Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hladomor. Pippa na Tati jen kulila sytá očka. Byť vzpomínky na život v Cosa Nostře měla patrně mlhavé, nevzpomínala si na žádnou situaci, kdy by vlčata neměla co do krku. „Proč by chtěl někdo na takovym místě dobrovolně žít?“ vydechla. Nechápavě u toho vrtěla hlavou. „Nic proti, ale asi jim to v takový kose moc nepálilo,“ dodala a tlapkou si lehce poklepala na temeno hlavy.
„Uh, nevím,“ přiznala a tápala ve vzpomínkách. Na nekonečnou vodní plochu, která (jak později zjistila) chutnala naprosto odporně, si nevzpomínala. Pamatovala si však vlhký vzduch prosycený solí.
Rozporcovaný zajíc vypadal vábivě a ještě líp voněl. „To zní jako dobrej nápad,“ souhlasila, zatímco hypnotizovala maso pohledem. Jen stěží spolkla sliny, aby Tati mohla vyprávět o svém domově. Cosa Nostra byla pro Pippu posvátnou. Především kvůli velkému Donu Dantemu. Kdykoli si vzpomněla na otce, žilami jí burcovala krev. Tati však dokázala udržovat konverzaci při životě novými otázkami, což Pippu na oplátku nechávalo chladnou.
„Sí, minulou zimu,“ zazubila se. „Bylo to divný a ta zima? Brr,“ oklepala se jen při pouhé vzpomínce. Ovšem také to byla chvíle, kdy potkala v závějích Rowenu, když se jí Alfredo někde zdejchnul. Přesně jako nyní. Mladá vlčice si odfrkla a na pár vteřin se kousla do vnitřní části tlamy. Měkká tkáň poslušně držela mezi ostrými zuby, než ji Pippa pustila. „Ne,“ odpověděla poněkud stroze. „Alfredo je moje jediná rodina. Teda...“ Zaváhala. Byly ještě vůbec naživu? „Ještě máme tři sestry. Někde.“ Pippa se nervózně ošila. Byla naštvaná sama na sebe. Co tu vůbec dělala? Měla hledat je a ne se potuloval po neznámém kraji. Chuť na zajíce jí trochu přešla, ovšem v žaludku jí kručelo stále. S menším nadšením se proto konečně pustila do vnitřností, jejichž chuť se jí okamžitě rozlila po jazyku. Musela jíst, aby zesílila.
Jakmile ze zajíce zbyly jen ostatky a nestravitelné zbytky, obě vlčice se vydaly k potoku. Tati se mezitím rozpovídala o vlastní smečce. Pippa se mračila nad způsobem, jakým druhá vlčice ztratila domov a možná i rodinu. Po zádech jí přeběhl mráz, načež vyhrkla: „Víš, kdo to byl?“ V očích jí bojovně blýskalo. Až moc jí to připomínalo vlastní osud. „Jakmile by mi nějakej bídák padl pod tlapy...“ zavrčela a výhružně cvakla zuby ve vzduchu.
Jediné, co Pippu a její žár dokázalo zase schladit, byla studená voda v zurčícím potůčku. Písková vlčice, jíž šel dým od tlamy, se hltavě napila a dlouze vydechla, jak jí voda chladila hrdlo. „Mrzí mě, žes přišla o domov. Něco vo tom taky vim,“ usmála se na Tati trpce a tlapkou hrábla do toku.

