Gallirea - Příspěvky uživatele

Pippa zrzka neochotně následovala. Tlapky se jí bořily do sněhu, avšak vítr jí už alespoň nešlehal nepřejícně do tváře. Cesta dolů byla přeci jen snazší, a tak se poněkud zadýchala, když si s bratrem razili cestu zpátky nahoru. Cestou vrhala k zasněžené zemi peprné nadávky, protože ačkoli všemu vládl chlad, Pippa žhnula jako obvykle. Prskala a vrčela podporována taliánským temperamentem. Sklapla až když se Alfredo konečně zastavil. Pippa dlouze vydechla, až jí od čenichu šel malý obláček páry a trochu kolem sebe sníh odkopala, aby mohla položit svůj ctěný zadek na zem.
„Já rozhodně,“ kývla. Zas tolik Heather ráda neměla, aby se jí hrnula až do náruče. Nepochybovala však, že zrzek by se ke své milé vrhnul jenom rád. Jeho kompliment však Pippu zahřál u srdíčka, což samozřejmě přiznávat nahlas nehodlala, a tak do bratra jen sestersky šťouchla tlapkou (a taky, aby do něj otřela bílou zebavou hmotu).
„Co se tak mračíš. Smrt je mocná a rozhodně to neni nepřítel,“ poučila Alfreda, jako by ji snad chtěl urazit. „Stejně jako Život, i ona ti může darovat magie a naučit tě plno věcí, o kterých si v životě neslyšel. Počkej, až najdeme Rowenu, však ona ti řekne víc,“ dodala nadšeně. Samotné jí vrtalo hlavou, kde se její přítelkyně ztratila. Ovšem Alfredův nápad nezněl vůbec špatně. Pippa se ohlédla směrem, kde postávala Heather a zamyšleně přimhouřila víčka.
„Molto bene,“ vydechla a snažila se upnout k jediné myšlence. Alfredo smrdí. Po očku sledovala svého bratra, zatímco jí v pohledu tančily pobavené jiskřičky.

Bylo to zvláštní. Život si dělal, co chtěl. A nejen ten jeden, rampouchy ověšený vlk si zrovinka dělal přesně to, co se mu zlíbilo. Například barvil vlkům čenichy. Pippa stále šilhala na ten svůj, jako by se právě probudila a svět ležel vzhůru nohama. „Naturalmente,“ vyžbleptla smířlivě. Vlastně se jí to docela líbilo. Pippa se narovnala a zaostřila zpátky na zrzka, jenž jí věnoval bohatý kompliment. Celá se hrdě vyprsila a vesele se na Alfreda zazubila. „Certo. Grazie mille, Alfie.“ Lehce do bratra hravě šťouchla. Donna! Opravdu jí takový titul náležel? Písková vlčice nejistě přešlápla. Vždy to byl její sen, ba co víc, dlužila to otci.
„Máš pravdu. Ale i tak se ráda podívám,“ ušklíbla se. Hlavně na oči. Zajímalo ji, jak ji polobůh obdaroval. A to Alfredovi ještě nepověděla o daru od Smrti, o kterém sama pořádně nevěděla. Měla toho tolik! Ale Alfredova milovaná Heather se rozhodla její nitku netaktně přetrhnout.
„Já už zpátky nejdu,“ zakabonila se lehce, jakmile jí pohled padl zpátky na bílou vrstvu sněhu. Ačkoli se zdálo, že se počasí zase změnilo krapet k lepšímu, brodit ve sněhu se mladé vlčici přeci jen nechtělo. Jen ať si to pěkně dojde, pomyslela si škodolibě, byť jí přišlo, že s Heather došly k jakémusi usmíření. Stále jí však láska a vše kolem toho připadalo nechutné, a tak si neodpustila proti oběma zamilovaným hrdličkám lehce sabotovat. Jenže Alfredo chvilku neposeděl.
„Tak jenom kousek,“ povzdychla si. Věděla, že bratra jen tak nezastaví. O pár metrů proto popošla, zatímco jí hlasitě zakručelo v žaludku. Ani si nepamatovala, kdy naposledy něco pozřela. „Až se nechuťácky přivítáte, měli bychom po cestě najít něco k snědku,“ postěžovala si a znechuceně hrábla do sněhu.
„Mimochodem, Život mi pověděl i něco o Smrti. Prej mi něco věnovala, ale neřekl mi co,“ houkla za bratrem zadumaně. Štvalo ji to. Proč je stále musel tahat za nos nějakými hádankami? Tlumeně na polobohovo účet zavrčela. „A vůbec!“ vyhrkla, „zjistil si, jak se ovládaj ty zpropadený magie?“

