Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táta říkal že neumřu, ale já se popravdě domnívala, že mi kecá. Necítila jsem se na to, že bych měla být živá nějak dlouho, ale neměla jsem ani sílu tu řešit. Ne teď. Byla jsem unavená a z nosu mi teklo. Takže jsem se řídila jeho radou a v kožešině se připravila ke spánku. Zavrtala jsem se do kožešiny, co nejvíce to šlo a nechala teplo, aby se pomalu rozšiřovalo kolem. Pak jsem strčila pod kožešinu i hlavu, abych byla v teple celá. Škoda, že jsem se nemohla pořádně rozloučit s Háti, pokud opravdu tohle je konec je to škoda... Není to konec, jsi jenom nemocná. Táta má pravdu... To říkáš ty, ale já se cítím pod psa. Zavřela jsem očka a nechala klidný spánek, aby mne přikryl.

//les

Ťapkala jsem tátovi v patách, no spíše jsem se potácela. Ne, že bych se nějak silně motala, ale nebylo mi dobře a moje nožičky mne prostě nemohly pořádně nést. Takže se není čemu divit, že jsem sebou sekla do mechového dna hned, jak jsem měla příležitost. Nebylo mi vůbec dobře. Ucpaný nos a v krku mne škrábalo, jako by mi tam někdo přejížděl šiškou. "Mysím še umbu," zahuhňala jsem znovu, když jsem už ležela na zemi v měkkounkém podloží. Máma a ségra byly pryč a já tu zůstala jenom s tátou a možností, že se tu kdykoliv zjeví ten cizák cizák, co sem přivandroval kdo ví odkud. Třeba se ho rodina zbavila, protože zlobil, jako se tenkrát zbavili Háti... Jenomže s Háti to bylo jiné, Háti byla holka a moc hodná, tohle byl kluk a ti vždycky zlobí.
Táta mě přikryl. Byla jsem ráda, že mi bude možná aspoň trochu teplo. Z čenichu mi pořád tekla ta divná duha a třpytky padaly pokaždé, když jsem pšíkla všude kolem. Bylo to vážně nepříjemné. Tohle nachlazení, už jsem nikdy nechtěla znovu. Táta říkal, že se uzdravím a já mu věřila.... Ale jenom trochu. Co když mne chtěl jenom uklidnit, než umřu, že je všechno v pohodě. Proxi tvůj táta má pravdu, nic ti nebude, je to jenom nachlazení... Ale tyhle věcičky ze mě lítají... Je to nejspíš nějaký magický nachlazení, ale určitě to bude v pohodě.

Můj ucpaný čeníšek prozrazoval, že tohle nebude jenom obyčejné nachlazení, protože mi z něj opravdu tekla dalo by se říci duha. Já si toho zatím nevšimla, ale táta to vidět musel. "Necítím se fajn," podotkla jsem unaveně a pocítila, že se na mě valí nějaký podivný pšíkanec. Pro zatím se mi to ovšem podařilo udržet tak, že jsem si zacpala tlapkou čenich dokud mne chuť si pšíknout nepřešla. Táta měl ovšem dobrý nápad. Jít spát by se mi teď hodilo. Byla jsem unavená nejen z nemoci, ale i z toho všeho, co se mi zaposledních pár dní a týdnů stalo. Chyběla mi máma. Sestru jsem popravdě moc nepostrádala, protože jsem s ní skoro nic nestihla prožít. "Nefíš gdy se flátí bába," zahuhňala jsem a doufala, že táta rozklíčuje, co se mu snažím říct.
Pak jsem ho cupitavým krokem následovala do úkrytu a doufala, že se tam nebude nacházet ten nováček. Neměla jsem úplně náladu na to, abych se s někým novým bavila. Najednou mne přepadlo pšíknutí, ale místo soplíku nebo něčeho podobného, ze mě vyletěla spousta třpytek. Vyděšeně jsem koukla na tátu. Tohle nevypadá dobře. Třpytky se mi nalepily na čenich, který teď nebyl černý, ale duhový od rýmy a třpytkatý od toho pšíknutí. Navíc byla spousta třpytek i všude kolem. A i když to vypadalo moc hezky, rozhodně mi to nepřipadalo normální. Co se to se mnou jenom stalo? "Doufám, že máš plabtu," zahuhňala jsem na tátu, protože jestli brzo nebudu jako rybička živá, tak rozhodně budu jako rybička leklá.

