Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Háti 8 březen

"Jak bych si mohla nepamatovat, že jsem sama odešla co?" zabručela jsem na Háti. Jenomže ta si moje prskání nenechávala líbit. Přímo se do mne obula, na to nebyla moje malinkatá psychika připravená. Ještě nikdy se se mnou takhle někdo nehádal. Netušila jsem, co mám dělat a jak mám reagovat. Začala jsem mírně natahovat, protože jsem se bála, že mě Háti opustí. Nechá mě tady a už nebude moje kamarádka. Bála jsem se ztráty přátel možná víc, než čehokoli jiného. Stáhla jsem uši a ocas měla mezi nohama. A pak Puf. Usnula jsem.

"Hele ty malá vochechule, přestaň na Proximu křičet jasný?" zabručel jsem a narovnal se. Neměl jsem rád, když se tělo takhle hrbilo, to nebylo vhodný. "Proxi si to nezaslouží," dodal jsem nabroušeně, i když bych měl asi mlčet. Můj postoj, ton hlasu i slova zněla rozhodně jinak, než když mluvila Proxima.

Březen 7 háti

Moc jsem Háti nevěřila. "Pff," odfrkla jsem si. "Jasně, že jsem usnula, co jiného by to bylo. Nic si z toho nepamatuju, takže jsem musela usnout, tak nekecej," obořila jsem se na kamrádku. Jak si z toho může dělat srandu? V tak vážný situaci a ona si z toho dělá jenom další zábavu... Trochu jsem se na kamarádku naštvala, protože si tropila blázniviny jako vždycky, ale tohle pro mě byla vážná věc. Jeden neměl usínat pořád, jak na běžícím pásu. Jen jsem mrskla ocasem a pak se rozhlédla kolem. Nepůsobilo to tady v noci o nic víc přívětivěji, než přes den.
Jenomže pak Háti přinesla další téma, které bylo možná strašidelnější než to před tím. Mírně jsem se zatřásla, protože tahle představa se mi nelíbila. Kdyby někdo vypadal jako máma, táta, sestra nebo babička..."Musíme si dát nějakou věc, podle který budeme vědět, že je to ta druhá... Co třeba kontrolní otázka... Hmm... když si nebudeme jisté, tak se jedna druhé zeptáme, co je to galán a odpověď na to bude broskev. A ta co se ptala odpoví citron," navrhla jsem. "Jasně, nedává to smysl, ale v tom je to neprůstřelný."

háti březen 6

Sledovat to, že někdo další mluví o mé malé problematické usínací věcičce jako o problému a zvláštnosti bylo.... no nebylo to úplně příjemné. Mluvila o tom, že je to zvláštní. Babička o tom mluvila taky jako o zvláštním a máma... máma to raději nezmiňovala vůbec, pokud nemusela. Bylo to peklo. Nikdo nevěděl co to je a já netušila co s tím... nikdo netušil co s tím. Bylo to prostě k vzteku. "Nebolí," pronesla jsem a zvartěla hlavou. "Jen nevím, co to je a to mi vadí. Je to strašný. Co když někdy prostě usnu... jako... popravdě si pamatuju, že jsem usnula po setkání s tvojí mamkou... ani nevím, jak jsem se dostala z jeskyně," podotkla jsem a popravdě jsem doufala, že mi Háti řekne, kdo mne vynesl ven a já budu moct v klidu poděkovat.
"Máš naprostou pravdu. Čemu věřit, když tu může být každý bůh převlečený za maliník," řekla jsem trucovitě a bouchla tlapkou do země.

březen 5 háti

Háti měla tátu, který toho nejspíše věděl fakt hodně. Já toho tolik nevěděla, ale můj táta by ho nejspíše taky dost dobře vyrovnal ve znalostech. Přeci jenom tu žil od malička, jestli jsem to pochopila. Společně s tetou Biancou toho museli zažít hoooodně. A taky vědět hooodně. "Já... mám takový malinkatý problém s tím... no s usínáním... a nevím, co to popravdě je... Je to zvláštní, protože mamka s babičkou tvrdili, že jsem neusnula, ale já si nic nepamatuju," posmutněla jsem a přešla do podivně utlumeného hlasu. Nebyl to šepot, ale blížilo se mu to. Jako bych nechtěla tohle tajmeství nikomu říkat. Netušila jsem, co je se mnou špatně a proč vždycky takhle rychle usnu. Bylo to otravný. Pak jsem pohlédla na Ëu, která se momentálně rozčilovala nad magickými nevlky a to mě připomnělo, že bych si taky mohla pořádně zanadávat, když už. "Máš naprostou pravdu. Je to tu magicky nepěkný, každej se tě snaží oblbnout... A to se pak nemáš bát?"

