Gallirea - Příspěvky uživatele

Zatímco sníh chladil mrtvou rybu, Pippě nepřinášel žádnou útěchu. Myšlenky jí v hlavě tančily v nekonečném víru, až téměř připomínaly plápolající plameny Duncanova ohně zpátky v lese. Byl to prvotřídní chaos a Pippa s tím nemohla nic dělat. Její hlava si zkrátka dělala, co chtěla. A to dokázalo mladou taliánku pěkně nakrknout! Přihoďte k tomu ztraceného bratra, kterého musela v tomhle počasí hledat a můžete si pogratulovat. Vytvořili jste perfektní recept na rozčílení. Ani by si nevšimla, že se za ní kdosi plíží. V porovnání s otravnou bílou, která na Pippu vybafla, kamkoli stočila pohled, byl tmavý kožíšek cizí vlčice příjemnou změnou.
Prudce se otočila za hlasem, v očích krátká naděje, jež se záhy změnila na zklamání s příměsí překvapení. Questo non è Alfredo. Zhluboka se nadechla a nenápadně se rozhlédla kolem, jestli se tu cizinka vyloupla opravdu sama. Musely být podobně staré; že by se také ztratila? Pippa na vlčici zmateně zamrkala. Cože? zamračila se, když jí nabídla, že může jít s ní. Neměla ani ponětí, co tím vlčice myslela. A ještě po ní chtěla rybu pro Alfreda! „Di cosa stai parlando?“ odvětila místo pozdravu. Koneckonců ani ona ji nepozdravila. Jenom se tu objevila. Byla tu snad déle než Pippa? Sledovala ji celou dobu? Než se však stačila dopídit odpovědi, vlčice zmizela. „Hej!“ vyhrkla proto a čapla spěšně rybu do tlamy. Všechno lepší než trčet tady, pomyslela si hořce. Už jí ten sníh začal lézt krkem. Odhodlaně se vydala za vlčicí a doufala, že ji nevedla do nějaké pasti.

» Útočiště

« Středozemní pláň (podél Midiam)

Začínalo ji to unavovat. Ačkoli byla posilněná rybou a odpočinkem v lese u ohně, už jí byla zase zima. Sníh Pippě přišel jako tichý, nemilosrdný nemico. Tvářil se jakoby nic, zatímco vás lačně pohlcoval do svého chřtánu. Pippa se nad tou myšlenkou oklepala, z nějakého důvodu jí z toho stály chlupy na týlu. Odmítala nad tím dál přemýšlet, stále si dělala starosti o svého bratra. Ani nevěděla, kde toho blbečka hledat. Z lesa vyrazila bez jakéhokoli plánu, vůbec jí nedošlo, že se může ztratit také. Co když se Alfredo mezitím vrátil zpátky? Nebo Duncan? Hmpf, ten tak, ušklíbla se pro sebe. V hlavě jí pořád vězela jeho výhružka.
Rybu stále poslušně nesla v tlamě. Byla si jistá, že ať už byl Alfie kdekoli, musel mít obrovský hlad. Netušila sice, jestli byl stále v té podivné skupince Marion a... Kdokoli ten druhý vlk byl, rybu mu nesla tak či tak. Takovou o něj měla starost!
Ačkoli zprvu nasadila rychlé tempo, společně s mrazem a pohádkově vyhlížející bílou pokrývkou, začala zpomalovat. Navíc se, kdovíproč, rozhodla trajdat napříč slušnému výšlapu. Asi měla dojem, že z větší výšky bude mít šanci zrzka najít. Pokračovala proto podél řeky, na jejímž břehu se párkrát zastavila, aby nabrala sílu. Odmítala se vzdávat a neměla v plánu vracet se do lesa bez svého bratra. Čím výš stoupala, tím větší zima byla. Pippa protáhla kysele obličej, když ji ovanul ledový vítr. Na tohle tedy rozhodně zvyklá nebyla! Její slabý kabátek měl co dělat, aby ji před nástrahami zimy dokázal udržet v relativním teple. Jestli tady někde zhebnu, bude to tvoje vina, Alfredo, zasyčela v duchu, když se zrovna propadla do sněhu.
Konečně! Konečně strmý výšlap začal nabírat rovinatějších tvarů. Pippa zhluboka dýchala skrz pootevřenou tlamu, od které se vznášel malý obláček kdykoli vydechla. Zvládla to i s tou hloupou rybou! Pippa se zastavila a zmoženě si kecla na zadek. Studilo to, ale nějak nedokázala vnímat nic jiného než svůj přerývavý dech. Odevzdaně položila rybu vedle sebe a zvědavě si prohlížela zurčící vodu před sebou. Bohužel ani tady Alfie nebyl.

