Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopce tary

Babička mluvila o tom, že to bylo hodně dávno, jenomže já jí to moc nevěřila. Přeci jenom když jeden chodí s bohem, tak je to věc, co se jen tak nezahazuje ne? Mírně jsem nakrčila čenich mezi očima, jak mi to v hlavičce šrotovalo, ale neřekla jsem na to nic. Moje snahy abychom šly na jih byly odmítnuty. Babička prohlásila něco o čuchu na to, že bude špatný počasí a máma začala s tím, že by nás táta hledal a někde zapadnul. "Táta určitě nikam nezapadne, když se na chvilku někam podíváme ne? A babička přežila venku už i horší věci ne? Vždyť jsi tulačka ne? Nebo někde bydlíš?" zeptala jsem a a přejela babičku pohledem. Byla vyhublá, ale svaly měla. Navíc kdyby někde měla bydlet, tak by bydlela s náma ne? Logicky mi z toho vycházelo, že prostě musí zákonitě být tulačka, která nemá smečku. Jenomže jsem se taky mohla plést. A já na ten jih opravdu moc chtěla jít. Upřela jsem štěněčí očka na starší vlčice a doufala, že to na ně zabere.

Poslouchala jsem babičku a v duchu si myslela svoje. Raději se plazit po zemi jako žížala než mít takové odpornosti na hřbetě. Popravdě jsem byla v tomhle dost kontroverzní. Nechtěla jsem už nikdy nikoho divného potkat ať se jednalo o křídla, rohy nebo třeba deset tlapek. Otřásla jsem se hrůzou a mráz mi projel po páteři. Nechtěla jsem to ovšem říkat nahlas, protože evidentně oni znaly hodně vlků s křídly a já je nechtěla naštvat nebo urazit. Takže jsem jenom poslouchala. A že bylo co poslouchat. Mluvily obě o bozích. O dvou bozích, jednom zákeřném a druhém asi ne? Ten druhý měl rád babičku, taky jí dal tu hezkou lesklou věc, co měla na krku. Usmála jsem se a zašvihala ocáskem. "Ooooo," houkla jsem k babičce obdivně, protože to, že se jí dvořil samotný bůh muselo přece něco znamenat. Babička byla cool.
Babička se pak propadla do díry a to byl konec konverzace. Naštěstí byla schopná se sama dostat ven, což já bych asi nezvládla. Byla jsem na babičku fakt hrdá. Byla silná a magická a věděla toho tolik. Stejně jako máma. Ta toho věděla tak mooooc. Bylo fajn to takhle poznat. "Maminečko, půjdeme tam za tím Životem. Prosííííím!" vypískla jsem nadšením a rozeběhla se za matkou sníh nesníh.

//narvinij

Sledovala jsem očky babičku, která mi vysvětlovala, jak to ve světě chodí, ale já prostě nechtěla někomu nabančit. Nebyla jsem ten typ, co by se pral. Mírně jsem se otřásla. Hlavně v klidu Proxi, rozezněl se mi v hlavě Sigyho hlas. Bylo to milé mít přítele, který se o vás stará pořád. Sigy, proč jsem zapomněla, jak jsme odešly z lesa? ptala jsem se tichounce myšlenkou. Jenom se ti něco malého zdálo nebo jsi prostě jenom byla tak nadšená, že si to teď nevybavuješ. Nevím proč, ale nějak jsem mu ta slova nechtěla věřit, ale přeci jen byl zkušenější než já. Takže musel mít pravdu. Automaticky jsem přikývla, i když nebylo komu bych mohla přikyvovat. Matka a babička to možná braly jen jako souhlas s tím, že se jednou magie dočkám.
"Nejspíš se tak jmenovala, já si to moc nepamatuju," řekla jsem babičce a pak poslouchala mámu, která viděla jiného vlka s křídly. Otřásla jsem se. Tohle nebylo něco, co bych někdy chtěla vidět znovu a ono jich bylo víc? "A jakých bohů?" zeptala jsem se zvědavě, abych odvedla řeč od podivných křídel.
Začínala mi být celkem zima a možná bych tedy kromě povídání si o jihu ocenila, kdybychom na ten jih rovnou vyrazily. Jenomže babička se rozhodla, že bude hledat noru jinak než mamka a tak se do jedné rovnou vydala nohama napřed. "Já bych šla radši na jih, než do nory..." povdzechla jsem si. "Babí jde se tudy na jih?" zeptala jsem se babičky, která byla zaseknutá ve sněhu v díře.