Březen 4 hati

Obě jsme se škrabkaly a byly jsme spokojené. Žádné dozoru rodičů nebo jiných dospěláků. Bylo to fajn, ne že ne. Připadalo mi, že Ëa si to užívá víc než já. Minimálně se tvářila tak spokojeně, jako někdo kdo byl dlouho v zajetí a teď se může konečně uvolnit, venku na svobodě. "Och, to muselo být taky zajímavé dobrodružství jit k oáze. Já bych ji asi nikdy nenašla," obdivovala jsem kamarádku, která byla tak mocná. Mírně jsem se cukila.
Ale pak byla řada na tomm abych o Bohu vyprávěla já. Ëa ho totiž nepotkala. Jenomže já vlastně taky ne. "Já... popravdě moc nevím, usnula jsem, takže jsem ho jenom pozdravila.
Byl to divny vlk s jinovatkou v kožichu... ALE babička říkala, že ji má rád," dodala jsem, aspoň něco zajímavého.

Březen 3 háti

Začala jsem se drbat za uchem zadní tlapkou, protože mne tam něco svědilo a popravdě jsem moc nedávala pozor na to, co všechno ukazuju světu. Už jsem začínala být v tom věku, kdy bych měla vědět, že strkat si nohu za ucho a veřejně dávat na obdiv některé partie není úplně ok. Jenomže já si to neuvědomovala, popravdě jsem ani nevěděla, že by to mohlo být neslušný. Nikdo mne neučil o neslušnostech ani galánech a ani tom, jak se (ne)dělají vlčata. Možná by to někdo udělat měl... pro dobro všech.
Ëa se začala ptát na to, jak jsem na tom byla když jsem odešla z Borůvky. Jen jsem se přestala drbat a zamyslela se nad tím. Popravdě toho bylo celkem dost. "Vrátila jsem se domů a pak jsem šla s mamkou a babičkou na jih za Životem," odpověděla jsem zamyšleně, protože jsem nevěděla, jestli jí to bude připadat zajímavé nebo ne.

Háti 2/10 březen

Doufala jsem, že nebudu muset do vody a vida, nemusela jsem. Háti přestala řešit nějaké to plavání, protože ji to asi dost unavovalo. Plavání musí být unavující ne? Mírně jsem se usmála, protože se mi to nemuset do vody fakt zamlouvalo. Voda vypadala studeně a nepěkně, takže bych se maximálně tak umazala a já svůj kožich měla ráda čisťounký.
Moje společnice se začala zajímat o něco jiného. Sedla jsem si na zem a potichounku ji poslouchala. Netušila jsem nic. Byla jsem tak hloupá a ona tak chytrá. Sice netušila, kdo je galán nebo jak se dělají vlčata, ale vůbec to, že ji napadlo, že by se na tohle měla ptát bylo chytré. Mě nic takového nenapadalo. Nevěděla jsem, odkud se berou vlčata ani odkud se berou galáni, netušila jsem vůbec nic. "Já nevím, ale můj táta by to mohl vědět," řekla jsem a kývla hlavou na znamení souhlasu s Háti.

Březen 1/10 - hati

Jo možná bych se nad svou přítelkyní ani nepozastavila, ale něco mi říkalo, že tohle není úplně ok. Neměli by jí rodiče říkat, co a jak poznat? Háti se nad tím ale ani na vteřinu nezamyslela a už uháněla k dalšímu tématu. Já jsem se spíš jenom poťouchle usmála a doufala jsem, že žádného galána nebo někoho jiného nepotkám. Popravdě mi stačilo znát ty, co už jsem znala.
Další lekci byla lekce plavání. Nechtěla jsem být kámen Proxima, ale Nechtěla jsem se ani namočit. Kožich by mi blbě schnul. "Hmm to vypadá jednoduše, to bych zvládla, " pronesla jsem a foufala, že do vody nebudu muset.

Mít magii na to, abych někoho vyčuchala se mi úplně nechtělo. Můj čenich na to byl celkem obstojně stavěný, takže jsem tušila, že babičku vyčuchám, když bude potřeba. Teď jsem měla jinou práci. Dostat se s bizoníma kouskama ven z křoví, což se mi taky povedlo. Nebyl to úplně pohodvý posun, trochu mě to poškrábalo, ale lepší než aby tam lezla máma. Ještě by se tam sekla a já bych ji pak musela tahat ven. Nebo hůř... musela bych jít za ní a tlačit jí ven,což by bylo hrozný... Začínala se mnou trochu mlátit puberta. Ale jen trošku. Mamka mě olízla na tváři, kde jsem měla jeden škrábanec, což se mi líbilo, ale zároveň to bylo přece "táááák trapný". Neucukla jsem, jen jsem si mírně povzděchla, nad vlastní maminečkou, která byla tak starostlivá, až hanba.
Popadla jsem kus bizona. Mohla jsem poprvé jít sama kam budu chtít a popravdě jsem se na to těšila. "Tak jo, potkáme se doma," pronesla jsem vesele a pak vyrazila směrem domů s bizoní hnoutou v tlamě. Musela jsem držet hlavu nahoru, abych se tou prackou nezasekla v hlíně, ale popravdě jsem doufala, že nebude žádný problém v tom, jít takhle delší cestu. A případně si udělám někde zastávku.