« Sarumen (Ohnivé jezero)

Jakoby to bylo velmi dávno, kdy se s Alfredem objevila... tady. Stejně tak, jako když jí zrzek vyrazil zub. Pippa se brodila sněhem, v tlamě ryba, v hlavě vír myšlenek. Jestli se bála o svůj ocas? Kdeže! Vlče, které ještě nedávno dosáhlo ostatním vlkům sotva po hruď, se jim nyní mohlo téměř rovnat. Hormony s písečným ďáblem šily ostošest a neblbly jí jen hlavu. Pippa vyrostla. Možná až moc, jistě ještě nějakou dobu potrvá, než doroste do svých plandavých uší a podezřele dlouhých nohou. Nepřišla si však ani o chloupek jiná; pořád byla dcerou Dona Danteho a krásné Florenc; pořád byla na pouti s jediným cílem: Najít sestry. A teď i Alfreda. V očích se jí zračila čirá starost. Přišla si zodpovědná za svého bratra, i za své ztracené sestry. Odmítala však dát průchod depresivním myšlenkám. Zbývalo jí proto jediné — najít je všechny.
„Idiota,“ huhlala, zatímco mezi zuby pevně svírala rybu. Rána po vyraženém zubu se už stihla zacelit a nebolela tolik jako předtím. Dokonce by přísahala, že už jí nesvědí ani kůže po nezbedných blechách. Jakoby se vypařily společně s Alfiem.
Pippa se soustředila na cestu. Brodila se sněhem a snažila se nezapadnout. Před ní se však rozprostírala obrovská zasněžená plocha a nikde ani živáčka. Mladá mafiánka si dlouze povzdechla. Tohle jí byl jen čert dlužnej!

» Kaskády (podél Midiam)

Pippa zírala do ohně a sledovala, jak jeho plameny olizovaly praskající dřevo. Tančily ve vzduchu, nespoutaně, skoro hravě, až měla pocit, že ji snad zvou k tanci také. V jantarových duhovkách se odrážel oheň a žádná emoce. Téměř jakoby si Pippu Duncanova magie němě přivlastnila. Bleskově se jí však brzy v očích zalesklo, neboť Duncanova slova rozhýřila její vlastní plamen.
„Cosa hai detto?“ procedila skrz drkotající zuby a svůj pohled nemilosrdně zabodla do svého amici. „Jsem drsná!“ obhájila se okamžitě, ačkoli v tu chvíli připomínala jen promrzlou klepající se kuličku. Jižanská srst na takové mrazy nebyla ani zdaleka připravena tak, jak by si vlčice přála. Všude, kam oko dohlédlo, byl sníh, sníh a zase sníh. Některé stromy byly dokonce holé a místo listů na svých větvích nesly další vrstvu bílé pokrývky.
„Cosa Nostra è ruvida,“ dodala skálopevně. Neexistovalo, že by jí to někdo zvládl vymluvit. Ani Danda. Nevěřícně si jej proto měřila pohledem a ačkoli mu za oheň byla vděčná, taky se zvládla trochu urazit. Skoro by si nevšimla, že se něco děje, kdyby z nebe místo sněhu nezačaly padat... sono pesci? Pippa překvapeně vykulila oči, když jedna mrtvolka plácla Duncana po tlamě. Najednou jich kolem nich byla poctivá hromádka. Po Duncanovo němém souhlasu se hladově natáhla po další rybě a s blaženým výrazem začala žužlat hřbetní ploutev.
O chvilku později se k nim přidala Darkie, jejíž jméno Pippa stihla už zapomenout. Prozradila jim, o co té šedivce šlo. Dokonce kolem nich vyčarovala jakýsi přístřešek. Pippa napůl fascinovaně a napůl hladově sledovala, jak se zpod sněhu zvedají kořeny. Nějak netušila, jestli se jí to všechno jenom nezdálo. Nejdřív z nebe pršely ryby a teď tohle? Ani se nenadála a už ji ten drzoun urgoval do úkrytu. Pippa se na Duncana zamračila, vzmohla se však jen na otrávené zamručení, protože měla plnou tlamu ryby. Oplatila však Duncanovi škodolibý úsměv, když ji vyhrožoval, že jí urve ocas.
„Jenom pšef mouí mltvou!“ prohlásila a ačkoli ji trochu mrzelo, že jí tu ti dva nechávají samotnou, připomnělo jí to, že Alfie se stále nevrátil. Jakmile spořádala celou rybu, hluboce se zamračila. „Kde ten pitomeček furt vězí,“ zamumlala si pod vousky, zatímco se rozhlížela po lese. Prd viděla, byla si však jistá, že Alfredo v lese nebyl. A to už nějakou chvíli... S povzdechem čapla další rybu mezi zuby a navzdory Duncanovo varování se vydala opačným směrem pryč z lesa. Musím ho najít.

