Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VLA 4 + úkol 8 1/5

Vyrazila jsem do podivného území, které bylo zalité vodou a popravdě jsem si nebyla jistá, jestli tady chci být. Asi jsem musela špatně odbočit, protože tohle území jsem si nepamatovala, když jsme naposledy běžela k Háti... neb od Háti. Jedno bylo jasný ať už jsem byla kdekoli bylo to tu mokrý a ne úplně příjemný. Ale ono popravdě to teď bylo mokré všude, takže jsem si neměla na co stěžovat. Mírně jsem se rozkašlala, jak mi voda vtekla do čenichu. Nepříjemný. Přemýšlela jsem, že se vrátím zpátky domů, ale najednou se tu objevil zase ten staroušek. Hodila jsem po něm zlý pohled, ale on si to nejspíše nebral k srdci, protože se najednou rozeběhl a mě nezbylo nic jiného, než běžet za ním, protože jsem mu chtěla pořádně vyčinit, za to co udělal u jezera.
Běžela jsem za ním a snažila se ho chytit, ale on byl poměrně rychlý. Na takového starého dědka možná až moc. První co jsem uviděla byly kmeny stromů, které ležely přes cestu jako by nic. Mírně jsem zakňourala, protože tohle bylo něco co jsem nemusela, běh. Přeskočila jsem první ze spadlých kmenů a mírně zaškobrtla o jeho vrchol, ale hned jsem nabrala sílu a podlezla další kmen, který měl na straně pěknou mezerku od země, kterou jsem se protáhla. Třetí kmen jsem přeskočila už s poměrnou lehkostí a běžela jsem dál.

//VLA 3
Východní hvozd VVJ

Běžela jsem pryč od vody. Proběhla jsem lesem a zamířila na místo, kde byly ty podivné bubliny. Máma a babička mě tu učily mezi nima chodit, takže jsem se pořádně soustředila, abych, když uvidím nějakou bublinu vzduchu, přidala do kroku a odešla od takové bubliny co nejdál. Věděla jsem, že vzduch je tu poměrně hutný a teplý, takže jsem přešla do poklusu, protože jsem se nechtěla úplně vyšťavit. Rozhodně jsem nevěděla kam mám v plánu v tomhle dešti jít. Bouřka nevypadala, že by končila a tak jsem jenom doufala, že mám dobrý směr do borůvkového lesa, kde bydlela Háti. Jenže neměla. Smůla no. Já ještě nevěděla, že jdu vlastně úplně na druhou stranu a to jediné mne udržovalo v celkem dobré náladě. Přes pole bublin a horké vody jsem se dostala celkem bez problémů na druhou stranu.

