Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duncan měl na všechno odpověď; takhle nějak jsem si představovala schopnýho dospěláka. Sice se mi nelíbilo, jak se ošklivě obouval do Alfreda, ale uklidnil mě zmínkou o nějakým Morfeovi. Předpokládala jsem, že se jednalo o bratra toho slavnýho Morfa, kterýho Newlin přemlouval, aby si nás mohl nechat. „To zní jako u nás doma,“ pochválila jsem Morfeovy praktiky o trhání uší uznale. Cosa Nostra, náš domov, měla přísná pravidla a kdokoli by vztáhnul tlapu na jediného syna Dona Danteho, čekal na rozsudek smrti. To mi zlepšilo náladu. Jenže hustá mlha pořád neustupovala. Jakže se tahle smečka vůbec jmenuje?
Dřepěla jsem v lese, kterej jsem neznala a snažila se z kožíšku dostat zbytek rudé mízy. Z pohledu na krvavě zbarvenou srst se mi zvedal kufr. „Alfredo, kde seš, porca miseria!“ zaskřípala jsem rozčíleně zuby. Co když za to mohl ten... ten... „Danda!“ vyplivla jsem zkomoleninu jména hnědého vlka, kterej se před chvíli pyšnil svojí superdivnou superschopností. Lehce jsem sebou škubla, když se za mnou ozval hlas. Jeho hlas. „Sei un fantasma o un lupo?“ zeptala jsem se zvědavě, protože tohle přeci nebylo možný. Nebo jo? Dokonce se zmínil o Newlinovi! Čte mi myšlenky? To duchové umí? Můj pohled zářil upřímným úžasem. „Hej, ty mě sleduješ?“ přimhouřila jsem podezřívavě oči a udělala k Dandovi pár kroků blíž. Smrděl jako obyčejnej vlk dochucenej krvavou mízou, ale klidně mohl bejt i duch. Neměla jsem ponětí, jak takovej duch voněl. „Takže Alfredo nezmizel kvůli tobě?“ Chtěla jsem se ujistit, že byl v pořádku. Možná ho celej incident s obrovským krtkem vyčerpal a chtěl bejt sám... Tiše jsem si povzdychla a protočila oči v sloup. „Votravná? Jedinej, kdo je tu votravnej, seš teď ty,“ ujistila jsem ho s úšklebkem a než by si to stihl rozmyslet, přicupitala jsem k němu a zuby ho zatahala za ocas.
„Platí!“ zazubila jsem se a udělala kolem něj kolečko. Fakt není duch? zkoumala jsem ho zblízka, zatímco mi podával instrukce. U slova „dcera“ jsem ztuhla a stáhla uši k hlavě. „No dovol!“ zamračila jsem se a celá se ošila. „Já jsem prvorozená dcera jedině Dona Danteho, Pippa!“ ujasnila jsem Dandovi svůj původ. „A ty zrovna nevypadáš jako někdo od nás z Cosa Nostry.“ Soustředěně jsem si ho ještě jednou prohlédla, ale ani mé největší sebesoustředění nedokázalo z jeho kožichu vymáčknout jediný náznak toho, že by se mohl připlést k nám do rodiny. Třebaže jen omylem.

» Řeka Tenebrae

« Mýtina

Princezno? Co to je? Neměla jsem nejmenší ponětí, čím mě ten hnědej vlk nazval. Doufala jsem jen, že to nebyla nějaká místní nadávka. Musím se pak zeptat Newlina. Nevěděla jsem, kam žíhanej vlk zmizel, nakolik nám slíbil, že s námi půjde hledat naše sestry. Zamračeně jsem se rozhlížela po mýtině, zatímco se mi hnědouš hrdě představoval. Jeho superschopnost účinkovala ale skvěle, protože Alfredo fakt zmizel. „Tsk,“ zatnula jsem pevně čelist a vrhla na něj načuřenej pohled. „Koukej ho vrátit!“ vyzvala jsem ho bojovně. Pořád jsem ho mohla použít jako pohodlnou rohožku na setření rudé mízy z tlapek. Ačkoli jsem věděla, že si na starší nemám vyskakovat, jakmile šlo o Alfreda, všechna pravidla šla mimo mě. Byl to můj malej bráška a já za něj zodpovídala. To bylo přece jasný. Rázným krokem jsem se proto vydala směrem, kde zmizel.
Pochodovala jsem skrz mokrou trávu pryč a snažila se do ní setřít zbytky toho otravnýho sajrajtu. Když je tak děsně důležitej, proč o něm Newlin nikdy nemluvil? honilo se mi hlavou, zatímco na mě hnědej vlk, kterej se představil jako Duncan, něco křičel. Tentokrát jsem si byla jistá, že hastroš nadávka byla. Obdarovala jsem ho proto vypláznutím jazyka.
Jakmile jsem se ocitla zpátky v lese, začala jsem pomalu nejistět. Po Alfiem jakoby se slehla zem. Zmateně jsem se rozeběhla a začala mezi hustým stromovím kličkovat. Už jsem ani nevěděla, jestli jdu tím správným směrem. Col cavolo! zaklela jsem v duchu a zastavila se. Byla jsem hluboko v lese, snad úplně sama, protože jsem nikoho neviděla. Navíc se na les snesla hustá mlha, která mi hledání škodolibě kazila.
„Alfredo!“ zakřičela jsem s nepatrnou beznadějí v hlase. Kde seš ty joudo! Přece mě tu nenecháš... Trucovitě jsem si kecla na zadek a dlouze vydechla. Musíme ještě najít zbytek. Se sklopenýma ušima jsem odevzdaně seděla v mlze a čekala. Nevěděla jsem na co; byla jsem smutná a naštvaná zároveň.

