Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 2 Háti

Vedl jsem vlčici po cestě směrem k mýtině, protože jsem věděl, že tam všichni budou. A taky proto, že jsem doufal, že se jí tam zbavím. Nelíbilo se mi, že musím někomu dělat posla, průvodce nebo jak tomu chcete říkat. Rozhodně se mi to nelíbilo. "Teď miládrahá jsi v hlavě Proximy, chtěla jsi přece vědět kde je Proxima ne? Tak tě za ní vedu," pronesl jsem se smíchem. Bylo mi jasné, že tahle vlčice by tu být neměla. Neměla co dělat ve vnitřním světě, ale nějak se mi to povedlo.
Kráčel jsem k mýtince a byl jsem nadšený vlastní mocí. "Dobrej den ve spolek, někoho vám vedu," křikl jsem, když jsem uviděl první kožichy a pak se zasmál. Proxima stála na mýtině a povídala si se Sigym o čem, to jsem netušil. "Tak tady ji máš," řekl jsem tý slepici za mnou. Doufal jsem, že jí teďka třeba pěkně klepne.

Povídala jsem si se Sigym. Bylo pěkné, že se o mne tak hezky staral. "Máš pravdu, měla bych být mnohem více otevřená novým věcem, ale já se jich tak moc bojím... a..." nestihla jsem dokončit myšlenku, protože jsem uslyšela Capha. Počkat když on jetady tak kdo je? Sigy se otočil taky a já uviděla Háti. "Co tu děláš?"

Duben 1/10 háti

Ta malá husa začala pindat a dokonce se mi zdálo, že i nebe se nějak zatáhlo, jako by čulo, že tady to nebude úplně dobrý. "Máš jediný štígro, že jsi kámoška Proximy..." zabručel jsem a pak si odplivnul takovýho gemra na zem, že by se za něj nemusel stydět ani starej norotik. Jak to říkal ten Život, že nám dá něco, co nám to pomůže ovládat? Hmm a kdyby k tomu dal návod bylo by to lepší... Caphe neměl by sis zahrávat s něč...drž hubu Sigy. "Tak jo, ale ne že budeš řvát," prohodil jsem s úšklebkem a pak se začal soustředit na to, jak vypadal vnitřní svět. Co v něm bylo, co v něm nebylo. Pomalu jsem začal vtahovat Háti do svého vnitřního světa, kde byli všichni. Byl jsem naštvaný a věděl jsem, že tohle naštvání můžu použít jako hnací energii a pak puf. Byla uvnitř a já byl uvnitř s ní. Co se stalo s tělem venku jsem už nevnímal.
Kolem nás se nacházel les, kterým vedla pěšinka na mýtinku. "Pojď votravo, když chceš tak moc vidět Proximu," pronesl jsem a rozešelse po pěšině směrem k mýtině, kde jsem tušil, že budou ostatní.

Držela jsem jemným stiskem ocásek a doufala, že obřisko se mnou nevytře podlahu, protože kdyby chtěl... mrskl by ocasem a já bych se válila v prachu. A to jsem fakt nechtěla. Nehodala jsem se ušpinit, takže když se na mne otočil, pustila jsem jeho ocas a jenom se mile usmála.Zkus mu říct, že je doma a že se jmenuješ Proxima... Já bych ráda Sigy, ale... Zkus to. Jenom to zkus. Hlavně v klidu, nic se neděje. "J... j...á..." vyžbleptla jsem jenom. Ta společná cesta mne trochu obměkčila, že jsem s ním snad zvládla i komunikovat. Jenomže pořád to nebylo dost dlouho, abych se před ním rozkecala jako před Háti nebo před rodiči a sestrou.
Teď jsem na něj koukala, ale on koukal jinam, někam, za mne. Otočila jsem se a uviděla vlčici. A hned vedle ní... byl to on. Dvoubarevný, bez oka. Ten jeho pohled bych nezapomněla nikdy. Jednou nás pozoroval. To kvůli němu. Kvůli němu jsem nemohla... Začala jsem couvat a nevnímala jsem úplně, co říkají. Jenomže pak jsem si všimla toho, že si Draven lehnul na zem a vypadal jako zbitý pes. Musíš být silná... Silná... Silná... Jenomže jsem začínala panikařit. Věděla jsem, že tohle nebude dobrý. Tohle rozhodně nebude dobrý.... Jenomže teď jsem nemohla jít spát. Nemohla jsem tu nechat Dravena! Nemohla jsem. Stoupla jsem si před něj a vypnula hrudník. Pohledem jsem probodávala toho dvoubarevného a Biancu v podstatě ignorovala.