Ukázalo se, že toho s Tati měla společného víc, než se na první pohled zdálo. Pippě se v očích rozsvítili jiskřičky. „Takže víš, jaký to je!“ vyhrkla a nadšeně u máchla ocasem ve vzduchu. „Esattamente,“ zazubila se. Tati měla pravdu — netrápilo ji to ani trošku.
„Tak to je krutý,“ našpulila lehce tlamu, „nevěděla jsem, že tady žijou takový krvežíznivý potvory.“ Nevěděla, jestli by na takového opeřence chtěla někdy narazit, jelikož zranění, které se hrdě vyjímalo nad Tati okem, nevypadalo zrovna báječně. Ale kdoví, třeba z toho mohla zůstat respekt budící jizva.
Pippa důležitě pokývala hlavou. Cosa Nostra v sobě nesla mnohé, nejen hezké vzpomínky, ale především bolest a skrytý význam, který Pippu hnal vpřed. „Byli jsme součástí obrovskýho společenství. A tam všichni drží spolu.“ Její tón zněl poněkud hořce, ale nechtěla se před Tati rýpat v detailech. „Pro strach mám uděláno,“ kývla s úšklebkem. Nesměla se bát - ne, pokud chtěla kráčet v otcových šlépějích.
Tati mezitím rozporcovaného zajíce oddělila a kus přišoupla Pippě k tlapkám. Písková vlčice na nabízené vnitřnosti nejprve zmateně zamrkala, načež jí hlasitě zakručelo v žaludku. Vesele se proto na Tati zazubila: „Díky!“ Hladově si olízla čenich; ani si nepamatovala, kdy naposledy něco pozřela. Jistě musela trochu zhubnout, jelikož celou dobu někde běhala. Měla bych se taky podívat, jestli ta smečka ještě existuje, pomyslela si. Vzpomněla si totiž na Duncana. Kde se ten pacholek vůbec ztratil?
Tati jí vyprávěla o své domovině, o tom, jak krutá zima tam vládla, což přišlo vlčici z vyhřátého jihu zcela nemyslitelné. „Questo è pazzesco,“ vydechla. „V Cosa Nostře bylo vždycky teplo,“ podotkla, ačkoli si toho už moc nepamatovala. Nakonec musela se sourozenci krátce po narození prchnout. Informací o tom, jak jejich smečka fungovala, však měla dostatek. Jejich otec byl přeci velký Don Dante.
„Přesně! Fuj!“ zašklebila se kysele. Další otázka ji však mírně vykolejila a Pippu náhle zalil stud. Ten se však snažila okázale ignorovat a maskovat za čiré znechucení. „Takový sprostý slova, Tati! To se nahlas neříká,“ zavrtěla hlavou, v očích jí však jiskřilo. Doopravdy však neměla nikoho, kdo by se jí líbil. Ač však chtěla, nebo ne, musela si vzpomenout na Alfreda, který jí vyprávěl o bratrovi Heather. V duchu si odfrkla. To tak!
Místo toho tlapkou hrábla do úlovku před sebou. Chtěla se do něj pustit co nejdřív. S chutí se proto zakousla do prvního sousta. „Cože? Jak vyhořel?“ zamumlala, zatímco spokojeně žvýkala.

