Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 23 + 2. 11/15 (tady už jsem byla)

//Oáza

Byla jsem odpočatá a napojená, takže další pochod pouští už byl příjemnější. Věděla jsem kam jdu, matka a babička mě tu už jednou provedly, takže stačilo jenom následovat vzpomínku, která mi radila, kam mám jít. A já šla. Bylo to fajn. Fajn takhle vědět a nemuset se bát, že někde špatně zahnu nebo, že prostě naprosto bezvýznamně zase zapomenu, kde to jsem a kam jdu. Doufala jsem, že neusnu teď by se to nehodilo. Písek se postupně měnil. Přecházel do hrubších kamínků a pak do travnaté hlinité plochy, která v ranním slunečním světle krásně chladila moje teplem rozdrásané tlapky. Spokojeně jsem si oodechla, že jsem poušť zvládla.

//Savana

//VLA 22 + 2. 11/15

//Poušť

Bylo mi úděsné vedro, naštěstí byla noc a s tou se začala teplota snižovat, že mi pomalu docházelo, jak chladno tu v noci je a že možná není nejlepší se tu takhle promenádovat. Náhle jsem zahlédla krásné místo, které se předemnou rozprostíralo. Byla to přímo rajská zahrada uprostřed všeho toho písku a já si konečně mohla na chvilku odpočinout. Viděla jsem tu spoustu zvířat. Některá vypadala děsivě a tak jsem se jim raději vyhnula, ale jiná byla roztomilounká. Třeba srnka, co měla dva velké hrby. Bylo hezké sledovat, jak tu vládne mír a pohoda. Predátoři i kořist sem přišli kvůli vodě a nikdo nikoho nenapadal. Vládl tu určitý zákon, který byl nad hladem. Sklonila jsem hlavu k vodě a napila se. Voda byla dobrá a já chvilku odpočívala. Než zase vyšly paprsky. Musím jít než bude vedro.

//Poušť

//VLA 21 + 2. 10/15

//Nárrské vršky

Věděla jsem kam jdu, takže jsem prostě šla. A bylo to super vědět. Být ten co ví. Jenže pak mne to trklo. Jestliže jsem až na poušti tak jsem hodně daleko od domova a hodně daleko od borůvkového lesíka kam jsem měla původně namířeno... Sakra... Měla jsem jít víc na západ, takhle jsem moc na jihu... Kráčela jsem ovšem neochvějně dál pouští, protože tu začínalo být fakt až moc velké vedro a já věděla, že se odsud musím dostat pěkně rychle a neplýtvat silou na to, abych se otáčela a vracela. Věděla jsem ka jdu, takže jsem prostě šla.

//Oáza

//VLA 20 + 2. 9/15
//Prstové hory

Cesta se mi pod tlapkami začala měnit. Nejprve z podivných kamenů na písek a pak z písku na ještě víc písku. Vyšlapané cestičky se táhly nahoru a dolů, jako bych vůbec neměla mít šanci se odsud dostat. Proxi, vážně bys mě měla poslechnout a vrátit se, není nic špatného na tom si přiznat, že se jeden ztratil navíc pak je... "Tady to znám," vydechla jsem a pohled upřela na cestičku, se kterou jsem se seznámila jako menší, když mě máma s babičkou vzaly navýlet. Vítězoslavně jsem se ušklíbla, protože teď jsem konečně věděla kam mám správně jít. Jak krásný to byl pocit zadostiučinění nad autoritou, kterou jsem vyvedla vlastním konáním z omylu

//Poušť

//VLA 19 + 2. 8/15

//Tmavé smrčiny

Šla jsem dál, protože jsem začínala mít pocit, že jdu správně, ale pak jsem začala stoupat po cestičkách kolem podivných pískovcovitých útvarů a došlo mi, že tady to nepoznávám a jdu špatně. Možný bych se vážně měla vrátit. Vrátit se by byl asi nejlepší nápad Proxi, přiznej si to, ztratila jsi se... Ne, neztratla. Ach to období vzdoru vůči dospělákům a nebo jakékoli autoritě, které provází naší pubertu. Kdybych byla starší nebo mladší poslechla bych, ale takhle? Ne, ani náhodou. Prostě jsem bezhlavě kráčela dál.

//Nárrské vršky

//VLA 18 + 2. 7/15
//Tanebrae

"Borůvková smečka musí být někde poblíž," pronesla jsem šeptem, když jsem vkročila do lesa, který jsem vůbec nepoznávala. Byl temný a rozhodně nepůsobil nijak příjemným dojmem. Tohle nebyl Borůvkový les ani jiný les, který bych znala. Mírně jsem se zavrtěla při té představě, že bych měla v tomhle lese být nějak moc dlouho, takže jsem přidala do kroku a doufala, že najdu nějaké místo, které poznám a díky kterému se budu moct orientovat. Nebylo to zrovna něco, co by mi šlo, takže jsem prostě vyrazila směrem, který se mi zdál správný špatně.

