Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkus najít něco, co opravit nepotřebuje, ale svým „vylepšením“ to rozbiješ. (Každou větu začni slovesem

Nakrčila jsem čenich, když se mi zdálo, že jsem díru opravila dostatečně. Koukla jsem na Aithéra, který se taky pustil do pomáhání tomuhle podivnému poutníkovi. Řekl mi ještě před tím, že je mu osm nebo devět let, což mě teď přimělo k úvahám. Myslela jsem si, že bude starší, ale tohle přece není tak hrozné ne? Přemýšlela jsem o tom, jak bych se mohla případně doma ukázat s vlkem o tolik starším, než jsem byla sama. Zavrtěla jsem hlavou. Přemýšlíš nad kravinama, proč bych ho měla vodit domů?
Udělala jsem krok kolem lodi a všimla si, že jedna z vlajek je nějak na křivo, nebo mi to tak aspoň přišlo, že je šikmo. Pokusila jsem se ji narovnat. Uchopila jsem ji a postavila se na zadní tlapky, abych ji předními mohla v klidu dát do rovného stavu, ale místo toho jsem se opřela o stěžeň trochu moc a ten začal rupat. Seskočila jsem a uviděla, že teď není nakřivo vlajka, ale celý stožár. Koukala jsem vyděšeně na to, co jsem provedla, ale nechtěla jsem se k tomu přiznávat, takže jsem dělala, že se nic neděje. Pískala jsem si do kroku a vzdalovala se od nahnutého stožáru. Pomrkávala jsem přitom na Aithéra i na toho podivného pobudu, kterému tahle loď patřila. Nehodlala jsem se smířit s tím, že by mne nařkl z toho, že jsem něco snad ve své pomoci domrvila ještě víc než to bylo... Otočila jsem se pohledem na vlajku a došlo mi, že byla možná celou dobu rovně, jen já stála na hrbolku písku a tak se mi to zdálo šikmé.

F1:1. Pomoz opravit Mrakovousovu loď. (Každý dialog zakonči jednoslovnou větou)
//ostružina

Šla jsem špatně, ale nevěděla jsem to. Aithér mne na to ve své dobrote neupozornil. Možná by udělal líp kdyby jo. "Tak to díky za důvěru. Myslím," pronesla jsem když mi sdělil, že má v moji roli matky větší důvěru než já sama. "Mluvíš jako bys byl stařec nad hrobem a já vlče. Kolik ti vlastně je? Hmm? Sto?" rýpla jsem si do něj. Neměla jsem ráda, že ze mě ostatní dělali mrně, byť jsem se tak chovala.
Aithér pak něco říkal o tom, že by nezabloudil nebo co. Já ho poslouchala na půl ucha, protože mi došlo, že jdu blbě. Tady bylo moře a to doma nebylo."Chjo," ulevila jsem si výdechem. Na pláži byl nějaký vlk, co vypadal jako bezdomovec a hned na mne chrlil nějaký kecy o pomoci. "Proxima," představila jsem se a dal se s ním moc bavit nechtěla, vypadal nebezpečně. Pohlédla jsem na Aithéra a pak na loď. Můj společník by ovšem určitě pomohl i bez odměny, mě odměna lákala. Snad to nebude ohlodaná kost. Pustila jsem se do obcházení lodi, protože při opravách je důležité najít problém jako první. V trupu lodi byla masivní díra. "Máš tam díru. Tady," řekla jsem a tlapkou ukázala na uvolněné prkno, které by to chtělo vrátit zpět na místo. Natlačila jsem prkno na místo a to s křupnutím zapadlo. Hurá! Nebyla jsem tak levá, jak by si jeden mohl myselt. Konečně jsem taky něco udělala.