//Tajga

VLA 2 + plavání

//Mechový les

Vyšla jsem z mechového lesíka a připravila se na to, že v tomhle nečase bych neměla na Háti narazit tady ani nikde jinde, pokud byla normální bude zalezláv nějakém úkrytu. Jenže Háti normální nebyla a tak byla velká šance, že skočí do vodního chřtánu a bude si plavání ještě užívat. Vyšla jsem s hlasitou ránou hromu na pláň kousek od jezera a uviděla jsem podivného starouška, který ležel na břehu, jako by mu vůbec ten déšť nevadil. Naklonila jsem hlavu na stranu a že bych se ráda zeptala, co tu dělá a tak. Než jsem ale otevřela papulku ten dědoušek se na mne zasmál a s otázkou a výzvou k závodu v plavání se rozeběhl k vodě. Co....ne, počkejte je to nebezpečné! chtěla jsem na něj křiknout, ale to už on běžel směrem k vodní ploše, jako by mu bylo úplně jedno, že prší a je bouře a že by se měl tedy vyhnout co největším obloukem jezeru.
On skočil do vody, ale já ne. Běžela jsem po břehu, protože jsem si jasně pamatovala, že do vody nemám chodit, když nemám sebou dozor a zároveň, že je velmi nebezpečné do vody lézt, když je kolem bouřka. Blesk byl sváděný vodou pokud jsem to dobře chápala a tak by se mu velká vodní plocha mohla líbit. Pane, neměl byste v té vodě plavat ještě se vám něco stane a... Přemýšlela jsem nad tím, co říct, abych starého vlka přesvědčila, že se má dostat z vody na břeh, kde to bylo bezpečnější. Poskakovala jsem tedy na břehu a mávala na něj tlapkou i ocasem, abych ho nalákala zpět na pevninu. Jenže on se vážně rozhodl plavat na druhou stranu. Takže jsem se musela rozeběhnout za ním. Ale do vody rozhodně v tomhle ani nápad!
Brodila jsem se bahnem, které tu bylo kolem jezera a doufala jsem, že dědu najdu na druhé straně v pořádku. Když tu najednou udeřil do vodní plochy blesk. Viděla jsem jak se z oblohy snesl, dotknul se vodní hladiny a všechno jenom zapraskalo. Projel mnou podivný poryv, jako by mě něco polechtalo a vzduch se naplnil neznámým pachem. Dědoušek na hladině nebyl. Poplašeně jsem vypískla a snažila se ho najít. Když tu najednou se vodní hladina začala zvedat a nadouvat. A starý vlk se vynořil z jezera s kachnou na hlavě, která si tam hověla jako v hnízdečku. "To bylo něco! Taková šlupka a já jsem vyhrál! Hahaha," chcechtal se na mě děda a já na něj vejrala s pustou do kořán. Na zadku měl totiž dočista holé místo, jak ho nejspíše udeřil blesk do sedínky. Popichoval mě, že vyhrál, ale já mu tuhle výhru s kachnou na hlavě a holým zadkem, mile ráda přenechala.
Popravdě jsem se ho začala bát, protože kdo by e sem v tomhle nečasu vydal jiný než blázen a to už jsem si určila na začátku. Než tak stihl zase něco pronést vzala jsem nohy na ramena.

//Gejzírové pole

//VLA 1

Koukala jsem na svítící mech a na Dravena, který se uvolnil, když viděl, že se není čeho bát. Jen jsem se usmála a pak si mech hezky oprášila zase z tlapek. Svítil i na zemi, což bylo vtipné. Mírně jsem se na to zazubila a pak se rozhodla, že už bylo dost času tady. Možná bychom se měli jít projít a nebo... nevím, jak to Draven měl, takže jsem se rozhodla nechat rozhodnutí na něm, jestli bude chtít jít v dešti se mnou ven. Přeci jen i bouřkové mraky dělaly větší tmu než normálně. "Půjdu se na chvilku projít," pronesla jsem plaše větu. Mluvit s tímhle hromotlukem najednou bylo nějak snadnější. Možná za to mohl fakt, že už ho znám déle a nebo prostě to, že jsem viděla, že se taky bojí, jako já. "Pokud chceš můžeš jít se mnou, ale nenutím tě," dodala jsem s psměvem, aby věděl, že do té tmy a nečasu nemusí. Já se potom pomalinku rozešla směrem k jezeru. Chtěla jsem se podívat, jestli tam třeba Háti není. Přeci jenom ji hnalo dobrodružství vždy tam, kde to nejvíce smrdělo nebezpečím.

//VVJ

//VLA 5
červenec 5/10

Jenomže ten smutek zase pěkně rychle přešel, protože jsem si vzpomněla, že nejsem jediná, kdo se bojí. Všimla jsem si toho u Dravena už dřív, ale pak mi to celé seplo a vysvětlilo se. Věděla jsem, že mu nedělá dobře tma, protože v noci vždycky přicupital blíže ke mně a celou cestu šel se svěšenou oháňkou a ušima k hlavě, ale ujistila jsem se o tomhle zjištění, když odmítl jít do našeho úkrytu. Asi se mu ve tmě něco stalo nebo možná mu maminka neříkala, že ve tmě se mu nemůže nic stát dost často. Hlavně asi taky neměli doma svítící mech, který jsem měli mi v našem mechovém úkrytu. Byla jsem ráda, že ho máme a popravdě jsem se usnesla, že Dravena odnaučím bát se tmy. Půjdu na to pomalounku a on se to naučí.