Na truc jsem se rozešla do temnoty přímo za Alfredem. To pako hupslo do tý džuzny ve kmeni rovnou za námi a místo toho, aby se snažil mi pomoct zpátky ven, rozešel se hlouběji, pěkně rovnou do tmy. Už se o mě pokoušely mdloby; bylo mi úplně jasný, že nás jenom dostane do další šlamastyky. Byla jsem naštvaná, všechno kolem se lepilo a ani na tlapky jsem si pomalu neviděla. Cítila jsem, jak se mi s každým krokem vpřed ježí srst na krku.
„Seš hňup! Kdybys byl chyt-chytš- chytřejší,“ povedlo se mi konečně vyplivnout to zakletý slovo, „zůstal bys nahoře a pomohl mi ven!“ osočila jsem se na něj a podrážděně dupla do země. Zároveň jsem se snažila ze sebe dostat ten lepkavý hnus, skoro to totiž vypadalo, jako kdybych se vymáchala v něčí krvi. Při té myšlence mi přejel ledový mráz po zádech. Jako kdyby mě někdo kopl silně přímo do bříška, udělalo se mi zle. „A teď nás ještě něco sežere! Cazzo!“ ulevila jsem si a na chvíli zmlkla. Alfie měl pravdu — musíme se o sebe postarat sami. Zase. Nasucho jsem polkla a se svěšeným ocáskem jsem pokračovala tmavou chodbou.
Polekaně jsem sebou škubla, když se za námi znenadání ozval cizí chraplák. „A je to tady!“ sykla jsem s očima v sloup. Můj první instinkt byl útěk, jenže to by se přede mnou nesměl promenádovat ten rezatej zadek a procházet se tu jako na procházce. Ale než jsem stihla na monstrum zareagovat, oslepilo mě v té nekonečné tmě prudké světlo. Bolestivě jsem sevřela víčka k sobě a na místě ztuhla. Stačila vteřina a najednou jsem se vznášela ve vzduchu. Co to— hrklo ve mě. Donutila jsem se oči otevřít. Všechny nás znenadání objímala obrovská pracka, které se Alfredo statečně vzpouzel. Přidala jsem se a začala do tlusté kůže zběsile hryzat. Jenže ta příšera nás držela až moc pevně. „Questo fa male, ciccione di merda!“ ječela jsem na přerostlého krtka, kterej nás nesl bůhvíkam. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem se ocitla znovu na mýtině u zraněného stromu.
Něž jsem se stihla znovu zorientovat, stála u nás vlčice s hnědým hřbetem a zkoumavě si nás prohlížela. „Sei cieca o cosa?“ zachraptěla jsem poněkud zničeně. Tlapky jsem měla obalené zbytkem mízy a světlou srst celou od hlíny a prachu. Za chvilku k nám přistepovala další dáma a ani ta nešetřila chválou. Trochu jsem se ošila, mé rozčílení bylo pryč, zůstával jen lehký šok. „Pippa,“ představila jsem se Wolfganii nazpátek.
Musela jsem to zvládat líp než Alfie, protože ten vzal vyplašeně čáru zpátky do lesa. „Hej!“ zakřičela jsem, ale ten ňouma mě neposlouchal, běžel dál a ani se neohlíd. To mě tu necháš samotnou?! Chtěla jsem se vydat za ním; co když byl zraněný? Ale s mízou na tlapkách se mi běželo špatně. Udělala jsem sotva pár kroků vpřed. Otočila jsem se proto zpátky na vlky a pohledem vyhledala cizince, kterej mě tam dole vyděsil. „Sei stupido o pazzo?“ prskla jsem na hnědouše a jak se ve mě znovu vařila krev, plácla jsem ho ulepenou tlapou do ramene. Měla jsem chuť se po něm vrhnout. Musel Alfreda určitě vyděsit! „Co ty seš zač?“ sjela jsem ho soudivým pohledem. Kdo šikanuje Alfreda, toho budu šikanovat já! Z jednoduchý rovnice mi vyšlo, že budu tohohle blbečka prudit, dokud mu nedojde, že na Alfreda si můžu vyskakovat jenom já. Jenže nejdřív jsem musela toho zrzavýho pobudu najít. Bůhví, kam zdrhl. I když mi míza pořád seděla tvrdohlavě na tlapkách, těžkým krokem jsem zamířila směrem, kde můj povedenej bratr zmizel. Ještě jsem se ohlédla za sebe na toho hnědouše a drze na něj vyplázla jazyk.