//Prstové hory

//VLA 17 + 2. 6/15
//Elisejská pole

Obešla jsem tu nádhernou louku plnou fialových květin skoro až s náboženskou úctou a opatrností. Nevím proč, ale pokud něco nebylo zelené, jako všechno v našem lese, dokázalo mě to fascinovat a to ne úplně přirozeným způsobem. Barvy jsem měla ráda. Možná by Dravenovi udělalo radost, kdyby mohl mít barvy a světlo pořád sebou. Netušila jsem, jestli vlkovi vadila tma proto, že v ní neviděl nebo proto, že v ní bylo vidět jenom černo a nic víc. Nechtěla jsem ho nechávat v lese, bylo mi ho celkem líto, že jsem ho opustila, ale potřebovala jsem vidět Háti a probrat to s ní. Řeku jsem překonala plavmo-skokmo. Část jsem přebrodila, část přeskákala po kamenech.

//Tmavé smrčiny

//VLA 16 + 2. 5/15

//Kierb

Došla jsem na území, kde to krásně vonělo. Květin tu byla spousta a stejně tak i hmyzu. Z té vůně se mi přímo motala hlava. Obejdi to! varoval mne hlas Sigyho, ale já popravdě neměla úplně v úmyslu jít skrz tu nádheru a pošlapat ji. Kdo by to taky dělal? Jenom nějakej neurvalec a to já nebyla. Jen jsem se tedy na chvilku zastavila a pokochala se polem krásné fialové nádhery, než jsem se vydala ho obejít. Nehodlala jsem po ničem šlapat a ani riskovat, že mne popíchá nějaký hmyz nebo nedej bože, že po mně poleze. Mírně jsem se otřásla, když jsem si představila ty nožičky na svém kožichu, jak se kroutí a lezou a ble. Ošila jsem se ještě jednou a pak přidala do kroku, abych od toho hmyzu byla co nejdříve pryč. Nač to pokoušet.

//Tanebrae

//VLA 15 + 2. 4/15

//Dusot

Konečně! Voda byla předemnou. A byla krásná. Jen jsem udělala pár kroků a pleskla sebou do jejího koryta. Bylo mi jedno, že mne chladný proud trochu poponesl, nechala jsem ho. Nebylo to nic proti tomu, jak krásně mi bylo. Voda krásně ochlazovala moje tělo a s každou vlnkou odnášela nejenom pot a bahno, ale i nepříjemné teplo, které mne pod tou bahnitou slupkou sužovalo. Po chvilce relaxace jsem si sedla do vody a azačala se čistit. Bahno ze mne odtékalo do řeky a já se za chvilku cítila jako nová. Neměla bys v té vodě sedět dlouho nastydnou ti vaječníky... Bla bla blá, je to příjemný nebuď takovej morous... Plácla jsem do vody tlapkou a užívala si, jak krásně stříká kolem. Pak jsem se prostě zvedla a vydala se dál na jih. "Borůvkový les byl od nás na jih, takže když půjdu na jih, dojdu tam," pronesla jsem rozumný úsudek.

//Elysejská pole

//VLA 14 + 2. 3/15

//Švitořivý les

Ukázalo se, že moje naděje nebyla úplně neopodstatněná. Uslyšela jsem šum řeky, která musela být někde kousek odsud. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší zamířit rovnou tam. Ne, že bych se tady bála, i když bych měla. Byla tu podivná mlha a já se musela každou chvilku ohlédnout. Pořád jsem tu slyšela nějaké kroky, vrčení a dusání, ale nikoho jsem neviděla. Žádné zvíře ani dokonce jiného vlka. Bylo to tu zvláštní a tak jsem se orientovala hlavně za sluchem a doufala, že mne moje ouška nebudou klamat a já dojdu pěkně v pořádku k té řece, která tady šuměla. Musela tu být. Nemohla to být jenom moje představa ne? Doufala jsem v to, jak můj kožich začínal být opravdu tvrdou slupkou bahna a potu. Slunce vystoupalo na nebe a začalo zase klesat. Musela jsem jít opravdu hodně dlouho.

//Kierb

//VLA 13 + 2. 2/15

//Tajga

Kráčela jsem se svým bahnitým kožichem směrem, kde jsem doufala, že bude borůvkový les, ale nikde jsem neviděla ani borůvky, ani les. Tedy les jsem viděla, byl všude kolem mne. Stromy se tu vypínaly k nebesům a byly na rovné planině, která nebyla vůbec vlnitá jako u nás. Nebyl tu ovšem ani měkounký mech, který mi u nás dával odpočinek pro po cestě bolavým tlapkám. Místo toho jsem se prostě musela táhnout jako smrad kdo ví kam. Musela jsem jít. Jít a nezůstávat na jednom místě. To bahno jsem ze sebe potřebovala dostat než zatuhne úplně a už nedojdu jinam. Jen jsem doufala, že nějaká řeka bude poblíž a nebudu se tak muset táhnout daleko. Kousek za lesem byla pláň. A kde je pláň tam by mohla být i voda ne? Řeka? Potůček? Nadějně jsem přidala do kroku.