Proxima

//gejzíry

Jen jsem trochu zavrtěla hlavinkou. Popravdě jsem chtěla magie objevit co nejdřív. "Na mě by si nikdo snad nedovoloval ne?" pronesla jsem, když babička zmínila šlahouny a fackování. Proč bych měla někoho chtít fackovat? Mírně jsem nakrčila čeníšek, protože tahle teorie se mi ani za mák nezamlouvala. Nene, nelíbila se mi představa, že musím někoho sešlehat klackem po hlavě, aby mi neublížil. Pro mě byl svět pořád jenom jedno hezké pohádkové místo. Až na děsivé cizince, v něm nebylo násilí.
Tohle nové místo bylo lepší, ale taky se mi moc nezamlouvalo. Kdybych mohla, tak možná i řeknu, že je naprosto odporné. Samý kopec a samý kluzký svah dolů. "Chtěla bych magii poznat co nejdřív. Je to super, že někdo něco takového umí... Ale nechtěla bych aby mi po magii něco narostlo. Máma Háti má křídla a vypadá hnusně," pronesla jsem s dětskou pravdomluvností sobě vlastní. Vlčice s křídly se mi nezamlouvala, stejně jako bych se asi zhrozila vidět, že má někdo rohy nebo parohy. Popravdě všechno co vybočovalo z normy bylo divné, ošklivé a fujky. Kolem žádný nory nebyly a tím pádem tu nebyla asi ani žádná magie, kterou bychom mohly použít, abychom je našly. Jinak by tu máma nepostávala jako tvrdé y a něco udělala, že. "Co je vůbec dál na jihu?"

Byla tu zima, bylo to nechutné a já chtěla někam do teplejších míst. To, že někdo jezdil na kůře mě tolik nezajímalo jako ty magie. Netušila jsem proč, ale fascinovalo mě, že babička přesně ví, že mám nějakou magii. "A jde poznat jakou magii mám?" pronesla jsem zvědavě. "Než ji teda budu umět ovládat," dodala jsem. Nechtělo se mi čekat, než sleze to bílé svinstvo. Na druhou stranu to znamenalo, že někdy bude pryč, takže tu bude zase tepleji, což bylo dobře. Aspoň na něco jsem se mohla těšit. Podívala jsem se na abičku s nadějí v očkách, že se od ní dozvím mnohem, mnohem víc.
Táta souhlasil, že můžu jít a já tak mohla strávit víc času s babičkou a mámou. Saelind se o mě otřela a já sestřičce vlepila pusu mezi uši. "Měj se," prohodila jsem a zamáchala ocasem na rozloučenou jí i tátovi. Pak jsem pohlédla na babičku a mamku, které se rozhodly jít se mnou. Máma vykročila směrem na jih. "A kam půjdeme?"

//Tary

Poslouchala jsem babičku. Ty podivné věci se mi nelíbili a raději bych běžela domů. Nebo někam kde je teplo. Babiččina slova ovšem byla zajímavá. Magie mne zajímala. Ne, že bych o ní nevěděla, věděla jsem o tom, že existuje, ale nechat si to od někoho vyprávět znovu a jinak, bylo přeci jenom něco... no byl to prostě zážitek. A babička vyprávěla opravdu pěkně. "Hmm," pronesla jsem zadumaně. "A kdy něco takového budu umět?" zeptala jsem se, protože pojem "až budeš starší" byl poměrně široký. Až budu starší jako Háti? Nebo až budu starší jako maminka a tatínek? Nebo co až budu starší jako babička? Jako babička snad ne, to bych se nikdy nedočkala. "A co když žádnou mít nebudu," dodala jsem ještě s povzdechem. Poslední dobou jsem si prostě připadala divně. Nebyla jsem tak bojovná jako Saelind. Nemohla jsem si jen tak povídat s cizinci. Všeho nové a cizí mě děsilo. A taky k tomu ta moje paměť, pořád jsem zapomínala. Všechno bylo jako v mlze. A do toho jsem měla v hlavě Sigyho a ten furt něco pindal, ale nepamatoval si, jak se dostat z mojí hlavy pryč.
Táta navrhnul jít pryč, máma souhlasila. Já přikývla hlavou a Saelind to odsouhlasila svým táhlým "tak jo". Jenom babička vypadala neohroženě. Údajně na tom někdo někdy jezdil s pomocí kůry, vyprávěla, ale já jí to nevěřila. Babička toho namluvila dost, ale dalo se věřit všemu co říkala? "Babí?" zeptala jsem se a protáhla koncové písmeno do protáhlého "í". "Nechceš jít na nějaký dobrodružství?" zeptala jsem se a zašeptala to k ní.

