Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem hlavou, i když jsem neměla vůbec ponětí o jaké smečce to mluví nebo jaký les ta smečka považuje za domov. Netušila jsem ani to, že je to smečka na druhé straně jezera, kousek od nás, protože jsem byla poprvé mimo rodnou hroudu. Pak začala Eä mluvit. Mluvila, jako by se jí to od tlamičky nechumelilo. Mluvila o tom, že se sem dostala stejně jako já. To bylo zajímavé. Nakrčila jsem mírně čeníšek. A pak začala mluvit o kouzlech. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Kouzla? To jsem neznala. Eä byla nejspíše více zběhlá v tom, co tenhle svět obnáší než já. Ale ještě aby nebyla. Však mimo úkryt jsem byla teprve chvilku.
A pak začala mluvit o trestech. "Proč trest?" zeptala jsem se a znovu nechápavě naklonila hlavu. Netušila jsem o tomhle světě zhola nic. A ještě k tomu nějaké trestání. Proč by mě někdo trestal? Ale Eä měla pravdu v tom, že jsme tu aspoň byly spolu. Zavrtěla jsem ocáskem, protože jsem taky byla ráda, že nejsem sama.

Mírně jsem zamrkala a prohlížela si kožich, jenž nosila druhá vlčice. Její jméno bylo pořád záhadou, ale její tělo prozradilo mnohé. Rozhodně musela být dobře živená a nebo jí genetika dopřávala. Navíc taky byla starší, ale pořád jsem jí viděla do oček. "Odkud jsi?" zeptala jsem se opatrně. Pořád jsem se trochu bála, že se odněkud vyřítí ten bez očka a sežere mě... A teď už i moji kamarádku. Mohla jsem tak vůbec vlčici označovat? Něco se mi na ní hned líbilo a taky proto jsem s ní mohla rovnou mluvit.
Představila se jako Háti Eä. Mírně jsem zastříhala ušima. Znělo to jako nějaké velice vznešené jméno. Neuměla jsem ho ovšem zařadit. "Eä..." jako ozvěna jsem dořekla koncovou část jména své nové společnice. Bylo to podivné jméno, ale mě se líbilo. "Já...ani....ani nevím," pípla jsem při otázce ohledně toho, jestli jsem sem přišla. Kutálela jsem se a najednou jsem byla v kopci. Jenže do kopce by se nemělo dát kutálet ne? "Ty?"

Ten podivný jednooký mne vyděsil. Dřív bych se nebála, ale teď když na mne někdo zavolal, ztuhla jsem. Moje očka přejela po okolí. Byl to ten děsivý vlk a jde mne sežrat? Ne. Oddechla jsem si. Byla to vlčice asi tak stejně velká jako já, ne větší. Jak se přiblížila, bylo mi jasné, že je starší. Byla poměrně hezounká. Taková koule chlupů. Baculatá. Já oproti ní vypadala jako podviživené nedochůdče, za což nemohla moje máma, ale moje genetika. Nebylo mi dáno ani kouska tuku navíc. Tahle vlčice ovšem vypadala, že toho má na sobě mnohem víc, než by bylo potřeba. Ale tak třeba z toho vyroste. Její kožíšek byl roztomilounký, stejně jako ona. Líbil se mi. Mohla by to být moje dobrá kamarádka, protože s ošklivkou bych se kamarádit nechtěla.
"Ah...ah...Ahoj," zakoktala jsem se. Nebála jsem se jí. Bylo to malé vlče. Kdyby to byl dospělák, asi bych měla s mluvením větší problém. Ale u vlčete mi to nějak šlo. Na její otázku jsem zavrtěla hlavou, protože jsem nebydlela tady, ale támhle. Ukázala jsem tlapkou směrem k lesíku, který mi byl domovem. Netušila jsem, jak jsem se mohla dokutálet nahoru, ale dokutálela, takže jsem i věděla, že musím zase zpátky dolů. Usmála jsem se na vlčici. "Já...já jsem Proxima," představila jsem se potichounku.

//Mechový les - amorek

Dokutálela jsem se do hor. Nebylo to daleko od lesa, jak jsem zjistila, když jsem otevřela očka. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu v nepochopení, jak jsem se sem dostala, vždyť jsem před chvilkou byla uprostřed lesa a najednou jsem v srdci hor? Bylo to zvláštní, ale byla jsem za to ráda. Konečně jsem se dostala pryč od toho obrovského vlka. Mírně jsem se přikrčila. Byla mi trochu zima. Navíc jsem věděla, že se budu muset po vlastních tlapkách dokodrcat zase zpět do lesa, aby se rodiče nebáli, že si trajdám kdo ví kde. Otočila jsem se tedy směrem zpět a začala pomalounku kráčet k lesu. Jenže po chvilce jsem se zastavila. V lese byl přece on. Přímo před očima jsem viděla to podivné místo, které měl místo oka. Nechutnost, kterou jsem pocítila se projevila tím, že jsem se začala dosti nevybíravě třást. Nebylo to zimou, kéž by. Bylo to strachem. Matka o něm mluvila, ale já nechápala, co pojem strejda znamenal. Mohl to být někdo nebezpečný. S tím vzhledem určitě. Nelíbil se mi. Nechutné. Zůstala jsem stát a netušila, co mám dělat.