Pippa po Tati hodila očkem s malým úšklebkem. „To je naše řeč,“ prozradila jí pyšně. „Zjistila jsem, že nám tady s Alfredem nerozumí skoro nikdo,“ povzdychla si na oplátku tentokrát ona. Sluneční paprsky se jí prohrabovaly srstí, zatímco ranní chladno se vkusně zakusoval pěkně pod kožich. Na rozdíl od Tati neměla tak hustou srst a třebaže stavbou těla nebyla žádný drobek, mizející léto ji nenechalo napospas.
Tati Pippě pověděla příhodu s obzorem a lesem a jakýmsi podivným ptákem. Vysvětlovalo to, jak se jí stal úraz nad okem. Pippa přikrčila čenich při představě hrubých pazour divokého opeřence. „Doufám, žes mu to pořádně voplatila,“ vykulila na Tati oči. Být to na ní, z ptáka by zbyla jen peříčka. Krátce si olízla čenich a nechala si zajít chuť.
„Cosa Nostra,“ zopakovala důležitě. Hodlala svou smečku ctít a rozhodně nikomu nedovolovala komolit její jméno. „Doma se s ničim nepářem. Takovej pták by si přišel na pěknou odvetu,“ blýskla po Tati hravě zuby. Jak se však ukázalo, hnědá vlčice pocházela na rozdíl od ní ze zcela jiné části světa. Pippa uznale hvízdla. Ani nevěděla, zda znala někoho, kdo pocházel z tak daleka. Hlavně odněkud, kde zem byla pokrytá ledem. Pippa na Tati vykulila barevná očka. „Cazzo! To muselo bejt hrozný, ne?“ zeptala se s očima navrch hlavy. Nevěřila, že něco takového doopravdy existovalo. Najednou jí chyběla vůně borovic a spadaného jehličí.
„Partner?“ zamrkala překvapeně, „ale fuj!“ Pippa prudce zavrtěla hlavou. „Alfredo je můj fratello. Jsme rodina,“ vysvětlila Tati z viditelným zhnusením nad představou, že by byl zrzek jejím partnerem. „Ten ňouma si našel novou šťávu a bůhví, jestli teď spolu někde nedupou. Jak králíci,“ ušklíbla se. „I když úplně nevim, co to znamená. Ale říkalo se to u nás ve smečce. Možná z toho pak vylezou vlčata,“ pronesla téměř vyděšeně. „Poslyš... Když jdou vlčata někudy ven, tak se tam taky musí nějak nejdřív dostat, ne?“ Jakmile to však dořekla, zhnuseně se oklepala. Nevěděla proč, ale podvědomí jí radilo tohle téma pro jistotu zahodit.

//Pippa je mohutnější, průměrně vysoká :)

Hnědý kožich vlčice se v ranním slunci lahodil oku. Jediný vroubek byly její stříbřité oči. Barva měsíce, jež se vlčici odrážela v duhovkách, Pippě připomínala Alfreda. A na toho byla zrovinka naštvaná. Na květnaté metafory a jejich obdivování však neměla nejen náladu, ale ani buňky, a tak jen obdivně sjela cizinku pohledem, než se pustila do rozčilování se nad tím blbečkem, na kterém jí však i přes to všechno přece jen záleželo. Vylít srdíčko si však stejně musela a bylo jí jedno, že to schytala zrovna stříbrnoočka. „Piacere di conoscerti,“ zadrmolila znovu a na moment se zastavila. „Tati? Hustý jméno,“ zazubila se na vlčici v záchvěvu uvědomění. „Krušnej den?“ kývla směrem k viditelnému zranění, které zelo Tati nad okem. „Povídej mi o tom,“ povzdychla si, načež se jí v očích zablýsklo. „Narodila jsem se v Cosa Nostře, to je na jihu,“ prozradila Tati s nefalšovanou hrdostí. „A ty? Nezníš jako místní křupani,“ věnovala jí poněkud kostrbatý kompliment s přirozenou zvídavostí v očích.
Vypadalo to, že si vlčice ulovila sama, soudě hrdého tónu, kterým se jistě chlubila. Pippa se olízla. Ani si nepamatovala, kdy naposledy něco pozřela. Místo hladu ji však nyní poháněl vztek na bratra. Cholerik, kterým Pippa byla tělem i duší, se dostával znovu do ráže.
„Had? To je taková větev, teda... Je to plazivá potvora, rozhodně nic roztomilýho,“ nakrčila lehce čenich při vzpomínce na mluvícího tvora. „A rozhodně nic k jídlu, věř mi,“ zazubila se na Tati napůl kysele a napůl pobaveně.
Od bratra a přidušení vlčat se to rychle svezlo k jejich tvoření. Pippa mírně naklonila hlavu a zamyšleně střihla uchem, zatímco Tati se protahovala. Vypadala podobně staře jako ona. „Non lo so,“ odtušila, „ale prej na to potřebuješ dva. Já to teda ještě nezkoušela, ale... Třeba se pak můžu zeptat Alfreda.“ Pippa se hořce zasmála. „Anebo ne. Určitě to bude nějaká nechuťárna, co myslíš ty?“

« Tmavé smrčiny (Tenebrae)

