Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Někdo vyl, ale já ten hlas nepoznávala. Bianca prohlásila, že to půjde omrknout, ale já si nebyla jistá, jestli by tam měla jít sama. Na druhou stranu jsem tu přece nemohla nechat Dravena. Věděl vůbec kde máme úkryt? Nejspíše ne, takže jsem se porstě rozešla lesem a zastavovala, abych mu mohla ukázat směr k našemu úkrytu. Musela jsem ovšem často zastavovat, protože tenhle mladej golemek měl poměrně problém se v lese občas protáhnout. Takže jsem po chvilce začala volit cesty, které vedly mnohem širším místem, než kudy bych normálně šla. Jeden by si řekl, že je až s podivem, že mě to nenapadlo dřív. Ale když je jeden malého vzrůstu nenapadne ho, že někdo větší by to mohl mít těžší.
Když jsem se občas zastavila a ohlédla, Draven koukal někam do pryč, ale když zachytil můj pohled usmál se, což bylo dobře ne... Začínala jsem být v jeho přítomnosti klidnější. Hlasitě jsem pokla. "Já... Proxima..." vysoukala jsem ze sebe pracně až jsem zapomněla na sloveso jsem. "Tady... máme... máme... úkryt," dodala jsem a tlapkou ukázala k mechovému dnu. Netušila jsem, jestli bude chtít jít dovnitř nebo mám maso odtáhnout sama.

květen 6 iva

Koukala jsem na tu vlčici před sebou, která se sem dostala z dálky, protože ji otec pravděpodobně vyhnal, nebo ji to už přestalo bavit. Nedivila jsem se jí asi by mne taky nebavilo se jen podřizovat, na druhou stranu kdyby táta s mámou řekly, tak bych udělala první poslední abych to splnila. Každý to měl asi trochu jinak. Poslouchala jsem jí, jak mluvila o tom, že v zimě málem umřela a na tváři se mi rozlil smutný výraz. Můj smutek mohla přímo cítit, ale bylo jí jasné, že to není smutek její, ale můj. Tahle moje magie evidentně komunikovala líp než já sama. Když se mě ptala, jestli jsem se tu narodila, přestala jsem ji drbat a vrátila se na své místo. Doufala jsem, že už ji brada nesvědí.
Sedla jsem si na zem a přikývla. Ano, narodila jsem se tady. Pak jsem hlavou ukázala směrem, kde měl být mechový lesík. "Čáry?" zeptala jsem se jenom, protože jsem tomu moc nerozumněla. Och možná myslí magii... "My...myslíš magii?"

květen 5 iva

Celkem se mi líbilo, když mluvila. Rozhodně víc, než připotomnělé ticho, ale ani jsem nechtěla, aby se cítila nepuštěna do komunikace se mnou. Takže jsem se začala trochu více snažit. "A ty... doma... tad...tady?" snažila jsem se jí zeptat, jestli je doma tady, nebo bydlí někde jinde. Třeba byla jako Draven a žádné doma neměla. To by mě mrzelo, protože tahle ukecaná vlčice si zasloužila nějaké pořádné doma mít a ne jenom nějaký plácek plný vody a ryb. Rozhodně by mohla být dobrou společnicí v naší smečce, pokud by žádný domov neměla. Je to vážně normální, že tolik mladých vlků a vlčic nemá rodiče jako já? Není to normální ne? Nebo je?... Ne, není to normální, ale zase to není něco nebvyklého. Občas rodiče zmizí ze života svých potomků Proxi... Podle všeho to původně doma neměla dobrý. Byla jsem z toho smutná.
Nastavila mi tvář a já ji začala škrabkat, abych jí pomohla os svědění. Doufsm že nema blechy... co je blecga sigy?.... to doufejme že nikdy nezjistiš

