Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//temný les/smrčiny

Netušila jsem, proč jsem tak moc unavená. Vždyť jsem před chvilkou spala a mamka mě nesla, ale začínala na mne dopadat ztráta energie. Pohlédla jsem na babičku. Ta šla pořád v plé síle a já popravdě nechápala, kde ji takhle stará bere. Muselo jí být nejméně dvěstětřicet a to už je požehnaný věk. "Nemohla bych se nechat ještě chvilku nést?" zeptala jsem se, protože mi opravdu začínalo být tak nějak divně. Zima se mne pustila, i když teď se do kožichu zase začala zakusovat, ale popravdě... Nožky se mi pletly. Nemohla jsem už jít moc dlouho. Byla jsem moc unavená. Pohled jsem upřela k mámě a doufala, že mě ještě na chvilku bude moci nést. Abych si dáchla, než dojdeme k tomu bohovi. To by bylo nepříjemné přijít k bohu nevyspalá a unavená ne? Nevychované by to bylo určitě.

//uhelný hvozd

Babička pořád mluvila o tom, že mne sem nepřivedly. Ale já věděla svoje! Přece jsem byla chytrá a pamatovala bych si, kdybych někam došla. Asi to mělo být překvapení a tajemství a já ho nechtěla kazit, takže jsem jenom kývla, ale myslela jsem si svoje. Jasně, že jsem sem došla, jak jinak bych se sem dostala.... Proxi, možná že mají pravdu, ale... Ty si snad něco pamatuješ?... Ne... Tak vidíš, usnula jsem a ony mne sem donesly, ale je to tajemství Sigy tak pšt. Usmála jsem se na babičku i na mamku. Bylo tu tepleji a to bylo dobře. Neměla jsem ráda zimu, pokud šlo o oblíbenost ročních období.
Koukala jsem na mámu i na babičku a obě byly svolné k tomu, jít na jih k tomu Životovi, ale netušily kudy. Nebo tušily, ale do hor se jim nechtělo. Asi jsou moc staré a bolej je tlapky. Mohla bych najít nějakou lepší trasu. Koukala jsem kolem a viděla hlavně vysoké podivné hory. "Tam by mohly být nějaké průlezy mezi horama...mi...horamami... Nevypadjí moc stabilně ale..." přemýšlela jsem nahlas. "Možná můžeme jít kolem řeky a uvidíme?" navrhla jsem a pak jsem se pomalým tempem vydala směrem k řece.

//kopretinová louka přes Tanebrae

vzhled


povaha

Vzhled


Povaha

Stála jsem a čekala. Nevnímala jsem nic než mírné zmatení a to, že je mi zima. Ale bylo to tu příjemnější. Navíc to vypadalo, že je tu na jihu opravdu tepleji, než nahoře na severu. Náš úkryt byl pravda teplejší, ale tady to nebyl otak špatné jako u té vody, která prskala do vzduchu. Babička mluvila o tom, že jsem nespala, ale já netušila, jak jsem se sem dostala. Určitě mi kecá. Usnula jsem a ony mne sem donesly jako překvapení, že mi nejdřív na ten jih zakázaly jít a teď mě sem donesly. Ty jsou tak hodné! Zaplavil mne pocit vděku a naprosté radosti. Usmála jsem se na babičku i na mimku. "Moc vám děkuju, že jste mě sem vzaly," pronesla jsem vesele a olízla nejdřív mamče a pak babičce spodek čelisti, protože dál jsem nedostáhla.
Pohlédla jsem na ně s tím nejvíce nadšeným pohledem a už se nezaobírala tím, co se stalo. Byla mi zima, ale věděla jsem, že je místo, kde mi bude teplo. "Maminečko nemůžeme jít k tomu bohovy, když už jsme tady? A navíc když na jihu má být teplo ne?" zeptala jsem se mamky a doufala, že mě neodmítne.

