Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//děkuju moc a prosím rychlost

Koukala jsem trochu vyjeveně na Aithéra, protože jsem popravdě chápala, že je toho na něj moc, ale nějak jsem netušila, jak mu pomoct. Napadlo mne, že bych mu mohla prostě změnit emoce, ale věděla jsem, že v tom nejsem dvakrát dobrá a navíc, to by bylo asi moc zasahování do soukromí. Magii jsem tedy nechala jenom jako případný plán B... nebo spíše C. Aithér mluvil o tom, co se u něj dělo, pak mi popsal, jak to vypadalo s jeho matkou a novými sourozenci a nakonec to zakončil nabídkou, že mě doprovodí. Byl to slib, který mi dal, ale já ho nechtěla úplně držet u toho, že ho musí splnit. "Já," hlesla jsem trochu zadýchaně, ale pak jsem se dala dohromady během chvilky, kdy nastalo ticho. Vteřinka a už jsem zase mluvila. "Budu ráda, za doprovod, ale není to nutné, pokud toho máš moc," dodala jsem s úsměvem.
Pak jsem se rozešla, byť byl u mého boku věřila jsem, že kdyby chtěl, tak se prostě rozloučí a půjde. Můj orientační nesmysl mne vedl směrem jinam, než jsem měla jít, pokud jsem šla domů. Já si to ovšem neuvědomovala a netušila jsem, jestli Aithér taky neumí směr nebo ho jenom unesla naše konverzace a tak směr nehlídal. "Musí to být zajímavé, mít najednou nové sourozence... Chceš si o tom promluvit?"

//Rozkvetlé louky přes mahtae sever

Odpočívala jsem. Nebylo kam spěchat. Aither řešil něco se svou matkou a já už zjistila, podle pachu, že tu Háti není už nějakou dobu a mohe babička je taky někde jinde, ake byla v lese nedávno. Teď už jsem jen čekala na návrat nového přítele, kterého jsem tu nechtěla nechat bez rozloučení. Navíc se mi ani moc loučit nechtělo. Bylo pěkné počasí a já se domů nehrnula i když už mi rodiče chyběli.
Uslyšela jsemnjeho kroky dřív, než jsem uslyšela jeho hlas. Aither se vrátil a já se posadila, abych byla v lepší, společensky přijatelné, pozici. Podívala jsem se na něj a cítila podivnou směs emocí. Smutek, radost, zmatení. "Děje se něco? " zeptala jsem se. Vypadlo z něj, že je bratr podruhé a já z něj cítila nepokrytou radost. Usmál jsem, se a pohodila ocasem. "Gratuluju," prohodila jsem vesele. "Babička tu není ani Háti," vysvětlila jsem. Pak mi ale došlo, že smečka a i Aithér budou teď mít spoust práce s vlčaty. "Och to teď budeš mít spoustu starostí a musíš pomáhat a já tu jenom překažim.... asi bych měla jíta neměla tu okounět , snad se neutratim a..." pusa mi jela víc, než by bylo zdrávo, ale nějak jsem netušila jak zamaskovat, že vlastně odejít nechci.

Aithér měl pořád strach o mě, ale já už se vážně cítila lépe. Mohl za to prostě jenom hloupý tlak. To se občas stávalo, nemusel ze mě hned dělat maroda. "Děkuju za starost, ale fakt se cítím v pohodě," pronesla jsem mile, ale taky rázně a možná trochu s náznakem panovačnosti. Ze smečky a rodiny jsem nebyla zvyklá se opakovat, protože když jsem něco řekla, tak to tak prostě bylo. Cítila jsem z něj starost. "Vím, že se jenom staráš, ale fakt není třeba," dodala jsem. "Omlouvám se, že jsem způsobila paniku." Usmála jsem se na něj a mírně sklopila hlavu, abych na něj skrz dlouhé řasy trochu nevinně zamrkala. Počestnost sama.
To už se k nám připojila viditelně březí Aranel. Cítila a viděla jsem, že je na sebe a své těhotenství pyšná. Pohledem jsem zklouzla k jejímu synovi, od kterého jsem přijímala spíše velice zmatené a nepříjemné pocity. Něco se mu na tom nezdálo nebo spíše, chtěl si o tom promluvit, ale ne teď nebo ne před mou maličkostí. "Těší mne," řekla jsem mile na představení, které mi zaznělo od Aithéra a poté jeho matky i sestry. Aranel o tom, že někam plánuje jít s mladou vlčicí, které říkala Sib. K místním bohům jsem zašla jednou a neměla jsem v plánu to opakovat, cesta to byla náročná. Měla by vůbec někam ve svém stavu chodit? Vypadalo to, že na Aithéra nemá čas, to se mi nezamlouvalo. Přišel za ní pro radu nebo snad ne. "Hledám Cynthiu nebo Háti, ale myslím že to počká. Aithér by si nejspíše rád promluvil s tebou sám a já se půjdu támhle podívat na borůvky, pronesla jsem a mírně se uklonila s úsměvem, než jsem zamířila k houští borůvek asi tak deset metrů od nich. Byla jsem blízko, aby mne viděli, ale dost daleko, abych neslyšela jejich rozhovor.