květen 4 iva

Ne nebyla jsem úplně ukecaná vlčice, to muselo dojít každému. Ale bylo pravdou, že jsem postupně rozehřívala svůj jazyk a hlasivky. A Ivy vypadala jako někdo, komu to nevadí. Nebo aspoň mě vyloženě neposlala někam nebo neodešla, což jsem brala jako super věc. Přišla mi zajímavá a jiná. Prostě takový ten typ, ke kterému mne to přirozeně táhlo. Jako Háti, ale jinak. Usmála jsem se na ni a doufala, že ji moje málomluvnost nepřestane brzo bavit. V mojí společnosti se všechna slova dala vážit jako zlato. Připitomněle jsem se usmívala a doufala, že mě prostě tahle moje fáze mlčení přejde, ale v krku jako bych měla prostě píst, na který jsem vyloženě musela dávat tlak a sílu, abych ho slovy prorazila. Bylo to příšerné. Naprosto nepříjemná situace.
Ivy mluvila o tom, že nemohla dřív moc mluvit. Naklonila jsem hlavu na stranu a snažila se působit zaujatě, jako bych se ptala "proč?". Proč nemohla mluvit? A kdo jí to zakazoval? Ivy se snažila podrbat,ale moc jí to nešlo. Jen jsem jí sledovala a pak zvedla tlapku a naznačila, jestli to místo nechce podrbat. Svědění a nemoci se podrbat, muselo být nepříjemné.

květen 3 iva

Tahle vlčice evidentně nebyla jako já. Byla ukecaná, až jsem se bála, že jí upadne tlama. Na druhou stranu to bylo dobře aspoň někdo mohl zastat konverzaci. Na dotaz, jestli mi může říkat proxi jsem jenom přikývla. Bylo mi jedno, jak mi kdo říkal. A většina si stejně vybrala Proxi, takže jsem si na tohle pojmenování zvykla. Ivy byla evidentně mnohem zběhlejší v tom, jak se s někým seznamovat. Já měla jenom Háti a žádné jiné kamarády. Draven byl taky kamarád, ale ten byl trochu jiný kamarád, protože s tím jsme si toho moc neřekli. Popravdě Ivy měla šance patřit mezi moje kamarády už jen tím, že mluvila víc než já. Ivy si sedla a já se pořád snažila trochu uvolnit, ale věděla jsem, že mi to bude trvat trochu déle. Když se ptala, jestli mě nevylekala zavrtěla jsem hlavou, jakože ne. "Já... jen... moooc.. nena...nenamluvím," vysoukala jsem ze sebe. Ještě bych jí ráda řekla, že mám problém mluvit s cizinci a pak už je to lepší, když je poznám, ale to bychom tu byly dlouho.

Květen 2/10 iva

Sledovala jsem klidnou hladinu, jenomže pak to přišlo. Najednou se tu objevila z ničeho nic hnědá vlčice. Neznala jsem ji. Prohlédla jsem si ji. Nebyla o moc starší než já a možná byla i mladší. A hlavně nebyla vlk, ale vlčice. To mě uklidnilo, přestože jsem se rozhlédla, jestli mluví na mne a ne na někoho cizího. "Pro...pro..proxi...proxima," vykoktala jsem neurčitě svoje jméno, jako bych ho sama slyšela poprvé. To nemohl být dobrý první dojem, ale aspoň jsem na ni mluvila. S mou věkovou skupinou to bylo nějak jednodušší než s dospěláky. A taky s vlčicemi to bylo lepší, než s vlky. Těžko říct, jestli to bylo způsobeno jenom mnou nebo za to mohl fakt, že první šok jsem měla z dospělého vlka. Mírně se mi začínal mlžit zrak, ale pořád jsem se držela všemi nehty světla, abych neusnula. Jako vždycky. "Ok," odpověděla jsem i na otázku ohledně toho, jak se mám.

Květen 1/10 Iva

Došla jsem až k jezeru. Tlapky mne mírně bolely, ale byla jsem docela ráda, že jsem si mohla odpočinout. Jednou už jsem tady byla... možná. Nezdálo se mi to tu povědomé, ale něco mi říkalo, ž eto tu znám. Jen jsem nad tím zavrtěla hlavou a došla k vodě, která byla chladivá a já se z ní napila. Docela jsem měla žízeň, ale v tom vedru si to jeden neuvědomoval. Chladná voda mi tekla krkem a já se usmívala na okolní svět, který se připravoval na jaro. Bylo to nádherné. Milovala jsem jaro, bylo to moje oblíbené období a já se už těšila až něco pořádného podniku. Nejlíp s Háti, protože to byla moje jediná kamarádka. Bylo smutné mít v tomhle věku jenom jednu kamarádku, čekala bych, že si jich najdu víc, ale to možná měla ségra větší štěstí než já.