Stála jsem v lese a oznamovala svůj příchod. Oznamovala jsem ho lesu a všem okolo, kteří by snad měly zájem o to se nám věnovat. Popravdě jsem taky potřebovala někoho, kdo tu kýtu dotáhne domů, protože já bych ji do úkrytu nedotáhla určitě. Navíc to vypadalo, že bude pršet a mech se zase nacucá vodou a bude pěkně nechutný. Otočila jsem se na vlka za sebou, který něco pípnul a pak se začal poroučet pryč. Naklonila jsem hlavu na stranu a sledovala jeho pomalou chůzi. Normálně bych na něj zavolala, ale jak? Zastav ho ne? Je zima, hnusně, bude pršet a on ti pomohl, zasloužil by si aspoň trochu vděku... Ale proooč, však je divnej a když tu nechce být ať si jde.... Proximo! Okamžitě zvedni svůj zadek a běž. Znovu jsem protočila oči jako dítě, které je fakt odhodlaný, že bude dělat to, co se po něm chce.
Udělala jsem k vlkovi pár kroků. Najednou mě praštil podivný pocit. Směsice strachu a touhy neodcházet, ale zároveň jistá snaha zachovat si svou vlastní svobodu a důstojnost odchodem. Nemohla jsem promluvit, takže jsem chytila Dravena za ocas, kterým houpal ze strany na stranu, abych ho tak přiměla zastavit. Nezkousla jsem, jen jsem chňapla, takže ho to nemohlo ani bolet. Jako když matka předstírá že kouše vlčeti tlapku.

//VVJ

Kráčela jsem napřed. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma, takže jsem ani nepostřehla, že se Draven na okamžik zastavil před tím, než vstoupil do lesa, který jsem já nazývala domovem. Když jsem ovšem udělala pár kroků za hranice v hlavě se mi rozblikalo světýlko... nerozblikalo, spíš na mě začal Sigy bručet. Neměla bys ho vodit na místo, kde bydlíš. Je to nebezpečný, neznáš ho. Protočila jsem oči v sloup, protože jsem byla v tomhle věku, kdy puberta nutí všechno od dospěláků odmítat nebo přinejlepším slabě ignorovat. Udělala jsem tedy ještě pár kroků za hranice, ale pak jsem se zvedla. Otočila jsem se na Dravena a pak mu sumdala kýtu ze zad. Z drastickým žuch dopadla na zem. Koukla jsem na svalovce a pak na kýtu. Za to, že to sem dotáhnul by si zasloužil kus odměny. Precizně jsem odtrhla kus masa a hodila ho ke golemovi. Nehodlala jsem mu dávat celou, ale aspoň něco, aby z toho taky měl. Půlku své odměny už sežral ne?
Pak jsem se obrátila k lesu a chtěla jsem zavýt. Nemohla jsem mluvit a tak jsem doufala, že aspoň vytí půjde. Draven byl stejně zabavený kusem masa, které dostal... nejspíš. "Auuuuuu, auuuuuuuu," rozneslo se lesem a já doufala, že přilákám tátu nebo snad i mámu, která možná došla do smečky dřív, než já.

//Mahtae jih

Cítila jsem z vlka za sebou nepříjemný pocit. Nelíbila se mu tma, což jsem se nedivila. Sama jsem byla přes noc někde s cizincem poprvé, takže se nebylo čemu divit, že jsem více čekala na něho. Zpomalila jsem vždy tempo a přizpůsobila se jeho chůzi, abych od něj nebyla daleko. Nebylo příjemné být najednou někde, kde to není úplně bezpečné. Věděla jsem, že musíme co nejdříve domů. Snažila jsem se vlkovi naznačit, že jdeme někam, kde bude dobře, ale popravdě jsem nevěděla, jak mu to říct. Můj jazyk, jako by mne neposlouchal. Nedokázala jsem prostě jednodušše promluvit. Mohla jsem jenom vysílat pocity, dělat drobná gesta a neuhnout pohledem, když se mi dívl do očí. Snažila jsem se být v klidu, i v momentě, kdy mi cupital rovnou za zadkem. Nebylo to příjemné mít někoho takhle blízko sobě, ale cítila jsem z něj, že má strach, ne že by mi chtěl ublížit. Naštěstí les byl blízko a já se zaradovala, že se konečně dostanu domů a to i s úlovkem.

