Gallirea - Příspěvky uživatele

« Narrské vršky

Pippa následovala svého bratra, zatímco otravný pocit drásající oči se vracel. A byl silnější. Písek se bořil pod nemotornými kroky a kopec s prapodivným polobohem jim mizel za zády. Mladá vlčice měla v hlavě jeho podivná slova a v hrudi se jí tvořil nový vír emocí s plapolajícím plamenem. „Bacha ma culo,“ ulevila si. Omámení, které se ji zmocňovalo v jeho přítomnosti, pomalu mizelo. Konečně měla opět čistou hlavu. „To byl ale pěknej cvok, co?“ zamumlala směrem k Alfredovi. „Aspettami,“ štěkla, když jí zrzek svým spěšným tempem házel písek do tváře.
„Říkám, že to byl cvok! Rowena měla pravdu. Je to prevít. Nevyzpytatelnej. To u Smrti vždycky víš, na čem seš. Už jsem ti o ní říkala? Je to ta nejmocnější vlčice. Žije v lesích na severu. To ona nám může pomoct, řekla mi to Rowena. Když jsem tě hledala, narazila jsem na ní a všechno mi o Smrti řekla. Udělala na mě i rituál,“ prozradila, když se Alfredo konečně zastavil na travnaté pláni pod kopcem. Pippa na bratra zamžourala — pálení v očích sílilo a nutilo ji mhouřit víčka. „Cosa è?“ zamračila se. „Viděl si ducha, nebo co?“ rýpla si. Alfredo se tvářil překvapeně, jako by se nemohl rozhodnout, kterou emoci na ten svůj hloupej ksichtík nasadit.
„Huh?“ frkla, jak ji svědilo v čenichu. Měla pocit, jako by ji něco zažehlo oči a čenich plamenem. Možná je Život opravdu očaroval? Netrpělivě proto na Alfreda civěla a čekala, co chytrého z něj vypadne. Ani se nehla, když se k ní naklonil. Jen se jí prohloubila vráska na čele.
Moje oči? Pippa se zamračila ještě víc. „Co to meleš? Jak jinou barvu?“ Jediné, co cítila, bylo štípání a svědění. Možná to bylo tím? „Uh, myslím, že mám nějakou alergii.“ Tlapkou si promnula víčka a znovu na zrzka zamžourala. Jenže Alfredo se ne a ne zbavit toho připitomělého výrazu ve tváři. Pippa se rozčíleně načepýřila. Skrz slzy, které ji pomáhaly si alespoň trochu ulevit, se jí obraz jejího bratra rozmazával.
Ztuhla, když z něj vypadlo, že její oči vypadaly jako oči jejich matky. Cítila, jak jí po zádech přeběhl nepříjemný mráz. „Che cosa...“ zamumlala, chvilkové rozčílení ta tam. Byla zmatená. A zatímco se jim nad hlavami smrákalo, v Pippě hořelo.
„Myslíš...“ Nedokázala své chaotické myšlenky říct nahlas. Mluvil snad o magii? „Za to může určitě ten podivín v kopcích!“ vyhrkla a naštvaně cvakla zuby ve vzduchu. Alfredo však mezitím povídal něco o magorech. Pippa ho sjela pohledem. Viděla hůř a hůř, jakoby jí natékala víčka. „Alfie,“ řekla s narůstající panikou v hlase, „co se to děje? Cazzo.“ Srdce jí bušilo v divokém tempu, zatímco zmateně vrávorala ze strany na stranu. Cosi ji drželo v pohybu; musela odtud zmizet.
„Andiamo,“ pobídla zrzavého vlka a klopýtala neznámo kam.