Sledovala jsem Biancu, která byla ráda, že jsme donesli jídlo domů. Nepovedlo by se mi to bez mamky a babičky, které toho bizona sejmuly pohledem, teda hlavně mamka, jenže to jsem nemohla jen tak Biance říct. Protože jsem pořád bojovala se svým mluvícím blokem. Říct kus svého jména mě stálo veškeré mentální úsilí na další jsem neměla úplně sílu. Když Bianca zvedla zvíře do vzduchu jen jsem vyvalila oči a otevřela tlamičku. Zajímalo mě to, ale těžko říct, jestli to Bianca bude chtít vysvětlit, když jí nepoložím přímo otázku. Fascinovaly mne magie, ale zatím mi o nich nikdo nic neříkal.
Být s někým kamarád tu evidentně znamenalo se o něj starat. Tohle jsem pochopila už tenkrát s Háti, ale popravdě, že je to nějaký oficiální narativ naší smečky, jsem nečekala. Ale když to Bianca řekla, tak to tak muselo být. Draven se hned nabídnul, že pomůže maso odnést i když jeho pohled byl takový... no vypadal, že má trochu nahnáno, ale jenom malounko, což bylo dobře, protože aspoň byl ostražitější. A kdyby mu tu někdo chtěl ublížit, tak s ním udělám krátký proces. Usmála jsem se na něj, když na mne pohlédnul a rozcupitala se směrem k úkrytu. Poprvdě jsem netušila, jestli nás Bianca bude následovat, nebo ne.

Měla jsem ráda tenhle les, i když mi někteří v něm naháněly hrůzu. Ale zvládla jsem to celkem dobře. Pohledem jsem se podívala na Dravena, který se přestal klepat. Kdybych tu byla sama, už bych se z toho složila a usnula.... Třeba ti to nedovolil strach o něj... Sigy, proč máš na všechno odpověď, která dává takový smysl?... Haha, to je stářím dítě. Uculila jsem se, protože mě konverzace se Sigym v mojí vlastní halvě pobavila. Bylo fajn, že jsem neusnula a nenechala tu tak Dravena na pospas tomu černo-bílému. Byla jsem na sebe patřičně hrdá, že se mi to povedlo. Kdybych jen tušila, co se vlastně děje, když spím... A že to rozhodně není to, co si myslím.
Jenže teď tu byl někdo další. Byla to Bianca, ke které jsem vyslala vlnu klidné energie. Bianca pochpila, což bylo dobře. Těžko říct, jestli jí k tomu dokopalo to, že jsem ji zalila svou emocí a nebo za to mohl Draven, který ze sebe vysoukal první pořádnou větu. Mírně užasle jsem na něj pohlédla, protože kromě slova "Draven" jsem toho od něj moc neslyšela. Já toho, ale taky moc nenapovídala. Pohled jsem upřela na kýtu z bizona, kterou mi sem pomohl Draven odnést. Vlastně ji odnesl celou. Radostně jsem přikývla, že opravdu pomáhal a zavrtěla ocasem. Snad Bianca pochopí, co se snažím říct i když mi z tlamy nic nevycházelo.
Otázky ohledně kamarádství a vození na návštěvu byly zvláštní. Nevěděla jsem, jestli jsme s Dravenem kamarádi, vlastně jsem se trochu bála, abych neodsouhlasila něco, co nemám. Jenže pak jsem rázně pokývala hlavinkou, že je to můj kamarád. S otázkou ohledně návštěvy jsem se podívala na Dravena a nakrčila čenich, jako bych se ptala jeho. Je tu na návštěvě? Má se kam vrátit? Nechce tu zůstat? Netušila jsem odkud vlk je, kam směřuje ani kde by chtěl být. Ale tak nějak jsem nechtěla, aby hned zase odcházel.