//Mechový les

//Středozemní pláň přes medvědí jezírka

Kráčela jsem a čekala. Kráčela a čekala. Nebylo na tom nic náročného. Jen jsem byla pomalejší, než kdybych šla sama. I když kdybych šla sama s tou kýtou, tak bych se spíše táhla než šla, takže tohle bylo možná rychlejší než kdybych šla sama. Snažila jsem se moc tím nezabývat a tak jsem se prostě jenom ploužila dál a dál. Podél řeky a na sever. Tam jsem tušila domov.
Radost z toho, že konečně budu zase doma se mírně šířila kolem mne, ale já si to neuvědomovala. Cítila jsem klid a pohodu domova, na kterou jsem se těšila. Ale najednou jsem v sobě cítila podivné dloubnutí, jako bych nikdy domov neměla, ale strašně bych ho chtěla. Jako bych byla sama a bála se. Bála se v tmavé díře bez rodiny, bez přátel. Přímo mne ta tma skoro pohltila. Jenomže to nebyl můj pocit. Dokázala jsem to rozeznat. Můj pocit byl radost a nadšení, že jdu domů. Tenhle cizí pocit byl strach, smutek a samota.Otočila jsem se na vlka za sebou. Šel pořád s tou kýtkou dál. Zkoumavě jsem si ho prohlédla a pomalounku jsem ukázala tlapkou přes řeky až za jezero, kde byl můj les. Domov. Ten pocit jsem vyslala celým svým tělem až k vlkovi. Těžko říct, jestli to vycítí nebo ne. Usmála jsem se na něj a pak se zase vydala dál na cestu.

//VVJ přes mahtae sever

//Uhelný hvozd

Začínalo být poměrně teplo. Sníh tál a už ho tu nebylo vůbec nikde vidět, ale já odhadovala že v horách kousek od domova, ještě bude sněhu kupa. Doufala jsem, že jaro bude příjemnější než ledová rána zimy. Ale trochu jsem se bála, aby nebylo moc vedro. Měla jsem ráda jarní vánek a hezké počasí, moc jsem nemusela ani jeden z teplotních extrémů. Cupitala jsem před vlkem a občas se na něj ohlédla, abych se ujistila, že mne následuje. Trochu jsem se bála, že by mohl zdrhnout a to i s mým obědem pro smečku. Nemohla bych si to odpustit a ani jemu jsem to nemohla nechat projít, takže jsem vždy počkala kus cesty před ním a jen se ohlédla, jestli jde pořád za mnou. Šel, jako poslušný pes.
Netušila jsem proč nemluví. Já nemluvila, protože jsem mluvit nemohla. Neznala jsem ho dost na to, abych překonala svou němotu, která mne zahalila vždy, když jsem potkala někoho cizího. Ale nebála jsem se ho, už ne. Naštěstí jsem tak zůstala sama sebou a jen se bála, abych zase náhodou neusnula. Z celého tohohle setkání jsem byla nesvá.