//uhelný hvozd

Vlezlá v díře jsem jenom naslouchala hlasu matky a soukala se směrem k obřímu kusu masa. "Ale co když ji budeme chtít najít? Jak máme vědět, kde zrovna je, když jenom pořád trajdá po světě?" vyptávala jsem se, protože mě to trápilo a taky pro to, že jsem se bála a chtěla trochu odvést svojí pozornost od tohohle stísněného prostoru. Nebyl to panický strach, spíš takové to obávání se, kdy je vám něco nepříjemné, ale nehroutíte se z toho. Popravdě jsem strach z temných a stísněných prostorů neměla vůbec, což bylo super, protože jsem se pak mohla takhle hezky protahovat malým prostorem. Možná se tím i vysvětlovalo, proč jsem měla tak moc ráda nory a jeskyně. Pelech byl prostě nejlepší místo.
Dolezla jsem až k masu a pomalu se pustila do odtrhávání kusů. Maminečka chtěla ať jí maso prošoupnu dírou a tak jsem se do toho pustila. Odtrhla jsem pořádnou kýtku. V podstatě jsem urvala bizonovi celou nohu postupným odkusováním a žužláním masa. Nebylo to úplně dobrý, protože jsem jídlem nerada plýtvala, ale už jsem byla po chvilce tak plná, že jsem bez okolků další kousky vyplivla. Oddělená noha od těla se jen tak tak vlezla do díry a já ji začala tlačit směrem k mámě. "Myslím, že když každá vezmeme takhle jedno stehno, bude to až až," pronesla jsem a pustila se do oddělování dalšího. Ono toho masa stejně už moc nebylo, protože část jsme snědly a část začaly ožírat různé breberky, které prolezly křovím. Prostrčila jsem druhou nohu dírou a začala se soukat za ní.
Když jsem se konečně dostala ven oklepala jsem se. Tělo jsem měla samý škrábanec, ale popravdě jsem si toho ani moc nevšímala. Až když jsem tu teď stála, začalo to štípat a pálit. "Chjo, zahnojený křoví," ulevila jsem si a začala si čistit kožíšek. Nechtěla jsem vypadat jako nějaká bezdomovkyně. "Můžu jít napřed?" zeptala jsem se mamky. Popravdě bych ráda navštívila Háti cestou. Kdybych jen věděla, že je na jihu a ne doma.

//Vršky

Šla jsem za matkou. Následovala jsem ji a nechala babičku v závěsu za námi, protože evidentně chtěla jít jinam. Nevěděla jsem proč, ale asi k tomu musela mít důvod. Proč s námi nejde... Mohla by se vrátit do našeho lesa a žít s námi... "Mami, proč babička nežije s námi v lese?" zeptala jsem se zvědavě. Nebyla jsem úplně hloupá, aby mi nedošlo, že babča nemusí úplně tátu, ale na druhou stranu jsem nechtěla dělat úplný drama, když tu babička byla.
Křoví bylo pořád kolem bizoniska... smůla. Babička už nám s tím nepomůže, mamka konstatovala, že tam zkusí vlézt. "Bude lepší, když tam vlezu já ne? Jsem menší," pronesla jsem a pak se pustila do obhlížení křovin. Na tohle se moje speciální dovednosti v pozorování velmi hodily. Našla jsem otvor, který by možná mamka ani neviděla, kdyby začala prohlížet křoví ona. Byl nízko u země a jeden by se musel opravdu snažit aby ho našel, ale já ho našla hned. Lehla jsem si na břicho a začala se plazit směrem k bizonovi. Doufala jsem, že mě křoviny nebudou drásat až moc na těle, než dolezu k masu. "Mám to pak vyhazovat horem nebo ti to prostrkovat dírou?" zeptala jsem se křikem maminečky zatím co jsem se soukala dál.

