Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tma byla poměrně blízko a já se začínala víc a víc bát. Navíc mi přišlo, že se hodně ochladilo. Začínala mi být zima a třásla jsem se. Strachem i tím, že se ochladilo. Moje tlapky byly roztřesené a já doufala, že se budu moct co nejdříve vrátit do teplého pelechu k mámě, která tu teď ale nebyla. Bála jsem se a Ëa byla jedinou mou útěchou v temné noci. "Musíme se někde... schovat... je mi zima," pronesla jsem a mírně u toho drkotala zuby. Ëa netušila kde je a já jenom doufala, že její orientační smysl je silnější než ten můj. Já bych se domů asi nedostala. Ale ona je starší, ona ví kam jít.
Vyrazila jsem přímo za ní, když navrhla les, do kterého bychom se mohly na noc schovat. Nechtěla jsem být už venku a navíc u řeky, od které táhl chlad a zima. Možná, že v tom lese bude nějaká smečka a poradí nám kam jít.

//Za Háti

//Bobří ostrov

Hráz se mírně bortila, ale já si toho nevšímala, už jsem byla skoro na druhé straně. Ale najednou mě sejmula Ëa plnou vahou, jak se snažila zdrhnout z bortícího se chodníčku. Proletěly jsme se vzduchem a já zůstala ležet na zemi pod ní. "Pusť mě," hekla jsem jenom, jak mě její tělo rozmáčklo na zem a začala se pomalu soukat pryč z pod jejího chlupatého tlustého zadku. Ne, že by Ëa byla nějaká tlusťoška basťoška, ale oproti mě měla náskok několika měsíců, takže její tělo bylo z logiky věci větší a těžší než moje.
Vysoukala jsem se zadýchaně ven a začal se rozhlížet kolem. Máma byla pryč. Kde je? Kam šla? Smutně a zmateně jsem se rozhlížela kolem, protože se mi myšlenka, že jsem bez dozoru nezamlouvala. Navíc se blížila noc. "Můžeme jít teď k vám domů? Trochu se začínám bát," pronesla jsem se strachem a rozhlížela se pořád kolem jestli někde neuvidím záchranu v podobě mámy nebo táty.

//I am bad friend I know....

Koukala jsem na Háti a nevěřícně zavrtěla hlavičkou. Jestli tu je někdo hustej, já to rozhodně nebyla. "No to nebyla moc dobrá schovka, když jsi to našla tak rychle," pronesla jsem a mírně se při tom zajíkala. Nebyla jsem úplně dobrá v tom, abych se nějak chlubila sama sebou. Raději jsem pozorovala ostatní a hodnotila jejich nedostatky, ale i přednosti, než abych se zaměřovala na sebe. Možná pro to byla Ëa moje nejlepší kamarádka, protože ona byla prostě dokonalá ve všech směrech... No ne ve všech, na můj vkus si svůj kožich nedávala dopořádku tak často, jak bych od někoho jejího postavení očekávala. Její rodiče byli taky Alfy ne? "A tvoji rodiče jsou taky Alfy, že jo?" nevěděla jsem, jestli si to dobře pamatuju, nebo jsem si to jenom vsugerovala.
Na břehu byla máma a někdo s ní. Nejprve byli dva, ale pak zůstal jen jeden. Cizince jsem moc nemusela, ale chtěla jsem zpátky k mámě. "Můžeme to zkusit přejít támhle," pronesla jsem a tlapkou ukázala k podivným dřevěným věcem, které tvořily chodníček na druhou stranu řeky. Pomalu jsem se k tomu místu rozešla. Byla tam podivná zvířátka, ale já se nebála, že by mi ublížila. Ještě nikdy jsem nepotkala zvíře, které by mi ubližovalo, takže jsem se více bála vody, která mne už jednou málem o život připravila. Když jsem přišla blíže uviděla jsem, že se jedná o klády. Někdo je oškubal o větve a listí a naskládal na sebe. Klády byly okousané. To ta zvířátka! blesklo mi hlavou. "Musíme být opatrné ať neuklouzneme," pronesla jsem k Háti a pak se odhodlaně vydala na tu konstrukci ze dřeva. Šla jsem tlapka za tlapkou a snažila se neuklouznout ani nepopudit nějaké zvířátko, které skrze dlouhé zuby prskalo. Nezvaná návštěva po střeše jejich domku se jim nejspíše nezamlouvala.

