Příspěvky uživatele

Pippa si žíhaného nevraživě prohlížela. Byla připravena svého bratra bránit zuby drápky, ačkoli věděla, že takový boj by byl zbytečný. Nebyla naivní, otec jí vždy kladl na srdce heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ a bylo na čase, aby se tím malá dáma začala řídit. Ačkoli by se za bratra klidně porvala, rozhodla se tuto myšlenku zapudit. Stačilo, kdyby se jim naskytla příležitost k útěku.
Slunce nabíralo na síle; už nesedělo dole na obloze a neobjímaly jej červánky, místo toho se na ně šklebilo pěkně zvysoka. Pro vlčata, která pocházela z jihu, to byla příjemná změna. Paprsky jim mokré kožíšky pěkně vysušily a oba se tak mohli pyšnit krátkou, jemnou srstí, jež se hezky leskla. Pippě se však lesklo i v očích. Byl to strach míšený s kuráží a divokým temperamentem. Možná jen na chvilku pomyslela na jejich otce, který by je mohl zachránit. Jenže z jejich otce moc nezbylo, proto se o ně musela postarat ona. Tak, jak ji to Dante učil. Malá vlčice se tedy napřímila co to šlo a dokonce donutila i svůj tenký ocásek, aby se dál neschovával stažený mezi zadníma nohama. Mírně se rozkročila a zadívala se Newlinovi zkoumavě do očí. Nezdál se být takovou hrozbou, jak si zprvu myslela. Než však stihla něco říct, přiběhl k nim další cizák.
Pippa stáhla ouška k týlu a chmýříčko na krku, které si začalo v Newlinově přítomnosti pomalu sedat, se opět celé naježilo. Byl celý šedivý s nahnědlým čumákem a trochu se podobal Newlinovi. Fratelli? Ten ho představil jako Kenaie. Pískové smrádě si ho nedůvěřivě prohlédlo a jakmile vlk otevřel tlamu, pořádně se na něj zamračila. Ovšem představa splašeného stáda s těžkými sudokopytníky byla stejně děsivá jako rozčílení vlci, kteří se vrhli po jejich rodičích. Nasucho polkla. To se opravdu nechá jen tak okřiknout? Co by udělal otec?
Byla připravena se po vlkovi vrhnout, respektive strategicky zaútočit na jeho tlapy, jinam totiž nedosáhla. Alfredo ji však předběhl. V mžiku byl před ní a s roztomilým vrčením čelil těm dvěma obrům. Dokonce se na Kenaie obořil. Pippa na zrzka překvapeně zamrkala, nečekala, že ji ten skrček bude tak hrdinsky bránit. Vždyť to měla být její práce! Okamžitě ji přepadla soutěživost mláďatům vlastní. Odrazila se proto od země a skočila vedle svého bratra. Mračila se na Kenaie a občas blýskla očkem i po Newlinovi. To aby si nemyslel, že z nich teď byli kámoši.