Černobílý zmizel. Zmizel a to bylo dobře. Les ho pohltil a já ani netušila, co mě tak rozechvělo. Jenže to nebylo moje tělo, ale bylo to tělo, které se chvělo vedle mě. Moje drobné útlé tělíčko bylo v rezonanci s tělem velkého a mohutného obřiska, kterým byl Draven. Ten se klepal. Já ne. Klepání ovšem klepalo i mnou a tak jsem se nemohla ubránit tomu, že když se jeho vlny postupně uklidňovaly, uklidňovalo se i moje tělo. Vlk odešel, ale Bianca tu zůstávala. Věděla jsem, že je to moje teta, ale nemohla jsem s ní mluvit. Pořád to nešlo. Nenašla jsem si k ní cestu, abych překonala ten blok.
Jenomže Draven mě uklidňoval. Promluvil a to mi dávalo sílu, taky odpovědět. "P...p...proxi," vyšlo ze mě a znělo to, jako by někdo tahal kočku za ocas. Ne, moje mluvidla se pořád nedokázala přenést přes psychický blok, který mi způsobila vlčice s křídli a vlk bez oka. Pohlédla jsem na Biancu a koukala se jí do oček. Draven i Bianca mohli pocítit klid a přátelskost, kterou jsem k nim vysílala. Taky mohli poznat, že to nejsou jejich emoce, ale že jsou moje. Chtěla jsem, aby cítili, že jsem ráda, že tu jsou a že jich se nebojím a oni se nemusí bát mě. I když jim to třeba nedokážu říct slovy.

duben 7 háti

Háti se mě ptala, jestli jsem i já vymyšlená. Musela jsem se ušklíbnout. "Já... nevím... popravdě, absolutně netuším. Jediné, co vím je to, že já i tělo máme stejné jméno, vypadáme stejně a i máme stejné rodiče, ale jestli jsem tu byla první já, Caph nebo kdokoliv jiný, to... netuším," dodala jsem mírně zamyšleně. Nedokázala jsem jí to vysvětlit lépe, protože jsem to sama pořádně nechápala. Jenom jsem chtěla, aby se přestala bát.
"Je, ale on netušil, že se to stane... Potřeboval pomoct a chtěl se ozvat tátovi pomocí své magie, ale... nevyšlo to," odpověděla jsem jí, protože jsem nechtěla, aby se na Sigyho zlobila. Věděla jsem, že si to všechno dává vlk za vinu tak jako tak. Nepotřeboval dalšího, kdo mu to bude říkat. Jenomže Háti se rozhodla, že dávšechno dopořádku po svém. Rozeběhla se pryč a já se musela rozeběhnout za ní, protože co by jí Caph mohl udělat, to jsem netušila.

Duben 6 háti

Seděla jsem na šutru a snažila se to vysvětlit. "No, ne konkrétně tady... Tohle všechno kolem je... jenom vymyšlené, není to reálné, můžu si tu dělat co chci... můžu tu létat, můžu skákat tři metry do vzduchu," pronesla jsem vesele. "Já o tomhle místě netušila, ale Caph to... no změnil to tu, tebou a taky tím, že nám Život dal tuhle magii," povzdechla jsem si. Bylo divné vědět, co je se mnou špatně a proč tak moc usínám, ale na druhou stranu se toho nemoci nijak zbavit.
Háti napadlo to samé. "Nejde," odvětila jsem prostě. "Ono... je to magické, stalo se to kůvli magii, kterou ovládal Sigy, když... když byl ještě sám sebou. Jemu se podařilo komunikovat s ostatními vlky, ale pak se zasekl tady a nemůže se vrátit. Nejspíš... umřel... A tahle jeho část tu zůstala, to kvůli tomu je všechno takové," řekla jsem jí to, co mi řekl Sigy, když se mi to snažil všechno vysvětlit.