// První osoba je jen malý experiment, jak se mi bude za Pippu psát líp... >)

» Sarumenský hvozd

Pippa bežala len čo jej dych stačil. Bežala a bežala, sotva si videla pod nohy. Hrudník sa jej zurivo zdvíhal, malé plíce nestíhali naberať dostatok vzduchu. Jantarové oči sa jej v studenej mesiačnej žiari podivno leskli, skoro ako keby sa jej do nich tlačili slzy. „Alfredo! Alfredo! Alfre—“ Pippa kričala z plných plic, na poslednom slove sa však zurivo rozkašlala. Suchý, dráždivý kašel sa niesol inak tichou nocí. Malej Pippy sa začala zmocňovať bezmoc. Bol to nepríjemný tlak, lenže teraz nemohla zastavovať. Musela ísť ďalej; nemohla sa len tak vzdať. Nie teraz, nie tu. Musela sa vzchopiť, byť ako otec a prestať sa zaoberať sebou. Snažila sa spomenúť si na to, čo jej otec učil.
„Pippa,“ ozvalo sa ticho za jej chrbtom. Piesková vlčica sa otočila a zmätene zamrkala na cudzinku, ktorá sa tam zjavila z ničoho nič. „D-Dobrý...“ pozdravila zdráhavo. Svetlými očami skúmala jej čierný kožuch. Čo Pippu zaujalo najviac boli jej podivné oči. Mali... No, skôr nemali žiadnu farbu — takmer ako keby bola vlčica slepá. Pippa však mala pocit, že sa jej cudzinka pozerá priamo do duše. „Hai bisogno di qualcosa?“ opýtala sa rázne. Ponáhlala sa, musela najsť svojho brata. Nemala čas radiť jej ako sa dostane tam a tam.
„Pippa, zhlboka sa nadechni. Bude ti lepšie, veď uvidíš,“ poradila jej čierna vlčica pokojne. Malá dáma sa pod prázdnom pohladom zľahka ošila. Čo je zač? „Hladám svojho brata,“ odsekla, hoci cudzinky radu vypočula a prestala hltať po vzduchu. Bielý hrudník sa jej konečne prestal zdvíhať ako keby zrovna ubehla maratón, hoci bežala takmer pres celý les. Čierná vlčica sa na ňu milo usmievala. Niečo sa na nej Pippe však nepáčilo. Vypadala až príliš milo. Pripomínala jej svoju matku.
„Teta, prečo vám tečú sliny z tlamy?“ spýtala sa a zamračene naklonila hlavu do strany. Navyše podivno smrdela. Alfredo? Prečo teraz cítila svojho brata? Pippa sa znovu ošila a nenápadne začala od vlčice cúvať. Niečo jej hovorilo, aby sa od nej držala ďalej.
„Ty sa ma bojíš? Ach moja, mňa sa nemusíš prečo báť!“ Vlčica sa pobavene rozesmála. „Môžem ti pomocť nájsť tvojho brata. Zhodou náhod viem presne, kde je!“ S tím sa bielo-oká vlčica rozesmála ešte viac a so zavrčaním skočila priamo po malom vlčati. Pippa však bola rychlejší — hrozivej vlčici včas uskočila a s kňučením začala bežať preč. Zožrala Alfreda! Môjho brata! kričala v duchu panicky. Čo bolo však horšie, čierná vlčica sa nehodlala len tak vzdať. Pippa počula ako sa za ňou to monštrum rozbehlo. Po chrbtu jej behal studený mráz. Predsa sa nenechá zožrať! S panikou vo tvári utekala čo jej nohy stačili. Oči jej nepríjemne pálili; ľadový vzduch jej šlehal do tváre.
„Oh mio Dio,“ zaklela pridušene. Vzduch jej pomaly nestačil a rychlé kroky čiernej vlčice sa približovali. Toto predsa nemôže byť môj koniec! pomyslela si nahnevane. „Pippa!“ ozvalo sa zrazu vo tme vedľa nej. Medzi stromami sa krčila drobná postava. „Alfredo?“ vydechla potichu a jedným skokom bola v kroví pri stromoch. Čierná vlčica sa prehnala tesne kolem a bežala ďalej. Pippa sa teraz dívala na zrzavý kožuch svojho brata. „Si to ty!“ zvolala nadšene a urobila k vlkovi krok bližšie, než sa zarazila. Počkať...
„Alfredo... Čo to máš s očami?“ Boli bielé, presne ako tej vlčice, ktorú stretla. Ach ne! Pippa stihla ešte cúvnuť — bolo však pozde. Alfredo otvoril svoju papuľu, vo ktorej sa skrývali hneď štyri rady ostrých zubov a vrhol sa po svojej sestre. Pippa myslela na ich otca.