Babička byla celá zamyšlená, což mi připadalo zvláštní, ale moc jsem to nekomentovala. Měla právo na to, být někdy myšlenkami jinde ne? "Já ani nevím, nevadí mi to... Občas prostě usnu, jako když jste mě s maminečkou nesli do toho les. To byla hloupost vám takhle utéct do vánice a usnout, že," zasmála jsem se a pak poskočila v písku. Teplo jsem měla opravdu ráda. Jak mi to rozehřívalo kožich a já nemusela vůbec nic řešit. Jo to bylo bájo. Mrkla jsem na ni a pak se rozeběhla k mamince.
"Popravdě... Usnula jsem, takže si toho moc nepamatuju. Ale Život mě hlídal, dokud jsem spala, to bylo fajn," pronesla jsem k mamince na odpověď na její otázku. Pak jsem se k ní naklonila a začala jí šeptat do ucha. "Ale babiřka to má asi trochu pomotané, protože tvrdila, že jsem nespala," zašeptala jsem mamče do ucha, aby to babička neslyšela. Nemusela jsem jí přeci jenom vmést do obličeje, že je stará a zmatená stará dáma, no ne? Radostně jsem zavrtěla ocasem, ale pak se babička rozhodla jít pryč. Posmutněla jsem, ale neřekla ani slovo. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti. Koukla jsem na mamku a kývla. Pomalu se rozcházejíc za ní.

//savana

//Vrchol

Kráčela jsem pěkně rychle dolů za babičkou a těšila se na mamku. Ne, že bych byla ráda takhle dlouho od ní. Sice tu se mnou byla babča, ale maminečka je přeci jenom maminečka. Babička nad něčím přeýšlal, protože měla obličej takový napnutý. Jako kdyby měla zaražený... no to zakázaný slovíčko... "Děje se něco babi?" zeptala jsem se jí, protože mě to zajímalo. Moje zvědavost byla přímo maximální. "Jo prospala. Však jsem tě viděla odcházet a pak jsem asi usnula a probudila se než jsi přišla," prohodila jsem a zavlnila ocasem, protože jsem nevnímala nic z toho, co se stalo jako divné, zvláštní nebo jinak vybočující z normy. Tyhle podivné spánkové návyky jsem měla skoro pořád. Nebylo na nich nic divného. Nebo ano? Ne, nebylo. "Já nevím, třeba jo... Ale proč by mi měl pomáhat neusínat, spánek je zdravý ne?" zeptala jsem se zvědavě a už viděla mamku.
Rozeběhla jsem se k ní a začala se s ní mazlit. "Já skoro nic neviděla maminečko," pronesla jsem potichounku do jejího kožichu, který popravdě nebyl úplně upravený. Možná by se o sebe maminečka měla trochu líp starat, aby se víc líbila tatínkovi. Pohlédla jsem na babičku, která něco říkala a pak vypískla. Podle všeho ji jenom něco kouslo. "Vrátíme se domů?"

4/10

Že bych řekla nahlas svoje myšlenky? Háti přesně věděla, co se mi honí hlavou. Prostě jako bychom byly sestry? Nebo že bychom byly nějak na sebe napojené? Bylo to možné? Asi ano. "Nemůžeš si být nikdy jistá. To ti měl táta říct, jak to poznat, když má někdo postranní úmysl nebo když je galán.... Jinak to nemá úplně smysl, takový varování," pronesla jsem celkem utrápeně. Tohle jsem neměla ráda, když dospěláci řekli jenom část a na zbytek ať si přijdeme sami. Mírně jsem nakrčila čenich nesouhlasem nad touhle nenadálou znalostí... vlastně neznalostí. "Jééé to je super, že to umíš. Já plavat pořád nedovedu a asi ani pořádně nechci. Nebo... Možná chci, ale zatím to nepotřebuju," řekla jsem vesele a pohodila ocasem. Škoda že byla zima, jinak by mi to mohla ukázat a naučit mě to taky.

3/10 háti

Sledovala jsem nadšení, se kterým mi Háti sdělovala svoje vlastní informace, že jsem v podstatě neposlouchala pozorně její otázky na sebe. Ne, že bych se s ní nechtěla bavit, ale prostě jsem byla trochu zaskočená tím, že jí tu vidím. Takže jsem se prostě a jednoduše nechala nést jejím proslovem. Mluvila o tom, že její táta jí řekl, aby si dávla pozor na vlky s postraními úmysly a mě napadla jenom otázka, jak je to možné zjistit. Jak můžu zjistit, že má někdo postranní úmysly před tím, než se s ním začnu bavit? Moje mamka by asi řekla něco podobného a táta by mě ani nenechal odejít. Trochu jsem záviděla Háti, že má rodiče, co jí nechávají tu volnost. Ale na druhou stranu, aspoň mě nikdy neposlali pryč ze smečky, jako tenkrát ji, když jsme se potkaly poprvé. "Já se... jen tak courám," pronesla jsem potom v odpovědi na její otázky. "Popravdě nevím, co je galán..." dodala jsem a trochu se za nevědomost styděla.