Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//mechový lesík

Matka se odpojila a tak mi nezůstalo nic jiného, než dál následovat otce a skupinu, která se rozhodla připojit k lovu. Nebyla jsem z toho nijak odvařená, protože lov nebyl úplně zábava, ale byla to nutnost, takže jsem se prostě snažila usmívat a působit přátelsky. Nebyla jsem nejsilnější ani nejrychlejší ze skupiny, ale otec mě vybral, že budu s ním. Možná se bál, že bych zase něco vyvedla jako minule a tak mne chtěl mít pod dohledem. Vlče zůstalo na místě a ostatní dostali svou práci. Já se rozhodla následovat otce v těsném závěsu, nechtěla jsem způsobit, že by naše pachy nějak rozvířil vítr po lese. Nasála jsem pach do čenichu a ucítila poměrně silný puch stáda, který se nesl ze severozápadu, kam jsem mířili. Naše skupina se měla ukrýt a počkat až dojde k pohybu. Měla jsem se postarat o to, aby zvěř padla k zemi a to jsem taky chtěla udělat. Mitsu působil, že pro tátu udělá cokoli, což mi přišlo naprosto zvláštní, ale třeba k němu měl vážně blízký vztah a nebo mu byl vděčný, že ho tu táta nechával ve smečce. Došla jsem k jednomu z křovisek a tam se otočila a čekala. Mírně skrytá, ale zároveň s výhledem.
Náhle jsem uslyšela lomoc. Běžela k nám zlatavá vlčice, tu jsem poznala podle podivného ťup ťup, který dělal její krok. Ale taky jsem slyšela, že k nám běží více než jenom jedna srna. "Neooddělila je," špitola jsem k otci informaci, i když jsem předpokládala, že už to stejně ví. S večerem se viditelnost zhoršovala, ale po chvilce jsem viděla dvě srny, jak se k nám řítí v plné rychlosti. Přikrčila jsem se ve svém malém úkrytu a když se kolem mě srny prohnaly vyskočila jsem a do té, která byla na levé straně jsem se zavěsila. Skočila jsem jí po krku, ale minula jsem a drápy mi přejely po jejím těle. To ji ovšem vychýlilo z trasy a začala víc zatáčet. Zakousla jsem se jí do stehna a pokusila se vší silou její tělo ztáhnout k zemi. Zadní nohy se jí podlomily a její kopyto jenom o centimetr minulo mou hlavu. Ucítila jsem pálení a z hlavy mi mírně tekla krev, jak mne škrábla. Jakmile se "posadila" zadkem na zem vyškrábala jsem se jí na hřbet a přišpendlila ji svíjející se k zemi. Teď jsem jenom musela počkat, než někdo přiběhne a dorazí ji.

březen 10/10 aithér

Naslouchala jsem tomu, jak mluvil o tom, že vlastně odněkud je, ale ne tak úplně. Takže není tak úplně tulák, ale zase není ani tak úplně člen smečky. Mírně jsem nakrčila čenich, když se rozhodl podělit o to, že rád poznává svět. Trochu mi připomínal Háti, ale než jsem stihla odpovědět odpověděl na mou otázku tím, že tenhle životní styl už není pro něj. "Hmm mohl bys navštívit moji smečku pokud bys chtěl... Žiju v mechovém lesíku, který se nachází pod sopkou," podělila jsem se o to, odkud pocházím, což možná bylo přesně to, co jsem dělat neměla. Ale už to ze mě tak vypadlo, že jsem s tím nemohla nic dělat. Byla to pozvánka, ale zároveň to mohlo trochu působit i jako, že se mu vnucuju. "Ale jenom pokud tam budeš mít... hmm.. cestu někdy," snažila jsem se to zamluvit.
Potom jsem povídala já o své magii a on odpovídal. Viděl v tom hodně pozitivního, jako já ze začátku. Čím víc jsem ovšem ve své magii hledala, tím víc jsem v ní nacházela jen ta negativa. "Popravdě... občas se z pocitů ostatních dovíš i věci, které vědět nechceš," pronesla jsem trochu smutně a zamyšleně. Nebylo to všechno jenom duha a růžové obláčky, někteří měly pocity spíše jako vybuchující sopku nebo tornádo. Bylo to náročné. "Navíc to neumím dobře ovládat, takže když má někdo silné emoce, přenáší to na mě... a .... pak můžu být nebezpečná," dodala jsem potichu.