Probrala jsem se a začalo pršet. Byla jsem mimo maximálně pár minut, prostě blbý tlak. Teď když se rozpršelo se tlak vyrovnal, vzduch pročistil a vypadalo to na propršený den. Teplota byla příjemná. Pomalu jsem se zvedla do sedu, když mne Aithér ubezpečil, že je všechno pořádku. Usmála jsem se na něj. "Už jsem v pohode, nebo aspoň myslim, prostě se mi z toho dusna zamotala hlava," snažila jsem se to odůvodnit nejen jemu, ale i sobě. Protože mě to trochu uklidnilo, že to má logické vysvětlení. Alespoň tentokrát.
Koukla jsem se kolem. Bylo hezké jak tu všude kapela voda a lesem se šířil pach vlků. Jeden z nich se k nám blížil. Byla to vlčice, která se Aithérovi cv mnohém podobala a mne podle jejích pohybů bylo hned jasné, že je to heho matka. Ani jsem nepotřebovala jei oach, abych to odhalila. Cítila jsem z ní napětí vůči sobě. "Dobrý den, omlouvám se že jsme takhle na území, zamotala se mi hlava z počasí, ale už je to lepší, " vysvětlovala jsem slušně a vlčici si prohlížela byla březí. Hodila jsem pohled po Aithérovi zda di toho všiml nebo ne.

Omdlela jsem z toho tlaku, který se tu tak nepříjemně zhoupnul, že mě to prostě zasáhlo. Odpadla jsem jenom na pár minutek, ale i tak to bylo příšerné. Nevědět takhle o sobě. Jenže jsem na to byla zvyklá, takže když jsem se se zamrkáním probrala na zemi, lekla jsem se. Co když jsem zase udělala něco příšerného jako tenkrát s tou srnkou?! CHtěla jsem se posadit, ale zase se mi zhoupla hlava a tak jsem zůstala ležet. Hlína byla chladná, byl tu stín a dokonce jako bych měla mírně vlhkou srst, která mne příjemně chladila. TO byl asi taky důvod, že jsem se probrala celkem rychle. Přímo před "vchodem" do mého malého ukrytého místečka byl Aithér, který tam ležel a koukal kolem.
"Aithére..." špitla jsem a pak si odkašlala, abych našla ztracený hlas. "Já se omlouvám, za všechno, co jsem řekla nebo udělala," vyhrkla jsem pak, protože jsem se bála, že mne označí za šílenou jako to udělal Mitsurugi. CO když jsem taky něco roztrhala nebo zničila nebo tak něco... Co když jsem byla opravdu blázen a teď to Aithér zjistil, chtěla jsem ho uklidnit před tím, než by se mne mohl sám zeptat.

Z mé mírně ztracené letargie mne vytáhl Kompliment, který patřil mé maličkosti. Možná jsem si to dřív neuvědomila, ale komponenty jsem mnohem lépe dávala,než dostávala. Asi to bylo o zvyku a já komplimenty nedostávala často.... vlastně od dospělosti nikdy. Jako vlče mne chválili, ale to se změnilo. "To říkáš jen tak," odvětila jsem možná netaktně. "Je to jen cetka," dodala jsem polohlasem, ale muselo být jasné, že mi na ozdobě velice záleží, i když tvrdím opak.
Šla jsem za ním, když řekl že má místo kam jít. Byla to hezká mýtinka s kořeny v různých tvarech. Hlava ss mi trochu motala a já cítila nepříjemnou lehkost. Rozhlédla jsem se kolem."Hmm... pěkné.... Aithére já, asi omdlím, " pronesla jsem a ani jsem si neuvědomila, že to říkám. Podpořily sd mi tlapky a já bezvladně jela dolů. Nemohl za to můj stav, ale počasí. Z vysokých teplot a dusna najednou přišel pokles tlaku a bylo to.

