Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to divný. Mírně mě z toho bolela hlava. Koukala jsem na mámu a na tátu, který po chvilce odběhl. Kam jde? Musela jsem mu říct, co se mi stalo. Byl to jenom sen. Něco se ti zdálo. Nikdo si přece v hlavě takhle nepovídá nebo jo? Musím se ho zeptat, ale co když budu jenom vypadat jako blázen. Je to tím, že jsem byla dlouho na sluníčku. No ne? Jo určitě je to tím, čím jiným by to bylo. Navíc taky to teď přestalo, takže dobrý a... Když jsem panikařila byla jsem ukecaná. Teda jenom ve své hlavě. Ale být ukecaná v hlavě nevadilo. Dokud vám někdo nezačne odpovídat, je to v pořádku ne? "Maličká, slyšíš mě." Zůstala jsem stát, protože tohle se mi fakt nelíbilo. Ach... myslela jsem, že jsi pryč? Jsi magie? Nebo přelud... Nebo... co jsi?
"Jsem přítel."
Aha...
"Neboj neublížím ti, potřebuju jenom, aby jsi řekla otci, že jsem v moři a potřebuju pomoct. Zvládneš to? " Začínala jsem panikařit, ale pak to najednou utichlo. Zase byl klid. Jako by se nic z tohohle nestalo. Bylo naprosté ticho. Zase jsem se cítila dobře. Během toho rozhovoru jsem měla pocit, jako bych měla někoho za ramenem a ten se koukal se mnou na svět. Teď jsem byla zase sama. Divné, zvláštní. Musím za tátou... Rozhodla jsem se za ním běžet.

//Mechový les

Riki se mi nelíbila. Nechtěla jsem ji poznat. Nechtěla jsem poznávat už kohokoli cizího. Omotala jsem se kolem máminy nohy a doufala, že mě nebude nutit se s tou cizí Riki bavit. Nepůsobila zle, ale já se bála. Moc jsem se bála. Byla až moc hlučná a přítelská. Já taková nebyla. Navíc ne po tom, co ten bez očka byl takový děsivý. "Hmm," pípla jsem jenom na tátovu otázku, jestli jsem v pohodě a pak jsem se obrátila na mámu. "Jdu se podívat támle," řekla jsem a tlapkou ukázala směrem dál od nich. Nechtěla jsem stavět loď. "Uvidíte na mě a nepůjdu dál, slibuju," dodala jsem ještě a pak se pomalinku začala procházet po břehu. Nechtěla jsem stavět loď nebo aspoň ne teď. Nechtěla jsem ani jít domů nebo se více bavit s Riki. Chtěla jsem si to tu prohlédnout a být jen s rodinou a Ëou. Jenomže k ní patřila Riki, očividně.
Najednou jsem ucítila podivné lechtání v hlavě. Jako bych slyšela někoho dýchat a broukat. Bylo to zvláštní, jako bych najednou měla v hlavě málo místa sama pro sebe. Kdo jsi? "Já jsem Sigy, hledám Saturnuse." Tátu? "Mohla bys mu sdělit, že jsem na ostrově a..." Najednou ten hlas utichnul. Netušila jsem, kdo to byl nebo co to bylo. Pohlédla jsem dozadu za sebe na otce, ale ten byl zaneprázdněný. Co to jenom u všech všudy bylo? Halo? Jenomže ten hlas se už neozval. Pohlédla jsem na vodní hladinu u které jsem nyní stála. Nápad se stavbou loďky se mi nezdál najednou tak špatný. Jenomže jsem taky chtěla přijít na to, co se to stalo. Musela to být magie, ale proč by se moje magie jmenovala Sigy a hledala tátu?