» Říční eso

» Narrské kopce

Písek se bořil Pippě pod tlapami. Drobná zrníčka se prosévala skrz světlou srst a nechávala na jinak černých polštářcích slabý film. Štiplavý pocit v očích a čenichu ji nutil přivírat víčka a sem tam zaklít. S brbláním proto následovala zrzka.
„Ty víš, jak jsem to myslel,“ zopakovala po něm satiricky s malým úšklebkem a neodpustila si hravý šťouchanec čenichem. Stezka v kopcích je vedla neznámo kam. Pippa upřela svůj zrak na potůček, který si razil cestu vlastním tempem, zatímco Alfredo mluvil o jejich sestrách. S velkým soustředěním se snažila ignorovat ostré bodnutí u srdce. „Co jsme vůbec celou tu dobu dělali?“ zavrčela a rozčíleně rozvířila písek kolem, což nebyl zrovna nejlepší nápad. Pár dotěrných zrníček se jí vloudilo do očí. „Bastardo,“ osočila se na písek. Kopec se jim pomalu měnil pod nohama v písčitou rovinu, byť jim stále zbýval kus cesty až na samotný vrchol.
„Nenašli jsme ani jednu. Co když je už nikdy nenajdeme? Můžou bejt pod drnem stejně jako naši,“ prohodila to, co si oba dva stejně museli hluboko uvnitř sebe myslet. „Non li troveremo mai più.“ Pippa dlouze vydechla. Cítila, jak jí srdce poskakuje divoce v hrudi. Vítr, jenž s výšlapem do kopce sílil, dráždil zarudlé oči. Pippa zamžourala proti slunci a s frknutím se oklepala. Kvůli tomu nestihla zastavit včas jako její bratr. S frkáním pokračovala dál, až dokud jí nedošlo, že ji zrzek nenásleduje. „Hej,“ houkla a zmateně se po Alfredovi ohlédla.
Stála na jakémsi přechodu, mostu, který se klenul nad zvláštním údolím. „Vedo cosa?“ zamračila se, načež se rozhlédla kolem. Oči jí stále štípaly, ale tentokrát se to dalo vydržet. Teprve pak její pohled spočinul na podivném cizinci. Aura, jež z bílého vlka vyzařovala, donutil Pippy nabručenost zcela zmizet. Tentokrát se v jantarových očích odrážela zvědavost.
„Chi è?“ sykla směrem k Alfredovi, aniž by z cizince spustila zrak. Srdce, které ji ještě před chvilkou rozčíleně tepalo v hrudi, nyní rytmicky tančilo v jakémsi radostném transu. Snad to byla důvěra? Štěstí? Pippa polkla. Taliánský temperament nebylo tak lehké zkrotit. Něco však mladou vlčici k vlkovi táhlo.
„Jo. Kdo seš a co po nás chceš?“ utrhla se na vlka místo pozdravu. Nelíbilo se jí, jak její tělo na vlkovu přítomnost reagovalo. Cítila se svázaně, omámeně. Nehodlala nějakého cizáka, aby nad ní převzal kontrolu. Bílý vlk se však nenechal jen tak zviklat. Pippa se na Alfreda zamračila, když přistihla jeho ocas v přátelském gestu. Co to děláš? říkal její výraz. Sama však cítila podmanivé cukání ve vlastní oháňce.
Život. Vlk se jim představil jako Život. Pippa na něj vykulila obě oči; okamžitě si vzpomněla na Rowenu. „Cazzata!“ vyhrkla nevěřícně. „Ty že seš ten Život?“ prohlédla si jej pochybovačně. V hloubi duše však věděla, že vlk říkal pravdu. Přišlo jí to jako samozřejmost. Neoblomný temperament se však musel ujistit sám. Zkrátka tak byla nastavená. Proč Život, proč ne Smrt? zabrblala v duchu. Okamžitě se však zastyděla. Vlkovy oči jí věnovaly shovívavý pohled — téměř jakoby jí četl myšlenky.
„My nikoho o pomoc prosit nemusíme,“ odsekla poněkud urážlivě. Rozhodně ne takovýho namyšlenýho blb— Na poslední chvíli se zarazila. Život totiž zmínil smečku. Jejich smečku. V zlatavých duhovkách se zalesklo. Sluneční paprsky vykreslovaly narůžovělé nitky, jež se v jejích očích nápadně klikatily.
Pippa zpražila Alfreda pohledem. Vypadalo to, že hltal každé vlkovo slovo. „Trochu zpomalíme, ne?“ sykla směrem ke svému bratrovi. „Určitě nenabízíš svojí pomoc jen tak, zadarmo. Všechno má svojí cenu.“ Pippa pohlédla na Života. Který blázen by jim nabízel něco takového jen tak? Její mysl však byla z vlka celá rozpačitá. Jakoby se nemohla rozhodnout, zda bílému polobohovi věřit, nebo vzdorovat.
„Magie...“ vydechla. Vzpomněla si na Duncana. Jak by se asi její přítel zachoval právě teď? Pippa si byla jistá, že by se snažil s Životem smlouvat. Anebo ho obalamutit. Nad tou myšlenkou se mladá vlčice musela ušklíbnout. Tmavý vlk jí chyběl.
„Vypadá to, že jsi svoji sílu stále neobjevila,“ promluvil k ní Život s malým, nezbedným úsměvem. „Dřímá ve vás neobyčejné nadání.“ Pippa polkla. Její duše pod vlkovým pohledem tančila. Vzdorovat mu bylo pro mladou mafiánku čím dál tím těžší. Proč se vůbec bránila? Koutkem oka zabruslila k Alfredovi, jenž na polobohovi visel pohledem. Život jim věnoval další shovívavý pohled.
Pálení v očích, které Pippu provázelo celou cestu do kopců, najednou zmizelo. Místo toho jí v koutcích očí cosi zašimralo. Nebylo to otravné, ba naopak. Podrážděné oči se zklidnily. Život jim nechtěl prozradit nic o jejich magiích, něco však Pippě našeptávalo, že jim poradí. Možná ne doslova; koneckonců, Život vypadal jako přesně ten typ, který mluvil v hádankách. Pippa poraženecky vydechla. Copak mělo smysl vzdorovat tak mocné entitě? Jen málo však tušila, že růžové nitky v jejích očích expandovaly. Jako když praskne žíla a pod kůží se rozlije krev, Pippy oči se zabarvily do sytě růžové.
Život jí věnoval vševědoucí úsměv, než se vydal k Alfredovi. „Co to do háje...“ zamumlala. Necítila se poraženě. Životova síla ji jistým způsobem fascinovala. V hlavě však stále měla Smrt. Byl bílý polobůh stejně silný jako ona? A tušil vůbec, že mladá mafiánka uzavřela pakt s temnou vlčicí? Pippa polkla. Byla příliš ztracená hluboko ve svých myšlenkách, než aby byla schopná věnovat pozornost vlkovi a Alfredovi. Život totiž zanechal něco i v její hlavě. Jako by se jeho tlapky otiskly do její duše. Síla, jež v pískové vlčici dřímala, jí proudila nenápadně v žilách s jistým příslibem. Život jí to totiž pošeptal. V myšlenkách.
„J-Jeskyně?“ Jakoby se probudila z transu. Pippa na Života nechápavě zašilhala. Chtěla říct ano, ale zrzek ji předběhl. Heather. No jasně, ušklíbla se v duchu. Touha popichovat svého bratra donutila Pippu polobohovi vzdorovat. Omámení, jež svazovalo její srdce a posilovalo v ní touhu s Životem zůstat, bylo prolomeno díky Alfredovi.
„Andiamo,“ pobídla bratra k odchodu a sama věnovala bílému vlkovi pohled na rozloučenou. Potřebovala si srovnat myšlenky. A to v přítomnosti Života zkrátka nešlo. „Fiori. Dobbiamo trovare dei fiori,“ zamumlala a svižným tempem následovala zrzka.