//mahtae

Koukala jsem se před sebe a sanažila se udržet myšlenky, které se mi rozebíhaly do všech stran. S věkem to bylo jednodušší, zvykla jsem si, ale pořád to nebylo úplně ono. Tma se mi dostávala do zorného pole a já cítila, jak mne to vycucává, ale držela jsem se všemi drápky, abych mohla být s Aithérem. Zvedla jsem k němu očka, když se zastavil, aby mi řekl, že mu nikdo neřekl, že mu to sluší. "Komplimenty se v tomhle kraji moc nenosí," pronesla jsem s očima jako vyděšená laňka, kterou lovec zahnal do kouta. Nebylo to kvůli Aithérovi, bylo to tak nějak kvůli všemu. Kvůli jeho modré barvě, mé neschopnosti se vyjadřovat, tomu že jsme v Borůvkovém lese a tomu, že jsem se ve vlastní hlavě nikdy neocitla sama.
Mluvil o mojí mámě, že by ji rád poznal a možná to mne zaskočilo jako další rána. Proč chce poznat SHEYU?! rozletělo se mi hlavou, aniž bych na to pomyslela já, aniž by to byl Sigy. Bylo to jiné, divné. Na mém obličeji to muselo být poznat. "Já jsem jenom... unavená," řekla jsem s omluvným úsměvem, ale bylo jasně vidět, že jsem spíše ve stavu na omdlení, než cokoli jiného.

//kojotí břeh

Šla jsem trochu jako ve snu za kožichem vlka, který změnil barvu. Slunce začalo vykukovat z poza tmavého obzoru a pohladilo nás paprsky na srsti. Usmála jsem se trošku nadšeně, že už je jaro, ale zároveň jsem měla strach z toho, co mne na jaře čeká. Uvědomila jsem si, že jsem velká a že bych měla popravdě už trochu více zapřemýšlet o rodině a budoucnosti. Jenže jsem byla pořád v mysli moc malá na to, abych nad něčím takovým přemýšlela. Možná že právě tohle pomyšlení na brzké dospívání se mi motalo hlavou, když jsem se tak neobratně zamotala do snahy uklidnit Aithéra o jeho zjevu. Nejdřív mne nepochopil a pak se začal smát. Sklonila jsem hlavu v omluvě, protože jsem netušila, jestli jsem ho neurazila nebo se ho nedotkla. "Já... já... nechtěla..." zakoktala jsem se a měla jsem v plánu se rozeběhnout pryč.
Před útěkem mne zastavila jen jeho klidná slova, kdy vyjádřil pochopení s tím, co jsem se mu snažila říct. Jen jsem prostě nechtěla, aby si přišel jako nějaká zrůda, hříčka přírody. Chtěla jsem, aby si přišel normálně, byť jeho kožich normální nebyl. "Moje maminka má tlapku taky celou barevnou, rozhodně jí to přidalo na půvabu než ubralo," snažila jsem se to ještě trochu vyšperkovat. Mámě to vážně slušelo a nedokázala jsem si ji představit bez její barevné tlapky a oka.
Ocitly jsem se na hranici borůvkového lesa a okolního světa a já trochu váhala. Nechtěla jsem tam jít, protože jsem si přišla nežádaně. Baghý tenkrát s Jinksem dala najevo, že se jim nezamlouvám, nebo jsem si to možná jenom namlouvala, ale prostě mi to tak přišlo. Z toho setkání jsem si pamatovala jen strach, temnotu jeskyně a ohromná křídla kulaté vlčice. Aithér mne vyvedl z myšlenek poděkováním. "Och... rádo se stalo," řekla jsem jenom jako ve snu, myšlenkami jinde, hlas zastřený a nepřítomný. Začínala jsem klouzat pryč do svého vnitřního světa. Mohla za to hlavně únava.

//borůvkový les

Vypadalo to, že Aithér není úplně šťastný ze své změny vzhledu. "Náhodou... sluší ti to," řekla jsem, ale pak mi došlo jak moc blbě to zní. "Já... teda... ne že by ti to před tim neslušelo, teď jsi víc no... exotický, to je pěkné ne?" plácaka jsem trochu to a pak zase to, protože mi bylo líto jeho smutku z tohohle rozuzlení situace. Chtěla jsem ho uklidnit, ale možná jsem to jen víc zhoršila. Pokud to vůbec šlo, měl sakra modrý kožich. "Já mam třeba barevné drapky, teda to teď ve tmě neni vidět, ale všem se to líbí a chválí mi to, určitě se jim bude líbit i tvuj kožich," snažila jsem se to zachranit nejspíše bez úspěchu.
Kráčeli jsme tmou k řece a kolem ní, abychom došli do Borůvkové smečky. Doufala jsem, že tam třeba narazím na Hati nebo babičku. Těžko ovšem říct. Nechtěla jsem potkat Alfu, té jsem se bála a tak snad Aithér nebude chtít svůj příchod ohlásit jí.