//úryt

Kývla jsem hlavou na otcovy otázky. Bylo zvláštní, že nevěděl o vlkovi, který má křídla. Celkem bych i předpokládala, že jako kuriozní zrůdičku ho budou ve smečce vystavovat, ale ona to byla jejich Alfa, takže to možná bylo celé jinak. Co když je napůl křížená s kachnout? Dělalo by to s Háti čtvrteční kachnu? Raději jsem se neptala, nechtěla jsem působit hloupě. Otec mluvil o tom, jak se nemusím s nikým bavit a mě začalo být nějak divně. Trochu mě svědil nosánek a popravdě mi z něj začínalo téct. Nebylo mi úplně nejlíp. Snažila jsem se tátu vnímat, ale nešlo to tak jednodušše. "Docela bych si šla lehnout," pronesla jsem k tátovi unaveně. Chtěla jsem si s ním povídat dál, ale cítila jsem únavu.
Tlapkou jsem si přejela pod čenichem a moje tlapka na sobě měla podivný duhový hnus. Jenomže já si toho nevšimla. Netečně jsem se otřela pod nosem a pak si tlapku položila na zem. Nos jsem začínaal mít ucpaný a hůř se mi dýchalo.

Netušila jsem, co bych měla otci odpovědět. Nic mu neříkej, bude to tak lepší. Ozval se mi hlas Sigyho v hlavě. Zněl smutně, jako by došel vlastního rozření, že nejspíš opravdu umřel. Nebo prostě že část jeho vědomí se zasekla uvnitř nepoužitelného vlčete. Jenom kývni hlavou a už o tom s nima nemluv... Dobře, ale... Žádné ale, když jim to řekneš budou si myslet, že jsi blázen... A co když jsem... Nejsi, jen jim to neříkej. Kývla jsem hlavou, nejenom jako odpověď Sigymu v mé hlavě, ale také jako odpověď otci.
Konverzace se vrátila zpět k rodině v borůvkovém lese. "Měla křídla, bylo to děsivé," pronesla jsem popravdě mírně zděšeně. Nebyla vyloženě zlá, skoro se mnou ani nemluvila, ale ta křídla stačila. Křídla nepatřila k vlkům, to jsem věděla. Neobdivovala jsem je, spíš jsem se jich bála. "Zlá nebyla," dodala jsem, abych otce uklidnila, že na mě nikdo nebyl zlý. Nechtěla jsem, aby se tím trápil.
Pak mluvil o tom Dyorovi. To se mi nelíbilo. Nechtěla jsem tu někoho dalšího, navíc ne další vlče. Byl to kluk podle všeho, takže to byl možná vytoužený synek, kterého táta s mámou chtěli? Možná. Jen jsem se mírně ošila a nic jsem na to neřekla. Protože táta evidentně toho podstrčence nehodlal vyhánět. Poslouchala jsem, ale co slyším se mi nelíbilo. Táta vycítil mou nepříjemnou náladu a tak se o mne otřel čenichem. Měla jsem ráda jeho mazlení, byl vždycky tak nadýchaný a hezky voněl. Stejně jako máma, ale ta voněla trochu jinak a byla víc hranatá, táta byl víc kulatý. Jako Riki a Bouba. Usmála jsem se a zavrtala tátovi čenich do kožichu, abych se mohla nadechnout té příjemné a známé vůně. Uklidňovalo mě to. "A co když se nebudu chtít bavit s nikým?" zašeptala jsem do kožichu a netušila, jestli mě táta slyšel nebo ne.
V lese někdo zakřičel a já se odtáhla. Poplašeně jsem se rozhlížela kolem, jestli toho, kdo vydává onen zvuk uslyším. "Co to bylo," zeptala jsem se vyděšeně...

//Borůvka

Ťapkala jsem za tátou, byla jsem celkem ráda, že už se konečně dostanu zase domů. Začínala mi být venku celkem zima a popravdě bych se i ráda trochu prospala. "Aha," pronesla jsem jenom, když táta odpověděl konečně na mou otázku. Nehněvala jsem se na něj za to, že mi neodpověděl hned, pravděpodobně tušil, že není dobré to říkat před ostatními. Mrzelo mne, že Sigyho nenašel, ale ani jsem mu neříkala, že já vím kde je. Vždycky se mnou. Kráčela jsem kolem jezera a naslouchala tomu podivnému hučení kolem.
"S Háti to bylo fajn, ale... má celkem děsivou mámu," pronesla jsem a mírně se otřásla, když jsem si vybavila mohutnou vlčici, která měla všude srst a na zádech křídla. Nelíbila se mi. Její tělo bylo pro mne nepochopitelnou hříčkou přírody. Háti jsem ovšem nic neříkala, jen jsem byla ráda, že jsem od ní daleko pryč. Její táta byl celkem fajn, ale i tak jsem před ním nemohla mluvit... Nějak mi to před cizími prostě nešlo. Táta pak mluvil o tom, že u nás je někdo cizí. "Proč?!" vypípla jsem překvapeně a hlavně taky uraženě. Nechtěla jsem abychom měli nějaké další cizince. Ten rozpůlený mi stačil. Mírně jsem se rozklepala, ale šla jsem dál za otcem.