Ťapkala jsem si to po mechu a nedbala na rodiče, kteří mě nabádali ať se nepotuluju nějak moc daleko. Chtěla jsem pryč z toho mokrého a nechutného místa. Jenže jsem si nevšimla, že ve stínech nás kdosi pozoruje. Neviděla jsem nového příchozího. Dokonce jsem možná ani nezaznamenala jeho pach, jak nás tak ze stínů pozoroval.
Jenže když jsem si ho konečně všimla bylo už pozdě. Zvedla jsem hlavu a pozorně přejela pohldem vlka od tlapek až k hlavě. Jeho tlapy byly obří, stejně jako zbytek jeho těla. Byl to ohromný vlk, jehož srst byla nepříjemně kontrastně rozděleno na dvě poloviny. Jako by se vyválel v nějakém hnusu. Jedno oko mu chybělo. Naprázdno jsem otevřela a zavřela tlamičku. Chtěla jsem něco říc, ale bála jsem se. Místo toho, aby mne poslouchal hlas, mne poslechly alepsoň tlapky a já se rozcupitala zpátky k mámě. Běžela jsem k ní, když toho vlka představovala a nedobrovolně při tom zaškobrtla o navlhlý mech. Se šplouchnutím jsem se po bradě rozkutálela někam do lesa. Zavřela jsem oči. Chtěla jsem, aby to skončilo, aby se svět netočil... A puf, byla jsem pryč.

//Sněžné velehory

Můj pohled byl zkoumavý. V hlavě jsem si snažila zapamatovat každý detail, tohohle místa. Byl to domov a já si ho chtěla velice dobře uložit do paměti. Čekala jsem, kdo odpoví na mou otázku. Maminka ji zopakovala. "Kde... teta... Bianca?" zkusila jsem větu zopakovat po mámě, protože jsem si chtěla osvojit tuhle novou schopnost mluvit. Táta odpověděl, což mi tak nějak stačilo, moc jsem to nechápala. Tedy, ne že bych to nechápala, ale byla to dlouhá a náročná věta. Rozhodla jsem se, že ji zkusím po tátovi zopakovat během hraní si.
Skočila jsem do mechu.
Studil na tlapkách a bylo to v celku nepříjemné. S mírnou nechutí jsem začala ťapkat po jako mycí houba nasáklém mechu. "Určitě.... šla... šla... na pro...procházku...Určitě šla... na... procházku," opakování matka moudrosti, takže jsem si opakovala větu, co táta řekl pořád dokola, abych se pořádně naučila vyslovovat. Chtěla jsem umět mluvit. A chtěla jsem to umět dobře. Při tom svém mrmlání jsem začala kráčet po tom hnusně mokrém mechu směrem dál od rodičů. Chtěla jsem tu prozkoumat všechno!

//Úkryt

Máma mě nesla velice opatrně a pomalu, ale i tak to moje tělíčko přenášelo z jedné strany na druhou a nemohla jsem to nijak ovlivnit. Nevadilo mi to, ale. Byla jsem ráda, že se konečně můžu podívat nějakm jinam, než po pelechu, který byl tmavý a dosti zatuchlý. Smrádek domova byl dobrý, ale občas se jeden potřeboval vyvětrat... a taky se nemačkat s jediným sourozencem na jedný hromadě. Umístila mne na kámen. Tím myslím mámu. Položila mě opravdu pomalu, takže jsem se skoro ani nestihla posadit, protože jsem si pod sebe dala rovnou tlapky. Zůstala jsem stát na tmavém šedém kameni, zatím co máma vyprávěla o tom co je kolem. Les. Stromy. Keře. Otec. Teta. Bianca. Dávala jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že teta Bianca byla nejspíše ta vlčice, co se na nás byla podívat a jejíž hlas jsem slyšela a květinovou vůni jsem cítila. Neviděla jsem ji, nebo spíše jenom jako bíločerný flek, protože jedno očko jsem měla pořád v tu dobu zalepené a druhé se teprve otvíralo. Už teď se mi ale teta líbila. Mít rodinu bylo fajn.
Stála jsem na kameni a sledovala. Na otcovu otázku sestra přikývla. Rozhodla jsem se, že promluvím. Když nemluvila ona, někdo by měl. Přišlo mi to jako slušné. Nejen kývat, ale i odpovídat. "Já...hmm..." zadrhla jsem se, protože jsem si to musela pořádně srovnat v hlavě. "Líbí," řekla jsem nakonec rázněji a zopakovala tak otcovo poslední slovo. "Kde...hmm..." zase jsem se zasekla, jak jsem se ze slovíček snažila poskládat větu. "Kde..tetě?" otázka vyřčená mou tlamičkou nebyla úplně nejdokonalejší, ale smysl dávala. Částečně. Ale kdo by čekal od malého vlčete slohové útvary, že?