„Coglione!“ zasyčela a vycenila své maličké jehličky. Musel to být vskutku děsivý pohled, skoro až dojímavý. Pozornost za chvilku věnovala opět žíhanému, neboť se začal obhajovat. Jenže Pippě na něm pořád něco nesedělo. Proč by je přesvědčoval, že nejsou strašidelní? To bylo přece pravidlo číslo jedna, kterého se drželi ti, kteří strašidelní ve skutečnosti byli! Dokonce ji začal i poučovat. Pippa se ušklíbla, nevinně na něj zamrkala a drze otevřela tlamičku: „Dej si konečně voraz, stupido.“ Pak se vyzývavě zadívala na Kenaie. Sám si o to řekl! pomyslela si a spokojeně zaškubala ocáskem.
Pokrčená tlama se jí nepoznatelně vyhladila, když se ke skupince přidal mohutný, černý vlk. Díky stříbřitým duhovkám měl pronikavý pohled, který umocňovala táhlá jizva přes oko. Kdyby v kožíšku neměl podivné světlé klikyháky, připomínal by havrana. Pippu nejvíc zaujalo jakési podivné cinkrlátko, které pevně objímalo vlkovu přední nohu. V tlamě svíral krvácející kus masa, který pohodil mezi vlčata a Newlina s Kenaiem. Věnoval jim jen minimální pozornost, hned totiž začal hledat jejich rozcupované rodiče. Na Pippu i tak udělal dojem. Mnohem lepší než ti dva podivíni dohromady.
Musel to tak cítit i Alfie, neboť se k vlkovi až podezřele měl. Bez váhání se mu představil a dokonce sebevědomě prohlásil, že jejich pomoc nepotřebovali. Pippa souhlasně přikyvovala. Newlin byl z přítomnosti černého nadšený. Oslovoval ho „Morfe“, muselo to být tedy jeho jméno. A co hůř! Dokonce začal tohohle Morfa přemlouvat, aby si je nechali. O čem to kdákáš?! zabodla do něj další nevraživý pohled. Newlin jim dokonce podstrčil i čerstvé maso, které Morf přinesl. Nejistě mrkla na Alfreda. I jemu se žaludek hlady převracel, slyšela to. „Non mangiare,“ řekla tvrdohlavě, ačkoli jí z koutku tlamy tekla dlouhá slina. Tak krásně to vonělo! „Nenech se zmást, určitě je to past.“ Byla si tím jistá. Pohledem se však bořila do čerstvého fláku masa.
Pak se podívala zpátky na černého. Newlinovi své jméno odmítla prozradit, ovšem tenhle Morf vypadal jako někdo, kdo by se mohl rovnat jejich otci. Třeba to byl také Don? Napřímila proto ouška vpřed a zvědavě se na vlka zadívala. Konečně někdo, s kým se dá bavit! pomyslela si a jízlivě lupla pohledem po Newlinovi a Kenaiovi.
„Mi chiamo Pippa,“ představila se černému vlkovi hrdě. Znovu jí hlasitě zakručelo v žaludku. Nejistě proto přešlápla z nohy na nohu. „A nechávat si nás nebudete!“ rozhodla a mrkla po Alfiem.