// Děkuji za akci, mně se líbila! :) A pan krtek je skvělej! :D

Naříkání a vrčení vlčice, která se nořila do díry ve kmeni taktéž, malou vlčici poněkud vylekalo. Pippa začala pomalu panikařit; přinášelo to nepříjemné vzpomínky a na ty v tuhle chvíli neměla náladu. Panika se ale pomalu začala měnit v něco mnohem nebezpečnějšího — hněv.
„Můžeš sklapnout?!“ zaprskala na vlčici jako kočka a zadní nohou trhla vší silou dozadu. Ačkoli za sebe neviděla, podařilo se jí vlčici zasáhnout. Ticho, ticho, ticho, ticho! ječela v duchu, nevěděla však, zda křičela na vlastní koktejl myšlenek, či černou vlčici.
Konečně se jí podařilo, díky podivnému létajícímu stvoření pohnout. Do kmene se dokonce dostalo i světlo zvenčí, a tak se mohla porozhlédnout kolem. Kořeny stromu vypadaly jako kdyby je někdo přesekl vedví a díky tomu všude tekla lepkavá míza. Pippa se v té dotěrné tekutině div celá nevykoupala. Chodbou se nesl i zvláštní zvuk, který mladou taliánku rozčiloval snad ještě víc než ta fňukna.
Jakmile se mohla hýbat, dala se Pippa okamžitě od černé vlčice na útěk. Rázným krokem odťapkala o kus dál a začala si prohlížet lepkavou mízu. V tu chvíli se ozvalo žuchnutí a nebyl to nikdo jiný než starostlivý Alfie. Pippa se ohlédla po bratrovi s viditelnou úlevou. „Tranquilla, sto bene,“ odpověděla a okamžitě k vlčkovi přiskočila. S krvavou mízou na tlapkách to však šlo docela ztuha. Zvenčí se ozval hlas vlčice, který ještě nedokázala přirovnat k žádné tváři, kterou na mýtině předtím spatřila. Neměla čas zkoumat vlky; zvuk, který se táhl od javoru, ji rozčiloval tak moc, že se k němu rovnou rozeběhla a zahučela do díry v starém kmeni. „Ale nejsem si jistá, jak je na tom ona,“ kývla hlavou k černé vlčici a významně se přitom na ni podívala. „Je to cvok,“ špitla pak rozčíleně.
Alfie mezitím odpověděl hlasům zvenku za ni. Pippa se zhnuseně oklepala, nelíbilo se jí tu. Chtěla ven a to co nejrychleji. Jenže zrzek byl odvážnější; zamířil si to rovnou do úzké chodbičky. „Hej!“ vyhrkla zmateně a rychle se ohlédla k díře, odkud na ně volali ostatní. „Al diavolo! Jdu za ním!“ křikla spěšně a protáhla se do díry rovnou za bratrem. „Počkej na mě, ty hňupe!“

Celkem bodů: 24

Směnit: 24 bodů = 48 oblázků
Celkem: 48 oblázků

Minidodatek: Super oživení, ačkoli jsem to nedotáhla až do konce... :D Každopádně délka akce mi takhle vyhovovala! Určitě se budu těšit na další!

-> PŘIDÁNO

Mýtina byla najednou plná vlků, starý javor však stále krvácel. Kdo mu mohl ublížit? Pippa však, jakožto vlče, neměla kapacitu na to obdivovat raněný strom, ani se srdečně se všemi seznamovat. Byla naštvaná. Pod tlapkami jí k tomu všemu vibrovala samotná zem. Alespoň že závratě, které ji ještě donedávna sužovaly, nyní pomalu odeznívaly. Mysl jí ale pořád zahaloval obláček rozčílení. Byla frustrovaná a jediné, na co se malá dáma vzmohla, bylo křičet na krvácející strom.
A pak zapadla.
Díra, která se nejdřív tvářila poměrně nenápadně, nyní polykala drobné tělo téměř až hladově. Pippa se ve starém kmeni snáz zasekla a díky pomatené vlčici, která se začala sápat do díry také, zapadla ještě hlouběji. „Puttana!“ zakřičela na vlčici. Sotva však slyšela vlastní hlas. Její ouška sebou polekaně cukla, jakmile se kolem ní začal ozývat nepříjemný zvuk. Navíc se jí špatně dýchalo. „Al diavolo!“ ulevila si sama pro sebe. Taliánská krev se v malé slečně jen vařila. Tak už mi někdo pomozte! rozčilovala se v duchu, když v tom kromě děsivého zvuku uvnitř díry uslyšela hlas. Zlatíčko? Bílé špičky oušek sebou trhnuly dozadu. Byl to neznámý hlas, který byl ale tak potichu, že jej přes hluk ve kmeni jen stěží slyšela. „Alfredo!“ vzmohla se jen na krátkou odpověď. Frustrovaně volala svého bratra.
Skoro jako kdyby ji něco nahoře vyslyšelo, zrzek se brzy ozval nazpět. Pippa cítila, jak jí ze srdce spadl obrovský kámen. Byl v pořádku! „Jo, je to tu skvělý, nechceš se přidat?“ odpověděla tak ironicky, jak jen to v tu chvíli šlo. „Jasně, že ne, blbečku! Koukej mě odtud dostat!“ vyhrkla nakonec popuzeně. Začala se ji totiž pomalu zmocňovat panika. A vlčice, která se neomaleně cpala za ní, situaci vůbec nepomáhala.
Pak se však stalo něco zvláštního. Nad hlavou pískové slečny se začalo vznášet drobné stvoření. Ve tmě nedokázala přesně určit, co to bylo, ale začalo jí to otravně poletovat před čumáčkem. Pippa na stvoření nejprve zavrčela a snažila se po něm chňapnout zuby. Začala sebou proto zuřivě vrtět ze strany na stranu, čímž se jí podařilo své tělíčko o pár centimetrů posunout do strany. „Che due palle...“ vydechla. „Jestli se na mě budeš takhle cpát, tak si prdnu!“ varovala černošedou vlčici, která uvízla v díře spolu s ní.