» Středozemní pláň (Ohnivé jezero)

Zvědavě zpovzdálí sledovala šedivou vlčici a přemýšlela, co v lese asi tak mohla chtít. Když se totiž rozhlédla kolem, vzmohla se jen na ohrnutí čumáčku. Nejenže mrzla, ale i ta bílá senzace, která padala z nebe, začala padat nějak rychleji a brzy byl les zabalen do bílé pokrývky. Sníh se Pippě vůbec nezamlouval — byl studený a mokrý. Znechuceně se proto na bílou hmotu zašklebila a svou pozornost vrátila zpátky Duncanovi. Tomu se mezitím podařilo vyhrabat ve sněhu díru a naházet do ní klacky. Pippa protáhla čumáček.
„Tak tady já spát teda nebudu!“ prohlásila rozhodně. Očkem pak zašilhala mezi stromy v naději, že uvidí úkryt, do kterého ji s Alfiem zavedl Newlin. Byly tam kožešinky a určitě víc tepla! „To není fér, ty máš delší nohy,“ vyplázla na Duncana jazyk, když ji popíchl, že se loudá. Byla si totiž stoprocentně jistá, že jí Danda zdrhl.
Jantarové duhovky pískové vlčice brzy vzplanuly. A nebylo to jejím taliánským rozčílením (pro jednou). To Duncanova magie pohltila klacky naházené ve sněhové díře. Pippa se spokojeně usmála a přilísala se k ohýnku blíž. Dávala si však pozor, aby na ni nepřeskočila nějaká jiskra. Uhořet si zrovna nepřála, byť jí začaly samou zimou cvakat zoubky o sebe. „D-Dando, t-to je tu v-v-vždycky tak-ková zzzzima?“ vyžbleptla a nenápadně se začala lísat i k hnědému vlkovi. Jeho radu o ctižádostivých vlcích si uložila do paměti, přesto ji šedivá vlčice zajímala. Vypadala silně a Pippě to připomínalo domov. Ach jo, kde se ten zrzavej trouba loudá, pomyslela si, zatímco očima hypnotizovala skákající plameny. Líbily se jí. Měla však strach o svého bratra, kor když na ně útočil ten sníh...