//Mech

Moje velká očka se zaměřila na vlčici a pak na vlka, kteří byli poblíž. Dva už byli moc. A já jsem to zase cítila. Jako by mne tma vtahovala a pohlcovala. Vcucávala mne do sebe a já se nemohla bránit. Mírně jsem nakrčila čeníšek, ale to už táta mluvil o tom, že půjdeme pryč. Trochu mne to uklidnilo. Jen jsem mírně přikývla. Otec neodpověděl na můj dotaz, ale to nevadilo. Když se sem přihnala Háti jako divoká voda, trochu mne to uklidnilo. Usmála jsem se na kamarádku, ale od otce jsem se nevzdalovala. Nebyla jsem prostě odhodlaná zkoušet své štěstí u těch dvou vlků. Cizinci. Hnusáci. Nebezpečí.
Pohled jsem upřela na otce a když zavelel k odchodu bez rozloučení jsem se rozeběhla v jeho šlépějích pryč. Nechtěla jsem být už s těmi divnými vlky ani chvilku. Nic na nich nebylo divné, ale moje hlavinka v nich viděla podivnost. V jejím sněhovém kožichu, snad viděla nějakou plíseň a jeho věc kolem krku vypadala jako krvavá rána. Neboj Proxi už jsi skoro doma. Kývla jsem na konejšivý hlásek ve své hlavě.

//za saturnem

Být zase s tátou bylo fajn. Ani jsem už moc neřešila, že jsem si nepamatovala odchod z úkrytu. "Tatínečku," ňufala jsem a mazlivá se s tátou. "Šla bych ráda domu," sdělila jsem mu s úsměvem. Pak mi ovšem došla jiná věc. "Taťuldo, našel jsi toho vlka z mojí hlavy?" zeptala jsem se a mírně se odtáhla. Nebudu mu th říkat, že ho pořád někdy slyším ne? Jen jsem pátrali v otcově očích po odpovědi. S Háti jsem se loučit nechtěla. Loučení nebylo nic pro mne.
Už bych vykročila k domovu, ale objevila se tu vlčice. Skoro jsem si jí nevšimla a o to víc mne její příchod zarazil. Udělala jsem krok za otce, abych se mírně schovala a mluvení nechala na něm. S cizinkou jsem se bavit nechtěla. Sledovaly jí moje pátrave oči, to stačilo. Nebyla tak děsivá jako ta s křídly. Ale něco na její bílé srsti mi nesedělo. Jako by zářila a oči se zařezávaly pohledem do okolí. Nevypadala zle, jen mi neseděla jako většina cizích. Je teda pěkně oplácaná, takovej zadek jak díra do nory bych nechtěla.

Nechtěl jsem postávat moc venku. Nebál jsem se, ale byl tu celkem chlad. Zima přicházela a to jsem ještě netušil, že ta zima není to největší, co nás teprve čeká. Hátina se loudala, jako by jí někdo držel pod krkem. "HÁÁÁÁTÍÍÍÍÍÍÍ," houkl jsem na ní. V mojí hlavě se to celkem utišilo. Jako by ten starej kus někoho jiného odpočíval. Nebo jenom sbírá sílu... Než jsem to stihl nějak pochopit nebo popřemýšlet nad tím, co se na mne chystá, ozval se známý hlas. Bylo to vytí mého otce.

"Tatí," vypískla jsem radostně. Ale jak jsem se dostala sem? Jak jsem se dostala z jeskyně. Rozhlížela jsem se kolem. Naposledy jsem si pamatovala, jak se chci dostat pryč z úkrytu a Háti mne nechávala na holičkách, před jejím tátou. Netušila jsem, co se to stalo. Asi jsem prostě jenom zapomnětlivá. Rozeběhla jsem se bez otálení za tátou. "Tatí," pištěla jsem a hnala se mu přímo do mazlivého kožichu. Tak moc mi chyběl.