« Hvozd

Záhadný zvuk sílil; Pippa běžela přímo do samotného středu lesa. Brzy stromy začaly řídnout a pomalu se rozestupovat. Písková vlčice, která nyní připomínala víc blátivou skvrnu než cokoli jiného, se vynořila na mýtině, odkud se nepříjemné skřípání ozývalo.
„Che cos'è?“ vydechla rozčíleně a začala se rozhlížet kolem. Kromě skupinky vlků se na mýtině nacházel starý strom. „Že by ten duch byl on?“ zamumlala si pro sebe, jakmile jí pohled padl na zraněný javor. Rudá míza, která objímala jeho kmen, až moc bolestivě připomínala krev. Pippa se zamračila a zmateně stáhla uši k hlavě. Nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to, nemysli na to, nemysli... opakovala se jí v hlavě nekonečná mantra pořád dokola. Kdyby chtěla, mohla by k tomu vymyslet i taneček. Z pohledu na krvácející strom se malé vlčici udělalo špatně. Hlava se jí motala a její mysl přepadávaly nepříjemné závratě. Mohl za to snad záhadný stín — duch, který jí před chvilkou zmizel mezi stromy? Volal ji snad javor k sobě?
Pippa se nechápavě ohlédla po Alfiem. Ale malý vlček zmizel. Vlčice jen slyšela, jak na ni volá; předběhl ji. A praskání dřeva sílilo. Závratě, které malou vlčici zužovali, jako kdyby byly přivolány další kletbou. Pippa hněvivě potřásla hlavou; snad věřila, že se tímto způsobem závratí a potažmo vidin duchů zbaví.
Mezi vlky, kteří byli na mýtině, poznala Darkii a to další vlče, na jehož jméno si už nedokázala vzpomenout. Pippa se napřímila a lehce pohodila hlavou. Pak si to rázným krokem začala štrádovat rovnou k javoru. „Sta 'zitto!“ zakřičela nahlas, pěkně rovnou na strom. „Nemůžu přemýšlet!“ vyštěkla frustrovaně a začala na kmen vrčet. Všimla si nápadné díry ve kmenu. Na nic proto nečekala a mrštně se začala drápat dovnitř. „Sta 'zitto! Sta 'zitto! Sta 'zitto!“ ječela přitom. A závratě sílily.

