Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Otec a Nickolas mluvili a já... no byla jsem ráda, že jsem spokojená ve vodě. Trochu mne zajímalo to vlče, které tu pořád bylo, ale ne natolik, abych vylezla z vody a šla za ním. Spíše jsem ho sledovala, jak se přibližuje k vodě a strká do ní tlapku. "Voda ti neublíží, ale nesmíš do ní sám," řekla jsem mu. "V létě tě naučím pla...pla...pla...hepčííííí.... plavat," pšíkla jsem si tak, že jsem viděsila ptactvo, které bylo v okolí a to se vzneslo do vzduchu. Vypadalo to, že na mne něco lezlo. Jenže mě se stále nechtělo z teplé vody. Uvolňovala mi svaly, které po dlouhé a namáhavé cestě sem poměrně dost bolely. Teď jsem si ovšem začala uvědomovat, že mne vlastně bolí možná i proto, že jsem nemocná.
Zvedla jsem se z teplé vody a vylezla na břeh. Trochu se mi motala hlava a horkost mi stoupala v podobě páry z těla. "Můžu tě tati poprosit o osušku?" zeptala jsem se. "Hep.... hep... hepčíííí," pčíkla jsem zase, ale tentorkát jsem se snažila, abych nikoho nepoprskala a hlavu jsem dala stranou od nich. "Něco na mě leze, šla bych si lehnout do úkrytu, pokud to nevadí," dodala jsem a pohlédla na Nickolase. "Přidáš se?"

Vlče za tátou vypadala roztomile, ale trohu se nás asi bálo. "Nemusíš se bát drobku, pojď voda je tepá, naučím tě plavat," nabízela jsem poté, co otec alé vlče představil a informoval hlavně asi mne o tom, kdo je ve smečce nový. Smečka se pořád měnila. Její složení bylo proměnlivé, ale táta zůstával jako neochvějná jistota všech. Usmála jsem se na tátu a pak se obrátila na Nickolase, který zrovna promluvil. KOnečně našel svůj hlas. Ušklíbla jsem se, ale jenom mírně, aby to snad někdo neviděl. Nick když se jednou rozmluvil, tak tu svou tlamu snad ani nikdy nezavíral. Jeden by řekl, že možná ani nedýchá, když na něj vyvalí ten svůj proud myšlenek. A stalo se to i teď, když se pustil do mluvení s tátou o tom, že tu hledáme rodiny vlčatům a přívěsky a že je táta věštec. Popravdě jsem přestala trochu vnímat, protože voda byla tak moc příjemná a teplá, že se v ní jeden mohl krásně uvolnit. "Mohla bych Nickolase vzít pak do úkrytu, abychom oschli?" zeptala jsem se táty bez ohledu na to, co mu to Nickolas vyprávěl.

V horké vodě bylo příjemně. Trochu jsem se začala bát toho, že bude zima až vylezeme, ale mohla jsem aspoň jít do úkrytu a tam se usušit. Nicolase bych vzala sebou, táta ani mama by se nezlobili. Užívala jsem si téhle chvíle.
Otec se tu zjevil s vlčetem u nohy. Věděla jsem, že to musí být nějaký příbuzný. Třeba potomek tety Bianci a toho desivého vlka. Odpovídala by tomu srst. Že se jedná o nalezené vlče mne nenapadlo. V mém světě neexistovala možnost, aby někdo své vlče opustil. "Tohle je Nickolas pomohl mi dostat se sem domů, ale cestou náspřepadla plískanice, tak jsem se mu odvděčila trochou tepla a odpočinku v bezpečí. Snad to nevadí," pronesla jsem jako nevinnost sama. Byla to pravda, ale taky jsem věděla, že cizinci do smečky nesmí.

//Mechový lesík

Zmířila jsem k prameni. Nickolas prohlásil, že to tu máme hezké. "A to jsi neviděl, jestě to nejlepší," vychloubala jsem se vesele a dovedla ho k našemu nejkrásnějšímu místečku. Horký pramen se tu krásně vléval do jezírka a vytvářel tak místo plné páry a teplé vody. Vstoupila jsem pomalunku do vody a rochnila se v tom, jak se moje unavené a zkřehlé svaly hezky uvolňují. Bylo fajn být po dlouhé době doma a měla jsem v plánu tu zůstat zase delší dobu. Ve světě mě nic dobrého nepotkalo a ani mne nic nelákalo poznat. Byla jsem spokojená tak, jak jsem byla. Rozhodně jsem tedy nechtěla podnikat další dobrodružné výpravy, což by se mohlo našim líbit. Uvelebila jsem se ve vodě a mírně oddechovala. Tohle bylo pravé bájo. Ani mne nenapadlo, že jsem možná překročila nějakou hranici, když jsem Nickolase přivedla až sem. Na druhou stranu, co jsem měla dělat, když byla všude zima a rodiče mne naučili, že přátele jeden nenechá na mrazu.