Březen 9/10 Aithér

Vypadalo to, že se západem slunce se ochladilo, ale já věděla, že ani zimní noc nebude trvat věčně a tak jsem se usadila vedle kamene a doufala, že Aithér nenastydne. Popravdě jsem mu byla vděčná, že se umyl a už tolik nesmrděl. Začenichala jsem, ale necítila jsem z něj žádné cizí pachy kromě toho jeho vlastního. "Máš vůbec nějakou smečku?" zeptala jsem se ho trochu zvědavě, protože mne zajímalo, jak to, že z něj nic necítím. A taky proto, že mne před tuláky varovali ať se s nimi nebavím. Potom co mi matka řekla, jak vznikají vlčata jsem se tedy před tuláky měla ještě více na pozoru.
Moje přiznání vrozené magie vyvolalo přesně tu podivně nervozní a zmatenou reakci, jakou jsem čekala. Většina vlků tak prostě reagovala. "Ano, od narození," pronesla jsem s mírným povzdechem. "Jinou magii ani nemám, pokud vím," dodala jsem. Uměla jsem jenom poznávat pocity ostatních. Už jsem čekala, že se zvedne a odejde, protože to se taky jednou stalo, když někdo zjistil, co ovládám. Ale to už bylo dávno. Vypadalo to ovšem, že se v něm spíše probudila zvědavost. "Je to zvláštní magie. Dokážu vycítit to, co cítí ostatní. Taky možná dokážu emoce změnit, ale úplně jsem to nezkoušela. Dokážu jiné uklidnit nebo naopak rozhodit.... A taky mpoznám když mi někdo lže nebo není upřímný... Na druhou stranu občas nechceš vědět, jak se ostatní cítí když tě vidí," vysvětlovala jsem mu a vzpomněla si na strach, zhnusení a nenávist, kterou cítil Mitsurugi ke mně, když jsem měla výpadek.

Březen 8/10 Aithér

Vrtěl se jako kuře na rožni, aby se ohřál ze všech stran. Přišlo mi to trochu komické, ale nasmála jsem se. Musela mu být vážně zima. Mohla bych ho zahřát jako nás zahřála máma když pršelo, ale to... by asi nebylo vhodné. Pomyšlení na to, že si k němu lednu a budu ho hřát sama svým teplem, byla lákavá, ale naprosto nepřípustná. Vyjádřil se zájmem otázku o mé neobvyklé barvě oči. "Umím se ostatním vcítit do emocí," pronesla jsem, jako by to byla ta neobyčejnější magie. Nechtěla jsem ho vyděsit. Nežila jsem dlouho, ale už jsem stihla zjistit, že ostatní nemají tuto magii rádi. Jako bychom za to mohli, že umíme co umíme. Horší tk snad měli jen vlci s očima magie myšlenek. Všechno jdou zo jen předsudky nic sjbz nich nedělej Proxi.