//Mechový les

Popravdě jsem cítil, jak se Proxima začíná uklidňovat a vracet zpátky. Jenomže já věděl, že ještě nechci jít. Kdybych teď šel, zase by se to celé podělalo, protože nové místo a tak. Bylo potřeba, aby si Proxima myslela, že tohle je bezpečný a aby to věděla, musel jsem tu zůstat. Jenomže jsem cítil, jak mi to velké okno ze kterého koukám na svět venku klouže pod tlapkama. Nemohl jsem se tu udržet o moc víc.

Zavrtěla jsem mírně hlavou. Nepamatovala jsem si moc. Netušila jsem, jak jsem se ocitla tady na cestě pryč z našeho lesa. Pamatovala jsem si to, jak to všechno studilo a jak se mi to nelíbilo a pak jsem najednou byla tady vedle táty a ten mluvil a babička mluvila. Asi jsem jenom prostě zapomněla. Máma nás někam vedla a Saelind běžela za ní a já tu jen tak cupitala. Chtěla bych jít domů hned, ale nechtěla jsem to tátovi říkat. Vypadal tu šťastně a máma taky. Nechtěla jsem to ničit. "Magie? Co to je?" zeptala jsem se babičky. Začínalo mne to s babčou bavit. Víc než s vlastní mámou. Saelind a máma zkoumali podivné bubliny a táta šel s námi taky. Netušila jsem, proč jsme sem museli jít. Bylo tu celkem teplo.
Jenže pak najednou jedna z těch bublin praskla a vyletěla spousta vody, která se měnila v páru a sníh. Stáhla jsem se k zemi. Nelíbilo se mi to. Hodně se mi to nelíbilo.

Ségra a máma blbli. Táta se k nim asi nejspíše plánoval přibrat, jenom babička zůstala stát se mnou opodál a všechno sledovala svým drsným pohledem. "Jsou jako malý," zabručel jsem si a pak mi došlo, že Proxima je vlastně taky malá, takže bych neměl mluvit jako dědek. Jenomže popravdě... Mě se nechtělo dovádět ve sněhu, takže jsem tam jenom stál a sledoval. Brečící Proximu uvnitř už uklidňoval Sigy. Věděl jsem, že to dělá, cítíl jsem to. Pak se stalo něco magického. Proxima by z toho hodila šavli nejspíš, ale já to sledoval s mírným úsměvem. "Co to je?" zeptal jsem se a ukázal tlapkou na kytku. Neznal jsem nic o magiích, které tu žily společně s vlky, takže jsem prostě očekával nějakou odpověď. No a nakoho se obrátit, než na nejstarší vlčici ze všech, které jsem znal. Teda po Sigym. Sigy vlezl Proximě do hlavy a teď nějaká jeho část nemohla odejít. Fragment něčeho, co bylo. Naštěstí se nemohl dostat dopředu, nemohl koukat z okna jako já nebo Proxima. Naštěstí, co by asi taky mohl udělat. Jenomže v tenhle moment měl práci s Proximou a tak otázky nemohl vysvětlit. Upřel jsem očka na babču a čekal.
Jenže máma Proxi se vydala směrem někam do hor. Nebo co... Nechtěl jsem jít, ale musel jsem dělat, že se mi chce. Její snahu o zábavu jsem úspěšně ignoroval. Jak si může myslet, že by její vlče, který má panickou ataku z každýho prudu nadchlo dělat něco ve sněhu, který nezná nebo jít někam kde to nezná a ještě k tomu s vlčicí, kterou nezná... Je marná, ještě že má Proxima mě.