Shledání s bratrem zlepšilo mladé mafiánce náladu. O pár procent. Sníh a podivná atmosféra, jež padla jako ocelová opona v podobě mrtvolného ticha, v ní zapalovaly jiskru nervozity. Zamračeně se ošila a s „Dio mio,“ se rozhlédla kolem. Perfektní čas na zakládaní smečky. Závěje sněhu polykaly každý zvuk, jenž se do nich lačně vsakoval, zatímco hladově pokukovaly i po Pippě. Alespoň jí to tak připadalo. Nevěřila sněhu, ani omylem.
„Sì,“ přitakala bratrovým slovům a s odporem se o pár kroků odtáhla, jakmile ze sebe začal klepat sněhovou nadílku. Nekontrolovatelné kmitání ocasem však bylo nakažlivé a Pippa se přistihla, že mávala oháňkou ze strany na stranu jako pitomá taky.
„Che cosa,“ zarazila se pak společně s Alfredem, jakmile na ni upřel propalující výraz. „Moje oči už jsi viděl,“ zamračila se a naklonila hlavu na opačnou stranu. Ubíral jí teplo. Přitiskla se proto k bratrovi blíž a snažila se zašilhat na vlastní čenich. Překvapeně vykulila oči. „Che cos'è?!“ vyhrkla a tlapou se mimoděk plácla rovnou do RŮŽOVÉHO čenichu. „Che cos'è!“ zopakovala, když nepřirozená barva nešla tlapkou setřít. „Život! To je jeho práce!“ zahřměla a s přimhouřenýma očima se snažila zaměřit na světlý čumák blíž, zatímco Alfredo převypravoval setkání s polobohem. „Hmmm,“ protáhla, „nevypadá to zas tak zle.“ Teprve pak jí došlo, co bratr řekl. „Takže to tím myslel,“ dodala, když si vzpomněla na tu nechutnou hádanku, kterou jí rampouchatý vlk tak chytrácky věnoval. To tak, pomyslela si škodolibě. Na ni si jen tak nepřijde.
„Perfetto!“ zvolala energicky a nadšeně se na zrzka zazubila. „Tak na co ještě čekáme!“ Chtěla už zavelet, že se jde, když se mezi kopci ozvalo táhlé vytí. „Certo,“ povzdychla si okamžitě. „Tak tady je tvoje milá,“ šťouchla do Alfreda škodolibě. „Sbrigati,“ pobídla ho, aby své žíhané hrdličce odpověděl. Tlapky ji svrběly — Cosa Nostra byla na dosah.

Posty:
15.1. » 1 lístek
16.1. » 1 lístek
17.1. » 1 lístek

// loterie 3

Pippa se probojovávala skrz sněhovou pokrývku, jež s každým krokem naříkala a pohlcovala mladou vlčici do svých útrob a pohledem skenovala okolí. V hledáčku měla zrzavého čahouna, který ji vítal rozpustilým gestem. Pippa se zazubila a podobně ve sněhu nadskočila. Dopad zpět byl měkký byť studený. Vlčice se oklepala a zamžourala na nebe, které se se slabým slunkem rozhodlo přeci jen maličko udobřit. Vítr, který s nočním nebem šlehal nepříjemně do tváře, se nyní uklidnil a jako by po něm nebylo ani památky. Pippa se ušklíbla a tlapkou plácla do sněhu.
„Ciao!“ pozdravila svého bratra nadšeně, načež se ušklíbla. „Život... Vsadim ocas, že v tom měl tlapky on.“ Vůbec by ji to nepřekvapilo. „Sì. Byl to podivín jako vždycky, ale myslim, že byl dobrej nápad za nim zajít,“ přiznala. „Řekl mi, kde najít útočiště pro Cosa Nostru,“ vybalila a netrpělivě do Alfreda šťouchala tlapkou, „měli bychom vyrazit co nejdřív. A možná po cestě něco čapnout, mám hlad.“ S kručícím žaludkem se rozhlédla kolem. „Tak kde se ta Heather courá?“ zabručela a znovu tlapou hrábla do sněhu.
„A co ty? Co ti Život řekl?“ obrátila svou pozornost zpátky k Alfredovi. Zrzek dřepěl na zadku a nezdálo se, že by se bez Heather hodlal někam vypravovat. Pippa si povzdychla. Skvělý. Nenašli jsme ani sestry a už se nám ztratila i Heather. Možná byli prokletí...
V hlavě jí však šrotovalo ještě něco dalšího. Smrt. Bílý polobůh jí prozradil, že ji jeho sestra obdarovala. Proč se však něco takového musela dozvídat právě od Života? S jemnou vráskou na čele se mermomocí snažila přijít na to, co tím rampouchy ověšený vlk myslel.

