Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odpluj na voru a zrekapituluj si pro sebe, co se vlastně stalo. (Nesmíš použít slova: ostrov, moře, truhla)

Uviděla jsem vor a tak jsem se k němu po písku rozešla. Byla jsem popravdě ráda, že se z tohohle bohem zapomenutého území dostanu. Neznala jsem to tu a věděla jsem, že to ani znát nepotřebuju. Voda šuměla kolem a já věděla, že pokud se budu chtít dostat zpět, pořádně si máknu. Ne, že bych na to neměla fyzičku, ale nechtělo se mi. Byla jsem přece vlčí dáma, někdo mě měl odvést a ne že mi jenom řeknou tady máš vor a jeď. Byla jsem z těch dvou podivínů fakt znechucená, protože neměli vůbec žádné vychování. Naskočila jsem na vor, který se ve vlnách zakymácel a najednou se rozjel. Nemusela jsem se ani dotknout vodní hladiny nebo pohybovat s nějakou z páček na voru a všechno plulo tak nějak samo. Celá tahle věc byla podivná. Nejprve najdu podivína s bednou na pláži, pak plujeme na nějakou písečnou pláž kde náhodou najdeme jeho ztraceného podivínského bratra a aby toho nebylo málo nedostanu žádnou odměnu za pomoc, jenom mě pošlou domů na automaticky se ovládajícím voru. Perfektní! Fakt mě to nakrklo a možná proto jsem si cestu zpět ke břehům Gallireiským neužila. Byla jsem pořád ještě rozhozená, když mi na mysl vytanul bílý vlk, kterého jsem nechala na druhé straně. Otočila jsem se, ale za mnou byla jenom voda.

Připrav se k odchodu. (Použij pouze jednu přímou řeč)

Bylo to tady. Čas se rozloučit a jít. Na mou otázku ohledně toho, že by mě mohly hodit domů reagoval Mrakovous, že vor nepočká, ale asi tím i myslel, že si ho můžu vzít. Výborně. Budu se plavit na nějakém pošahaném voru sama. Nebyla to úplně věc, kterou bych ocenila. Když už si mě sem přivezl, tak by mne mohl i odvést. Jenže jsem nechtěla riskovat, že ho naštvu. Byl to podivín a s takovými bylo potřeba se vypořádat jednodušše. Nezaplétat se do jejich podivínství více, než jeden potřebuje, jinak by mi taky mohl ublížit, pokud bych třeba překročila nějakou jeho podivínskou hranici. Usmála jsem se tedy na oba bratry. "Sbohem, bylo to s vámi prima a nevadí, že v pokladu nic není, aspoň jsem vás poznala no ne?" pronesla jsem i když v mém hlasu bylo znatelně poznat naštvání. Chtěla jsem poklad a místo toho jsem získala jenom divný rodinný setkání. Rozešla jsem se směrem k voru, který na mne měl čekat někde na pláži. V tu chvilku jsem úplně zapomněla přes svoje nabroušení na Aithéra, který by tu taky někde měl být. Taková už jsem prostě byla. Občas jsem na některé věci nebo vlky zapomněla, když jsem byla moc rozrušená.

Přijmi, že Mrakovous zůstává. (Napiš post pouze z jednoduchých vět – žádné souvětí)

Pohledem jsem se dívala na Mrakovouse. Nebyla to výčitka. Chápala jsem ho. Zůsával. To bylo dobře ne? I tak. Bylo mi to líto. Nevědět co je v truhle. Netušit jaká tajemství ukrývá. Přitom jsem ovšem byla šťastná. Rozhodl se správně zůstat. Nemohlo mi ho být líto dlouho. Ostatním by bylo. Jenže já jsem věděla. Věděla a doufala. Jeho vztah s bratrem se mohl zlepšit. Nebyla to ještě věc k zahození. Byl to vztah s možností nápravy. Pokud se budou oba snažit. Pokud tomu oba budou věřit. Pokud jednodušše oba zaberou. Snad to zvládnou. "Budu vám držet palce." Bylo to chabé. Teď jsem jim nemohla říct nic víc. Nechtěla jsem upozornit na svou schopnost emocionální magie. Někteří vlci to nesli těžko. Někteří mne potom prohlašovali za magora. Jako Mitsurugu. Nechtěla jsem to opakovat. Takže jsem neřekla nic z toho ohromného zjištění. Že uvnitř nich dvou je možnost ke zlepšení. Všechno jsem si nechala pro sebe. "Odvezete mne?" Otázka to byla jendoduchá. Odpověď na ni bude složitější. Já sama jsem plavala špatně. Představa plavání až zpět domů mne rozhodně nelákala. Doufala jsem v Mrakovousovo slitování. Nedal mi poklad. Mohl mě hodit domů aspoň.