Došla jsem ke skupince, připravující se na lov. Otec o mně věděl a já doufala, že mu opět ukážu že nejsem jenom šílenec, což si nejspíše myslel Mitsu, který se k nám připojil. Vlče se mi představilo a začalo se posouvat ke své matce. Mírně jsem se polechtala v ve svém magickem rybníčku a vycítila jeho strach z mé maličkosti. Trochu mne to mrzelo, protože jsem neudělala nic špatného. Asi je to rozmazlený mrně. "Těšímě já jeem Proxima," pronesla jsem s úsměvem. Vlčete jsem si pak přestala všímat, i když se mi zprvu líbilo.
Sešlo se nás celkem dost, takže otec rozdělil role. Většinu jsem neznala. Lylwelin, Černice a Karoe byli otazníky, které bych zrovna během lovu ráda měla vysvětlené. Znát je předem by bylo fajn. Ale Cornicuv postoj byl jasně odmítavý. Lylwelin se tvářila divně. Trochu nafoukane nebo jsem neuměla úplně určit. Mohla bych použít magii, ale bála jsem se ze by to starší vlčice mohla poznat. No a Karoe? Ta vypadala bič vyděšená než to vlče. Otec ovšem nic z tohoto chování neřešil a šel na lov. Poslušně jsem se na vsechnx usmála a pak jej následovala. "Myslíš, že to zvladneme? " poseptala jsem otci.
Připojila se k bám máma, která opět jenom překypovala energii. Mírně jsem do ní drcla čenichem když se ke mně přitočila. "Bylo to fajn, jen Háti vadilo být tady," povzdechla jsem si.

//za saturnem

Březen 7/10 Aither

Třásl se tak, jako by se mu v kožichu usadil roj křečků a ti mu teďka běhali po zádech v zástupech a lechtali ho všudemožně svýma malinkatýma ťapinkama. Jenže taky si postěžoval, že mu aspoň ta rýma k něčemu byla. Tedy nebyla to tak úplně stížnost, zubil se u toho a vypadal celkem vesele, až na to zimomřivé třesení se. Jenže obsah slov možná měl být stížnosti. Nesmíš to tolik promýšlet Proxi... Sigy?! Radostně jsem rozhoupala ocas a z ničeho nic se na vlka před sebou usmála, i když jsem spíše pocítila radost z toho, že se můj oblíebený přítel a společník vrátil. Slyšet hlas, co z nám od malinka bylo uklidňující.
Aithér na mne ale promlvil a mě chvilku trvalo, než jsem secvakla a mírně zavrtěla hlavinkou. "Och omlouvám se za nezdvořilost v myšlenkách jsem se ztratila jinam," pronesla jsem vesele, jako by se mi do žil vlila nová energie. Mohlo to působit tak, že za to mohl jeho kompliment. "Na co ses ptal?" zeptala jsem se, zatím co on se usadil na nahřátý kámen.

březen 6(10 Aithér

Aithér se celý zmenšoval před mýma očima. Klepal se jako ratlík a evidentně byl více zmatený než zmrzlý, protože to co já pokládala za bahno, byla jenom jinak zbarvená srst na jeho kožichu, jak mi názorně ukázal, když z vody vyskočil jako čertík z krabičky. No co může si za to sám, neměl mě hned poslouchat, ale mohl mi říct, že to není bahno.... ale i tak mu to prospělo, aspoň tolik nepáchne. U mě byl problém v tom, že jemnocitný čeníšek by za smraďocha označil skoro každého. "No vidíš to a teď i celkem dobře voníš," podotkla jsem pravdivě a nasála do nozder vaduch kolem Aithéra. Trochu jsem se k němu naklonila, abych ho mohla pořádně očuchat. "perfektní, teď tě jenom někde osušit," podotkla jsem, protože se pořád trochu klepal a vypadal jako zmoklá slepice. Jenomže já neměla magii ohně a popravdě jsem ani netušila, jak bych si s ní počala, abych nepodpálila celé okolí jezera. "Támhle je kámen, určitě bude vyhřátý," pronesla jsem a zamířila k němu.