Dostat se přes nevábně vyhlížející řeku pro Pippu nečinilo žádný oříšek. Už nemusela panikařit, kdykoli viděla vodu, teď totiž uměla plavat. Své tvrdě vydobyté zkušenosti tak konečně s hrdostí využila. Hlavu však měla stále plnou myšlenek na události ve fialovém poli. Kam se jí ztratila Bianca? Vypařila se snad společně s květinovým omámením? Jako by se šedivá vlčice stála záhy pouhou vidinou. Pippa odmítala věřit, že had, který se původně rozvaloval na Biance, doopravdy mluvil. A co když jo? nedalo jí to. Jen na chvilku jí to donutilo myslet na něco jiného, než na důvod, jak se k voňavému poli vůbec přiřítila.
„Blbeček,“ zabručela si pod fousy, jakmile jí v myšlenkách vyvstal obraz bratra. Zrzavý kožich se jí promenádoval myslí jakoby se nechumelilo se sladkou Heather v závěsu. Pippa si odfrkla a snažila se ignorovat naježené chloupky za krkem. „Co si vůbec myslel,“ prskala a ani si nevšimla, že vyšlapovala mírně do svahu. Po jejím boku se tyčily našedlé hory, ze kterých musel být jistě parádní výhled na okolí. Ale romantické scenérie byly to poslední, co Pippu zrovna zajímalo.
Čím dál pochodovala po úpatí hor, tím podezřeleji jí šimral v čenichu nasládlý pach masa. Mimoděk polkla hromadící se sliny; pach mrtvoly nebyl totiž to jediné, co úpatí provázelo. Někdo totiž musel nebohou oběť ulovit a liška to nebyla. Pippa mlaskla, myšlenky se jí prolínaly v jedno. Kdyby dávala větší pozor na cestu, všimla by si, že celou dobu cizí pach nepřítomně následovala. Netrvalo totiž dlouho a před pískovou vlčicí se vynořila cizí postava.
„Ciao,“ zabručela na pozdrav a donutila se zastavit. Syté duhovky padly na hnědou vlčici, jíž se v kožichu zmítalo hned několik různých odstínů. „Co to máš?“ zeptala se, jakmile spatřila mrtvé zvířátko u cizinčiných tlapek. „Víš co, to je fuk. Já jsem Pippa, piacere di conoscerti. Neviděla si tu náhodou pobíhat šedivou vlčici s hadem kolem krku? Takovou dvojici bys určitě nepřehlídla.“ Pippa si k vlčici nenuceně přisedla. Stále jí lomcoval vztek na bratra. „Anebo ještě cáklejší duo - vyzáblýho zrzka a nafrněnou vlčici? Doufám, že jí ten idiot někde nevohnul. Já teda nevim, jak to celý funguje, ale jestli příště přitáhne i s vlčaty, tak je přidupnu.“ Mladá mafiánka si rozčíleně odfrkla.

« Kaňon řeky (Tekutý písek)

Možná za to mohla mlha, jež Pippu stále pronásledovala, anebo zmatení, když jí došlo, že Biancu i s jejím podivným společníkem ztratila. Tlapky ji totiž najednou nesly skrz temný les, kamenné vršky daleko za zády. Pippa se proplétala mezi vysokými smrky s vráskou na čele. Lesem panovala temnota, která se po vlčici sápala v podobě dlouhých stínů. Suché větvičky jí praskaly pod tlapkami a sem tam se jí podařilo odkopnout starou šišku. Podivná nálada, která se jí držela díky fialkovým květinám, pomalu mizela a zanechávala za sebou konečně střízlivé myšlenky.
Co to, hergot, bylo, pomyslela si zmateně. Neměla ráda, když něčemu nerozuměla. Takové situace dokázaly mladou mafiánku pěkně nakrknout, a tak nebylo divu, když se snažila lámat si nad celým tripem hlavu. Ani si nebyla jistá, zda se jí Bianca a had jenom nezdáli. Kdoví, třeba na ni květiny měly halucinogenní účinky. Dokonce se jí na chvilku podařilo zapomenout i na bratra a jeho nechutné tokání s Heather.
Pippa pochodovala lesem konečně s čistou hlavou. Zároveň však přemýšlela nad tím, že by se na fialovém poli zase někdy stavila...