//VVJ

Nickolas vypadal, že si nic rozmýšlet nepotřebuje, což bylo dobře. Já popravdě chtěla, aby se k nám šel podívat a ohřát. Třeba by se rozhodl zůstat. Vodíš je domů jako zatoulaná koťata, to bude Seliah koukat a táta bude fáááákt pyšenej.... mámu taky nadchne až si bude jejich kostičkama škrábat mezizubní prostory.... Hej kdo jsi?! V mojí hlavě byl zase ten hlas, který nebyl ani můj ani Sigyho. Byl jiný, cizí, neznámí, ale už jsem ho slyšela. Vždycky když jsem upadala do spánku jsem ho slyšela, než se všechno ponořilo do tmy. Já jsem já a ty jsi ty. Až přijde noc, tak ti povím víc... Na chvilku jsem se zastavila a uvědomila si, že stojím až teď. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla hlavu. "Auuuuu" oznámila jsem svůj příchod na smečkové území a pomalu se kolem hranice rozešla k pramenům. Nechtěla jsem dál čekat v chladu, chtěla jsem do tepla.
"Tohle je Mechový lesík, vítej," pronesla jsem k Nickolasovi. Byla jsem ráda, že se mi podařilo tentokrát trefit zpátky domů bez zacházky. "prameny jsou támhle, snad tam nebude narváno," dodala jsem s úsměvem a vyrazila k nim.

//prameny

//mahtae jih

Došli jsme k jezeru. Měla jsem mokrý kožich z deště, který přes noc přišel a nad ránem zase odešel. Páchla jsem a věděla jsem to, což mne odpuzovalo snad ještě víc. Nemohla jsem se už dočkat až budeme v lese a budeme se moci vycachtat v těch krásných a klidných teplých vodách našich malinkatých jezírek. Nick něco říkal, ale nerozumněla jsem mu. Pustila jsem se do obcházení jezera, které naštěstí nebylo tak velké, jak by si jeden mohl myslet. "Už tam skoro jsme," pronesla jsem a otočila se ke svému společníkovi. "Poslední šance si rozmyslet návštěvu našeho lesa," řekla jsem s úsměvem, než jsem zabočila do prava od jezera. Cesta byla posetá vodou, která se nevsákla, až to čvachtalo pod tlapkami. Navíc se nebe vůbec nehodlalo umoudřit a místo příjemných paprsků slunce nás vítala jenom šedá střecha. Nic hezkého na pohled ani na pocit. Vkročila jsem za hranice mechového lesíka a byla moc šťastná, že jsem konečně doma.

//mechový lesík

//márylouka

Vítr byl opravdu nepříjemný a trhal mi od úst slova, takže jsem nereagovala na jeho poznámku o tom, že pomůže mému tátovi se zimou. Jak by mu jako chtěl pomáhat se zimou? Zima prostě byla nebo nebyla a nic mezi tím... mírně jsem se zaklepala, když se mi pod kožich zaryl jeden chladný poryv. Kráčela jsem ovšem odhodlaně dál, protože už jsem se viděla v tom teplém brouzdálku, které on tak barvitě líčil. Pořád jsem neměla problém s tím, že bych přivedla někoho cizího do smečky. Bylo to pro mne prostě něco příjemného a normálního, mít přátele, které si vodím domů a neviděla jsem v tom žádné nebezpečí. Navíc Nickolas vypadal, že není nijak zákeřný. Háti by mi řekla, že zdání může klamat, ale na to bych já nedala. "Už tam skoro jsme!" houkla jsem přes vítr.