« Řeka Tenebrae

Jakmile se Pippa vetřela mezi dvojici vlků, začala se Newlina okamžitě vyptávat. Ze skupinky byl tím nejlepším adeptem na zodpovězení všech jejích dotazů, a tak neváhala. Skoro ani nemrkla, když se Amnesie dala na odchod. „Měj se!“ houkla poněkud nezúčastněně, zatímco očima visela na žíhaném vlkovi. Kropenatá vlčice se vytratila jako duch.
„Proč až budu větší?“ naklonila hlavu nechápavě na stranu. Newlinova slova však napumpovala malou vlčici nadějí. Melancholie ji pomalu začala opouštět a Pippa ožívala. Začala připomínat opět divoké vlče, kterým byla. S každým Newlinovo slovem se jí rozevírala očka dokořán a v nich tančily jiskřičky. Dokonce i hubený ocásek sebou začal nemotorně kvrdlat ze strany na stranu až jím bouchala chudáka Alfieho do boku. „Sorprendente!“ vyhrkla nadšeně a s nově nabytou energií se konečně otočila na svého bratra. „Cosa Nostra se nikdy nevzdává!“ pokračovala vášnivě. Na prokletí, které si ještě před chvilkou připouštěla, zapomněla. Téměř.
Den se chýlil ke konci; slunko se sklánělo k západu, avšak obloha zůstávala stále stejně zamračená. Otravný déšť bubnoval do drobného tělíčka a Pippa byla pořád trochu unavená z vypůjčení Newlinovo magie. Snad to byla jen její unavená mysl, která polevila na pozornosti, když se před Pippou mihnul povědomý stín. Va' a vedere che cos'era, šeptal na ni slabý hlásek v duchu. Srdíčko jí najednou bilo rychleji, ačkoli netušila, co přesně viděla. Anebo koho...
„Viděls to taky?“ šeptla směrem k zrzkovi, oči však nespouštěla z místa, kde se stín objevil. „Don?“ Že by? Pippa nasucho polkla; přestala vnímat vše kolem, kromě toho jednoho jediného místečka. Před skupinkou se začal rýsovat les a stín zmizel právě mezi stromy. Pippa se za ním rozeběhla až oba vlky nechala za sebou. „Otče?“ zavolala slabě.
Bum. Jak dlouhá, tak široká se malá vlčice rozplácla přímo v rozmočené půdě. Pískový kožíšek byl najednou celý od bláta a ani déšť nemohl tuhle pohromu jen tak smýt. „Figlio di puttana!“ sykla se silným přízvukem a začala se neohrabaně škrábat zpátky na všechny čtyři. Po stínu však ani památky. Zmizel stejně jako předtím Amnesia; jako duch. Pippa se oklepala, bahno však zůstávalo věrně nalepené na mokrých chlupech.
„To tenhle prokletej les!“ zafuněla a uraženě zamířila hlouběji mezi stromy. Její ouška zachytila zvláštní zvuk, vycházející snad ze samého středu hvozdu. Třeba zmizel tam! pomyslela si a poklusem se rozeběhla za zvukem. Dávala si však pozor na další rozbahněné louže. Možná že se svého prokletí jen tak lehce nezbaví...

» Mýtina

« Říční eso (Ježčí mýtina)

Pippa se sklesle ploužila za skupinou a ignorovala vše kromě svých myšlenek. Vysoké stěny, které si kolem sebe postavila, byly v tu chvíli nerozbitné. Snad jen zrzavý Alfredo by se skrz ně zvládl dostat, ale musel by se velmi snažit. Pippa se cítila zdrceně a jediné, co se jí honilo hlavou, bylo jakým zklamáním se stala. Pro své sestry, bratra a hlavně pro sebe. È perché sono maledetto, pomyslela si hořce a zvedla nenávistný pohled k obloze; skoro jako kdyby za to mohla těžká mračna. Mohla však vinit jen a jen sebe. Alespoň tak se cítila. Cítila, jak se prokletí, které se jí drželo jako smůla, vpíjelo do jejího pískového kožíšku spolu s těžkými kapkami. Po čenichu jí slané kapky stékaly do pootevřené tlamy a s hořkou pachutí na jazyku jí připomínaly tu noc, kdy přišli o domov. Muselo to být prokletí, co jiného? Malé vlčici už nic nedávalo smysl. Proč nemůžu být silná jako otec?
Pippa si frustrovaně povzdychla a na chvilku se zastavila. Amnesia se bavila s Newlinem, malá vlčice však neměla zájem si z těch dvou dál utahovat. Místo toho se oklepala až ohodila všechno v okolí a dál přemítala nad svým osudem. „Alfie,“ sykla tiše směrem k zrzkovi. „So quanto sia difficile, ma dobbiamo essere forti, per le sorelle.“ S tím se mu mokrým čumákem otřela o krk a pevně se mu zadívala do očí. Musíme zesílit. Nechci být už prokletá!
„Newline,“ vetřela se drze mezi dvojici vlků, „kdy budu mít taky magii?“ pohlédla žíhanému do očí s nadějí v očích. „A... můžeš nás učit? Jako náš táta?“ Pippu náhle zavalil podivný pocit. Snad to byla touha?

» Sarumenský hvozd

Malá vlčice rozhodně nechtěla přestat ve škádlení Newlina s Amnesií, avšak melancholická nálada, která do ni uhodila jako blesk, zadupala veškeré její snažení do země. S příchodem těžkých mračen se znatelně ochladilo a Pippa se mimoděk celá načepýřila. Jemné chloupky jí odstávaly za krkem a na hřbetě, zatímco se vděčně opírala o Alfieho. Jenže ten už si to stihl štrádovat rovnou ke kropenaté vlčici. Pippa se lehce zamračila, ale nechala to zase plavat. Víc se soustředila na jeho slova. Byla to slova útěchy a ujištění.
„Doma jsme kdekoliv, kde jsme spolu.“ Alfieho slova si v duchu pořád opakovala, až dokud jí nenaplnil vztek. Cosa Nostra byla přeci její domov! Jejich smečka; Florence a Dante. Pippa však mohla jen vzpomínat, jaké hrůzy se děly, než byli nuceni utéct. A to z vlastního domova. „Alfie,“ oslovila svého bratra tiše, zatímco Amnesia mluvila s Newlinem. „Já asi nechci žádný domov,“ vydechla a darovala mu pevný pohled přímo do jantarových duhovek. V očích měla cosi zlověstného. Cítila se neoblomně a odmítala brát Newlinův a Amnesiin domov za svůj. Nebo za jejich.
„Co když je našli? Co když skončili úplně stejně jako máma s tátou?“ začala se zlověstnými myšlenkami. Co když jsme naše sestry ztratili už nadobro? Pojem nadobro mělo v její mysli velmi speciální místo. Pojila si s tím totiž Danteho. Věděla, že svého otce už nikdy neuvidí. A to bolelo. Jenže její hlava byla plná zlověstných myšlenek; zahalila ji holá černota. Studila a byla stejně hrozivá jako bouře, která se jim proháněla nad hlavami.
Pippa měla chuť se vzdát. Krize nízkého věku byla vskutku, jak jinak než zlověstná.
„Alfie, io non sarò mai forte come nostro padre,“ zavrčela hořce a se sklopenou hlavou se rozešla za Amnesií.