Sledovala jsem Riki nedůvěřivě. Eä mi nezpůsobovala tenhle problém, ale s Riki jsem nějak mluvit nemohla. Nešlo to. Bála jsem se jí? Ne. Nebyla tak děsivá, jako ten rozpůlený vlk. Nebyla vůbec děsivá, byla celkem v pohodě. Ale přesto jsem s ní měla problém. Netušila jsem, jak bych mohla promluvit. Chtěla jsem. Ale nešlo to. Nemohla jsem fyzicky přimět vlastní tlamu, aby se otevřela. Jen jsem sklopila očka a kývla hlavou na novou známou. Najednou se na mne otočila a šťouchla do mě bokem. Ztuhla jsem. Nebylo mi to příjemné. Mírně jsem se usmála, i když ten úsměv mě stál hodně přemáhání a znovu vlčeti, jenž bylo starší, kývla na pozdrav.
Ëa zpívala. Matka s otcem něco řešili a mě to bylo celkem jedno. Máma už nekašlala, což bylo dobře. Nevím, co bych dělala, kdyby kašlala dál. Pak navrhla, že nás naučí plavat. Doběhla jsem k ní a trochu se jí pomazlila s nohama. "Ano, prosím nauč nás to," zašeptala jsem tak potichounku, že to snad nemohl nikdo slyšet.

Táta mě dostal na břeh. To bylo fajn. A taky mi ukázal, kde najdu jídlo. Škoda, že jsem nemohla říct Lindě, jaký to bylo dobrodružství být pod vodou s rybkama. Ale ségra běžela už dávno domů. Netušila jsem proč, ale asi ji děsilo to, co se dělo kolem. Mě ne. Mě se to kolem líbilo. Bylo fajn sledovat to bubnování a bouchání. Jenže pak to přestalo. Obloha byla temná jako v noci a už nikde nesvítila ta zajímavá světýlka. Mírně jsem se nahrbila a pak se vydala poslušně za kachnou, což bylo naše jídlo. Háti už jedla a všude prskala to, co mělo být asi jakože srst, ale nebyla to srst. Byl to jenom nějakej divnej nechutnej fujtajblík. Zakousla jsem se co nejhlouběji to šlo a vytrhla kus masa. Peří jsem pak nechala a začala žrát tam, kde jsem si to "uklidila". Kachna byla dobrá. Chutnala mi. Nemohla bych ji sníst celou, ani kdybych chtěla, jak byla velká. S velkým břichem jsem se vyvalila na chladnou zem.
Náhle k nám běželo vlče. Asi stejně velké jako Ëa. Brebentilo a ani nepozdravilo. Mírně jsem se zatřásla a... najednou ze mě nemohla vypadnout ani hláska. Nemohla jsem prostě promluvit. Jenom jsem tam ležela a koukala. To musí být Riki. Maminka začala kašlat. Pohlédla jsem na tatínka, co se děje?