« Vrchol Narrských kopců

// loterie 2

Pippa se úspěšně bořila do sněhu, zatímco plnými doušky proklínala samotná nebesa. Magický kraj byl zahalen tlustou bílou pokrývkou, jež nepříjemně studila. Mladá vlčice se na sněhové peřeje ošklivě mračila, jako by je tím mohla donutit zmizet nadobro. Nebyla si ani jistá, zda šla správným směrem, jakým ji Život poslal, všechno ve sněhové vánici vypadalo stejně. Pippa mhouřila oči; mrazivý vítr se jí stále zakusoval hladově do líček.
„Cazzo, pitomej sníh,“ cedila skrz zuby. Zdálo se, že bílý déšť byl každoročním zvykem. Moc dobře si vzpomínala na jejich poslední setkání — tehdy však našla útočiště společně s Rowenou. Kde byl černé vlčici konec, by Pippa ráda věděla. Možná se ukrývá na stejném místě, napadlo ji. Stále přemýšlela, co přesně polobůh v kopcích myslel darem od Smrti. Byla to snad nějaká magie? Pippě bušilo srdce divoce v hrudi; žilami jí proudilo nadšení a adrenalin. Návštěva u Života byla nakonec přeci jen přínosná, byť by byla mnohem radši, kdyby ji nějakým zaklínadlem mohl teleportovat rovnou do úkrytu, o kterém jí povídal.
Tlapky se jí stále bořily do čerstvě napadaného sněhu, když se před ní cosi mihlo. Pippa přimhouřila oči. Certo, ušklíbla se záhy, jakmile jí pohled padl na známý zrzavý kožich. „Hej! Fratello!“ štěkla a nadšeně se rozeběhla napříč sněhem. „Dove sei stato? Sei sparito da me!“ zamračila se, jakmile dlouhána dohnala. „Dov'è Heather?“ zeptala se, zatímco do bratra šťouchala čenichem. Mimoděk se k němu přilepila jako přísavka, chladný vítr byl v kopcích ještě nepříjemnější než normálně.
„Dobbiamo trovare un riparo,“ zavelela. Museli najít ono místo, o kterém jí Život řekl.

« Tenebrae (Narrské kopce)

// loterie 1

Pippa ztěžka funěla a hlasitě nadávala. „Fanculo,“ odplivla si a hrubiánsky máchla tlapou do písku, jenž s tuhou zimou ztvrdl. Z nebes se přihnala nechutná sněhová bouře, jež nemilosrdně zasypávala celý magický kraj, zatímco mrazivý vítr kousal Pippu hladově do tváře. Olizoval ji ze všech stran a nutil k peprnějším nadávkám. Žár, který z ní sršel, však nedokázal sníh a mráz potlačit. Mladá mafiánka žhnula pouze uvnitř. Plameny jedovatých slov ji pálily na jazyku. Proč něco jako zima vůbec existovalo? S palčivou bolestí u srdce si vybavovala horké letní dny, kdy se vzduchem nesla vůně suchých borovic a jižanský vánek jí laskal líce. Ne jako tohle odporné cosi.
Pippa se oklepala a zmateně zamžourala před sebe. Zrzavý kožíšek se jí záhy ztratil společně s žíháním mlčenlivé Heather. Vlčice si odfrkla: „Certo.“ Zdálo se, že bude muset podivínského poloboha navštívit sama. Svaly měla napnuté a uši pevně přitisknuté k hlavě. Mrazivý vítr byl příliš otravný. „Kdo se má v tomhle asi vyznat?!“ zahřměla a vrhla ošklivý pohled na neprůchodná nebesa. Nad hlavou jí tančily divoce poletující sněhové vločky a v uších jí pištěl vítr.
„Vždyť to není zas tak hrozné,“ ozvalo se znenadání téměř ublíženě. Pippa se zastavila na místě a vzteklým pohledem šlehla po— „To ty!“ vyhrkla, jakmile se jí v zorném poli vynořil sněhově bílý vlk. Hleděl na ni jasně modrým pohledem, jenž překvapivě nepůsobil vůbec chladně. Byl měkký a vítající. Jako vždy mu v očích tajemně jiskřilo — jako by Pippu vyzýval k společnému tajnůstkaření. Jenže na takové hry horká hlava jako ona neměla čas ani náladu. Nejradši by měla všechno hned, a tak, aniž by Života nechala mluvit, netrpělivě na něj všechno vybalila.
„Hledáme s Alfredem a Heather úkryt pro novou Cosa Nostru. Je to rodinná tradice a musí se zachovat. Nemůžeme našeho otce zneuctít. Ne po tom, co se stalo... A taky musíme najít sestry, proto hledáme bezpečný místo, kam je všechny přivést.“ Zprvu divoký tón se ke konci krátkého monologu změnil v ryzí starostlivost.
„Alfredo se musel někde ztratit, takže to zbylo na mě,“ povzdechla si, na tváři jí však pohrával úsměv. Přítomnost bílého vlka hladila Pippu na duši. Bylo to zvláštní — nebe se bouřilo a kraji vládl mráz, přesto však mladá vlčice cítila teplo. Život ji s dobráckým pohledem trpělivě vyslechl, zatímco jeho dlouhý chundelatý ocas šimral Pippu na boku.
„Musí ti být zima, pojď,“ vyzval ji klidným tónem a rozešel se směrem k zaváté jeskyni. Pippa si poloboha zvědavě prohlížela; vypadal jinak než při její poslední návštěvě. Nyní se mu v srsti houpaly nenápadné rampouchy a byť jeho oči na pohled hřály, nesly barvu chladného zimního nebe. Čím déle byla v polobohově přítomnosti, tím klidnější a šťastnější se cítila. Taliánský temperament v ní stále dmul, nyní byl však něžně potlačen.
„Nevím, jestli jsi mi rozuměl, ale říkala jsem—“ spustila znovu, načež ji Život se smíchem zarazil. „Rozuměl jsem ti.“ Tentokrát Pippu nezavedl dovnitř svého magického úkrytu, nýbrž do bezpečného výklenku, kde na ně nesněžilo a kam ledový vítr svými hladovými pařátky nedosáhl. „Tvůj bratr tu byl jen pár chvil před tebou,“ mrkl na mladou vlčici pobaveně. „Žádal mě o to samé. V Gallirei je mnoho lesů a malebných údolí. Nejsem si však úplně jist, zda ti mohu informaci o takovém místě svěřit. Však znáš své toulavé tlapky,“ usmál se na Pippu přátelsky. Užuž se nadechovala k peprné odpovědi, něco ji však donutilo místo toho zkroutit koutky tlamy v úšklebek doprovázeným krátkým smíchem. Nedokázala se na vlka doopravdy zlobit. Ba co víc — říkal, že snad o nějakém vhodném místě věděl? „Jeden takový háj se však nachází na jihu, hnedle vedle lesa, kde nyní odpočívají rudé máky a stromy, jejichž listy v době, kdy jich jsou plné koruny, odráží zlaté odlesky. V zimě však lesy splývají. Zkrátka — pozoruj stromy kolem sebe, to správné místo se nachází tam, kde koruny stromů laskají chladnou půdu.“ Pippa se zamračila. Co to mělo znamenat? „Bene,“ řekla poněkud zmateně.
Život se shovívavě usmál a zamyšleně naklonil hlavu. „Stále jsi neobjevila můj dárek z minula? Pippa se zprudka nadechla. „Moje oči!“ vyhrkla nadšeně. „Sì!“ Vzpomínala si, že oči již dávno neměla zlaté, nýbrž sytě růžové. Co s nimi však dovedla, ještě pořádně nezjistila. Život se zadumaně podrbal za uchem, načež se na Pippu usmál. „Všiml jsem si, žes dostala dar i od mé drahé sestry. Měla bys s ním být velmi opatrná, je to mocný nástroj.“
Pippa zbystřila. „Myslíš Smrt?“ Pohled měla pevně zakotvený v chladné modři. Smrt mě obdarovala?! Čím? Kdy? Měla tolik otázek! „Možná jsem ti to neměl říkat,“ zahihňal se bílý vlk, jakmile spatřil její rozčarování. „Perchè no?“ vyhrkla s lehkým zamračením. „Nevím, co má sestra zamýšlí, ale měla bys být opatrná.“ Jistě musel tušit o Roweně a jejich dohodě... „Protože jsem na vaši cestu zvědav, daruji ti malou pozornost,“ změnil záhy téma, aniž by mu zmizel úsměv z tváře.
Jako by si teprve nyní Pippa uvědomila, že na ni bratr s Heather čekají. Byla by v přítomnosti poloboha nejradši zůstala. „Grazie mille,“ poděkovala automaticky a s jistou nevůlí prolomila polobohovu magickou schopnost. „V tomhle nechutným počasí musíme najít úkryt co nejdřív...“ odfrkla si, zatímco se jí do žil pomalu vracel divoký temperament.
„Opatrně, Pippo. Musíš tímhle směrem,“ poradil jí Život měkce a kývl na vyšlapanou cestičku, jež vedla dolů z kopce. „Certo,“ ušklíbla se a kývla vlkovi na rozloučenou.