//VVJ

"Táta zvládne najít cokoli, ale nevím jestli na to bude mít úplně čas. On je teď totiž dost zaneprázdněný, jak se blíží zima... no jejda, měla bych jít domů, blíží se zima ne?" pronesla jsem a jako by mi něco chtělo z nebe odpovědět, rozfoukal se poměrně silný vítr. Ze začátku mne jen lechtal v kožichu, ale pak se rozfoukalo opravdu hodně až to byl onepříjemně chladné.
Naštěstí to vypadalo, že můj nový společník je rád z toho, že bydlíme u sopky a je tam teplo. Takže jsem nemusela hledat výmluvu, proč chci běžet domů. "Je tam teplo a rozhodně tam máme i teplé prameny, tam bych se teď docela naložila," řekla jsem s úsměvem a pak se už na nic neptala a rozešla se směrem k sopce. Věděla jsem, kde je, protože byla naštěstí z tohohle místa pěkně vidět. Doufala jsem, že teď už trefím a byť jsem vyměnila jednoho průvodce za jinho, nestěžovala jsem si. Nabrala jsem prostě směr a šla.

//mahtae jih

Nickolas vypadal, že je svým kozichem spokojen. Já byla stejně malicherná jako on, takže jsem nakonec jen na jeho vysvětlení proč nemá blankytně modrou barvu přikývla. Měl pravdu v tom, že by mu slušela nějaká ozdoba. "Rozhodně by to něco chtělo, ale nic obyčejného... spíš něco z kovu a drahé kamenní, " přemýšlela jsem nahlas. Ne, že by na přirozených ozdobách bylo něco špatného, ale v Klausově kožichu a podání by to zaniklo. Chtělo to něco co má šmrnc a není zženštilé. "Něco by ti mohl najít, bydlíme kus od sopky, což by mělo být Támhle někde, " ukázala jsem se slovy směrem k sopce na severu. "Momentálně tam jdu, jestli se chceš přidat," dodala jsem a usmála se.

Tenhle vlk byl naprosto k sežrání, najednou působil jako milouš a ne jako nějaký šílený děsivý maniak, co skáče ma spící vlčice a tvrdí, že hledá svou sestru. Vypadal neškodně. Důraz na slovo vypadal. Upřesním to, nejen vypadal, ale i se tak cítil. Najednou se zvednul a promenádoval se kolem, zatímco tvrdil, že Život je jeho kamarád. Nevěděla jsem zda věřit nebo pochybovat, ale popravdě ono nebylo moc těžké být s Životem zadobře, stačilo no neumřít.
Prohlížela jsem si ho a vypadal no, zajímavě. Jeho kožich byl protkán modrou a měl i hezké žíhání. Celkově působil, fakt hezky. Takhle by galán nebypadal. Usmála jsem se a mírně si tlapkou přidržela bradu jako Miranda v Ďábel nosí Pradu. "Hmmm... hezký kožich, elegantní, ale není to blankytná, ta by ti slušela víc..." dávala jsem nevyžádané hodnocení. "Táta má čuch na šperky a já oko na styl."

Vypadal z mých drápků nadšeněji, než jsem z nich byla nadšená já sama. Trochu mě to zaskočilo, ale na druhou stranu, kdo by neocenil, že má jeden vkus a styl. Jenže moje tlapka ho přinutila se ke mně nahrnout jako divoká voda a byl mi zase nepříjemně blízko. Na druhou stranu jeho zájem o módu a styl byl něco, co mne s ním spojovalo. "Dojdeš k Životovi a poprosíš ho, že chceš být cool a shick a prostě to zařídí," pronesla jsem mu s úsměvem. "A tu tretku na uchu mám od táty, ten má na šperky čuch," dodala jsem jako zbohatlická dcerunka, které její papá dal nějakou tu tretku, byť se jednalo o pradávný náhrdelník nevyčíslitelné hodnoty nebo korunu egyptských královen.
Jeho trochu rozesmutnilo, že sestru neznám. No, ale to mě tak nějak moc nezajímalo. Spíše se mi líbilo pozorovat ty jeho změny v náladě. Od radosti k obdivu k smutku a zase zpět za pár vteřin.

Nebylo to úplně příjemné, když na mne ten vlk stál a rozhodně jsem musela mít strach v očích. Všechno se to ve mně mlátilo a já se zuby drápy držela při vědomí. Najednou, když už jsem si číkala, že to nejspíše nezvládnu, ze mě ten pomatený vlk slezl. Konečně se jeden zbavil podivínů a najde si ho pomatenec. Měla jsem očividně štěstí na taková setkání. Začínalo mi to jít krkem. Měla bych se vrátit domů. Zašal o překot mluvit o tom, že hledá sestru a líbila se mu moje naušnice .Netušila jsem zda poděkovat nebo ne. Měl obličej skoro u mého a snažil se prohlédnout si mou naušnici. "To je naušnice a ladí mi k drápům koukej," zvedla jsem tlapku, aby drápy viděl a tak jsem mu dala na jevo, že by taky mohl přijít tímhle barevným drápem k úhoně. POkusila jsem se mezi námi udělat prostor a poposedla jsem si dál, aby se ke mně nemohl tak moc naklánět. Nebylo mi to přjemné. "Wizku jsem neviděla, je mi líto."