//za Aithérem

Večer vypadal tajuplně, i když jsem se obávala toho, že s večerem přijde i strach, nějak nepřicházel. Mou mysl teď zaměstnával Aithér a jeho zmodrání. Vypadalo to, že ho moje slova nepotěšila a tak jsem to zkusila trochu urovnat. "Ale ve tmě to nebude tolik vidět..." řekla jsem chabě a stáhla tlapku od jeho srsti, která opravdu nebyla jen nabarvená. Barvu měl prostě uvnitř vláken a jediné, jak ho toho zbavit, by bylo srst vytrhat. "Můžu ti tu srst vytrhat," navrhla jsem snad ještě potišeji, než před tím.
Aithér vypadal, že má nějaký nápad. Netušila jsem úplně jaký, ale vypadalo to, že hodlá jít do Borůvkového lesa a já se tak musela nějakým způsobem rozhodnout, jestli jít s ním nebo zůstat tady sama. Byla to jednoduchá volba a já se tedy s přikývnutím vydala směrem k Borůvkovému lesu. Pak jsem se ale zastavila. "Asi bys měl vést ty, nerada bych přišla na území smečky jen tak," pronesla jsem s mírně povzbudivým úsměvem.

Koukala jsem na Aithéra, jehož kožich modral, jako by se na něj nalepilo nějaké svinstvo z té vody. Vypadalo to, že si své modroty nevišmnul, ale po mém upozornění začal mírně řečeno vyšilovat. "Zkus to umít, třeba je to toxický!" štěkla jsem na něj a v panice začala přešlapovat na místě. Když vběhl do vody jenom jsem ho pozorovala úzkostně ze břehu, rozhodně jsem se k němu nehodlala přidávat, protože kdybych vlezla do vody, mohlo by se něco stát mě a ... a... začínala jsem mít zase temno před očima. Všechno se ztrácelo. Panikařila jsem. Dýchej Prox. Dýchej! Trochu jsem se zasekla. Tohle byl jiný hlas než můj. Dokonce jiný než Sigy. Udělala jsem ale co chtěl. Zhluboka se nadechla, vydechla, nadechla, vydechla. Takhle hezky dokola, dokud se temnota neztáhla.
Aithér se mezitím vymáchal v řece a vylezl z ní ven stejně modrý, jako do ní vlezl. "No," řekla jsem a udělala k němu krok. Pak jsem mu šáhla na srst, velice opatrně. Zdálo se, že to nemá na srsti nalepené, ale že to má přímo v srsti. Odtáhla jsem tlapku, ale modrá nebyla. "Furt to tam je a myslím.... myslím, že to nepůjde umýt," pronesla jsem zamyšleně.;

Neuměla jsem si vůbec představit, že bych nenašla v tom lese Aithéra, protože to už bych asi ležela někde v křoví a plakala. Neuměla jsem poznat, kterým směrem jdu nebo kterým bych jít měla, takže to pro mne bylo jako španělská vesnice, umět se vyznat v okolí. On byl ovšem velmi pozoruhodný průvodce, protože to vypadalo, že nikdy nezabloudí. Dovedl mne k řece a pronesl, že ono se dobře průvodcuje v dobré společnosti. Trochu jsem se zachichotala a sklopila pohled. Neměla jsem úplně dobrou zkušenost s tím, že se někomu chichotám, takže jsem se to pak pokusila zamaskovat tím, že jsem se podívala do strany na řeku, která uháněla pryč.
Mluvil pak o své matce a o tom, že byl rád, že našla lásku v jeho příteli. Pořád mi to přišlo zvláštní, ale nekomentovala jsem to. Mohl to být jenom nějký rozmr středních let. Věděla jsem, že vlčice i vlci začnou během středního věku trochu bláznit, ale nechtěla jsem mu to kazit. Upřela jsem na něj svá kukadla, vypadal šťastně, že je jeho matka šťastná. Borůvková smečka vypadala nadějně, pokud jsem se chtěla více poznat s babičkou. "Mohli bychom tam jít, než mne doprovodíš domů?" zeptala jsem se a nechala ho poodstoupit k vodě, které se chtěl napít.
Já si sedla na zem. Jedla jsem dobře, nemusela jsem se čistit. Sjela jsem potom pomalu na zem a lehla si. Bylo to krásné si moct takhle odpočinout. Najednou jsem uslyšela od řeky hučení a upřela tam pohled v momentě, kdy se po hladině projela vlna a zmizela pryč. Aithér vypadal vyděšeně, ale hlavně.... "Aithére jsi modrý!" vyjekla jsem poděšeně a sedla si, jednu tlapku na čumáku zděšením.