Otočila jsem se na Háti, která se pořád nevyjádřila k našemu výletu. Lesem se rozeznělo volání, které nás svolávalo k lovu. Obrátila jsem pohled do lesa a pak se obrátila zpět ke kamarádce. "A sakra.... No co povinnost volá, jdeme na lov přidáš se?" zeptala jsem se jí. Ani jsem moc nepředpokládala, že se jí bude chtít. Byla až moc rozhodnutá z lesa vypadnout. Já bych byla ráda, kdyby šla na lov taky, aspoň by to nemuselo dopadnout jako taková katastrofa co minule, ale nehodlala jsem jí rozkazovat. Byla svobodnou vlčicí a mohla si tak dělat cokoli chtěla. Já se na ni jenom usmála a podle toho, jestli šla se mnou nebo ne se i rozloučila.
Moje kroky mířily do lesa přesně tam, kde byl táta, který oznamoval lov. Netušila jsem moc, kdo všechno se přidá a po zimě bude mít sílu lovit, ale doufala jsem, že nepůjdu na lov zase jenom já a táta. Docourala jsem se k tátovi a mámě. Už u nich stálo nějaké mrně a pak vlčice, ke které to malé nejspíše patřilo. "jůůů vlčátko," vypískla jsem nadšeně. Takhle malé jsem ještě nikdy neviděla, většinou jsem se potkávala jenom s odrostenci. Nebyla jsem ovšem nevychovaná, abych se na vlče hned vrhla a poňufala ho. Zastavila jsem se s vrtícím ocasem kus od něj. "Ahojky, já jsme Proxima a ty seš táááák roztomilej," zabrebentila jsem, jak se na mladou vlčici slušelo. "Jsem tady na lov tati," dodala jsem a pohledem se obrátila k rodičovstvu.

březen 5/10 Aithér

Aithér vypadal, že se trošku uklidnil. Bylo mi to příjemnější, než jeho děsivé nervozní tikání a rozechvělý hlas. "Když jsem byla malá měla jsem problém mluvit s cizinci, ale postupem času se to zlepšilo, chce to na sobě trochu pracovat," pronesla jsem s úsměvem, jako bych mu dávala velkou radu do života. I když tohle už asi musel slyšet spoustukrát. Kolik mu vlastně je let? Trochu mě to zajímalo, ale měla jsem dost rozumu, abych se neptala. Ohledně mé nemluvnosti jsem mu taky neřekla všechno. Rozpovídala jsem se až v momentě, kdy se do mé hlavy dostal Sigy. Zajímavé, že magie mě zbavila jednoho problému, ale přinesla mi jiný.
U něj v rodině se jména dědila podle písmena A. Přišlo mi to takové... no ne úplně poetické, spíše obyčejné. Asi za to může fakt, že není z nějakého vznešenějšího rodu a na nic lepšího si rodiče nevzpomněli? Byla jsem prostě až moc povrchní a nafoukaná, než abych to ocenila jako něco milého. "To zní... hezky," řekla jsem jenom odlehčeně.
Na moje popostrčení, že trochu zapáchá, zareagoval naprosto neobvykle. Bez rozmyslu se vřítil do vody, jako by ještě před chvilkou nepochyboval o její studenosti. Musela být ledová, to jsem poznala i já, ale nehodlala jsem mu jeho záměr rozmlouvat. Pokud se chtěl umýt jenom dobře pro můj dobrý čich. "Máš trochu bahna na ocasu," řekla jsem mu dobře míněnou radu a sedla si na břeh, abych dohlédla na jeho očistu. Něco na tom bylo fascinujícího.