Možná, že Alfreda za ouško zatáhla moc prudce, celý se totiž nedobrovolně vymáchal v rozbředlém bahně, které se na ně ze země zlomyslně šklebilo. Další indícií bylo také hlasité zakňučení, které se malému vlčkovi vydralo z hrdla. Pippa překvapeně vykulila očka: „Spiacente.“ Pomohla svému bratrovi zpátky na nohy. Stihl ji trochu umazat, ale pořád byla víc světlá než obalená bahnem. „Takhle tě určitě nikdo nebude chtít sežrat,“ zašeptala škodolibě. Humor ji, bohužel, nepřecházel ani v tak vypjaté situaci jako byla tahle. Byl to její rádoby obranný mechanismus.
Mokří, promrzlí a hladoví se krčili vyděšeně v trávě. Jantarovýma očkama sledovali dění před nimi; skupinka cizích vlků zrovna naháněla obrovské zvíře, které se ještě před chvilkou pokojně páslo ve stádě. Pippu při tom výjevu zamrazilo; bolestivě se jí stáhl žaludek a zadní nožičky se jí začaly nenápadně třást. Hubený ocásek měla ustrašeně stažený mezi nohama, v očích se jí však odrážela kuráž. Pevně doufala, že je v trávě nikdo nenajde a oni se budou moci nenápadně odplížit pryč. Třeba zpátky do toho zamlženého lesa! Mohli by se tam schovat a počkat, až vlci odejdou. Výjev vlků, kteří naháněli stejně vyděšené zvíře jí až nechutně připomínalo noc, kdy přišli o rodiče a museli utíkat. Sami, kdoví kam. V duchu se pomodlila za sestry, které se teď toulaly bůhvíkde.
„Mlč!“ sykla, jakmile Alfie otevřel tlamičku. „Musíme bejt ticho, jinak nás najdou.“ Jako když hráli na schovávanou. Jak noc ubíhala, déšť pomalu ustával, vlci však neodcházeli. Lov byl zřejmě dost náročný. Dokonce mezitím stihlo vyjít slunce; temná mračna se s odchodem noci konečně protrhala a s větrem zanechala oblohu čistou, konečně se mohla také nadechnout! Pippa znervózněla. Sice na vlky měli lepší výhled, zároveň to znamenalo, že je mohli jednodušeji objevit. Netrpělivě sebou zavrtěla a čenichem šťouchla do zabláceného zrzka. „Musíme zmizet,“ špitla. Sluníčko začalo spalovat půdu a všechno živé svými horkými paprsky. Nezapomněly se zakousnout ani do promáčených kožíšků schovávajících se vlčat.
Bohužel, než se mohli vypařit pryč, Pippa zaslechla kroky. Blížící se kroky! Okamžitě zbystřila a polekaně koukla po Alfiem. Ten doteď klimbal, ovšem zareagovat stihl velmi svižně. V mžiku stál před ní a byl připraven se rvát. Naznačovalo tomu jeho výhružné vrčení; do otce však mělo ještě daleko.
Vysoká tráva se před nimi s lehkostí rozevřela. Zíral na ně pár světlých očí, které byly zasazené do důlků obrovského vlka. Minimálně oproti měsíčním výrůstkům to byl obr. V tu chvíli už stála na nohou i Pippa. Odmítala se vyděšeně krčit za svým bratrem, a tak se postavila vedle něho. Obličejík měla zkřivený do výhružné grimasy, zatímco se jí na krku ježilo mokré chmýříčko. To však pod sílícím sluncem rychle schnulo.
Velikán se představil jako Newlin s asi milionem dalších variací. Zdálo se, že toho měl na srdci mnoho, protože tlamu nezavřel jak byl den dlouhý. Koutky tlamy měl roztažené do rádoby přátelského úsměvu, ale to mu Pippa nežrala! To už se ale její bratr pustil s cizincem ochotně do řeči. Co to děláš? stočila k němu vykulený pohled. Alfie se mu dokonce i představil a svěřil se, že jejich rodiče nikde poblíž opravdu nebyli. Pippa se na něj dívala pohledem, který jasně říkal: „Co. To. Sakra. Vyvádíš?!“ a ošklivě se na něj mračila. Rozhodla se zakročit, hned!
„Hej ty, ty... Ty Newline!“ snažila si nemotorně vzpomenout na vlkovo jméno. „Dej si laskavě voraz!“ prskla po něm nepřátelsky. Po očku přitom sledovala dění za ním. Co kdyby se jich k nim rozeběhlo víc? Musela popadnout Alfieho a co nejrychleji vypadnout.
„Co to provádíš, blbečku?“ sykla pak na zabláceného zrzka. V jantarových očích se jí odrážel divoký pohled; adrenalin jí pulzoval v žilách a její tělo bylo připraveno vyrazit tryskem pryč. Zpátky do bezpečí! Plán tvářit se drsně a tohohle Newlina odpálkovat jí však překazil vlastní žaludek. Z bříška malé vlčí slečny se ozvalo hlasité zakručení. Tak hlasité, že jej nemohl nikdo přeslechnout. Polekaně cukla oušky, její neprůstřelný plán měl skulinku! Jí!
Vykuleně se otočila po žíhaném vlkovi a bezradně pokukovala po Alfiem.

