Gallirea - Příspěvky uživatele

3/10

Bylo to krásné takhle někoho potkat nezáměrně. "Hátííí," vyjekla jsem a utíkala, co to šlo. Prostě jsem se rozeběhla a náhle byla u kamarádky, která do mně jemně žďuchala a otírala se o můj kožich a já jí tohle přátelské přivítání oplácela s vrtícím ocasem, jako bychom se opravdu neviděly celé dlouhé roky. Objala jsem ji krkem a byla tak moc ráda, že jí vidím. Pak jsem se odtáhla a pozorně si ji prohlížela. Byla jsem ráda, že Háti vidím. Vypadala, že se má dobře. Na jejím tělíčku nebylo ani známky po nějakém živoření.
Háti už ta papulka zase hezky jela. Od plic mi říkala, co jí táta povolil a nakázal a já poslouchala a kývala hlavou. Z nás dvou to ona byla ta ukecanější, průbojnější a ve všem lepší kamarádka, já byla jenom takové pískle, co prostě přišlo a pomohlo jí s čímkoli, co si zrovna vzala do hlavy.

2/10 háti

Stála jsem a přemýšlela o tom, jak se odsud dostanu pryč. Nerada bych na někoho cizího narazila, jenomže někdo ne tak úplně cizí si právě našel cestu ke mně. Uviděla jsem vlčici, která se přibližovala. Chtěla jsem se už už pustit do úprku zpátky domů, když jsem uslyšela známý hlas, který mohl patřit jedině Háti. Zavrtěla jsem ocasem, protože tohle byl konečně někdo, koho jsem vážně potkat chtěla a koho jsem se nemusela obávat. Mírně jsem se zasmála, když jsem uslyšela to její krákorání přes celé jezero a rozklusala se pomalu za kamarádkou. Bylo to opravdu šťastné setkání, protože jsem se tak dlouho neviděly. A konečně se najdeme tady na tom místě a navíc bez dozoru. To bylo super!

1/10 únor - proxima

Objevila jsem se u jezera, které vypadalo poměrně hezky. Led na něm už povoloval, takže jsem se k zamrzlé ploše nepřibližovala. Jen jsem udělaal několik kroků ke hladině a tam jsem se postavila, jako bych vyhlížela vlajkovou loď. Na druhém břehu byla spousta vlků. Viděla jsem je jenom jako malinkaté tečky, které se pohybují na odvrácené straně jezera. Mírně mne to rozesmutnilo, protože jsem si chtěla užít místního prostředí sama. Jenomže to tak pěkně nešlo... Na druhou stranu byli přece všichni na druhé straně, takže jsem se nemusela vůbec zaobírat tím, co by kdyby. A pokud se někdo z nich přidá ke mně, tak prostě půjdu pryč. Uvidím je z tohohle místa dřív než se ke mně vůbec stihnou přiblížit. A pak budu prostě pryč a bude tu jenom otisk mých tlapek ve sněhu. Jo tak to bude dobré.

//Narrské vršky

Následovala jsem babičku, která se rozhodla vydat nahoru do toho příšerného kopce. Sice tu bylo teplo, ale proč to kurňa bylo do kopce?! Nemohl ten bůh bydlet na nějaké rovince? Údolí by znamenalo, že musíme pak zase do kopce, takže rovinka by se celkem šikla. Rozhodně by se rovinka šikla víc, než tenhle šílenej kopec. Babička měla na svůj věk lepší kondici než já. "Měla jsem zůstat.... dole... s mámou... ta nad tím... aspoň.... přemýšlela.... že se nechce....tahat... takhle..." chrochtala jsem zadýchaně s každým krokem, který mi stál v cestě. Málem jsem vydechla všechny části plic, než jsem se dokodrcala až na vršek. Konečně jsme byly na vršku, vypadalo to, že se odsud dá jít ještě dál, ale kdo by se tahal dál, když se konečně dostal do poměrně rovného místa. Babička se navíc taky zastavila, takže jsem taky stála.
Byl tu poměrně pěkný výhled. Celkově to tu bylo takové klidné a milé. "Ze sopky je taky hezký výhled..." podotkla jsem. Bylo to tu pěkné, ale všude dobře, doma nejlíp. Mírně jsem se usmála, když jsem si vzpomněla na Háti a naše dobrodružství v horách. Co asi dělá? Jenomže z myšlenek na kamarádku mne vytrhnul hlas. Otočila jsem se. Byl to bílý velký vlk. Vypadal jako polovina toho vlka, který mne tak vyděsil, když jsem byla malá. Mírně jsem se posunula do zákrytu za babičku, která s ním začala mluvit. Nelíbilo se mi to a chtěla jsem utéct, ale to bych musela utéct kolem toho vlka. Sice mě tu něco uklidňovalo, ale přirozených strach a nedůvěru nemohl obalamutit ani Život se svou magií.
Babička pak udělala tu nepředstavitelnou věc. Rozešla se pryč. Ráda bych na ni zavolala ať neodchází ať tu zůstane, ale to se nestalo. Jen jsem naprázdno otevřela a zavřela tlamu. Jako ryba, kterou vytáhl někdo z vody. Ten velký bílý vlk na mě koukal a koukal. V klidu Proximo, jen dýchej. Slyšela jsem Sigyho ve svojí hlavě, ale víc a víc jsem panikařila, jak na mě ten vlk koukal a usmíval se. A pak tma...