Zrychleně jsem zamrkala a pak se rychle nadechla, jako bych zalapala po dechu, když se vynořím nad vodní hladinu. Slyšela jsem hlas, který na mne křičel. Netušila jsem, jak proč, nebo kde to jsem. Jenom jsem vyplavala z temnoty k světlu a byla jsem v nějakém divném lese. Nevěděla jsem jakém a to mne mátlo. Mírně jsem se roztřásla, ale naštěstí mě někdo držel. Koukla jsem do strany. Byla tam babička, takže jsem se o ní opřela. Celou vahou, žádné opatrné opírání se, které by někdo očekával, že mladší bude používat, když využívá pomoc starce nad hrobem. Ale já prostě potřebovala kontakt. Byla mi strašná zima. Opravdu strašlivá. A to i v momentě, kdy se kolem mě začal vzduch oteplovat. Netušila jsem odkud přišel, a možná jsem to ani vědět nechtěla.
"Já... kde to jsem?" zeptala jsem se jenom a snažila si vzpomenout, ale bylo tam černo. V jednu chvíli jsem chtěla jít na jih a pak blik a jsem tady. Je mi zima, mám hlad, klepu se. "Asi... Asi jsem na chvilku usnula," zabrblala jsem a zuby mi drkotaly o sebe. Tak takhle dopadnul můj velký výlet na jih.

//Kierb přes Tanebrae

Přivedl jsem tělo konečně někam, kde mohlo být naprosto v pořádku. Popravdě jsem doufal, že tady nebude panikařit, protože jsem klouzal. Klouzal jsem a nemohl jsem se udržet dál. K čertu s touhle stupidní schránkou. Mírně jsem se oklepal, ale moje nožky začínaly přestávat poslouchat rozkazy. Cítil jsem, že je tu střídání. Och jak já nesnášel střídání, jeden se na chvilku nadechne a už aby šel zase pryč. Tělo bylo promrzlé na kost a mě to bylo jedno. Abych pravdu řekl, narozdíl od Capha nebo Proximy jsem neměl nejmenší zájem na tom, aby tahle šaškárna dál pokračovala. Navíc, pokud padne tělo mohlo by to zanmenat, že se osvobodím. Jenomže teď jsem to cítil silně. Jako by mne někdo táhnul dolů. Určitě v tom má pracky ten dědek. Odplivnul jsem si, ale už jsem neviděl dopadnout slinu do sněhu, protože jsem padnul na záda dolů.

Proxima stála a nevnímala. Její tělo bylo moc slabé a tak se kymácelas končícím větrem. Pohled nepřítomně zaražený před sebe. Očka mírně přivřená, kolena roztřesená a hlavu podivně vyvrácenou ke straně. Stála a nehýbala se, i když jí od čenichu stoupal obláček kouře a i když její tělo prohlodával mráz. Kolem bylo najednou ticho, ale uvnitř probíhal chaos. Tělo stálo jako loutka, které nikdo nedrží provázky. Čekalo se na loutkaře.

//močály

A tak jsem šel. Byla mi zima. Tělo se klepalo. Nemohl jsem postupovat dál, ale prostě jsem se snažil. Neviděl jsem kolem sebe nic jenom bílo. Bílo, tmu, sníh. A pak. Ticho. Klid. Necítil jsem žádné šlehání větru, ani jsem neviděl žádný další bílý chuchvalec poletující v mém zorném poli. Jako by utlo. Bylo ticho. Přes hukot větru jsem nezaslechl matku těla ani její matku, jak křičí a doprošujíse, abych tělo vrátil. Zapůjčené jsem ovšem nechtěl pouštět tak brzo. Nechal jsem si ho. Nehodlal jsem se pouštět zpět. Do temnoty. Nechtěl jsem a tak jsem se držel.
Na roztřesených tlapkách jsem kráčel dál. Neztratil jsem vědomí a to bylo štěstí. Jediné štěstí, protože jinak by mě už nikdy nikdo neprobudil. Potácel jsem se na hranici. Na tenké hranici, jako na tenkém sněhu a pomalu se přibližoval k jihu, který mne lákal svým teplem. Byl to ráj na zemi, nebo tak jsem si ho aspoň vysnil. Utišil jsem hlasy ostatních. Utišil jsem vše, co tělo cítilo a šel jsem dál.