Přestaň zkoumat truhlu a sleduj reakce ostatních. (Nesmíš použít žádný fyzický pohyb)

Odtrhla jsem pohled od truhli a zaměřila se spíše na ty dva. Vypadalo to, že zavření truhli ani jednoho z nich neštve, spíše se jim nelíbí, že se tu nachomítl ten druhý. Sledovala jsem každý jejich malinkatý pohyb, malé švihnutí ocasu nebo nepatrné zacukání koutků, když se bavili o tom, že truhla by možná měla zůstat zavřená. Vypadalo to, že mezi vlky probíhal nějaký vnitřní rozhovor, ale já nebyla úplně schopná pochopit jaký. Jeden se mračil, druhý taky. A pak najednou jako by prozřeli nebo se mi to možná jenom zdálo, ale jako bych cítila z jejich strany nějaká pochopení. Mohla jsem za to já, ale to jsem teď netušila. Moje hrabání se v jejich lebkách pomocí magie bylo nebezpečnější, než jsem čekala. Možná že moje snaha poznat, jak se bratři k sobě staví vedla k tomu, že jsem nakousla a otevřela pomyslnou zavřenou truhlu jejich bratrské lásky a tak se možná oba dva více a více přikláněli k tomu, si odpustit. Doufala jsem jenom, že mi dají odvoz domů. A taky popravdě by to chtělo najít Aithéra. Nemohla jsem ho tu přece nechat.

Vnímej napětí mezi Mrakovousem a jeho bratrem. (Použij větu „Truhla zůstala zavřená.“)

Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet. A mě se zamotala hlava a puf. Byl jsem pryč.

Probudila jsem se. Bylo tu dusno a já netušila, proč tu stojím, ale nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Ve vzduchu to praskalo hněvem. To jsem pochopila hned.Ne, že by mne to nějak překvapovalo, přeci jenom jsem uměla ovládat emoce a tak jsem se rozhodla napojit na to, co se mezi bratry dělo. Jejich reakce jednoznačně prozrazovali, že se na sebe nechtějí skoro ani podívat. Nebo spíše, že nechtějí jeden druhému dát tu možnost, aby se navezl do druhého. Nechtěli si dát záminku k boji, ale zároveň jsem mezi nimi cítila nepochopení a zášť, kterou k sobě cítili. Tohle rozhodně nebyla bratrská láska, i když tu jsem taky cítila ukrytou někde hodně hluboko. Prohrabávala jsem se jejich vnitřním světem emocí a uvědomovala si, že mi to více a více jde. Dřív jsem dokázala odhadnout jenom něco velice silného, ale teď se mi nedokázaly ukrýt ani ti nejslabší náznaky emocí. A nebylo to jenom díky magii. Dokázala jsem nějak vyčenichat, co vlk o ostatních míní nebo co si o něčem myslí jenom z jeho postoje. Trochu natočené ucho nebo nakrčený čenich. Stojí více v levo nebo v pravo. Všechno jako by mi prozrazovalo, co si jiní myslí a co se skrývá v jejich hlubinách. Bylo to zvláštní, ale fascinovalo mě to. Náš problém byla truhla. Truhla zůstala zavřená.