Voda. Nekonečná voda. Pod ní se nedalo nadechnout. Zkusila jsem to. Bylo to strašné. V krku mě pálilo. Mírně jsem se nahrbila, ale nemohla jsem ze sebe tu vodu dostat ven, když byla všude kolem. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem se odrazit od dna. Vzdávala jsem se veškeré naděje. Třeba se teď proměním v rybu? Měla jsem to už celé vymyšlené. Budu rybkou, která si bude moct plavat kam chce. Problém byl jen v tom, že bych musela opustit rodiče, to se mi nelíbilo. Začala jsem pomalu klesat ke dnu. Jako kámen.
Najednou hladinu prořízl něčí čenich. Zhoupla jsem se a síla vody mě zatlačila více ke dnu, ale pak mne za kůži popadly zuby. Podle tlaku jsem poznala, že je to táta. Když mě vytáhnul ven nad hladinu, začala jsem lapat po dechu a zároveň ze mě tryskala voda a zbytky částečně natráveného mléka a potravy. Musela jsem se přemáhat, abych zvracení zastavila a další podivné krmení rybkám neposkytovala. Táta mě dotáhnul na břeh, kde mě položil a já se mírně zatřásla. Kolem se to navíc hodně bouřilo. Blesky se mi líbily. Byla to hezká světýlka. A tak jak jsem ležela na zemi jsem mohla sledovat hezkou oblohu. Pozvracená a udýchaná. Lapání po dechu přešlo v mírný smích. "To byla sranda! Byla jsem jako ryba!" zasmála jsem se. Evidentně bude mou reakcí na strach humor. "Nakrmila jsem rybičky, ale asi se jim taková svačina líbit nebude," pronesla jsem pořád s úsměvem od ucha k uchu a pohledem zabloudila k podivné skvrně na vodní hladině, od které se odrážely blesky. Bouchalo to všude kolem, ale mě ten hluk nevadil. Neděsil mě jako sestřičku, která raději běžela domů. Mě se to líbilo. Bylo to hezké. "Mám hlad," dodala jsem k tátovi, který vypadal vyděšeně. Vůbec jsem si neuvědomovala vlastní smrtelnost a možnost, že jsem mohla umřít. Smrt jsem neznala, neviděla jsem ji, ani mi ji nikdo nevysvětlil. Znala jsem bolest to to ano. Pálení v krku se mi nelíbilo, ale to bylo všechno. Vyděšené pohledy rodičů a Háti jsem nijak neregistrovala.

"Já jsem se lekla... Omlouvám se,"pronesla jsem omluvně v odpovědi na matčinu otázku. Trochu jsem se jí bála a tak jsem se omluvně usmála a dál neříkala raději nic. Moc jsem netušila, co si z toho obřího čehosi vzít. Nebylo to nic příjemného takhle tu postávat. Navíc se v té obří nádheře osráželo slunce a to bylo pro moje očka až moc ostré. Nepříjemné. Prostě nepříjemné. Nelíbilo se mi to tu, ale byla tu máma a táta, Ëa a Linda, takže všechno bylo dobrý. Teda aspoň jsem v to doufala. Ëa se bavila s rodiči a já si jen tak pozorovala svět kolem. Sledovala jsme, jak se paprsky lámou na tom podivném místě, které se mělo snad použít k onomu klouzání. Zároveň jsem koukala na nebe, odkud slunce občas vystrčilo svou nazlátlou auroru, jako by nás chtělo poškádlit a pak se zase schovalo za husté mraky. Mírně jsem se na toho slunečního neplešníka usmála, že si takhle hraje s námi na schovávanou. Došla jsem k tomu, odkud se odrážely paprsky do mých oček a mírně se naklonila nad onu věc. Bylo to zvláštní. Sledovala jsem kamínky a najednou jsem to byla já. Mírně jsem se odtáhla. Zvědavě jsem se znovu naklonila nad onu věc a uviděla svůj odraz. Byla jsem jako by někdo spojil mámu a tátu dohromady. Možná, že takhle jsem vznikla... Uplácali si mne z mechu a pak obalili tímhle, co odráželo je? Nebo ne? Netušila jsem.
Eä začala dovádět a křičet něco o klouzání. Otočila jsem se na ni a usmála se. Pak jsem s vrtěním ocásku doběhla k ní blíže, abych ji lépe slyšela. Byly jsme dál od dospěláků, takže nemohli slyšet, co mi kamarádka říkala. Linda slyšela, co říká Eä, ale mě to nevadilo. Dělit se o rodiče bylo v pohodě, tak proč se nedělit i o kamarádku. Navíc, pokud s náma zůstane už navždycky. Usmála jsem se a dala se do běhu stejně jako Eä. Běžela jsem, co mi tlapky stačily. A pak jsem se odrazila a skočila. Přeskočila jsem Ëu i Lindu. "Wíííííí," pískla jsem a proletěla vzduchem dál, než ony dvě. Nevím proč jsem to udělala, prostě to byl reflex. Možná jsem jenom chtěla být nejlepší. Skočit dál než ty dvě. Připravila jsem tlapky na dopad a náraz, ale místo toho, abych dopadla jsem projela zemí. Bylo to mokré jako déšť, ale na to jsem neměla čas. Zaznamenávat nějaký pocit totiž nejde, když nemáte pevnou půdu pod nohama. Doslova. "Agha, agha," snažila jsem se nahrabat tvrdou zem, ale nešlo to. Nikde nebyla. Plácala jsem tlapkama kolem, než mi hlava zajela pod hladinu.