» Kraj světa (Tenebrae)

Pippa následovala šedivou vlčici, stále omámená vůní fialkových květin. Mlha, jež se jí rozprostírala v mysli, stále zahalovala část myšlenek a střízlivost držela jen velice zkrátka. Mladá vlčice však měla hlavu plnou mluvícího hada. Ta podivná Větev opravdu mluvila, anebo se jí to jenom zdálo? S tupým výrazem ve tváři spěchala za Biancou, která se motala statečně vpřed. A Pippa ji následovala jakoby se nechumelilo docela těžkopádným klusem.
„Hej!“ hučela za vlčicí udýchaně, ačkoli se vlastně vůbec nenamáhala. Její smysly však byly celé pomatené a svět se jí stále trochu motal. Měla proto co dělat, když do vlčice div nevrazila, jakmile se zastavila pár metrů před ní. „Co?“ zmohla se jen na krátkou odpověď. Mlha pomalu ustupovala, stále se však necítila úplně svá. „Už si našla ten strom?“ zeptala se a zmateně se rozhlédla. Všude dokola se však tyčila jen vysoká skaliska a v pozadí hučela řeka.
Sytý pohled pak sjel na hada, který ležel na zemi. „Hele,“ zamračila se na podivné stvoření. „Kdes to vůbec sebrala?“ zeptala se a neohroženě se k hadovi přiblížila, aby do něj mohla tlapkou šťouchnout. A proč sakra mluví? Pippě se na čele rýsovala hluboká vráska.

» Tmavé smrčiny (Tekutý písek)

Pippa se zarazila. „Nejsou?“ Znělo to skoro jakoby jí to bylo líto. Jakmile však od hada dostala pořádnej flákanec, stáhla ublíženě uši k hlavě a zašilhala na tu potvoru. „Hej!“ zasyčela nazpátek, srst na krku lehce naježená. „Větve přece nemluví!“ zavrčela a chtěla hada kousnout, jenže vlčice začala zase s těmi kamarády. Pippa zakoulela očima.
„Danda je amigo!“ snažila se jí vysvětlit, ale vlčice plácala jedno přes druhé. A to Pippy poblouzněný mozek nezvládal. Omamná síla květin byla silnější. „Tak jo!“ poddala se nakonec zvesela. „Už jsem ho dlouho neviděla. Rozhodně musíš poznat Dandu!“ prohlásila jako kdyby na tom záležel její život. „Možná bude zpátky v lese,“ zauvažovala nahlas, zatímco vlčice si něco šeptala pro sebe.
„Takže jenom Bianca?“ zeptala se znovu zmateně. Tak si už vyber, ženská, našpulila trucovitě tlamu. Nakonec se ukázalo, že to nesyčela Bianca, nýbrž had, kterého ze sebe shodila. Pippa vykulila překvapeně oči. Had opravdu mluvil! Anebo Větev? Pippa se opět nechápavě zamračila. Co se to jenom dělo? Sotva se zmohla na něco dalšího, Bianca už na ni chrlila další otázky. „Uh, tak jo?“ škytla, protože její mozek už zpracovával další otázku. „Spiacente není žádnej kamarád,“ zasmála se, jako kdyby Bianca řekla vtip století. „Spiacente je naše mluva! Už jsi někdy slyšela o Cosa Nostře?“ zeptala se a důležitě se přitom narovnala. Jenže to už si to Bianca štrádovala i s Větví někam jinak. Pippa se na moment zarazila, rozhlédla se zmateně kolem, vzpomněla si na Alfreda a než se stačila znovu naštvat, trochu koktavě za Biancou zavolala: „P-Počkej na mě!“ S tím se za ní rovnou rozeběhla.