"NO VÝBORNĚ!" zabručel jsem a pak vyplázl na Života jazyk, jako nejvíc nevychovanej vocas. "Hele starouši, nevím proč tu jsem a nevím proč bych tu měl bejt, ale Proxima se na tebe těšila a tys to takhle zkazil." Celkem mě to nakrklo, protože jsem si užíval svý záležitosti, když mě to vycuclo sem. Bílej vlk předemnou jenom naklonil hlavu na jednu a pak na druhou stranu. "Co vejráš?" zeptal jsem se. "Ty nejsi Proxima, že ne..."Tlapkou jsem se plácl do čela. "Ty seš nějakej gééénius," vysmál jsem se mu do obličeje. "Hmm..." Než jsem stihl zareagovat, natáhl na moje čelo tlapku. Zašilhal jsem a netušil jsem, proč to dělá. Udělal jsem krok dozadu. "Jestli máš rád vošahávání malejch vlčat, tak to dělej s někým jiným. Úchyláku!" vyprsknul jsem jako kočka, kterou někdo nutí do louže vody. Život ovšem vypadal, že ho moje protesty ani nevychovanost nezarážejí. Jen se na mě tak díval. Ten jeho pohled byl divnej, jako bych byl nějakou podivnou záhadou, kterou je potřeba rozlousknout. “Ty jsi pozůstatek magie, že ano…hmm…“ Nakrčil jsem čenich. “Já jsem já a nejsem žádnej pozůstatek magie. Co to meleš vůbec za nesmysly.“ Otřásl jsem se, ale tenhle dědek vypadal, že hodlá něco pořádně velkýho odhalit. Netušil jsem, proč by to něco velkýho odhaloval teď, ale tvářil se tak. Jako když někdo udělá velkej výtvor a chce se ostatním pochlubit. “Pomůžu Proximě tohle trochu lépe zvládat a ovládat. A taky to pomůže tobě. Caphe…“ Otevřel jsem tlamu, protože mě oslovil mým pravým jménem, ne jako ostatní, kteří mě měli za Proximu. “Hustej kouzelnickej trik. Kde ses to naučil? V nějaký dolní horní na tržišti? Nebo si utekl s kočovným cirkusem jako malý vlče? Celkem na světskýho i vypadáš…“ Byl jsem otravnej a nepříjemnej. Ale to proto, že jsem se bál. Sigy byl naštěstí s Proximou, takže mě nekáral a nepoučoval. Dohlížitel se někam zašil, to bylo taky dobře, protože on byl divnej patron bez špetky humoru. A pak tu byla ještě jedna Spicu… Netušil jsem kdo nebo co to je, ale bylo dobře, že tu není teď. To já, já byl perfektní společník. Mírně jsem se zhoupnul na tlapkách, protože jsem čekal nějaký velký odhalení nebo něco takovýho, ale ten stařík na mě jenom dál vejraj a pak. Tma.