Pokus se pochopit o co tady vlastně jde. (Použij:„něco tu nesedělo“, „jakoby“ a „možná“ alespoň třikrát)

Poslouchal jsem ty dva, jak se baví o tom, že tahle truhla měla někde zůstat a nezůstala, což vlastně nebyl asi ten hlavní problém. Nebo byl? Možná jsem to celé jenom blbě chápal, protože jsem netušil, o co tu jde. Něco tu nesedělo, ale já nemohl za vlka pochopit co to bylo. Unikala mi nějaká informace, kterou mi ale ani jeden z vlků nechtěl sdělit. Koukal jsem na ně. "Jakoby chápu, že tu mezi sebou máte nějaký problém, ale já bych se jenom rád dostal zpátky dom a tady Mrakocas mi slíbil, že když s ním půjdu třeba z toho něco budu mít, táááákže?" začal jsem a mírně nejistě se usmál. "Rád bych věděl o co jde nebo mi možná stačí i jenom odvoz domů, pokud je to nějaká rodinná věc. Jakoby nechci vyzvídat, víte, nejsem prostě ten typ, takže pokud vám tu něco nesedělo na mé mlaičkosti nebudu se zlobit, když mě jenom odvezete," dodal jsem trochu rychle a nejistě, když jsem viděl pohledy těch dvou. Možná fakt nebylo nejlepší se do té lodi posadit a plout s nějakým idiotem pryč. Něco tu nesedělo už od začátku a já to prostě přehlížel, jakoby nezáleželo na tom, co mi napovídal můj instinkt. Jenže Proxima byla moc důvěřivá,to jsme věděl a tak nás do téhle šlamastiky namočila vlastně ona.

Napiš, co si myslíš, že je v truhle – a proč. (Napiš příspěvek, kde každá věta začíná jiným písmenem.)

Truhla byla poměrně těžká, ale to mohlo klamat jenom faktem, že byla sama o sobě nasáklým mokrým dřevem. Obsah mohl tedy být lehoučký jako pírko a já bych to nepoznal. Zdálo se mi, že by truhla mohla mít v sobě celý poklad, protože jsem cítil, jak se v ní něco pohnulo, když jsem do ní strčil tlakou. Pořád to ovšem nebylo jisté. Mohla se ta věc uvnitř taky rozpadnout na milion kousků, když to tam bylo tak dlouho. Bohužel jsem tedy nebyl pochopení toho, co ukrývá truhla o nic blíže než před chvilkou. Hádal jsem, že to bude něco hodně ceného třeba zlato nebo drahé kameny, když o to těmhle dvěma tolik šlo. Než jsem se mohl pustit do prozkoumávání obsahu trochu více, Mrakovous přitáhl svou hromovou tlapkou truhlu od mého těla mezi nás tři. A tak bylo po mém plánu zkusit se zmocnit věci uvnitř bez jejich vědomí. Jenže teď tu byla otázka o čem to ti dva mluvili. "I když by se to dalo vzít jako že se ptám zbytečně, tak já jako jedinej nevím, co je uvnitř, mohl bych poprosit nějaký malinkatý vysvětlení?" zeptal jsem se a skákal pohledem z jednoho na druhého. Lehounce jsem se na oba divné vlky usmál, protože jsem chtěl působit jako nevinnost sama, čemuž pomáhal fakt, že jsem byl holka přece.

Zkus zjistit, co v truhle je. (V postu nesmíš použít žádné otazníky, ale přesto musí být plný nejistoty)

Jenže to mlčení se nedalo vydržet. Ne, fakt nedalo. Byl jsem prostě nadšený z toho, že je tu nějaké tajemství. Úplně jsem tak zapomněl na Modrobílého podvraťáka, který byl s námi u lodi. Mohlo ho klidně sežrat moře mě to bylo šumec. Teď mne zajímala ta věc. Ta truhla o které se tu mluvilo. A taky mne zajímalo, co tyhle dva bráchy štve, když se kolem sebe takhle motali, ale vlastně neřekli žádnou odpověď na to, co všechny zajímalo. "Takže tady máme rodinný setkání. No není to pěkný se takhle jednou za čas s bráchou vidět. A jak vám to společně sekne pánové. Ta lepka je v topu pane," zadrmolil jsem a pak se nenápadně posadil blíž k truhle, kterou jsem se chtěl pokusit otevřít, ale nechtěl jsem, aby mne jeden nebo druhý viděl. "No určitě si toho máte co říct, tak já se prostě tady posadím a nenechte se rušit," pronesl jsem a lehl si na zem tak, abych zakrýval svým tělem truhlu. Jednu tlapku jsem vysunul a začal do truhly šťouchat. Potřeboval jsem zjistit, co je vevnitř. Pokud se o to tihle dva zajímali, mohl to být fakt nějakej dobrej poklad a o ten jsem nechtěl přijít. I když to znělo i dost nebezpečně, podle toho co Mrakofouk říkal.