Byla tak vyvedená z míry, že si ani nevšimla, že kolem cizinky levitovala ohnivá koule. Pippě se v duhovkách odrážel plamen a mísil se s tím, který v ní žhnul už odjakživa. Vlčice měla rudé oči a kolem krku pověšené zuby, zřejmě jako trofej. To v Pippě vyvolalo obdiv. Nakonec se rozhodla, že se jí vlčice líbila, ačkoli její přítomnost nevyvolávala v lese zrovna nejpřátelštější atmosféru.
Poslušně vzala rybu do tlamy, trochu nechápavě mrkla na Duncana a s očima stále přikovanýma k šedé vlčici, se odebrala pryč. Lehký pohlavek od Duncana ji překvapil, trochu se zamračila, ale jelikož měla v tlamě rybu a mezera po vyraženém zubu byla stále citlivá, neřekla nic. Nechala se odvést mezi stromy, kde napodobila svého amici a kecla si na zadek. Rybu položila na zem a celá se zimomřivě oklepala. Ochladilo se, snad ještě víc než den předtím a panečku... Na tohle malá jižanka nebyla ale vůbec zvyklá. Vlastně to byla její úplně první zima. Ačkoli se jí zimní kožíšek snažil udržet v teple, silné poryvy větru měly větší moc. Snažila se proto soustředit na Duncana a ignorovat, jak do ní vítr i skrz stromy narážel. Nebyla přeci žádná slaboška.
„Asi odevzdat zub,“ zamručela, protože si jen matně vzpomínala na jejich rozloučení. „Říkal, že ho potřebuje kvůli těm blechám.“ Pippa si tlapkou pohrávala s mrtvou rybou. „Nikde jsem netrajdala, to tys mi utek,“ vyplázla na Duncana špičku jazyka provokativně. „Hej!“ vyhrkla, když jí začal vyhrožovat vyválením čenichu ve sněhu a o pár kroků odtančila dál. Pak se nenápadně rozhlédla kolem. Nemohla se rozhodnout, zda se jí ten sníh líbil, nebo ne. Byla to zvláštní věc, která padala z nebe a nepříjemně studila. Navíc se sníh rychle rozpouštěl a pak z něj byla zase voda. „To mám kvůli tomu pitomečkovi,“ řekla a zašilhala, aby zanalyzovala, jak moc špinavý čumáček měla. Tlapkou pak nabrala trochu sněhu a snažila se jej po zaschlé krvi rozetřít. Studilo to, což ji donutilo si několikrát nahlas pšíknout. „Fuj,“ protáhla tvář a celá se znovu oklepala.
„Hele, Dando,“ oslovila pak vlka a přikradla se zpátky blíž k němu. „To je taky magie? Jako ta tvoje?“ zeptala se zvědavě a čenichem kývla směrem k cizince, kolem které se vznášela ohnivá koule. V očích se jí odrážela fascinace. „A kdo to vůbec je? A co tady chce?“

« Kopretinová louka

„Al diavolo! Kde je ten pitomej les,“ nadávala rozhořčeně. Duncan jí zmizel už před nějakou dobou, ale byla tma a do toho jí cestu znesnadňovala hustá mlha, bylo proto těžké určit, jak dlouho už bloudila sama. A také, zda šla vůbec správně. Kdoví, třeba šla nakonec úplně opačným směrem. Čenich měla pořád zakrvácený od vlastní krve, jak si jej neustále nervózně oblizovala. Díra po vyraženém zubu nepříjemně pulsovala a kdykoli do ní zabořila jazyk, bolestně sykla.
Dando, ty pitomečku, vrčela po hnědém vlkovi v duchu rozpáleně. Zase jí tam nechal a ona ho teď musela zase hledat. Už toho všeho hledání měla po krk. Nejdřív s Alfiem hledali své sourozence, pak se jí ztratil i on a nakonec i Danda. Už už to chtěla vzdát, kecnout si na zadek uprostřed ničeho a trucovat, kdyby se před ní nezačaly rýsovat stromy. V mlze to bylo sice špatně vidět a na chvilku se jí zdálo, že mlha dokonce zhoustla ještě víc (a to si byla jistá, že už to víc ani nešlo), nakonec však přeci jen našla cestu zpátky. A úplně sama! Do čumáčku se jí brzy přiloudil známý pach Duncana, Darkie a... „Chi è questo?“ Poslední z pachů nerozpoznávala ani trošku. Samozřejmě nikde necítila ani Alfreda, což malou taliánku nakrklo ještě víc. Kde ten blbeček furt trajdá. „Dando?“ houkla a vydala se směrem, kde cítila skupinku vlků.
Podle čichu se jí po chvilce podařilo vlky najít, mezi nimi i Duncana, kterého okamžitě sjela pohledem. „Zase jsi mě tam nechal,“ osočila se na něj uraženě a znovu se oblízla. Jazykem si roztírala krev pěkně po celém čenichu. Teprve až potom pohlédla na Darkii, jejíž jméno už stihla dávno zapomenout a šedivou vlčici, která nevypadala extra přátelsky. Taky patří do smečky? Pippa si vlčici zvědavě prohlížela. Vypadala silně, nikoli jako prašivá tulačka. Na chvilku se jí vrátily děsivé vzpomínky na Cosa Nostru, rychle je však zapudila. Dokud netekla krev, rozhodla se být v klidu. Nenápadně se proto stáhla k Duncanovi a ochranářsky si přitáhla rybu, která ležela kousek od něj, k sobě. Měla hlad.