» Narrské vršky

OBJEDNÁVKA:

ID - B01/změna odstínu = #fac5cd » 30 mušlí
ID - B04/změna barvy čenichu = #fabec7 » 40 mušlí
Domluveno s Launee.

ID - V01/rychlost/1 hvězda » 50 květin

Dohromady: 70 mušlí + 50 květin » v inventáři zbyde 15 mušlí a 7 květin.

Pippa byla myšlenkami mnohem dál než odpovídalo situaci. Plány o znovuobnovení Cosa Nostry protkané nitkami horké jehly, jež byla pískové vlčici více než blízká, v ní rozžhnuly nový plamen. V očích jí jiskřilo a srdce jí v hrudi divoce bušilo. Ocasem máchala ze strany na stranu a div si nadšením nepodupávala na místě.
„Mostriamo a tutti chi comanda qui!“ zvolala zapáleně a sjela dvojici hrdliček pohledem. Samozřejmě, že to Heather musela kazit svou přechytralou hlavinkou. Podobně jako žíhaná vlčice, i Pippa protočila panenky a na malý moment se kousla zevnitř do tváře, načež spustila klidnějším tónem. „Nevim, jestli ti to náhodou neuniklo, ale Sarumenský smečce jsme takhle zamávali,“ mávla tlapkou demonstrativně náhodným (a samozřejmě špatným) směrem, „a jdeme udělat něco, co jsme měli udělat už dávno. Cosa Nostra je rodinná záležitost, takže jestli tady Alfredo nepropadne jiným vočím, seš... vítaná.“ Ke konci se na Heather pokusila přátelsky usmát, ale vzešel z toho spíš smířlivý pohled. „Prego,“ zahlásila, načež se o slovo přihlásil zrzek. Pippa se zamračila, když se snažil jejich historii vyhýbavě obejít. Jeho vyznání lásky bylo pro Pippu jak jinak než přeslazené a naprosto nechutné, ale nechala to plavat. Nechtěla si z bratra utahovat při každé příležitosti, hlavně, když se o Heather tak moc zajímal. Jedno si však neodpustila.
„Náš Don byl zamordovanej. I s naší matkou,“ prohlásila chladně. Cítila, jak se v ní vařila krev. „Cosa Nostra tak vstane z popela a krve prolitý z jejich hrdel. Ber, nebo nech být.“ S tím se rázně rozešla, aniž by se ujistila, že ji Alfredo s Heather následují. Srdce jí stále bušilo v hrudi společně s šlehajícími plameny. Non preoccuparti, papà. Cosa Nostra sarà esattamente quello che volevi. Fakt, že zatím nenarazily ani na jednu ze sester Pippě na náladě moc nepřidával.
„Tak kde se cour—“ otočila se na podpatku za vlky, načež ji Alfredo opravil. „Já vim!“ zahlásila zmateně, „Jenom jsem vám nechtěla kazit intimčo.“ S tím se vydala tentokrát správným směrem.