//rozkvetlé louky

Aithér svědomitě odpověděl a pak to trochu rozvedl. Bylo mi ho líto, protože nepoznal otce tak, jak to nejspíš potřeboval. Ja si neměla představit žít bez jednoho z rodičů. Byla jsem spíše po tátovi a doufala jsem, že to máme nevadí, ale pokud jo tak to nedávala najevo. Sestra byla zase spíše do světa jako máma, takže si to naši hezky rozdělili. Ale Aithér nejspíš nebyl jako jeho táta, i tak jsem chápala proč mu v životě chyběl. "Určitě to zníjako dobrý plán a sblíží vás to ee sourozenci aspoň, " odsouhlasila jsem jeho rozhodnutí více se angažovat v životě své vlastní rodiny. To asi znamená konec našeho putování. Netušila jsem že jdeme totálně blbě a naše putování tak není zdaleka u konce.
Pak se zeptat mne na stejnou otázku, jakou jsem položila já jemu. Teprve teď mi došlo jak nemistna ta poznámka byla. "Já...ne...nebo nevím, nepřijdu si jako máma materiál,
ale vlčata bych chtěla... jenže i vím, žena výchovu asi nemám, " Žbleptala jsem a kráčela dál.

// lachtaní pláž

//borůvka

Aithér byl celkem rozhodný v tom mne doprovodit domů. Byla jsem ráda a vděčně se usmála. Bylo těžké neusmívat sena něj často, protože byl prostě tak sladký. Možná to byla jeho povaha, ale já tak nějak byla egoisticky přesvědčena, že je to kvůli mě samé. Nikdo mne pořádně nenaučil že se všechno netočí jenom kolem mě. Byla tp chyba, ale už se hen těžko dala napravit.
"Rozhodně budou nadšení, že mají staršího bráchu, co jim ukáže svět," pronesla jsem vesele. "A nepřemýšlel jsi někdy nad vlastními?" dodala jsem naprosto nepromyslene jako všechno co občas plácnu.

//přímořské pláně

//děkuju moc a prosím rychlost

Koukala jsem trochu vyjeveně na Aithéra, protože jsem popravdě chápala, že je toho na něj moc, ale nějak jsem netušila, jak mu pomoct. Napadlo mne, že bych mu mohla prostě změnit emoce, ale věděla jsem, že v tom nejsem dvakrát dobrá a navíc, to by bylo asi moc zasahování do soukromí. Magii jsem tedy nechala jenom jako případný plán B... nebo spíše C. Aithér mluvil o tom, co se u něj dělo, pak mi popsal, jak to vypadalo s jeho matkou a novými sourozenci a nakonec to zakončil nabídkou, že mě doprovodí. Byl to slib, který mi dal, ale já ho nechtěla úplně držet u toho, že ho musí splnit. "Já," hlesla jsem trochu zadýchaně, ale pak jsem se dala dohromady během chvilky, kdy nastalo ticho. Vteřinka a už jsem zase mluvila. "Budu ráda, za doprovod, ale není to nutné, pokud toho máš moc," dodala jsem s úsměvem.
Pak jsem se rozešla, byť byl u mého boku věřila jsem, že kdyby chtěl, tak se prostě rozloučí a půjde. Můj orientační nesmysl mne vedl směrem jinam, než jsem měla jít, pokud jsem šla domů. Já si to ovšem neuvědomovala a netušila jsem, jestli Aithér taky neumí směr nebo ho jenom unesla naše konverzace a tak směr nehlídal. "Musí to být zajímavé, mít najednou nové sourozence... Chceš si o tom promluvit?"

//Rozkvetlé louky přes mahtae sever

Odpočívala jsem. Nebylo kam spěchat. Aither řešil něco se svou matkou a já už zjistila, podle pachu, že tu Háti není už nějakou dobu a mohe babička je taky někde jinde, ake byla v lese nedávno. Teď už jsem jen čekala na návrat nového přítele, kterého jsem tu nechtěla nechat bez rozloučení. Navíc se mi ani moc loučit nechtělo. Bylo pěkné počasí a já se domů nehrnula i když už mi rodiče chyběli.
Uslyšela jsemnjeho kroky dřív, než jsem uslyšela jeho hlas. Aither se vrátil a já se posadila, abych byla v lepší, společensky přijatelné, pozici. Podívala jsem se na něj a cítila podivnou směs emocí. Smutek, radost, zmatení. "Děje se něco? " zeptala jsem se. Vypadlo z něj, že je bratr podruhé a já z něj cítila nepokrytou radost. Usmál jsem, se a pohodila ocasem. "Gratuluju," prohodila jsem vesele. "Babička tu není ani Háti," vysvětlila jsem. Pak mi ale došlo, že smečka a i Aithér budou teď mít spoust práce s vlčaty. "Och to teď budeš mít spoustu starostí a musíš pomáhat a já tu jenom překažim.... asi bych měla jíta neměla tu okounět , snad se neutratim a..." pusa mi jela víc, než by bylo zdrávo, ale nějak jsem netušila jak zamaskovat, že vlastně odejít nechci.