« Středozemní pláň

Každý krok byl jako velký skok do neznáma. Alespoň tak se malá Pippa cítila. Mlha houstla, obloha tmavla a kdyby po boku neměla Duncana, zřejmě by byla ztracená už navěky. Bez Alfreda, bez sester a bez domova. Při té myšlence se oklepala jakoby ze sebe chtěla nepříjemné mrazení sundat. Její jediná jistota byl nyní Duncan. A ryba, kterou jí tak vznešeně nesl.
„Qualsiasi cosa tu dica,“ ušklíbla se na něho. Po tom, co mu hrdě ukázala mezeru mezi zuby, něco zamumlal. Rozuměla mu velký kulový; asi podobně jako viděla velký kulový. Úplně v klidu jí však stačilo, když Duncan řekl, že má pravdu. To jediné mu totiž rozuměla. Krátce zakmitala ocasem a spokojeně pokývala hlavou. Šli zrovna přes nějakou louku a kdyby bylo světlo a jasno, možná by to tu i poznala. V mlze jí však přišla cesta téměř nekonečná. Nebyla však zvyklá fňukat, a tak si to nechala poslušně pro sebe. Místo toho se snažila dešifrovat, co se jí Duncan snažil s rybou v tlamě sdělit. Soustředěně pokrčila obočí a lehounce naklonila hlavu do strany. To už se však její amici rozeběhl pryč. Něco zahuhlal a i s rybou začal zdrhat.
„Hej!“ vyštěkla překvapeně a začala popobíhat. Už už byla Duncanovi na dosah, kdyby se jí pod nohy nepřipletla mělká jamka v zemi. S heknutím spadla na zem, rovnou na čumák. Zem byla ledová a díky mrazu pěkně tvrdá. Navíc se do toho k zemi neustále snášely sněhové vločky. „Au,“ zamumlala a se syknutím se začala zvedat zpátky na všechny čtyři. Cítila, jak se jí z čerstvé rány znovu spustila krev. Opatrně si oblízla čumák, čímž si krev roznesla po světlých chlupech, takže to vypadalo, jako by právě něco zakousla.
„H-Hej! Dando!“ vyhrkla, ale po Duncanovi ani stopy. V mlze neměla šanci hnědého vlka najít. Rychle se proto rozeběhla směrem, kde si myslela, že její amici před chvilkou zmizel. Má mojí rybu! hudrovala v duchu nakrknutě.

» Sarumen

« Náhorní plošina

„Jak dlouhá je věčnost?“ nenechala se Duncanem odbýt. V očích měla stále nedůvěřivý pohled. Když se s Alfredem prali, mlha ještě nebyla, stejně jako Duncan nebyl nikde k vidění. Prostě se vypařil. Jelikož se ale vrátil s rybou, byla ochotná na to zapomenout. Pevně držela úlovek mezi zuby a hrdě ji nesla skrz hustou mlhu. Ani pořádně neviděla kam jde, k tomu všemu se začalo pomalu smrákat a přituhovat. Od tlamičky se jí vznášel malý obláček páry, jak dýchala. Když Duncan potvrdil, že ryba byla pro ni, vesele zavrtěla ocáskem a věnovala svému novému amici křivý úsměv, až jí ryba malém spadla na zem. Byla pěkně macatá a Pippa se už nemohla dočkat, až se do té potvory pustí. A možná, že se i rozdělí.
„Tak jo,“ přitakala prostě. Neměla nejmenší tušení, kde ten ostrov kousek na západ byl. „Já se pfala s Alfiem,“ zašišlala po chvilce s rybou v tlamě. Poslušně nechala Duncana, aby si rybu převzal a hned na něj vycenila zuby. „Guarda!“ Mezi bílými perličkami zela jedna čerstvá díra. Byla pořád trochu krvavá a docela citlivá, ale Pippa byla velká holka, takže to musela zvládnout. „To mám díky tomu zrzavýmu pitomci. Prej to potřeboval na blechy, nebo co,“ zakoulela očima otráveně, načež pokrčila rameny. Jakmile se zmínila o těch krvežíznivých mrchách, musela se zuřivě podrbat na krkem. Znechuceně se oklepala a hodila očkem po Duncanovi. „Ty, Dando? Myslím, že je teď budeš mít ode mě taky,“ prozradila vlkovi nevinně. Pro jistotu od něj o pár metrů odhopkala — co kdyby se jí chtěl mstít jako ona Alfiemu?