» vrchol narrských vršků (narrské vršky)

« Sarumen

Pippa nadšeně pochodovala za Alfredem. Opuštění Sarumenského hvozdu v ní vyvolávalo novou naději, kterou ani padající sníh nedokázal zhatit. Vločky se v pískovém kožichu držely jen chviličku, než se sbohem roztály. Pippa po očku sledovala Heather, která šla tiše jako myš a neubránila se malému úšklebku. Nechápala, co na ni zrzek viděl.
Pomalu se blížili k řece, jež zaháněla veškerou žízeň jen nepatrným pohledem na vodní hladinu. Otázka, jež padla k jejím tlapkám, Pippu nejprve zmátla. Překvapeně zamrkala. Nečekala, že se Alfredo přizpůsobí tak rychle. „Dál?“ Váhavě se rozhlédla. Cosa Nostra teď padla na její bedra? Pippa se zhluboka nadechla a pohlédla do Alfredových stříbřitých duhovek. „Cosa Nostra prende fuoco dalle ceneri.“ Poté se otočila na Heather. „A ty... se můžeš přidat, jestli chceš, Heather.“ Ne, že by se k tomu nutila, ale kdyby se vlčice rozhodla jinak, zřejmě by neřekla ani ň. Mrkla po bratrovi, zda je s její nabídkou spokojen a pak pohlédla k nebi, jež bylo podivně zatažené. „Musíme si najít úkryt. A něco do žaludku, než se tohle,“ čenichem ukázala na padající vločky, „rozleze všude.“
Pippa opětovala bratrovu náklonost a pobaveně se ušklíbla, když oslovil onoho praštěného poloboha panem. „Myslíš, že to bude k něčemu?“ naklonila hlavu a sjela pohledem oba vlky. Nakonec to ale neznělo jako špatný plán. „Bene. Andiamo!“ zvedla se a s plamínkem v očích se nejprve rozešla... někam, načež si uvědomila, že nemá nejmenší ponětí, kudy se k polobohovi šlo. „Ty si určitě pamatuješ cestu, že jo,“ dloubla tak radši do Alfreda s nejistým zahihňáním.

Alfredo si dával na čas jako vždycky. Pippa nervózně tančila na místě, syté duhovky přikované na zrzkův kabátek, jenž s přicházející zimou začal nepatrně houstnout. Si si, bla bla, domov... Byla by protočila i panenky, kdyby nechovala alespoň malý ždibec respektu k Maple, která jim naopak přála mnoho štěstí. Souhlasně tak přikyvovala hlavou, myšlenkami však byla jinde. U sester.
Po očku sledovala Heather, která mlčela jako vždy a tlapkou dloubala do tuhnoucí půdy. Zima se blížila. Moc dobře si vzpomínala na tu podivnou bílou hmotu, která nepříjemně studila a mimoděk se celá oklepala. Napadlo ji, kde asi zrovna courala Rowena. Když ji viděla naposledy, mluvily přesně o tomhle.
„Grazie, Maple. Cosa Nostra na vás bude myslet.“ Pippa pokývla hlavou na rozloučenou a otočila se ke svému bratrovi. Odpovědí jí bylo pevné objetí, což mu vděčně opětovala. Stále to byl její malý bratříček, ačkoli za poslední měsíce překvapivě vytáhnul. Písková vlčice se ušklíbla a hravě do Alfreda drkla čenichem. „Va tutto bene,“ odvětila a pohodila oháňkou. Záhy se jí rozhořel plamen v očích. „Si si. Máš pravdu. Je na čase se konečně hnout,“ přitakala a s nově nalezenou vášní se rozešla vstříc mezi stromy.