» Ježčí mýtina

Větřík si pohrával s pískovou srstí, zatímco zlatavé duhovky pozorovaly zrzka před sebou. Zblízka se v nich třpytily narůžovělé nitky, napovídajíc, že v mladé mafiánce dřímalo cosi mocného.
Pippa se zamračila. „Tebe taky?“ Tlapkou si mezitím mimoděk šmudlala čenich. „Che cos'è?“ mlaskla otráveně, když ji kromě v čumáku šimralo i v očích. Alfredova slova ji však donutily soustředit se na důležitější věci. Cosa Nostra. Pippa polkla. Cítila, jak v ní začalo pomalu vřít. „Dio santo!“ odfrkla si, když Alfredo řekl, že jejich rod vymřel, byť to tak nemyslel.
„Neříkej to, dokud nenajdeme Liu, Chiaru a Lacrimu,“ zavrčela a tlapkou plácla rozčíleně do písku. Úbočí kopce bylo celé zasypané pískem. Připomínalo jí to domov. Pippa ze sebe vydala další otrávené zavrčení. Měla co dělat, aby kolem sebe nezačala písek vířit. Pořád nemohla uvěřit, že je vlastní společenství zradilo. „Leccami il culo,“ zaskřípala zuby. Alfredo měl pravdu. Prolévali jejich krev pro nic.
Pippa se hořce uchechtla. „Můj milý bráško, my se nebudeme zodpovídat nikomu. My budeme Capo di Tutti Capi,“ řekla a pevně se zrzkovi podívala do očí. Těžká mračna, jež se jim valila nad hlavami, házela mladé mafiánce stín do tváře. Byla rozhodnutá. S vážným pohledem v očích opětovala Alfredovi úsměv. „Sí, sí. Donna Pippa.“ Dokonce byla ochotná zrzkovi odpustit to odporné oslovení, jímž ji podaroval.
Alfredův pohled byl však něčím zvláštním. Možná za to mohly emoce, ale pod slunečním třpytem se jeho očí podivně leskly. Konverzace se však stočila k jakési Heather, což Pippu donutilo nasadit škodolibý úšklebek na tvář. „Hmmm, z Borůvkové smečky,“ zopakovala s přimhouřenýma očima. Něco jí to říkalo. „Takže ses zabouch?“ zahihňala se a hravě do bratra drkla tlapkou. „Asi jí ještě nedošlo, jakej seš trouba,“ vyplázla na něj jazyk. „Ale samozřejmě! Jen mi poď ukázat svojí Heather.“ Pippa se stále pohihňávala. Koneckonců, jak znala svého bratra, mladý mafián se byl schopen zamilovat do jakékoli vlčice. Tahle Heather určitě nebyla ničím výjimečným.
„Najdeme to nejlepší místo pro naši Cosa Nostru,“ dodala nadšeně a vyskočila zpátky na nohy. Hrdě přitom vypnula hruď. Donna Pippa. Koutkem tlamy se jí stočil do pyšného úsměvu. „Donna Pippa a Don Alfredo.“ Líbilo se jí, jak to znělo.
S plápolajícím ohněm v hrudi se rozeběhla za bratrem.

» Narrské vršky

» Sarumen (Tenebrae)

Pippa následovala svého bratra, zlatavé duhovky upřené na ryšavý kožíšek s otázkou v očích. Snažila se Alfreda dohnat, ale dotěrné šimrání v čenichu ji nutilo každým druhým krokem pokašlávat. „Cazzo!“ prskla znovu a se zatnutými zuby přidala do kroku. Ocasem pohoršeně pohazovala ze strany na stranu, zatímco si to nabručeně vykračovala do kopce. Netušila, kam je zrzek vedl, v hlavě si pouze opakovala předešlou konverzaci s Rowenou.
Vlastní smečka... Nový domov. Pippa si odfrkla, byla připravena na něco takového? Najednou totiž pocítila tlak na bedrech. Vlastní smečka znamenala odpovědnost. Tvůj otec byl velký Don Dante, přestaň fňukat, popíchla se jízlivě.
„Sì,“ vyhrkla, aniž by nechala svého bratra domluvit. Potřebovala si dokázat, že na to měla. „Jasně že jo!“ dodala a sourozenecky dloubla Alfreda do boku. Byla prvorozená dcera Dona Danteho. Ovšemže na to měla. Pippa opětovala trochu naštvaný výraz svému bratrovi, jenž si jí prohlížel podezřele pečlivě. „Perché sembri così divertente?“ ušklíbla se a lehce naklonila hlavu. Neměla však čas si ho dobírat příliš dlouho. Svrběl ji totiž jazyk pod náloží všech nových informací, jež probrala s Rowenou.
„Alfredo, vstaneme z popela!“ začala nadšeně s rozpálenými plameny v očích. „Žádná nová! Bude to pěkně naše stará Cosa Nostra,“ vyplázla na zrzka špičku jazyka. „Musíme ctít našeho otce,“ připomněla mu a nad hořkými vzpomínkami zaskřípala zuby. Přesně to pohánělo její motor. „Non ho ragione?“
Pippa na něj upřela svůj pohled. Alfredo cosi vyžbleptl. „Che cosa?“ vyhrkla zmateně. O čem to ten blbeček mluví? zakabonila se nechápavě. „Můj malej bratříček si našel holku?!“ vykulila na zrzka překvapeně oči, než se jeden z jejích koutků stočil do škodolibého úšklebku. „No nepovídej, Alfie,“ oslovila jej popichovačně. „Kdo je ta nešťastnice?“