» Kopretinová louka

Rozčíleně větřila ve vzduchu a statečně se prokousávala mlhou, aby Duncana konečně našla. Nebyla na něj ani zdaleka naštvaná jako na Alfreda, ale lhala by, kdyby řekla, že jí u srdíčka přeci jen lehce nepíchlo, když odešel. Nechal tě tu a zdrhl. Pippě blýsklo v očích. Jen o pár vteřin později se blízko ní ozvalo „Klementýno“. Pippa nastražila uši a připravila se na útok. Danda byl blízko. Než se však stihla nadechnout a pořádně ho sjet, vzmohla se jen na zalapání po dechu. „Věčnost?“ probodla Duncana pohledem a začala ho obcházet jako nějakou kořist. Do hlasu se jí okamžitě přikradly pochyby. „Kecáš!“ osočila se na vlka a s přimhouřenýma očima si ho prohlížela. Něco na jeho pachu jí pořád nesedělo, než se však stihla pořádně zaměřit a zjistit, co to bylo, Duncan rozhodl. Ani si neuvědomila, že se nepatrně třese. Chlad se jí zakusoval do těla, které se na prudké ochlazení nestihlo řádně zadaptovat. Teprve pak si všimla ryby, která se magicky objevila na zemi.
„To je pro mě?“ ušklíbla se na rybu a hladově se po ni natáhla. Na jazyku stále cítila chuť krve z vyraženého zoubku a doufala, že ryba pomůže. Čapla ji proto okamžitě mezi zuby, pohlédla na Dandu, zašišlala „Grazie!“ a naslepo se rozešla pryč. Domů... odfrkla si v duchu a pomyslela na Alfreda. Zrzavý vlček bylo to první, co jí při myšlence na domov vyvstalo v hlavě. Jako svatý obrázek. Nenechala se však přemoct hořkými emocemi a s novým úlovkem následovala Dandu, ať už ji vedl kamkoli.
„Gde ši to uvoviv?“ zahuhlala. Odmítala totiž pustit rybu na zem. Co kdyby o ni přišla? Jako o Cosa Nostru?

» Středozemní pláň

Danda? Pippa se na Alfreda zamračila; nespokojená grimasa však patřila zmíněnému vlkovi. Pohledem pročesávala okolí, ovšem v mlze, která se pomalu snášela k zemi, toho moc neviděla. Celá se oklepala, nechutně se ochladilo a pro malou vlčici to byl téměř šok. „Dávej na sebe pozor, blbečku!“ rozloučila se se svým bratrem srdečně a jazykem si přejela přes dáseň, kde jí chyběl zub. Po tlamičce se jí roznesla ocelová pachuť krve. Na tváři měla stále zamračený pohled. „Tohle všechno kvůli pár blechám,“ zamumlala si pro sebe a sotva to dořekla, už se zuřivě drbala na krku. Alfie se svými novými kamarády se rozutekli pryč a Pippa zůstala sama. Alespoň to tak vypadalo.
S našpulenou tlamou se snažila pomocí čichu vypátrat, kde ten zatracenej Danda vězel. Cítila ho, nedokázala však v té mlze určit, kudy se za vlkem vydat. „DANDOOO!“ zavřískala proto na celou pláň a už by si vyhrnovala rukávy, aby mu mohla pořádně nabančit. Nechala si to však prozatím do zálohy. „Dando, dove sei?!“ zakřičela ještě jednou, tentokrát s nepatrnou výhrůžkou v hlase. Poď sem, ať tě můžu zabít. Pippa znovu zavětřila a nejistě se vydala za pachem, který sice voněl jako Danda, ale s jakousi podivnou příměsí. Pippa se nemohla rozhodnout, zda ten pach znala, či nikoli, ale nemohla říct, že by jí byl zcela neznámý. Rychle však mizel. Bylo to minimálně podezřelé. „Dando, ty blbečku,“ protáhla kysele čumák a vykračovala si to vstříc mlhou v domnění, že jde správným směrem.