Zkus zjistit, co ještě Mrakovous zapomněl. (Napiš post, kde se v žádné větě neobjeví přídavné jméno)

Vyrazil jsem do lesa. V lese jsem našel keř a ten jsem se rozhodl využít jako místo, kde vykonám potřebu. Nebyl jsem náročnej, prostě jsem si někde stoupl a už to jelo. Jenže když jsem tu teď tak stál, uvědomil jsem si, že mě někdo pozoruje. Jako by se mi po zadku převaloval pohled. Nelíbilo se mi to a tak jsem zase dal nohu dolů. Popravdě tohle bylo na tom, že jsem byl holka nejhorší, že jeden nemohl dobře mířit s tlapkou nahoru. Otočil jsem se, abych uviděl vlka, který na mne koukal. Koukal na mne, já koukal na něj. Mlčel jsem. On mlčel. Všichni mlčeli. Najednou naklonil hlavu na stranu, taky jsem ji naklonil na stranu jako v zrcadle. Najednou zakřupala jeho záda a puf bylo to. Promluvil. Zastříhal jsem ušima a poslouchal. Když jsem chtěl něco říct, přerušil mne hlas někoho za mými zády. Mrakošlap nebo vous nebo jak se jmenoval. Byl tu a koukal na toho, kdo koukal na mne a vypadalo to na zábavu. Setkání jsem měl rád. Navíc, když se potkala rodina. Sednul jsem si a mlčel. Čekal jsme. Dopadne to nějak i když budu mlčet. Takže jsem mlčel. Čekal. Doufal. Huh bráchové. To by mne zajímalo, jestli jeden z nich... Ale ne. Raději nebudu. Neměl bych. Ale když já chci. Ne. Mlčím.

Zeptej se Mrakovouse na jeho minulost. (Napiš celý post jako rozhovor)

"Hele ty Mrakošmoulo, jak se to vlastně stane, že se z jednoho stane dobrodruh, co má takovouhle roztomilou bárku a navíc ještě zajímavej kus nějakýho nábytku?"
"Mrakovous."
"To je fuk, jen mi řekni, jak se ti to povedlo. Nemůže to být přece nic lehkýho, jeden musí mít kuráž a tak a ty nevypadáš jako někdo, kdo by měl kuráž extra na rozdávání. Teda tím tě nechci nějak odsuzovat, ale moc mi nepřijdeš jako ten typ, co by se rozeběhl za prvním nebezpečím co uvidí hmm?
"Taky že jsem nechtěl být tímhle. Původně jsem měl v plánu se zabývat něčím jiným, ale holt to tak už osud chtěl."
"Jo? A co jinýho si chtěl dělat?"
"Pěstovat rostliny."
Dramatická pauza
"Hahaha.... tak ten byl dobrej. Ale fakt, co jsi chtěl dělat reálně? Když teda nebylo tvým snem plout takhle po moři? To já bych se na moře vydal hned, kdyby bylo s kým a taky kdyby bylo bez někoho, protože well ne každýmu je dáno se plavit jen tak, někteří máme svoje mouchy."
"Ne, vážně jsem chtěl farmařit a pěstovat různé plodiny na souši, ale prostě si mne zavolalo jednoho krásného dne moře a tak jsem prostě se svou lodí tady."
"Hmm to nezní zase tak epicky, jak jsem si to představoval, ale co se dá dělat, ne každý příběh má evidentně nějakou větší zápletku. Jdu chcát, pokud se chcete někdo přidat."

Prozkoumej stopy v lese. (Alespoň třikrát použij přirovnání – „jako něco“.)