Pippa se na svého bratra zamračila. „Mammamìa! To tě naše setkání tak dojalo, že řveš?“ popíchla jej škodolibě a čumákem se mu div nenalepila ke tváři, aby si mohla pozorně prohlédnout zrzkovy oči. Leskly se. Kromě podezřelých perliček se v nich ve slunečních paprscích odrážely i stříbřité nitky. Téměř jako kdyby se v Alfredových očích usazoval samotný měsíc. „Strano,“ zamumlala a zase se od bratra odtáhla. Ocas jí však navzdory všemu vesele cestoval vzduchem.
„Měla mokrej kožich, tak se šla vyvalit na louku,“ podala Alfredovi informace o Roweně s lehkým pohozením hlavou směrem kamsi mezi stromy. Věřila, že se její přítelkyně momentálně vyhřívala na sluníčku. Pippu však doslova svrběl jazyk, zatímco se držela, aby na bratra nevyvalila všechny noviny naráz. Byla proto ráda, když se rozhodl malé vlče, jež jej následovalo jako stín, odšoupnout na krk někomu jinému. „Mi hai sentito,“ ušklíbla se na něj a hravě pak vyplázla kousek jazyka na vlče. „Měj se, prcku, na chvíli ti vyfouknu chůvičku,“ houkla a netrpělivě si přešlápla. „Affrettatevi!“ popostrčila zároveň Alfreda, který popostrkoval malou vlčici směrem k Darkii, jež se příhodně vynořila nedaleko mezi stromy.
Poslušně jí kývla na pozdrav, načež pohledem zakotvila na hnědém vlkovi, jenž stál po jejím boku. Ehh, jak že se jmenoval, zamračila se na něj zdálky. Vypadal o něco dospěleji, než si jej pamatovala.
Jakmile se Alfredo vrátil, pobídl Pippu k odchodu. „A riposo, Alfredo,“ zahihňala se pobaveně. Jeho tón hlasu zněl až děsivě vážně. Chichot jí však překazilo náhlé škrábání v krku, které ji donutilo k dráždivému kašli. „Cazzo,“ ulevila si, jakmile přestala kašlat. Jakoby nestačilo, že jí začalo něco dotěrně lechtat v očích.

» Narrské vršky (Tenebrae)

Pippa se s nadšeným poskočením zazubila na Rowenu. „Grande idea!“ vyhrkla. V jantarových očích jí tančily jiskřičky. „Naše smečka by se mohla vrátit zpátky ke svým kořenům!“ Jen pouhá myšlenka na obnovení Cosa Nostry vysílala mladé vlčici vlny endorfinů do těla. „Konečně bychom všem ukázali, jak se to má pořádně dělat. Jako správní Doni,“ prohlásila pevně. „A budeme šířit osvětu o Smrti.“ Ocas jí bezděky putoval vesele ze strany na stranu. Taliánský temperament nutil Pippu pro enormní nadšení. Konečně budu moct uctít otcovu památku, pomyslela si hrdě. Zajímalo ji, zda by na ni byl otec hrdý. Devo essere più forte.
„Musíme to říct Alfredovi,“ usmála se na Rowenu. Nejlíp hned teď. Nedočkavě se rozhlédla po lese. „Dov'è lo stupido...“ zamumlala si pro sebe, když se zrzek záhadně nevynořil zpoza nejbližšího stromu.
Rowena mezitím bránila zadek svého bratra poněkud rozčíleně. Pippa na ni proto vrhla omluvný úsměv, ačkoli jí to přišlo více vtipné. Rozvernost Pippu opustila, jakmile došla řeč na nového poloboha. Se zaujetím poslouchala svou přítelkyni a přemítala, jestli mohl být Život opravdu slabší než Smrt a v čem tkvěla jeho moc. „Takže si na něj budu dávat bacha,“ přitakala.
Existujou taky nějací vyznavači Života? napadlo ji ještě, ale než stihla svou myšlenku říct nahlas, Rowena se dávala na odchod. „Já bych měla počkat na Alfreda a předat mu náš nápad,“ mrkla na svou přítelkyni spiklenecky.
Rozloučení jim překazila ostrá záře, jež donutila Pippu zamračeně přivřít oči. „Che cazzo,“ zabručela, když světlo zmizelo. „Uvidíme se později!“ stihla ještě houknout za mizejícím černým kožichem. Půlka svědomí ji hnala zjistit, zda byl les v pořádku, ta druhá ji táhla za bratrem. Co když se dělo něco nebezpečného? Pippa rozčíleně zavrčela a rozeběhla se zpátky k úkrytu, kde se s Alfredem viděla naposledy.
Překvapeně se zarazila, když k jejím uším dolehl zrzkův hlas. Byl hlubší. „Ciao, bambinaia!“ oplatila mu pozdrav s lišáckým úsměvem. Veselý pohled pak věnovala i malé béžovce, jež se za jejím bratrem táhla jako stín. „Rowena je v pořádku, kdyby ses náhodou zajímal,“ vyplázla na zrzka špičku jazyka, načež mu olízla rovnou celý čenich. „A máme důležitý novinky!“ vybalila na něj, aniž by jej nechala odpovědět. „Cosa Nostra risorgerà!“