Nechala Alfieho, aby se k ní přitulil a tiše zamručela, když ji polaskal na tváři. Pořád se o ni pokoušel rozčílený tik v oku, ale musela tu zlobu ze sebe nechat vyprchat. Být to někdo jiný (například Danda), zřejmě by do něj byla zubisky zaklesnutá doteď, ale byl to Alfredo. Občas Pippě připomínal jejich otce. Ale jenom občas! Nahlas by to nikdy neřekla. Snad za to mohl jeho rezatý kožíšek, který se v odpoledních paprscích hezky leskl. Odevzdaně vydechla a ledabylým líznutím přes čumák ujistila svého malého bratříčka, že je všechno opět v rovnováze. Karma se vyrovnala a Pippa si od šarvátek mohla opět na chvilku oddychnout.
Jakmile Alfie zmínil blechy, v Pippě hrklo. Reakce na ni dlouho nečekala. Okamžitě od svého bratra odskočila, připlácla uši k hlavě a rozmrzele zavrčela. „Vůbec se ke mně nepřibližuj, ty zablešenče!“ prskla a jako nervózní baletka přešlapovala na místě. Nepochybovala, že se jí blechy už dávno nerochňaly v kožíšku, jen na to na chvilku zapomněla. „Tak už ho koukej přinýst!“ pobídla Alfieho a nepatrně se k němu krkem natáhla, když na ni vycenil zuby. Opravdu mu pár zoubků chybělo. Pippa se zamračila. „Tak proč si jim nedal svůj zub?“ Jantarovýma očkama si svého bratra nedůvěřivě přeměřovala. Nezapomněla zkontrolovat ani cizího vlka kousek od nich. Alfie však už měl na jazyku další slova, která Pippu stihla znovu pěkně namíchnout. „Danda se vrátí!“ prohlásila sebejistě, byť se nenápadně rozhlížela kolem, zda svého nového kamaráda někde neuvidí se poflakovat. Tak nějak pochopila, že to je to jediné, co tmavému vlkovi šlo. Kromě kradení cizích srn. „Je to můj migliore amico,“ vyplázla na svého bratra jazyk. „Lo aspetterò qui.“ A pak mu pořádně nabančim. V Pippě se už po Duncanovi oháněl netrpělivý plamínek. Kam se ten blbeček vůbec vypařil? Alfie se však zaobíral něčím zcela jiným. Naprázdno skákal po divných kapkách, které se snášely z nebe na zem a vypadal poněkud frustrovaně. „Che cos'è?“ naklonila lehce hlavičku do strany a zvědavě se soustředila na sněhové vločky. Nikdy nic takového neviděla.
Lehce trhla hlavou, když zrzek odběhl k tomu cizákovi. Pippa se na vlka zamračila a ačkoli mu moc nevěřila, neodolala a udělala pár nenápadných krůčků blíž. Také chtěla vědět, co je ta zvláštní věc zač! Sníh? Vloč-ky? Pippa od vlka odvrátila pohled a nedůvěřivě si znovu prohlédla ten padající déšť. Jedna vločka jí opět s lehkostí přistála na špičce čenichu. S rozšířenými zorničkami zašilhala na podivný úkaz, který se začal rychle rozpouštět a opatrně jej slízla jazykem. Necítila nic. Rychle proto usoudila, že vločky a sníh byly jenom otravné padající věcičky z nebe a rozhodně ne něco, co by se dalo jíst.
„Má zub!“ zabrblala směrem k dvojici vlků a zamračeně se trhavými pohyby podrbala na krku. Svědilo to! „Můj zub,“ ujasnila potom a oblízla si čumák. Pořád na jazyku cítila ocelovou pachuť vlastní krve. Netrvalo dlouho a ke skupince brzy přiběhla tříbarevná vlčice s podivnýma ušima. Pippa si ji spěšně prohlédla, načež se ušklíbla a pohlédla zpět na svého bratra. „Tak tohle je Marion!“ prohlásila vítězoslavně. Jenže Marion se začala zase rychle dávat do pohybu kamsi... pryč. Ani se na Pippu nepodívala! Malá vlčice se uraženě zamračila a propíchla vlčici chladným pohledem. „Che audacia!“ mlaskla nespokojeně a trhla bradičkou. Nějak nechápala, proč se jí Newlin tehdy tak zastával.