Rozehnala jsem mrkáním tmu, ale to už k nám šla babička. Vypadala odpočatě. Mluvila o tom, že usnula. Asi jsem taky musela usnout. Usmála jsem se na ni a hned ji šla přivítat, přestože jsem byla smutná, že mě tu takhle nechala na pospas tomu vlkovi. Život se naklonil k babičce. “Proxima je zvláštním vlčetem. Někdo si hrál v její hlavě s magií a… změnilo jí to. Nedokážu to napravit a ona to nedokáže ovládnout, zatím. Pomohl jsem jí svou magií, aby toho byla aspoň trošku schopná a aby mohla lépe se svým magickým stavem vycházet. Ale… Možná by bylo nejlepší na to moc neupozorňovat...“ Neslyšela jsem nic z toho, co vlk říkal babičce. Spíš mě fascinovaly vlastní drápky. Vypadaly nějaké divné… jiné…

Babička naštěstí zavelela a já se k ní přidala. “Vážně už musíme jít? Však jsem skoro celou dobu prospala,“ postěžovala jsem si potichu, když byl ten děsivý bílý vlk pryč. Ale neodmlouvala jsem víc, když jsem dole pod kopcem uviděla mamku. Pomalu jsem se k ní rozhopkala a všechen strach byl ten tam. "Co ti vlastně ten vlk řekl?" zeptala jsem se při hopsání zvědavě. Byla jsem prostě jako neposedný čertík v krabičce.

//dolů z kopce

//savana

Mamka neměla tátu, ale dvě mamky. Zvláštní. No nevypadala že by to chtěla rozvádět, kromě toho, že stali za nic. To slovo na p se mi nelíbilo. Nebylo hezké. Mamka mluvj jak Háti, nemá žádnou kulturu ve vyjadřování. Nahlas bych to mamce neřekla. Trochu jsem se jí bála. Dobře trochu víc. Navíc řešili něco dalšího. Netušila jsem úplně co, takže jsem netušila, jestli se zapojit nebo mlčet a tak jsem mlčela a poslouchala.
Po chvilce začala cesta stoupat a já semisela soustředit na chůzi. "Proč... bydlí... na kopci," pronesla jsem zadýchaná. Nechtěla jsem si stěžovat. Bylo tu příjemné teplo, ale ten pochod mě vyčerpal. Naštěstí to vypadalo, že stoupání končí.

//Vrchol

Poslouchala jsem mamčino a babiččino vyprávění a u toho dojídala svůj příděl masa. Bylo perfektní baštit si a poslouchat cool příběhy o tom, co mamka s babčou prováděly dlouho před tím, než jsem já byla na světě. Sledovala jsem pohledem jednu a pak druhou a u toho stříhala ušima, podle toho, kdo vyprávěl kde jakou příhodu. "Ty máš dvě mamky?! A to máš i dva taťky?!" zeptala jsem se poplašeně. Už jen to, že máma má mámu, bylo celkem zvláštní. Ale zjištění, že měla ty mámy dvě. To bylo něco. Mám já dvě mámy? Nebo prostě druhou mámu získáš až když se něco stane? Třeba jako když získáš magii nebo tak.... Tak to není Proxi. Dvě mamky má jenom někdo... Ale, já chci taky dvě mamky. Mírně jsem se zasmála tomu, jak se podivně zahihňal Sigy v mojí hlavě. Možná jsem se zahihňala až moc na hlas, ale tak to si mohl každý vykládat po svém.
Mamka s babičkou se už rozešly a tak bylo na mě, abych taky vykročila směrem k tomu Životovi, který měl být tady bohem. "Co když se mu nebudu líbit?" zeptala jsem se celkem zoufale. Neměla jsem nové vlky ráda, natož bohy.

//za thiou a mamčou

Únor 2/10//Seilah

Užívala jsem si toho krásného laxního nicneděleání. Odpočinek mi prospěl. Aspoň jednou jsem si mohla pořádně ulevit a oddechnout. Jenomže ani tady, na krásném zapomenutém jezeře, mi nebylo dopřáno dlouhého klidu. Náhle jsem za sebou uslyšela odkašlání a vysoké "ahoj". Trhla jsem sebou a o sto šest vyskočila na všechny čtyři leknutím. Nevěděla jsem jestli utíkat nebo na toho cizince začít vrčet. Nikdo mne nenaučil jak se prát, jenom se schovávat za mámou. S vytřeštěnýma očima jsem se koukala na osobu před sebou. Byla to vlčice, kterou jsem neznala. Těžko říct, kde se tu vyloupla a jestli byla vůbec místní. Mohla to být nějaká děsivá tulačka. Přikrčená jsem si ji prohlížela, zorničky jako dva velké talíře. Začenichala jsem, ale její vůně mi nic nepřipomínala. Neznala jsem smečku, ze které pocházela, pokud z nějaké pocházela. Ale podle toho jak vypadala nebyla úplně tulákem, i když v tomhle bezjídelním období těžko říct, kdo měl jenom prázdnou smečkovou spíš a kdo byl opravdový nefalšovaný tulák.

