Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Vyhlídka

A tak jsme sestupovaly z hory a já se v myšlenkách mohla aspoň trochu srovnat. Pokusila jsem se zapomenout na Baghý a její děsivá křídla i na tmu, která mne tenkrát pohltila všude kolem z jeskyně. Aithér vypadal, že si mého podivného výpadku v náladě všimnul, ale byla jsem ráda, že to moc nekomentoval. Asi si vážně myslel, že se jenom nudím a mou odpověď, že to tak není a chci se jenom trochu hýbat vzal. Usmála jsem se na něj a dál pokračovala v sestupu. "Jaká je vůbec tvoje rodina?" zeptala jsem se, aby mi ten sestup trochu utíkal. přeci jenom to znělo zajímavě. Chodil do smečky když chtěl, ale vlastně tam ani nebydlel. Zajímalo mne, jestli to Háti bude mít nakonec stejně. Mohla bych jí to navrhnout, až se zase setkáme.
Byly jsme skoro dole, když se Aithér rozhodl seskočit a moc dobře to nedobrzdil. "Ach," zalapala jsem po dechu, když se rozplácnul o zem. "Žiješ?" zeptala jsem se z kamene a místo, abych taky seskočila jsem si neelegantně sedla na zadek a dolů z kamene prostě sklouzala. Nechtěla jsem riskovat, že si taky namelu čenich a tak jsem zvolila tenhle nedámský postup. Aithér vypadal v pořádku, už vstával, když jsem se dostala k němu. Prohlédla jsem si ho a nepozorovala jsem na něm žádná zranění, ani krev jsme necítila, takže musel být v pořádku. "Dobrý," odpověděla jsem na jeho dotaz.

//Za Aithérem

Aithér vypadal, že na to kápnul a já se trochu bála, že fakt jo, ale pak z něj vypadlo něco naprosto nečekaného. Chvilku jsem na něj mrkala. Dokonale mne rozhodil, že jsem zapomněla i na vlastní problém. "Nenudím se," odvětila jsem jenom a možná to znělo dost suše, ale fakt mne zaskočil. Netušila jsem, odkud vzal to, že bych se snad nudila. Však s ním se nudit nedalo... nebo se to nedalo dost dobře. Byl až moc zajímavý na to, aby se jeden nudil. "Já se jen chci trochu projít a rozhýbat," dodala jsem na vysvětlenou, aby to vážně nebral jako něco proti sobě. Nechtěla jsem, aby se snad bál, že ho považuju za nudného nebo že s ním snad nejsem ráda.
S mou navženou kratochvílí, ale souhlasil. A sám zněl celkem nadšeně. "A znáš nějaké dobré místo, já toho kolem moc neznám," dodala jsem jako otázku, která ovšem nevyzněla vůbec jako otázka. On se začal pouštět po šikmém svahu hory dolů a já ho následovala. Snažila jsem se kráčet v jeho stopách, co možná nejlépe. Nechtěla jsem uklouznout a zranit se. Takže jsem šla opravdu pomalu a s rozvahou. Každý krok jsem promýšlela a koukala si více na tlapky, než na to, kam vlastně jdeme. Plně jsem bílému vlkovi důvěřovala.

//za aithérem

Vyprávěl o tom, že Háti nezná a Baghý zná asi tak moc, jako já sama. I když já ji možná znala víc, protože jsem ji viděla. Nelíbila se mi. Její křídla na mne udělala velký dojem, jako na malé vlče. A ne zrovna příjemný dojem, když u toho burácel její hlas. Snažila jsem se dostat ze vzpomínek. No tak, ty víš že je všechno v pořádku, stačí se jenom nadechnout, vydechnout, nepropadat tomu... hlas v mé hlavě mne uklidňoval a já se snažila dýchat tak, abych odehnala všechny špatné vzpomínky a neupadla tak do toho podivného spánku, co vždycky.
Aithér si toho už stihl všimnout, což bylo možná to nejhorší, protože teď jsem si přišla strašně, že mu ruším tak hezký výlet. Proč jen nejsem normální? "Já... hm.. nic se neděje... Ale... nechci tu už sedět," pronesla jsem a zvedla jsem se. Nabídku na přespání jsem tak zavrhla. Věděla jsem, že musím něco dělat, hýbat se nebo tak něco, jinak se prostě budu utápět ve strachu a to jsem nechtěla. "Co zajít něco ulovit?" navrhla jsem impulzivně a oklepala se.

