Na rozdíl od hvězdy, která se nachází nejblíže Zemi hned po Slunci, není vlčice Proxima žádným trpaslíkem. Její tělo je vyšší, než je průměr, ale ne o moc. Zároveň je taky až nezdravě hubená. Někomu se tak může zdát, že je špatně živenou tulačkou. Její podobnost s hvězdou, po které má své zvučné jméno, není tedy vůbec fyzická a vpravdě ani psychická. Jméno k ní ovšem sedí. Význam jejího jména je nejbližší a přesně to Proxima splňuje na jedničku.
Nejblíže má ke své rodině, ke které měla od malička vřelý vztah. K matce cítila poměrně silnou vazbu, byla na ni hrdá, ale zároveň se kolem ní chovala ostražitě. Otce Proxima z celého srdce zbožňuje, ale zároveň ho i jako správná tatínkova holčička občas zneužívá. Sourozence stejně jako zbytek smečky vnímá jako součást sebe, takže se k nim snaží být milá a porozumět jim. Oddanost a lásku, kterou chová ke své rodině a smečce, nechová k cizincům. Nemá ráda cizince, a to hlavně ty, které shledává staršími, než je sama. Při setkáních s cizinci trpí selektivní němotou, která může, ale nemusí časem přejít.
Sama hned dá na to nejbližší. Na to první, co uvidí, uslyší nebo ucítí. Proxima je velice vnímavá k detailům, z toho možná pramení i její povrchnost. Všímá si toho, jak kdo chodí, jak mluví, jaký má kožich. Možná dává až moc velký důraz na nepodstatné informace (např. tón hlasu), před tím podstatným (obsah sdělení). Vnímavá je i k emocím a atmosféře situace. Její smysl pro detail není zaměřen jen na ostatní. Sama sebe také podrobuje poměrně silnému rozboru a snaží se, aby na ní každá drobnůstka byla tak, jak má být. Nerada by totiž způsobila hanbu své rodině nebo smečce. To je také jeden z jejích největších strachů, že ztratí rodinnou čest.
Z tohoto důvodu se může některým vlkům zdát až nesnesitelně povrchní. První dojem u ní platí a pak se můžete snažit sebevíc, ale nezměníte ho. Proxima navíc dbá na materiálnost. Nezavděčíte se jí tím, že jí budete skládat básně nebo obdivovat. Dejte jí ovšem nějakou tu dobrou kost nebo květinu a bude vás zbožňovat. Jako by celé vlčkovství žila v nouzi, a ne jako dcera Alfy, touží po věcech a ráda je shromažďuje.
Pokud má Proxima nějaký úkol, splní ho svědomitě a proaktivně. Nebude své povinnosti odkládat, protože jí práce vyhovuje a naplňuje. Při vykonávání úkolů ovšem dokáže být až moc rázná a panovačná k ostatním, což může být pro její spolupracovníky celkem nesnesitelné.
I když by se mohlo zdát, že je Proxima společenskou vlčicí, není tomu v pravdě tak. Sice se snaží mezi ostatními vlky ze své smečky, svou rodinou a svými přáteli, chovat jako pohodářka, ale většinu své vlastní energie sbírá ze svého nitra a času osamotě. Není proto nic neobvyklého, že se sama potlouká přírodou kolem smečkového území a pročišťuje si tak hlavu.

Narodila se Sheye a Saturnovi v Mechové smečce. Nebyla jediným vlčetem tohoto páru a ke své sestřičce od začátku přilnula. Stejně jako ke zbytku své rodiny, který se jí náležitě věnoval. Už jako malinkou ji rodiče vyvedli ven na světlo světa, aby mohla prozkoumávat smečkové území. Proxima se zde seznámila s nechutným mokrým mechem. Jejich domov byl podle ní mokrý a vlhký a raději by trávila většinu dní v úkrytu. Rodiče toho na Proximu naložili hodně hned na začátku. Její smysl pro detail byl zahlcen, a tak když si všimla divného vlka, kterému chybělo oko i ucho, lekla se ho o to víc. Nelíbilo se jí jeho rozdělení těla, ani se jí nezdál jeho pohled. Vypadal, jako by je poslouchal s odporem anebo údivem? Proxima to nedokázala říct, ale vyděsilo jí to. Po tomto setkání začala trpět problémy při komunikaci s jinými vlky.