» Kaňon řeky (Houštiny)

Pippa na vlčici zírala jako péro z gauče, oči navrch hlavy a div si u toho nevykroutila krk. Jako by jí vůně z květin dokázala na chvíli zkrotit. Pippa se nechápavě zamračila. „Hada jsem ještě nezkoušela,“ odpověděla. „Tak uka!“ rozsvítila se jí očka nadšením. Najednou to totiž znělo jako naprosto skvělý nápad. Pippa zamávala vesele ocasem a nedočkavě se k vlčici přivtírla ještě blíž. „Ať se tolik nevrtí!“ zabručela, když se snažila s otevřenou tlamou hada ochutnat.
„Kamarád?“ zarazila se na moment, načež jí to docvaklo. „Ty znáš Dandu? Danda je můj amigo!“ obeznámila šedivou vlčici s hrdostí v hlase. Byla jedině pyšná, že Duncan byl její kamarád. „Nevim, kde je Danda,“ přiznala však posmutněle a od hada se odtáhla.
Nad krajem padla noc, teplo se však drželo ve vzduchu. Bylo příjemně a Pippa na malý moment zvedla zastřený pohled k nebi. Veškerá mračna se odkutálela pryč a Pippa tam mohla obdivovat temnou oblohu posetou mořem třpytících se hvězd.
Tupě se usmívala na stříbřitý měsíc, než ji z úvah vytrhl cizí hlas. Sytá očka, která ve tmě potemněla, zašilhala před sebe, rovnou na vlčici. „Co že to?“ zeptala se zmateně. „Větev? To je teda pěkně pitomý jméno, co si vašim udělala?“ zasmála se a tlapkou do vlčice hravě šťouchla. „Já jsem Pippa,“ představila se na oplátku. Jenže Větev zřejmě trpěla nějakou nerozhodností. „Tak Bianca nebo Větev?“ zamračila se Pippa a ani nemrkla, když se záhy poté ozvalo syčení. „No jo, no jo! Spiacente,“ vyhrkla, jakmile sebou Větev-Bianca švihla. „Neni to zas tak pitomý jméno,“ zabrblala.

Vtíravá vůně květin Pippu šimrala v čenichu. Čím víc prosycený vzduch omamnou vůní inhalovala, tím podivněji se cítila; jako by měla v hlavě mlhu. Nepřítomně se zachvěla, syté duhovky upřené kamsi do dáli. Tupě zírala před sebe, v hlavě bílý háv, který ji líbezně otupoval. Mladá mafiánka zcela zapomněla na všechny problémy a křivdy, které ji dosud pronásledovaly a neznámému pocitu se zcela poddala. Cítila se zvláštně, nedokázala však popsat jak.
Z transu ji probudil až neznámý hlas, v její hlavě zcela vzdálený. Pomalu otočila hlavu směrem k hysterickému jekotu, který, jak se ukázalo, patřil šedé vlčici. Pippy tupý výraz vystřídalo nechápavé zamračení, načež z ní naprosto bez okolků vypadlo: „To je had?“ Víčka měla přimhouřená v hlubokém soustředění. Kolem vlčice se vznášel třpytivý závoj.
„Che figo!“ vyhrkla a neohroženě se zvedla na nohy. Vlčice stála tak blízko, až měla Pippa pocit, že cítí chuť jejích očí na jazyku. „Ukááááž!“ zahučela a tlapkou se natáhla přímo po tom podivném stvoření, které se drželo kolem jejího krku. Jenže vlčice mlela cosi o parozích.
„Che? Jaký parohy?“ zkřivila nechápavě tvář a plácla jí tlapou rovnou mezi uši. Pak zavrtěla prudce hlavou, až se jí zatočil celý svět. „Žádný parohy.“ V růžových duhovkách se odráželo zmatení a fascinace zároveň. „Kouše?“ zahihňala se radši a natáhla krk těsně k hadovi. Prudká blízkost ji donutila krátce zašilhat. A jak si tak hada prohlížela, dostala nutkání jej rovnou i ochutnat.