//Mahtae jih přes medvědí jezírka

Začal couvat pryč a mě se ulevilo. Trochu jsem se začala obávat, že tohle je ten galán, před kterým varoval Háti její táta. Bála jsem se ho, ale odtažení mi dalo zase víru v to, že bude všechno ok. Nekousnul mne ani neposlintal. Ani mne neobtěžoval svou těžkou hlavou. I tak jsem byla ale rád, že je odtažený a není na mě už nalepený. Začala jsem se uklidňovat, protože jsem konečně byla zase ve svým vlastním osobním prostoru nenarušovaném nikým jiným. Oddechla jsem si a teď mohla řešit co s tou kejtou. Jestli ji odtáhnu vůbec sama. Ale nechat jsme ji tu určitě nechtěla. Ne odtáhnu ji i kdybych u toho měal vypustit duši.
Podívala jsem se na vlka, který se nabídnul, že to ponese. Naklonila jsem hlavu na stranu a přeměřila si ho pohledem. Byl neupravený, rozčepýřený a smrděl, jako někdo kdo nemá čas se o sebe moc starat nebo nechce. Přišlo mi, že tady není moc útulno na to, aby tady byl někdo sám. A tak jsem udělala rychlé rozhodnutí. Kývla jsem hlavou a naznačila mu ať kýtu vezme, když se nabízí. Pro někoho jeho síly to bude určitě lehký úkol. Pomohla jsem mu kýtu umístit na záda a pak jsem se pomalu rozešla směrem domů. Co s vlkem budu dělat, jsem se rozhodla neřešit.

//Středozemka přes ohnivé jezero

Březen Háti 10

Koukal jsem na vlčici před sebou, která začala hysterčit a ještě do mne dloubla tlapou. "AU!" pronesl jsem uraženě a začal si tlapkou žmoulat místo, do kterého mne dloubla. "Hele, jestli tohle tělo zhuntuješ, zhuntuješ i Proximu...," zabručel jsem. "Sigy říkal ať sem nelezu, že já jsem tak blbej, že vždycky vyrazim na pomoc..." bručel jsem si sám pro sebe, protože mě tohle otravovalo. Jenomže, co jsem měl jako dělat? Nacuclo mě to sem jako kus chmýří do vysavače. "Vysvětlím ti to, ale ty musíš být v klidu jasný?" řekl jsem vlčici. Nehodlal jsem ohrozit tělo tím, že by se na mě snad vrhla, takže jsem byl připravený zdrhnout a ochránit tělesnou schránku před újmou.

Golem se vrhnul na maso, jako by roky nežral. Bylo mi ho líto. Vypadal vyhuble, i když byl mohutný na jeho těle jsem viděla žebra a páteř. Nebylo to příjemné na pohled, když je někdo stejně starý jako já nebo podobný mému věku, ale přesto takhle trpěl hladem. Nepřišlo mi to správné. Zatím co žral, jsem se pokusila s masem pohnout, ale podařilo se mi to jenom menší kousek. Neměla jsem dost síly na to, abych to táhla dál. Nešlo to prostě táhnout, byl to kus mrtvého masa, kus flákoty. Nemohla jsem s tím pohnout. Zvedla jsem hlavou a najednou...
ÚDĚS!
Vlk se mi věsil na krk a já netušila, co mám dělat. Kontakt mi nevadil, ale tohle bylo moc. Nemohla jsem promluvit, abych se mohla bránit. Nemohla jsem nic. Neboj, v klidu... V KLIDU?! ... Jenom je možná vyděšený a tohle maso ho může zachránit před vyhladověním... Ať se na mě nelepí, ať se na mě nelepí... Ztuhla jsem a nemohla jsem nic dělat. Začínalo se mi před očima dělat mdlo a tma... a .... bála jsem se že zase usnu a nechtěla jsem, protože by mi mohl něco udělat.

Byla jsem z toho vlka vyděšená. Vypadal, že by mě mohl převálcovat a já jenom doufala, že se tak nestane. Nemohla bych se prát, neuměla jsem to. Nemohla bych mu ublížit a ani bych nemohla svoji kýtu bránit. Jenomže jsem nemohla ani utéct, protože bych mu tu tu kýtku musela nechat a to bych nic nedonesla domů. Nemůžu mu to tu nechat, když to zvíře mamka zabila svým pohledem ne? Podívala jsem se vlkovi do očí a očekávala, že by na mě skočil. Viděla jsem jak vejrá na kus masa přímo podemnou, ale když jsem si nad kořist stoupla, tak se podíval přímo na mě.
Jenomže on si místo toho sednul a jenom na mě koukal. Nechápala jsem ho. Netušila jsem, jak na něj mám promluvit. Nemohla jsem otevřít tlamu a říct mu odprejskni, což bych celkem ráda. Mohla jsem mu maximálně naznačit. Třeba když mu dám kousek, tak mě nechá být? Napadlo mě a tak jsem se sehnula, utrhla jsem kus masa a hodila ho před tlapky vlka. Jenomže jsem se ani nehnula ze zbytku. Možná že když mu dám kousek pomůže mi to odnést domů? A nebo mi dá apsoň pokoj.