//VLA 4
červenec 4/10

Možná to bylo tím, že on byl prostě cizí. Všimla jsem si toho, že mám poměrně velké problémy mluvit s někým koho neznám. Ale proč jsem teda tenhle problém neměla s Háti. S tou jsme si mohla povídat, jak jsem jenom chtěla. Protože jsem rozbitá? Protože nejsem normální? Nemohla jsem vědět, co je se mnou v nepořádku, ani proč tak často usínám. Proč nejsem v klidu jako moje sestra a nemám ráda nová dobrodružství a nové přátele jako Háti? Proč nemůžu jen tak vyrazit na konec světa a zažít spoustu nového? Proč musím být doma a bát se, že zase usnu, i když mi všichni budou tvrdit, že jsem nikdy nespala? Bylo tolik otázek a tak malinko odpovědí, že mě to trochu rozesmutnilo.

//VLA 3

červenec 3/10

Byla jsem s ním ráda a popravdě jsem ani nechápala proč. On byl hodný a přitom toho moc neříkal, ale věděla jsem to, vycítila jsem to z něj. Jeho dobrota byla popravdě až nakažlivá. Kdo jiný by pomohl cizí vlčici táhnout se s flákem masa na druhý konec kraje a ani by za to nechtěl nic jiného, než drobné občerstvení? Nikdo. Jenom někdo, kdo má dobré srdce a ani špetku sobeckosti v sobě. Mírně jsem se usmála, jak jsem tak na mohutného vlka myslela. Byla jsem ráda, že jsem ho tam tenkrát našla a že se naše cesty potkaly. S nikým jsem si tolik nerozumněla, ani s Háti ne. A to jsme si přitom neřekli skoro vůbec nic. Jenže proč jsem si s ním nemohla povídat jako s Háti? Nemohla jsem se přes tuhle malou lapálii přenést, protože bylo tolik toho, co jsem mu chtěla říct.

//VLA 2
červenec 2/10
Jedním z takhle dotěrných vlků byla Háti. Byla to moje kamarádka a já na ni teď byla trochu naštvaná, no dobře, trochu víc, protože tu nebyla a protože mne dlouho nenavštívila. A já toho měla tolik nového, co jsem chtěla probrat. Třeba to, že mám nového kamaráda a možná jsem přišla i na to, co tenkrát myslel její táta, když jí varoval před tím, aby nikomu nevěřila. A taky jak mne ona varovala před klukama, i když to tenkrát nazvala jinak. Možná, že jsem si nedávala dobře pozor, když teď jsem všude s Dravenem... Ale proč bych mu neměla věřit, vždyť on je hodný a nikdy by mi neublížil. On by neublížil ani mouše. Nemohla jsem černého vlka dostat úplně tak dobře z hlavy.

//VLA 1
červenec 1/10

Stála jsem uprostřed lesa a jenom si užívala ten klid, který tu byl. Byla jsem už starší než dřív a tak jsem se tolik nebála toho, kde jsem. Nebyla jsem daleko od domova, takže jsem se nebála ani cizáků. Kdyby se tu nějaký objevil, tak bych utekla. Utekla bych možná i kdyby se tu někdo neobjevil a jenom se na mne nějaké křoví blbě podívalo. Byla jsem už prostě taková. Ne úplně sociálně dobře stavěná. A taky jsem byla celkem poslední dobou zasněná víc, než bych si přála. Ale nemohla jsem za to. Když jsem si tu tak ležela ve slunečním koupališti, které proniklo skrze koruny stromů, tak jsem se prostě musela zasnít, jak mi bylo dobře. S úsměvem jsem tak vzpomínala a přemýšlela, ale popravdě se mi pořád vraceli do myšlenek jenom někteří vlci, které jsem popravdě ani moc v myšlenkách nechtěla, ale ni byli tak dotěrní.