« Eso (Jezevčí les)

Pippu zcela pohltila temnota. Jako kdyby její mysl měla výpadek. Černé myšlenky se na ni svalily jako obrovská vlna a topily ji v nekonečném víru „co když“. Kde byly jejich sestry? Nestalo se jim nic? Byly v pořádku? Pippa zatnula zuby až to jemně zaskřípalo. Už neběžela — byla unavená. Mučednickým tempem se proto táhla skrz les, který možná kdysi dávno navštívila, anebo taky ne. Rozhlížet se po známých místech totiž bylo to poslední, na co měla písková vlčice náladu. Dokonce i rozohněné rozčílení se pomalu měnilo v doutnající křivdu.
Štíhlé nohy brzy začaly hladit fialkové květinky, které se sápaly po slunku. Jakoby se dychtivě natahovaly po slunečních paprscích, ale místo toho lačně vzdychly, jakmile se opřely o živého živočicha. Pippa frkla jako kůň; malebný plácek, na který právě vstoupila, se nejen barevně vyjímal, ale ve vzduchu se nesla i podivná vůně. A aby toho nebylo málo, nebyla tam sama. Pippa se zastavila na kraji políčka s pohledem upřeným na cizince, kteří se promenádovali kolem. A pak jí to došlo. No to snad ne, pomyslela si s hrůzou v očích. Kromě silné vůně květin se jí do čenichu připletl i pach Alfreda s Heather. Teď si budou myslet, že je pronásleduju. Pippě se rozjely koutky tlamy do kyselého úšklebku, načež si rezignovaně dřepla na zadek, rovnou mezi květiny. Nehodlala utíkat, nebyla žádný srab. Ovšem nakráčet si to rovnou za zrzkem s žíhanou kráskou také nebylo nic, po čem by uražená Pippa toužila. A tak zůstala sedět na místě, v očích plameny.

« Tenebrae (Ježčí mýtina)

Pippa se úspěšně a bez větší újmy na zdraví doškrábala na druhý břeh. Neměla mokrou ani pacičku. Hrdě se vyprsila a představovala si, jak by se na druhou stranu dostávala inteligentní Heather. Nebo její bratr. Je ještě blbější. Slova, která zněla až vtipně, Pippu překvapovala. Od žíhané vlčice však nečekala nic jiného než ironii, v tu chvíli se však tvářila navýsost vážně. To v Pippě zažehnulo malou jiskru zvědavosti. Vypadal stejně jako Heather? Choval se stejně jako Heather? Znamenal pro ni to samé, co pro ni znamená Alfredo? Pocit zrady však pískovou vlčici stále neopouštěl. Stále nemohla zrzkovi odpustit, že ji tak sprostě nařkl. Naštvaně secvakla zuby a hrábla do hlíny.
Pippa mířila kdovíkam, doufala jen, že někam pěkně daleko od těch odporných hrdliček. Potřebovala někde vychladnout, jenže úleva se stále nedostavovala. Možná kdyby do něčeho kopla? Třeba do Alf— „Tsk,“ mlaskla se zafuněním. Být tvrdohlavou taliánkou s nekompromisním temperamentem bylo zkrátka náročné i na ni. Chyběla jí Lia. Určitě by jí rozuměla. Pippa se však mohla jen dušovat, kde se jejich sestra s ostatními schovávala... A zda vůbec.

» Elypole (Jezevčí les)

« Ohnivé jezero (Kopretinová louka)