//Mechový lesík

Vyšla jsem společně s ostatními z lesa. Bylo poměrně vedro a dusno. Nic příjemného. Popravdě bych se nejradši vrátila zpátky do chladného prostředí lesa, než to se mnou sekne. Poslouchala jsem ostatní jenom tak na půl ucha a občasně se mi z hrdal vydralo podivné "hmm". Nebyla jsem úplně nadšená z toho, že jsem mimo les, protože by se tu mohl objevit ten strašidelný vlk. Ten bílo černý. Nebo někdo jiný. Cizí. Nelíbilo se mi to. Neměla jsem to ráda. Cizí vlci, cizí prostředí. Ne, tohle nebylo ono. Mírně jsem popoběhla, abych byla blíž k otci. Tohle místo bylo velké a rozlehlé. Viděla jsem vodu, která tu byla. Ale byla jako obrázek. Modrá a vypadalo to, že se v ní odráží nebe. Bylo to celkem pěkné. "Pomeranč zní hnusně, chci něco jiného k jídlu,než pomeranč," řekla jsem škemravě k tátovi, který se rozhodl, že nám ukáže lov. Kývla jsem hlavou, že rozumím a budu ho sledovat.
Najednou Saelind vypískla a já se otočila za tím hlasem. Byla to máma. Přišla za námi. Zavrtěla jsem ocáskem a usmála se na ni, ale nechtěla jsem Saelind obrat o její čas s mámou, tak jsem zůstala stát trochu dál. Blíž k tátovi. "Tohle je Háti Ëa," představila jsem kamarádku mámě. "Tohle je moje máma Sheya," představila jsem zase mámu kamarádce.

Kývla jsem hlavou. Byla jsem ráda, že jsem konečně doma. Nebylo to nic nepříjemného tam venku, rozhodně tam nebyl nikdo tak strašidelný jako ten vlk bez oka, před kterým jsem vlastně utekla. Venku to bylo zajímavé a zábavné, ale doma bylo prostě doma. Háti byla navíc jako další ségra, kterou jsem moc ráda do rodinky přivedla. Doufám, že mě nikdy neopustí... Pokud teda její rodiče jsou tak zlí, že ji vyhnali. Kdyby se ukázalo, že je to jinak, tak bych klidně Háti domů nechala jít. Jenže její vyprávění naznačovalo, že ji do hor rodiče poslali, aby ji potrestali. Chtěli se jí snad zbavit nadobro? "Tatí, ty bys mě nikdy neposlal na zkoušku, že jo?" zeptala jsem se Saturna, který začal pomalu vykračovat směrem ven z lesa. Další zajímavosti nás evidentně čekali mimo les a s nimi i jídlo. Začínala jsem mít taky hlad.
Háti mi šeptla, že se budeme moct klouzat a já se na ni usmála na oplátku. Byla tak chytrá a zkušená. Vzhlížela jsem k ní. "Tak jo," zašeptala jsem jí s chcichotáním do ucha a pak pohlédla na Saelind, ráda bych jí informaci předala, ale moc se motala u táty a tomu jsem o plánu klouzat se říkat nechtěla.