Sledovala jsem tuhle překvapivou reakci se zájmem. Celkově mě tenhle vlk nepřestával překvapovat, na to, jak byl velikánský se poměrně dost bál. Jenomže neměli jsem to tak všichni? Hlavně na něj nesmíš zprudka a nesmíš křičet... Proč bych na něj proboha křičela, vypadá jako by si to chtěl jít hodit na nejblžší strom... No tak jenom usuzuju, že bys mohla křičet nebo dělat prudké pohyby a tak... Sigy, nejsem malá jasný... Mezitím co jsem se dohadovala ve vlastní hlavě s pozůstatkem někoho jiného se vlk předmnou zmenšil. Ne, že by se reálně zmenšil, ale přitáhnul si všechno k tělu a skoro se ani nehnul. Jeden by si mohl myslet, že je to nějakým spešl černým mechem porostlý šutr.
Pokusila jsem se zachytit jeho pohled, jak jsem na něj tak zpoza kmene stromu koukala. On koukal na úkryt a já mu najednou stála v cestě. Chytla jsem jeho zlatá očka do svého pohledu a s mírným úsměvem čekala. A pak z něj vypadla jedna věta, která zaskočila více jeho než mne. Kývla jsem hlavou. Párkrát jako někdo, kdo se ujišťuje, že slyšel správně. Pak jsem zvedla tlapku, dostala jsem nápad. Otočila jsem se a strčila jsem hlavu do úkrytu, odkud jsem vytrhla kus svítícího mechu. Pomalu jsem se pak vrátila zpátky k vlkovi. Položila jsem svítící mech na zem. "Svítí," řekla jsem mu poměrně jednodušše. "Není... tma... světlo..." pousmála jsem se na něj a pak se posadila. "Můžeme... zůstat," dodala jsem ještě, aby věděl, že ho do úkrytu nutit chodit nebudu. Sama bych ho tam stejně nedotlačila.

květen 10 iva

Koukal jsem na tu škebli a popravdě mi bylo fuk, jestli jsou s Proximou kámošky nebo je to prostě nějaká votrapa, kterou zase sebrala na cestě. Hoši ta holka by se fakt měla zamyslet nad svým životem, momentálně sbírá tohle tělo každý zatoulaný štěně široko daleko. Aby nezačala nosit i zraněný ptáčátka a žrát bobule pche. Vlčice evidentně nepochopila mou hlášku, protože začala plácat o tom, že má taky svaly a vnitřnosti. Ježiš to je tele mladý... Neměla nejspíše dostatek vyspělosti, jako já. Ale což, mohl jsem ji pošťouchnout, ne? "Být bezpáteřní můžeš i s páteří," odvětil jsem naprosto přehlížejíce, že ona možná mne označovala za bezpáteřního, ale to by tak označovala stejně Proximu se kterou se do teď bavila a ta mi byla momentálně putna. Schovaná ve svém klidném vnitřním světě si mohla hrát do alelůja a jási mezitím budu hrát venku s touhle slečnou. Měl jsem pubertu a ta se mnou třískala jako divá. "Myslel jsem to tak, že jsi celkem hezká, to se tak říká, že je nějaká slečna kost, když je hezký."

Květen 9 Iva

Koukala jsem na vlčici před sebou a panikařila. To nebylo dobré ani náhodou, ale co se dalo dělat. Jeden se prostě nějak narodil a Ivy na mne byla moc otázková, já raději poslouchala a jen kývla když to bylo třeba. Jenže ona se pořád ptala a ptala. Šla jí z toho hlava kolem, jak moc se jí druhá vlčice na něco ptala. Uklidnit se Proxi, hlavně nenech aby... Jenže bylo pozdě. Emoce došla Proximě do těla a vcucla jí dovnitř vlastní hlavy jako když se želva schova do krunýře. Na Ivy chvilku koukal prázdný pohled, jako by Proxima chtěla omdlít a pak začala makat a .... po tváři se jí rozeběhl úsměv uličníka. Netušil jsem kde jsem a proč tu jsem zrovna s touhle vlčicí. 'Ty jsi ale kost," brouka jsem bez rozmyslu.