//úkryt
Vyšel jsem ven. Šel jsem poměrně rázným krokem. Tady už bylo všechno víc okoš než neokoš. Nebyl jsem tu tak ve stísněnosti. Navíc to tu tolik nepáchlo. Širý les byl lepší než malá zaprděná jeskyně, i když to byl kamarádky úkryt. Hodil jsem pohled za sebe, jestli někdo vyleze. "Hátino, kde vězíš," houknul jsem pěkně od plic, což se moc nehodilo k malému tělíčku vlčecí dámy. Fuj, přemýšlet nad sebou jako nad dámou bylo hnusný. Měla by ses trochu uklidnit Proximo a ne tady takhle pořvávat. Jsi na cizím území na návštěvě... To byl hlas Sigyho. Poznal jsem ho a protočil oči v sloup. Tenhle kousek cizí duše mě neskutečně vytáčel. Mít ho v hlavě bylo jako za trest. Už tak tu bylo těsno a teď do toho ještě von. "Nejsem Proxima," syknul jsem potichu podrážděně. Ne? Mírně jsem se zasmál, nad tou panikou, kterou jsem cítil v hlase starého neboštíka. Nejspíš nebožtíka. Jeho otisk mysli mi zůstal v hlavě jako zaseknutý kus masa mezi zuby. Ne celý a rozhodně ne k užitku. Fragment, co jen otravoval a kázal. "Ne, jsem Caph," pronesl jsem potichu a pak se jenom zasmál, nad tím co jsem cítil. Byla to moc a síla. A i když to bylo jenom v mojí hlavě, bylo to opojné.

Háti brácha křičel, její táta na mě mluvil a aby toho nebylo málo nemohla jsem ze římsy domů. Vyškrábat se sem dalo zabrat, ale porád se šlo lépe do kopce než z kopce. Nemohla jsem prostě jen tak seskákat, protože bych si natloukla čenich. Začala jsem uvažovat o tom, jestli má vůbec cenu skákat dolů nebo prostě jenom spadnout. Proximo, nedělej to! ozval se mi v hlavě hlas. Hlas toho vlka, kterého hledal otec v moři. Ale já chci odsud pryč. Jsou tu samí cizinci, divně to tu smrdí... Chci domů a nemůžu. Začínala jsem se celkem dost uzavírat do sebe a netušila jsem, co mám dělat. Potřebuju pomoct.... V myšlenkách jsem se začínala pomalu ztrácet a netušila, jak se mám dostat z téhle situace, která byla více než nepříjemná.
A aby toho nebylo málo, najednou se za Háti objevila obrovská vlčice. Mohutná... nebo bych spíš měla říct nadýchaná, protože její kožich ji dělal větší. A navíc měla křídla. Mluvila pak na mě, zdravila mě, ale já nemohla otevřít tlamu a... Uklidni se Proximo. Všechno bude v pořádku jen...Něco ve mně se zlomilo a já... byla pryč.

Zamrkal jsem na svět kolem sebe. "Zdravím," řekl jsem poměrně klidným hlasem, jako bych už ani odcházet nechtěl. Tělo bylo celé ztuhlé a bylo potřeba ho trochu rozhýbat. "Těšilo mě."Mírně jsem se uklonil vlčici a vlkovi a pak začal velice elegantně a s lehkostí seskakovat z kamene na kámen, abych se dostal z jeskyně k jídlu, jako by to byla naprosto normální a pohodová věc. Něco, co bych mohl dělat celý den. "Tak jdeš?" houkl jsem na Háti ze spodu jeskyně. Možná se to mohlo zdát Háti divné, najednou taková dobrodružnost, kde se to ve mně jenom vzalo? Jídla jsem se ani nedotkl a neohroženě vyšel ven.