» Tenebrae

Mlha si sedala k zemi a držela kraj v objetí, zatímco Pippa hypnotizovala pohledem svého bratra. Dívala se na něj jako na zjevení. Kdyby se jej dotkla, rozplynul by se v mlhu? „Che cosa?“ vyhrkla s nakrčeným obočím. Téměř zapomněla na Tati, která se záhy vynořila za ní. „A říkáš mi to až teď?“ zamračila se a švihla ocasem. Než se však stihla pustit do klasického rozčilování se, Alfredo stočil svou pozornost zpátky k Maple. Pippa mrskla očima po své nové kamarádce s významným pohledem. Jako kdyby Alfredo špicloval někde za keřem.
„Alfredo má pravdu,“ vetřela se mezi zrzka a Maple. „Musíme najít naše sestry.“ Ve tváři měla vážný výraz, v očích se jí však míchal koktejl pocitů. Byla naštvaná a zároveň se v ní bil smutek. „Grazie za zázemí, ale Cosa Nostra musí držet spolu,“ poděkovala Maple s malým úsměvem. Tati se mezitím vytratila, což jí Pippa neměla za zlé. Rozloučila se s podivným přízvukem, který slyšela snad poprvé, a tak se snažila přelouskat alespoň to málo, co z Tati vypadlo, než zmizela úplně.
Maple se dala pomalu k odchodu. Pippa dlouze vydechla, načež se otočila zpátky na svého bratra a Heather, která... byla ticho jako obvykle. „Slyšel jsi něco o sestrách?“ vyhrkla s nadějí v očích. „Nebo ses rozhodl jen tak spontánně?“ neodpustila si lehký rýpanec. V očích se jí však odráželo cosi vážného.

« Kraj světa

Pippa věnovala Tati pohled. Moc dobře věděla, jaké to bylo přijít o domov. „Merda,“ povzdychla a na moment jí vzplanulo v očích. Nic z toho nebylo ani přinejmenším fér. Nechtěla však přikrmovat už tak krvavé vzpomínky, a tak jen zaskřípala zuby a nechala svou pozornost odvést jinam; na nový start v jejím životě.
„Nejdřív musím najít toho pitomečka,“ ušklíbla se a zamyšleně si oblízla čenich. Pomalu jí začalo kručet v žaludku. Tati měla pravdu — měly by se po něčem porozhlédnout. Pippa nakrčila čenich, jakmile ji štiplavý vzduch znovu polechtal v nozdrách a rozčíleně si odfrkla. Doufala, že v lese bude alespoň něco na zub.
„Danda?“ Pippa se škodolibě usmála, „určitě si ho zamiluješ. Však uvidíš sama.“ Pobaveně pohodila pískovou oháňkou a sledovala, jak Tati přeskakuje křoví. „Hej! Aspettami, Tati!“ vyštěkla a zbrklou kamarádku se snažila dohnat.
Pippy orientační smysl v podstatě neexistoval. Zázraky se však občas dějí a jakmile se před vlčicemi začalo rýsovat povědomé stromoví ječící temnotou, Pippa věděla, že jsou na dobré cestě. S podzimem, kterému se zcela podařilo zmocnit se krajiny a zabarvit ji do divoké palety barev, byl les zahalen do husté mlhy. Stromy se tyčily k nebesům a držely se v hustém uskupení, jenž Pippě lezlo krkem. Chyběly jí vzdušné borovice a placaté kamení, na kterém se mohla vyhřívat v sluneční lázni. Místo toho je přivítaly rozviklané pahýly a vlhká nehostinná půda. Pippa nakopla spadlou šišku a hodila očkem po Tati.
„Lo vedi?“ nakrčila čenich, zatímco se proplétala skrz stromy. „Benvenuto!“ pronesla ironicky. Sarumenský hvozd vypadal přesně tak, jak si ho pamatovala. Pippa ani netušila, jak dlouho byla na toulkách, ovšem les, ani smečka jí vůbec nechyběli. Jediný, na koho se těšila, byl Danda (a možná, aniž by to kdy přiznala nahlas, Newlin). Zpomalila, aby se Tati po jejím boku mohla aklimatizovat a užít si zdejší atmosféru plnými doušky. Než však stihla prohodit další hořký vtípek, lesem se ozvalo táhlé zavytí. Poznala by jej na sto honů daleko.
„Alfie!“ vyhrkla a mimoděk začala zběsile házet ocasem ze strany na stranu. „Quello era Alfredo. Dannazione, zní skoro jako Dante.“ Pippě se na tváři usadil škodolibý úsměv. To bratrovi nikdy nemohla říct; místo toho pobídla Tati a rozeběhla se za zvukem zrzkova hlasu.
„Co to tady zpívá za princeznu?“ houkla, jakmile se mezi stromy objevilo několik siluet. Zrzavý a vyčouhlý kožich poznala okamžitě, bohužel po jeho boku se držela i Alfredova nová holka. „To byla Heather, nebo ty?“ ušklíbla se, když sjela dvojici pohledem. „Ciao Maple,“ pozdravila alfu smečky (ne)zdvořile a houpla ocasem ze strany na stranu. „Tohle je Tati a je tu se mnou,“ představila svou novou kamarádku a kývla směrem k hnědé vlčici, která ji snad následovala. „Qualcosa è sbagliato?“ zeptala se zvědavě a zabodla svůj sytý pohled do Alfreda.