Pippa byla Roweně vděčná, že se jí svěřila. Samotnou ji zničehonic začal svrbět jazyk — chtěla se své přítelkyni také otevřít. A ačkoli myšlenky na Cosa Nostru a svržení velkého Dona Danteho a Florence byly stále čerstvé a krvácející, bylo jedině fér, aby Roweně prozradila, jak se věci měly. „Sono davvero dispiaciuto,“ řekla tiše a mírně sklonila ouška do stran. „S Alfredem jsme taky bez rodiny. Ne, že bychom chtěli,“ pousmála se smutně, „vlastně jsme tak trochu na útěku.“
Pippa se zadívala na nebe. „Speciální?“ zopakovala po Roweně zamyšleně. „Možná máš pravdu. Je to důvod, proč jsme museli zmizet.“ Bylo těžké o tom mluvit s někým jiným než s Alfredem, ale Rowena byla její nejlepší přítelkyně a kmotřenka Smrti. Ukázala jí cestu, jak se stát silnější. Dlužila jí. „Naši rodiče jsou mrtví,“ dodala proto, aby tmavší vlčice nemusela tápat. „Proto musím zesílit. Abych byla silná jako Don,“ řekla odhodlaně. Nehodlala se litovat, už s Alfredem nebyli mrňata, museli se o sebe dokázat postarat sami.
Další střípek ze života Roweny donutil Pippu k pobavenému zachichotání. „Do zadku?“ zkřivila tvář nad podivnou představou. Skvělá výhružka, pomyslela si v duchu. Dlouho neprovokovala svého bratra.
Pippy pozornost se vrátila zpátky k Roweně; tmavá vlčice mluvila o Smrti. „Hmmm a tenhle Život,“ naklonila hlavinku mírně do strany, „je stejně mocnej jako ona?“ Nakolik jména magických sourozenců zněla zvláštně, Pippa nepochybovala o tom, že byli místními polobohy.
Strachování o naklonění přízně Smrti bylo zřejmě zcela zbytečné. Rowena jí nedovolila o možných pochybnostech vůbec přemýšlet. Vděčně proto zamávala ocasem a s podobným odhodláním se na vlčici zazubila. „Hai ragione!“ zvolala nadšeně. „Už se nemůžu dočkat, až Smrt taky navštívím,“ vzdychla zasněně. Musím zesílit.
V tu chvíli se les zničehonic rozsvítil jako kdyby se v něm na malou chvilku objevilo samotné slunce. Nebo hvězda. Pippa se zmateně rozhlédla kolem sebe, prudké světlo však opět pohaslo. „Co to bylo?“ zamumlala s vráskou na čele.

//Děkuji za akci, bylo fajn a zábavný hledat co nejpřesnější popisy, věty, které by se k vlkům hodily. Byla to super oddychovka a odměny jsou víc než krásný!

Poprosila bych proto o 35 květin a 3 bonusové křišťály.