březen Háti 9

"Co pak já jsem nějakej váš poštovní holub. Si to vyřešte mezi sebou slepice pitomý, absolutně nechápu, že mě do toho taháte..." vztekal jsem se. Bylo mi jedno, že tahle malá žába neví vůbec o čem mluvím. Začala o sobě mluvit ve třetí osobě jako někdo mocinky moc důležitej, ale mě to bylo putna. Kdybych chtěl, tak ji vohnu přes koleno a nařežu jí na holou, za to jak je drzá. "Ty i Proxima byste zasloužily pár na holou, chováte se jako husy vobě dvě a já to pak mám žehlit... Hoši bych se na to..." můj proud nadávek zanikl v kejhání nějaké kačeny, která k tomu asi chtěla taky něco dodat. "Ještě že já nejsem holka, to by mě z toho kleplo asi..." zaprotestoval jsem ještě a pak si začal dost nevybíravě drápat nějaký svědění za uchem.

Táhla jsem se s kusem masa přes savanu a hvozd. Teď jsem si mohla užít trochu odpočinku a nabrání sil. Byla jsem i celkem ráda, že je klid a pokoj. Že mám poprvé trochu času pro sebe bez dozoru mámy, táty nebo babičky. Ne, že bych je neměla ráda. Svou rodinu jsem milovala, ale občas... jeden potřeboval být chvilku sám, aby si utřídil myšelnky. Není nic hroznýho na tom, chtít být sama Proximo... Já vím, já vím... Hlavně abys nebyla sama moc... Já vím, Sigy, není třeba mi to připomínat... Já vím, že víš... Tak mi to nepřipomínej pořád dokola. Raději mi řekni, proč usínám a proč... Proč jsem tady netuším, proč usínáš... V mojí hlavě výřily myšlenky, ale popravdě jsem neměla čas si to celé uvědomovat, protože z niterního rozhovoru mne vytrhnul příchod neznámého vlka.
Stál nademnou. Čněl na kořeni jako nějaká majestátná houba. Byl nasvalený, nebo možná tlustší, takže mu krk vlastně nenavazoval na hruď nebo hlavu, ale plynule v ně přecházel. Jako by žádný krk ani neměl a jednalo se jenom o prodloužení trupu. Já oproti němu vypadala jako nedochůdče. A pak promluvil. Jeho slova byla hluboká a já se bála. Och tak moc jsem se bála, že jsem se mírně rozklepala. Ale on chtěl kus kýty. Nemohla jsem mu přece tu kýtu dát? Byla pro mou rodinu, musela jsem ji bránit. Chtěla jsem protestovat. Chtěla jsem vykřiknout ne, ale nemohla jsem přinutit tlamu, aby z ní něco vyšlo. Otevřela jsem tlamu naprázdno a nevyšlo z ní ani zavrčení. Jen jsem si ochranářsky stoupla nad maso. Není tohle ten galán o kterém mluvila Háti?

//Savana

Táhla jsem se s kusem masa, byla to jedna noha bizona a byla poměrně těžká. Ne, že bych nebyla úplně silná, ale no nebyla jsem silákem. Takže jsem se jenom zapřela a odtáhla bizoní ťápotu o kus dál. Byla jsem celkem ráda, že se mi to povedlo dotáhnout až sem. Všude okolo to divně hučelo, ale já věřila tomu, že voda už je konečně pryč. Dotáhla jsem bizoní nohu přes celou savanu a celý hvozd, který byl ohořelý, jako by tu byl oheň nedávno. Dotáhnout kus masa až sem byl záhul, takže jsem si teď jenom sedla a oddechovala. Chtěla jsem si jednodušše odpočinout. Bylo fajn, že se jeden mohl takhle zastavit a posadit. Při tom jsem přemýšlela o tom, co řekl Život. Nebo spíše, co řekla babička, že jsem neusnula, že jsem si s Životem povídala. Nevěřila jsem jí, ale proč by mi babička lhala? Nedávalo to smysl. Nic nedávalo smysl.