» Řeka Tenebrae (Ježčí mýtina)

Svět už netančil. Místo něj tančila obloha. Po té se totiž nyní povalovala těžká mračna, která vypadala, jakože se každou chvíli protrhnou. Sluníčko bylo najednou schované a všechno kolem potemnělo. Pippa přiklopila ouška k hlavě a zatímco pohledem hypnotizovala oblohu, nepřítomně poslouchala Alfieho sladká slůvka. Bude to dobrý, opakovalo se jí v duchu jako mantra.
Její pozornost si za chvilku přivlastnil Newlin, který se probíral z krátkého kómatu. Zdálo se, že se rozhodl Amnesii dvořit, protože vyrukoval se zajímavým monologem. Písková vlčice se ušklíbla a čumákem hravě šťouchla do Alfa. „Alfredo, lo vedi anche tu?“ V jantarových duhovkách jí plály škodolibé plamínky.
„Přííííítelkyně, jo?“ zavrkala, jakmile Newlin sklapnul a tanečními kroky se vmísila mezi dvojici. Nezapomněla u toho pořádně natřásat zadkem a zamilovaně vzdychat. V duchu se však snažila nedávit se. Byli tak sladcí, až jí z toho bylo zle. Donutilo ji to zamyslet se sama nad sebou. Kdo byl její přítel? Alfredo? Malá vlčice se ohlédla po zrzkovi, jenže pohled na něj a Newlinovy sliby o hledání jejich sester ji zabolelo. Chyběla jí Lia. A Chiara s Lacrimou. I ony byly jejími věrnými přítelkyněmi. A teď byly ztracené. Bůhví, kam až došly; co už když je nikdy neuvidí? Pippa si povzdychla a zmoženě si kecla na zadek. Dešťové kapky se nemilosrdně vpíjely do pískového kožíšku.
„Myslíš, že je najdeme?“ zašeptala směrem k Alfiemu nervózně. V krku měla najednou velký knedlík a v srdci prázdno. Bolest ze ztráty sester byla nepříjemná, ovšem bolest ze ztráty sester a přítelkyň byla téměř nesnesitelná. Pippa, jejíž hlavní předností je loajalita, se pomalu měnila v hromádku neštěstí. Plakala spolu s oblohou. „Cazzo!“ ulevila si frustrovaně. Kolik bolesti taková malá dušička dokáže jen snést? Automatiky se opřela zpátky o Alfieho a nechávala se unášet vlnami melancholie. Její bratr byl momentálně její nejlepší přítel. Musela ochránit alespoň to málo, co jí zbylo. Jenže malé vlče se nedokáže přetvařovat pořád; i ona měla slabiny. A právě teď se potřebovala opřít o svého jediného přítele. Alfreda.
„Fajn,“ vzmohla se na krátký souhlas a pohlédla na Newlina s Amnesií. U slova domů se však znatelně ošila.