//Gejzíry

Koukal jsem na tu skvadru kolem. Proxima by si z nich sedla na zadek a začala by brečet. Bylo dobře, že šla dovnitř. Že nebyla v tomhle stavu, roztřepaná a plačící, to by nám ještě tak scházelo. Někdo by se začal ptát, dělat nějaký návrhy a ještě bychom museli jít pryč, ne ne, to fakt ne. Proxima musela zůstat hezky v pohodě a navíc, nesměla o ničem vědět. Tohle ale není správné... Není a co s tím. Mírně jsem nakrčil čenich. Ta babička mne pozdravila, teda spíš pozdravila mrně, což se mě citelně dotklo. Moje mužská ješitnost nedovolovala, abych někoho nechával o sobě mluvit jako o mrněti. "Nejsem mrně, jsem Proxima," odvětil jsem naprosto bez zaváhání. Byl jsem tu, abych Proximu hlídal, aby se nic nestalo tělu a tím pádem ani mě. A kdyby nás někdo poslal pryč... Proxi by to nezvládla a já už tuplem ne. Bylo potřeba se začít chovat jako ona. "Velice mne těší bábinko," pronesl jsem hláskem, který byl příjemný, teplý a milý. Žádný chlad nebo nepřátelství. Proxi táta koktal, její máma vyváděla ve sněhu. Jen jsem koukal, co to tropěj za nesmysli. "Bylo to fajn," sdělil jsem na otázku ohledně Háti. S ní byla aspoň Proxi v klidu. Teď se klepala někde uvnitř.

Zvedání a oklepávání tlapek mě toho svinstva nezbavilo. Začala jsem brečet. Aby toho nebylo málo ze strany odkud jsem viděla matku přiletěla podivná bílá koule, která byla asi z toho sníhu nebo jak se to jmenovalo. Narazilo mi to do boku a celou mě to zastudilo. Záblo mě celé tělo. Brečela jsem a chtělo se mi křičet ještě víc. Protože to studilo a já to nechápala.Bylo to nové a děsivé a... Táta ke mně přišel a začal mě uklidňovat, abych přestala plakat. To už k nám šla i máma a taky nějaká divná vlčice. Nechápala jsem, co je to babička. Popravdě jsem jenom věděla, že je to cizí a nelíbí se mi to. Chtěla jsem něco říct, ale jako bych ztratila všechnu schopnost mluvit. Zasekla jsem se a do toho mě studily nohy a chtělo se mi jenom víc a víc plakat. V klidu dýchej a... Sigyho hlas v mojí hlavě mizel a .... A najednou tma. Spánek a klid.
Ticho.
Krajinou se rozneslo ticho.
Zaklepal jsem hlavou a zavrtěl ušima. Trochu jsem zamrkal do prázdna, jako bych chvilku chtěl omdlít. Nedokázal jsem se soustředit na jeden bod. Ale pak jsem přestal brečet, jako by někdo ustřihnul vodopád. Brečení bylo pro Proximu ne pro mě. Já byl silnej, ochránce. Bylo ticho až na všechny kolem. Po tlamě se mi projel podivný úšklebek. "Co na mě tak vejráte," odseknul jsem. Nelíbilo se mi, když na mě všichni takhle čuměli. "Zdravím matinko, dlouho jsme se neviděli," dodal jsem po chvilce a snažil jsem se co nejvěrohodněji napodobit ton hlasu, který používala Proxima. Pak jsem se hlavou otřel o sestru, která přišla.

//Úkryt

Vyběhla jsem ven, ale než jsem se stihla jenom trochu rozhlédnout celá jsem zkoprněla. Bylo to všude. Bylo to bílé, chladné a mokré. Tvářilo se to jako země, ale když se toho dotkla moje tlapka, propadlo se to. Začala jsem si oklepávat tlapku, ale pak jsem zjistila, že to mám i na té druhé a na ocásku a na krku a všude. Pohledem jsem se obrátila na otce. Stála jsem v té podivné věci a začala jsem natahovat na pořádný hysterický záchvat. Stát ve sněhu mohlo být pro někoho normální, možná i zábavné. Pro mě byl sníh jenom další neznámou, která mě nutila plakat. A plakat jsem já musela. Brečela jsem přímo ukrutně. Natahovala jsem a ronila krokodýlí slzy. Protože tohle se mi vůbec nelíbilo, proč se svět musel pořád jenom měnit. Proč nemohlo něco zůstat stejné napořád? Pohledem jsem už ani nehledala matku nebo otce, prostě jsem jenom stála jako hromádka naštěstí.