« Elysejská pole

// Nevím, jak vhodné/nevhodné je, aby se vám tam teď motala vlčata, takže za Pippu zatím takhle. :) Ještě přiběhne Alfredo.

Pippa se statečně prodírala hustým fialovým mořem květin. Sílící déšť jí neúprosně bubnoval do zádíček; obrovité kapky se skrz jemné chloupky malého vlčete hladově prodraly až ke kůži během chvilky a sebevražedně se tříštily o mokré tělíčko. Smršť kapek, která se pak vesele vezla po vysoké trávě a květinách, se na ní jen škodolibě zachytávala. Snad aby toho nebylo málo. Musela přeci okusit pravé krutosti světa! Co po tom, že jí vesmír nachystal exkluzivní pohled na roztrhaná těla vlastních rodičů na stříbrném podnose? Nuda. Musí se k tomu přidat ještě pořádný slejvák, aby to mělo grády! Aby osiřelá vlčata pochopila, zač je toho loket. A Pippa zprávu z nebes dostala; zabalenou ve zlaté obálce a s obrovskou mašlí. Chápala moc dobře, že svět je nehostinné místo, kde si na ně nebezpečí brousí už tak své ostré zuby. A moc dobře znala správnou odpověď. Věděla přesně, co musí udělat, aby se všem nástrahám mohla postavit čelem a dát jim na frak: Musela být jako Dante. Ztrátu svého otce nešla špatně, velmi špatně. Byl to její nejoblíbenější vlk, její mentor, ke kterému s respektem vzhlížela. Byl to její otec.
Pippa chtěla být jako on, jako vážený Don celé smečky. A takový vlk přeci nemůže být unavený z kdejakého neštěstíčka! Ohlédla se proto po malém zrzečkovi, jakmile otevřel tlamičku. Slyšela jeho vzlyknutí a neodvažovala se odhadnout, jak moc se v něm emoce musely prát. Koneckonců tam byl s ní a celý krvavý masakr sledovali společně.
„Che cosa pensi, Alfredo?“ odsekla, aniž by se na bratra podívala, „Jestli chceš, aby tě taky sežrali, tak si tu zůstaň!“ Pro mě za mě! Tlapky jí však nepříjemně brněly při každém došlapu do měkké půdy. Déšť rozpouštěl pevnou hlínu v rozbředlé bahno a to se pak zmoklým pidižvíkům lepilo na tlapky. Zanechávali tak za sebou čerstvé stopy, které však voda stejně brzy smazala z povrchu zemského. Pippa byla více než vyčerpaná; žaludek se jí kroutil hladem, smysly ji mátly a jako zlatý hřeb — neměla nejmenší tušení, kam je s bratrem vedla. Nějak se zapomněla narodit s fungujícím orientačním smyslem. Kdoví, třeba chodili už nějakou dobu v kruzích. Měla chuť si kecnout na zadek, teď a tady a začít trucovat. Možná je měl vést Alfie, ale to přeci jako nejstarší nemohla dovolit.
Zrzavá kulička ji za chvilku dohnala s tichým díky. Pippa na Alfieho mrkla očkem; vypadal stejně vyčerpaně jako ona, nesl se však statečně vstříc neznámu spolu s ní. To dělalo malé dámičce radost. Ani ona se neovládla a párkrát nemotorně zakvrdlala svým hubeným ocáskem, který dosud měla stažený mezi nožkama.
„Chceš lovit? Nemel blbosti, stupido,“ zavrtěla pochybovačně hlavou. Měla sice hlad — a jaký! Ale copak byli schopni něco ulovit? Byli příliš nemotorní, aby ulovili malou, mrštnou myš. Jenže Alfie svou sestru předběhl a štrádoval si to rovnou za čumáčkem. Byli na samém konci pole, fialová začala pomalu řídnout, až jim jako úkryt nakonec sloužila jen vysoká tráva. Malým vlčatům se tak před zvědavýma očima rozprostřela nová krajina. Pippa držela krok se svým bratrem, snad aby mohla zasáhnout, kdyby se něco zvrtlo.
„Zpomal!“ sykla na zrzka, jehož srst s deštěm ztmavla. „Koukej,“ špitla pak poplašně a zoubky si ho za ucho přitáhla k sobě. Zatímco byli pečlivě skrytí v trávě, před nimi se zničehonic objevila skupina vlků. „Cazzo,“ procedila skrz zatnuté zuby. Jestli je objeví, určitě to pro ně nedopadne dobře. Pippa proto věnovala Alfiemu varovný pohled a rázně zavrtěla hlavou. Už ani krok.