Pippa se mračila na oblohu; vítr, jenž tančil krajinou a šeptal vlkům do uší, s sebou nesl i štiplavý pach. Krémová vlčice si odfrkla, vzduch ji štípal v čenichu a dožadoval se palčivých slz, jež se jí hromadily v nedobrovolných perličkách na spodních víčkách. Sklonila proto hlavu k potůčku a hltavě se napila, aby zahnala vtíravý pocit. Na malý moment to pomohlo.
„Já žila celej život na jihu, ale doma jsme sníh nikdy neměli. Ta bílá barikáda tady mě tuhle pěkně zaskočila. Byla dokonce i v lese,“ zavrtěla hlavou nevěřícně. Bylo to poprvé, kdy mladá mafiánka spatřila sníh. A to, jak dokázal zebat na tlapkách, se jí vůbec nelíbilo. Tehdy však potkala Rowenu a to ji donutilo k širokému úsměvu. Kde asi teď courá? napadlo ji.
„Já ti nevim, je to divný,“ upjala se ke svému názoru, zatímco dál máchala tlapku v potoku. „K tomu lesu ani nic necejtim. Není to naše Cosa Nostra,“ posteskla si a pohlédla na Tati. Copak jí její smečka nechybí? Ovšem Tati měla mnohem lepší dotaz. Pippě zajiskřilo v očích. „Perchè no?“ zazubila se, zatímco v ocase jí vesele zaškubalo. „Koneckonců můj papà byl Don. Bylo by jedině přirozený, že bych šla v jeho stopách.“ Pippa se sebevědomě napřímila. O vedení smečky věděla jen pramálo, věděla jen, že Doni byli těmi nejváženějšími vlky v celé smečce a společenství, ve kterém tato uskupení žila. A byli i nejsilnějšími články. Pippa toužila zesílit. A s požehnáním Smrti věřila, že byla na dobré cestě. A hlavně měla po svém boku Alfreda. I když si momentálně navrkával Heather.
„Sì,“ přitakala, jakmile Tati pokračovala v konverzaci o očích. Barevné duhovky byly v tomto kraji již vídaným fenoménem. Stříbřité nitky, které však protkávaly Alfredovy a Tatiny oči, byly těmi nejuhrančivějšími. „Přesně jako měsíční zář,“ dodala a ušklíbla se. Netušila, proč měl zrovna takovou barvu.
„Hmmm,“ Pippa se zamyslela. „Ví toho dost o Smrti.“ S magiemi si nebyla tak jistá. „Ale mio amico Danda toho ví hodně!“ vzpomněla si na vlkovu ohnivou a elektrizující magii. A kdoví, třeba by i tušil, co za magii ovládala nyní Pippa. „Můžu tě za nim vzít. Je ve smečce,“ mrkla na Tati vesele.
Pippa pohodila ocasem; Tati se u potoka zjevně nudila. Mafiánka ji tedy napodobila a obdobně vyskočila na nohy. Krátce se oklepala a nejistě se rozhlédla. „Zamířila bych zpátky do lesa. Třeba tam bude i Alfredo,“ nabídla své nové přítelkyni a snažila se zapnout svůj nespolehlivý orientační smysl.

