rozhodně menší, než to, jak to prožívala ona.
Pak se ptala na mne. Pronesla otázku tak, že to skoro znělo jako výsměch, že já jsem prostě nikde nebyla. "Náhodou jsem byla u Života, pak jsem s s babičkou a mamkou ulovila bizona, to bylo moc dobrý maso a pak jsem šla s Dravenem zpátky do smečky úplně sama... teda ne sama, ale s ním, ale jeho jsem zachránila, jinak by určitě venku nedopadl dobře. No a pak jsem byla taky na smečkovém lovu," vyahovala jsem se, abych jí dokázala, že nejsem jenom někdo kdo sedí doma, i když jsem někým takovým byla a ráda.

loterie 4/5

Koukala jsem na Háti, která rozhodně odmítala jít za Životem. "Tak ne no," odvětila jsem jí s úsměvem a vrtěla dál neodbytně ocasem. "Oooo tak to si toho babi hodně pamatuješ co?" zeptala jsem se, ale spíše než jako reálnou otázku to byla řečnická otázka. A možná taky nabídka, aby mi to jednou všechno vyprávěla. Když se Launee rozhodla, že nás opustí, trochu jsem posmutněla, protože bych si s ní moc ráda promluvila, ale pokud byla členkou smečky, rozhodně ji najdu někdy jindy. Teď byla přednější návštěva Háti, která bude muset určitě co nevidět prchnout domů. "Dobře, ale že se za mnou pak zastavíš, nebo si tě najdu já," pronesla jsem k babičce s úsměvem a pak jenom sledovala, jak odchází lesem k hranici. Nejspíš tam měla nějaké zařizování, další tuláky nebo tak něco.
Pro mne tu tedy zůstala jako společnost jenom Háti. Sedla jsem si na zem a poslouchala jí, jak se vychloubala, že je cestovatel. "Juuu to zní hustě. A kam máš v plánu jít? A co doma, tam pořád bydlíš u vás?" vyptávala jsem se. Trochu jsem jí tuhle svobodomyslnost záviděla, ale jenom trochu.

Loterie 1/5

Byla jsem moc ráda, že jsem svou kamarádku našla a bonus byl, že vlastně ona našla mne, takže jsem ani nemusela vystrčit nos z lesa. Oddechla jsem si, protože se mi popravdě moc trajdat mimo náš domovský les nechtělo. Byla jsem taková puťka od přírody nebo za to mohly nevydařené výlety vlčkovských let? A nebylo to jedno? Prostě jsem chtěla být doma a teď jsem nemusela nikam a to se mi líbilo. Takže o to víc kolem mne sršela dobrá energie, kterou mohl každý poznat podle mého úsměvu, vrtícího ocasu a celkově dobré atmosféry, která jako by se ze mne vlévala do ostatních. Nezáměrně nutno podotknout.
Háti zněla trochu zklamaně, že za Životem nedošla. Nevěděla jsem kdo je Wizku, ale to bylo asi jedno. Nejspíše členka jejich smečky? "Když táta s mámou dovolí, mohla bych tě k němu vzít. Cestu snad už znám dobře," pronesla jsem s úsměvem a doufala, že kamarádka neodmítne moje pozvání na menší výlet. Cestu k Životovi jsem šla už dvakrát, takže jsem snad i se svým orientačním nesmyslem věděla kam jdu a neztratila bych nás cestou. Ale ne teď když je zima... Správné rozhodnutí Proxi.
Vlčice pronesla, že smečku založila. Nakrčila jsem trochu nedůvěřivě čenich, protože smečku založila máma táty, pokud se moje máma nepletla. "Ale to bys musela být La..." zaprotestovala jsem trochu, ale to už mne vlčice utla tím, že je moje babička a vyslovila jméno, které se mi dralo na jazyk. Chvilku jsem si ji nedůvěřivě prohlížela. Vypadala jinak než táta, ale máma říkala, že to není tátova máma nebo ne pravá máma, ale možná levá... vypadlo mi to ztrolené slovo, jaká máma to byla. Ticho přerušila Háti se svou dedukcí, že Launee musí být prastará a pak mi šeptem dodala další informace. Usmála jsem se a mírně zachichotala její poznámce. "Tak to vás ráda poznávám babičko," pronesla jsem nakonec a udělala menší pukrle. Naznačila jsem i, že bych ji ráda objala, ale nechtěla jsem zasahovat do jejího prostoru, co když objímání neměla ráda.