Rýma začínala ustupovat. Byla mi pořád zima, ale už ne tolik. Navíc v mých teplých kožešinách to byla celkem parádička. Bála jsem se o mámu. Venku bylo slyšet podivné burácení a navíc jsem si říkala, že táhne od vchodu nějak víc, než před tím. Co se to asi venku dělo za věci? Snad jí nic není... Určitě jí nic není Proxi. Mírně jsem nakrčila čenich. Nelíbilo se mi, že má Sigy ve všem vždycky pravdu. Zatím jí teda ve všem měl a to bylo nepříjemné. Být ten, co nic neví, vždy vydán na milost a nemilost těm, co ví. "Svojí mamkou? Máma má mámu?" zeptala jsem se ze svého kožešinového královtství. Byla jsem hezky zabalená v teple, takže ven mohlo doléhat moje tlumené huhňání.
Najednou jsem uslyšela z venku vytí. Bylo mi jasné, kdo to je. "MÁMA!" vypískla jsem a nehledě na nemoc jsem se rozeběhla přímo ven z úkrytu. Byl to spíše podivně motající se a kodrcavý běh, protože tlapky mne pořád nechtěly moc poslouchat. Ale musela jsem za mámou, prostě musela.

//mech

Být nemocná stálo za nic. Naštěstí se mi podařilo zase upadnout do milostného spánku, ze kterého mne ovšem vytrhl ucpaný ňufáček. "Heeeeepšíííííík," vyletělo ze mne společně s hejnem třpytek a duhy. I kdyby táta už nespal, tohle by ho muselo minimálně přinutit k cuknutí. Malá pšíkající hrouda kožešin rozhodně nebyla nic normálního. Pomalu jsem se vybatolila ven z kožešin a vystrčila hlavu jenom tak, že jsem na otce viděla, ale zůstávala pod kožešinou. V podstatě to vypadalo, jako že mám kápy. "Myslím... že maminka se už nevrátí," zakňučela jsem ze svých kožešin. Popravdě jsem potřebovala mámu víc než kdy jindy. Táta byl fajn, měla jsem ho radši než mamku, ale v momentě kdy si mrně myslí, že umírá nebo je mu zle jako mě teď, volá jednoznačně po mámě. Jenomže máma nepřicházela.
Vykoukla jsem trochu víc a uviděla kus masa před sebou. Ze svého teplého pelechu jsem vysunula tapku a přitáhla si maso k sobě, abych se pustila do jeho poklidného žužlání. Měla jsem trochu hlad. Jako by se mi začínala vracet chuť k životu společně s chutí k jídlu. Ale pořád mi nebylo nejlíp.

Spala jsem. Možná to bylo jenom dobře, protože v případě, že bych byla vzhůru bych se nejspíše jenom třásla a podivně pšíkala třpytky. Takhle jsem ve spánku vypadala poměrně sladce a poklidně. Moje tělo ovšem s podivnou nákazou bojovalo. Měla jsem oroseý horký čenich a to mohlo komukoli prozradit, že jsem vážně nemocná. Nebyla to jenom nějaká chřipečka, bylo to opravdové nechutné nachlazení. Měla jsem naštěstí dobré spaní. Ono být v jednom pelechu se ségrou mne naučilo nebudit se kvůli každýmu prdu... doslova. Takže jsem ani nevnímala otce, na kterého přišel onen podivný záchvat pšíkání třpytek taky. Jenom jsem víc zajela pod kožešinu a užívala si spánku a tepla, jak jen to šlo.
Nechtěla jsem se probouzet, ale jeden může spát vyloženě jenom tak dlouho. Jenomže ani vzhůru jsem se necítila dobře. Pořád mi bylo na nic. Čenich a náprsenku jsem měla plnou třpytek a duhové vody. N-E-CH-U-T-N-Ý! Nevylézala jsem proto ze svého kožešinového úkrytu ven, abych se koukla na tátu. Prostě jsem předstírala, že dál spím a doufala, že to fakt přejde, jak táta říkal.