» Sarumen

Voda byla chladná. Vlídně objímala tlapku světlejší vlčice, jež jí v potůčku nepřítomně máchala a čeřila tak jinak hladkou hladinu. Sytá očka byla přikovaná k Tati, hypnotizovala její stříbřité duhovky a přemítala, jak dlouho už trajdala po zdejší krajině. Tati byla mladá, prozrazoval to nejen její pohled. „Hm, bene, bene,“ přitakala a podobně jako její společnice, se sehnula k prameni. Tati měla o poznání hustší srst, to se jí odepřít nedalo.
„No jo,“ prohlásila jako by si právě vzpomněla na dávnou vzpomínku. „Vzala si nás pod křídla smečka na jihu. Sarumen, znáš ten les? Je to tady kousek, asi.“ Pippa se nejistě podrbala na krku. Orientační smysl bylo něco, co zcela spolehlivě postrádala. Kdyby jí někdo tvrdil, že jih je nahoře a sever dole, ani by nemrkla a slepě by jej následovala. „Ale rozhodně to neni náš domov. My patříme do Cosa Nostry.“ To kdyby Tati zapomněla. „Navíc celej ten les je divnej. Nechápu, kterej blázen se rozhodl, že to je perfektní místo pro smečku,“ odfrkla si a vzpomněla si na Morfea. Asi mu to ve stáří už nemyslelo. Spolkla poznámku o mrtvém Donovi, protože takoví vlci by se měli respektovat, ale nějak jí to celé nešlo přes jazyk.
„Víš ty co? Popadnu Alfreda a najdeme si svoje místo. Někde, kam budeme vopravdicky patřit.“ Založíme novou Cosa Nostru. V barevných očích se zablýsklo. Nebyla si jistá, zda jí jména smeček, které jí prozradila Tati, něco říkala, ale v závěru ji to ani tolik nezajímalo.
Pippa sebou trhla, jakmile se vedle ní ozvalo zajíknutí. „Stai bene, Tati?“ vykulila oči a poplašeně se rozhlédla kolem. Potencionálního útočníka však nikde nezahlédla. Až pak jí teprve došlo, že Tati žbleptala cosi o očích. „Uh... Non lo so,“ řekla a přitáhla se k vlčici blíž, aby se jí mohla pohledem zabodnout do stříbřitých kukadel. „Ale jsou pěkný. Teda... Tobě sluší. Alfredovi moc ne,“ ušklíbla se na účet svého bratra. „Tušíš, co to dovede?“ šťouchla do Tati zvědavě tlapkou. Vypadala z nového zjištění docela rozčarovaně.
„Moje magie?“ zarazila se a zapátrala v myšlenkách. „Non lo so,“ zazubila se a zvedla růžový pohled k obloze. „Ale doufám, že to je něco hustýho. Něco, s čím všechny bídáky položím na lopatky,“ pronesla zasněně s vyceněnými zubisky, „jak to zjistím?“ trhla hlavou k Tati. Chtěla vidět krev a strach ve tvářích svých nepřátel. Krvežíznivý pohled záhy vystřídal pohled lehce otrávený.
„To bychom tu byly nadlouho,“ mávla tlapkou. Rozčilovalo ji jen pomyšlení na ty idioty. A na to Pippy trpělivost stavěná bohužel nebyla. Téma Smrt bylo mnohem mnohem zábavnější. „Magickou moc! Takovou vo který se nám ani nezdá!“ vyhrkla nadšeně. Líbilo se jí, že se Tati nadchla podobně jako ona. „Rowena říkala, že Smrt je všemohoucí! Může úplně cokoliv.“ V očích jí jiskřilo. „Proč by ne? Když jí dáš něco na voplátku,“ zazubila se na Tati. „Copak nechceš spravedlnost?“ zamračila se trochu pochybovačně.
„Rowena je moje drahá amica!“ vysvětlila Tati okamžitě, „A její kmotra je Smrt.“
Pippa se postavila a krátce se oklepala. „Hm, můžeme se po něčem kouknout. V lese asi nic zajímavýho nebude,“ ušklíbla se při vzpomínce na vtíravou mlhu, jež se kolem Sarumenu vznášela. „Možná je-li libo ňákej červ?“ mrkla na Tati pobaveně.

Přirozený taliánský temperament se hlásil o slovo. „To říkám. Cvoci,“ mlaskla. „A to bylo kdy?“ zpozorněla. Jednu zimu už tu přežila, o potravu se však strachovat nemusela. Tati však nevypadala o moc starší.
Lačně se ládovala zajícem a vděčně se na Tati usmívala. „Tak to seš trénovaná. Aspoň ňáký plus,“ pohodila rameny, jakmile jí vlčice popisovala svou domovinu. „To u nás bylo teplo, žádnej bílej hnus,“ podala své hlášení o jihu. Byla vděčná, že se narodila právě tam a ne v zemi plné ledových ker. Ovšem o osudu, který jí později se sourozenci potkal, už tak ráda nepřemýšlela. Dokázalo ji to jen rozpálit doběla. A na to byla Pippa expertka.
Pobaveně si nad Tati poznámkou odfrkla. „Jo. Bráchůj novej objev, ale vo tom jsem ti už říkala,“ ušklíbla se. Tohle léto bylo nudné. Vlastně její milovaný bratříček a jeho holka bylo to jediné vzrůšo, které ji letos dokázalo hnout s žlučí. Spokojeně se olízla. Zajíc rychle zmizel. Nyní byly na cestě k potůčku, jenž si probojovával cestu skrz líbeznou krajinu. „Tak si to dokážeš představit,“ povzdychla si. Překvapeně zamrkala, když se k ní Tati natáhla a prohrábla jí srst. Nečekala od ní takové gesto, a tak se zprvu téměř stydlivě ošila. Byl to zvláštní pocit, ale nebránila se mu. Možná i proto její následovné rozčílení nabralo na síle.
Tati jí pověděla část svého příběhu, což Pippu donutilo k hluboké vrásce na čele. Krvežíznivě zavrčela. „Cavolo,“ ulevila si. Jakákoli nespravedlnost v ní vyvolávala bojového ducha. Brzy se však uklidnila. Tati jí začala vyprávět o svých zážitcích a podivných vlcích, které v kraji potkala. „Vo divnovlcích mi nemusíš ani vyprávět,“ zasmála se. „Takovejch znám hned několik.“ Vzpomněla si na všechny podivné existence, které stihla za tu krátkou dobu poznat.
„Ale!“ rozsvítila se jí najednou očka. Tati vypadala jako skvělá adeptka, možná by ji měla zasvětit... „Zapomeň na ně!“ usmála se škodolibě, „Slyšelas o Smrti?“ V očích jí nadšeně jiskřilo. „Je to děsně mocná vlčice!“ vysvětlila jak nejlépe dokázala. „Rowena by ti o ní mohla spoustu věcí, abys poznala, jakou má moc,“ zazubila se téměř pyšně. „Myslim, že s její pomocí se můžeme pomstít úplně všem! Co říkáš?“ upřela svůj sytý pohled na Tati.