//loterie 3/5

Neřešíc mámu ani tátu, které jsem nechala ve sněhu a mechu za sebou, jsem se řítila lesem. Běžela jsem jako bych neměla nikdy odpočinout, dokud nedoběhnu. Však tu byla moje nejlepší kamarádka. PROXI! Brzdi, takhle se nechová správná slečna... Sigy ale no táááák. Přešla jsem do pomalého klusu a kroku. I když jsem nesouhlasila s tím, že bych nemohla k Háti doběhnout a nahodit ji sněhem, musela jsem uznat, že můj rádce měl pravdu. Nemohla jsem působit jako blbec, co někam naběhne, když jsem byla dcerou Alfy no ne. Máma možná nebyla Alfa, ale tátovi jsem nechtěla dělat ostudu a tetě Biance taky ne. Musela jsem působit vychovaně. Pomalu jsem tedy doklusala k Háti, vedle které stála ještě jedna vlčice. Obě vrtěly ocasem a tak jsem je tímhle způsobem taky pozdravila.
"Dobrý večer," řekla jsem vychovaně, ale to už na mne skočila Háti a po tom mém plánu vypadat jako vychovaná vlčice byl šlus. Háti mne trochu štípla a já jí to oplatila několika štípanečky do krku. Pak jsem se se smíchem zvedla na všechny čtyři a kamarádku objala. Vrtěla jsem ocasem a byla šťastná, že Háti vidím. "Chtěla jsem jít za tebou domů, ale ztratila jsem se. Na jihu je takový vlk a ten když mu dáš květiny, tak ti udělá novou manipedi," pronesla jsem a ukazovala jí svoje drápky. Pak jsem natočila hlavu, aby si prohlédla mou ozdobu. "Ale počkej, počekj, kdo tu je s tebou?" zarazila jsem Háti. Obrátila jsem pohled na neznámou vlčici. "Ještě jednou dobrý večer, já jsem Proxima a vy se nacházíte na území Mechové smečky," řekla jsem spokojená sama se sebou, že jsem se něco od rodičů naučila dobře. Hihi. Někdo se mi v hlavě zasmál, ale já to nechala být.

//loterie 4/5

S mámou jsem procházela hranice ráda, byla to zábava a mohla jsem si s ní popovídat. Celkově mne ochrana hranic bavila. Jeden si při tom hezky vyčistil hlavu. "Rozpadnout se? To mi nepřijde jako dobrá věc, co se pak dělá... to se vlci jen tak rozejdou pryč? Ale vždyť my jsem tady rodina... určitě by se to nějak vyřešilo ne?" trochu mne zaskočilo, že se smečka může rozpadnout jenom tak a zaniknout, protože prostě Alfa zmizí. Já osobně doufala, že se toho po rodičích ujme Saelind. Ne, že bych to nepřála dětem tety Biancy, ale popravdě mi přišla už na vlčata stará a taky kdyby je měla, tak jsem ještě nemohla vědět jaká budou. U sestry byla jistota, že smečku povede nejlíp jak dokáže. Usmála jsem se po chvilce na mámu. "Ségra bude dobrá Alfa," pronesla jsem s úsměvem a odkráčela zase označkovat další strom.
"V horách jsme byla s Háti, tam jsem jí poznala. Klouzaly jsme se a byla to fakt sranda, mohly bychom tam pak někdy zase zajít, ale nejdřív chci zajít za kamrádkou," řekla jsem mámě, ale to už nás cesta vedla k tátovi, který podřimoval a byl zaskočený, když jsme ho vzbudily. Usmála jsem se na něj snad ještě víc, než před tím na mámu. Byla jsem prostě tatínkova holčička každým coulem. "Šly jsme s mamkou označkovat hranice a projít se po území," řekla jsem tátovi, který byl pořád rozespalý. "A taky jsm..." nedořekla jsem to, protože mě přerušilo vytí, které jsem znala. "HÁTI!" vypískla jsem a nečekala na rodiče. Jako uragán jsem se rozeběhla směrem, kde byla moje kamarádka z dětství.