\\ Ježčí mýtina

A zatímco malá slečna najednou ovládala Newlinovu vodní magii, svět kolem ní se točil. A točil a točil... Hlava se jí motala a najednou všichni tančili. Tančil Newlin, zrzek, tančila Amnesia a dokonce i obloha. Stromy, které nabíraly nádech podzimu poskakovaly do neexistujícího rytmu také. Své exkluzivní taneční kroky mladičké vlčici předváděla i řeka, která svým prudkým proudem sváděla ke skotačení. Až z toho všeho zapomněla vnímat zbytek skupiny. Slyšela jen Amnesiin hlas, který se jí na něco ptal, Pippa však nedokázala odpovědět. Cítila se ztraceně. A to doslova.
Netušila, kde se s bratrem vůbec ocitli. Hluboko uvnitř byla zachumlaná v noře, na místě, kde rostly vysoké borovice a kde se mohla prohánět po loukách se svými sourozenci. Mohli spolu dovádět a rvát se a když měl jejich otec čas, učil je novým věcem. Pippa na tyto bezstarostné chvíle velmi ráda vzpomínala. Ráda, avšak s jistou hořkosladkou pachutí. Nostalgie, která znenadání malou vlčici přemohla, se jí rozlévala po celé duši. Dětská dušička, tak nevinná a potřísněná zároveň v malém tělíčku se nebezpečně třásla. A svět tančil dál.
Písková byla naštvaná, v mžiku však cítila bezmoc. Musela zesílit! A to co nejdřív. Když jí Newlin propůjčil svou magii vo-dy, cítila se silně. Nechat si ji však nemohla a ani nechtěla; chtěla svou vlastní magii! Ale malá vlčice byla ztracená. Ve světě i ve svých vlastních myšlenkách. Kudy ven? Svět byl přeci ták veliký! A ona tak maličká. Jako planeta bezděky přimigrovala k tomu, co jí ještě stále připomínalo domov; co nestihla na své cestě ztratit. Alfredo.
„Cosa stiamo facendo?“ vydechla, jakmile se slunečná obloha začala vracet zpátky do normálu. V očích měla zvláštní výraz, takový, jaký k malému vlčeti jednoduše nepasoval. Měla si hrát a dovádět, poskakovat kolem a tančit spolu se světem, být ztracená. Ne. Musí najít zbytek své rodiny. Přeci se jen tak nevzdá...
„Co mu je?“ zeptala se zamračeně Amnesie, jakmile jí pohled padl na Newlina. Nevypadal zrovna nejlépe. Že by za to mohla ta jeho magie vo-dy? Malá vlčice naklonila hlavu na stranu a očkem mrkla po Alfiem. Pořád k němu byla přitisknutá; odmítala se od svého bratra pohnout byť jen o milimetr. „Haló, vstáváme!“ vyhrkla netrpělivě, zatímco nervózně tančila na místě.

Alfie usnul. Samozřejmě, že usnul. Malá vlčice mezitím statečně vyjednávala s Newlinem a Amnesií. Momentálně její pozornost upoutalo jezení tulipánů. No kdo to kdy slyšel? Malá Pippa naklonila zvědavě hlavu do strany a nedůvěřivě sjela pohledem na zem. Rostlinky si prohlédla, ačkoli do tulipánů měly daleko. Už už se chystala jednu květinu sníst, když se náhle zastavila. „Divný? Jakože... hnusný?“ protáhla čumák a od květinky odskočila. Já nechci spát! zakroutila nesouhlasně hlavou, zatímco lehce dloubla do svého bratra. Tak vzbuď se! pobízela zrzka v duchu. Byla plná odhodlání najít své sestry. Newlin žvanil jako vždycky. Bylo by divné, kdyby nežvanil vůbec. Tak jako Amnesia; ta nemluvila téměř vůbec. Pippa tomu moc nerozuměla. Naštěstí její pozornost byla upoutaná něčím jiným, mnohem důležitějším.
„Jo! Vo-dy,“ přikývla tvrdohlavě. Proč to všichni říkaj blbě? čertila se mezitím v duchu. Malou dámu unavovalo, jak musela všechny opravovat. Jenže pak na ni Newlin vybalil zcela nemyslitelnou věc. „Cože?“ Malé vlčici se rozzářily oči zvědavostí. Pohledem mrkla po Alfiem. Já? kulila jantarová očka překvapeně. Newlin jí mezitím radil, jak magii vo-dy správně použít. Jenže Pippa poslouchala jen napůl ucha. Chtěla to vyzkoušet! Hned! Teď! Jo jo, bla bla bla, už mi to dej! hučela do Newlina. Ani si neuvědomovala, jak se žíhaným velikánem nechala strhnout. Neměla by ho teď náhodou ještě nenávidět za to, že je před chvilkou opustili?
Jakmile Newlin zmlkl, Pippa se začala soustředit. „Hele, ono to asi nefunguje, necítím se vůbec magicky!“ vykřikla zklamaně a svěsila ouška. Jantarový pohled však měla pevně zakotvený na Alfiem. Chci taky udělat tu bublinu! Jako to udělal s Hnědouškem! pomyslela si a začala si představovat svého bratra uvězněného v obrovské vodní kouli. V tu chvíli, jakoby se v ní něco pohnulo. Písková vlčice sebou nad novým pocitem překvapeně škubla. Nad Alfiem se v mžiku objevilo několik ostrých kapek, které se s plesknutím zavrtaly do zrzavého kožíšku. Pippa překvapeně zalapala po dechu, načež se její čumáček zkřivil do pobaveného úšklebku. „Ha!“ vyhrkla a s nadšením se ohlédla po Newlinovi s Amnesií. Viděli jste to?! říkal její pohled. A s tím se objevily kapky další a další a malý Alfie byl najednou celý promočený. Pippina náhlá reakce na ovládání magie se však podepsala i na Newlinovi s Amnesií. I na ně zaútočilo hejno dotěrných kapek.
Písková vlčice se vesele hihňala na celé kolo, dokud se jí lehce nezamotala hlava. Veškerá magická činnost náhle ustala. „Uhuh, tebe po čarování pak taky tak bolí hlava?“ pohlédla na Newlina zmateně. Už se jí to tak nelíbilo...

» Říční eso