Ležela jsem si a usínala. Pomalu se mi klížila očka, jak noc postupovala nad mojí hlavou a já si konečně po dlouhé době mohla pořádně odpočinout. Ne jen výpadkem, ale prostě si reálně odpočinout. Ani jsem netušila, co jsem to vlastně zažila a popravdě, jsem to ani tušit nechtěla. Byla jsem ráda, že jsem konečně pryč od těch dvou podivínů a ten klid mne ukolébal. V krásných květinkách se spalo dobře. A pak najednou BUM probuzení jako rána z čistého nebe! "ÍP!" vypískla jsem jako poděšený lumík, kterým jsem popravdě byla a už hledala skálu z které bych se vrhla před nebezpečím, i když to že lumíci skákají ze skal je jenom dezinformace.
Jenomže abych mohla někam seskočit, musela bych se mít možnost pohnout a tu jsme jaksi neměla. Opravdu ne. Najednou mi na těle stál vlk a mluvil na mě, že jsem jeho Wizku a že mě má, ale neměl. Otřásla jsem se celá a snažila se ho setřást ze sebe. A je to tady! Háti mě varovala před galány, co dělají vlčicím násilně vlčata a je to tady! Nedávala jsem si pozor! Začínala jsme panikařit.

//lachtaní pláž

Byl krásný a klidný večer a já začínala být unavená. Přišla jsem na louku, která byla přímo v květu a na nočním světle jsem viděla, jak se třepetají hvězdy na obloze. Bylo to nádherné. Nikdo tu nebyl a ten klid mne uklidňoval. Mírně jsem se usmála na oblohu a pak si lehla mezi květy na zem. Potřebovala jsem si odpočinout po tak velkém výkonu. Spát se mi ovšem nechtělo, takže jsem se přetočila na záda, tlapky nechala ve vzduchu a sledovala hvězdy, které se rojily nad mojí hlavou. Jednou z těch hvězd jsem vlastně byla já, protože se jmenovala stejně. A jednou z nich mohl být třeba i můj budoucí partner nebo moje vlčata. Narozdíl od Háti jsem věřila na pravou romantickou lásku a tak mne tohle polehávání na zemi a sledování hvězd rozněžňovalo. Postupně jsem upadla do spánku, který byl stejně klidný jako počasí.

Vrať se zpět na břeh. (Musíš použít větu „Vor tu nebývá dlouho.“ a zakončit větou „Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.“)

Vor plul po vodní hladině a jako by klouzal do neznáma. Jenže tohle nebylo neznámo, ale známo. Věděla jsem, že se dostanu přesně tam odkud jsme vypluli v momentě, kdy jsem uviděla písečný břeh. Bylo mi jasné, že mě čeká ještě dlouhá cesta. Domů se mi nechtělo a trochu jsem doufala, že někde uvidím Aithéra. Jenže kdo mohl tušit, že už je dávno na pláži předemnou, jen trochu více bokem než tam, kam jsem mířila já. Jakmile vor narazil na mělčinu seskočila jsme z něj, protože jsme si pamatovala slova podivínského kapitána voru. Vor tu nebývá dlouho. Nehodlaal jsem se vydat s ním na další objevnou plavbu, takže jsem raději vyskočila a rozešla se po pláži směrem do vnitrozemí. Písek mi křupal pod tlapkami a kvůli vší té slané vodě jsem si přišla celkem dost ulepená a upatlaná. Měla bych se někde umýt. Vypadalo to na příjemnou noc a po tom všem teplu a světlu jsem trochu toho příjemného chladného odpočinku večera a noci potřebovala. Usmála jsem se na sebe, protože byť jsem nevěděla kam jdu, zvládla jsem přecestovat moře sem a to mi stačilo. Našim se o tomhle dobrodružství raději zmiňovat nebudu, ještě by se o mě báli. Rozhodně jsem ovšem počítala, že sestře to pěkně vykvákám, aby záviděla. Možná bylo dobře, že poklad nemám, protože bych ho teď musela tahat sebou. Truhla zůstala zavřená. A možná je to tak správně.

//jdu asi čárylouka