Duben 5 háti

Moje přítelkyně byla značně podrážděná a já popravdě netušila, co dělat. Vysílala jsem k Sigymu pohledy, které byly zoufalé až prosebné. Jenomže Háti nechtěla nic slyšet od něj. "Proxi, co kdybys to zkusila své kamarádce vysvětlit ty?" navrhnul mi velký vlk, který vypadal trochu jako plyšový medvídek. Usmála jsem se na něj ne úplně přesvědčivě a pak se otočila k Háti. Udělala jsem pár kroků a došla k balvanu, na který jsem si sedla. Chvilku jsem hledala slova, kterými bych to kamarádce všechno vysvětlila.
"Víš... víš jak jsi mi říkala, že neusínám, ale já ti tvrdila, že jo? Že si nic nepamatuju třeba z toho, že jsem odešla z vašeho úkrytu?" začala jsem nejistě pokládat otázky. "Tak... neusnula jsem, jenom jsem si to myslela. Sigy... Sigy mi vysvětlil, že jsem byla tady," dodala jsem a pohledem vyhledala mohutného vlka, který si udržoval odstup. "Když jsem moc... moc... moc vystresovaná, tak se moje já stáhne sem. A to se pak může mého těla zmocnit někdo jiný, třeba Caph, toho jsi potkala, to je ten černý vlk... Většinou se snaží vystupovat jako já, aby nikdo nic nepoznal a... aby si nikdo nemyslel, že je se mnou něco v nepořádku. Já to dlouho nevěděla, udržovali mne v nevědomosti, ale tím, že tě sem Caph přivedl porušil všechny zásady." Žmoulala jsem si vlastní tlapku.

Duben 4 háti

Háti nejspíše nechápala problematiku celého tohohle místa ani toho, že tu neměla být. Vypadala podrážděně a dost naštvaně. Nedivila jsem se jí, taky bych byla naštvaná. Koukla jsem na Sigyho, který mi věnoval letmí pohled a pak se chopil slova. "Nebude ti Háti vadit, když si spolu promluvíme? Rád bych ti v klidu všechno vysvětlil," pronesl velký vlk směrem k mojí kamarádce, která se musela šíleně bát. A já se popravdě taky bála, protože co když se teď rozhodne se mnou nekamarádit. Podívala jsem se na Capha. "Zabiju tě ty skrčku," zasyčela jsem na něj, ale on se jenom ušklíbnul a rozešel se lesem pryč. Pravděpodobně do toho svýho nechutnýho, smrdutýho pelechu, kde já jsem popravdě byla jenom jednou a už jsem se rozhodně na další návštěvu nechystala. Obrátila jsem se tedy k Sigymu a Háti.

Duben 3 háti

Háti tu byla a já netušila, jak se tu vzala. Momentálně ukazovala tlapkou na Capha, černého vlčka, který mohl být jen o pár měsíců starší než ona. (//momentálně Háti může vidět všechny vlky v Proximině hlavě tak, jak vypadají) "Cos to proved," vyjel na černého vlčka Sigy a zvedl se na všechny čtyři. Jeho tlapka se mírně podvrtla, jak se na ni snažil postvit, ale pak ji položil na zem naprosto normálně. V tomhle světě byl každý takovým, jakým chtěl být. Jakým si myslel, že je. Sigyho fragment tak měl dokonalé tělo bez chyb nebo problémů.
Pohled jsem upřela zpátky na Háti. "Tady bys neměla být," pronesla jsem skoro plačtivě, protože jsem se bála, že se tady Háti něco stane, protože sem nepatřila. "Caph... on je... pitomec," řekla jsem pak a hodila na vlčka naštvaný pohled. "Hele, hledala tě? Hledala. Přived jsem ji za tebou? Přived," odvětil vlček a začal si líně olizovat tlapku. "A jak jsi to udělal?" zeptal se Sigy nabroušeně. "Život nám dal supr čupr možnost ovládat tenhle náš... malý nedostatek. Takže když chcete, můžete sem někoho zatáhnout," odvětil ležérně Caph. Zůstala jsem na něj vejrat. "Jak dlouho to víš? A kdy jsi nám chtěl tuhle maličkost říct?" zeptal se Sigy. Háti teď byla trochu možná odstrčena na vedlejší kolej. Dělo se toho tolik a já netušila, jestli z toho jde hlava kolem jen mě. Došla jsem k Háti. "Jsi v pohodě?"