//Les

Bylo tu strašně moc vlků a strašně moc ruchů a prostě toho na mě bylo příliš. A pak ten velký cizí vlk udělal krok ke mně, do mého ochraného stínu. Nelíbilo se mi to. Ani trochu se mi to nelíbilo. Chtěla jsem něco říct, ale nemohla jsem promluvit. Můj strach byl prostě moc velký. Mluvila na mě Háti, mluvil na mě její otec Jinks, ale já nebyla schopná odpovědět. Nešlo to. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale ne... nevyšel ze mne ani hlásek, ani povzdechnutí. Jen jsem tiše polkla a pak se pomalounku začala přesouvat ven z jeskyně. Ne, že by mi nebyla jejich přítomnost úplně proti srsti, ale nemohla jsem mluvit, nešlo to. A být tu s nimi, když jeden nemohl nic říct... Než jsem zmizela, udělala jsem úklonu k Alfákovi Jinksovi a mírně se uculila na Dráze, Háti a ty další pachy zezdola. A pak jsem zmizela pryč.
Obezřetně a pomalu jsem se přitisknutá ke stěně začala sunout směrem od nich. Chtěla jsem zamířit dolů z jeskyně, do které jsem se vyškrábala po vzoru Háti, ale nebyla jsem si jistá kudy jít. Starší vlčice to tu znala a ukazovala mi cestu, bez její pomoci jsem nevěděla, co mám dělat. Dírou v jeskyni sem svítil měsíc. Byl krásný, velký kulatý. Proximo... usylšela jsem hlásek ve své malé hlavince. Zavyj... Byl to ten samý hlas, který jsem slyšela a o kterém jsem řekla otci. Vlk, co volal o pomoc. "Auuuuuuuuuuiu" zavyla jsem s malinkatým škobrtnutím na konci.

Rozhlížela jsem se kolem a tohle místo se začínalo najednou plnit. Nemohla jsem si tedy užít kochání celým prostorem dostatečně. Ono ovšem nebylo o co moc stát. "Já.. měla bych... jít..." špitla jsem roztěkaně ke své kamarádce, než se někdo stihl přiblížit k nám. Ucítila jsem pachy, uslyšela kroky. Najednou tu prostě bylo plno vlků a já se schovala za svou starší kamarádku. Nelezla jsem úplně za ní, ale udělala jsem pár kroků zpět, abych byla v jejím stínu a nemusela se tak obávat, že na mne někdo zaútočí nebo tak něco. Eä byla zavrtaná v kožešinách, když se to tu začalo plnit cizími vlky. Nelíbilo se mi to ani za mák.
Neměla jsem ráda cizince. Bála jsem se jich. Mohl za to ten rozpůlený, co mne tak vyděsil. Rozhlédla jsem se v panice po okolí, teď už jsem si prohlížela jeskyni jenom se záměrem zmizet, co možná nejrychleji pryč. Jenomže nebylo kam. Takže jsem jenom zůstala stát a pozorovala jak moje kamarádka vítá svého otce a někoho jménem Erlend a Dráz.

//Borůvkový les

Bylo fajn moci se schovat na noc z toho podivného mrazivého deště do bezpečnějšího místa. Tenhle úkryt na víc vypadal fakt hezky. Byl úplně jiný, než náš úkryt. U nás bylo všechno pod zemí, ale tady to vypadalo, že je všechno nad zemí. Byla to jeskyně, nebyla to nora. Všechno tu bylo nablízkané a větší. Mechový úkryt se mi ovšem líbil víc. Možná je to tím, že jsem prostě měla mechové dno, za svou rodnou noru, za svůj domov. Přejela jsem místní ubytovnu pohledem a mírně ji začala v hlavě kritizovat. Moje povaha se projevila svým smyslem pro detail. Vypadalo to tu jako velké, ale zároveň jaksi zanedbané útočiště. "Je to tu .... velký," řekla jsem nakonec, abych neurazila kamarádku tím, že na její domov nic neříkám. Bylo to tu opravdu obří, ale možná pro to to tu nebylo útulné a uklizené, jako u nás. Tady se jeden mohl ztratit, u nás byli všichni pohromadě na jedný hromadě.

//Mahtae

Kráčela jsem v patách své starší kamarádky a za každým zvukem se ohlédla, jestli náhodou není jeho původcem nějaký bubák. Bála jsem se. Šly jsem ovšem přímo do lesa, který vypadal bezpečně. Ëa přidala do kroku a já musela běžet za ní. Měla delší krok než já, takže pro mne bylo to běžení náročnější. Nemohla jsem se ovšem zastavit. Představa, že mě tu nechá samotnou byla příšerná. Mírně jsem se zavrtěla, kdy se Háti rozhléžela kolem. Nelíbilo se mi to tu. Byla tma. Slunce teprve líně otvíralo očka, jestli budou vůbec vidět. Začalo pršet.
"Musíme se schovat, začíná pršet hodně," sdělila jsem své kamarádce, která se najednou radostně rozkřičela na celé kolo. Já se přikrčila a poděšeně se rozhlížela. Háti mi ovšem rychle vysvětlila, že jsme u ní doma a já se přestala tolik bát. Tady bydlí? Vypadá to tu děsivě, ale asi to nebude takové... A divně to tu voní. Následovala jsem svou přítelkyni pryč z deště a chladu, který se začínal vkrádat nám všem do kožichů.

//úkryt