únor 1/10//Seilah

Bylo to tu příjemné. Sice tu byla zima jako všude jinde, ale sluníčko svítilo a já byla šťastná, že můžu být chvilku sama a nemusím se zaobírat děsivým světem kolem. Mohla jsem si v klidu sledova, jak se paprsky slunce odráží od zamrzlé hladiny. Led se přímo třpytil. Líbilo se mi tu sedět a odpočívat. Bez otravné novoty nebo nezbytných povinností, které jsem musela plnit. Nechtěla jsem nic dělat, jen se poflakovat a to se mi povdlo. Věděla jsem, že se budu muset dřív nebo později vrátit domů. Jen jsem doufala že to bude ta pozdější varianta. Usmívala jsem se a seděla na sluníčku se zavřenýma očima. Hlavou se mi neproběhla ani jedna myšlenka, měla jsem v ní jak vymeteno. A bylo to dobře, už jsem potřebovala odpočinek. Od všech těch myšlenek a zapomínání.

Šťouchala jsem do jídla, kterým se měl brzo bizon stát. Máma to ovšem nekomentovala, takže jsem si dál užívala možnost prohlédnout si takhle velké zvíře z opravdové blízkosti. Mrkla jsem na mámu, když pronesla, že se pustíme do jídla. Takže jsem počkala, než si babička s mamkou vezmou to nejlepší a počkala v uctivé vzdálenosti od jídla. Věděla jsem, co se sluší a patří. Rozhodně jsem nebyla taková, že bych se hned hnala k jídlu, když někdo má mít u jídla přednost. Ségra by se nejspíše na jídlo vrhla hned, ale já? Ne. Počkala jsem a když byla řada na mne došla jsem k bizonovi a sama si utrhla dobré maso a vzala něo z vnitřností, které tak lahodně voněly. Bylo to opravdu výborné maso. Možná, že i to nejlepší maso, co jsem kdy jedla. Mlsně jsem se olízla, když jsem dojedla. "Opravdu vynikající, kdy jste ho jedly poprvé?" zeptala jsem se zvědavě a potom se začala čistit.
Packy jsem měla od krve, ale za chvilku jsem si je očistila do dokonalého stavu. "Vyrazíme k tomu Životovi? Pak se můžeme vrátit a vzít kus toho bizona tátovi?" navrhla jsem, ale zůstávala jsem sedět. Rozhodnutí bylo na dospělácích.

Zvíře před mámou padlo jako podťaté a já netušila, co bych s tím mohla jako dělat. Bylo mrtvé, ale já se ho bála. Mohlo se taky ještě cuknout a jednu mi ubalit. Bylo fakt ohromné a já nehodlala skončit jako mrtvolka jenom pro to, že mě máchne tohle velký cosi tlapkou. Podiveně jsem se podívala na babičku a mámu. Netušila jsem, co to je, ale ony dvě to evidentně znaly. Naklonila jsem svou neposednou hlavu na jednu a pak druhou stranu. Nebyla jsem si jistá, co si z toho všeho odnést, jenom to, že "ty vole" bude moje nové oblíbené slovní spojení. Babička ho použila několikrát, takže jsem chtěla být jako ona a budu ho používat při každé možné příležitosti.
Mamka s babičkou začaly mluvit o nějakém týmu, netušila jsem, co to znamená a popravdě mě to ani nezajímalo. Spíš mě zajímalo to, co mámu. Jak se tu ta věc vzala a jak umřela? "Magie," zašeptala jsem a vyšla k mrtvému zvířeti, abych do něj mohla šťouchnout tlapkou.

//uhelný hvozd

Hledala jsem potravu, ale nic nenašla. Navrátila jsem se tedy k mámě a babičce, obě vypadaly dostatečně vzhůru. Máma se rozhodla, že půjdeme dál hledat nějakou potravu, ale než naše tlapky přešly z hvozdu na savanu, uslyšela jsem podivné křupání a dusot. Něco se k nám blížilo a já netušila co. Rozhodně to ovšem nevypadalo na nějakého přátelského tvora. Pohlédla jsem na matku a babičku. "Co to je?" pípla jsem jenom. Nebyla jsem úplně připravená na to nechat se něčím sežrat nebo převálcovat. Na to jsem byla moc mladá. Jestli to má někoho sežrat tak babičku, ta už toho zažila dost ne? Bylo by to fér. Ale rozhodně ne mě a mámu.... A kdyby to nemuselo, tak by to mohlo nechat všechny a nežrat ani jednu. Běželo mi hlavou jako o závod.
A pak se vynořilo z porostu mohutné velké zvíře. Stáhla jsem se a pomalu se rozplakala, protože tohle bylo opravdu příšerné. Tak a teď tu umřu. Zavřela jsem oči a tak jsem neviděla, že zvíře začalo klopýtat a pak padlo jako podťaté k zemi. Ucítila jsem otřes jak dopadlo a když jsem otevřela oči bylo už mrtvé na zemi. Poplašeně jsem koukala na mamku a babičku. "Jak jste to dokázaly?"