//Dusot

//VLA 12 + 2. 1/15

Čekala jsem na odpověď toho neznámého v dešti a zabahněná, ale jeho slova mi nepřišla uspokojivá. Slyšela jsem z nich jenom ústřižky, protože moc foukalo. "ZOPAKUJ TO PROSÍM!" křikla jsem na něj ještě, ale už jsem nedostala odpověď. Plácla jsem naštvaně tlapkou do bahna. Byla jsem unavená a byla jsem zmatená. Netušila jsem kam mám jít a do toho to bahno bylo všude. Sedla jsem si na zem a začala se čistit. Mohla bych jít k nějaké řece, ale já se bála, že bych se mohla utopit. Ne, že bych neuměla plavat, ale... a navíc v tom dešti se mi nikam nechtělo. Naštěstí s ránem vyšlo slunce, ale to moc nepomohlo, protože mi na kožichu začalo bahno usychat. Byla jsem chdák celá zubožená a tak jsem se rozhodla prostě jít někam dál a třeba cestou najdu nějakou řeku, kde se budu moct opláchnout.

//švitořivý les

VLA 11 15 3/3

Čekala jsem, co hlas odpoví a jestli vůbec odpoví. V té tmě to bylo jako čekání na nějaké spasení, protože jsem vážně nic neviděla. A byla jsem moc hloupá nebo nezkušená na to, abych věděla, že svým hlasem můžu přilákat i někoho, koho bych raději vůbec nelákala ke své malé a neduživé osobě. "Běžel směrem..." křikla jsem, ale hlas se mi zaseknul. "BĚŽEL SMĚREM K JEZERU!" vykřikla jsem do tmy a doufala, že se taky dozvím nějakou věc, i když popravdě? Já hledat toho dědka ani neměla v plánu, spíše jsem se chtěla zeptat na něco jiného. "NEVÍŠ KDE JE BORŮVKOVÝ LES?!" rozhodla jsem se zeptat na informaci pro mne mnohem podstatnější, než to, kde se nachází nějakej starej vlk, který tu evidentně všem jenom pil krev. Doufala jsem, že neznámý mi odpoví

VLA 10, 15 2/3

Rozhlédla jsem se kolem a nic jsem neviděla. Byla tu tma, do toho to bahno. Možná to fakt byl ten dědek, kterého jsem tu naháněla. Slyšela jsem hlas, ale ne úplně zřetelně, který na mne křičel něco o starci. Napnula jsem sluch, ale nesylšela jsem víc, než jenom nějaké podivné útržky. "KDE JE STAŘEC?!" zakřičela jsme do tmy. Zjištění, že když nevím s kým mluvím můžu v podstatě křičet na plné hlasivky bylo zarážející, ale jenom na chvilku. Teď jsem potřebovala zjistit, jestli ten někdo je dědek nebo jestli je to někdo jinej. A taky jestli neví, kde ten dědek je. "TADY NENÍ!" křikla jsme do tmy a doufala, že můj hlas neodnese podivně silný vítr, který se zvedal kolem a který mi odtrhával slova od tlamy. Že já se vůbec vydala ven mimo les, měla jsem zůstat s Dravenem doma v teple.

//VLA 9, 15. 1/3

Stála jsem pod svahem a byla naštvaná, protože tenhle dědouch někam zmizel a já tu prostě stála v bahně a bouřce a ... začala jsem mírně natahovat, protože se mi z toho všeho chtělo plakat. Nejenom, že jsem nenašla Háti, ale rozhodně jsem teď taky nebyla nikde poblíž domova nebo borůvkového lesa, do toho ta bouřka a já netušila, jak se mám dostat zpátky nebo jak se dostat dál. Bylo to k uzoufání. Sedla jsem si na zem a jenom sledovala svoje zabahněné tělo. Měla jsem bahno fakt všude. V uších, v čenichu, na celém kožichu. Vypadala jsem jako nějakej bahňák.
Náhle jsem ucítila pach. Byl to vlk, kterého jsem ještě ale pořádně neviděla, jak tu byla tma a já měla očka zalepená bahnem. Otřela jsem si tlapkou oči a pak to ve mně hrklo. To musí být ten dědouch! Rozhodla jsem se mu vyčinit. "Dě...dědku..." vyšlo ze mě jenom, jak jsem se škrábala na všechny čtyři.