Aithér poznal, že se chci na něco zeptat, ale nezeptala jsem se. Přesto mi odpověděl, jako by v mém obličeji četl jako v knize. Odpovídal přesně na ty otázky, které mne napadaly. Bylo to tedy nějaké monstrum, které je ohrožovalo. "Jsme ráda, že jsou v pořádku," odpověděla jsem, když mi vysvětlil situaci trochu blíže. Trochu jsem se zachvěla a cítila jsem tmu, která se mi hnala do hlavy. Ne, teď nechci usnout... všechno je v pořádku, všechno je dobré, všechno je v pořádku, všechno je dobré... uklidňovala jsem se mantrou, abych neupadla do spánku, který se mne občas zmocňoval a ve kterém jsem o sobě nevěděla, byť moje tělo pokračovalo v činnosti. Zvládneš to. Sigyho hlas mne uklidnil.
Ukázal na les, kde bydlela Háti a její rodina. Zavrtěla jsem trochu ocasem. "Borůvkovou smečku znám, bydlí tam Háti moje kamarádka a její rodina. Baghý a Jinks jsou její rodiče a Alfy, takže to ji asi možná znáš," pronesla jsem s úsměvem. Když jsem věděla, že Aithér pochází z borůvkové smečky, uklidnilo mne to. Znamenalo to totiž, že i když se kolem toulá jako tulák, není tak úplně tulákem a tak není ani tolik nebezpečný. V borůvčí nikdo nebyl nebezpečný, až na Baghý. pomyslela jsem si a zase se mi zatmělo před očima, jak mne ovládla panika a strach. Vzpomínka na setkání s okřídlenou vlčicí ve mně zanechala stopu. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a pokusila se rozehnat tenhle nápor. Nesmím mu dovolit, aby mě viděl jako Mitsu a táta. Snažila jsem se ovládnout. Věděla jsem, že za moje výpadky mohla magie. Věděla jsem, že to byla Sigyho chyba a proto se odmlčel, ale nechtěla jsem tuhle svou chybu ukazovat jiným. Vzpomněla jsem si, jak na mne Mitsu koukal a označil mne za šílenou. Nechtěla jsem, aby se tak na mne koukal Aithér. "Rá... ráda... ráda... bych...by..." zakoktala jsem se, jako bych nemohla najít slova. Tohle se mi stávalo, když jsem panikařila jako malá, nemohla jsem donutit slova vyjít z tlamy pořádně.

Naslouchala jsem tomu, jak mluví o smečce, kterou částečně bral jako domov, ale nebydlel tam. Napadena? Kým? Proč? Byla jsem zvědavá, ale nechtěla jsem ho přerušovat v jeho vyprávění, takže jsem prostě jenom poslouchala. Chtěl se domů vrátit, ale nevypadalo to, že by pospíchal. Návrat pro něj asi musel být rozpolcující zož jsem z něj vycítila. Moje magie emocí se začínala zlepšovat s každým dnem a okamžikem, kdy jsem ji použila. "A kde je vůbec tvoje smečka?" zeptala jsem se, možná a moc hrr do této informace. Chtěla jsem to vědět, abych ho mohla navštívit... Ale proč bych ho měla chtít navštěvovat? Byl to přeci cizinec a galán, před kterým jsem se měla mít na pozoru... ale přesto jsem k němu cítila náklonost a přátelství.
Pohledem jsem koukala na přírodu kolem a na domov v dálce a bránila jsem se pohledu na vlka vedle sebe, protože jsem nechtěla, aby poznal, že mne zmínka o jeho návratu domů učinila smutnou. Znamenalo by to, že odejde někam daleko... daleko a pryč mimo kraj? Nebo jenom kousek dál, abych ho mohla navštívit? Jenže měla bych vůbec odvahu odejít na delší dobu z domova? Ne... neměla. "Měli bychom asi vyrazit," řekla jsem, ale nezvedla se.