Vyskočil jsem z lodi a oklepal se. Jak se tu Proxima ocitla mne nějak moc nezajímalo, tohle bylo žůžo dobrodrůžo a já se nehodlal zaleknout neznámého prostředí. Navíc to tu vypadalo jako něco naprosto skvostného skoro až rajského. Slunce svítilo, teda zrovna zapadalo, což byla škoda, ale furt to byla hezká pláž, palm a tak. Mrsknul jsem sebou na písek a jenom zahlaholil nějaké "no jo no jo" k vlkovi, který se rozhodl zůstat u lodi. Byl to podivín, ale takové jsem měl celkem rád, protože narozdíl od jiných se netvářili jako něco víc. Bílomodrého vlka jsem nechal za sebou, protože jsem se pustil do zkoumání pláže a přilehlého lesíku. Nenašel jsem tu ovšem nic zajímavého. Většinu stop jsem totiž úspěšně zadupal vlastním naběhnutím na pláž, což se rozhodně nehodilo, ale co už. Přeci jenom jsem tu nebyl jako něčí detektiv. Uviděl jsem ovšem jednu stopu, která vypadala jako něco moc důležitýho . Jen jsem si to prohlédnul, ale nevyvolalo to ve mně dostatečný zájem, abych to dál prozkoumával. Obrátil jsem se tedy k tomu vlkovi, který chtěl zůstat u lodi. Rozvalil jsem se na pláži a jenom si užíval slunka. Co taky dělat jiného.

Vyloď se z Perly a prozkoumej pláž. (V každém odstavci se musí objevit emoce – ale bez pojmenování)

Byla jsem popravdě ráda, že stojíme. I když tohle nebyla ta pevnina, kterou jsem očekávala. Roztřásly se mi nohy a já cítila, jak ve mně narůstá emoce, které jsem se tak trochu obávala. Cítila jsem, jak se mi do očního pole hrne tma, která mne pohltí, pokud si nebudu dávat pozor. "Aithére, kde to jsme?" pípla jsem a pokusila se jít k bílému vlkovi, ale moc jsem se klepala. V tlamě jsem měla sucho, jako by mi tam někdo vytřel a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Tma si brala více a více mého zorného pole a já věděla, že tohle už dlouho nevydržím. Podlomila se mi kolena a já dopadla na zem. Usnula jsem.... Odplula jsem do temnoty.....

Vyborně! Probral jsem se ze sna a konečně jsem byl u kormidla. Byla to prča, vyrazit takhle na dobrodružství. Tělo bylo celkem slabounké, ale to mne nijak neohrožovalo. Vyskočil jsem na všechny čtyři a zavrtěl ocasem. "Tak jdete vy brzdy světovýho provozu?!" houkl jsem na Aithéra a na toho podivného bídného vlka, který se s touhle kocábkou rozhodl napálit do ostrova. Přeskočil jsem zábradlí a vykročil svižně a energicky směrem na pláž. Voda mne hezky lechtala kolem kotníků, jak jsem se jí brodil. Písek tu byl příjemný, sluníčko hřálo, no naprostá parádička. Tohle by Proxi nerozdejchala.

Zkus Mrakovouse přesvědčit k návratu na pevninu. (Piš o vodě, aniž bys použil slovo voda.)

Vítr foukal všude kolem a naháněl mi kapky slané vody do obličeje a kožichu. Nelíbilo se mi to. Navíc se mi začal zvedat z té podivné jízdy kufr. Chytla jsem se zábradlí a vyzvracela žaludeční šťávu do černého oceánu, který se tady kolem nás objevoval. V dálce jse viděla ostrov, ke kterému naše loď mířila. "Vraťme se zpátky, prosím?!" křikla jsem, ale mělo to za následek jen to, že jsem zase vyzvrátila obsah svého už tak prázdného žaludku do slaného moře pod námi. Všude kam jsem se podívala byla modrá. Obloha byla modrá, ale i okolí naší lodě bylo modré. Ale jinak modré. Tmavé, skoro až černé a já neviděla na dno. Děsilo mne to možná víc, než bych si byla přiznala, kdyby se mne na to někdo zeptal před tím, než jsem na tuhle podivnou bárku vlezla. Naši se budou zlobit! Vyděsilo mne to, že jsem se dvěma v podstatě cizinci na lodi, kterou neřídím a která s námi uhání po vlnách jako by se nechumelilo. "Prosím, pojeďme zpět!" pískla jsem už docela hystericky, protože jsem se začínala více a více bát. Tmavá barva pod lodí mne táhla k sobě, jako bych do ní měla skočit, ale já věděla, že když do ní skočím už se ven nedostanu. Schramstla by mě jako malinu. Pohledem jsem vyhledala Aithéra a pak.... BUM. Narazili jsme na mělčinu.