Aithér se zaseknul a zeptal se. [myslRýpe do mě? Dobírá si mě? Nebo se fakt jenom ptá?[/mysl] Byla jsem z něj trochu zmatená. Byl starší a chytřejší, ale zároveň mi občas přišel až dětsky naivní a nezaludný. Jenže jak jsem mohla mít jistotu, že to nehraje. "Seš dobrý p...průvodce," odpověděla jsem. Chtěla jsem říct přítel. To slovo mi skoro sklouzlo z tlamy, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela.
Ohledně rodin už bylo mluvení snazší. Kývla jsem když řekl že máte nechtěl bránit ve štěstí. "Hádam že práva láska se na společenské konvence neptá, " projodila jsem jenom a doufala, že se ho to nedotkne. Když promluvil o mojí babičce nastražila jsem uši. Proč se přidala tam a ne k nám? Trochu mne to zaskočilo a lhala bych, kdybych řekla že mě to nerozesmutnilo. "Aha," řekla jsem k tomu jenom. "Sestřička je Saelind," prozradila jsem mu jméno sestry, třeba ji taky zná a bude mi mocí říct víc.
Konverzace byla sama o sobě příjemná, ale s občerstvením ještě víc. "Dobrou chuť." Hladové oči jsem upřela na jídlo, ale pak jsem postupovala s největší elegancí a umem stolování. Nechtěla jsem se ukázat jako buran a umazat si kožich. Snědla jsem ptáka rychlosti, která by mohla být zarážející. Ake já jedla ráda. I když jsem vypadala jako kostra, nikdy jsem neměla nedostatek jídla nebo pocit hladu, jen moje tělo vše spalovalo rychle.

//Zrcadlové hory

Mírně jsem se na něj zazubila, když řekl že je naštěstí živý. "Máš pravdu, byla by tě škoda, " neodpustila jsem si rýpnutí. Bylo to fajn mít někoho s kým si jeden mohl popovídat. S Aithérem to bylo jako s Háti. Mohla jsem plácnout cokoli. S Mitsem jsem se bála a Draven se zase bál toho, co jsem říkala já. Aithér jako by se nebál ničeho, co můžu říct. Pohledem sledoval okolí a já sledovala jeho. Vypadalo to, že neví co dál nebo možná na něco čeká. Podívala jsem se kam on a uviděla dvě zvířata co mizela od nás. Udělala jsem automaticky kroky k Aithérovi, jako by mě jeho blízkost mohla ochránit. "Co to je?" zašeptalajsem.
Když mi to vysvětlil. Pustil se do vyprávění o rodině. Udělala jsem krok od něj a sedla si, abych na něj viděla. Mluvil o tom, jak mu sestry odešli, o otci co odešel s nimi, matce co je v partnerství a má nová vlčata. "A to ti... nevadí, že je matka s tvým přítelem? " přišlo mi to zvláštní. Nedokázala jsem si to ani představit a popravdě ani nechtěla. "Já mám celkem velkou rodinu, doufám žejsi připrafený," varovala jsem ho, protože to bude na dlouho a zamotané. " Mám babičky Cynthiu a Launee, dědu jsem nepoznala. Cynthia si adoptovala moji mámu Sheyu, babička Launne zase tátu Saturna a tetu Biancu. Já mám ještě sestru, ale ta se většinou toulá kdo ví kde." Zakončila jsem vyprávění o své rodině úsměvem. Měla jsem je všechny ráda.
Aither potom zaměřil pohled na opeřence kus od nás. Bažanty jsem po pachu poznala. "Já vezmu toho napravo ty toho druhého? " pronesla jsem potichu a vydala se v přikrčení po kořisti. Nechala jsem Aithera aby se přidal. A když on vystartoval zaútočila jsem taky. Útok jsme museli provést najednou, aby se zdařilo. Skočila jsem a měla jsem ji. Rychle jsem zkousla a ukončila trápení.