Aithér měl pořád strach o mě, ale já už se vážně cítila lépe. Mohl za to prostě jenom hloupý tlak. To se občas stávalo, nemusel ze mě hned dělat maroda. "Děkuju za starost, ale fakt se cítím v pohodě," pronesla jsem mile, ale taky rázně a možná trochu s náznakem panovačnosti. Ze smečky a rodiny jsem nebyla zvyklá se opakovat, protože když jsem něco řekla, tak to tak prostě bylo. Cítila jsem z něj starost. "Vím, že se jenom staráš, ale fakt není třeba," dodala jsem. "Omlouvám se, že jsem způsobila paniku." Usmála jsem se na něj a mírně sklopila hlavu, abych na něj skrz dlouhé řasy trochu nevinně zamrkala. Počestnost sama.
To už se k nám připojila viditelně březí Aranel. Cítila a viděla jsem, že je na sebe a své těhotenství pyšná. Pohledem jsem zklouzla k jejímu synovi, od kterého jsem přijímala spíše velice zmatené a nepříjemné pocity. Něco se mu na tom nezdálo nebo spíše, chtěl si o tom promluvit, ale ne teď nebo ne před mou maličkostí. "Těší mne," řekla jsem mile na představení, které mi zaznělo od Aithéra a poté jeho matky i sestry. Aranel o tom, že někam plánuje jít s mladou vlčicí, které říkala Sib. K místním bohům jsem zašla jednou a neměla jsem v plánu to opakovat, cesta to byla náročná. Měla by vůbec někam ve svém stavu chodit? Vypadalo to, že na Aithéra nemá čas, to se mi nezamlouvalo. Přišel za ní pro radu nebo snad ne. "Hledám Cynthiu nebo Háti, ale myslím že to počká. Aithér by si nejspíše rád promluvil s tebou sám a já se půjdu támhle podívat na borůvky, pronesla jsem a mírně se uklonila s úsměvem, než jsem zamířila k houští borůvek asi tak deset metrů od nich. Byla jsem blízko, aby mne viděli, ale dost daleko, abych neslyšela jejich rozhovor.

Probrala jsem se a začalo pršet. Byla jsem mimo maximálně pár minut, prostě blbý tlak. Teď když se rozpršelo se tlak vyrovnal, vzduch pročistil a vypadalo to na propršený den. Teplota byla příjemná. Pomalu jsem se zvedla do sedu, když mne Aithér ubezpečil, že je všechno pořádku. Usmála jsem se na něj. "Už jsem v pohode, nebo aspoň myslim, prostě se mi z toho dusna zamotala hlava," snažila jsem se to odůvodnit nejen jemu, ale i sobě. Protože mě to trochu uklidnilo, že to má logické vysvětlení. Alespoň tentokrát.
Koukla jsem se kolem. Bylo hezké jak tu všude kapela voda a lesem se šířil pach vlků. Jeden z nich se k nám blížil. Byla to vlčice, která se Aithérovi cv mnohém podobala a mne podle jejích pohybů bylo hned jasné, že je to heho matka. Ani jsem nepotřebovala jei oach, abych to odhalila. Cítila jsem z ní napětí vůči sobě. "Dobrý den, omlouvám se že jsme takhle na území, zamotala se mi hlava z počasí, ale už je to lepší, " vysvětlovala jsem slušně a vlčici si prohlížela byla březí. Hodila jsem pohled po Aithérovi zda di toho všiml nebo ne.