//Zarostlý les

Snažila jsem se natáhnout krok, ale moc mi to nešlo. Byla jsem unavena nejen z toho, že jsem se potácela lesem a hledala cestu zpět domů, ale i lovem, který byl předchozí událostí mého ztracení. Nebylo to ani tak, že bych byla líná nebo se prostě styděla ukázat, že dokážu jít stejně rychle jako vlk. Ne, prostě jsem jenom byla unavená. A tak jsem se ploužila za Aithérem do kopce a on, pravý gentleman, srovnal svůj protáhlý krok, abych mu stačila. Mluvil o domově, o rodině, o tom, že se jenom nechce na jedno místo upnout, ale že se tam může kdykoliv vrátit. Bylo mi z toho doznání divně, smutně. "Jenomže jak tě najdou oni, pokud tě budou potřebovat?" zeptala jsem se naivně. Možná jsem jenom nepředpokládala, že bude sobeckou osobou, která se vrací jen když ona potřebuje a ne když je potřebována. Otázka mířená na mne mne zaskočila. Neptala se mne na tohle Háti? "Ne," odpověděla jsem stručně a zadýchaně. Kopec jako by nebral konce. Nikdy jsem neměla chuť prozkoumávat svět. To svět se většinou vetřel a chtěl být prozkoumáván mnou.
Posledních pár kroků a pak... nádhera? Klid? Nicota? Netušila jsem, jak výjev popsat. Byl tu vidět celý kraj. A možná že ta velkolepost mne ohromovala. Nedokázala jsem ji ve svém malém mozku pojmout. Ukažte mi nějaký opuštěný palouk nebo jeskyni a já v ní najdu zalíbení, ale tahle širá velikost světa mne spíše překonávala a činila mne nicotnou, moc malou na to, abych ji dokázala uchopit a obdivovat. Když ukázal čenichem směr, obrátila jsem tam pohled a uviděla les, který se choulil pod horou. "Ano," vydechla jsem souhlasně, zadýchaně. Byla jsem ráda, že mne dovedl tam, odkud mohu jít domů. Jenže to nebylo jenom to. Sedl si a začal pokládat otázky. Posadila jsem se vedle něj a naslouchala. Otázek bylo spousta a nebyla na ně snadná odpověď. "Hledala bych domov a rodinu vždycky," pronesla jsem po krátké úvaze. "Nemohla bych si užívat života, kdybych nevěděla, že jsou v pořádku."

Koukala jsem za odcházející Nuntis a byla ráda, že na ten její podivný kožich nemusím už koukat. Navíc co to bylo za barvu kožichu? Hovňousková? Nakrčila jsem čelo až se mi udělala směšná vráska mezi očima. Nebyla jsem úplně dobrá v tom, co se týkalo neodsuzování ostatních. Dala jsem až moc na první pohled.
Aithér mezitím začal mluvit o tulácích s jistým sentimentem. Ani jsem si neuvědomovala, že je sám vlastně tulák. "Mluvíš úplně jako Háti, svoboda, nevázanost, popadnout příležitost za chuchvalec chlupů a uhánět s větrem o závod... Jenže co je to za život, když žádnému místu neříkáš domov a nikdo není tvoje rodina," odvětila jsem mu a pak se zavrcením hlavy následovala jeho kroky. Nehodlala jsem mu vykládat, že tohle volání dálek je mi vzdálené a že jsem nikdy nechtěla být sama v neprobádané krajině. Dávala jsem přednost místům známým a předvídatelným. "Vyhlídka zní dobře," dodala jsem radostně a přidala do kroku. Byla jsem ráda, že nemusím více rozvádět své pochybení a upozornit na fakt, že jsem se vážně ztratila. Do kopce se mi nešlo nejlépe, nebyla jsem na velkou námahu zvyklá, ale snažila jsem se udržet jeho tempo.

//vyhlídka

"Rozhodně jsem se neztratila, teď si jen davam přestavku, než půjdu zpátky domů, " odvětila jsem Aithérovi, ale už moc nebylo jak zabránit tomu, co následovalo. Nuntis se ušklíbla a odmítla mou nabídku, že jí ukážu kam má jít tím, že si do mé neschopnosti se orientovat rýpla. Nebyla jsem zvyklá na takovou nevraživost. Háti do mne rýpala pořád, ale tam jsem věděla, že to tak nemyslí. TAdy jsem si nebyla jistá. Ale ať tak či tak se moje přání splnilo, protože NUntis se odklidila. Usmála jsem se na ni tak sladce, jak jen to šlo. "Tak to šťastnou cestu tulačko," vyprovodila jsem ji. Byla jsem ráda, že odešla.
Obrátila jsem tak celou svou pozornost k Aithérovi. "Tuláci jsou nebezpeční, říkal to táta i moje kamarádka," řekla jsem zamyšleně. Nedošlo mi, že z podstaty věci, je i Aithér tulákem a navíc přesně takovým, před kterým mne varovali. Byl to vlk, byl silnější než já a starší. Kdyby chtěl, mohl by mi ublížit poměrně snadno. Jenže tohle mi nedocházelo. "Víš jak odsud?" zeptala jsem se když jsme konečně osaměli.