//Mahtae sever

Má pradu, divný mrak. Jenkm divný mrak. Viděla jsem mámu na kraji řeky.
Chtela jsem jit za ni, ale nechat tu kamarádku? Ne, to nešlo a kna jít nechetěla. Zatím.
Eä byla v téhle hře dobrá. Možná až moc dobrá. Jeden by řekl, ze skoro nemusela přemýšlet a našla hned svou perlu. Skočila neohroženě do vody a mě nezůstalo než na ní vejrat, jak je dobrá. Chvilku jsem se bála, že už se nevynoří. A pak tu byla i s perlou v zubech, jak moc jem jí tu odvahu záviděla. "Jsi tak dobrá, " pronesla jsem s obdivem. Eä pro mě byla jako královna všeho. Mírně jsem se usmála, ale pak mě znovu do čenichu praštil prach. Nebylo to příjemné. "Vážně bych raději šla, tamhle je máma, co jít za ní?" navrhla jsem.

Popoběhla jsem zpátky. Ëa už na mě křičela, že by se ráda otočila, tak jestli může. Udělala jsem ještě pár kroků od vody a pak řekla. "Už můžeš, ale hádám že to nenajdeš," pronesla jsem trochu domýšlivě, protože jsem na svou schovku byla vážně celkem hrdá. Sedla jsem si na zem a začala si olizovat tlapičku, jako by se nechumelilo. A taky, že nechumelilo. Bylo vedro. Nechutné vedro. Nelíbilo se mi to. Lehla jsem si na zem a snažila se trochu ochladit ve stínu keříku.
Najednou jsem si všimla něčeho divného. Byl to velký naducaný mrak, ale byl žlutý. Koukala jsem na něj a mírně pocítila škrábání v krku. Dech se mi trochu krátil. "Neměli bychom se jít schovat?" zeptala jsem se trochu nervózně kamarádky, protože přeci jenom ona to tu asi znala. Nejspíš. Doufala jsem v to. Můj pohled byl celkem zoufalý, protože jsem se dost bála, že tady budeme nuceny zůstat už navždycky a dýchat tenhle nepříjemný škrábavý vzduch.

Ëa byla tak chytrá, fakt byla celkem dost napřed přímo předemnou. Byla starší, rozumnější a rozumněla světu rozhodně víc, než já. Mluvila o tom, že mám v hlavě třeba ducha, že mě posednul a že je hodný. "Protože mi neublížil?" zašeptala jsem. Musel být hodný, protože byl jenom v mojí hlavě a nic mi nedělal. "Tak to máš asi pravdu, tak já se pokusím zjistit jak to udělat, aby mne odposednul," pronesla jsem vítězoslavně, že se nám podařilo tuhle záhadu rozluštit.
Pak už jsem se věnovala hře. Ëa svou perlu neukryla moc dobře, takže jsem ji vykopala jednoduchým hrábnutím do hlíny. Jenže to jsem netušila, že teď budu muset schovávat já. "Nekoukej se, ale! A zkus si vymyslet pirátský jméno, ty musíme mít když jsme piráti!" navrhla jsem radostně. Mě se popravdě nechtělo nic zahrabávat, ale zase jsem byla ráda, že si můžu hrát s kamarádkou. Popadla jsem perlu do tlamy a pod vedením mocného vrčení a skuhrání pirátky jsem se pustila do hledání nového úkrytu. Doběhla jsem k řece a upustila jsem perlu do ní. Do vody nevleze a perlu nenajde!