Zdálo se, že Roweně na její rodině příliš nezáleželo. Zcela nezaujatý tón, kterým dala Pippě najevo, že se o své bratry nestrachuje, ji krapet znepokojil. Pro mladou taliánku byla rodina vším. „Tobě na nich vůbec nezáleží? Ani trochu?“ vypadlo z ní téměř šokovaně. Nedokázala si to představit. Ztráta sester a rodičů ji bolela neustále. Ba co hůř — chyběl jí domov, Cosa Nostra. Bylo to něco, co jí žádná jiná smečka nedokázala nahradit, ani Sarumenský hvozd. Napříč tomu se však s Alfredem rozhodli smečce jejich laskavost oplatit; zrzek je sám Alfě zavázal. Ovšem myšlenka, kterou Pippa vznesla, se do ní pomalu zakusovala a nabízela jí jistou útěchu.
Roweně se její návrh zřejmě zalíbil. Nečekala, že by se toho tmavá vlčice opravdu chytila, nakonec Pippa často jednala impulzivně, díky své horké hlavě. A podobně jako byl temperament pískové vlčice proměnlivý, nyní se kolem ní vznášela aura plná nadšení. Rozčílení, které ještě před chvilkou pociťovala vůči neschopným Alfám, se pomalu rozplynulo ve vzduchu.
„Jistě bychom na tom byli mnohem líp než tihle rádoby Alfy!“ prohlásila. „Vykašlali bychom se totiž na ňáký neschopný alfování — Doni, ti jsou správní vůdci! Však uvidíš,“ zazubila se na Rowenu vesele. „Náš otec byl Don. Don Dante,“ prozradila své přítelkyni. Přes všechno nadšení, jež se jí hromadilo v těle, mladá vlčice ani nepocítila nenápadné štípnutí na čele. Nepřítomně si tlapkou hmátla mezi oči, aby si místečko podrbala, nevěnovala tomu však větší pozornost. Bůhví, jaká havěť se v hvozdě probouzela s jarem k životu.
„Tahle smečka nám s Alfiem propůjčila riparo a byli na nás hodní, ale Alfredo a ty jste pro mě přednější. Numero uno, capito?“ usmála se na Rowenu a přátelsky ji drkla čumáčkem do ramene. „A jestli chceme šířit učení o Smrti, musíme to dělat efektivně. Tady jsou samí... Hm, jak se to řekne?“ naklonila přemýšlivě hlavu do strany. „Sono troppo miti. Slušňáci,“ mlaskla znepokojeně. „Kromě Dandy,“ ušklíbla se a mimoděk se rozhlédla kolem tůně. Sám mi říká ať necourám, a pak se zdejchne. Tmavý vlk jí chyběl.
Pippa pohodila rameny. „Nebylo by to tak, že bychom smečku nemohli nikdy navštívit,“ řekla, načež lehce ohrnula čenich, „ale tenhle les by mi určitě nechyběl.“ Tlapkou hrábla do půdy, aby poodhalila svíjejícího se červa.
Rowena nadhodila, že by Smrt sama navštívila. Pippa zvědavě narovnala ouška. Jistá náklonnost, jež vůči Roweně pociťovala a která připomínala sourozenecké pouto, jakoby opět o něco zesílilo. Pro Pippu to bylo přirozené, byť nikdy podobného k vlkovi, který nebyl její vlastní krev, necítila. „Poslyš, proč myslíš, že si Smrt vybrala právě tebe? A co tvoji sourozenci? Ti s ní žádný spojení nemaj?“ zeptala se s ryzím zájmem. Chtěla se toho o Roweně dozvědět víc. „A co když mě odmítne?“ V hlase se jí ozvala starost.

Rowena její pozvání odmítla. Pippě nepatrně zklamaně klesly koutky. Tlapkou nepřítomně pohybovala ve vodě, zatímco se tmavší vlčice myla. Nad lesem se držela mlha, jež prostupovala i mezi stromy a kolem panovalo větší ticho než obvykle. Jakoby by byly v celém hvozdě samy.
„To máš asi pravdu,“ uznala. Pochybovala, že by nové Alfy a ostatní členové smečky přijali učení o Smrti. „Nejsou tu na to připravení,“ ušklíbla se a tlapou mírně rozvířila vodu v tůni. Ranní paprsky ji mezitím propůjčovaly sluneční háv a příjemné teplo. Vzduch konečně voněl po jaru. Pippa položila mokrou tlapu na zem, zatímco poslouchala Rowenu.
„A co tvoji fratelli? Co budou dělat oni?“ zeptala se. Nedokázala si představit, že by byla najednou bez Alfreda, sama samojediná. Jen z té myšlenky se jí zvedaly světlé chloupky za krkem. Už takhle ztratila domov a rodinu. „Co když...“ vyhrkla horlivě, načež se odmlčela. Zlaté duhovky se ve slunečních paprscích jasně leskly. „Co když půjdeme s tebou?“ dokončila poněkud napjatě. „Musíme přece držet spolu,“ dodala pevně. Nakonec si to s Rowenou slíbily. „Siamo in questo insieme.“ Loajalita, kterou vůči své přítelkyni cítila, byla pro Pippu posvátnou. A stejně jako si nedokázala představit žít bez Alfreda, Rowena se pomalu stávala také rodinou.
Sluneční paprsky, které Pippu hřály, najednou zmizely za kutálejícími se oblaky. Mladá vlčice se zamračila na nebe, ke kterému se natahovaly vysoké stromy, jako kdyby vůči ní spáchaly těžký zločin.
„Je to zvláštní,“ přitakala, „ale ne nemožný. Cosa Nostra se taky rozpadla. Almeno credo.“ V očích se jí odráželo rozčílení. „Vai all’inferno,“ odfrkla si. Jižanský temperament jí dokázal rozvířit krev v žilách. „Jsou to chcípáci. Totální neschopáci,“ zavrtěla hlavou a naštvaně plácla tlapkou do vody. Štvalo ji to i za Rowenu. „Ale aspoň ti to Smrt řekla sama. To už musí něco znamenat,“ podotkla klidněji.