Na její vývoj mělo vliv i jedno náhodné setkání. Proxima se seznámila s dcerou alf borůvkové smečky. Háti Eä se tak stala její největší kamarádkou na světě. Toto přátelství je obě dvě pozměnilo. Proxima se odvážila poprvé opustit smečkové území právě díky Háti. Vyrazily společně do Sněžných hor, kde si užívaly sněhu. Ten Proxima moc nemusela, protože nemá ráda chlad. Poté se obě malé vlčice pod dozorem Saturnuse a Sheyi vydaly k jezeru. Proxima zažila podivnou věc. Do hlavy se jí dostal cizí vlk Sigy, jehož fragment mysli má Proxima do dnes v hlavě. Není to nic příjemného a díky tomu také zažívá ony podivné výpadky paměti. Proto není ani tento příběh celým, protože Proxima spoustu věcí ze svého života netuší, neboť u nich nebyla přítomna psychicky, ale jen fyzicky.
U jezera společně se Saelind objevovaly krásy vody a podvodního světa. Jenomže Proximu nikdo nenaučil plavat. Díky kreativnímu myšlení vymyslela Proxi společně se svou přítelkyní Háti vor, na kterém se plavily nejen po jezeře, ale i po řece, až přistály na bobřím ostrově. Bobří ostrov se stal jejich útočištěm a místem pro možná další dobrodružství. Společně tu obdivovaly bobry, schovávaly perly a přecházely po hrázi. Pak ale musela Háti domů. Jako každé slušně vychované vlče se Proxima rozhodla kamarádku doprovodit, aby se jí cestou něco nestalo.
Proxima se tak poprvé podívala do jiné smečky, než byla ta její rodná. Borůvková smečka se jí líbila, protože v ní nebyl mech nasáklý vodou. Navíc jí taky přišlo, že místní vlci byli hodní. Rozhodně hodnější než ten vlk bez oka a části ucha. Pak se ovšem něco změnilo. Cizinci, rodiče, křídla. Baghý, matka Háti, je jednou z nejchundelaťoučkých vlčic, které kdy Proxima viděla. To na ní ovšem nebylo to zvláštní. Zvláštní byla její křídla, které donutila Proximu vypadnout z vlastní hlavy a nahradila ji jiná osobnost, která ji bezpečně dopravila domů. Koho v té době potkala nebo co se stalo Proxima zatím netuší. Třeba se to jednou dozví, ale momentálně si myslí, že ji domů prostě někdo odnesl.
Proxima také zažila mnoho cestování se svou rodinou. Maminečka s babičkou ji vzaly na ukázku k Životovi až na samotný jih. Bůh byl něco, co Proxima ani netušila, že existuje, takže byla na cestu pořádně natěšená. Možná si jen nezvolila úplně nejvhodnější roční dobu na to, aby někam šla. Zima byla příšerná, a tak se není co divit tomu, že jejich putování zabralo poměrně velkou část zbytku zimních měsíců.
Z téhle cesty si toho Proxima taky mnohé nepamatuje, ale spoustu věcí její hlava udržela. Například to, že se schovávaly před chladem a zimou v lesích. Maminečka ji tenkrát chtěla přemluvit, aby se zase hezky vrátili domů, ale Proxima nechtěla. Nebo si také pamatuje, že její babička byla údajně zamilovaná do Boha a Bůh do ní. Proximě to připadalo zvláštní, ale na durhou stranu, babička byla opravdová kost, tak proč by se do ní nemohl bůh zamilovat? Taky viděla na vlastní oči, jak její maminečka pohledem zabila velikánské zvíře. Údajně to byl bizon, ale Proximu více fascinovalo, že zvíře zabila matka jediným pohledem. Bylo to naprosto perfektní dobrodružství, které mělo hořkosladký konec. Ze samotného setkání s Životem si toho bohužel Proxima opět moc nepamatuje. Během setkání byla ve svém vnitřním světě, a tak musela matce po návratu z hory říct, že to za moc nestálo, protože to zase celé prospala.
Do budoucna se její příběh bude dál spletitě propojovat s příběhy jiných a uvidíme, kam ji tlapky donesou.

Zajímavosti:
- kožich hustý s dobrou podsadou, odolný vůči zimě i vlhkosti
- stavbou těla je hodně hubená a výškově mírně nadprůměrná
- hlas má na vlčici poměrně hluboký a neumí vyslovit něco ve vyšší oktávě
- pohybově velice nadaná, když chce pohybuje se i elegantně, ale ne lascivně
- selektivní němota ve vybraných situacích (např. setkání s cizinci)