« Studánky

Alfie se táhl sklesle za ní jako stín. Byla by ho popohnala, sestry na ně už musely někde jistě čekat! Určitě měly hlad a strach. Naštěstí nebyly poznamenány pohledem na cizí vlky, kteří krásnou Florenc s jejich báječným tatínkem Dantem, roztrhali na kusy. Pippa se při té vzpomínce oklepala, jemné chmýří jí na zádíčkách stálo už dobrých pár chvil. A nebylo to jen tou slanou koulí, která se jí rozprskla o čumák. Sama byla vyčerpaná a Alova slova plná pochyb jejich situaci nepřidávala. „Jo!“ zalhala sebevědomě, snad jako by tomu chtěla sama věřit. Jí i Alfiemu však bylo jasné, že stopu už dávno nesledovali. Neměli ji, byla pryč a s brečící oblohou už nadobro.
Malá vlčice se nervózně ošila, jakmile zrzavý vlček vyřkl jejich obavy nahlas. Frustrovaně si povzdychla a tenký ocásek stáhla mezi nožky ještě soustředěněji. „Rozumnější?“ protáhla čumáček; Alfredo byl vždycky trochu víc nóbl. „Chceš zůstat v týhle pitomý mlze?“ zabodla do něj pronikavá očka. „Nemyslím si,“ odpověděla za něj pohotově a pevným krokem si to štrádovala ven z úkrytu starých dubů.
Kapky z těžkých mračen se k zemi řítily čím dál dravěji, až se změnily v silný déšť. Pippa si často představovala, že se kapičky předháněly v tom, která dopadne z nebe na zem jako první. Jako když si se sourozenci hrála na babu. Teď však tmavé obloze věnovala nejeden nevraživý pohled. Neměla tušení, kam šli, doufala však, že byli dostatečně daleko od těch divnejch strejců, kteří převzali nadvládu nad jejich územím. Musela dostat do bezpečí alespoň Alfieho. Malý zrzek se však pořád loudal několik stop za ní.
„Tak kde to vázne?“ otočila se na něj zrovna, když ji dobíhal. V očích se mu zračily obavy. Pippy oči zjihly, kdykoli se na ní její malej bráška spoléhal. „Jestli nám někdo bude chtít ublížit, tak mu nakopu zadek,“ prohlásila sebevědomě. V duchu však dobře věděla, že proti dospělým nic nezmůže. A to ani ve dvou. Modlila se tak, aby na nikoho takového nenarazili. Trpělivě Alfiemu opětovala otření o bok a se vzdorem v očích konečně vykročila vstříc fialkové planině, která se rozprostírala hned za lesem, kde se dosud schovávali.
Terén se trochu kroutil a pod tlapkami se jim objevila rozmočená půda. Déšť se s tím opravdu nemazal. Cítila, jak jí do zad bubnuje smršť kapek, statečně to však ignorovala. Ohlédla se po Alovi a pevně přikývla na znamení, že všechno bude v pořádku. Velká sestra ho přeci ochrání.
Fialové květiny, které prorůstaly skrz vysokou trávu se jim laškovně otíraly o tělíčka, ale ani ony malá vlčata nedokázaly před deštěm ochránit. „Pohyb, pohyb! Makám, Alfe, makám!“ Pippa nasadila vojenský krok a sparťansky se začala prodírat skrz barevné pole.

» Zubří vysočina

« Itálie

Měsíc, který je tak svědomitě strážil celou noc, se odebíral ke spánku a na jeho místě jej tak vystřídalo letní slunko. S ním se však po obloze plavila i tmavá mračna, těžká, plná deště. Sílící paprsky, které se po malých vlčatech hladově sápaly, byly tak nekompromisně umlčeny mračící se oblohou. A byla to právě obrovská kapka, velká téměř jako vlčí oko, která jako předzvěst donutila Pippu k prudkému zabrzdění. S plesknutím se jí rozplácla přímo na tmavém čenichu.
„Minchia!“ vyhrkla rozčíleně a otočila se na vlčka vedle sebe, „začíná lejt. Ztratíme stopu!“ A to znamenalo jediné: Šance, že najdou zbytek sourozenců, byla tím pádem mizivá. I to málo, co je Dante, jejich otec, naučil o stopování, jim bylo k ničemu. Malá Pippa sklesle svěsila ouška a hubený ocásek stáhla mezi nohy. Neměla tušení, kam je tlapky vedly. Měla hlad, chtělo se jí spinkat a ještě k tomu hrozilo, že za chvíli zmoknou. Ani s jedním si nevěděla rady, přesto, že se rozhodla vzít na sebe veškerou zodpovědnost. Musela se o ně přeci postarat; když ne ona, tak kdo? Při vzpomínce na rodiče se ji zamlžila jantarová očka.
„Poď, ňoumo,“ zavelela, musela se vzchopit. Al byl její mladší bráška; byl na ni odkázaný a nemohla dovolit, aby se mu něco stalo. „Musíme se někde skovat.“ Na štěstí pro ně, Pippa, která absolutně netušila, kam mířili, je zavedla do jakéhosi lesíku. Nad hlavinkami se jim záhy objevila hustá síť bohatých korun listnáčů, která je tak alespoň trochu chránila před začínajícím deštěm. Skrz krátké chloupky objal Pippu příjemný chládek. Co bylo však na lese zvláštní, byla všudypřítomná mlha. Vznášela se tajemně mezi stromy a Pippu okamžitě napadlo, že to musí být skvělé místo pro hru na schovávanou. Na blbnutí však neměla náladu; byla příliš vysílená útěkem a hledáním sester.
Mlčky tak pokračovala hlouběji do lesa. Hubené tělíčko se lehce proplétalo mezi stromy. Probíhala skrz mystickou mlhu, která se držela nízko země a věrně objímala staré kmeny. V hlavě však měla jediný cíl: Najít sestry.

» Elysejská pole