Rozhořčení na účet vlků, kteří se očividně neuměli postarat o vlastní smečku, se Pippy drželo i nadále. Smečka pro ni znamenala rodinu, domov... Copak to ostatní necítili stejně? Souhlasně přikývla hlavou, Rowena měla pravdu. Místní dospěláci byli zvláštní.
Pippa svou přítelkyni vedla lesem, který i pro ni samotnou představoval stále cizí prostředí. Zajímalo ji, jak se cítil její bratr, vnímal to podobně? Cosa Nostra byla pro Pippu posvátnou, narodila se tam... Stesk a neustálá potřeba srovnávat s ní Sarumenskou smečku, se stávalo jejím zlozvykem. „Můžeš zůstat tady,“ navrhla Roweně s malým úsměvem. Možná bych se tu pak cítila víc doma. „Za chvíli to bude přesně jedno léto a zima, co jsme sem s Alfredem přišli,“ dodala. Uběhlo to příliš rychle a po sestrách ani památky. Možná... Možná, že tu ani nejsou. Uvědomění, které Pippě svíralo srdce, svůj stisk ještě zesílilo. „Nová Alfa snad nebude nic namítat.“ Alespoň v to doufala. „A jestli jo, popadnu Alfieho a půjdeme s tebou.“ Bylo to spontánní zvolání, slib, nad kterým nemusela ani přemýšlet. Nakonec se Roweně zavázala a nepochybovala o tom, že by ji Alfredo následoval. Byl to její bratr, rodina... Společně tvořili jeden tým. „A můžeme šířit učení samotné Smrti po světě. Nebo se někde usadíme a uděláme si vlastní smečku,“ zazubila se a hravě Rowenu šťouchla čumákem. Byl to jen nevinný žert, který však zněl jako naprosto dokonalý plán.
Brzy se před mladými vlčicemi objevila tůň. Pippa nechala Rowenu, aby se očistila a sama do vody ponořila tlapky, aby ze sebe smyla případnou špínu. „Jak se teď cítíš?“ zeptala se starostlivě.

« Úkryt

Pippa starostlivě následovala Rowenu ven, zpátky do lesa. Slunko zrovna šplhalo po obloze a příjemnými hřejivými paprsky pohlcovalo vše, co mu přišlo do cesty. Pippy krémový kožíšek se lichotivě leskl a zlaté duhovky se třpytily. Zhluboka se nadechla; jaro bylo cítit ve vzduchu.
Rowena vypadala krapet zmateně, což mátlo i ji. S lehce nakrčeným čelem popoběhla dopředu, aby si svou přítelkyni mohla lépe prohlédnout.
„Smrt,“ vykulila lehce oči s pootevřenou tlamičkou. Automaticky se ohlédla za sebe, zdali ve svých stopách nenajde Alfreda, ale zrzek se zřejmě zdržel v úkrytu spolu s malou vlčicí. Pippa mlčky Rowenu vyslechla, a pak vážně přikývla. „To musela bejt určitě jedna z jejích magií,“ špitla téměř fascinovaně. Zároveň v ní rezonoval jistý respekt pro tajemnou černokněžnici. Ovšem zpráva o Rowenině smečce donutila Pippu posmutněle svěsit uši, načež ji naplnilo rozčílení. „Váš D— Teda alfa, se na vás taky vykašlal?“ protáhla lehce čumáček. Okamžitě si vzpomněla na Darkii a jejího otce, Morfea. Pořád nerozuměla tomu, jak mohl nad svou smečkou jednoduše zanevřít. Navíc Rowenin alfa určitě nebyl žádná výhra, soudě dle toho, jak o něm předtím mluvila. „Idiota,“ odfrkla si na účet cizího vlka znechuceně. „Tohle by se u nás doma nikdy nestalo,“ dodala rozhořčeně. „Místní alfa se na to taky vybod a celou smečku hodil na krk jeho figlia.“ V zlatých očích tančil pár divokých plamenů.
Pippa opustila své nakrknuté myšlenky a vrátila se zpět k Roweně. Na moment zpanikařila, protože neměla nejmenší tušení, kde se tu vlci myli, ovšem při svých krátkých toulkách lesem se jí podařilo několikrát narazit na čistou tůňku. Naslepo proto vyrazila severněji mezi stromy s Rowenou po boku. „Hmm, zkusíme to tudy,“ rozhodla a navzdory svému velice špatnému orientačnímu smyslu, se jí podařilo zvolit světovou stranu správně.
„Co teď budeš dělat?“ prohodila ke své přítelkyni, zatímco se proplétaly mezi stromy. Čím dál víc familiárnější s lesem byla, tím víc se jí tu nelíbilo. Místní vegetace měla předaleko od útulné Cosa Nostry.
Za chvilku se před dvojicí vynořila první tůňka a Pippa v duchu vítězoslavně zajásala. „Neni to moc, ale z nejhoršího tě to dostane,“ pousmála se na Rowenu omluvně. „Škoda, že tu neni Newlin. Ten má magii vo-dy,“ dodala, zatímco si prohlížela tůni. Od zbytku lesa, voda v ní vypadala velmi čistě.