Prozkoumej zbytek Mrakovousovi lodi. (Každou větu začni jiným písmenem abecedy – A–B–C, nemusí být všechny, ale musí jít za sebou)

A tak jsem se rozhodla udělat pár kroků dál. Burácející moře se trochu uklidnolo. Courala jsem se po palubě a hledala jestli tu nebude něco, co bych mohla aspoň trochu využít pro zábavu. Doslova jsem se nudila, takže jsem chvilku pozorovala Aithéra. Evidentně se taky nudil, protože tu korzoval kolem. Foukal vítr, ale nebylo to nepříjemné. Grandiozní plán jít domů, fakt. Hlavně že jsem spletla směr hned na začátku. Chvíli jsem si myslela, že jdeme dobře, ale pak. I když Aithér tvrdil, že má dobrý smysl pro směr? Jako že by mi neřekl, že jdu blbě? Koukla jsem po bílo-modrém vlkovi a přihmouřila očka. Lhal by mi nebo jen zamlčoval, že jdeme šptaně? Možná. Nevím. Opravdu jsem netušila, jestli by něčeho takového byl schopen. Proč by to hlavně dělal? Quittnout tenhle výlet už evidentně nešlo, i když bych mileráda vystoupila. Rozhodla jsem se projít kousek dál po lodi, ale nenacházela jsem nic, co by mne rozveselilo nebo aspoň trochu pobavilo. Stoupla jsem si tedy k jednomu stožáru a kopala tlapkou do lana, které se tu povalovalo. Tuhé lano křupalo solí, kterou bylo nasáklé a která na něm na slunečních paprscích uschla. Už bych se možná rozhoupala jít jinam, kdybych nezaselchla, že zase někdo mluví. Vypadalo to, že nám ten poutník chce něco říct. Whisky mu páchla z tlamy, takže bych se nedivila, kdyby byl trochu mimo. Xenofobní myšlenky a strach z cizího se mi objevily samovolně v hlavě. "YOLO." Zívla jsem a vyrazila k němu.

Zkus rozluštit nápisy na truhle. (Napiš post bez slovesa „být“ - jeho podoby jsou povolené)

Koukat na podivného poutníka asi nedávalo smysl. Jeho hlas se nesl kolem a oslavoval naše společné dílo. Opravit všechno se podařilo. Mohla se naše bárka tedy dát na cestu. Ale kam? Proč? Jak? "Možná.... raději zůstala tady?" pípnutí vyšlo z mých úst, ale bylo tak tichounké, že nešlo pořádně slyšet. Vítr mi trhal slova od tlamy a tak zůstala moje otázka pohřbená v jeho burácení. Podivný poutník už šermoval nějakým nápisem na truhle. Nebo šermoval. Ukazoval na něj tlapkou a žádal mne o pomoc. Naklonit se k truhle nebyl problém, ale rozluštit co se nacházelo na jejím poklopu, to už se zdálo náročnější. Problém nebyl ty podivnosti přečíst, ale pochopit je. Znaky se táhly sem a pak zase tam. Moje tlapa po znacích rejdila a já se snažila dát jim nějakou hlubší myšlenku, pochopit je. Aithér se evidentně snažil o to samé, ale narážel na podobný problém jako já. Nešlo nám to pobrat. Něco to nejspíše znamenalo, ale co, to byla ta záhada, kterou se nám nedařilo rozluštit. Možná že by se dalo najít někoho, kdo by tomu rozumněl někde jinde? To se zdálo jako dobrý nápad. "Co najít někoho, kdo by tomu mohl rozumnět? Gallirea nabízí spoustu různých vlků s různým talentem." Teď když moje myšlenka zazněla mi už nepřišla tak dobrá.