//VVJ

Pokud by to nešlo poznat, jedná se o literární dílo! Dropky jsou součást výtvoru, protože jsem si říkala, že něco tak starého prošlo spoustou ruk a tak jsem papír vyválela ve všem možným, aby vypadal staře. Vlas se na obraz dostal omylem



Prosím si květinky, křištály a oblázky, děkuji

18 oblázků, 20 květin, 2 křišťály,
Styx

Eä byla najednou taková zvláštní. Ale hned ji to přešlo. Naštěstí, se smutnou kamarádkou bych si nevěděla rady. "Riki je hezké, roztomilé," prohodila jsem na její námitku, že sestřino jméno je pěkné ve svém rozsahu. "Mech... určitě roste v takovémhle množství jenom tady," řekla jsem. Nehodlala jsem dávat nepodložené informace a ještě jsem nebyla na tolika místech, abych se mohla rozhodnout, jestli ten mech je nebo není jenom tady. Než abych lhala, tak jsem se prostě rozhodla odpovědět tím, co jsem věděla jistě. Kývla jsem hlavou a začala se rozhlížet, abych určila směr, kterým půjdeme.
Náhle jsem zahlédla tátu a sestru. "Tatí!" vypískla jsem a šla k velkému vlkovi. Obtočila jsem mu hlavičku kolem přední tlapky a trochu se s ním poňufala, než jsem se vrátila zpět k Háti, která slušně pozdravila. "Já jsem se... lekla," řekla jsem a mírně se zatřásla, když jsem si vzpomněla na toho hnusného vlka bez oka. "Tohle je Háti Eä," představila jsem svou kamarádku. "Tohle je Saturnus a Saelind," představila jsem členy své rodiny. V tom začalo něco vydávat šílený zvuk. Byla to Eä nebo spíše její bříško. "Tatí, Eä má hladík a potřebovala by nějakou baštinku, než jí praskne bříško... Můžeme jít do úkrytu si něco vzít?" zeptala jsem se.

//Hory

Následovala jsem svou novou kámošku. Nejku! Ano Eä byla moje Nejka. Od nynějška až do konce našich dní. Bylo fajn mít kamarádku. Mírně jsem zavrtěla ocasem. "Och, Omór...omárika, to nezní už tak hezky," pronesla jsem. "Háti jsme kámošky? Už navždycky?" zeptala jsem se zatím, co jsem kráčela lesem a vkročila na pěkný teplounký mech. Konečně nebyl nacucaný vodou, tak to bylo příjemné. "Jsme doma!" zavelela jsem rozverně a zavrtěla ocasem. Byla jsem celkem unavená z toho výletu. Navíc jsem doufala, že tu bude máma s tátou někde. Cítila jsem je, ale neviděla. "Poznám, že jsme doma, protože tu je mech!" odala jsem, jako bych sežrala všechnu moudrost světa a tlapkou ukázala na měkounký mech.
"Máme baštinku v úkrytu," sdělila jsem přítelkyni. "A nebo můžem najít tátu, třeba nám něco chytne... A nebo mámu, ta má vždycky něco dobrýho," mlsně jsem si olízla čeníšek i když na mateřské mléko jsem už přeci jenom byla trochu moc stará. Mluvila pak o zápachu a já nakrčila čenich. Nezdálo se mi, že by tu něco páchlo. Všechno to tu bylo normální jako vždycky. Lahodná vůně mechu, země a kořínků se přímo vlnila ve vzduchu. Usmála jsem se. "Můžeme jít za tím tátou nebo do úk.... úkl.... úkrytu, jak chceš ty?"