116

Maple brzy černobílou vlčici následovala ven, zpátky do lesa. Pippa tak zůstala v úkrytu s Alfredem, Rowenou a béžovou vlčici sama.„Può parlare!“ zvolala překvapeně, jakmile z bezejmenné vyšla roztřesená slova. Hlásek měla slabý a vzdychavý, což by Pippu jindy vytáčelo, ovšem s Rowenou po boku neměla čas prckův hlas analyzovat. „Jak může někdo zapomenout vlastní jméno,“ nakrčila jemně obočí a znovu si ji prohlédla. „Strambo.“
Konečně mohla Rowenu představit i svému bratrovi. Byla ráda, že na ni nedělal oči jako na Amnesii či kteroukoli další vlčici. To by bylo pěkně trapný, pomyslela si kysele. Nevěděla, jak by reagovala, kdyby se zrzek rozhodl Rowenu balit. K takovým věcem měla Pippa stále vlčecí odpor. Láska? Ugh. Znechuceně se proto oklepala, aby to dostala z hlavy a mohla se plně soustředit na svou přítelkyni.
„Sí... Domů,“ pronesla s krátkým povzdechem. Tohle přeci nebyl jejich domov. Doma pro Pippu znamenalo Cosa Nostra daleko na jihu. Domovem byl pro ni velký Don Dante, krásná Florenc, Alfredo a jejich sestry. To je starý domov, opravila se v duchu, teď mám jenom Alfieho. Zlatá očka pohlédla na Rowenu, která hladově přežvykovala srnčí maso. A Rowena. Rowena je taky moje rodina.
„Tady seš kdykoli vítaná,“ řekla tmavé vlčici s úsměvem. Alfredo se mezitím věnoval té malé podivínce, která jim zůstala zcela nedobrovolně na krku. Musela se pousmát, když si ji zrzek bez keců vzal pod svá křídla. Pippa opětovala Roweně pohled s výrazem „nemám tušení, co je zač“ a krátce u toho pokrčila rameny. Sama se pak sklonila zpátky k srně a urvala si další kus masa. Musela zesílit; zima byla dlouhá a její toulky po tomhle kraji stejně tak.
„Ňáká voda v lese určitě bude,“ odpověděla Roweně mezi sousty. Jakmile polkla, koutky tlamy se jí rozjely do pobaveného úšklebku. „Můžeme jí nechat na krku Alfiemu,“ prohodila šeptem. Nevadilo ji obětovat bratra jako chůvu pro vlče. A navíc to mohlo být skvělé terapeutické cvičení. Pippa se protáhla a nechala zbytek srny ostatním.
„Alfie, půjdu ukázat Roweně les. Chcete jít s náma, nebo půjdete za ostat—“ Větu se jí nepodařilo dokončit, protože Rowena se začala zničehonic celá třást. Pippa zmateně zamrkala a okamžitě k ní přiskočila. „Stai bene?!“ vyhrkla a okamžitě ji podepřela ramenem. Vyděšeně sledovala bělmo a lehce trhla hlavou, když z vlčice vypadlo Smrtino jméno. „Che cosa... Kde?“ rozhlédla se po úkrytu. Po černé polobohyni však nebylo nikde ani památky.
Mráz Pippě přebíhal po zádech. Neměla nejmenší tušení, co s klepající se Rowenou dělat. A tak čekala. Rowena se po nějaké době opravdu přestala třást a bělmo vystřídaly zlaté duhovky. „Jsi v pohodě?“ zamračila se na tmavou vlčici okamžitě. Měla o ni strach. Quello che è successo?
Rowena se však rozešla ven, pryč z úkrytu. Pippa se starostlivě ohlédla po Alfredovi s malou vlčicí. „Půjdu s ní!“ vyžbleptla a spěšně se rozešla za svou přítelkyní.

» Sarumen

115

//Pardon pardon, omlouvám se za zdržení ;-;

Béžové vlče se moc nadšeně netvářilo. Alespoň něco s Pippou sdílely. „È sorda o cosa?“ zabrblala se svraštěným obočím a pro jistotu se ohlédla po Alfredovi. Zrzka stále provázel ošklivý kašel, což Pippě na veselosti zrovna nepřidávalo. Rozčíleně kmitla ušima k týlu a pomalu se posadila. Alfredo do ní mezitím dloubl čenichem, zatímco je oba vlčeti představil. Pippa se při jeho poznámce pobaveně ušklíbla. Už malou vlčici nepropichovala pohledem. „Sì, sì,“ odsouhlasila s pevným přikývnutím. „Pokud mě za zády nezradíš, tak ti nic neroztrhám,“ zazubila se na vlčici přátelsky a hravě při tom zacvakala zuby. Pohled na ni byl však stále poněkud obtížný; pořád jí připomínala Liu. „No... Vítej v gangu,“ dodala potom s úsměvem, jenž skrýval rozbolavělé emoce. „Zato tady Alfie je moc hodnej a vůbec ne drsnej,“ ušklíbla se na svého bratra a provokativně do něj šťouchla tlapkou. „Někdo z nás to dělat ale musí, takže to padlo na mě.“
Mezitím se do úkrytu vrátila Maple s překvapující návštěvou. Pippa zbystřila, jakmile se jí do čenichu přimotal známý pach a jakmile ve stínech spatřila tmavý kožich, energicky se vyšvihla zpátky na nohy. „Roweno!“ vyhrkla s širokým úsměvem. S vesele kmitajícím ocasem přistoupila ke své přítelkyni a nechala se krátce obejmout. „Cosa stai facendo qui? Myslela jsem, že ses chtěla vrátit domů,“ zeptala se, zatímco se Rowena bez většího pobízení pustila do masa.
„Alfie!“ otočila se na svého bratra, „tohle je Rowena. A tohle je můj slavnej bratr,“ představila oba vlky navzájem. U poznámky na nohatého zrzka se neudržela a hravě jej zatahala za ucho. „Ten kterýho jsem hledala po celym kraji.“
Darkie mezitím odešla. Před odchodem však pobídla Rowenu, aby se zdržela, což Pippa velmi ocenila. Zřejmě by černobílé vlčici neodpustila, kdyby její přítelkyni vyhodila.