Březen 4/10 Aithér

Nějak mu nedocházelo, jak mě má oslovovat nebo spíše netušil, proč mi to vadí. "Dáma je moje babička nebo máma, zní to jako bych byla stará..." usmála jsem se na něj a doufala, že tak trochu uklidním jeho nervozitu. "A slečna byla vždycky ségra, já byla prostě jenom Proxima a to mi vyhovuje," dodala jsem. Možná to nebylo úplně vysvětlení, které chtěl, ale rozhodně to bylo jediné, které od mé maličkosti získá. Pochvala jeho jména ho zaskočila víc, než bych si představovala. Asi nebyl zvyklý na to, že mu někdo skládá komplimenty. Popravdě na to tu byl zvyklý málo kdo a proto jsem to dělala. Vyvádět ostatní z míry mne bavilo. "Jsem pojmenovaná po hvězdě," vysvětlila jsem mu, odkud může znát moje jméno. "Je to částečně rodinná tradice," dodala jsem, byť to nebyla úplně pravda. Táta se jmenoval podle planety, ale teta ne. Takže kdo ví, kde byla pravda. Prarodiče jsem neznala, abych se jich mohla zeptat na jména a asi je nikdy pořádně nepoznám.
Můj pohled ho donuti poplašeně prohlédnout vlastní zevnějšek. "Jste trochu od bahna, to je pravda a voníte..." Začichala jsem a moje vytříbené smysly praštilo pyžmo jako kladivo přímo do čenichu. "Hodně potem," dodala jsem nakonec s trochu omluvným výrazem. Nechtěla jsem mu lhát, ale říct někomu do očí že smrdí taky asi nebylo úplně nejlepší. "Máte magii vody, to nezvládnete něco vykouzlit?" zeptala jsem se suše, protože mi nedošlo že někdo v jeho věku by magii nemusel umět používat excelentně. "A na rychlé opláchnutí to bude stačit, když tak se usušme na sluníčku," odtušila jsem s pohledem na nebe, kde slunce krásně svítilo. Konečně!

Březen 3/10 Aithér

Ušklíbla jsem se, ale nebyl to výsměšný škleb nebo škleb nevole, spíše jenom takové uvolněné pousmání nad tím, jak mu tohle seznamování evidentně nešlo. "Proximo, to stačí," pronesla jsem. Dáma byla moje matka a slečnou nazval každý spíše mojí sestru. Já byla pro všechny prostě jenom Proxima. Neviditelná, bláznivá Proxima. Představil se jako Aithér, což bylo celkem zajímavé jméno. Nezvyklé a zajímavé. "Pěkné jméno, jako nějaká hora nebo rostlina," řekla jsem zamyšleně. Nemělo ho to urazit, já měla přírodu ráda, takže jsem spoustu jmen připodobňovala k přírodním jevům. Sama jsem se jmenovala po hvězdě, takže jsem vždy hledala, po čem se jmenují ostatní.
Začínal se vyptávat na to, jak plánuju trávit tenhle den. Přejela jsem vlka pohledem a trochu nakrčila nos nad jeho neupraveným zevnějškem. Na špičce ocasu měl dokonce bahno, nebo jsem aspoň doufala, že je to bahno. Jinak mě jeho bílý kožich fascinoval, byl až tak moc bílý, že mi skoro oslepoval oči. "No, měla jsem v plánu se jít projít sama, ale to už asi nehrozí, když tu jste, takže si můžeme povídat... Nebo se můžeme umýt ve vodě, to by mohl být dobrý nápad ne?"

březen 2/10 Aither

Stála jsem na břehu jezera a užívala si atmosféry kolem. Zvedla jsem hlavu a nechala paprsky slunce, aby se mi opřely o tvář. Bylo to příjemné a já si se zavřenýma očima užívala toho, co se dělo kolem. Přítomnost někoho dalšího, kdo se ke mně blížil jsem zaznamenala ještě dříve, než se možná on sám rozhodl, že se ke mně vydá. Slyšela jsem jak našlapuje lehkým krokem, ale zároveň nejistě, jako by nevěděl, jestli se ke mně chce v tomhle krásném dni připojit nebo ne. Taky jsem slyšela jak jeho dech není úplně vyrovnaný, byl nervozní, ale proč? Přestala jsem se culit na slunce a podívala se na příchozího.
Byl to bílý vlk, který nevypadal vůbec podezřele, ale třeba tohle byl jeden z těch galánů, před ktrými mě varovala Háti. Navíc rozhovor s matkou způsobil, že jsem vůči vlkům byla ostražitější než dřív. Jako bych se jich bála jen z toho důvodu, že jsou to vlci. "Zd...Zdravím?" pronesla jsem trochu škrobeně a ne úplně jistě. Jeho vlastní nervozita, jako by se přenesla na mne. "Och, já nejsem dáma," pronesla jsem po chvilce trochu jistější si, sama sebou. Nebylo se čeho bát ne? "Jsem Proxima a máte pravdu, den bude nejspíš jako ze škatulky," dodala jsem s úsměvem, který měl zastřít mou vlastní nejistotu.