Omdlela jsem z toho tlaku, který se tu tak nepříjemně zhoupnul, že mě to prostě zasáhlo. Odpadla jsem jenom na pár minutek, ale i tak to bylo příšerné. Nevědět takhle o sobě. Jenže jsem na to byla zvyklá, takže když jsem se se zamrkáním probrala na zemi, lekla jsem se. Co když jsem zase udělala něco příšerného jako tenkrát s tou srnkou?! CHtěla jsem se posadit, ale zase se mi zhoupla hlava a tak jsem zůstala ležet. Hlína byla chladná, byl tu stín a dokonce jako bych měla mírně vlhkou srst, která mne příjemně chladila. TO byl asi taky důvod, že jsem se probrala celkem rychle. Přímo před "vchodem" do mého malého ukrytého místečka byl Aithér, který tam ležel a koukal kolem.
"Aithére..." špitla jsem a pak si odkašlala, abych našla ztracený hlas. "Já se omlouvám, za všechno, co jsem řekla nebo udělala," vyhrkla jsem pak, protože jsem se bála, že mne označí za šílenou jako to udělal Mitsurugi. CO když jsem taky něco roztrhala nebo zničila nebo tak něco... Co když jsem byla opravdu blázen a teď to Aithér zjistil, chtěla jsem ho uklidnit před tím, než by se mne mohl sám zeptat.

Z mé mírně ztracené letargie mne vytáhl Kompliment, který patřil mé maličkosti. Možná jsem si to dřív neuvědomila, ale komponenty jsem mnohem lépe dávala,než dostávala. Asi to bylo o zvyku a já komplimenty nedostávala často.... vlastně od dospělosti nikdy. Jako vlče mne chválili, ale to se změnilo. "To říkáš jen tak," odvětila jsem možná netaktně. "Je to jen cetka," dodala jsem polohlasem, ale muselo být jasné, že mi na ozdobě velice záleží, i když tvrdím opak.
Šla jsem za ním, když řekl že má místo kam jít. Byla to hezká mýtinka s kořeny v různých tvarech. Hlava ss mi trochu motala a já cítila nepříjemnou lehkost. Rozhlédla jsem se kolem."Hmm... pěkné.... Aithére já, asi omdlím, " pronesla jsem a ani jsem si neuvědomila, že to říkám. Podpořily sd mi tlapky a já bezvladně jela dolů. Nemohl za to můj stav, ale počasí. Z vysokých teplot a dusna najednou přišel pokles tlaku a bylo to.

//mahtae

Koukala jsem se před sebe a sanažila se udržet myšlenky, které se mi rozebíhaly do všech stran. S věkem to bylo jednodušší, zvykla jsem si, ale pořád to nebylo úplně ono. Tma se mi dostávala do zorného pole a já cítila, jak mne to vycucává, ale držela jsem se všemi drápky, abych mohla být s Aithérem. Zvedla jsem k němu očka, když se zastavil, aby mi řekl, že mu nikdo neřekl, že mu to sluší. "Komplimenty se v tomhle kraji moc nenosí," pronesla jsem s očima jako vyděšená laňka, kterou lovec zahnal do kouta. Nebylo to kvůli Aithérovi, bylo to tak nějak kvůli všemu. Kvůli jeho modré barvě, mé neschopnosti se vyjadřovat, tomu že jsme v Borůvkovém lese a tomu, že jsem se ve vlastní hlavě nikdy neocitla sama.
Mluvil o mojí mámě, že by ji rád poznal a možná to mne zaskočilo jako další rána. Proč chce poznat SHEYU?! rozletělo se mi hlavou, aniž bych na to pomyslela já, aniž by to byl Sigy. Bylo to jiné, divné. Na mém obličeji to muselo být poznat. "Já jsem jenom... unavená," řekla jsem s omluvným úsměvem, ale bylo jasně vidět, že jsem spíše ve stavu na omdlení, než cokoli jiného.