Koukala jsem na Ëu jako z jara. Jak může být někdo tak moc chytrej? Obdivovala jsem svou kamarádku, protože to, co ona jenom naznačovala znělo celkem dobře. "Asi máš pravdu. Možná to je jenom můj vnitřní hlas, možná..." pronesla jsem celkem neurčitě. Bylo by to dobře, kdyby to byl jenom můj vnitřní hlas, kamarád a ne někdo, kdo se náhodně objevil v mojí hlavě. "Táta, ale říkal, že toho vlka zná?" nadhodila jsem neurčitě jako větu nebo jako otázku. Kdyby to byl můj vnitřní hlas, proč by si dávala jméno, které zná táta? "Ale možná jsem ho jenom někde slyšela... Myslím jméno toho vlka, jen nevím kde... A tak se mi to vybavilo?" navrhla jsem a čekala na nějaké schválení od mojí kamarádky. Potřebovala jsem její potvrzení, že to tak je a nemám se čeho bát. Možná se mne bojí a nebo prostě jenom neumím být hodná... Halo? Jsi tu? Neodpovídá... Asi se vážně bojí...
Mírně jsem se rozhlédla. Bylo vedro a tady běhala spousta podivných zvířat. Tedy běhala. Spíše se tak kolébala u vody. Nechtěla jsem je rušit, ale Ëa se rozhodla, že zakope svůj poklad, protože tohle byl její ostrov pokladů přece. Začala zakopávat podivný lesklý šutr. Jenomže jak se snažila a házela hlínu kolem sebe, tak ji naházela i na mě. Mírně jsem se oklepala, protože tohle rozhodně nebylo něco, co by se mi líbilo. Ëa o svůj kožich moc nepečovala, evidentně jí bylo jedno, že je špinavá. Mě ovšem ne, takže jsem udělala krok vzad a čekala až své dílo dokončí. Pak jsem přistoupila k "zakopanému pokladu". Hmm... nepřijde mi, že by to zakopala dost dobře. Hrábla jsem tlapkou do hliněné hromádky, jednou a dvakrát a odkryla jsem ten její slavnej poklad. "Myslím, že to musíš zakopat hlouběji, protože takhle to vykope každej, jenom když se tady projde... Nebo o to zakopne a ukradne ti to," pronesla jsem věcně a koukla na kamarádku pokrytou hlínou.

Poslouchala jsem jak mi kamarádka sděluje, že se jí stalo něco podobného. Znělo to celkem dobře, jenže já si nemyslela, že se stalo to stejné co mě. Stalo se jí něco jiného, stejného, ale úplně jiného. "Pořád ho tam cítím... V hlavě... Vím, že tam je..." pronesla jsem potichounku na její pobídku ať mluvím dál. "Jako by nikdy neodešel, jako by sledoval každý můj krok..." dodala jsem šeptem, jako by mě ten někdo v mojí hlavě mohl snad slyšet. A taky že mohl, jenomže to jsem netušila. "Nevím proč tam je, ale už mi neodpovídá..." Nemohla jsem vědět, že tělo zemřelo a část duše zůstala uvnitř mě. Fragment. Celý pokroucený a zmatený ze všeho. Ale poslouchal mě, každou chvilku. Nevěděl, jak se vrátit a tak se schovával v mém podvědomí. Jednou se ovšem probudí... To bylo jasné.
Naše loď se zastavila a bylo jasné, že musím seskočit. Vylezla jsem tedy na břeh a rozhlížela se kolem. Ëa mluvila o nějakém pokladu. Ostrově pokladů. "Tak jo?" pronesla jsem plaše. "Jenže... já nemám žádný poklad," dodala jsem pak už trochu výraznějším hlasem. Háti třeba nějaký měla, ale já neměla nic.

//VVJ

Naše bárka nás nesla po řece dál a dál. Nemusela jsem se bát, že by naši vyšilovali. Oba byli dostatečně magický na to, aby si mě mohli mrknutím oka najít. Netušila jsem, co všechno umí, ale když umí táta zvednout do vzduchu kus dřeva, proč by neměl schopnost mě najít. Něco jako gps lokátor na vlčata. To by se určitě hodilo nejedněm rodičům. Ëa slíbila, že to nikomu neřekne, to bylo dobře. Kývla jsem hlavou. "Když jsem běžela za tátou. Měla jsem někoho v hlavě, jakože ne že by se mi tam někdo reálně objevil, ale povídal si se mnou. Byl hodně smutný a hlavně to vypadalo, že potřbuje pomoct, jakože hodně pomoct. A táta říkal, že ho zná, ale já jsem ho nikdy neviděla. Myslíš, že je možný, aby někdo takhle někomu nakouknul do hlavy?" zeptala jsem se potichu, i když na voru uprostřed řeky nás nemohl opravdu nikdo slyšet. "A..." na chvilku jsem se zarazila. Chci jí to říct? Nikomu jsem momentálně nemohla důvěřovat. Co když řekne, že jsem blázen a pak řekne našim ať mě taky pošlou na zkoušku, jako to udělali její rodiče jí?