Myšlenka na Duncana mladou vlčici donutila na poslední chvíli změnit směr. Jezero znala a cestu od něj naštěstí také, ačkoli chvíli šla úplně blbě. Nakonec se písková bezpečně dopravila na louku podél pochmurně vyhlížejícího lesa. Sladký domov, ušklíbla se. Hvozd nikdy jako pravý domov nebrala, její srdce prahlo jen po Cosa Nostře. Byla však vděčná, že jim místní smečka poskytla zázemí, ačkoli se ráda tvářila, že všechno zvládne sama levou zadní. Rozhodla se však do lesa nezavítat.
Pippa už nezuřila, stále však byla férově naštvaná. Co si ten blbeček vůbec myslí, vrčela v duchu nabubřeně. Měla chuť Alfredovi lípnout jednu výchovnou, moc dobře si však uvědomovala, že byl nyní téměř dospělý. Oba dva byli. A přece se za něj cítila zodpovědná, naprosto nic se pro ni nezměnilo. Alfredo byl stále její mladší bráška. Pippa podrážděně mlaskla, cítila, jak se to v ní pralo. Alespoň už nemordovala zubožené květiny. Místo toho se jí podařilo narazit na další vodu. Řeka, která protékala nedaleko Sarumenské smečky, nevypadala nikterak lákavě. Navíc všude kolem bzučel hmyz.
Pippa si odfrkla a na malý moment znejistila, když se zastavila na břehu. Chtěla se dostat na druhou stranu, ovšem proud, který řeku unášel kamsi na sever, nevypadal nikterak bezpečně. Sice se naučila plavat, ale sebevrah ještě nebyla. Opatrně se proto snažila dostat na druhý břeh přes tlející lávku, která na ni svůdně mrkala zpovzdálí.

» Říční eso (Ježčí mýtina)

« Údolí morény (Zlatavý les)

Pippa běžela. Bezmyšlenkovitě proletěla skrz nevelký les, který se leskl v podivném, nepřirozeném tónu, zatímco jí v hlavě skákaly myšlenky jako čertík z krabičky. Nemotornými pohyby těžkopádně následovala neviditelnou cestu, kterou si mohla jen představovat, neb neměla nejmenší tušení, kde se zrovna nacházela. Až dokud se před ní neobjevilo podivné jezero, které mělo velice specifickou barvu. Tady už jsem byla, problesklo jí hlavou. S Dandou. Hnědý vlk jí chyběl; musela to být celá věčnost, kdy jej viděla naposled. Ani nevěděla, zda ten pacholek vůbec ještě žil, anebo chcípl někde pod stromem a sežraly ho mouchy. Nad tou myšlenkou se škodolibě ušklíbla. Věřila však, že s Duncanovo netaktním smyslem pro život, se maximálně někde válel ukradeným masem v tlamě.
U jezera se však nezastavovala. Stále byla naštvaná a to ji pohánělo dál; nutilo ji to k pohybu. Jako kdyby byla očarovaná, Pippa pochodovala dál, podél rudé vody, jež se pod zapadajícím sluncem lehce vlnila.

» Tenebrae (Kopretinová louka)

Pippa zuřila. Kdyby to šlo, temný dým by jí stoupal přímo pěkně od tlamy. Rozdmýchaný oheň se rychle změnil v požár a mladá mafiánka najednou bojovala s nutkáním někoho na místě zakousnout. Třeba Alfreda. Nebo Heather. Kysele se zašklebila, jakmile se jí žíhaná vlčice vybavila a radši hrubiánsky kopla do kamínku, který se jí drze opovažoval ležet v cestě.
Jen ať si jdou spolu, pomyslela si a pod fousky si brblala peprné nadávky. „Ze mě nikdo idiota dělat nebude,“ zavrčela sama pro sebe jako by si právě skládala přísahu a uraženě dupala napříč pískem pryč, jiným směrem, než zmizel zrzek. Tlapky a neexistující orientační smysl ji vedly kdovíkam, rovnou do neznáma. Okolí si však nevšímala, její mysl se nacházela v mnohem větším chaotickém víru. Měla jsem bejt vostřejší, napadlo ji, jakmile jí postupně začaly naskakovat lepší a lepší argumenty. Tvrdohlavě dupala do trávy a sem tam naštvaně cvakla zuby po květinách, které v malebném údolíčku rostly. Utrhnuté rostlinky pak zuřivě rozžvýkala a s odporem je zase vyplivla. Ještě by se otrávila a to jí tak akorát scházelo...

» Ohnivé jezero (Zlatavý les)