//Tmavé smrčiny

//Narvinijský les

Kráčela jsem odhodlaně směrem kam jsem si myslela, že je jih. K mému štěstí byla zima taková, že močál zamrznul a tak byla jistota, že nezapadnu do bahna stoprocentní. Kdybych sem přišla v lepším počasí, pak bych určitě netušila kam šlápnout a utopila bych se. Takhle jsem ovšem byla v pohodě. Až na tu zimu. Tu zima co mi pomohla zapadnout do bahna, protože tahle zima mě teď štípala do kožíšku. Možná, že máma s babičkou měly pravdu, ale když jsem se ohlédla nebyly tam. Na chvilku jsem se zastavila a poplašeně se začala otáčet. V úzkosti. V panice. Jako bych byla pod vodou a nemohla se nadechnout. Něco mě táhlo a já se nechala táhnout. Dolů do temnoty.

A tak jsem tu byl... Netušil jsem proč, ale prostě se to tak stalo. Náhle. Nečekaně. Udělal jsem několik kroků směrem pryč. Z téhle zimy se jeden musel dostat a já se rozhodl jít prostě na jih. Popravdě jsem netušil, proč jsme venku, když je taková zima, ale jelikož tu nikdo nebyl, tak jsme asi byli sami. Opuštění. Kdo mohl vědět, že to tak nebylo.
Rozešel jsem se tedy opačným směrem, než kam vedly moje vlastní tlapky sněhem.

//Kierb přes Jezevčí hájek

//uřvaný fakan here we go

Já nechtěla jít k vodopádům, ani jsem nechtěla jít domů. Chtěla jsem jít prostě na jih, za tím bohem a bylo mi celkem ukradené, že venku mimo les bylo naprosté bílé peklo. Nechtěla jsem už ani na chvilku posedávat tady, takže když matka s babičkou řekli, že teda půjdeme, slyšela jsem ve svých ouškách jenom to. "Nemusíte chodit se mnou a umírat v závěji, ať je to cokoliv, půjdu klidně naprosto v pohodě sama..." pronesla jsem odhodlaně a už jsem cítila, jak mne Sigy napomíná, že se mám začít klidnit a že babička a matka mají pravdu. Byla zima a blá blá blá. Nelíbilo se mi to, ale rozhodně jsem chtěla jít na ten jih, takže jsem se prostě na féra rozešla někam, kam jsem doufala, že na jih dojdu a jestli ty dvě nešly za mnou, tak jsem šla sama. A jestli šly za mnou? No, tak v tom případě jsem mohla jenom doufat, že mě nepopadnou za kožich a neodvlečou domů násilím.

//Maharské močály

Vzhled


Povaha

vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

Máma i babička se rozhodly, že na jih prostě nepůjdeme, protože podle nich byla moc velká zima. Proxi, měla bys poslouchat babičku a maminku.... NE! Začala jsem vzpurně vrtět hlavičkou jako rozmazlené děcko, kterým jsem v podstatě byla. Nezažila jsem hlad, zimu nebo jiná příkoří. Měla jsem sice trauma z cizinců, ale to se dalo přikládat k náhodě, která tomu tak chtěla. Teď jsem ovšem byla opravdové rozmazlené parchantě, které nechce jít tam, kam chtějí dospěláci aby šlo. Začínalo se objevovat moje období prvního nebo možná už druhého vzdoru? Jenomže jak poručit bouřícím se hormonům a vlastnímu pocitu, že já jsem tu ta důležitá, který si zažije každé malé dítko?
"NE!" odsekla jsem nahlas a dupla si tlapkou do sněhu, protože jsem nechtěla jít na nějakej dementní vodopád. Chtěla jsem se jít podívat na toho boha. Jestli to byl bůh, tak jsem ho chtěla vidět. A rozhodně jsem ho chtěla vidět dřív než ségra. Sedla jsem si do sněhu a odmítala se hýbat.