Vlnky nás pohupovaly sem a tam, bylo to příjemné. Jeden by takhle mohl být do konce svých dní. Musela jsem si jenom dávat pozor, abych se koc nedostala k okraji. Nechtěla jsem končit svůj plavební počin ve vodě. Kamarádka vypadala spokojená a já byla delkem taky. Bylo tu ticho a klid. Přesně to bylo potřeba na tajné povídání si. "Stalo se něcodivného, ale nesmíš to nikomu říct, ani sd mi smát, " pronesla jsem tichounkým hlasem i když tu nebyl nikdo, kdo by mě slyšel. Chtěla jsem od Ëi slib, než budu mluvit dál.
Vlny a voda nás nešla směrem k řece. Nejprve jsem si toho nevšimla, ale jak proud zrychloval bála jsem se. Koukla jsem na kamarádku, ta byla v klidu a to Mn uklidnilo taky. Aspoň jsme v tom byli spolu.

//bobří

V mojí hlavě byl někdo cizí a tlačil se tam se mnou. Jenomže teď nemluvil. Halo? Jsi tam? Nikdo neodpovídal, ale já cítila přítomnost. Cítila jsem to. Nemohla jsem si to potvrdit, ale něco nebylo v pořádku. Otec a matka něco řešili. Rika byla zahloubaná do vlastního přemýšlení a jediný, kdo o mne tedy projevoval zájem byla Ëa. Jak ráda jsem ji viděla. Pohodila jsem vesele ocáskem. "Jsem taky ráda zpátky, neuvěříš co se stalo," pošeptala jsem nejlepší kamarádce do ucha. Nechtěla jsem, aby to slyšela Rika nebo rodiče. Takže když navrhla ať si utvoříme plavidlo a přeplujeme celé jezero souhlasila jsem nadšená tím, že si s ní budu moci popovídat, aniž by nás někdo odposlouchával.
Když mi řekla, co mám dělat. Zašla jsem pro prkno, na které ukazovala, a pak jsem jí ho přinesla. Bylo to celkem velký kus dřeva, ale mě to nevadilo. Na chvilku jsem přestala myslet na to, co se mi stalo. Mohla jsme být konečně trochu uvolněná. Poslouchala jsem každý rozkaz, který mi Ëa dala. A i když se naše plavidlo začalo mírně rozpadat, já jsem poslouchala a dělala co po mně chtěla, abych ho dala zase zpět dohromady. Pak už bylo jenom na plavidlu, aby ukázalo, jestli je vorem hodným takového názvu. Vyhoupla jsem se na prkna hned vedle svojí kamarádky a nechala se unášet proudem. Náš vor obstál. Držel. A my dvě se tak začaly vzdalovat od ostatních.

//Mecháč

Běžela jsem za otcem, který nesl ve vzduchu podivnou konstrukci. Bylo to zajímavé a možná bych se i zeptala, jak to dělá, ale měla jsem teď v hlavě takový zmatek, že jsem se raději na nic neptala. Ëa a Rika byli pořád na tom samém místě. A maminka vypadala, že je z nich trochu unavená. Evidentně bylo celkem těžké starat se o cizí vlčata. Škoda, že jejich rodiče je vyhnali na zkoušku. Nechápu, jak to někdo může udělat. Byla bych ráda, kdyby se Rika vrátila odkud přišla a Ëa zůstala s námi, ale takhle to evidentně nefungovalo. Musela jsem přijmout obě dvě nebo je obě poslat zpátky domů a to jsem nechtěla teď řešit.
Otec se rozešel rovnou k matce. Já si sedla na zem a přemýšlela. Přemýšlela jsem o tom, co se stalo. Jsem snad nějaká vědma? A jak to ten vlk udělal, že se mi dostal do hlavy a zase pryč? A jak to, že někdy ho slyším a někdy ne? Musela to být magie, ale jak se skrz tu magii budu moct dostat k němu? Cítím ho. Je tady. Ale schovaný. Proč se schovává?