Koukala jsem se kolem. Bylo rozhodnuto, šlo se ven. Na moje přenesení se zaměřila mamka. Nechala jsem se uchopit za kůži na krku a pomalu stáhla ocas mezi zadní nožky, které jsem si přitáhla k tělu. Bylo to pohodlnější než chodit. Pomalým krokem jsme postupovaly vpřed. Podivné věci mne štípaly do čenichu a já poprvé cítila i něco jiného, než byly pachy rodičů a našeho malého pelíšku. Byla jsem ráda, že se podívám někam jinam. Ne, že bych chtěla dál od rodiny, ale chtěla jsem prostě něco nového poznat a něco se i naučit. Přirozená zvědavost a chuť k novým zkušenostem se ve mně nezapřela.
Mamka mne nesla a já se nechala nést. Kývala jsem se ze strany na stranu s každým jejím krokem a uvědomovala jsem si, že mne její zuby tisknou za kůži na krku. Necítila jsem to ovšem. Ne nijak silně. Moje váha byla ještě dost nízká, abych mohla být takhle nošena. Za pár chvil ovšem už takhle lehounká nebudu a bude to bolet jako čert, ale to jsem zatím netušila. Tohle nošení se mi líbilo a já se pomalu ocitla ve venkovním světě.

//les

Táta se na mě podíval a pozdravil mě. Jen jsem kývla hlavou a zatelelila se vedle mámy. Nemohla jsem se pořádně vynadívat na ten velký svět, který byl najednou předemnou. Před tím jsem viděla jenom mámu, občas tátu když byl blizounko, ale teď jsem viděla, že je tu toho mnohem více na koukání. Například to zelené a měkounké, na čem se dalo polehávat. Nebo to studené a šedé, které bolelo když na tom jeden ležel nebo stál dlouho.
Máma se snažila do mojí hlavy nacpat slovník. Máma, táta, Saelind, Proxima. Jako bych tahle slova slyšela poprvé. Mírně jsem naklonila hlavu na stranu. Neměla jsem úplně tendence mámu neposlouchat nebo pobíhat, jako sestra, takže jsem prostě poslouchala, co máma říká a věnovala jí pozornost. Jenže pak promluvil táta, takže moje pozornost musela přejít k němu, ale než jsem se stihla na tátu soustředit zapomněla jsem, co to po mě vlastně chtěl. Jen jsem nakrčila čeníšek a pšíkla si. Netušila jsem, kde se ten zvuk vzal, ale bylo to malé roztomilé pšíknutí. Pak táta mluvil o něčem dalším... Řekl slovo ven, jako by tady toho bylo mnohem více. Úzkostě jsem koukla na mámu a pak na tátu a kývla. Chtěla jsem jít ven ať to znamenalo cokoli. Venku mohlo být více toho zeleného a měkkého.

Táta. Máma. Sestra. Vnímala jsem ta slova ve své malinkaté hlavičce a postupně si je urovnávala do přihrádek. Táta. Teplo, bezpečí, pomoc. Máma. Jídlo, klid, odpočinek. Sestra. Ruch, pohyb, opora. Snažila jsem se si to všechno urovnat. Věděla jsem, že tu byl ještě někdo, ale kdo? Nebo proč? Netušila jsem. Byla to vlčice, ale její jméno, stejně jako všechno ostatní bylo zaplaveno stíny a když už jsem konečně začala pořádně vnímat, byla pryč. Svět už nebyl jenom tma. Začínal dostávat obrazy. Světlo pronikalo na moje žlutá očka, která nenápadně zkoumala okolí. Ta věc, kterou jsem přežvykovala byla tuhá, ale celkem dobrá. Evidentně to bylo jídlo. Bylo to měkké, mírně slizké, ale to nevadilo. Vůni to mělo poměrně zajímavou. Zemitou. Netušila jsem, co to je, ale nechtěla jsem se o tom dozvídat víc. Bylo to prostě tady a to stačilo.
Pohlédla jsem na sestru. Vypadalo to, že se rozhodla využívat své nové mobilnosti naplno. Já ne. Nelákalo mě to. Svět mohl být velký a děsivý, nepříjemný. Upřela jsem oči na matku, ale pak jsem udělala jeden batolivý krůček k otci. Zvedla jsem oči a z blízka si začínala prohlížet, jak velikánský byl. Netušila jsem, jak se mu to povedlo. Možná toho hodně snědl nebo možná ho jako malého tahali za uši. Neměla jsem potřebu prozkoumávat nebo se snažit dostat z úkrytu pryč. Pomalým krokem jsem se velice váhavě vydala zpět k matce, kde jsem si vychovaně sedla na zem k jejímu břichu.