březen 1/10 Aithér

A došla jsem zase k tomu jezeru. BYlo zvláštní jak většina mých toulání se skončila tady. JAko by mne něco k tomuhle místu lákalo a pojilo. Bylo krásné, to ne, že ne, ale rozhodně to nebylo zase tak úžasné místo, aby sem jeden chodil pravidelně. Nejspíš je to jenom zvyk, prostě když se zahloubám tak jdu. Byl poměrně pěkný den a já věděla, že kolem jezera je sice plno, ale doufala jsem, že mne nikdo nebude moc obtěžovat. Byla jsem ráda sama. I když na druhou stranu, kdyby tu někdo byl mohla bych se aspoň třeba procvičit v magiích nebo tak něco. Neměla jsem úplně náladu se ovšem zapojovat do konverzace s někým sama od sebe. Popravdě já tuhle náladu neměla nikdy.
Co mě děsilo bylo, že i Sigy se odmlčel. Jako by se nechtěl bavit o tom, co se stalo na lovu a nechtěl se k tomu vracet a tak raději z mé hlavy zmizel. A nebo se prostě jenom schovával. Bylo to zvláštní a děsivé. Mírně jsem se zachvěla, protože na jeho hlas jsem byla prostě zvyklá. Byl se mnou pořád už od dětství a jeho absence způsobovala mírnou paniku.

S Háti jsem se procházela po lese, kde byla hora sněhu. Vypadalo to, že to nejhorší jsme obě přežily v klidu ukryté v úkrytu. Snad se nikomu nic nestalo... Kde je vůbec Draven? Posmutněla jsem, když jsem jeho pach nikde necítila. Nejspíš odešel a ani se nerozloučil. Háti se ovšem nehodlala mým smutkem nijak zaobírat, protože už začala mluvit všemi sprosťárnami, které znala. Nakrčila jsem čenich. "Mlč ty blbko, někdo tě ještě uslyší a co si pomyslí?!" vyhrkla jsem s hraným vyděšením a potlačovaným smíchem. Tlapkou jsem projela sněhem a nakopla tak kus prašanu přímo na Háti. Bylo mi fuk, jestli ji to zasáhne, hlavně aby přestala už mluvit takhle neslušně. Obdivovala jsem ji, protože si nedělala nic z toho, co si pomyslí ostatní. Já taková nebyla a trochu jsem se styděla za ni.
Jenže to už se Háti rozhodla, že vyrazíme dál. K sopce. Nadechla jsem se tedy a poslušně vyrazila za ní. Bylo lepší jít k sopce než tu vyřvávat sprosťárny. "Hele a nechceš si raději zkusit kecnout do teplé vody?" zeptala jsem se. "Je tu jedna věc, která není nikde jinde v kraji," navrhla jsem, že bych ji vzala k pramenům v lese

//úkryt

Vylezla jsem za Háti, která se ven z úkrytu prodrala jako první. Rychle zamířila do lesa a já ji jako stín následovala. Když pronesla, že tam byl celkem zatuchlý vzduch nezvolila vůbec příjemná slova. "Nemusíš být tak vulgární.... A aspoň tam bylo teplo," odvětila jsem jí. Byly jsem úplně jiné. Možná za to mohla povaha každé z nás a nebo prostě výchova. Háti rostla jako dříví v lese, bez zájmu rodiny nebo smečky. To o mne se pečovalo a staralo, jako bych byla nejkrásnější květinka, která by pod sebemenším mrazem mohla uschnout.
Najednou se ke mně prudce otočila a kopla mi sních do obličeje. Začala jsem kašlat a sníh tlapkou ze svého čenichu dostávat dolů. Jeden by řekl, že tohle je ukázkový případ toxického přátelství. MÍsto, abych se po hÁti vrhla nebo jí to oplatila jsem se jenom neupřímně zasmála. "A kam bys chtěla jít?" zeptala jsem se