Byla jsem z toho celá zmatená. Jednu chvíli mi mluvil cizinec v hlavě a teď se nějak neozýval. Halo? Jsi tu... Cítila jsem jeho přítomnost v hlavince jako před tím, ale nedokázala jsem jeho slova zachytit, pokud na mne mluvil. Jako by byl za nějakou neviditelnou skleněnou stěnou, sítí nebo oponou a já na něj nemohla dosáhnout. Viděla jsem že je v mojí hlavě, ale nerozumněla jsem mu. Táta byl poměrně rozhozený. Taky aby nebyl, po tom co jsem se mu snažila říct. Navrhnul návrat k matce a říct jí, co se stalo. Máma mi nebude věřit. Věděla jsem to hned, jak se otec vydal směrem k jezeru. Matka byla praktická a já tušila, že rozhodně nebude věřit tomu, že mi v hlavě mluvil cizí vlk. Nesmím jim říct o tom, že ho v té hlavě pořád cítím.
Bylo to jako by mi střípek ze Sigyho mysli uvíznul v hlavě. Nebyla to celá jeho osobnost. Vzpomínky spojené s jeho tělem zemřeli společně s tou částí mysli, která zůstala. Ta část, kterou ovšem vyslal ke mně, se nestihla do těla vrátit. Fragment zůstal uvězněný v mém mozku a nemohl ven. Jenže ani nevěděl, jak se na mne napojit a já mu rozhodně nepomáhala. Mírně jsem se nahrbila. Nelíbilo se mi to divné tlačení v hlavě. Bylo nás tam moc. Vyběhla jsem za tátou.

//VVJ

Otce jsem našla, ale neposlouchal mě. Pořád jsem měla ten podivný pocit malosti ve své hlavě. Jako by tam bylo moc těsno. Jako bych tam nebyla ani pořádně já. Bylo to jako snažit se narvat dva vlky do velice malého úkrytu. Jeden druhému šlapal po tlapkách a ani jeden nemohl vylézt ven. Mírně jsem nakrčila čenich a přivřela očka, protože to bylo nepříjemné. Nebolelo to, ale nedokázala jsem se kvůli tomu soustředit. "Byl v mojí hlavě... mluvil na mě... Prý je v moři," řekla jsem. Vzpomínala jsem na to, co mi vlk řekl ještě, ale kromě toho, že je v moři jsem netušila o co jde. Moře jsem neznala. Nikdy jsem neviděla větší množství vody, než to, co bylo v jezeru. "Zeptám se ho..." Zavřela jsem očka. Halo? Halo? Slyšíš mě? Kromě vlastních myšlenek a stísněného pocitu se ovšem nic jiného neozývalo. Věděla jsem, že spojení s vlkem nezmizelo, ale nemohla jsem ho zachytit. Prokluzovalo mi mezi tlapkami jako úhoř. "Nejde to," postěžovala jsem si tátovi, protože mě to frustrovalo.

//VVJ

Hledala jsem otce. Ten přítel v mojí hlavě zněl celkem zoufale. Pokud vážně něco jako tohle existovalo v našem magickém světě, doufala jsem, že mi to táta pomůže vysvětlit. A navíc pokud ten někdo je vážně v potížích a chce tátu... Musela jsem běžet jako o život. Nikdy jsem snad takhle rychle ještě neběžela. Ale tátův pach byl všude. Najít ho nebylo nemožné, ale rozhodně to ani nebylo snadné. Musela jsem se soustředit, abych lokalizovala jeho pach, co nejlépe. Jednou jsem se dostala k jednomu křoví, kde táta nebyl. Značkoval tu a to mne zmátlo. Sakryš. Najednou jsem jeho kožich zahlédla. "Tatí!" vykřikla jsem na něj a pustila se do běhu ještě jednou. Byla jsem tak zadýchaná, když jsem k němu doběhla, že jsem si z toho sedla až na zadek do mechu, abych to ubrzdila. Musela jsem hluboce oddechovat, abych byla schopná slova. "Tatí, hledá tě Sigy... je na nějakém ostorvě a potřebuje pomoc, prý je to přítel, ale zněl hodně nervózně a pak taky mluvil v mojí hlavě, a já jsem ještě nikdy nikoho ve své hlavě neslyšela mluvit, ale říkal, že není přelud nebo magie, že je přítel, takže jestli je to přítel, co ovládá magii tak mu musíme pomoct, ale jestli to není přítel, tak mu pomáhat nesmíme a..." mlela jsem páté přes deváté. Zasekávala jsem a hluboce frkala nosem vzduch, protože jsem byla prostě moc zadýchaná.