Netušila jsem popravdě, jak funguje to klouzání nebo co to chtěla Eä dělat. Ve všem jsem jí ovšem poslouchala, protože byla zkušenější, moudřejší... a tak prostě ve všem lepší než já. Bylo to fajn, být po boku někoho takhle dokonalého a úžasného. Ne, že bych takové pocity cítila často. Vlastně prvně. Jako by moje dušička našla někoho, kdo s ní bude sdílet všechna možná příkoří života. Bylo fajn mít kamarádku. Mírně jsem se nakrčila a pak se pustila do batolení za ní, protože se rozešla pryč. Na mě tu byla zima a třásla jsem se každým krokem. Čím níže jsme ovšem byly, tím lépe bylo i mému tělíčku. "Riki to zní... zvláštně," poznamenala jsem. Nebylo to ošklivé jméno, ale rozhodně nebylo tak hezounké, jako jméno Háti. Nebylo tak zvučné, spíš jednoho řezalo v uších, jako by spadl pozadím do jehličí a vypísknul. "Doma určitě něco... bude," pronesla jsem a dál se ťapkala za starší společnicí.

//mech

Po očku jsem koukala na zkušenější parťačku. Věděla toho tolik, že jsem nepřestávala zírat. Nevěděla jsem, jestli toho ví tolik, protože je starší nebo proto, že prostě toho tolik věděla. Já jsem toho věděla málo. Bylo to příšerné, ta nevěděomost. Ale na druhou stranu bylo super, že se jeden mohl naučit něco nového. Navíc setkání s vlčicí jako byla Eä pro mě bylo nějakým způsobem uvolňující. Trochu jsem zapomínala na ten šok z jednookého dvoubarevného vlka. Nebylo to příjemné setkání a Eä mi dostatečně umožnila zapomenout. Její hravost mi pomáhala. Mluvila o tom, jak si mám sednout a odstrčit se. Jenže nejela. "Možná tu je moc zima, tak to nefunguje?" navrhla jsem. Protože jsem netušila, čím jiným by to mohlo být. Třeba tady bylo prostě moc chladno a u nich bylo větší teplo a tak tam to šlo a tady ne.
"U nás tenhle... sníh?...No není," pronesla jsem a tlapkou dloubla do bílého hnusu. Nelíbil se mi. Eä šla a já cupkala za ní, jako její stín. "Mám ségru, ty?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Jo," pronesla jsem a kývla, i když jsem netušila, proč by se chtěla vracet, když jí sem rodiče poslali kouzlem za trest? Kdyby mě někdo poslal za trest pryč, asi bych plakala a nevracela se. Mírně jsem zavrtěla hlavinkou. Eä byla starší a tak asi věděla něco víc o rodičích než já. Ohledně jídla jsem znovu zakývala hlavou. Sice jsem jídlo neviděla, ale máma ho měla pořád hodně a hádala jsem, že táta by nám určitě taky nějaké sehnal, třeba to růžové co jedl on a máma.
Eä se válela v tom bílém humusu, jenž tolik studil. Já se k ní v téhle radovánce nepřidala. Moje tělesná teplota začínala mírně klesat. Nejspíš bych se měla vrátit domů a ne se tu válet ve sněhu. "Klouzat?" zeptala jsem se neznale. Netušila jsem, že se jedná o radovánky vlčat. Věděla jsem toho o světě tak málo a Eä mě mohla do všeho zasvětit.

Tiše jsem naslouchala hlasu, kterým na mne druhé vlče promlouvalo. Eä byla podle svých vlastních slov asi pěkné kvítko, když ji rodiče museli potrestat tím, že ji poslali pryč z domova kouzlem. Ale proč by to dělali, když o ni měli strach? Nechápala jsem to. Nebo, ne úplně. "Můžeš...zeptám se jestli nemůžeš zůstat u nás...jooo?" navrhla jsem jí. Sice už jsem jednu ségru měla, ale druhá by se rozhodně nějak ztratila. Ve smečce nás bylo dost a navíc naši byli hodně vysoko, takže měli pořádný slovo. "Máme dost... jídla," dodala jsem jako pobídku. Pokud chtěla rychle vyrůst mohlo se jí jídlo zamlouvat, když se po něm údajně roste. Našim to vadit nebude. Určitě budou rádi, že mají další vlče a ne jenom mé a ségru. Navíc Eä je hodná a roztomilá, bude se jim líbit. Už teď si jsme podobné.