//kojotí břeh

Šla jsem trochu jako ve snu za kožichem vlka, který změnil barvu. Slunce začalo vykukovat z poza tmavého obzoru a pohladilo nás paprsky na srsti. Usmála jsem se trošku nadšeně, že už je jaro, ale zároveň jsem měla strach z toho, co mne na jaře čeká. Uvědomila jsem si, že jsem velká a že bych měla popravdě už trochu více zapřemýšlet o rodině a budoucnosti. Jenže jsem byla pořád v mysli moc malá na to, abych nad něčím takovým přemýšlela. Možná že právě tohle pomyšlení na brzké dospívání se mi motalo hlavou, když jsem se tak neobratně zamotala do snahy uklidnit Aithéra o jeho zjevu. Nejdřív mne nepochopil a pak se začal smát. Sklonila jsem hlavu v omluvě, protože jsem netušila, jestli jsem ho neurazila nebo se ho nedotkla. "Já... já... nechtěla..." zakoktala jsem se a měla jsem v plánu se rozeběhnout pryč.
Před útěkem mne zastavila jen jeho klidná slova, kdy vyjádřil pochopení s tím, co jsem se mu snažila říct. Jen jsem prostě nechtěla, aby si přišel jako nějaká zrůda, hříčka přírody. Chtěla jsem, aby si přišel normálně, byť jeho kožich normální nebyl. "Moje maminka má tlapku taky celou barevnou, rozhodně jí to přidalo na půvabu než ubralo," snažila jsem se to ještě trochu vyšperkovat. Mámě to vážně slušelo a nedokázala jsem si ji představit bez její barevné tlapky a oka.
Ocitly jsem se na hranici borůvkového lesa a okolního světa a já trochu váhala. Nechtěla jsem tam jít, protože jsem si přišla nežádaně. Baghý tenkrát s Jinksem dala najevo, že se jim nezamlouvám, nebo jsem si to možná jenom namlouvala, ale prostě mi to tak přišlo. Z toho setkání jsem si pamatovala jen strach, temnotu jeskyně a ohromná křídla kulaté vlčice. Aithér mne vyvedl z myšlenek poděkováním. "Och... rádo se stalo," řekla jsem jenom jako ve snu, myšlenkami jinde, hlas zastřený a nepřítomný. Začínala jsem klouzat pryč do svého vnitřního světa. Mohla za to hlavně únava.

//borůvkový les

Vypadalo to, že Aithér není úplně šťastný ze své změny vzhledu. "Náhodou... sluší ti to," řekla jsem, ale pak mi došlo jak moc blbě to zní. "Já... teda... ne že by ti to před tim neslušelo, teď jsi víc no... exotický, to je pěkné ne?" plácaka jsem trochu to a pak zase to, protože mi bylo líto jeho smutku z tohohle rozuzlení situace. Chtěla jsem ho uklidnit, ale možná jsem to jen víc zhoršila. Pokud to vůbec šlo, měl sakra modrý kožich. "Já mam třeba barevné drapky, teda to teď ve tmě neni vidět, ale všem se to líbí a chválí mi to, určitě se jim bude líbit i tvuj kožich," snažila jsem se to zachranit nejspíše bez úspěchu.
Kráčeli jsme tmou k řece a kolem ní, abychom došli do Borůvkové smečky. Doufala jsem, že tam třeba narazím na Hati nebo babičku. Těžko ovšem říct. Nechtěla jsem potkat Alfu, té jsem se bála a tak snad Aithér nebude chtít svůj příchod ohlásit jí.

//za Aithérem

Večer vypadal tajuplně, i když jsem se obávala toho, že s večerem přijde i strach, nějak nepřicházel. Mou mysl teď zaměstnával Aithér a jeho zmodrání. Vypadalo to, že ho moje slova nepotěšila a tak jsem to zkusila trochu urovnat. "Ale ve tmě to nebude tolik vidět..." řekla jsem chabě a stáhla tlapku od jeho srsti, která opravdu nebyla jen nabarvená. Barvu měl prostě uvnitř vláken a jediné, jak ho toho zbavit, by bylo srst vytrhat. "Můžu ti tu srst vytrhat," navrhla jsem snad ještě potišeji, než před tím.
Aithér vypadal, že má nějaký nápad. Netušila jsem úplně jaký, ale vypadalo to, že hodlá jít do Borůvkového lesa a já se tak musela nějakým způsobem rozhodnout, jestli jít s ním nebo zůstat tady sama. Byla to jednoduchá volba a já se tedy s přikývnutím vydala směrem k Borůvkovému lesu. Pak jsem se ale zastavila. "Asi bys měl vést ty, nerada bych přišla na území smečky jen tak," pronesla jsem s mírně povzbudivým úsměvem.