Moje rozpoložení na ně zapůsobilo a já cítila nervozitu z Aithéra a zároveň jeho zmatení. Vlčice mi přišla zaskočená a možná trochu pobouřena mým chováním. Ani jsem netušila proč si dělám na bílého vlka takové majetnické právo, ale prostě jsem na vlčici žárlila, protože měla něco, co já jsem neměla a co jsem tak troch možná i chtěla. Bylo to celý zmatený jasný? Prostě jsem netušila ani jak se vyznat sama v sobě, natož abych věděla, jak se popasovat s tímhle tím... s touhle situací. "Netouulám se, spíš jsem... špatně odbočila," nechtěla jsem působit jako blbec, co se ztratil v lese. Ne před NUNTIS. I v mojí hlavě jsem na to slovo dala pitvořivý tón.
Jenže pak Aithér řekl, že ji poznal před chvilkou, což mě donutilo zbystřit. Takže to asi nebyla partnerka, jak jsem se domnívala. Ale zároveň jsem pořád nebyla ráda, že se s ní tahá. Naše setkání u jezera ve mně nechalo velký dojem a já teď úplně netušila, jak s tím prostě naložit. "Aha," řekla jsem jenom stroze, ale bylo vidět, že chmury z mého obličeje trochu zmizely. "Chceš poradit cestu domů?" zeptala jsem se jí v naději, že jí prostě řeknu kam má jít a ona půjde. Byť ani já sama netušila, kde jsem.

No seděla jsem na zadku a doufala, že třeba chytim pach nebo cokoli, co by mne vedlo domů. Jenže v téhle změti se to čuchalo těžko. Všechno tu vonělo a nebo naopak zatouchalo, takže cenich mi byl na dvě věci. Zamysli se a jdi zpět po svých stopách, řádil mi Sigym ale tahle ráda byla asi stejně tak dobrá jako ohlodaná větev. Nemohla jsem přesně už asi určit kudy jsem sem došla. Cestičku si pro sebe zase nárokoval les.
Možná bych tu v osamění umřela, pokud by se náhle nerozhodily větve a nevykouknul na mne vlk, kterého jsem potkala nedávno u jezera na obchůzce a kterého jsem donutila se umýt. Teď měl kožich čistší, než při našem prvním setkání. Rozzářila jsem se úsměvem, ale ten mi na čenichu zamrzl, když se za Aithérem objevila vlčice. Přítelkyně? Partnerka ? Přejela jsem ji pohledem. Byla hubená, tulačka nejspíš. Byla menšího vzrůstu, ale vypadala zdravě. "Ahoj," řekla jsem jenom. "Mě taky," odvětila jsem vlčici.

//esicka

Špatně jsem odbočil, to by jasné hned, ale já neměla dobrý orientační smysl a navíc jsem si neuvědomila svůj omyl až do momentu, kdy už jsemse prodírala porostem dlouho. Zůstala jsem stat a moje pýcha mi nedovolila si připustit, že jsem se ztratila. Jenom si tu sednu a odpočinu trochu. A doufám, že nebudu mít jizvu, to by bylo hrozný, vypadala bych jak nějaká rváčka. Mírně jsem naklonila hlavu a přejela si po raně tlapkou. Byla čistá a mělk, ale přesto jsem se pokusila si srst načechrat tak, abych ránu zamaskovala. Teď jsem přemýšlela nad hlavou, ale popravdě jsem měla řešit, co bude dál. Neměla jsem cit pro směr a těžko říct kudy bych měla jít dál. Byla jsem ztracená a vnitřně to popírala.

//hadi ocas

Došla jsem k vodě. Hezký šumění. Usmála jsem se a Vkročila do chladné vody. Nejprve jsem se lemtave napila, až mj brněla čelist. Pak jsem se pustila fo čištění svého krku a tlapek od krve. Jako poslední jsem si omylem zraněnou hlavu. Krve naštěstí nebylo tolik, já jsem si myslela. Rána nebyla vůbec hluboká spíš mě to jenom trochu škráblo. Tiše jsem skla, když jsem se narovnala. Hlava mi ovšem přestala třeštit. Chlad ji pomohl se uklidnit a já teď zase mohla myslet pořádně a racionálně. S to mne přimělo uvažovat, že jsem Možná neměla tak prchnout. Otec bude mít strach a to mi došlo až teď. Vydala jsem se ven z vody, okkrpala se a vyšla zpět, ale špatně jsem zatocila.