Došla jsem s Dravenem k našemu úkrytu, který popravdě byl jenom podivná díra v zemi plná mechu. Já to tam ovšem měla ráda, byl tam klid a teploučko. Jeden se nemusel strachovat, že by se nějakým způsobem nemohl v klidu vyspat. Nikdo vás tam prostě nerušil. Byl to domov. Jenomže ne pro každého byl domov takovým, jakým byl pro mne. Draven se snažil vyslovit moje jméno a mírně mě poprskal, když se snažil říct "x". Nakrčila jsem čenich a začala se čistit. Tohle od něj nebylo pěkné. Poprskat někoho a ani se neomluvit. Snažila jsem si uklidit svůj poprskaný obličejík do krásné podoby jako vždy. O svou krásu jsem totiž náležitě dbala.
Jenže když jsem se otočila na Dravena, choulil se na zemi jako nějaký plevel, který se rozhodl, že raději uhnije, než aby se rozhodl růst. Velký strom, který si vybral jako schovku ho nedokázal schovat celého, takže se za ním jenom tetelil, zatím co maso leželo na zemi. Netušila jsem, co se stalo a jenom jsem opatrně přešla ke stormu, abych na Dravena vykoukla. Co mu je?... Nemám absolutně ponětí.... Ale Sigy, ty víš vždycky co se děje!... V klidu, zkus použít svou magii... Neviděla jsem nikde žádné nebezpečí, takže jsem jenom natáhla svoje malinkaté magické schopnosti směrem k Dravenovi. Nechtěla jsem zasahovat do jeho soukromí, takže jsem se jen natáhla a snažila se zachytit emoce, které on sám mohl chtít předat. Nešťourala jsem se v ničem a nesnažila se prorazit odpor. Jen jsem chtěla pochopit. Zároveň jsem zůstala stát na druhé straně stromu a jen nahlížela zpoza kmenu, abych nezpůsobila nějaký problém tím, že budu moc blízko.

8/10 iva květen

Koukla jsem se na vlčici před sebou. Ivy vypadala, že se z těch všech informací zvencne nebo minimálně že mě bude tak dlouho bombardovat otázkami, než na ně neodpovím. Popravdě mne to zaskočilo a mírně jsem se stáhla. Nelíbilo se mi být středem pozornosti, ani to, že mne někdo bombarduje otázkou a hned na to další a další. Energie druhé vlčice na mne neměla úplně dobrý efekt. Já byla zvyklá na klidnější a rozumnější komunikaci a ne na to, že mě někdo zavaluje otázkami. Na které jsem popravdě ani neznala moc odpovědí. Místo odpovědi jsem se tedy jenom mírně zmateně rozhlížela kolem, jako bych hledala nějakou únikovou cestu a snažila se zhluboka dýchat, protože jsem cítila, že usínám. "Já...Já...ne..." vykoktala jsem ze sebe jenom.

květen 7 iva

Koukala jsem na tu vlčici před sebou, která byla neznámá. Mluvila o tom, že bude líp. Na to jsem přikývla hlavou, protože jsem doufala že bude. Kdo by to byl čekal, že by tady mohl být i někdo nebezpečný? Pro mne byl tenhle kraj jenom klidným a přátelským místem, takže jsem neměla potřebu o tom nějak polemizovat. Kývla jsem proto s úsměem hlavou, že prostě bude dobře ať už bylo cokoli.
Pak se začala vyptávat na magie. Já toho o nic moc nevěděla, vlastně jsem o nich netušila skoro nic. Věděla jsem, že každej nějakou má a to bylo asi tak všechno. To že Ivy žádnou nemá jsem brala jako znamení že je mladší než já a ještě ji neobjevila. "Hmm... Joo?... Každej má nějakou... Jen ne hned... Dospěláci mají," snažila jsem se jí kusově předat informaci, že je možná ještě moc malá na to, aby magii měla. O to víc jsem se sama cítila jako velká holka, že už magii mám.