Slunci se na rozdíl od Pippy podařilo vyškrábat až do samého středu nebe a líně si plulo v nekonečném moři modré. Sem tam se nad nimi prohnal obláček, ovšem bylo chladno. Až moc. Na takovou zimu nebyla malá vlčice vůbec zvyklá. Zimomřivě se otřásla, když se do ní zakousl chlad ze země. Neměla však čas přemýšlet, proč je najednou taková zima a ne teplo jako doma. Alfie na ni totiž zrovna něco vřískal.
„Sta 'zitto,“ zavrčela otráveně. Když jí mladší z vlčat takhle vynadalo, cítila, jak jí u srdce nepříjemně píchlo. Okamžitě se zastyděla, že po Alfiem vyjela a ne zrovna pěkně. Hrdá na to rozhodně nebyla. Navíc jakmile Alfredo zmínil jejich otce, ztuhla a s podivným leskem, který se jí odrážel v očích, pohlédla na zrzka. „Mi dispiace,“ zamumlala a trucovitě se nafoukla. Nebyla zvyklá, že by po ní kdy takhle vyjel. Bylo to zvláštní a vůbec se jí to nelíbilo. Ani si nevšimla, že jí na nose přistála sněhová vločka. Soustředila se jenom na bolest v čumáku, jak narazila do země a sem tam zašilhala na vyražený zub. Alfie k ní mezitím přistoupil a omlouval se. Pořád trochu nafoukle na něj pohlédla, protočila panenky a jala se škrábat alespoň do sedu. Veškerý adrenalin z ní pomalu vyprchával. „Poď sem“, vydechla odevzdaně a posunkem pobídla Alfieho, aby k ní přišel blíž. Už neměla chuť se rvát, byť na svého bratra byla zprvu naštvaná. „Dobbiamo trovare sorelle,“ zamumlala polohlasem, „a ne ztrácet čas... tímhle.“ Ovšem vyražený zub pořád úplně nebyla s to rozdýchat. Až tak jednoduše se z toho Alfie nevyvlíkne.

Jakmile na ni Alfie vypálil, kde má svého nejlepšího kámoše, zmateně se rozhlédla kolem. „Danda je...“ Pryč? Pippa se zamračila do míst, kde ještě před chvíli stál Duncan. Místo toho spatřila prázdné místo, které začaly pomalu hladit ranní paprsky. Chladný měsíc zanedlouho vystřídalo podobně chladné slunce a s tím se z blízkých lesů ozývalo i ptačí cvrlikání. „Al diavolo!“ zamumlala si pod fousky. Zdrhl! A ani nic neřek! Stejně jako tenhle budižkničemu, vztekala se v duchu a už si protahovala krk, aby mohla nabančit i Duncanovi, až ho najde.
„Proč ne? Však se tak jmenuješ, Alfredo!“ syčela nazpátek a snažila se ignorovat nepříjemný tlak, jak ji zrzek tlačil nohama do břicha. Nakonec z něj však seskočila a vytrhla se mu ze sevření. „To teda nevím! Utekl si jako malá holka!“ popíchla Alfieho posměšně. Vzápětí však zalapala po dechu, když jí vyškubl další chuchvalec chlupů. Jakoby blechy nestačily! Výhružně na svého bratra zavrčela a pohledem blýskla po nově příchozím vlkovi. Neznala ho a nezdálo se, že by se chtěl do jejich rvačky montovat. Co když byl ale nebezpečný? „Tohle je ta slavná Marion?“ odfrkla si, když vrátila svou pozornost zpátky na zrzka. Mezi zuby zrovna svírala jeho lopatku. Alfie měl však lepší nápad; skočit rovnou do náruče studené zemi. Pippa mu při prudkém pohybu stihla vytrhnout další chomáček jemných chloupků a narazit si pěkně čumák. Nestihla udržet rovnováhu a letěla rovnou za Alfiem. Zadunělo to. Zároveň se ozvalo hlasité křupnutí; naštěstí to nebyla ani jedna končetina, nýbrž... Zub? „Il mio dente!“ vyhrkla a s nehraným šokem pohlédla na Alfieho. MŮJ ZUB! „ALFREDO! Figlio di puttana!“ zavřískala na celou pláň, načež zašilhala na svůj čumák. Kromě pulzující bolesti, jí z tlamy tekl slabý čůrek krve. A vedle ní ležel drobný mléčný zub. Bolelo to jak čert. Pippa prudce funěla a snažila se popadnout ztracený dech. V očích měla paniku a vražedný pohled zároveň. „Non puoi essere serio!“ vydechla nevěřícně, zatímco ležela odevzdaně v trávě.