//zarostlý les

//mechovy les

Šla jeem s tlapou a tlamou od krve. Musela jsem se někde očistit, ale tady nikde nebyl vůbec žádný pramen. Ale zároveň zde nebyl nikdo cizí. Byl tu klid. Ale žádná voda. Hlava mi třeštila víc a víc a jak jsem šla, rána na hlavě se mi zase otevřela a krev mi tekla do obličeje. Tak teď už se rozhodně musím umýt. Nebhdu tu chodit akorát špinavá jako prase.... Proxi měla by sis to ošetřit... Sigy jsem ráda že tě zase slyšímale mohl bys přestat, užjsem dospělá a zvladnu to. Přidala jsem do kroku, i přes to, že jsem se kasala, jak jsem dospělá. Možná u řeky by mohl být někdo, kdo by mi pomohl, taková byla aspoň moje představa.

//esicka

//Narvinijský les

Hlava mi třeštila jakk střep a proto možná jsem chtěla pryč od vlků, co byli na lovu. Chtěla jsem, abych si někde odpočala, ale ani v lese mi nebylo přáno. Vzduch prostupovaly pachy a všechny se míchaly v mém čenichu. Dotáhla jsem srnu k úkrytu a byla úplně vyčerpaná. Byla jsem vyždimaná, ale čekat tu až se uklidnim se mi nechtělo. Navíc se každou chvilku mohl vrátit někdo z lovu a něco po mne chtít. Neomezeně jsem si utrhla kus masa a rychle se pustila do jeho pořádání. Bylo to dobré maso, ale přes
bolest hlavy jsem si nemohla chuť pořádně užít. Zbytek jsem nechala v jeskyni a když jsem se konečně najedla, jsem se vydala pryč z lesa. Najít místo, kde si odpočinku budu moct užít víc.

//hadi ocas

Laň mou maličkostí smýkala po zemi, jako bych byla hadrová panenka nebo sukně, ze které se po dlouhé noci snažila vykroutit. Sjela jsem po jejím boku ještě trochu dál a o zem se roztříštila krev, která začala z jejího zranění téct. Netušila jsem, jestli tahle krvavá stopa, kterou za sebou zvíře nechává je dobré nebo špatné znamení, protože to vypadalo, že i přes zranění má poměrně dost sil. Zapřela jsem se o ni a pokusila se ji stlačit k zemi, ale při tom jsem dostala hned několik ran od země, na kterou se mne zvíře snažilo přimáčknout. Byla jsem odřená, ale i tak jsem se vyhoupla na její hřbet a zmáčkla ji pod sebe na zem. Teď jen doufat, že někdo přijde a zachrání mne.
Otec se objevil kdo ví kde a laň neměla šanci. Byl v lovu zkušený a věděl přesně kam se má zakousnout, kam škrábnout, aby zvíře dorazil. S posledními záškuby se mi podařilo se zvířete seskočit. A nakonec se laň přestala hýbat úplně. Odfrkla jsem si a celá zadýchaná si lehla na zem. Ležela jsem na boku a moje tvář byla zborcená krví. Z hlavy mi taky teklo jako z vola, ale neřešila jsem to. Potřebovala jsem jenom popadnout dech a pak se budu věnovat zraněním. Nebylo to nic vážného. Táta se jako správná Alfa začal strachovat o ostatní. Mě to popravdě ani nenapadlo, takže když začal volat po nějaké Karoe trhla jsem sebou. Nechtěla jsem se tu potloukat, chtěla jsme se jít nažrat a odpočinout si. "Odtáhnu ji do lesa a vy můžete mezitím hledat, když tu bude ležet déle mohlo by to přilákat nechtěnou pozornost," pronesla jsem a popadla srnku. Začala jsem ji tahat směrem k našemu lesu. Táhla jsem jí a země pod ní zůstávala červená, bylo mi jedno, že takhle vyčerpávám vlastní sílu, než kdybych nechala někoho jiného, aby mi pomohl. Chtěla jsme jít domů a ne tady řešit nějakou ztracenou vlčici. Ale to jsem přece nemohla nikomu říct ne?

//Mechový les