Bylo tu teplo. Ne takové jako doma v úkrytu ale větší než jinde. Takže když jsem se probudila, ani mi nebyla zima. Bylo to tu parádní. Konečně jsem našla místo, které se mi líbilo. A byl to jih. Kdo by to byl řekl, že zrovna já budu mít ráda jih. Teplo na mne mělo uklidňující vliv. Najednou jsem nebyla tak zmatená a navíc jsem tu méně zapomínala, nebo se mi to aspoň zdálo. Sigyho hlas see taky utišil v mojí hlavě. Bylo to prostě perfektní.
Vzbudila jsem se a uslyšela mamku a babičku, které spokojeně oddechovaly. Rozhodla jsem se, že bych jim mohla zajít najít něco k snědku, ale nehodlala jsem se vzdalovat moc. Procházela jsem se tedy po lese, který byl černý jako noc a ve kterém toho bylo tak maličko, že jsem ani popravdě netušila, jestli má cenu něco hledat. Najednou jsem zahlédla stopy, které vedly více na jih. S nepořízenou jsem se vrátila zpátky k mámě a babičce, které už musely být taky vzhůru. "Dobré ráno, šla jsem se podívat po něčem k snědku, ale nic jsem nenašla, ale stopy vedou dál na jih," pronesla jsem spokojená, že jsem mohla předat aspoň nějakou informaci.

3x bronz => 100 mušliček a 25 křišťálů Proxima
1x stříbrný => 25 % sleva k bohovy Proxima
1x zlatý => charisma waristood

Usnula jsem. A nedalo by se říct, že to byl příjemný spánek princezničky, která si pochrupkává. Ne. Únava na mne dolehla naplno a já začala zařezávat. Ještě, že jsem byly s mamkou a babičkou v podstatě na jihu, takže se tu dalo poměrně hezky spát i na zemi. Nebylo to teda na nějaký dlouhodobější spánek, ale aspoň trochu jsem si odpočinout mohla. Moje tělo potřebovalo spánek. Ten pochod sem mne vyčerpal, i když mne většinu cesty nesla mamka s babičkou. Nechtěla jsem ovšem zatěžovat už mamky záda, aby mne nesla dál. Musela mě donést do toho tmavého lesa a pak zase kousek sem. Měla toho hodně. Ležela jsem a spinkala jsem. Hotový dřevorubecký andílek. Ještě, že tu nebyla žádná vlčata, mohla by si totiž myslet, že je tady nějaký nepřátelský příšerák. Moje chrápání nejspíše děsilo zvěř kolem, protože po ní nebylo ani vidu a ani slechu. Jako by se všechna někam vypařila. A já spala a nevnímala nic kolem.

//kopretinová louka

Bylo tu konečně trochu tepleji. I když počasí bylo příšerné všude kolem, tady jako by zima skoro ani nebyla. Nechala jsem se mamkou poponést, ale jen co jsme byly v teplejším prostředí slezla jsem jí ze zad. Už jsem taky nebyla tak malinkatá jako dřív. "Děkuju," pronesla jsem a pak jsem protáhle zívla. "Vadilo by vám si tu na chvilku schrupnout?" zeptala jsme se s dalším protáhlým "awuuuuuuuu" z tlamičky, které značilo silnou únavu. Mamka a babička se bavily o nějakém sklíčku, ale já na to popravdě neměla už moc sil. Sice tu bylo všechno šedé a občas jsme slyšela zvíře, které jsem neznala, ale už jsem prostě dál nemohla.
Lehla jsem si na chladnou zem a smotala se do klubíčka. Usnula jsem během vteřiny. Můj spánek byl vyčerpaný, bez snů a bez přerušování. Tiše jsem oddechovala a nabírala energii na další část pochodu k Bohu.